Všichni tu situaci dobře znáte. Náš ultra-slušný farmářský chlapec musí opustit svou vesnici a vydat se na cestu divočinou. Rebelové si musí postavit město v lesích. Svět postihla katastrofa a v civilizaci není bezpečno. Prostě a jednoduše jste se rozhodli popsat život bez luxusů civilizace. Pozor, přátelé, vstupujete na tenký led.
Život v minulosti nebyl žádná pohádka. To vám jistě nemusím nikomu vyprávět, všichni jsme měli dějepis a většina z nás má v hlavě mozek s fantazií. Ale popsat skutečné přežití v divočině, aby nepůsobil jako naivní představy někoho, kdo celý den prosedí u počítače, není jen tak. Proto se tu pokusím vypíchnout několik věcí, které mě štvou na knihách, filmech a seriálech, obvykle americké výroby.
Dobrá, pokud se chcete vydat „zpátky do lesů,“ doporučuji si aspoň něco zkusit. Pokud jste v životě nespali pod širákem, těžko si asi představíte, jak zatraceně tvrdý dokáže být jeden malý kořen. Pokud jste nikdy nešli dál než na autobusovou zastávku, těžko popisovat, jak hrdinu tížila jeho přenosná kamna. Já jsem měla to štěstí, že mě vychovával skautský oddíl, máma, která vyrostla na Londonovkách a Setonovkách, a táta, odchovaný skautským oddílem.
Ale dobře, ne každý má někoho, s kým by mohl vyrazit, a vyrazit v jednom člověku není úplně ono. Tak si zkuste aspoň něco přečíst. Za nejlepšího v tomhle směru považuji Ernesta Thompsona Setona, například knihu Dva divoši. Seton znal tyhle věci z první ruky a určitě bude dobrým pomocníkem.
Ale teď už ke konkrétním prohřeškům.
JÍDLO V DIVOČINĚ
Kapitola první: Lov a stopování
Tady můžu posloužit s hodně informacemi z první ruky, protože vzhledem k tomu, že doma máme dva certifikované lovecké psy a třetího ve výcviku, zvěřina se nám do ruky dostane.
Prvním úkolem je nebohé zvíře/večeři vůbec najít. Pokud je vaše postava vesnický lovec, neměl by to být takový problém. Ti znali stezky zvěře v okolí, věděli, kdy a kde zvěř chodí, a dovedli si na ni počíhat. Pokud je váš hrdina v lese neznámém, kde se ani nehodlá zdržet, má smůlu. Protože představa, že bude jelena stopovat podle otisků kopyt v půdě je krásně naivní a naprosto nesmyslná. Schválně, až půjdete do lesa, dívejte se po zemi. Vidíte tam někde nějaké stopy? Tedy někde jinde než na rozbahněné cestě? Je mi líto, ale lesní půda stopy příliš nedrží. Takže pokud nemáte loveckého psa, jste v pytli.
Ale dobře, dejme tomu, že se krčíte v křoví a koukáte na vytouženého srnce. Jenže jak ho dostat? Oblíbený způsob je luk a šíp. Dobře, to by určitě šlo, ale zapomeňte na ostrostřelce typu Robin Hood. Váš hrdina může mít dobrou mušku, ale pořád míří ve velmi těžkém terénu a na terč, který se může kdykoliv pohnout. Kromě toho se bude muset přiblížit opravdu velmi blízko, aby vůbec měl pořádný výhled. I tak má tento způsob lovu velmi malou úspěšnost. Oproti pušce má luk dvě výhody. Většinou nezpůsobí jen lehké zranění, když už se trefíte, buď zvěř zabijete, nebo zraníte tak, že ji brzy a snadno najdete. A pokud se netrefíte, nevyplašíte ostatní.
Takže jak si má chudák hrdina nalovit? Nejlepší poměr výtěžek versus vynaložená námaha mají pasti, ke kterým je ale opět potřeba znalost stezek zvěře v daném místě a nějaký čas. Připadá v úvahu, když hrdina loví kolem své vesnice. Další možnost je poslat ho k vodě, tedy na ryby, ale upozorňuji, že na lov ryb oštěpem je třeba také hodně zkušeností. Do ruky se to prý dá a na udici by to snad taky šlo. Pokud jde o hrdinu zápecníka, který nikam neputuje, může používat pasti na ryby, například vrše.
Kapitola druhá: Zpracování zvěře
Výborně, takže máme nějakou úspěšně ulovenou zvířecí mrtvolku, ale co s ní? Slabší žaludky by měly následující řádky číst opatrně nebo raději vůbec.
Začnu s drobnou pernatou zvěří typu bažant a kachna. Mimochodem, věděli jste, že bažant není v Čechách původní? Ale dost už. Ptáka oškubeme, což udělá hrozný nepořádek. Pokud nechcete, aby vám hrdinové příštích několik dní chodili opeření, navrhuji trochu poodejít od hlavního tábořiště.
Druhá možnost je stáhnout kůži celou. Odstřihne se hlava, křídla a nohy. Pak se pták vyvrhne, tedy se odstraní vnitřnosti. Ty se nejí, některé, např. žaludky a srdce, se můžou dát případným psům, ale střeva, dýchací soustava a podobně se většinou vyhazují. Nejlépe někam dál do lesa, dost páchnou.
A teď nastává ten problém. Pokud se zvěřina nenechá několik dní odležet, pak musí mít váš hrdina opravdu, opravdu dobré zuby. Není dobré zkoušet upéct kachnu, která ještě před hodinou plavala v rybníce.
U drobné srstnaté, tedy králíků a zajíců, je postup podobný, jen se samozřejmě neškubou, ale stahují. Vysoká, tedy jeleni, srnci, daňci a jim podobní, se, prosím, nikam nenosí, ale vyvrhují se na místě. Jenom takový průměrný srnec váží kolem 15-20 kg a to se docela pronese. Schválně, vezměte si něco podobně foremného, třeba spacák, vycpěte ho na patnáct kilo a chvíli ho noste po zahradě. Ale dobře, to jde, patnáct kilo zase není tolik.
Ale, prosím, naučte se rozpoznávat rozdíl mezi srncem a jelenem. Srnec je milá, patnáctikilová, cca 70 cm vysoká koza. Jelen je dva metry vysoká stopadesátikilová kráva. Plus mínus třikrát tak vysoký a desetkrát tak těžký. Prosím, neplést si pojmy s dojmy. Pokud si nejste jistí, běžte se podívat do zoo.
Zvěř černou, tedy divoké prase, tady rozebírat nebudu. Pokud se váš hrdina sám, bez přátel a smečky psů, vydá zapíchnout kance, tak večer z lesa sice někoho vynesou nohama napřed, ale divočák to nebude.
Kapitola třetí: Vaření
Vaši hrdinové se tedy smutně dívají na zpracovanou mrtvolku, která ale stále není nic víc, než hromádka syrového, jen obtížně poživatelného masa.
Ano, je čas prokázat své kulinářské umění.
Možnost číslo jedna je maso nějak povařit. To by fungovat mohlo, ale pozor! Kotlík musíte nad oheň nějak zavěsit. Samozřejmě existuje klasický způsob zabodnout dvě vidlice a přes ně položit prut, ale je třeba najít dvě přibližně stejně dlouhé neztrouchnivělé vidlice. Ale nemožné to není a předpokládám, že to by mohlo fungovat docela dobře. Nebo můžete kotlík bez jakýchkoliv ceremonií postavit doprostřed ohniště. Ale jestli otevřete nějakou starší zálesáckou knížku a najdete tam nejrůznější fantastické závěsy, zapomeňte na ně. Většina z nich je naprosto nepoužitelná.
Jenomže kotlík není papiňák a vařit v něm maso bude chvíli trvat. Tak co místo toho?
Upéct! Buď naporcovat, naházet na rozžhavené kameny a smířit se s popelem a pískem v zubech, nebo zkusit malé zvíře nějak upéct v celku. Při této možnosti počítejte, že ve výsledku bude maso zvenku poněkud spálené, uvnitř poněkud syrové a mezi tím bude kousek dobře propečeného masa.
Také pamatujte, že hrdinové pravděpodobně budou mít omezené zásoby koření, zejména soli, takže jakékoliv ochucování jídla bude poněkud problematické.
Kapitola čtvrtá: Lesní plody
Pokud se ovšem vaši hrdinové rozhodli živit se rostlinstvem, opět se zamyslete. Oblíbená potravina jsou bobule. Vzpomeňte si, jak jste jako malí chodili na borůvky. Jak dlouho vám trvalo, než jste nasbírali jeden hrneček? A na jak dlouho by vás v namáhavém dni hrneček borůvek zasytil? Jistě, dá se najít spousta jedlých rostlin, můžete jíst bezové květy, šťovík (ale v menším množství), sedmikrásky, květy pampelišek, oříšky a podobně.
Pokud narazíte na opuštěnou jabloň, ať si hrdinové dopřejí pláňata. Ale jedli jste někdy pláňata? Obvykle jsou pořádně kyselá. S vegetariánskou stravou je ten problém, že je sezónní a když si nedáte pozor, stane se vám, že postavíte sedmikrásky a výše zmíněná pláňata vedle sebe.
Shrnutí:
A teď si to spočítejte. Jak dlouho to potrvá, než hrdina najde zajíce a úspěšně ho ubezduší? Než ho stáhne? Než se udělá oheň a připraví jídlo? A to ani nemluvím o nutnosti nechat ušáka odležet. Vážně vaši hrdinové během toho prchají před hordou zloduchů? Protože to vypadá, že jde o orientační pochod, kde se vždycky krátce po poledni vyhlásí všeobecné příměří a obě strany vyběhnou shánět večeři, aby kolem půlnoci jedly. Nebylo by jednodušší jim nabalit sušené maso a nějaké „trvanlivé“ potraviny, něco typu lembasu? A nechat je sem tam zajít do nějaké vesnice a něco nakoupit? Nebo aspoň ukrást?
Další články autorky najdete na: barka.blog.cz
Dede: Děkuju Lomeril a těším se na vaše poznámky – mohou se týkat jak literatury, tak skutečných zážitků a zkušeností z přírody. Přeju krásné pondělí!
Jestli já někoho chytím, an klade past, tak ten pozná moje temné já.
Já jsem hrozně hodný člověk, ale jen do chvíle, než se ze mě stane zlý člověk. 😀
Máš pravdu, když pominu nešťastníky v románech, kteří musejí na pokyn svého tvůrce děla cokoliv, tak souhlasím se změnou tvého stavu 🙂
Pasti jsou zlé – a jed je ještě horší. Jaký magor to může třeba trávit ty dravce? Psali, že našli dalšího, snad dokonce orla… Za jed bych… no, dala bych ho traviči ochutnat. (devil)
Já vím jak to autorka myslela, její připomínky jsou v zásadě správné. 😀
Já vím. Lidská svinskost nezná hranic. 🙁
Po každým kamenem či dřevem bývají chutní broučci,jen překonat sebe sama.:-) Taky bývají k vidění divoké včely,tam by mohl být med ale nevím kolik žihadel je smrtelných. Jedlé rostliny by se taky daly podusit v kotlíku. Čaj z listí malin, ostružin a třezalky by se dal. U mojí řeky chytali cizokrajní pracující kačenky tak, že do trávy u vody natahovali tenkou saturku, která nebyla vidět, kachna se zamotala a pak…. No,to bych asi nemohla.Ryby jsme chytali u řeky a jesenických a beskydských potoků do ruk ale dnes bych do té studeniny nestrčila asi ani palec. No, asi bych zdechla v houští.
Chicht, patřím k těm, co by zhynuli hlady 🙂
Moc zábavné čtení!
Tak to já ne 😀
Ani mě nenapadne jezdit do divočiny, která není opatřená aspoň čtyřhvězdičkovým hotelem 😀
Aha! No vidíš, chce to jen popřemýšlet 😀
Ano, Eduarch Storch, a tych Lovcov Mamutov milujem. preco to nedali na Slovensko. Vsak to bla nadhera.
Ja som to citala po cesky a bola som stastna,.
Ja som zo stastnej ZDS, tak ja dokacem cessej prechadzky a rozpraky.
Ja nie som z javku, ze neviem, ze rozpravka a pohadka su dve rozne vecii.
Paneboze, co to ty nenazrani politici c nami narobili :((((( .
Nevím, jak jinde, ale u nás není třeba zvěř stopovat 🙂 , ona sama skáče člověku do cesty. Jako dnes ten zajíc, co seděl na asfaltce u lesa. Denis dvakrát vyrazil, dvakrát jsem ho zadržela a ušák furt nic! 😀 Potřetí, říkám si, už Denise nechám, ať je jasno, že psi tady nejsou pro srandu král… zajícům! Nakonec trouba ušatej odběhl sám, zřejmě taky jeden vyznavač adrenalinových sportů.
Nicméně k tématu – i když se zvěř nabízí sama, s ulovením beze zbraně a bez psa by byl problém. Neozbrojenému hrdinovi by nezbylo než se spokojit s menšími živočichy. Takové žáby by mohl ulovit i zálesák – nemehlo, ne? A pak jsou tu samozřejmě lesní plody, houby a kořínky (poustevníci na nich přežívali léta, ovšem ti zase k meditacím nepotřebovali příliš energie 🙂 ). Co ještě – ptačí vejce? Med lesních včel? Ryby ! Pokud si hrdina -koumák vymyslí, jak je ulovit!
Miluju zastánce paleodiety.
Správně tu-ša, tu-šouc, tu-šíce 😀 , že v pravěku chleba ani rohlíky nerostly, kvačí do biořeznictví pro stejk z biobýka, kterého zdlábnou na salátu, zakápnutém olivovým olejem či vepřovým sádlem, podle verze toho paleo 😉
Život jako v pravěku, kdy lidi byli ještě zdraví 😀
Vždycky přemýšlím o tom, že některého z tech pračlověků pozvu k nám na zahradu a pustím mu tam jednoho odrostlého domestikovaného kohoutka. Ráno. Večer se přijdu podívat, jak si pračlověk navařil a jak mu chutnalo 😀 A jestli opravdu dlabe kuřecí prsa bez kůže 😀
On si vůbec málokdo uvědomí, že jeden ze zásadních problémů stravování v divočině je fakt, že potenciální večeře udělá všechno proto, aby se večeří vůbec nestala 😀 .
Víš, zajímalo by mě, jak by takový paleočlověk, už starší, zkušený, tak kolem dvaceti let, ve skutečnosti vypadal – jestli by měl zářivě bílý chrup, pleť (asi pod chlupy?)čistou a svěží a vůbec, jak moc by se podobal představě, kterou mají paleodietetici v hlavě… 😛
Dvacetiletý byl tak v nejlepším věku. Možná ještě zuby měl, jinak, ženy, které žvýkaly kůže (ano, během vydělávání se surové kůže i žvýkaly), je už měly poněkud obroušené. Muži, pokud je neměli vyražené, je mívali. Produktivní věk byl tak od 15 do 25. Ve třiceti byl stařec, čtyřiceti se už většinou nedožil. Na to, aby řešili pleť, nebyl čas ani energie. To by se asi zastáncům paleostravy nelíbilo. Navíc podle kosterních nálezů trpěli i tehdy chorobami včetně nádorů.
Jo, máš pravdu 😀 Zajímalo by mě, jestli o tom ti lidé posedlí paleodietou někdy přemýšlejí.
Ale no tak. Taková krásná idea a vy dvě hned vytahujete fakta.
Styďte se materialisti!
A ještě ověřená fakta. To je unfér 😛
😀
zubní kaz se třeba objevil až u těch prvních zemědělců…do té doby znám prý nebyl…. a i artroza atd…
A samozřejmě měl nehty v perfektní kondici, díky přísunu křemíku z přesličky, akorát tedy olámané od hrabání či škubání a elegantně dookousané do obloučku.
Viete co, dajte sa vypchat. Moji rodicia a stari rodicia chovali zvierata na zjedenie.
Ked som mala 5 rokov, videla som, ako moj otec zarezal kozu. Ked otec zabijal zajacikov, ja som ich drzala za nozicky, ked ich vyzliekal z koze.
Viem, ako sa pitva kurca.
Tie zvierata neboli domaci milacikovia a chovali sa na zjedenie.
Nezabijali sa kazdy den, ale ked sa zabilo prasiatko pred Vianocami, tak sa cele spracovalo, nevyhodilo sa ani n.
A to, ze v stredoveku sa zilo jednoducho a tazko, to je pravda. A americke filmy treba brat s rezervou 🙂 .
Jo jo – moji rodiče taky chovali „užitečná zvířátka“ na jídlo, taky jsem musela držet nohy a křídla kačenám a slepicím, když se zařezávaly, taky jsem chytala krev prasátku při zabíjačce, taky jsem natahovala králíčí kožky na sušák (akorát ty kozy si i moje otrlá maminka nechávala zabíjet sousedem … a taťka je ani nejedl, příliš je miloval, ale když byly určeny k snězení, tak se holt musely ubezdušit). Umím oškubat a vykochat jakoukoli drůbež a králíka.
A to všecko na mne mělo takový dopad, že teď, v padesáti, nezabiju ani myš … co nezabiju, ani na to nemůžu myslet (chuckle) … zkrátka stejně, jak mi v dětství zošklivili práci na latifundiích, tak mi zošklivili i práci se zvířátky (hlavně tu post mortem) … ano, ano, maminka za to může (nod) .
Hlásím se do klubu těch, kdo umí naložit s ještě teplou mrtvolkou stylem „ani chloupek nazmar“.
Akorát to po mně ještě nikdo nikdy nechtěl bezdušit.
Pamatujete si film Postriziny, ked pani Vasaryova miesala prasaciu krv a jej pracovny manzel chodil miesat maso do pacu ??? Ona hrala zranenu na vozicku a jej manzel chodil miesat maso do pacu 🙂
A ona so svojim svagrom (pan Hanzlik) vyliezli na komin. No fantazia 🙂 🙂 🙂
Ludia, pomozte mi. !!!!
Aka bola ta kniha. Ja som to citala.. To bol cesky
autor a cesky maliar. tam boli praveki luboli chlapci tam , Kopcem (kopnut srncetem) a bol tanVevercak. A vepredstaven klubu byl Mamutik.
Eduard Štorch a jeho knihy zahrnovaly to, o čem píšeš – si myslím 🙂
lovci mamutů
Ano, Eduard Štorch a kniha se jmenuje Lovci mamutů
Kniha Eduart Štorch, Lovci mamutů a ilustrace od Z. Buriana.
Jistě, kdo byl zvyklý z domova, ten si se zpracováním zvířete poradí. Nicméně řada literárních autorů má poněkud, ehm, naivní růžové představy. A navíc nejde o slepici, která běhá po dvorku, ale lov a zpracování, když hrdinu pronásledují nepřátelé. To se i od středověké vesnice poněkud liší…
Podobně i pečení v jílu – na to je třeba opravdu jíl, v běžné hlíně to nejde, nebo seatonův hrnec – to je práce na dost hodin (minimálně půl dne a to nemluvím o hloubení díry do které se to dá). Prostě „přírodní“ vaření chce čas a dobré zuby. Ty zuby hrdina asi má 🙂
Zuby má hrdina vždycky, i když by o tom mohl čtenář, po tom, čím ho autor nechá projít, úspěšně pochybovat (wasntme)
Milá Yetti, článek je ale o lovu volně žijící zvěře, ne o zpracování chovanců z chlívka nebo králičárny.
v určité fázi se to neliší. Myslím, že v té nejšpinavější.
Jo, ta první fáze je obtížná. Ta druhá špinavá a nevoňavá. Mezi tím je ubezdušení, které jsem se naučila, ale dělám ho stále nerada (neměli jsme nikdy opravdový hlad, pak by to šlo lépe).
Jde vše, ale chce to čas a určité speciální znalosti, které bezpochyby většinou autoři litarárních děl nemají (aspoň podle toho, co člověk četl). Takže s autorkou souhlasím.
Marek se naučil zaříznout slepici a králíka od jedno našeho starého souseda, když byl malej (Marek, ne soused:)). Ani mi to neřekl, asi si myslel, že bych s tím nesouhlasila. Ale popravdě si myslím, že i tohle by člověk měl umět.
Moje babička to nejspíš neuměla. Zdědila jsem metodu zahrnující hadr na hlavu, špalek a sekyru.
Páník to modifikoval o malou porážecí pistoli.
Komu hadr na hlavu? (chuckle)
Ha, ha, dobré!!!
Já sice chodím do lesa každý den, ale neulovila bych nic, protože opravdu netuším, kudy zvěř chodí. Vždy to dobře vědí mí psi a ti také nic neuloví, tak bychom všichni společně umřeli hlady. Na lesní plody není spoleh, když neprší, tak se také nic neurodí a navíc bych se určo něčím přiotrávila. Toaleťák nemaje, bych si asi podrápala pozadí listím.
A Barbar Conan, ha, ha, by na holém zadku, na koni chytil tak akorát vlka!
Mne osobně vždy zajímalo, jak se chovají v takových podmínkách ženy, když mají menzes a musí pochodovat džunglí. To platí i na přírodovědkyně a spol. na pochodu divočinou.
„Vojáci, na koně!“
„Sím, já mám vlka.“
„Tak na vlkýýýý!!!“
„Na koněěěěě!“ … „Nemáme!“ … „Tak utekajte!!!“ (rofl)
(rofl)
Znám jinou variantu:
Na koněěěěěě!!!!
Nemáme…
Neodmlouvat a splnit rozkaz!!!!!
No jo, ale jak? (think) (rofl)
(rofl) (rofl) Jste kůně, všechny! A to jsem si k tomu ještě představila jezdce v bederní roušce, který trpí řídkým případem s hustým běháním a vlivem lopuchů má vlka jako trám! (rofl)
Tedy, jak mě ta představa baví, tak nějak není superhrdinsky sexy… (wasntme)
Dede, ty zvíře, varuj! Já to čtu v práci… (chuckle)
Jo, a pokud jde o literárního hrdinu, tak bych ho asi musela vybavit psem, který by ho miloval (hrdinu), tak by se s ním podělil i o svůj úlovek. Se psem je to neskonale jednodušší.
Se dvěma ještě víc – tehdy už jsou i oni úspěšnější lovci než je jen jeden. (Zkušenost – jeden můj vlčoun zajíce (zdravého) nechytí, dva to zvládnou:)) Jenže pak by hrdina musel lovit ještě víc, protože ti dva toho taky málo nesežerou! Pravda, spokojí se s jinými částmi kořisti, než ten hrdina, to je fakt:))
V realitě to platí taky, bych řekla – bohužel. Moje holky, hlavně Ari, mi ukážou každou myslitelnou zvěří cestičku a skoro není procházka, abychom zvěř aspoň nezahlédli. Ale věřím, že je to proto, že se té nemyslící zvěři chci vyhnout! Kdybych ji potřebovala sníst… 😛
Jo, Dede, nejlíp vymyšlené to měl Brucvík. Když něco uloví lev, stačí to pro oba 😀 .
Což znamená, že pokud do přírody, tak jedině se lvem … akorát teď, kdo mi chytí toho lva (chuckle)
Ŕekni si Lucce, ta určitě nějakého vychovává od štěňátka,… pardon, od koťátka.
Lev se chytá takhle: počkáš až se co nejvíce lev k tobě přiblíží. Jakmile otevře tlamu strčím mu do ní ruku, co nejhlouběji a obrátíš lva naruby. A je to !
no jo, jen je potřeba na takový lov přizvat barona Prášila, to je na slovo vzatý odborník (chuckle)
No já bych si nic neulovila, stal by se ze mě vegetarián a brzy bych umřela hladem a zašla špínou.
Nejsem zálesácký typ, i když jako malá jsem jezdila na letní tábory.
Dokonce ve 3. a 4.třídě jsem pod hlavičkou pionýra zažila nefalšovaný skautský tábor. Plnili jsme bobříky, stavěli stany, vařili si a měli denní i noční hlídky. Dodnes na to vzpomínám, nemělo to chybu.
Další tábory už těmto nešahaly ani po kotníky.
A přesto ze mě vyrostl kavárenský povaleč a jsem na to hrdá.
Hm, když jsem to četla, tak jsem si uvědomila, že se sice mohu prohlásit za sběrače, ale lovec fakt nejsem – nikdy jsem žádného tvora neulovila a následně nesnědla, ani tu rybu ne. Asi bych byla odsouzena ke smrti vyčerpáním a hladem:))
Jo a napadlo mě, že jsem vlastně pod širákem spala jen jednou v životě! Ve stanu mockrát (ach ano, to maličké áčko, kam se dva a bágly vešli jen v objetí:)), ale jen tak pod širákem jen jednou, samozřejmě v létě. Bylo to krásné, hvězdy, noc a černý kocour (chuckle)
Odchována dvěma skauto-sokoly a skautským oddílem + prófou, který skautství zapojil do našich táborů neměla jsem problém s chůzí se závažím, neb jsem ještě pamatovala doby bezauté, kdy jsme na dovolenou na Sázavě vše táhli na zádech. Teda já svého medvídka a nějaké oblečení, v jedné ruce bandasku a v druhé síťovku s oblečením. Tahle vzpomínka je někdy z období okolo tří let.Bohužel naši pořídili auto, ale i tak dokud nebyla chalupa, stanovali jsme u zatopených lomů a podobně. Tam jsem také poprvé začala chodit do lesa s tamním myslivcem a musím dát zapravdu – pokud člověk neví, kudy zvíře chodí, moc šancí nemá.
Na druhou stranu co se týče obživy, není to až tak strašné. Nejen bobule, ale i hlízy, které se dají docela slušně použít. A i čertvě zabitá stará slepice se v Seetnově hrnci udělá do rozsypání – naši roveři měli jednou akci ála Copak je to za vojáka.
Che 🙂 dobrý popis. Hledání vidlic na zavěšení kotlíku (a hlavně jejich zarážení do země) se vyplatí jen u opakovaně navštěvovaných tábořišť – je to sice super, ale dá to dost práce a na jedno vaření se to nevyplatí. Pokud položení kotle do ohniště nestačí a opravdu chcete kotlík nad oheň zavěsit, doporučuju najít v okolí tři klacky, svázat do trojnohy a pod ni zavěsit kotlík na špagát. Vyzkoušeno generacemi, tisíce děkovných dopisů 🙂
Ahoj Kaa, tak to si budu pamatovat 🙂 . U nás v rodině se traduje šílená historka mého tatínka, jak s kamarády na prut místo kapra kachnu vytáhl a už ji nechtěli pustit zpátky. Tak jí uřízli hlavu, vykuchali, a zase byli líní škubat anebo stahovat. Takže milou kachnu oplácali jílem, až vypadala jako velká hrouda, rozdělali oheň, jak byl popel, položili do něj kachnu a topili vesele nad ní. Když se vypálila do zvoniva, roztloukli nářadím z bicyklu krustu a šmakovali si. Hádám, že po těch letech bylo zlé zapomenuto. Anebo mladému hladovému tělu chutná všechno? 🙂
Pche – tvůj tatík je táááákhle malej – jenom kachnu. Jenda šel taky na ryby a na udici chytil jelena! A jeho hlavu odpižlával rybičkou (celého by domů nedonesl, bylť pachole).
A když povyrostl, chytil kance za uši a nesl ho na zádech do domácího chlívku… 😀 .
No ne, vážně, Ygo, jak někdo může urybařit jelena? Povídej, přeháněj 🙂 .
No, já už to vím (ani nevím, kolikrát jsem to slyšela – další střípek z rodinného stříbra) … a když si Jeníka na Rusavě odchytneš a on bude v dobrém rozmaru, třebas ti ten fígl prozradí (rofl)
No jestli pánbůh dá a povede se nám dojet, tak to zkusím. Ovšem bacha, v tom případě s sebou budu mít dva malé vědce, kteří to budou chtít rovnou předvést… 🙂 .
Ech – v tom případě je na vás, abyste dodali jelena a udici (rofl) … Jenda předvede pak nához in natura …
To abych se raději nevyskytovala moc blízko. Nechci bát ani jelen ani kapr.
Neboj, jelena nejspíš neseženem a kapr nekouše, kapr žužlá 🙂 .
(rofl) Tak to si nenechám ujít! (rofl)
Dede – to žužlání?!
Alex! Chceš tím naznačit, že nedůvěřuješ Jeníkovu umu?! To snad ani nesmím říct, abych mu nepodryla sebevědomí (chuckle)
on tu trojnožku někdo nezná????
Hmm, často jsem se zamýšlela, jak to hrdinové dělali, když po podobné přírodní stravě dostali průjem, páč občas to prostě nevyjde a stačí po pár dnech hladovění sníst něco mastnějšího… a problém je na světě 🙂 Kterak barbar Conan i jiný barbar jezdí na koni, když má jen tu kožešinovou bederní roušku… a tak 🙂
Jinak k vaření na ohni- vyzkoušela jsme si všechny možné verze dřevěných závěsů a fakt to funguje špatně 🙂
Promiň, Matyldo, ale vzpomněla jsem si na nesmrtelné „maminka mne utírala lopuchem“ 😀 .