Jeli tři týdny vražedným tempem nepřívětivou krajinou, museli se skrývat před zloduchy, zabíjet obludy a stále dojeli dostatečně svěží, aby na konci své cesty zachránili svět. Ano, to je podstata mnoha dobrodružných – a zvlášť fantasy – příběhů. Já si umím takový příběh užít, ale kdesi nad ním se mi v hlavě rodí zcela nevhodné, leč praktické otázky. A není jich málo:))

Tak například: hrdinové jedou na koních tři neděle pustinou, obvykle maximálně rychlým tempem. Každý den jedí – někdy i víckrát:)) Pokud autor jen trochu něco ví o koních, tak hrdinové nezapomenou každý den dát koním aspoň tu hrst ovsa nebo jiného obilí. A já si lámu hlavu – kam dali tak veliké množství nákladu? Vždyť o nákladních koních tam obvykle zmínky nebývají! (Já vím, Karel May je míval:))

Nemohu si nepředstavit, co všechno já třeba nacpu do auta, když akorát jedu se psima na výcvikový tábor – a to nám v kempu vaří obědy a večeře, takže s sebou beru jen jídlo pro psy a snídaně a svačiny pro sebe. Co z toho by se mi vešlo k sedlu?:))

I když připustím, že většina autorů své hrdiny na cestách obvykle krmí jen sýrem, chlebem či plackou, sušeným masem a ovocem, stejně mi přijde, že třeba pro tři lidi na tři týdny to musí být pořádný balík zásob. Přidejte něco málo pro koně, a i kdyby sem tam se štěstím něco ulovili (autoři to obvykle hrdinům aspoň jednou dopřejí:)), tak stejně musejí dojet k tomu zachraňování notně vyhladovělí a… páchnoucí.

Autoři totiž svým hrdinům obvykle dopřejí maximálně opláchnutí v potoce nebo řece, ti drsnější je nechají namočit jen tehdy, když se přes tu řeku brodí:)) S čímž souvisí otázka převlékání. „Do tlumoku si nacpal/la zásobní oblečení, trochu jídla, popadl/dla meč, vyskočil/la na koně a vyrazil/la zachránit svět“. Těší mě um, který přitom hrdinové předvedou, ale nejvíc se mi líbí, jak málo jim k tomu stačí. Já bych mohla mít srdce hrdiny, ale ten zbytek člověka mám prostě nehrdinsky zhýčkaný:))

Další otázka je – jak jinak – toaletní. Zvlášť, když mezi hrdiny jede přestrojená dívka nebo žena. Ale i kdyby byla nepřestrojená, žena je to pořád. A příroda si žádá své a požadavky na ženy bývají minimálně v jedné části měsíce dost náročné. Hm. A ještě v přestrojení? Tohle je obecně problém v dobrodružných románech – taková žena ani nemusí cválat nehostinnou krajinou, stačí ji zavřít na loď. Jak to tedy dělají, když jejich zavazadlem nejčastěji bývá jen tlumok nebo sedlová brašna? 😀

No a pak je tu ještě jedna delikátní otázka. A) Pronásledovaní nebo pronásledující hrdinové se obvykle snaží být maximálně tišší, tedy aspoň do rozhodujícího úderu. B) Podle mé zkušenosti většina lidí ve spánku chrápe. Výsledek? A čím je hrdina mohutnější a starší, tím je pravděpodobnější, že v době, kdy ho vinou strašlivé únavy dostihne tak potřebný spánek, ryčí ve spaní jako buvol. A jak je to potom s tím skrýváním?:))

Já vím, že příliš mnoho detailů zabíjí literaturu, takže to autorům ani nevyčítám. To jen ty moje přízemní životní zkušenosti kombinované s neukázněnou představivostí:)) A protože mám chuť si hrát, vybízím k tomu i vás: jaké věci umějí domalovávat do příběhů vaše zkušenosti s vaší představivostí?

PS: Odmala jsem milovala příběh o Robinsonovi. Právě proto, jak všechno budoval od původního vraku a za pomoci nezlomné vůle a nekončícího úsilí. Totéž platí pro „Dva roky prázdnin“ od Julese Verna. Taky máte rádi knihy o tom, jak se ze skoro ničeho vybuduje něco?

PPS: Za prakticky uvažující (tedy základní potřeby hrdinů neignorující) autory fantasy považuju například Gartha Nixe (Sabriel, Lirael, Abhorsenka), opravdu oceňuju a užila jsem si přístup Johna Flanagana (Hraničářův učeň, Bratrstvo, všechny díly a kombinace). Je jich samozřejmě víc – ale já bych chtěla, abyste vzpomínali i vy!:))

PPPS: Jak mám ráda Tolkienovy knihy, tak si myslím, že právě on patřil k těm, kteří jsou v podstatě nad fyzické potřeby svých hrdinů poněkud povzneseni 😛 Co myslíte, kdo další by patřil do této skupiny?

PPPPS: Pojďte si dnes hrát! Nebudeme se brát moc vážně, co vy na to? (wave)