Nořím se do vlahé vody v bazénu a mám co dělat, abych nemručela spokojeností a nerochnila se jak nadšený tuleň. Po týdnech pauzy – se zažívací virózou ani akutním zánětem kolena do bazénu nelezu – se zase raduju z jednoho z nejpřirozenějších pohybů, jaké znám. Odrazit se, potopit, vyplout, cáknout nohama a radovat se z vítězství nad zemskou přitažlivostí. To je paráda!:))
Pokud vědci připouštějí, že jsme na pouť k lidství nemuseli kdysi pradávno seskočit ze stromu, ale vylézt z vody, tak já se pak považuju za důkaz vodní teorie. Samozřejmě jen v případě, že ta voda měla vždy přijatelnou teplotu:)) Což mít mohla, pokud považujeme za kolébku lidství Afriku.
Můžu milovat vodu i plavání, ale musím přiznat, že ty oficiální začátky měly do idyly daleko. Zatímco s našima byla ve vodě psina, instruktorky plavání prvňáčků v pražském hotelu Axa ve mně zanechaly dojem na celý život – něco jako setkání s čarodějnicemi. Byla jsem jim stejně vydána na milost, kolem byl dusivý zápach chlóru a ty tyče, kterými odrážely zoufalé prstíky adeptů plavectví křečovitě upínající své majitele k iluzornímu bezpečí kraje bazénu, byly nejspíš násady jejich bojových košťat.
„Splývat, musíte se uvolnit a splývat!“ hromovaly ty ženštiny a píchaly tyčemi do strachem ztuhlých tělíček, která pravidelně šla za zoufalého mávání končetin ke dnu. Když o těch vzpomínkách uvažuju, tak je mi jasné, že ony zlověstné obryně nejspíš byly ženy normálních postav, ale vyděšený pohled prvňáka jim dodával velikost i vlídnost trolla. Nenaučila jsem se tehdy nic a to jsem na kurz šla s tím, že už umím minimálně vyplavat poté, co do té vody skočím a pokud můj tehdejší pohyb ve vodě postrádal styl, hlavu mi nad hladinou udržel.
I když se mi strašlivý nápis „Axa – hotel – Axa“ nesmazatelně vryl do paměti, naštěstí nezanechal následky na mé lásce k vodě. Jakmile mě nikdo nenutil, tak mi šlo plavání samo. Jen jsem dlouho nechápala, jak si maminka dokáže lehnout na zádech do vody a vznášet se na hladině s tím, že si může obdivovat nalakované nehty na nohou, aniž by dělala víc, než nepatrné pohyby pažemi. Já za takových okolností šla ke dnu! Inu, dnes už vím, vznáším se taky:))
Po hodině v bazénu, kdy si připadám rychlá a ohebná jako delfín, se jen těžko smiřuju s návratem. Vystupuju po schůdcích z bazénu a mám dojem, že s každým z nich mi naskakují další kila. Pak mi začne být zima, já spěchám do sprchy a za chvilku už je vodní stav beztíže a radosti jen vzpomínkou. A já si slibuju – ne na dlouho. Však já se zase vrátím:))
PS: Nejradši plavu v přírodě – úplně nejradši v moři, ale jinak kdekoliv, kde je aspoň přijatelně čistá voda. U nás na vsi to funguje, pokud nemáte nic proti užovkám. Nebo žábám. Bazén je však jediné řešení po všechny studené části roku a já nejsem žádný otužilec. Nemusím akvaparky – nemám ráda davy a bez tobogánu snadno přežiju. Ráda plavu s někým – trocha občasné konverzace s přítelkyní násobí požitek:))
PPS: Včera jsem byla po 20 minut v bazénu sama!!! Vida, co udělá správně volený den a čas. Potom postupně přišli čtyři lidé, což se opravdu nedá považovat za dav. Bylo to skvělé 🙂
PPPS: A co vy? Taky rádi plavete?
(Ilustrační foto – to nejsem já!:))
Ještě k termálům – my jsme byli moc spokojeni v Egeru. Lázeňský komplex je rozsáhlý, můžeš střídat bazény, vodopády a jiné atrakce a když už tě nebaví máčet se ve vodě, stojí za to vypravit se do města, kde je spousta památek. I v blízkém okolí je toho dost k vidění (třeba hřebčín s lipicány 🙂 ).
My jsme zase byli vrcholně spokojení v Bükfürdö. Měli jsme apartmán s kuchyňkou a s příslušenstvím a kromě toho i stravenky do restaurace – jídlo bylo skvělé, v Maďarsku se nejí, ale pěstuje se tam obžerství nejvyšší úrovně 😀 . Moc pěkný lázeňský areál a hezká historická městečka v okolí. Kousek do Rakouska. Krása, skutečná dovolená.
Byli jsme i v Sárváru, ale tam se mi moc nelíbilo. Maličký areál a v okolí nic moc.
Já! Já jsem dnes dělala šplouch! 🙂 Bylo tak hezky, že jsem do té řeky vlezla. Po kolena a zase honem ven, ale pěkné to bylo.
Plavání mám ráda od malička, tatínek mě naučil plavat ještě v předškolním věku a pro mě je to tak přirozený pohyb, že v klidné vodě, pomalým tempem mívám občas pocit, že bych mohla plavat nekonečně dlouho. 🙂 Dnešní děti mají výhodu, že mohou chodit na plavání s rodiči už jako batolátka nebo později ve školce, a tak nemívají z vody obavy. Byla jsem několikrát na plavání batolat a většinou si to dětičky užívají (a pak nezlobí a pěkně spinkají 🙂 ).
Hančo, ty jsi lezla do Ploučky?
tyč ma minula.Učili ma deti na dedine u babičky.Pomôcky boli staré zástery babičiek,z tých sa urobila taká nejaká ani neviem čo-plávanie sa volalo „na buben“.Takže sa urobila taká bublina a tá nás nadvihovala.Z tohto je jasné,že môj plavecký štýl je veľmi osobitý a pri mori naprosto originálny,pretože nikto z našej dediny tam nie je.Ale neutopím sa!
K tým termálom.máj je tu a ja v sobotu odchádzam do Maďarska-Zalakarosu hýčkať si telo,večer i ducha-sme to všetko spolužiaci z výšky a tie reči-nerozumiem,prečo neriadime republiku a ekonomiku,teraz i hokej!
anonymná som ja-verenka.
Tohle je voda na můj mlýn. Plavu ráda a od malička s vodou velmi kamarádím. Jak už jsem tu psala, plavat mě naučil ještě před nástupem do školy můj přísný děda a já byla tak nadšená, že se mnou pak rodiče museli chodit bezmála každý víkend někam na koupaliště nebo do Podolí. Podolí to jistilo celoročně, ono těch možností tenkrát v Praze zase tak moc nebylo. A v létě jsme chodívali na koupaliště do Kobylis, tam byla třeskutě studená přírodní voda a bylo tam moc krásně. Dodnes si pamatuju, jak v horkém létě voněly rozehřáté dřevěné převlékací kabiny. Léta jsem trávila na Lužnici a pak se školou u moře v Bulharsku a s rodiči jsem vždycky jela ještě někam „k vodě“ – hodě na Balaton, párkrát na Balt nebo do Jugošky. Vůbec poprvé jsem byla u moře v ruském Soči, když mi bylo sedm let, a naprosto mě to nadchlo. Když jsme si na VŠ mohli vybrat tělocvik, vybrala jsem si samozřejmě plavání, chodili jsme do bazénu na Zelený pruh. A od té doby jsem takový „vymetač“ pražských bazénů, chodím plavat a cvičit aqua aerobic a těch bazénů už jsem „vymetla“ hodně. A minulý týden jsem objevila aquacentrum Šutka, je tam superbazén – po Podolí je to v Praze druhá padesátka, nádhera, a je to krásné a čisté. Přírodní možnosti, jako jsou rybníky, řeky a jezera, vysloveně na plavání až tak v oblibě nemám, protože jsou buď studené nebo špinavé (nebo někdy obojí), takže jen tak spíš na kratší ochlazení. Moře je kapitola sama pro sebe, v něm jsem si splnila svou velikou touhu a řadu let jsem se potápěla (s přístrojem). Viděla jsem tam krajiny nevídané krásy, zvířata s neuvěřitelnou elegancí a nejbizarnější tvory, jaké koho napadnou. Všechno bez úhony a ve zdraví, a tak jsem s tím vloni pro jistotu skončila. Fyzička už není to, co bývala, a kolem nejkrásnějšího moře na světě – Rudého – přestalo být příjemně a bezpečně.
Splyvani je moje nirvana. Fakt nevim, jak jinak ten nadherny pocit popsat. Obzvlaste dobre se mi splyva v oceanu, za hranici toho, kde se vlny lamou o melcinu. Ovsem tam je obcas nutne davit bacha – jsou tam proudy a zraloci.
Plavat mne naucil tata. Udelal to docela dobre, protoze napred mne naucil ponorit hlavu do vody a „delat bublinky“, tedy dejchat. Ten zbytek prisel skoro sam od sebe. Jo, drzel mne ve vode pod brichem a ja delala tempa, az mne pak jednou pustil, a ja chvili plavala sama, nez jsem si uvedomila, ze mne nedrzi (ale stoji vedle mne) a zacala jsem pry hystericky jecet. Ale kratce na to jsem zacala plavat dobre. Tata mne bral plavat velmi casto, protoze to bylo dobre pro muj kycelni kloub. Byla jsem dost dobra na plavani na delsi vzdalenosti. Nahlizeno zpetne jsem asi dost riskovala, kdyz jsem sama plavala ty vzdalenosti, ale coz, zas mam prijemne vzpominky.
A posledni dobou se mi casto zda o vode a plavani. Prijemne sny.
Koukám, že „bába s tyčí“ byl asi celorepublikový fenomén. Nedávno jsme se na tohle téma bavili s kamarády: zažili jsme to všichni, v různých bazénech. (whew)
Já plavu spíš nerada, ale mým zádům to dělá dobře, takže se občas donutím. Do venkovní vody lezu až při teplotách kolem třicítky, a nejradši se „sprchuju“ pod jezem. 🙂
Výjimky byly. Já si z dětství pamatuji na výuku plavání v bazénu, v třímetrové části, učily nás také plavčice s tyčemi, ale nic z toho co je tu popisováno jsme nezažili. Byly moc fajn a tyčemi naopak nejisté děti ze břehu jistily.
Nějak si tu práci s tyčí neumím představit – s neplavci jsou cvičitelé ve vodě. Jak by se měli jistit pomocí tyče? To jako že se jí drží? Tím se mu ale rozhodí celé tělo a tím víc mu to nejde… Rozhodně mi to nepřijde jako dobrá výuka (teda vždycky lepší než to otloukání).
Uznávám, ono to také ti učitelé neměli (a možná pořád nemají) jednoduché. 1 učitel, 30 dětí ve vodě, to je síla samo o sobě. A když je ta tlupa značně nesourodá (což se dá u třídy předpokládat), je zázrak, když se nikdo neutopí. Protože neplavci se sotva plácají a zdatní plavci se nudí a kraví. Nemůžeš přizpůsobit výuku jedné skupince, nemůžeš je nechat 2/3 času sedět a věnovat se jim po skupinách. Tak jedeš střed a doufáš. Navíc, alespoň naši učitelé tělocviku neměli moc páru ani o cvičení, ani o výuce plavání. Měli jen tabulky co mají jaké děti zvládnout a byli odhodlaní tam všechny děti jakkoliv docpat.
Práci plavčic s tyčí jsem pozorovala v zimě v hradeckém bazénu. Dětičky nacvičovaly na hloubce skok z bloku do vody a pak se měly zachytit kousku plovoucí hmoty a kraulovýma nohama dojet ke schůdkům. Hmota zůstávala ve vodě a plavčice tyčí bleskově posouvala plovoucí podložku zpět k místu, kde se vynořoval další skokánek, aby se mohl chytit hned, jak se vynoří a rozkouká. Tyčí se taky dá potáhnout za hmotu, na které visí mrňavec, aby se rychleji dostal ke schůdkům a trénink měl spád 🙂
😀
Dítě skočilo do hloubky a byla mu podána tyč. Jestli je to špatně nebo dobře, to nevím, ale výsledky to mělo takové, že děti se postupně přestaly bát a tyč podávána býti nemusela. Možná to není podle příručky, al epřipadá mi to lepší asi tak o 1000% než tou tyčí odstrkávat zoufale natažené ruce k smrti vyděšeného děcka – to bud emít následek leda tak v podobě ještě většího strachu z vody.
Práce s tyčí, jak jsem ji zažila já 😀
Dlouhá tyč opřená o zábradlí Občanské plovárny, špagát s pásem, do kterého jsem byla potupně navlečena a spuštěna do vody. Plavčík popojížděl s tyčí po zábradlí, čímž mě nutil k pohybu vpřed a přitom řval na celou plovárnu:“ Á dva tři, á dva tři“ No přesto jsem se naučila plavat, což je po takovém zážitku skoro zázrak. A do Axy jsem chodila taky, ale byla jsem mladá a tak mi to prostředí bylo dost jedno. Ale to už jsem plavat uměla. A plavání v moři to je prostě pohádka.
Dede, Axa-Hotel-Axa též se mi nesmazatelně vryl do paměti, též především výukovými metodami a odérem chlóru. Se divím, že se absolventi vůbec někdy plavat naučili a do smrti nevřískali hrůzou při spatření vody jakékoliv. Obzvlášť vzpomínám na plavčíka, který odnaučoval děti bát se vody tak, že třesoucí se, vřeštící oběti házel s třímetrového můstku.
Byť jsem v té době plavat uměla, dobrovolně bych do Hotelu Axa nevkročila ani teď.
Mně se hotel AXA vryl do paměti neuvěřitelně hnusnými a špinavými šatnami, naprosto zanedbanými a nechutnými sprchami a ne právě čistou vodou. To bylo tak někdy možná pře deseti lety, když jsem tam šla proto, že čisťounká YMCA měla právě letní odstávku. No, byla jsem tam jen jednou.
Abyt, ty jsi taky oběť axyhotelaxy? 🙂 Vypadá to, že sice tamní plavčíci a plavčice nikoho nenaučili plavat, ale stali se nezapomenutelnými! 😛
Bylo to sice asi tak o deset let dřív, ale metody hotelaxy 🙂 jednoznačně přetrvaly.
Skočila jsem z toho můstku radši sama a měla pak od toho příšery už pokoj do konce „výuky“, leč jak píše Renata doleji, zanechal ve mě opravdu hluboký pocit nelibosti. (flex)
Zřejmě ten typ, co večer usíná se slovy – Jó, Herodes, to byl král…
Pche – školní plavání, co to je? To se za nás nepraktikovalo (a přitom jsem pětašedesátka). Ovšem pocházím z malé dědinky Hanáckého Slovácka, kde prý ani kačeny neumí plavat, tož co by to učili děcka!
Vzpomínám na koupaliště v Kobylí, kde se voda měnila pouze jednou za sezónu (na přelomu července a srpna a to pak byla jak křen) – je fakt, že ke konci prázdnin se hustotou blížila Mrtvému moři. Dětský bazén byla betonová jáma, jejíž dno se svažovalo směrem k dospěláckému takovým způsobem – že polovina bazénu byla na suchu, ale na konci bylo 150 cm vody – a tam býval takový nával, že jsem párkrát byla sešlapána až na dno a vypadalo to, že se už od tama nevymotám (cheche – něco jako plavčík tam nebylo ani náznakem – akorát tetička v sukňách u vstupu vybírali po koruně).
A přesto jsem na vodu a plavání nezanevřela – na rozdíl od mamky, která až ve svých čtyřiasedmdesáti se poprvé ponořila do veřejných vod až po prsa (rofl) . Miluju splývání v moři – s brýlemi, šnorchlem a ploutvemi čumím, co se kde šustne pod vodou – teda akorát pod vodu svou tělesnou schránku už nedostanu (chuckle) – jsem jako bójka. A jelikož bydlím naproti lázní – tak špiznu, jestli je v bazénu volno (je tam vidět krs okna) a pak se jdu plavčit.
YGO, já jsem třiašedesátka z Prahy, ale ani u nás se žádné školní plavání nepraktikovalo. Což mi ale bylo jedno, já už jsem plavat uměla. Naučil mě to můj děda ještě v předškolním věku. Děda byl samozřejmě stará škola, takže nevěřil na žádné rukávky, nafukovací kruhy a podobné pomůcky. V létě mě vzal na koupaliště a ukázal mi, jak mám hýbat rukama a nohama. Pak mi dal dřevěnou destičku, abych se jí zezačátku přidržovala. A nedal na žádné moje nářky a protesty, rázoval po okraji bazénu a shlížel na mě přísným okem, později mi vzal i destičku a když jsme ten den šli z koupaliště, uměla jsem plavat 😀 . A když mě po dovolené vrátili rodičům, tak se naši pořádně divili a táta, který mě chtěl dát do kurzu plavání pro dětičky, si mohl tuhle položku odškrtnout jako vyřízenou.
Ygo, opravdu ani ty kačeny? (rofl)
A bydlení proti lázním přávidím – já to mám sice asi jen 15 km, ale holt ty „prázdné“ časy se musím snažit odhadovat. Ne vždy se mi to povede 🙂
Zkouška spojení – chtěla jsem napsat něco k odkazu k termálům, ale nechce mne to pustit, tak zkouším zvlášť (rofl)
My jezdíme do Veľkého Mederu – ovšem chce to všední den a mimo hlavní sezónu. Ale je pravda, že tam jezdíme zájezdem s OSŽC (levná doprava + zlevněné vstupné) – od nás autobusem 2 hodiny jízdy. Líbí se nám tam, ale Maďarsko je prý lepší (do Mošoně jezdí mamka s invalidy – minimálně cesta je kratší, je to kousek pod Bratislavou).
Za mého mládí o školní výuce plavání nikdo ani neslyšel, to by bylo naprosté scifi. Alespoň v našem městě. Nakonec jsem se naučil plavat v řece Moravě v Uherském Hradišti.
Měl jsem léta, kdy jsem na koupání úplně rezignoval. Později jsem naopak musel vyzkoušet kdejaké koupaliště – kolik jich od té doby v našem městě zaniklo! Do krytého bazénu jsem v pokročilejším věku chodil velmi pilně, ale před několika málo lety mě to nějak přestalo bavit. Tak jsem si řekl, že nutit se nebudu.
A v létě naše krásné koupaliště v Porubě! Málem za každého počasí, kolikrát jsem tam zmokl. Dnes už ale špatně snáším horko a slunce. Nevím, jestli se tam letos ještě vůbec doplazím.
Akvaparky nééé! Ani moře. Nikdy jsem tam nebyl a prostě vím, že by se mi nelíbilo. Jo, jsem divnej. Ale ve svém věku už naštěstí nic nemusím (akorát umřít).
Krmiči, každá doba má svá potěšení – věřím, že teď máš zase jiná než to plavání (inlove)
Naučila jsem se plavat aniž by o tom rodiče věděli, snad jen tušili neb jsme měli zákaz chodit k řece sami, jenže nejdi, když ji máš za zahradou. Milovala jsem plavání v mojí řece a vydržela jsem to hodiny,chlorové bazény mně tak nějak minuly.Nedávno jsem se rochnila sama v bazénu v Rožnově na Relaxu,měla jsem to i hudbou,paráda. V dnešní době, když vyčíhneš slušný wellness leckde i za slušnou cenu,mimo sezonu, můžeš si užít pěkné poplavání. Z moří, které jsem ochutnala, budu hodně vzpomínat na Rudé moře, tak teploučké, že se tam dalo být téměř celý den, škoda(jejich i naše)ale už tam není bezpečno.
akce „Každý občan plavcem“!
to mělo být dole u šárky
Školní plavání stálo za houby v minulosti a bohužel často stojí i teď. Proto jsem se já naučila plavat až ve svých dvaatřiceti letech a proto k nám na výuku stále přicházejí děti se špatnými návyky a strachem z vody. Přeučování je přitom mnohem těžší než učení.
Komu vadí voda v obličeji – zkuste plavecké brýle!
A Dede, dej si po tom bazénu studenou sprchu, bude ti pak ještě o kus líp.
a kam dám pak ty svoje dioptrické??
Buď budeš plavat rozmazaně, nebo se plácneš přes kapsu a pořídíš si plavecké dioptrické. Plavání stylem paní radová ničí páteř.
Ty a kolik taková sranda stojí – mám každé oko jiné, na obou cylindrické sklo?
Tak plavej bez brýlí a nauč se plavat rovně, některé ryby taky nevidí. :-))
Jen doplňuji, také ve vodě nevidím.
naštěstí netuším, ale dej si to do gůglu, u těch normálních to není tolik, pro tebe by to asi bylo horší a otázka na specialisty.
víc než hodně to bude…
ptala jsem se kdysi na cyklistické
…
tak pro trénink na olympiádu :/
Variantou jsou kontaktní čočky. Používám je na sport (rekreační), jinak nosím brýle. Na brýlích mám skla taky jaksi speciálně upravovaná (netuším přesně jak, je toho víc….), ale čočky používám obyčejné, jen se správným počtem dioptrií. Na plavání nutně nepotřebuji vidět dokonale ostře a na těch pár hodin lehce neostré vidění oči neunaví 🙂 A výhodou je, že narozdíl od dioptrických plaveckých brýlí jsou použitelné všude, kde nutně nepotřebuji vidět dokonale a normální brýle znamenají problém.
A plavu ráda. Moc ráda. Co plavou i děti, tak čím dál raději. A sousedka má bazén (vnitřní) se slanou vodou. A máme skvělé sousedské vztahy, takže můžeme plavat v teploučké vodě, s minimem chloru (potápět se dá i bez brýlí, oči neštípou).
A kousek od nás je „velký“ bazén se slušným zázemím a vodou rozumné kvality. Ale slaná voda je slaná voda 🙂
Petro, studenou sprchu… to fakt nevím, jestli bych dokázala, byť chápu logiku věci (rozumem:)) Po odchodu z bazénu mi bývá strašná zima a tak se samozřejmě ženu pod teplou vodu 🙂 Leda bych se pod tou teplou tak zahřála, že bych si pak troufla na studenou. No, nevím! 😛
Jak dlouho se tam mácháš? Jak moc plaveš? A JAK?
Teplo hodně zvyšuje plavecká čepice (já ji proto do bazénu nenosím). Samozřejmě zahřívá plavání – dej si na konci rychlý nepřerušovaný úsek na prohřátí.
Petro, mě je v bazénu teplo, zima je mi až když vylezu. Včera to bylo o to horší, že koleno moc nespolupracovalo, tak jsem se spíš vozila na zádech, než plavala – a víc polehoučku cvičila, než plavala. On by to člověk neřekl, ale při plavání prsa kolena pracují – a to moje ještě nechce 😛
To jsou rady 😀
Já když vylezu z bazénu, pěkně si zalezu do páry. Když je mi horko, ochladím se pod sprchou a jdu znovu do páry…
A není mi zima 😛
Ale řekl, naše kolena si o tom můžou dlouze popovídat. Ale horší je, když nespolupracuje rameno, to pak můžeš maximálně jednorukého kraula, nebo když chytneš křeč, to jsem pak ráda že se vůbec vyškrábu ven.
Zkus jednou chvíli vydržet pod tou studenou a napiš jak ses potom cítila! Pokud předtím nejsi dlouhodobě promrzlá (což nejsi, když v bazénu je ti dobře), tak by to mělo fungovat.
OK, ale když zmrznu, tak to bude na tebe! 😀
Mně se dělá špatně z pachu chloru a navíc nemusím mít kolem sebe davy, takže městské bazény a aquaparky nenavštěvuji. Ale jinak plavu a potápím se hrozně rád a moře je skvělé. Miluji houpání na velkých vlnách (před tím ale důrazně varuji nezkušené, tam se pochopitelně musí dávat pozor aby to jednoho neodhouplo moc daleko nebo to s ním naopak nepraštilo o břeh).
Jé, já jsem se sem procpal. Posledně pod kocouřím blogem jsem měl připraven bránicirvoucí komentář o tom, kterak dostat pilulku do tlamy levhartovi, ale když mně to odtud vykoplo potřetí, tak jsem si řekl že čtyřikrát ho psát věru nebudu. 😀
Alasdaire, to mě moc mrzí, já bych si to o tom levhartovi tak ráda přečetla! (blush)
Andy radí se přihlásit, jenže zatím, jak jsem si všimla, v boji proti spamovým uživatelům (to bylo těch 55 000 vetřelců) zmizela ta šance se přihlásit 🙁 Andy je teď v práci, ale večer na to koukneme, a dám vědět, co s tím.
Jinak obecně je nejvyšší čtenost mezi osmou a devátou, takže v té době se opravdu může stát, že se váš komentář „srazí“ s jiným a jste obviněni z rychlého zasílání. Ta funkce (flood control) zatím vypadá nevypnutelná, ale pracujeme i na tomhle 🙂
A ještě k těm vlnám – taky miluju houpání na velkých vlnách, ale co jsem viděla, co dokáže Pacifik (tam jsem nevlezla, skolila mě obrovská vlna když jsem stála na břehu, kde bylo vody po kotníky, tak jsem to brala jako upřímné varování živlu:)) jsem ještě mnohem ostražitější, kde si na to troufnu. A nerada proplavávám příbojem, tím radši na mělčině projdu, takže dostat se ze skal přes příboj do hloubky, to už dnes většinou nedám (blush)
A sem se zkusím lípnout, systém mě nemá rád, nemůžu se prodrat a nevím, kde se zaregistrovat… Poradí někdo?
K plavání. Bazény nemusím, chlor mi sice nevadí, ale vadí mi lidi. Byla jsem od malička zvyklá na plavání v rybníce, v zimě se prostě neplavalo a v létě se plavalo volně podle toho jak kdo uměl. Naučili jsme se plavat tak nějak sami, styl asi nic moc, ale kotrmelce, stojky, podplavávání se nazvzájem a tak, to nás bavilo. Takže nejraděj plavu v moři, pak v rybníkách a nakonec, když už to musí být, tak v bazénu…
a jsem moc zvědavá, jestli se procpu. Nějak mi poslední dobou ta technika stávkuje.
Jestli se ještě dostanu – mně to vykopává ráno, v poledne i večer. Včera mi to povolilo dva komentáře, a pak už šlus. Tak uvidíme, co dnes…
Ve městě, kam jsem chodila na základku, bazén nebyl. takže školní plavání jsem zažila až v sedmé třídě a to už jsem plavat uměla.
Jsem ráda ve vodě a vlezu do každé, kterou shledám dostatečně čistou. Většina „přírodních“ koupališť u nás je mi nepřijatelná. Takže v zimě chodíme do bazénu. Lidi kolem mi nevadí, odpojím se. Nejradši se potopím v hluboké části bazénu a plavu si tam dole. je to tiché a rychlé. Rozčiluje mě, že se co chvíli musím jít nadechnout. To mě nebaví 😀
Ri, chápu tvé rozladění, ale když on ten blbej organismus na tom dýchání nějak trvá, co? (wasntme) Zvykl si, tím to bude! (rofl)
Jo – jsme nechutně rozmazlení a snad přímo závislý na přísunu vzduchu … na druhou stranu, přijde čas, kdy se nám nedechnouti nebude třeba (akorát se nám v té hlíně bude blbě plavat).
Já si ráda zaplavu v létě v přehradě Hracholusky, máme asi 1,5 km odtud chatu. Je tak krásné plavat s modrým nebem nad hlavou a naproti se dívat na skálu s chatami.
Letos se těším, že si opravdu po hodně letech, zaplavu v moři v Ostii u Říma. Máme v plánu jedno půldne lenošit na pláži.
Z dětství mám DEDE podobnou zkušenost. Taky mě hodili do vody v bazénu při školním plavání. I když jsem uměla plavat, ztuhla jsem hrůzou a pak už neplavala. Málem jsem dostala 3 z plavání. Stačila pak jedna sobota, kdy mě maminka vzala do bazénu a já plavala jako rybka. A plavčíci koukali, jak mi to jde.
Míšo, taky nejradši plavu v přírodě, tam se – na rozdíl od bazénu – nikdy nenudím. Jen nesnáším, když se o mě otírají ryby… 😛
Nemám ráda české bazény. Nejsem vytrvalostní plavec, dám si dva bazény, chvilku odpočinek a zas dál. Takže tak jako poplavávám. A na to je mi v českých bazénech zima (hned za hranicí v Laa je malý akvapark, kde i voda v bazénu na plavání je teplejší). V přírodě je to jiné, tam mám vodu radši, ale stejně až od určité teploty. Nejradši moře. Hezky nese a houpe. Plavu stylem paní radová, snažili se mě naučit plavat kraul a znak, ale j prostě nemám ráda vodu na obličeji. Školní plavání byl úděs, rozhodně mi k oblibě plavání nepřidal.
Matyldo, to by se ti líbilo „u nás“, tedy v bazénu lázní v Lázních Bělohrad. Občas to jsou taky vytrvalostní plavci, ale není jich moc, protože bazén je malý, má kvůli lázeňským hostům trochu teplejší vodu a „překážejí“ tu lidé, co si plavou pro potěšení:))
A protože to je lázeňskej bazén, má bublinky, masážní proudy a podobné vychytávky. Prima místo 🙂
Plavat velmi neviem, akurat tak „usko“. To ale neznamena, ze by som sa rada nerochnila v termalnom bazene a este radsej v mori 🙂 . V Grecku som nebola, ale aj v Ciernej Hore sa da pekne kupat.
Pocit beztiaze je naozaj vynikajuci, ale to „precitnutie“, ked clovek z vody vylezie – ach.
Tak v termálním bazénu jsem byla jen párkrát, jako malá a mladá, obvykle v Maďarsku. Mám velkou chuť si ten zážitek zopakovat, jen se nemohu rozhodnout, kam by to bylo… od nás je všechno termální daleko, mám ten dojem. 🙂
naši jezdí na wellness do Maďarska a nemůžou si to vynachválit 🙂
Joooo a do Wisly (PL) moje sestra, za kopec 😀
do akvaparku. Taky na wellness
mám ráda moře, bazény s mořskou vodou a přírodní písáky a lomy…Sečskou přehradu a Lipno. Plavu ráda, ale nepotopím hlavu, to jen když je fakt nejhůř..styl paní radová, ale obrovská výdrž…nesnáším, když na mě někdo cáká, ječí u vody a skáče z dlouhé strany bazénu…na Mallorce jsem do hotelového bazénu s mořskou vodu chodila už v 5 ráno…byla jsem tam sama,plavala jsme si a bylo mi fajn, jen recepční mi vždycky jako milému hostu zajistil jablečnej džus a v 6 ráno,když jsem byla vyplavaná i poctivý presso a o den zpožděný denní český tisk. opatrně jsem si početla, on to pak doručil někomu,kdo to měl objednané a já mu za tyhle milé pozornosti přepsala jídelní lístek do ruštiny a češtiny bez chyb a překlepů. Obdobně jsem toto měla takto zařízené i v Chorvatsku a Slovinsku.. personál mne má rád…:-D
Taky mám ráda ten pocit, jak voda nese tělo, ale užívám si ho málokdy. Moje kůže se nemá ráda s chlórem. A když přírodní nádrž začne kvést, má to moje kůže ještě neraději. Reaguje na to zbabělým opuštěním stanoviště. 🙂
Takže si musím dávat moc pozor, do čeho lezu.
Moře mi v tomhle směru nevadí, naopak. Ale z moře mám respekt: má ty břehy přece jenom trošku daleko od sebe. 😀
S chlorem se nemá rád můj čmuch. 😀
Zbabělé opuštění stanoviště… když se mluví o kůži, tak to vyvolává dost děsivé představy. Což teprv, když to musíš snést! (hug)
Domnívám se, že to Ioan myslela tak, že se prostě oloupe, podobně jako když se spálíš. Samostažení z kůže asi nemyslela. 😀
Podobně jako když se opravdu hodně spálíš, takže to jde přes mokré pupínky. Nebo to rozežere okraje celkem jakýchkoli drobných škrábnutí tak, že se to pak hojí 6 – 8 týdnů. Radosti atopika.
Kyselá voda (dešťovka) mi to neudělá nikdy, ale nesmí začít hnít, pak je rychle zle. Příliš tvrdá voda (pitná studniční) mi nedělá nic, jen vysuší. Běžná pitná, ale upravovaná voda… zvykám si na novou pár týdnů. (O nemožnosti používat většinu mýdel a krémů radši nemluvím.) Mořská voda je balzám.
Asi jsem taky ten důkaz o původu člověka z moře. 😀
Mořská voda byla úžasný balzám, když jsem se v tropech spálil a záda mě svědila tak ukrutně, že jsem měl chuť se zabít. Od té doby jsem si nesundal košili ani klobouk ani v největších vedrech.
Ano, taky ráda plavu. Kdekoliv, kde je voda dostatečně teplá. Bazén, rybník, moře… Asi nejradši mám klidné moře. Znám jedno místo v Řecku, kde uplavu půl kilometru od břehu a tam je pod vodou písečná „duna“, na kterou si stoupnu a voda je mi jen pod ramena. Chvilku si tam postojím, odpočinu si a pak plavu zpátky.
A taky si moc dobře pamatuju na otylého plavčíka Vomelu, který do nás v první třídě na Julisce šťouchal bidlem a posléze nás nutil skákat z třímetrového můstku s nafukovacím kruhem kolem těla.
Zajímavé je, že ačkoliv si celý život špatně pamatuji jména, tak plavčík Vomela se mi i po pětačtyřiceti letech vybavil hned. Zanechal ve mně nesmazatelnou stopu nenávisti 🙂
a já , kde vzal Šimek námět na povídku Jak jsem se učil plavat 😀
Jé, ty jsi taky chodila na Julisku? Já už tehdy trochu plavala, takže nějaké obzvlášť hrozné zážitky nemám, jen si tak matně pamatuju pocit, že nás tam všichni nenáviděli.
Plavu moc ráda, ale jsem bohužel dost vybíravá, bazény mi nevyhovujou (moc chloru, moc lidí, moc randálu…), rybník je většinou rozkvetlej… tak jen to moře. Ovšem před pár lety se mi vitiligo (ty bílé fleky na kůži) rozšířilo na záda a to pobyt u moře dost znepříjemní 🙁
Milá Zano, pořiď v Decathlonu plavecké triko. Od té doby, co jsem bez prsouch nesnesu nic, co by mě tlačilo v podpaží, takže moje vysněné plavky Arena prekrizene na zádech zůstanou snem i nadále. Já v něm absolvovala Dubaj a bylo to fajn. Jak je z toho plavkoveho materiálu, tak krásně propouští vodu a super rychle schne. Má i UV filtr, tak se člověk nemusí mazat. Klukum to dávám aby se nespalili na ramenou a zádech a Nielsik byl taky nucen pořidit, neb měl melanom. Tak jsme celá otrikovana rodina….
Kaštánku, to zní jako skvělej nápad – já se taky snadno pálím, jsouc velmi, ale velmi bílá tvář 😛
Děkuju!
Vomelo, Vomelo, doufám, že ti bylo namleto.