„Kde je Marek?“ ptám se Nikoly, protože mláďata se chystají na cestu do Prahy a já mu potřebuju předat instrukce týkající se zásilky pro mého otce. „Někde na dvorku,“ odvětí Nikola balící věci do kufříku. Vyjdu před Dům a ke svému úžasu spatřím Marka na štaflích.

Zrovna leze dolů, v ruce pilku, ukazuje na velkou větev ležící vedle štaflí a vesele mi hlásí: „Tak jsi měla kliku – tohle ti spadnout na auto, tak máš na plechu pěknej ďolík!“ Koukám na větev, pak nahoru do koruny velké hrušně a hned vidím, kde si čert schoval kropáč. Moje auto je posunuté až ke garáži a zjevně netknuté. Marek pochopil moje nepochopení a pokrčil rameny.

„Dával jsem věci do auta, když jsem zaslechl, že něco vrže. Tak jsem hledal, co by to mohlo být. Uviděl nalomenou větev. Popovezl auto a větev doříznul. Koukej, na jak malém kousku dřeva visela…“ Odnesla jsem větev stranou a náležitě synkovi poděkovala – to by byla ale nepříjemná patálie, s ďolíkem ve střeše!

Předmětná větev:))

Pak jsem uvažovala nad tím, že byť už rok a půl žije po městech, pořád ještě neztratil instinkt venkovana. A co tím myslím? Inu zvyk pozorně sledovat svoje okolí. Zrakem, sluchem i čichem:)) Když žijete na svém, tak rychle pochopíte, že všechno kolem vás je vaše odpovědnost, a co vy neuděláte, to není – na rozdíl od průšvihů, které přicházejí i bez vašeho přičinění.

Vyrůstala jsem v Praze a žila tam do hluboké dospělosti. Takže jsem měla – a myslím, že pořád ještě mám – vypěstované instinkty člověka z velkoměsta. Umím chodit městem a nevidět věci, které mě rozčilují, ale nemohu s nimi nic dělat – třeba hnusné klikyháky na omítkách. Umím si dávat pozor v davu, vyhýbat se očnímu kontaktu, pokud procházím na místech nebo v časech, kde či kdy je upoutání pozornosti nějakým způsobem riskantní. Opravdu jsem pracovala na tom, abych nevnímala hluk od sousedů v domě.

Potom jsem se přestěhovala na vesnici, do nehotového Domu, kde věci měly ještě nějaký čas tendenci podléhat náhlým pohromám. Navíc, takový dům zní úplně jinak, než byt! Ano, uměla jsem poslouchat domácnost, tedy děti či domácí přístroje, ano, měla jsem letité zkušenosti z naslouchání naší chalupě. Oboje ale pomohlo jen částečně:))

Navíc na chalupě jsem mnoho podezření či nálezů nepravostí v první řadě hlásila taťkovi, který rozhodoval, co se má stát. A tady jsem to najednou byla já, kdo cosi zjistil, musel sebrat všechny znalosti, zkušenosti (své i získané), nějak rozhodnout a konat – Martin přes týden nebyl doma, takže většina problémů byla logicky na mně. A tak jsem učila pozorně se dívat, pozorně naslouchat a varovné zvonění v mozku nezaplácnout jako otravný budík:))

K městským instinktům jsem si tedy vypěstovala i instinkty vesnické. A pokud vás hned napadlo, jestli taky – v souladu s uznávaným vesnickým kodexem – do všeho strkám nos, tak bych řekla, že… přiměřeně:))

Drby mě moc nezajímají, ale život na vsi ano. A coby členka zastupitelstva si pěstuju zase nová tykadla instinktů – svoji pozornost jsem holt v některých směrech rozšířila z Domu a jeho zahrady na celou vesnici. A věřili byste, že mě to baví? 😛

Každý člověk je vybaven celou řadou instinktů, které se brousíme, jak život jde, podle toho, co zrovna potřebujeme. Jiné návyky si vytvoří člověk žijící sám, jiné ten, kdo samotu postrádá. Další závisí na dlouhodobém zdravotním stavu člověka – rychle se naučíte plánovat trasy s minimem schodů, když máte potíž po nich chodit! A tak se dnes hravě ptám: Tak co, v kterých oblastech si brousíte instinkty vy?:))