Když něco nemohu najít (a že to bývá často), dokáže mě to pořádně naštvat, obzvláště, když je to něco co nutně – třeba okamžitě – potřebuji. To pak lítám domem jak fůrie a hledám. A vztek mám většinou hlavně na sebe, protože když se mi něco „ztratí“ jsem si vědoma, že je to důsledek mé nepořádnosti, nejsem totiž člověk, který vždy vrací (dává) věci kam přesně patří(jak říkal pan Horníček, mám doma ve svých věcech „přehledný nepořádek“). Zato, když (zcela vyjímečně) něco nemůže najít manžel, nechává mě to celkem klidnou, protože choť je v tomto směru můj pravý opak. Takže nanejvýš prohodím „ono se to časem najde“, vím, že nemá cenu se nervovat. A taky že jo, většinou je to jen chvilkové odložení hledané věci jinam.

Nejvíce si pamatuji záhadnou ztrátu zlatého maminčina prstýnku před pár lety. Maminka prstýnek dlouhá léta nosila ale pak mi ho ještě za svého života dala (a ráda viděla, že ho nosím). Už jsem to kdysi popisovala. Nosím prstýnky dva – snubní a ten maminčin. Doma ne, ale navlékám si je, když jdu ven a po návratu je zase – už zcela automaticky oba najednou – sundavám a dám do malé misky v koupelně. A tak, když jsme tenkrát po nich zase příště sáhla, ten snubní tam byl, ten maminčin ne a prostě jsem nechápala, kam zmizel. Tenkrát jsem z toho byl děsně nešťastná, prohledala jsem celý dům, věděla jsem, že nikde venku jsem ho ztratit nemohla, ale doma prostě nebyl. Obrečela jsem to převelice a snažila si zvyknout na to, že je pryč. Uběhl týden, možná dva a já si zase jednou v koupelně chtěla natřít škrábanec lékařským alkoholem, který kupuji v litrové, neprůhledné flašce. A jak jsem ji otevřela a naklonila, něco se na dně zalesklo. Kouknu dovnitř a tam na dně – ztracený prstýnek. Ach ta radost tenkrát – zase jsem bulila, ale to už štěstím. A zpětným procesem mi to došlo. Vraceli jsme se domů, já se někde škrábla a mám ve zvyku na to hned dávat alkohol. No a škrábanec byl zrovna nahoře toho prsteníčku. Takže já v koupelně nejprve automaticky sundala a odložila snubní prstýnek ale pak jsem udělala tu velkou chybu. Škrábnutý prst jsem ještě s prstýnkem celý zasunula do hrdla lahve a zatřepala, aby se rána „vypláchla“. No a tím zatřepáním mi prstýnek sklouznul z prstu, aniž jsem to ucítila. A nakrásně jsem zapomněla, že na prstě ještě byl (přeci už snubní byl dole, tak určitě tam byl i ten druhý), odešla jsem z koupelny a ztráty prstýnku jsem si proto všimla až později. Když nenávratně ztratím „normální“ věc, také mě to mrzí a pochopitelně se ji snažím najít, ale dá se to oželet, nahradit. Ale převelice špatně snáším ztráty (rozbití) věcí, ke kterým mám citový vztah, které jsou „památeční a vzpomínkové“. A tak ztráta (naštěstí dočasná) tohoto prstýnku byla pro mne zatím ta nejbolestivější, ale také nejradostnějští znovunalezení 🙂

Eh, milá Alex, pokud tě to utěší, tak taky hledám! A nejhorší je, že se množí případy, kdy prostě JDU NAJISTO, prostě vím, že to tam JE a ono to tam, mrcha, NENÍ!!! Takhle jsem šla před lety najisto pro svoji společenskou kabelku… doteď se nenašla. Vidím to na parádivé ufouny, nebo tak nějak:))
Pokud jde o klíče a mobil, mám (podobně jako jiní) léty hledání vypěstovanou disciplínu v odkládání na předem určená místa. Jenže!
Když to tam pak není, je ta detektivka při hledání ještě napínavější :S Obvykle to znamená rychlou úvahu – co jsem měla naposledy na sobě? Copak bundy a kabáty, ty se prohledají rychle, ale kapsy u kalhot, výcvikové vesty (s mnoha kapsami:)), to už na chvíli vydá. U mobilu paradoxně pomáhá, že jsou dnes o dost větší, než bývaly (tedy můj větší je) – klíče velikost zatím nemění:)) Jo a nejlepší bylo, když hledané klíče spadly z věšáčku do boty pod ním a pak ty boty byly uklizeny… 😛
Speciální kategorií – tedy u mne – je hledání nápadů. (wasntme) To mě napadne něco báječného, o čem by se dal napsat článek a je mi jasné, že takhle skvělou věc prostě nezapomenu. Hm. A víte jak dokonale? Zapomenu? (fubar) No, zapisuju do mobilu, když to jde… ale i tak by z těch zapomenutých témat bylo možná i měsíční vydání Dedeníku! (chuckle)

jojo,milá dede, hledám a ještě jsem nenašla celý velký svazek klíčů od všeho (byt, zahrada, kolárna, klíč od zámku na kočárku a mnoho dalších klíčů. Už je hledám celý rok, ale asi je neobjevím.Vím a pamatovala jsem si dobře a zcela jistě , že jsem těmi klíči odemkla zamčený byt, abych se dostala dovnitř. Venku jsem je ztratit fakt nemohla. No , odpadkový koš mne tehdy fakt nenapadl, ale patrně a nejpravděpodobněji tam skončil i pohřešovaný svazek. Brýle se mi schovávají velice často. Do ledničky, do mrazáku a taky do špajzu mezi mouky a jiné čerstvě nakoupené potraviny.Už je to dlouho, co jsem opravdu usilovně hledala peněženku. Postrádala jsem ji dost citelně, i když peněženku normálně vůbec nenosím, protože platím všude, kde je to jen trošku možné, kartou.A právě ta karta z poťouchlé peněženky mi strašně moc chyběla,protože doma nikdy nemívám v hotovosti víc jak stovku. No, našla jsem, našla. Po třech dnech jsem otevřela mrazák, že z něj vyndám zásoby, abych měla z čeho na ten den uvařit. Jen jsem chtěla taky vyjmout zeleninu na rizoto. aa kuk a ejhle! Ta potvora zlomyslná na mne vyjukla právě zpod toho pytlíku mažené zeleniny. Byla k němu pěkně řilepená. Měla jsem jen neskutečný vztek na sebe, protože jsem v poslední době fakt neúspěšný hledač všeho možného. Naštěstí ta platební karta fungovala normálně i po zamražení. Ale tehdy jsem byla vážně zoufalá a už jsem chtěla kartu zablokovat.Kdo nemá tyhle trable, je šťastný človíček. Ale poměrně nedávno jsem hledala taky rezervní klíče od auta. Jsně, byly zapadlé v dírce podšívky, jako ten maličký flash disk u Alex. A stejně výchovné komentáře poslouchám do MLP též . Ale nejvíc mne vytáčí, když mne Jiří začne nabádat, abych si vzpomněla, kam jsem to ztracené dala. To pak vyloženě ječím jak Niagarské vodopády a řvu vztekle, že kdybych si dokázala vzpomenout, kam jsem hledanou věc založila, tak si ji najdu sama.S přibýváním věku je to zapomínání fakt děsný. jediná, ale dost chatrná omluva je to, že má krítkodobá pamě´t je prokazatelně a a bohužel nenávratně poškozená mozkovou příhodou z roku 1995. A když slyším od svých dcer to jejich “ A bude ještě hůř!“ chatá mne amok. Mají všichni hohužel pravdu, ale připustit si svou nemožnost zapamatovat si , to ještě stále nedovedu.

Já jsem byla kdysi expert na klíče. Mívala jsem takovou obrovskou skrumáž klíčů na kroužku, spíš kruhu. Po vstupu do místnosti jsem je někam odložila a už to jelo! Hledali všichni. Nakonec mě má tehdejší sekretářka donutila je dávat na stejné místo, které po mém příchodu zkontrolovala. Byly klíče – šéfová byla pochválena, nebyly – dostala jsem vynadáno. Fungovalo to a funguje dodnes – po vstupu do bytu klíče automaticky věším na háklík k tomu určený. Takže klíče mám asi jednou provždy vyřešeny. Zato ty ostatní věci ne, takže hledám neustále a všechno možné. A bude hůř!