Opravdu nevím, jak může člověk jen tak přijít k zánětu kolena, ale jisté je, že je to nemůžete přehlédnout. Ani ignorovat ne, protože se kolem vás všechny vzdálenosti každý den zvětšují a vám rychle docházejí použitelné kletby.
Vydržela jsem to týden. K doktorovi jsem se doplazila ve chvíli, kdy už jsem nemohla ani řídit auto – a bez auta se na vesnici žije těžko. Zvlášť, když vám nefungují nohy. Pan doktor se s tím nepáral, vrazil mi do kolena jehlu jak na vola, a než jsem stačila rozechvělým hlasem říct kruciabrakadabra, kulhala jsem z ordinace s receptem a důtklivým doporučením se minimálně týden nehýbat. Nebo, jak zvesela pravil pan doktor, se s tou jehlou setkám častěji.
Ty první dny to ještě šlo, byla jsem vděčná a hodná. Pak jsem začala být protivná a pátý den jsem už byla nesnesitelná – naštěstí jen sama sobě, nikdo jiný doma nebyl. Nedokážu být zavřená na jednom místě, musím chodit ven! A dost, okřikla jsem sama sebe. Nefňukej jak malé děcko!
Mám kliku, že mohu pracovat z domu. To fungovalo. Ale co potom? Ráda čtu, ale také ne pořád. Venku se ještě sedět nedalo. Zkusila jsem si zapnout televizi. Když jsem rozluštila tajemství čtyř ovládátek, vydržela jsem u tří dokumentárních pořadů za sebou, čímž se mi naplnil asi tak půlroční limit konzumace televizních pořadů.
Co teď? Míru mého zoufalství lze posoudit i z toho, že jsem začala uvažovat o ručních pracích, které neumím a za normálních okolností se jim důsledně vyhýbám!
Přinutila jsem se přemýšlet nad tím, kolik lidí ne vlastní vinou musí nějaký druh domácího vězení snášet. Jak se s tím dokážou vypořádat? Jak dokážou naplno žít, když jsou trvale omezeni v pohybu? Je jasné, že odpověď tkví v umění nenechat si uvěznit duši, když už tělo musí trčet na místě.
Zastyděla jsem se. Já si do toho lesa za chvilku zase zaběhnu, ne? Jenže… kdo ví, co na mě jednou čeká. Měla bych vážně víc přemýšlet o tom, jak učinit svoji duši nezávislou na počtu nachozených kilometrů, na samotě v přírodě a na volání obzorů. Hm. Tak jo. Ale až v zimě – až bude brzy tma!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové 2016
Ja jsem tech domacich vezeni uz mela. (headbang) . To prvni a velmi dlouhe (3 a pul mesic, z toho 2 uplne vleze) jsem brala castecne stoicky – muselo se to udelat, a s virou, ze zase bude lip. Mnoha dalsi uvezneni, a tam uz se ta tolerance snizovala, protoze k tomu jeden pristoupi s optimismen a nadeji – a ejhle – (headbang) – zase dostanu virtualne pres drzku. A ze jsem se snazila, pracovala jsem z domu, rehabilitovala, dietu drzela, abych zas zestihlela, aby ta nestastna kostra toho nemusela tolik nosit. A za nejakou dobu zpet na zacatek prusvihu. Moje soucasne uvezneni, ktere uz trva dost dlouho, opravdu nesnasim dobre. Pridala se zada, tentokrat ta dolni cast, coz spolu s nefunkcni endoprotezou je vicemene nechodici. Cosi se v tom smeru podnika, ale je to na dlouhe lokte. Mezitim jsem schopna postat max. 5 minut, odejit par metru a padat pres sebe. Takze jsem totalne zavisla na prednostovi, coz ma znacna uskali, pojidam prasky dryjaky a jsem ve vrcholne blbe nalade. Toz tak
Hanko, to mě opravdu mrzí a moc držím palce, aby bylo líp. Popravdě ty jsi právě v té fázi, o které jsem psala – musíš bojovat o svobodu své duše, aby ji neničila nemohoucnost těla. (h) Moc ti přeju, abys to zvládla… a bude me zajímat jak! Protože věřím, že žena jako ty to nevzdá (inlove)
Prajem skore uzdravenie (inlove) . Kolena su potvory.
Ked sa mi stal uraz na prave koleno, 3x mi tahali krv a vodu a p. doktor povedal, ze ak mi budu musiet este raz tahat, tak si ma tam rovno nechaju. A veruze aj nechali a koleno mi zoperovali. Nastastie laparoskopicky. Takze radsej vydrzat pekne nalezato (rose1) .
OT: Dnes sme sa boli odcervit a ockovat, na buduci tyzden sme objednani na kastraciu. Minus vrestal celou cestou k vetovi, ale ked zbadal nadherneho 3-rocneho NO, stichol ako pena 🙂 . Vlco prejavil zaujem, ale majitel povedal, ze doma maju macky a peso je s nimi kamarat.
Díky Yetti 🙂
Naše holky u veta taky se zájmem prohlížejí kočičí přepravky – musím říct, že s přátelským zájmem. Ale venku kočku proženou, to jo. Naštěstí neubližujou 🙂
Já jsem bohužel naopak jednou natrefila v čekárně u veterináře na naprostého debila. Čekala jsem tam s kocourkem Pepíčkem, který už byl tenkrát těžce nemocný, přepravku jsem měla na zemi u nohou. Byl tam chlap se psem, pes projevil zájem a chlápek ho hned začal povzbuzovat slovy „vem si ho“, načež pes se se štěkotem vrhnul na přepravku. Chudák Pepíček se pochopitelně hrozně bál, schoulil se až vzadu. Chlapovi jsem řekla něco hodně nehezkýho a šla jsem si sednout jinam. Ten blbec byl ovšem na svého psa strašně hrdý. Co dodat, nejhorší je opravdu srážka s blbcem.
Naštěstí to bylo jen jedinkrát, co jsem u veterináře narazila na blbce. Například když jsem našla Pepíčka doma v diabetickém kómatu a honem s ním letěla na veterinu, tak mě celá plná čekárna beze slova pustila před sebe, abych mohla jít rovnou. Pepču tenkrát postavili na nohy.
Dede, přeji brzké a plné uzdravení. Kolena si šetři, oprašuj a hýčkej. Ono se to rádo projeví až za delší dobu. Já jsem si v mládí pochroumala kotník (sportem k trvalé invaliditě!) a byla jsem frajerka, léčila jsem si to jen tak doma a ono to časem přešlo. Teď, po letech, mi to čas od času oteče, bolí, křupe v tom. Ortoped mě asi nemine.
Jó, kotníčky 😉 . tak ty mě taky bolej. Těch výronů bylo na každém několik, máti zdravotní sestra a podle toho bylo léčení – obklady octanem, stáhnout pružným obinadlem a zítra mazej do školy (devil) A bohužel si to pamatují a abych na to nezapomněla i já, tak se stále častěji připomínají.
Domácí vězení nesnáším, kdykoli se mi naskytne, byť v dobách brutálně rozlítaných toužím se doma ukotvit aspoň na chvíli.
Kuba dneska maturoval, z fyziky má za dva (což ho opravňuje jít na VUT bez přijímaček), z angličtiny státní i profilové (školní, mnohem těžší) i z češtiny za jedna. K státní anglině i češtině se připočítají ještě písemky, což funguje podle záhadného vzorce, když každá část má jinou váhu, ale podstatné je to, že má maturitu a nemusí dělat přijímačky.
Gratuluju, je šikovný!
Velká gratulace !!!
Gratuluju!
Gratuluju!
P.S. Na jaký obor na tu VUT nakonec jde?
Na strojárnu.
To jo, to si pamatuju, že tam chce, ale ten konkrétní obor jsem myslela.
Byla to mechatronika, tuším. Ale mám děravou paměť, tak asi ne.
A ještě jednou gratuluju. Stejně si myslím, že nejvíc se ulevilo Tobě (aspoň já to tak s našima dětma mám, že když dělají nějakou zkoušku, prožívám to víc než oni).
Teď mi to při četbě studijních oborů FSI došlo, asi to byla/je spíš biomechanika, že?
Náš kluk se tím taky kdysi trochu zabýval (zejména ve funkci „modelu“ pro různá měření, když ještě vesloval), spolupracoval s nějakým profesorem z Ruska (teda původně z Ruska, pak už žil jinde), i o tom cosi sepisoval, chtěl se tomu věnovat víc, ale pak byl nemocný a vše padlo.
Ne, má obecné strojírenství. Ale mají tam program s Francií a tam by chtěl jet. Pokud by to zvládl, měl by titul českého i francouzského inženýra. Podmínkou je certifikovaná zkouška z frániny a tu má.
Tak to je fajn. Kde mají tu spolupráci? V Toulouse? Tam několik našich známých studovalo.
P.S. Nemusíš odpovídat, už jsem si to našla.
Matyldo, moc gratuluju! A strojárna je dnes dobrá volba, vůbec když ho to baví 🙂
To si myslím, že je to dobrá volba, když mám doma strojaře dva (a půl).;-)
Máš fakt šikovného syna, Matyldo! Za ty odpuštěné přijímačky všechna ta příprava určitě stojí.
Velká gratulace
Matyldo – velké blahopřání Jakubovi (kdepak Kuba, už je to velký Jakub (rofl) ). Je moc šikovný, tak ať si užije hezké léto, zaslouží si ho.
U nás jedna známá, cirka v pětatřiceti skončila během asi dvou let na vozíku. Jsme stejně staré a přes naše sousedy a jejich sourozence jsme se jaksi vklínili do jejich rozsáhlého klanu. A já zírám, jak plně může člověk upoutaný na invalidní vozík existovat. Vnučky jsou celé léto raději u ní, byť si musí hodně udělat samy ( jsou tak 6 a 10 let )a ještě pomáhat babičce – třeba si ji vykoupat. Ale ona klidně jede s mladejma pod stan, spí v karavanu a dokonce se chodí koupat – vezme si starý vozík a vjede s ním do rybníka. Navíc jí celkem dost brzy zemřel manžel, takže je závislá na pomoci příbuzných, což asi psychicky nepřidá. Hodně věcí dělat nemůže či může s větším úsilí všech zúčastněných.
Paní je dobrá, klobouk dolů. Na tu život pořádně naložil a ona to ustála – i když vlastně nestojí (inlove)
To člověk pochopí, jak je vlastně rozmazlenej.
Paní je borec! (y)
Hmm, pětatřicet mi tak nějak je. Bych se zbláznila.
A jak se dá s vozíkem spát v karavanu? Dyť neprojede dveřma ani uličkou.
OT – je vidět, že úrodné jaro… co jsme nějak uvolnili komentáře, takž už mi nechodí stovky spamů denně, ale tisíce 🙁
Co si od toho kdo slibuje? Stejně to mažu bez čtení! (shake)
A co to hedvábí, Dede, došlo na ně nakonec nebo ne? 🙂
Já mám pocit, že mám milion restů, takže by mi nuda neměla hrozit. Na druhou stranu mi dost vadí, když výjimečně nestihnu nejméně hodinovou psí procházku, ten pohyb a čerstvý vzduch potřebuji. Taky bych byla otravná. Jenže tady nezbývá než zatnout zuby a vydržet a doufat, že se koleno umoudří! Jinak mě ještě napadá, co takhle třeba Nedopovídky II ? (inlove) Nebyl by to způsob, jak využít nechtěně nadělený volný čas?
Nedošlo, dělali jsme jiné věci… 😛
Hančo, to jsem si myslela taky, jak budu psát! jenže ono moc nešlo sedět (teď už jo, ale taky ne pořád), optimální poloha byla vleže s pokrčenou nohou. Já ti už nemoha ani spát a to jsem normálně pořádný ospalec! (wasntme)
A povídky? Ještě teď mám problém s tvůrčím úsilím – resp. donutím se, ale podle toho to vypadá. Když jsem zavřená, tak prostě nefunguju – což znamená, že bych s tím fakt měla něco dělat (angel)
Milá Dede, s tím psaním, zavřená doma Tě plně chápu, to prostě nejde. Jeden musí přijít domů řádně unaven, pak pěkně občerstven,navodit si musí pohodu za předešlé zásluhy,uvolnit se třeba při dobrém pohárku a pak to jde.Jak je to násilně, tak tlačíš, tlačíš a ono nic :-)) Někdy je taky těžké se rozhodnout do čeho se pustit, vždycky si vzpomenu na ty supi z kresleného Mauglího.“Hoši co budeme dělat, tak co budeme dělat “ nebo tak nějak a při tom zuřivě mávají křídly a nedělají nic, tak to mám někdy taky,než mně něco napadne a rozhodnu se co upřednostnit v rámci svých sil. 🙂
Já to taky dobře znám. Před dvěma lety jsem si v půlce listopadu zlomila zánártní kůstku na noze, šest týdnů nechodící sádra a pak ještě dva týdny pomalá rhc, suma sumárum dva měsíce doma, pohyb jen o berlích. Před vánocema… myslela jsem, že se mi to jen zdá. Nakonec se z toho vyklubaly báječný vánoce, dárky přes internet, nákup přes internet, cukroví jen aby se neřeklo, s vařením pomohla rodina – a bylo. Šlo to taky. Já se aspoň dospala, je fakt, že televizi od té doby nemusím – stejně tam nic není, četla jsem taky až do aleluja, ale od té doby si sakra vážím toho, když chodíme po venku ty naše dlouhé procházky. Tehdy jsem se bála, že už se snad nahoru do lesů nikdy nepodívám.
Dede, na koleno nespěchej Máš výhodu, že můžeš pracovat z domu, takže to ber tak, že tělo potřebuje odpočinek a když jsi ho předtím neposlouchala, tak si řeklo jinak…
A nevztekej se, je to zbytečné 🙂 stejně to neurychlíš.
Taky jsem měla domácí vězení. Předloni na podzim jsem si zlomila kotník. 1. října sádra, pak ještě větší sádta a pak 3 týdny nechodící ortéza.
Chodit mi dovolili až druhý týden v prosinci. Doktor jen koukal, jak jsem si obula botu, popadla berle a vystřelila z ordinace. Bylo to šílené a dodneška si vychutnávám, že se můžu zase pohybovat po svých.
Já akorát mohla koukat z okna, byl nádherný podzim, sousedi nosili denně z obory košík hub a
já jen tiše záviděla. Jasně, knížky byly jediná útěcha, internet a stažené filmy. Navíc se mi tehdy nevrátil domů kocourek a já ho nemohla jít hledat, ten pocit bezmocnosti mě ničil. Když někdy čtu o vězních, kteří byli kolik let zavření někde ve sklepeních, tak se divím, že to přežili ve zdraví. Já měla aspoň návštěvy, a stejně to bylo dlouhé. A tady mě drželi nad vodou i Zvířetníčci. Velký dík.
Tečko, jak je pak člověk vděčnej za dobrej konec – tedy pohyb po svých, co? (inlove)
Jo, hlavně když musí v noci vyběhnout 🙂
Tenkrát šlo o všechno.
(neumím vkládat smajlíky, tady by se hodil)
Jééé, kde se mi tam vzal?
po operaci spodku, jsem doma byla 8 neděl,z toho 6 jsem nesměla zvednout pomalu ani kapesník….nesměla jsem kýchnout a vycházky pan doktor nerad viděl..řekl mi tehdy, jestli chci mít klid,že to prostě vydržím, že je to pro moje zdraví. Ty ženský,co tam byly se mnoou…si nechaly ukončit neschopenky dřív…na vlastní žádost…obě jsou už taky za Duhou…a já pořád vidím toho doktora..
Huhu, šest neděl – ovšem, kdybych dostala takovéhle varování, asi bych to taky vydržela. Ale asi bych byla příšerně protivná! (wasntme)
Je fajn, že toho doktora stále vídáš, milá Sharko! (inlove)
No, Sharko, člověk se přestane vrtět na větvi, když pod ním praská.
Já to zažila 3x – jednou jsme se přetlačovaly s tramvají a ona kupodivu vyhrála, a dvakrát po operaci – pokaždé něčeho jiného – a vždycky doma 6, 7 týdnů. Pokaždé když bylo hezké počasí a já doma trpěla jak zvíře…Poprvé jsem měla chycenou nohu, takže jsem moc pajdat po venku stejně nemohla, ale podruhé a potřetí byly nohy zdravé a to byla strašná otrava, vycházky dvě hodiny ráno a dvě odpoledne, to jsem obden chodila do městské knihovny a přečetla všechno co bylo po ruce, a že já jsem rychlej čtenář…Televize je fakt otrava, internet jsem myslím v tu dobu ještě neměla, tak to jistily knížky a DVD…ale Vetřelec a Predátor posedmé už ztrácejí to kouzlo… Nakonec to dopadlo tak, že jsem na kolenou prosila pana doktora, aby mě pustil do práce, koukal na mě jak na blázna, že ho všichno prosí aby jim neschopenku prodloužil a já naopak…Než se to usadilo do normálu, kroutila jsem se, ale radši jsem vypadla z baráku, než koukat na čtyři zdi…
fuj, to je taky nápad, prát se s tramvají. Je větší a silnější!
Minko! Že tys vsadila na to, že tramvaj nemůže utéct z kolejí, co? 🙂 Huhu, to je fajn, že pořád ještě běháš (inlove)
Jinak si pamatuju, když jsem kdysi byla doma s mononukleózou, tak jsem přečetla snad komplet Jiráska včetně Bratrstva (chuckle)
Dede, přeji rychlé uzdravení, kolena jsou potvory.
Tvůj popis – jako bys psala o mě. Dokud to bolí hodně, jsem hodná. Až přejde to nejhorší, jsem na zabití, protože chci vééééén. MUSÍM VEN! A to se doma dokážu vcelku zabavit.
Včera jsem si roztrhla palec na noze (ze země čuměl neviditelný kus trubky. Neuhnul). Hodně a blbě. Chodit můžu, ale stojí to za houby, tvůj článek tak beru jako povzbuzení – nejsem v tom sama a může být hůř!
Ach jo, když on se chudák bolavý palec do ničeho nevejde a když tak to bolí jako čert. Sem si zkřupla záprstní kůstky asi před třemi lety,chodila jsem na tenisce, nohu ven. Pak jsem se v zimě divila, že nemůžu ohnout šlapku do lyžáků, no, na konec to šlo, muselo. Podotýkám, že jsem s tím nešla ani k doktorovi, stejně se na tohle dává jen ortéza. Petro, tak at se paleček dobře hojí!
Tak na zánártní kůstky (záprstní jsou na ruce) se sádra dává, měla jsem ji 😉 , Sádra se nedává na prsty na nohou, ty se lepí k sobě náplastí, zdravý prst poslouží jako dlaha, na zlomený palec na noze se sádra dává taky.
Nešlo to, ale muselo… To jsi celá ty, Jenny! 😀
Petri, lity lity! Jak já tě chápu! (inlove)
A palec se blbě hojí, když musíš nosit boty. Nasadila jsi navzdory ledovým mužům sandály? 🙂
Já už v nich právě chvíli chodím. Kdybych měla pevné boty, tak by se to nestalo (teda švihla bych sebou určitě, možná bych si roztrhla botu, ale nešlo by to až do palce.)
No a s TÍMHLE si do pevných botů netroufnu, nešlapu přes palec a úzkostlivě se snažím nezakopnout. Včera v tom lese jsem se na to neodvážila ani podívat, vystrčila jsem nohu na MLP – chci to vidět? Nechceš. Tak jsem se nedívala.
Brr. Tak ať se ti to rychle zahojí! (inlove)
Už zase mám kalifornskej čas… se z nich picnu a Andy je na dovolené. Snad je to trkne… (fubar)
To DEDE taky znám. Po operaci artroskopii kolena jsem byla 16 dní zavřená doma bez vycházek. Také už jsem pomalu lezla po stropě. A nic mě nebavilo. Ani spát.
Můj starší syn má přítelkyni na vozíčku. Nechodí od dětství. A já obdivuju její maminku, která jí všude bere sebou. Do divadla, na plesy, cestují do zahraničí. Vlastně i s mým synem Petou spolu jezdí vlakem do Plzně. Chodí do muzeí na výstavy. A zvládají to perfektně.
Míšo – nebavilo mě ani psát – jo! A kdy se to jinak člověku stane, že? 🙂
A příběh tvého Peti a jeho dívky je krásný, moc jim držím palce, aby to zvládli (inlove)
Míšo, protože vím, kde Tvůj syn přítelkyni našel,přidávám se k blahopřání a připojím svoje upřímné přáníčko, aby ti dva byli spolu šťastní. Zkrátka skoro každý vozíčkář bývá velice silnou osobností. Musí se postarat sám o sebe a má-li o koho, postará se t podle svých možností, schopností a síly i o toho druhého. Mám taky jednu přítelkyni. Ona je na vozíčku bez vlastního zavinění. Porazil ji svým autem jeden ožralý a ještě zfetovaný řidič. on sice dostal trest dvouletého vězení, ze kterého ho za rok pustili. Musel mé kamad rádce zaplatit nějakou menší sumu za to obrovské ublížení na zdraví, ale on je zdráv stále, zatímco z mé m kamarádky se stala po střetu s jeho autem zcela na jiných závislá osoba. kamarádka musí dneska mít poručníka, jelikož tím strašným úderem se poškodily nejen končetiny a páteř, ale nejvíc tom odnesla hlava a vlastně pamě´t. Kamarádka si skoro nic nedokáže zapamatovat, takže když spolu občas telefonujeme a já jí dávám nějakou důležitou nebo i obyčejnou informaci, ona si docela vše zapisuje do sešitku, který spolu s tužkou nosí neustále u sebe. Zkrátka sešitek jí slouží jako ta poškozená pamě´t. a tohle vše se kamarádce událo už v jejích 29 letech. Ona se však se svou situací za těch skoro 9 let ještě nedokázala vyrovnat . a je to o to horší, že nakonec skončila své samostatné žití ve Zbůchu, v ústavu pro postižené lidi. Žijezde stále, protože nemá nikoho, kdo by seo ni dokázalm plně azcela bez potíží postarat ba její rodiče si ji domů vzít nemohou, protože jsou oba hodně staří a její maminka už jen čekají na to, až bude místo v zařízení pro přestárlé a už nemohoucí lidičky . Zkrátka opravdu není, kdo by kamarádku mohl k sobě vzít a je to opravdu smutný a hodně krutý osud mladé ženy, která měla tehdy před sebou celý dlouhý život. Z plánů dobudoucnosti s vyhlídkou na spokojený život třeba ve dvou a s vlastními dětmi nezbylo vůbec nic. vše uvnitř bylo tím úrazem tak poškozeno, že přišla i o všechno, co ženu dělá ženou. Mít vlastní rodinu už nebude nikdy . Rozmím a chápu plně i její hodně před ostatními lidmi a hlavně i před doktory skrývané myšlenky na sebevraždu, i když jí tyhle sklony moc rozmlouvám.
Lenko, to je hrozné, fakt hrozné… ve dvaceti devíti letech! (h)