Hodinu! Celou hodinu mi trvá, než večer volným krokem projdu a jemnou sprchou zaleju všech těch zhruba čtyři sta metrů čtverečných zahrady, na kterých je čerstvě zasetá tráva. Já, která se patnáct let soustředila především na to, abych dokázala trávu včas posekat, se teď těším, až se zjizvená zahrada zase zazelená.
Když tak chodím a zalévám, ztracena v zenovém rytmu jednoduché činnosti, tak mi pomalu proplouvají hlavou různé myšlenky. A vzpomínám si na dobu, kdy před babiččinou a dědovou chatou také začalo být zeleno. Byl to začátek konce a já tehdy už byla tak dospělá, abych to věděla. Protože na mírném jižním svahu před chatou bývaly odjakživa – tedy aspoň od mého odjakživa – zeleninové záhony.
Bylo tam všechno, co se dalo tady v podhůří vypěstovat a já si při té vzpomínce okamžitě vybavím babičku, jak v předklonu seje, okopává, pleje a sklízí. Obvykle na sobě měla svoji zahradnickou šatovou zástěru a na hlavě prastarý bílý jakoby slaměný klobouk. Dědu si zase pamatuju buď s rýčem, se zahradnickými nůžkami nebo – a to nejčastěji – jak rozvážně kráčí s plechovými zahradními konvemi, zalévá vše, co vodu potřebovalo a tiše promlouvá k rostlinám.
Rozhodnutí zatravnit záhony se rodilo dlouho a obtížně, protože touha je zachovat byla velmi silná a bolelo srdce zakořeněné v zemi zúrodněné vlastníma rukama. Jenže hlas rozumu byl bohužel silnější.
Zahrada byla od jejich bytu daleko, samozřejmě se šlo do kopce a s přibývajícími lety byli babička s dědou stále závislejší na tom, aby je tam někdo dovezl. A také – síly ubývaly, práce, která byla namáhavou radostí, se stávala pouze těžko zvládnutelnou námahou. A tak se jeden rok zrylo, uhrabalo a zasela se tráva.
Už tenkrát jsem cítila úctu ke svým prarodičům, že to dokázali. Co mám svoji vlastní zahradu, ve které pro změnu zarostlo mé srdce, je ta úcta ještě o kus větší. Ale nejde jen o to, poučila jsem se. Přestože jsem teď ve fázi rozmachu – stromy, květiny i zelenina – stále mám v mysli ten obrázek zatravněných záhonů.
Snažím se tvarovat zahradu tak, aby byla snadno udržitelná, a pokouším se nevytvářet si budoucí pasti. A hlavně a především: raduju se z toho, co je, protože nikdy nevím, jak dlouho to potrvá:))
Zahradničení mě baví od dětství. Tatínek nás na chatě k tomu primo nenutil, ale chtěl občas pomoci a pamatuji se, že když jsme v době úrody o víkendech přijel na chatu, prví bylo jít se kouknout co narostlo. Okurku jsem jen utrhla, otřela o kalhoty a už jsem chroupala. Stejně tak to bylo s jahodami, rajčaty, rybízem…
Tady se také nejvíce „pěstují trávníky“, a to takové ty bez plevele, pouze krásně hustě zelené. Tedy to platí o ty před domem, jak vypadají zadní části, to už je každého vlastní věc. No a na té naší mám zeleninový záhon, ostatní plocha je také tráva. Rytí mi dělá manžel, já pak během sezóny pleji, podkládám posekanou trávou a prostě se o úrodu starám. Záhonu by prospělo několik let si odpočinout, ale zatím jsem to nedokázala. Sice satbu střídám, ale to je vlastně jen dvojí prohození – jeden rok přijdou rajčata dopředu a papriky za nimi, další rok je to obráceně a tak pořád dokola. Prostě bych se nedokázala celé ty měsíce dívat na prázný proctor, který by rychle zarostl trávou (a to tak mohutně s kořeny tak hluboko, že by to pak byla 2x tak velká fuška pro manžela se toho zbavit). Včera jsem dělala svoji první várku asi litru pesta, bazalka krásně narostla.
Na „květinovou“ zahradu(tedy ani závěsné či truhlíkové květiny)tady není místo (kočky a Trixie potřebují přeci trávník na válení a běhání)a navíc mi úplně stačí doba, kterou potřebuji na to, abych pořádně zalila zeleninu (a to zalévám hadicí- tedy až když nejprve vyzalévám sud s dešťovou vodou).
Maričko, já pěstuju zeleninu ve veletruhlících a taky půdu moc nestřídám. Proto na jaře reju, hnojím a přidávám kompost. taky to funguje (wave)
Na tvoje bazalkové pesto si vzpomínám – taky jsem to zkoušela a bylo moc dobré. No, už je to předloni… loni mi skoro všechno uschlo.
Práci na zahradě nemiluju, ale přesto máme na zahradě nejen trávu z několika důvodů:
1) práce na zahradě člověka udržuje v kondici, vidím to na
rodičích a tchánech, zbývá jim do osmdesátky rok a jsou
docela čupr (na svůj věk)
2) vlastní čerstvá zelenina a ovoce má něco do sebe
3) připadalo by mi jako zhůvěřilost mít barák se zahradou x na vesnici v docela úrodné oblasti a kupovat si v
sezóně zeleninu v marketu, která sem byla přivezena
přes půl Evropy nebo ještě z větší dálky
Práci na zahradě mám docela ráda (vyjma sekání trávy). Možná proto bych pro sebe to pořadí zpřeházela : 2, 3, 1
😀
Tak letos jsem ještě nesekala, hrne se k tomu MLP (se divím). Jediné, co nedělám je vertikutace trávníku a na jaře projetí záhonků rotavátorem, protože na to nemám sílu. Jinak tam makám jak Bulhar – sázení, okopávání, sklizeň, rytí… No, pohyb je zdravý 😉
Sekám každý týden, naposledy dnes 🙂
Mám mrňavou elektrickou sekačku, která se všude vejde a má malý koš, který unesu. Velká motorová sekačka mě může přivést k šílenství, když po prvním vysypání koše nenastartuje 😀
Pro uklidnění si hezky okopu nějaký záhonek 🙂
Seču moc ráda a to, co zrovna nezalejvám, aby vzešlo travní semeno, jsem sekala včera. I tak to byl záhul – zahrada je velká, sekačka motorová, s maximálním záběrem a velkým košem. jak se seče dobře, tak vysypávání koše je silovou disciplínou 😛
Takže se připojuju k Ivě – na zahradě se člověk dobře rozpohybuje:))
Ri – já mám u naší stávající sekačky startér (nejen tu šňůru) a představ si, že většinou funguje (wasntme)
Taky máme sekačku s 53cm záběrem a košem hodně velkým, taky co jiného na zahradu, která má více než měřici
sekám hodně menších, vzájemně nesouvisejících prostor. Na některé bych motorovku ani nedostala, leda jeřábem 😀
Vzadu na zahradě si tu rovnou část taky přejedu velkou sekačkou, ale když jí mám kroutit mezi stromky, tu její setrvačnou váhu cítím na zádech ještě dva dny :/
A neřeší to ten základní problém. Nemám ráda tu rozšmelcovanou trávu. Už od pohledu. Brrrr
Když jsem ještě měla zahradu, měla jsem to tak, jak už jste tu mnozí napsali. Zahradní práce jsem nenáviděla a mým cílem bylo je pokud možno eliminovat. Nakonec jsem měla jen trávník, jeden záhon a stromy. Na záhonu růže, které zase tak moc péče nepotřebovaly, a na jaro tulipány, které jsem ze začátku poctivě vyndávala a zase sázela, pak jsem je tam zkusmo nechala celý rok a byl to velký úspěch. Tulipány se vesele množily, rok od roku jich bylo víc, nádhera. A modřence, ale ty rostou tak nějak úplně samy. Pokud jde o zeleninu, měla jsem tam jen trs šnytliku, ještě po babičce, určitě tam ještě je. A pár ovocných stromů, které si taky žily víceméně svůj vlastní život. Vysadila jsem si pár rybízů, protože ho mám ráda, ale ten byl snadno k ošetřování. Trávník jsem občas posekala a pohnojila. Zahrada byla po většinu roku v podstatě jen zelená, tak aby to bylo veselejší, dávala jsem tam spoustu truhlíků a květníků s muškáty a s letničkami, to bylo pěkné. V posledních letech mi ale péči o zahradu úplně znechutili slimáci. Letos je to první ro, co už zahradu nemám, a ani trochu se mi nestýská. Na balkoně mám krásné květiny (muškáty, macešky, million bells a drobnokvěté karafiátky), je to čisté, nenáročné, bez slimáků, radost pohledět 😀 .
Tapuz i to považuju za rozumný, ba co dím moudrý přístup 🙂 Vyřešilas svůj život ke své spokojenosti… (inlove)
Babička neměla balkón a myslím, že by jí byl dělal velkou radost. No, co už.
Tak este raz. Asi 20 rokov som bola majitelkou zahradky v zahradkarskej osade. Poda bola chudobna, narobili sme sa tam ako otroci – cela rodina a vysledok nebol adekvatny vynalozenej namahe a prostriedkom. Dokial bola zelenina a ovocie na trznici drahe, ani my sme ich nemali, ked uz sme mali,zelenina stala asi tolko, co sme zaplatili za priesady. Neskor ani casovo to nevychadzalo. Je rozdiel, ci mate zahradku pri dome, alebo musite na nu cupitat pol hodiny, nieco urobit a potom utekat domov k chorym rodicom. Ked rodicia zomreli, zahradku som predala a dala urobit rodicom hroby.
OT: Vcera Minus „vysublimoval“. Hladam kocuriska, volam – nic. Nakoniec som ho objavila viete kde? V kuchynskom dreze 🙂 .
A nechal se i umýt? (wasntme)
Neskusala som. Ale momentalne tam bolo sucho a on si chrapal zvinuty pekne do klbiecka 🙂 . Viem, ze kocicaci maju radi lovit vodu ak kvapka, prip. jemne tecie z vodovodu. Ale chrapat tam ? (think)
OT- Borůvka je za Duhou.
(hug) (h) Matyldo, je mi to moc líto. Udělalas, co bylo v tvých silách, ona už má klid, ty strašně bolavé srdce. Věřím, že Světluch a malé cukrátko – lupičák ti pomohou, třeba i nějaká ta drobná kocouří vylomenina by se hodila (inlove) Myslím na tebe (hug)
Tak moc jsem věřila v zázrak … je mi to líto (hug) Sbohem, sladká Borůvko (h) (h)
věřila jsem, že tu po té operaci Borůvka pobude déle a užije si Karamelínu a pěkné léto ..ale ta zákeřná hnusná mrcha ji dostala moc rychle…
(headbang)
Taky jsem pořád věřila v zázrak.
Tak běhej vesele za Duhou, Borůvko, ať ti ouška vlají na louce plné kopretin.
Pridavam sa (h) .
Matyldo, to je mi líto. Život těch našich chlupatých kámošů je vždycky tak krátký, o hodně kratší, než by si člověk přál. Ale jsi v péči dalších šestnácti tlapek. Oni se o tebe postarají.
To je mi moc líto.
Myslím na vás.
(u) ;( (hug)
Matyldo, přej jí louky za Duhou. Pro tebe pohlazení.
Matyldo – (hug) .
Matyldo je mi to líto za duhou jí bude dobře
Cítím s Tebou, i když jsem věděla, že to není nadlouho. Každý den dobrý
Matyldo, je mi to moc líto (h)
Matyldo (h)
Borůvce už je dobře, Matyldo. (u)
Zkuste to nějak jako smečka zvládnout, myslím na vás. (h)
MAtyldo, je mi to líto. Jak psai i ostatní, doufala jsem, že s vámi pobue déle a lépe vychová Karamelku. Ale už ji nic nebolí … (u) (rose2)
(h)
Matyldo, napsala jsem už na Zvířetník, tak i tady ještě jednou upřímnou soustrast.
Na Zv. jsem se zmínila o podobnosti Karamelky s Borůvkou. My máme na naší nejpoužívanější kreditce obrázek „Dixie“. Tedy není to „naše D“, byl výběr různých obrázků, ale my si okamžitě vybrali právě tuhle, pro podobnost s Dixie. Když kartou platím, vždy si D. vzpomenu. A oba říkáme „zaplať to s Dixie“ (tedy ne „kreditkou“). Takže myslím, že při pohledu na Karamelku se vám tak trochu před očima mihne Borůvka a moc přeji, aby ona byla zdravá, veselá a se Světluškou se měly rády hodně a hodně let.
Matyldo, objímám tě (hug) ! Hraběnka Borůvka tady bude chybět.
Matyldo,je mi to líto.
Byla krásná, byla milá, byla chytrá, zkrátka fajn, na louce si něco ryla, říkali jí Borůvka.
Napisala som dlhy komentar a tento debil mi ho zozral.
Ak ho chcem odoslat este raz nadava mi, ze komentar je duplicitni :@ .
Tak můj postoj k zahradničení a polním pracem je všeobecně znám – nemám to ráda (a nejsou daleko doby, kdy jsem to přímo nenáviděla).
Do mých pětadvaceti měl můj život stejný rytmus: škola (později zaměstnání) – domácí práce (vaření + úklid) – PRÁCE NA LATIFUNDIÍCH – spaní. A to pět dní v týdnu od brzké jara do pozdního podzimu. V sobotu se pouze protáhl úklid na generální úklid (včetně zametení silnice před domem). Pak se nikdo nemůže divit, že rýpání se v záhonech není moje hobby. Proto mám jenom zatravněný dvorek (a nečekejte anglický trávník), pásek růží, zdivočelé jahody a mezi nima meduňku a mátu (meduňku na čaj a mátu na mochito) a za plotkem pár důlků erteplí a místo na pět rajčat – a tím jsem se zahradničením vyrovnaná.
Ale ráda se dívám, jak to těm milovníkům pozemních prací jde od ruky a jaké mají krásné výsledky … (chuckle)
Ygo, podobný pocit ze zahradničení měl (má:)) Martin – dětství na rodinných latifundiích ho obrnilo vůči krásám zahradničení (chuckle)
Já jsem měla kliku, kromě sečení a sušení trávy a práci o dřevu se po mě v podstatě nic nechtělo, nikdy jsme neměli zeleninovou zahradu, jen ovocné stromy.
Moje zahrada je více méně taky bezúdržbová (s výjimkou sečení trávy) a je na mě, co si nasázím do veletruhlíků – tedy jestli si chci komplikovat život se zeleninou. Když mě to nebude bavit, bude tam prázdný truhlík, netřeba likvidovat záhony 😛
Pěstění na mě přišlo až s vlastním pozemkem, dřív jsem měla pár kytek na okně a balkóně a bohatě mi to stačilo 🙂
Ale vždyť vždycky na facebook dáváš úžasně krásné fotky ze zahrádky.
Ygo já úplně plácám blbosti, Vave dává krásné fotky ze zahrádky. Já za to nemůžu, že se mi fotky pletou, mám tělíčko i mozeček vysílené z noční směny dvanáctky.
Zahradničení provozuju jenom v truhlíkách, nemám sil se plazit po kolenech kolem záhonků a na každém čtverečním centimetru je deset odporných útočných žížal
Máš pravdu, ze zahrádky dává nádherné fotky Vave … já maximálně z mamčiné (a určitě ne na facebook, neb tam nechodím) – to ona má zelené ruky a navíc ji to baví :O
Vendulko, ptala ses na řeku, ve které jsem se ráchala. Jo, byla to Ploučnice – před Lípou, kde teče na kraji lesa a má písčito-kamenité břehy, je ještě relativně čistá. 🙂
Chalupa mých rodičů je obklopená obrovskou zahradou, kde se pěstovalo kde co. Okopávání a pletí mi nikdy zas až tak moc nevadilo, ze zahradních činností fakt nenávidím jen jednocení mrkve a petržele. Moje nechuť a odpor spočinul na poli zadnických prací, protože přesívat každé prázdniny písek a tahat kýble s vodou na maltu při opravách bylo strašný.
Chichi, k jednocení mrkve a petržele mě babička nikdy (právem:)) nepustila – ona mě vůbec nechtěla k ničemu pustit! Směla jsem akorát vykopávat rané brambory (u toho trpěl děda: Dášenko, OPATRNĚ! Ať těm bramborám neublížíš!), což znamenalo dvakrát hrábnout motykou a pak je hezky vybírat jednu po druhé rukama:)) Jo a museli jsme česat rybíz. To nám nevadilo, protože s námi sedával i děda a vyprávěl spoustu příběhů. Já se na to dokonce i těšila! 😀
Sice jsem se narodila a vyrostla v městě. V předškolním věku a v první třídě jsme bydlely společně s mojí maminkou a babičkou a tetou v obytném domě. A u něho měla moje babička Marie zahrádku. Tak jsem jako dítě zažila, co to je.
Pak jsme odstěhovali na sídliště. My dvě s mami do jednoho bytu a babička s tetou do druhého bytu nedaleko od nás.
Nyní bydlím ve stejném městě ale na jiném sídlišti. Máme poměrně velký balkon a tam máme takovou naší malou zahrádku. To je doména mého muže Petra. Kromě květin tam máme keříčková rajčata, papriky. Máme tam i hezké sezení a tak tam rádi, když je teplo, večeříme a užíváme si naší zeleně.
Já vím není to zahrada, ale člověk městský je rád i za to.
Míšo, ono snad opravdu na velikosti nezáleží (inlove) Celé je to v tom, že stvoříš místo, které miluješ.
Zkouška – pořád mám kalifornský čas??? (fubar)
Kruci, mám! (devil)
Můj vztah k zahradě se zrodil v dětství, kdy se pořád něco muselo. Plít, okopávat, hnojit, zaštipovat, zalévat… Nesnášela jsem to.
Moje zahrada je téměř bezúdržbová (občas posekat trávu) a nic neprodukuje – kromě hezkého pohledu do zeleně a pažitky.Všechno na ní roste a kvete samo a živý plot z rododendronů nemá chybu, jen se musí každý čtvrtý rok o třičtvrtě metru ořezat.
Živý plot z rododendronů??? Jo, to by mohl být třeba i z hortenzií (jako v Bretani:)) – u nás jsem opatrovala chudáka rododendrona kolik let a pořád byl malej a přichcíplej a měl maximálně pět květů, i když jsem mu přilepšovala podle kdejaké příručky. Pak jsem to vzdala – azalky ani rododendrony mi prostě nerostou 🙂
Nám se DEDE zase azalce a rododendronu nedaří na chatě. Azalka zašla a rododendron okousla nějaká potvora.
Potřebují chráněné místo a důsledně kyselou půdu, tedy rašelinu. Mně kdysi zůstal po dědovi na předzahrádce u domu rododendron. Byl malý, neduživý, kvetl jen občas a to ještě jen několika málo květy. Pak si jednou soused přistavěl se svému domu takové větší zádveří, řekněme předsíň, a jelikož to byly řadové baráčky, tak rododendron se tím pádem ocitl v takovém zákoutí chráněném před větrem. A vyrazil. Narostl do velikosti vzrostlého stromu a kdybyste jej viděli v květu! To byla doslova růžová koule. Chodila jsem se na něj dívat přes ulici, protože zblízka ten dojem nebyl tak úžasný. Doufám, že noví majitelé jej tam zachovají.
Je to jak píše tapuz – kyselá půda a krytá záda. Nad Dalmatinovem rostou rododendrony i volně v lese, obrovské až třímetrové keře. Množím je hřížením – připíchnu na jaře větev k zemi a příští rok na podzim mám nový keřík. Odstřihnu od mateřské rostliny a rozdávám. Taky mám obrovskou neopadavou azalku asi metr dvacet v průměru, ta milosrdně zakrývá trosky skalky 🙂
Hm, to jsem viděl v Bretani a v Anglii – u nás se mi to nejspíš nepovede.¨Ale musí to být velká krása! 🙂 Jinak, pokud vím, taky Liberecko je u nás královstvím rododendronů a azalek 🙂