Oheň hoří vysokými plameny, stejně jako moje netrpělivost. Když je člověku jen pár let, je čekání na žhavé uhlíky a správně opečený buřt stejně nekonečné, jako jakákoliv jiná věčnost.
To bývalo tak: zatímco tatínek rozdělával oheň, od nás se čekalo (jakmile jsme povyrostli aspoň do předškoláků), že se najdeme, uřízneme a hezky zašpičatíme silné pruty, abychom měli na čem opékat buřty, které v tu dobu už chystala maminka. Připouštím, že se taková výprava často neobešla bez sourozeneckého hašteření, ale vždy jsme pruty přinesli a nikdy si přitom neuřízli prst.
Potom se nás maminka vážně ptala, jak chceme buřt – nebo kus točeného salámu – naříznout. Copak kraje, ty se vždy řezaly do kříže, ale vzor vytesaný na hřbetě pochutiny jsme chtěli mít pod kontrolou – křížky? Řezy rovnoběžné šikmé, rovné, cik cak? Jak důležité rozhodnutí!
No a potom nastal okamžik O, kdy jsme si pečlivě nařezaný buřt nasadili na zašpičatělý konec prutu a začali ho opékat. Potom se vývoj situace různil.
Kdo si ho nasadil špatně, tomu spadnul do ohně, pokud byl hbitý, tak vedle něj. Takový buřt samozřejmě nebyl vyhozen, jen bylo třeba vyřešit, kde do něj udělat další díru, aby nespadl znovu. Vzhledem k tomu, že mláďata jsou učenlivá a obvykle hladová, nestávaly se takové nehody často.
Mnohem častěji se opékání zvrhlo ve výrobu buřtového uhlíku. I když nás naši krotili a opakovaně vysvětlovali, že buřty je nejlepší opékat v žáru nad žhavými uhlíky, nebo aspoň dostatečně vysoko nad plameny, tak ne vždy nás tato jistá a nudná cesta k pochoutce oslovila. Mávat prutem v plamenech bylo mnohem zábavnější!
Pozoruhodné bylo, že mi tehdy ty uhlíky chutnaly, vůbec když jsem je pilně máčela v moři hořčice:)) Dost dlouho jsem nechápala, proč si naši kazí požitek z buřta tím, že si ho občas nakrájí na kolečka a opečou prokládaný cibulí nebo paprikou. Nebo, brrr, považte – i slaninou! Trvalo hodně let, než jsem ocenila kus opečené slaniny s cibulí:))
A taky nesmím zapomenout na topinky. Opékací vášeň nám vždy vydržela déle než buřty, tak vždy nakonec došlo i na opékaný chléb. Objektivně řečeno, za moc nestál – kam se hrabal na topinky pečené na plátech kamen, ale uchopen mastnýma rukama a pocákaný hořčicí, chutnával báječně. No řekněte sami, nebývala to pochoutka?
Přemýšlím o tom, že vlastně nemám ráda uzeniny. Že grilování je něco úplně jiného, než na klacku opečený buřt. Co mi vlastně z tohoto dětského potěšení zbylo? Inu, to je jednoduché – posezení u ohně. To miluju pořád! A víte proč, mě právě tohle právě dnes napadlo?:))
Protože v sobotu jsou čarodějnice! U nás na vsi už máme na kopečku nad obcí přichystanou obrovskou hromadu klestí a větví a večer se tam sejde většina lidí z vesnice na takové malé čarodějnické veselici.
Bude obrovský oheň na koukání (cha, ostatní vesnice budou mít určitě menší!:))), malý na opékání buřtů a bude se čepovat pivo a limonáda a medovina a děti budou kolem běhat a hrát si, dospělí se budou společensky procházet, zdravit a povídat, uklidňovat rozjívené děti a koukat na oheň. Nakonec bude ohňostroj a pak už bude všem zima a začnou se pomalu vytrácet domů.
A ráno bude první máj, lásky čas a vkročíme do nejkrásnějšího období našeho roku.
A já vám všem přeju, ať se vám víkend vydaří a užijete si čarodějnického ohně i sladkých prvomájových polibků! (inlove)
140 hasičských výjezdů, několik popálených blbců,co skáče přes oheň… achjo…
(cat) Úplný OT, ale když je dnes ten lásky čas. Jestli můžete, zkuste splnit přání některé kočičce, nebo jí nasypejte do mističky. Kočičku potěšíte a jejím pečovatelům na chvíli zaplašíte starosti. (cat)
http://www.kociciprani.cz/kocky
Přeju krásný první máj.
Díky Tapuz, tak já májově nakrmím (inlova)
je lepší dát trvalák a přispívat pravidelně,než tyhle jednorázovky…tak ydám i tady, ale ta pomoc není potřeb ajen na vánoce a na jaře…ta je potřebná celej rok…
Mám jeden trvalák asi 13 let.
Dokud jsem byla výdělečně činná, měla jsem tři, ale teď už to nejde.
Tak už jsem se stačila čarodějnicky přecpat špekáčky! Uff, jdu si vzít Pancreolan! Ale že byly moc dobré!
U nás se čarodějnice nakonec taky povedly. Zítra dám na rajče pár fotek 🙂
Jak bylo u vás?
Ajajaj. Ale hlavne, ze nam chutna.
OT – byli jsme se dnes s Martinem podívat v Litomyšli na zahájení lázeňské sezóny – kdo by nevěděl, tak Litomyšl jsou lázně ducha 🙂
http://www.litomysl.cz/?lang=cz&co=zpravy_z_mesta&akce=zprava&id=1461252261243
Potkali jsme tam Bubu a vypadala naprosto úžasně – sexy dáma 30. let minulého století (inlove) Moc doufám, že o tom napíše… já udělala jen pár fotek mobilem.
Dede, doufam, ze se vam podarilo obnovit hranici k vecernimu reji.
Díky Hanko, něco se nasbíralo, i když velikosti původní hromady to nedosahuje. Ale vesnice se sejde a děti budou mít legraci, což se počítá 🙂
Jsem na tom jak vsichni ostatni – spekacky u ohne – totalni nostalgie. A ten ohnem opeceny chleba. I ty brambory v popelu – ne vzdy se povedly, ale to bylo az druhotne. Zopakovala jsem si to po mnoha letech asi pred 4 lety u sestrenice. Jeji manzel prinesl spekacky, na ktere byl velmi hrdy, dost dlouho je shanel. A fakt mely krasne bile kusy speku. Klasika. Stavu jsme chytaly na chleba a ja jsem se jeste prejedla te bezne zakladni ceske plnotucne horcice, kterou mam fakt strasne rada a kterou tady nedostanu. Jedna z veceri, na ktere nezaponu – jidlo a spolecnost, a ohen a reci, co jsme vedli.
Hanko, tebe si umím představit o ohně s Chetem a bandou muzikantů 🙂 To je představa, která mi ladí (inlove)
Oheń mám moc ráda, jsou v něm vidět mihotající se obrazy.
Špekáčky miluju, hlavně ty na uhel. Na to vše mám kouzelné jak dětské tak i jiné vzpomínky.Červená se line záááře, ano to je to pravé ohňové.
U nás čarodejnice nejsou, tedy myslím takové jak u Dede,za to ty metly jsou načisto inspirující. :-))
Dám sem takový odkaz na jednu českou mantru od Radanové, hodí se dobře na zítřejší den a 1. máj.
https://youtu.be/8hNrMOyvPcs
My tedy s moji věrnou kamarádkou jako obvykle odlétáme na Petráky. :-))
Lítejte, Jenny, pomalu a nízko 😛 (rofl)
Tak co dám, už máte košťata připravená? technickou prohlídku máte platnou? Nezapomeňte na přednost zprava a shora! (wasntme)
Silné vzpomínky na víkendové,prázdninové a hlavně zpěvavé táboráky v rodinném kruhu na chatě je důvod, proč živý oheň dodnes miluji a jeden z důvodů, proč jsme koupili náš zdejší dům – má krb! Tšch větví jsme se jako děti natahaly z lesa, aby zásoba vydržela hodně dlouho do noci ! Samozřejmě bývaly buřty, v horkém popelu upečené brambory, ale jídlo nebylo u táboráku podmínkou, hlavně, že se koukalo do plamenů a zpívalo (3 bratranci skvěle zvládli kytary, maminka a její sestry zpívaly dvoj-trojhlasně no a my ostatní „mládež“ k tomu, takže náš zpěv dlouho do noci byl slyšet hodně daleko. Ale nikomu to nevadilo, ba naopak, často se okolní chataři postupně také dostavili (dokonce se stoličkami) a přisedli. Zažila jsem táboráky i na různých táborech,ale vzpomínky na tyhle rodinné jsou nejsilnější. Pálení čarodejnic jsem se nikdy nezůčastnila, nepamatuji se, že bych kdy k tomu měla příležitost.
A velmi často se mi vybaví písnička od Matušky, protože v jeho refremu navíc v kapse nosím svůj „táborákový sen“.
https://www.youtube.com/watch?v=2kdZtKy6l3s
Ahoj Maričko, tebe jsem už dávno „neviděla“! 🙂 Byli jste na dovolené? Chyběla jsi mi (wave)
Jinak máš pravdu, oheň, kytary a kamarádi… to je neodolatelná kombinace (inlove)
Když jsem byla úplně malinká, jezdili jsme s rodiči vždycky v srpnu na dva týdny do Kdyně u Domažlic, do takové chatky v kempu. Tam jsem poprvé zažila, jak je hezké být večer u ohně, a poprvé jsem ochutnala buřty opečené na klacku na ohni. Mňam, chutnaly mi i ty zuhelnatělé špičky nakrojených buřtů. Bývalo tam krásně, ale ty ještě hezčí ohňové zážitky na mě teprve čekaly.
Později jsem pak od dětství až do dospělosti jezdila na vodácký tábor do Dobronic na Lužnici. Ach ty táboráky. Odpoledne jsme natahali z lesa dřevo, nasekali, postavili hranici. Pak už zbývalo jen nakrájet do kříže buřty a chleba a s trochou štěstí vysomrovat v kuchyni nějaká jablka, protože když už se snědly buřty i chleba, tak i opečená jablka byla senzační. A jakmile se zešeřilo, tak se zapaloval oheň. Veškerý proviant v nás samozřejmě zmizel rychlostí blesku a přišly ke slovu kytary a zpěvníky. Horko na kolena a na tváře, zima na záda, za námi temný les a nad hlavou hvězdné nebe, kruh kamarádů, písničky, které každý znal, a ta krása, když se do ohně hodila smrková větev s jehličím, jiskry vylétly až do nebe. Byli jsme mladí, zamilovaní, připravení dobýt svět. No, snad ho většina z nás nakonec i dobyla 😀 .
Dodnes se ráda dívám do plamenů, jsou jako voda, přelévají se sem a tam.
A jinak, buřt seberafinovaněji ugrilovaný na sebelepším grilu se nikdy nevyrovná špekáčku s černou dírou po spáleném klacku a se zuhelnatělými špičkami.
Víš, Tapuz, že jsem nikdy nad ohněm jablka neopékala? 🙂 Počítám, že to někdy zkusím, už ze zvědavosti! (wave)
To zkus, je to dobré. Šlupka se samozřejmě spálí, ale vnitřek pak chutná jako horká jablečná přesnídávka, samozřejmě tak po tábornicku 😀 .
Páni, těch ohníčků, co jsme zapálili a buřtů opekli na tchánovic chalupě! Snad každý víkend, když bylo hezky, se opékalo. Ta chuť a vůně! Dnešní špekáčky se s těmi tehdejšími nedají srovnat (a to nejsem žádný milovník starých časů. Sója prostě nemůže tak lahodně vonět, že.) Děti to milovaly a starší synek se vyžíval v přikládání. A taky jsme většinou končili opečeným chlebem.
Dede, to je fakt hnusný, že vám kazisvět jakýsi zapálil vatru. Ale nedejte se! Ať je ta vaše nejvyšší široko daleko! 🙂
Tak u našeho řezníka byste v buřtech marně sóju hledali. Mají každý týden i párečky bez éček. Já tedy nemusím ani bez éček ani s nimi. Ale ty fronty co tam jsou. Je to dobře alespoň se nějaký obchod udrží.
Dneska se pokouším sem dostat už potřetí…
Marsko, náš pan řezník má taktéž vynikající uzenářské výrobky! A špekáčky v Globusu Brno, nemají chybu.
Ten aňoňym jsem já, sím. Píšu na jiném noťasu (fubar) .
Dnes ste sa dievčatá dotkli môjho srdca.Vyskakujú mi spomienky a skoro sa mi tlačia slzy do očí-lenže som na operačnom a zvonia telefony-mrchy a je po nálade.Dede,je to fakt pekné,že dodržiavate tradíciu čarodejníc,u nas v meste to už nie je,sná%d po dedinách,YGA vaš stareček sú neprekonatelný!!! nech im je zem moravská ľahká.
No a trampské pesničky-cestou domov si pustím Wabiho daňka-i ked dnes na idnes apelovali,že šoférovanie je práca a jeden sa nemá rozptylovať myslením či hudbou.
Ygo! (inlove)
Ryvolovky miluju, Daňka naopak dvakrát nemusím, ale s tímhle citátem jsi dnes dostala a dojala i mne.
Asi se zítra, přece jen, kouknu do podšívky u maskáče, a třeba najdu… 🙂 Asi bych si měla víc vážit toho, že stále mám kam přisednout…
Ehm, to patřilo úplně dolů, chybička se vloudila 🙁
OT – Ygo, jak jsi přesvědčila neviditelného psa, aby tě pustil na Zvířetník? Stačila vytrvalost? Vypadá to, že dnes se tam pro změnu nemůžu dostat já 😛
Nejprve jsem udělala zkoušku spojení (jeden řádek) a pak jsem si pod sebe odpověděla. Myslím, že tyto problémy se sem tam objeví (soudím podle toho, že zkouška spojení tam občas bývá).
Tak si představte, že někdo nám tu hromadu dopoledne zapálil… jen tak, asi z legrace? (fubar) Jinými slovy, je tam oheň, který se musí hlídat (na čarodějnice jsou vždycky hasiči v pozoru) a co zítra, že… Ale už jsem se dozvěděla, že starosta a pár chlapů hledají a snad našli řešení – rozhodně přišla z úřadu sms, že čarodějnice budou. Tak jsem zvědavá, s jakou vatrou! 🙂
PS: Beztak to udělali žárliví sokové z jiné vesnice, abychom neměli hezčí oheň! 😛 😀
Ach jo – to je něco podobného jako když se před hody podřezávají máje … (headbang) . Paprče urazit u samé zadele a mlátit ich nima až do Brna – to by řekli stařeček, a měli by recht.
Životní postoje vašeho stařečka obdivuji už dávno. 😀
Ygo, budu vašeho stařečka zítra večer citovat 🙂 Jo a od nás je to do Brna mnohem dál! 😛
hele, my si je za dětství hlídali…právě kvůli tomu,aby nám ji nikdo nezapálil nebo nerozebral dřív….
U nás čarodějnice pořádají hasiči, je to akce na půl dne, vozí děti na lodi po rybníce, jsou různé hry, předváděčky – letos práce s pejskem. Potom se zapálí vatra, vedle je malé kamenné ohniště na pečení buřtů. Pivo teče pochopitelně proudem, všici se baví a ráno budíme s Mařkou ty největší opilce. kteří u pípy nocovali
Inko, ráda si představím to tichá prvomájové ráno, rosu na trávě a opilce, který se právě vzbudí a jeho první pohled zblízka zaostří na Majdinu fudláckou tlamku velikosti středně velké mikrovlnky (rofl) To musí být pohled!
Ha, háááá!!!
Tady s ena čarodky oheň dělá a na vedlejším děcka opékají buřty. Ale na mě je to moc kolektivní akce 🙂 Nikdy mě to nijak nelákalo, možná i proto, že s dětmi jsme čarodkové ohně nezažila.
Buřty jsme vždycky pekli na chalupě, hlavně v době předgrilové, kdy se všechno peklo nad ohněm a byly to buřty nebo chleba 🙂 A měla jsem ráda ty připálený!
Jejda, ohně a opékání potravin! Já zase byla nesmírně netrpělivá, když jsme si opékali s kamarády – brambory. Jenom ve žhavých uhlících (to trvalo, než se jich vytvořila pořádná vrstva) a to čekání než se brambory ve žhavém popelu propekly! Ale ta lahoda potom!
Čarodějnické ohně se u nás, za zahradou, pořádaly každý rok, i s bečkou piva. Ale poslední roky nikdo nic už nepořádá, staří už nemají sílu a chuť na organizaci a mladí na tohle už nejsou, nějaké kolektivní jásání 🙁 . Je to velká škoda pro nás všechny.
Alex, brambory se nám jen málokdy povedly! On se jeden nediví, když jsme je pořád vykopávali, abych se podívali, jestli už konečně JSOU! 😀
A tam u vás – nemají vaši mladí děti? Tady se to hodně dělá pro děti… třeba by na to slyšeli 🙂 Co vím, tak ono je těch akcí víc, bývá lampionový průvod a masky a tak Ale protože nemám malé děti, nemám přehled…
No, myslím, že v dnešní době něco pořádají místní kroužky, nebo škola.
Ale ty čarodějnice na které vzpomínám. Ty byly takové „polosoukromé“ jen pro naši ulici a přilehlé spřátelené lokality. I na slaměné hastroše došlo a ráno, (když v noci nebyla velká zima), jsem při ranních vycházkách s knírajdou nacházela spící sousedy (sousedky raději spaly doma v teple (chuckle) ) pod okolními keři. Jó,to jsme ještě byli mladí. Do průvodů na 1.máje jsme se nehrnuli, takže jsme 1. máj slavili čarodějnicemi (bat) . Také jsme u ohniště slavívali kulaté narozeniny, někdy se slavily narozeniny jaksi pohromadě, zvlášť v letních měsících. To potom na okolních stromech byly rozvěšené lampiony, sešli se i muzikanti a bylo to fajn.
když jsem byla hodně mladá, spíš malá tak jsme jezdili na čarodějnice k babičce do vedlejší vesnice. Tam se sešli sousedi a kamarádi a čekalo se do setmění na zapálení ohně. Protože jsme na horách a je vidět daleko do kraje tak jsme sledovali kdo nevydrží a zapálí nejdřív a komu oheň nejdéle vydrží. Někdo vždycky přinesl harmoniku a zpívalo se, dřív lidi zpívat uměli a vyprávěli se různé příhody. My, děti, jsme lítaly se zapálenými košťaty. Tenkrát televize nebyla. Kdo z vás pamatuje dobu bez televize? Bylo to hezké, žádná chlastačka ani opékání buřtů. Buřty byly vzácnost.
samozřejmě, že se příhody vyprávělY! (headbang)
Vrátila jsem do dětství, jak jsme na táboře, pod hlavičkou pionýra ale po skautsku vedeném, zapalovali ohně a pak si opékali buřty. Jak já je milovala. I ty co se opékali na poutích.
Dnes si tak nanejvýš ugriluju na chatě¨.
Čarodějnice pálit nepůjdeme, ale v neděli se pokusím vytáhnout manžela pod strom a dostat polibek.
A víš, Míšo, že to musí být po rozkvetlým stromem?
U nás už několik nocí pořádně mrzne a všechny ty nádherně rozkvetlé stromy pomrzly! ;( .
I tyto:
http://dig.rajce.idnes.cz/Sila_zivota_-_kouzlo_starych_tresni
Tak jsem se těšila na třešně!
Alex! Krásné fotky… u nás taky nádherně kvetou třešně a naše víska je známá starými třešňovými sady, ale bude z toho prd, mrzne moc a včely nelítají 🙁
Vím to a u nás kvetou.
pod Ještědem ještě kvetly málo ale tady po údolí je všechno pomrzlé. Ráno bylo -3. Trochu pomrzla i Babišovka.
Ohýnek. Vzpomínky…
Většinu prázdnin svého dětství jsem strávila s rodiči na chatě. Malá dřevěná chajdaloupka na naprosté samotě mezi lesem a loukou, bez vody, elektřiny a jiných civilizačních nezbytností. Suchý záchod v lese, voda v kanystrech ze studánky, vaření na kamnech, později na vařiči na propan-butanové bomby. Jediná technologická vymoženost byla lednička rovněž na propan-butan, o které rodinná legenda tvrdí, že ji nějaký známý chtěl někdy v šedesátých letech vyhodit jako už zcela nepoužitelnou – na chatě slouží doteď.
A samozřejmě nesměl chybět ohýnek. Dlouhé letní večery, zapadající slunce, praskání suchého borového jehličí… a špekáčky. Jsem člověk inovativní. Takže jsem už jako dítě vyvinula vlastní dokonalý způsob nařezávání špekáčků 😀 Říkám mu „chobotnice“, má totiž osm chapadel. Oba konce se naříznou do kříže, ale pozor – až do poloviny délky špekáčku. A to takovým způsobem, aby řezy z jednoho konce vyšly přesně doprostřed mezi řezy z druhého konce. Špekáček se pak na prut navleče podélně. Zaručeně nepraskne a nespadne do ohně, chapadla se opékáním krásně rozvinou a zkroutí, a co je hlavní: špekáček je propečený mnohem rychleji a skládá se ze samých křupavých okrajů. Mňam!
Moc hezké vzpomínky, úplně to vše vidím, slyším a i cítím! Tu chobotnici musím zkusit!
Lamo, máš pravdu! Jen jsme tomu neříkali chobotnice. (chuckle) Akorát se jeden nesměl nechat unést a rozříznout ten buřt komplet 😛 To se pak nešťastně koukalo a maminka řekla: ukaž ho sem, já si ten svůj chtěla zrovna takhle nakrájet, tak to zkus ještě jednou s mým (chuckle)
A naprosto chápu lásku k takovému místu, jako je ta vaše chajdaloupka (inlove)
Jéje – oheň a buřty (či špekáčky)!
Když se řekne táborák, tak mám zas před očima obrovskou pagodu, kterou jsme stavěli na ukončení tábora (kterému se říkalo pionýrský, ale spíš byl skautský). A za soumraku při zapalování ze čtyř světových stran jsme povstali a zpívali Červená se, line záře, červená se, line záře, ohéééééň, ohééééň. Hřeje ruce, barví tváře … a špekáčky se na něm opíkaly až hodně k půlnoci, když z majestátné vatry zbyly už opravdu jen ty uhlíky.
Každý rok na konci léta s kamarády-expedičníky jezdíme do Jeseníků (anebo už letos podruhé do Krkonoš) a vždycky první večer je táborák a špekáčky. Jak je v průběhu roku nemusím, tam se na ně přímo třesu. Snažím se ukázněně opíkat nad uhlíky – až mi prasknou nervy a strčím ho nad plamen (rofl) . Ono je to k nepřečkání nad tím skomírajícím ohýnkem … v tom jsem jak malé děcko (hmm, nejen v tom).
U nás pálení čarodějnic nějak nemá tradici – ovšem tradici má zastrkávání staré metly do komína (což s oblibou provádí omladina starším dámám), stavění májek a malování nápisů vápnem na silnici. A ráno děvčice vstanou – ty s májkou to mají dobré, ale ty s nápisy už ráno kýbl, kořinkáč a drhnou silnici. No a ty staré čarodějnici se smetákem v komíně volají „Dědku, už zas mám metlu za kalenicú, dej ju dúle – a až ich nachytám, tak ich tú metlu sešvacám, že ich mama nepozná!“ A manžel potichu zabrble „Šak oni věděli, kam majú tú metlu strčit!“
YGO! Díky kouzelné vyprávění o starých čarodějnicích!!! To nádherné nářečí!!!
(rofl) Ygo, tu část o metle bych měla schovat před Martinem! Co kdyby ho napadlo, že bych si taky jednu v komíně zasloužila? (wasntme) (rofl)
Jinak skvělé povídání, jak vždy. A „červenááá se line zááře“, jo tu si v duchu taky zpívám (chuckle)
čarodějnice, které se zvrhly v pálení svinčíku a ožíračky nijak nevyhledávám.. kd ejsou ty časy a já j ejako dítě pamatuju,kdy se stavěla velká hranice a na ní se chudák čarodějnice upalovala..buřty se na této hranici nikdy nepekly, to bylo bráno jako zneuctění….
pořád mám ráda buřtíky-uhlíky. Dám si jeden nebo dva a mám na rok vybráno. Ne,není mi po nich zle..jen si „splním“ svoje a dost. Na akcích se vaří na ohni, většinou buřtguláš nebo takové skoro corn carne. jen ty buřty jsou sázka do loterie…nikdy nevím, co kdo donese…
Sharko, věřím, že to tak bývalo, že se pálil svinčík. Ale u nás v obci nejen máme pravidelně přistavované kontejnery na velkoobjemový odpad (jeden zrovna před čarodějnicema:)) a zadarmo svoz nebezpečného odpadu, ale hromada je i hlídaná, aby si z ní někdo neudělal skládku. Bylo to asi předevčírem, když jsem tam viděla nakladač, jak celou to hromadu formuje a opravdu to je dřevo v několika podobách:)) Navíc, když je nějakých sto lidí kolem ohně, tak bez problémů poznají, jestli se pálí co nemá.
A ožíračky? Nevím, jak kde jinde, ale u nás s tím na čarodějnicích potíže nejsou. Nevím, jak v noci, ale dokud se kouká na oheň, je to spíš rodinná akce, je tam plno dětí, taková pouť. Pokud někdo tropí neplechu, tak nejspíš až potom, co většina ostatních odejde… což je konec konců akceptovatelné 🙂
Jo a buřty se pečou na malém ohýnku vedle… jak jsem psala v článku. Takže pokud bys chtěla vidět prostou vesnickou slavnost, zaskoč k nám! 🙂
jsem si dělaly s Karolínou ohníčky u ní na chalupě, sice už v pátek, ale v sobotu jsme pochovávaly Meliška a Bělinku…. tak nálada na čarodky nějak nebyla…
Oheň, teplo, lidé, bezpečí, tváře blízkých, kruh intimity, malý, útulný kousek světa.
Není to sice o ohni májovém, o valpuržině noci, později filipojakubské ale přesto poslouchejme.
https://www.youtube.com/watch?v=bAzTf0esXOo.
PS Pouze hloupý člověk zapaluje ohně které nezvou k sobě, ale odhánějí.
Díky Jindřichu. (inlove) Já tuhle hudbu málokdy poslouchám a letokruhy kolem ohně mě svým způsobem dojaly. A vzpomněla jsem si na George a jeho kamarády v Klokánii (wave)
Jo Ryvolovky – to je těžký trampský kalibr, ty těžko kdo překoná. Ale když dohasíná oheň, já si v duchu propěvuju konec jiné písničky – taky od Wabiho, ale Daňka:
(music) A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu, každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu. Ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří, čas od času se podívá a řekne „je to dobrý, ještě hoří“. (music)
Mockrát v kapse hledám ten hořící uhlík … bohužel, ne vždy ho nacházím. Ale třebas jenom zapadl do podšívky.
Ygo! (inlove)
Vidím, že mám mezery ve vzdělání 🙂
To máš pravdu Ygo, Ryvolovky jsou kalibr nejtěžší, to už jdou slzy do očí. Ale Wabi Daněk uměl zahrát na srdce skoro stejně dobře a Rosu na kolejích, tu slavnou hymnu českého trampu, asi hned tak něco nepřekoná. Důkazem kvality je to, že už dneska spousta lidí neví, kdo to vlastně složil.
Ale každý máme asi tu svou. Mně v létě, když jsou pěkné dny, často vytane na mysli tahle dávno pozapomenutá:
(sun) Někdo z vás, kdo chutnal dálku,
jeden z těch, co rozuměj,
ať vám poví, proč mi říkaj, proč mi říkaj toulavej. (sun)
V teplém červencovém ránu jsem zase na nádražíčku v poli na lokálce z Tábora do Bechyně. Kanady, zelenej báglíček, klobouk a na krku šátek, kterej není zavázanej, ale je navlečenej do koženýho turbánku.
Léty se ta dálka nějak zkrátila, autem je to přece všude blízko. Prošlapaný kanady jsou dávno v popelnici, zelenej báglíček a klobouk zmizely kdysi při stěhování, šátek se rozpadl a koženej turbánek ztvrdnul, zpuchřel a při vyklízení šuplíku skončil v koši. Cesta zpátky už není, ale ty krásný vzpomínky navždycky zůstanou.
Ach, to je nostalgie (chuckle) .
Pravdu díš, děvucho.
Ale stejně, když je horko na padnutí, větříček se nepohne a stínu nevidět, tak mi v hlavě bzučí ta Mikiho slova „To za-tra-cený vedro, to za-tra-cený vedro, ta žhavá koule mi kůži ze zad spaluje …“ (rofl) – kurňa, ten to uměl vystihnut.
Tak na tu jsme si vzpomněla nejednou.
Ryvolovky a Wabi Daněk- jo, to je taky moje mládí 🙂 A pak začátky brněnského Kamelotu. Zachraňte koně, Věrňák, Nashville… to je tak dávno….
Jo, při Zachraňte koně mám v očích mlhu. Slanou…
Já řvu u Věrňáka – toho už v autě vypínám, abych náhodou nebourala! To je nejsmutnější písnička, co znám – jo, s dírou na hoptriku bych ráda hledala tu svoji ameriku …
já miluju Pana hor od Roháčů..to je pro mne píseň písní
Dámy, co vám brání? Lesy pořád ještě máme, v nich dříví a převisy… kanady a usárna přece nejsou podmínka!
Ten život, co mezitím uběhl. I kdybych si to tisíckrát snažila předstírat, tak už nejsem ta holka, co stála v těch polích před víc než třiceti lety. A proto už by to nebylo takové, bylo by to už jen smutné. Život už je jinde.
Tapuz, i při pokusu jeden omládne. Pravda, spát v celtě pod smrkem už nemůžu, ale les i řeka jsou pořád stejné a vzpomínky nebolí, jen s úsměvem pohladí.
Hm, a ten klobouk z vandru nosím, když prší, furt. 😀
Abyt, o to nejde. Nepotřebuji omládnout, necítím se stará. Samozřejmě spát pod širákem by se mi moc nechtělo, ale patrně bych to bez úhony přestála. Jde o ten pocit a pohled na svět. Když mi bylo osmnáct, byl svět a život jiný, než dnes. Tím samozřejmě nemám na mysli technologie nebo podobné vnější záležitosti, ale svůj vnitřní svět. Měla jsem úplně jiná očekávání, jiné zkušenosti, jiná přání a jiné představy. A to se prostě časem mění a už se to nikdy nevrátí, zbyde jen vzpomínka a život jde dál, dějí se zase jiné věci. To je normální, to je prostě životní zkušenost a tak se vyvíjí každý, pokud tedy nezůstane na úrovni poněkud infantilního teenagera. Je taková otřepaná fráze, že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Možná to považuješ za trapné klišé, ale ono to tak skutečně je. Už jsem jiná a můj život je taky jiný, ne horší ani lepší, prostě jiný. A tohle už je jen vzpomínka, krásná, nostalgická, romantická.
Ale jo, rozumím ti Tapuz, nejde se mermo navracet někam, kde už není.
To že nevidím svět stejně jako před dvaceti lety přece neznamená, že musím jen vzpomínat! Zrovna vandry jdou snad v každém věku a ranní čajík na ohni, zapadající slunce nad skálama… A klidně k tomu lesu popojedu autem, mám na sobě funkční věci… ale ten oheň je pořád stejnej, nebo naopak lepší a hřejivější, protože jej zapaluje někdo kdo šlape se mnou. A vaří mi ten čaj a drbem přitom naše psy… (h)
(uáá, to vypadá na vandrovní absťák. Treky miluju, ale vandr je vandr)