„Ta tvoje dcera je už holka na vdávání,“ slyšela jsem několikrát. Zaujalo mě to natolik, že jsem se zamyslela, co to vlastně znamená.
Podle zákona se samozřejmě vdát může. A v době mého mládí by se nejspíš i vdávala, aby nebyla „divná“. Ovšem „děvče na vdávání“ znamená i to, že je schopná se vdát a postarat se o rodinu. Co má tedy umět?
Ještě za mého mládí se považovalo za standard, že děvče umí uvařit, uklidit, vyprat, vyžehlit, většina mých spolužaček uměla šít nebo plést, vyšívat nebo provádět jiné rukodělné aktivity. Podle regionu taky péče o polnosti a zvířectvo.
V dnešní době je určitě vhodné vaření a úklid, taky praní/ žehlení. Zato rukodělné činnosti vyžadovány nejsou. Větší význam má řidičský průkaz nebo schopnost vyplnit daňové přiznání 🙂
Když už jsem u těchto úvah byla, provedla jsem v angličtině drobnou anketu. Vaření bylo obecně žádáno, i když se připouští, že chlapi občas vaří rádi – ale přece jen člověk pak musí živit i nějaké ty děti, že. Zajímavý byl požadavek „nebýt mrcha“. Tam má ovšem asi největší význam původní rodina a vztahy v ní.
Já osobně za důležitou považuji schopnost domluvit se a dělat kompromisy, protože bez toho žádný dlouhodobý vztah fungovat nemůže. Ovšem to se v dnešní dravé době přející individualismu moc nemusí, a tak je míra rozvodovosti taková, jaká je.
Takže holka na vdávání nemusí umět háčkovat krajky a vyšívat si monogramy na polštáře do výbavy. I když některá děvčata se k ručním pracím vrací, berou to jako návrat ke kořenům nebo jako příjemnou relaxaci. Obojí je vlastně pěkné 🙂
Já se teda přiznám, že jsem neuměla vařit, když jsem se vdávala. (tmi) ( A stejně si mě vzal! 🙂 ) Takže mi nezbylo nic jiného, než se to naučit za pochodu. Po letech se historie opakovala – snacha na tom byla stejně, zpočátku jsme často konzultovaly po telefonu. 🙂 Takže ani to vaření není nutnou podmínkou, nakonec se na různé kulinární hokusy pokusy vzpomíná s úsměvem, spíš je důležitá tolerance a dobrá vůle (když se něco nepovede, namazat si k večeři chleba a neremcat 😀 ).
K hospodaření s penězi bych poznamenala, že je docela dobré vést si domácí účetnictví. Já to nedělám, ale naši mladí s tím začali poměrně brzo po svatbě, zvykli si a stále v tom pokračují. Jako přehled, do jakých bezedných děr peníze mizí je to fakt dobré. Zvlášť na začátku manželství.
Hančo, víš, co se mi líbí? Že s tebou konzultovala snacha! (inlove)
Taky musím s hrdostí prohlásit, že se mi dostalo té cti od mé snachy 🙂
Tak já jsem neztratila syna, když se oženil, ale získala jsem dceru. (inlove) A moc mě to těší.
Je fajn, když to se snachou klape, viď?
Jo! (inlove)
Tak jsem si přečetla příspěvky a myslím, že nejdůležitější je: aby se ta mladá / ten mladý dokázal postavit světu čelem a aby měl alespoň základní finanční znalosti. Jestli panna nevěstinka ovládá vaření či žehlení, to dneska je trochu v pozadí. To začne vadit až posléze – když jako u nás má manažer košili jak když ji z huby krávě vytáhl nebo jiný kolega jásající nad chutností pokrmů v kantýně, které jsou na hranici poživatelnosti ( a to není jen můj názor ).
Velkým problémem je to přetrvávající pomáhání dospělým dětem, ale když já jsem dostala do začátku, nejsem snad “ povinna “ postavit děti před startovní čáru alespoň trochu vybavené? Pravda, moji rodiče měli představu, že budou mít natolik slušný důchod, že strádat nebudou. Tak to my si musíme alespoň trochu našetřit, abychom nebyli dětem na obtíž
Myslím si, že to české tradiční pomáhání dospělým dětem (nemám na mysli drobnou „každodenní“ pomoc, ale velké finanční nebo materiální dary nebo jakési soustavné „vydržování“) tak nějak samovolně přes další generaci zanikne. Je to pozůstatek z doby, kdy se většina lidí nemusela obávat, že v důchodu nezaplatí bydlení, budou hladovět a nebudou mít ani na léky, i když samozřejmě k propadu příjmů došlo i tehdy. Nemuseli se nijak zásadně zabezpečovat na stáří, takže mohli „vypomáhat“ mladým. Situace se změnila a do budoucna to vypadá, že se ještě přiostří, takže pokud člověk má nějaké finance nazbyt, musí je prostě chtě nechtě ušetřit pro sebe na stáří. Já děti nemám, ale i kdybych měla, těžko bych je mohla financovat, když jsem se právě černé na bílém dozvěděla, že budu mít důchod necelých šest tisíc. Z toho bych neufinancovala ani bydlení a základní poplatky s ním spojené (a to naštěstí bydlím ve svém, ne v nájmu), o jídle a čemkoli dalším ani nemluvím. Takže ať chci, či nechci, to, co mě dnes zbyde, prostě musím ponechat na horší časy, abych opravdu nemusela v stáří chodit po žebrotě. No a takhle to asi bude mít postupně většina běžně žijících lidí.
Inko a Tapuz, máte pravdu – s těmi důchody a změněnými podmínkami. Ostatně, ono to tak bylo snad po celou historii lidstva, takže vlastně to celoživotní pomáhání dospělým dětem byla jen jedna malá epocha v historii…
Tak já se vdávala kvůli penězům – abychom moje věno mohli nalít do baráku tchána. Vzhledem k tomu, že mi od patnácti naši cpali ségru na chalupě na starost – první roky s babičkou a tak od 18 ti jsme tam přes týden byly samy – jsem se musela naučit vařit. Udržovat domácnost ve stavu pro moji maminku přežitelném bylo denně vytřít, mít ségru čistě oblečenou a pokud možno vyprané prádlo.
Kubovi je 31 a má asi pocit, že nestihne všechno prožít…. Teda snad konečně našel partnerku, které nevadí, že bydlí pod mostem ( na lodi ), pracuje občas 24 hodin denně a pak zmizí na několik dní v jeskyni. Nevím, jestli se v jeho životě vůbec najde správný okamžik pro dítě. Zatím moje babičkovské ambice plně využívají “ nevlastní “ vnučky, tak necítím potřebu chtít další. Kačka kolem svého partnera přímo kvoká, tak snad je dostatečně připravená do života
Tak dceru na vdávání nemám, jen syna, který by na to už věk měl (25), ale má před sebou ještě rok magisterského studia a je momentálně bez přítulkyně. Ta ex se s ním v zimě rozešla, že prý nebude dělat to, co se v jejím věku (25) tak nějak čeká ( známost, možná svatba, děti…) . Vona ještě nic neužila a zase chce cítit vítr ve vlasech 😉 No po třech letech docela darda… Na vdávání fakt nebyla – vařit neuměla, žehlit – to doma nedělají, ani základní finanční gramotnost, jediný zájem sledování seriálů a ležet v knížkách…
asi jí doma vysvětlili historickou úlohu ženy ve společnosti 😀
Éch, kterou máš na mysli?
Ležet na sofa a vonět 😀
můj manžel se narodil ke konci války starším rodičům a vypráví jak jako dítě záviděl spolužákům a kamarádům mladé rodiče protože nepoznal co to je když rodiče s dětmi sportují, jezdí na výlety a takzvaně blbnou ale jen se strachují a opečovávají, taky mi to dalo dost práce ho „omladit“
Já mám dvě dcery, už jsou vdané. Ani jedna na to nijak nespěchala, ženit se chtěli zeťáčci. A to tak, že hodně 🙂 No, tak nakonec holky ustoupily a ty kluky si vzaly 🙂
Ani já se vdávat nechtěla, ale musela jsem. Kvůli novomanželské půjčce 🙂 Abychom si mohli zařídit alespoň tím nejzákladnějším domácnost, museli jsme se vzít a vyběhat si tu půjčku. Protože jsme ani jeden neměli žádnou výbavu, žádné věno. Každá lžička v naší domácnosti, každý hrnek je jen a jen náš 🙂 Paradoxně jsem za to moc ráda, dalo nám to pocit nezávislosti a svobody.
Dalmi, tak jsem nad tím tvým příspěvkem přemýšlela a snažila se si vzpomenout, kdo z nás s Martinem se vlastně chtěl ženit/ vdávat – a jestli ten druhý odolával. Ale fakt to tak nebylo! Prostě najednou jsme byli spolu a pak už to nebyla otázka zda, ale kdy (chuckle)
Víš Dede, ono to bylo tak, že já najednou vlastně neměla kde být. Můj tchán mi otevřel dveře i náruč a já se už nikdy domů nevrátila. Jen na krátkou návštěvu.
Tomu říkám štěstí na tchána (inlove)
(hug)
V 18ti jsem odjela do Německa dělat au-pair a byla tam dva roky. To byla ta nejlepší antikoncepce a já věděla, že pokud vůbec děti, tak až je budu chtít. Přišla třiatřicítka a tělo začalo vydávat signály, že děti by šly. Jenže nebyl chlap, se kterým bych je chtěla. A pak jsem potkala svého muže….
Společenský tlak na to – být vdaná, je na vesnici určitě větší, než ve velkých městech. Jako by – být vdaná – byl nějaký vrchol celého dosavadního snažení. Na chalupě, kam jsem o víkendech jezdila, se mě místní sousedi tam žijící ptali snad každý víkend, kdy se budu vdávat. Já se tomu jen smála, ale stejně se ptali furt dokola.
Když jsem se pak odstěhovala do Mnichova, zjistila jsem, že tam spousta lidí žije single a nebo jsou svoji a nemají děti, přičemž to nevnímají jako nějaké stigma. Lidi jsou tam zvyklí mít spoustu přátel, takže „rodinu“, kterou sami nemají si vynahradí přátelskými vazbami na kamarády.
A jinak, jsem toho názoru, že chlap, který si nemumí postarat ani sám o sebe – tj. uvařit, vyprat, vyžehlit, se těžko může postarat ještě o ženu a dítě.
Někde jsem četla, že: „Pokud se o Vás muž stará jako o princeznu, vězte, že ho vychovala královna“. Tak se snažím být královnou a neumím si představit, že by mě kdy chytly babičkovské ambice 😀
Tedy nevím přesně, co obsahují babičkovské ambice 🙂 , ale když už nějaké to vnouče máš, tak je to moc prima – a bavíš se podstatně víc, než při výchově vlastních dětí:)) Takže já za sebe bych potvrdila ono sarkastické rčení, že vnoučata jsou odměnou za to, žes při různých příležitostech nezabila vlastní děti 😛
S tím rčením tedy velmi souhlasím. 😀
Na straně druhé daleko víc trnu, že se „tomu“ něco stane. Přičemž běžnosti typu rozbité koleno jsem u vlastních nijak zvlášť neřešila. Inu kvočnovatím.
Abyt, ano! Taky bojuju s kvočnatěním! A stojí mě úsilí nechat dělat malého to, co moji kluci dělali tak nějak normálně. Zatím nad sebou většinou zvítězím, i když vnitřně občas trnu 🙂
Kvočnatění trněním a jeho důsledky v praxi. Chtělo by to obsáhlejší úvahu. (wait)
(rofl) Abyt to je ale termín!!!
DEDE pod to tvé rčení se 100% podepisuji.
Aneb,jak já říkám,že vnoučátka jsou pro radost a za odměnu.
Ano výbavu jsem měla, pečlivě a vzorně uloženou ve skříňce v pokojíčku.
Cejchy z damašku, které mi tenkrát ušila moje babička Marie, mám dodnes. A netrhají se.
Ručníky také ještě mám, i když už nakupuju v IKEE nové osušky.
Ale co mi začalo odcházet jsou prostěradla, ty úplně hoří.
Jo a ještě jedna otázka do pranice – k děvčeti na vdávání obvykle patřila i výbava… 🙂 tak co Matyldo, už vybavuješ? (rofl)
Mimochodem, děvče jako Kačka, které si dokáže podle starého obrázku ušít i složitý šmrncovní kabát ale třicátá léta, se prostě nemůže ztratit. Vím, že toho Kačka už ušila mnoho, ale ten kabát mě fascinuje dodnes! (inlove)
Ono se teď té výbavě smějeme – a ani já nebyla nadšená z ručníků k vánocům … ale mám je dodnes. A jak jsem byla ráda, že máme z čeho pít čaj a v čem ho uvařit (a vzpomínám na stařenku, který si musela jít půjčit žičku, aby měli čím sníst ten první oběd). Opravdu bych výbavu nezatracovala (akorát že já ji Terce taky nechystám – holt nová doba).
Jo, u nás to bylo to samé:)) Dárky „do výbavy“ jsem dostávala od babičky někdy od šestnácti let (nenadšená) a musím říct, že mnoho z ručníků mám dodnes 🙂 S maminkou to bylo lepší – tam jsme se dohodly a kupovaly podle mého 🙂
tak ty úděsný ručníky, co jsem je nenáviděla jsou právě teď IN…leží ve skříni už 30 let a čekají…asi je začnu používat..dosud jsem si vystačila s těmi kusovkami,co mi podarovaly kamarádky 😀 , jsem vybavená až do smrti 😀
Přiznávám, že nevybavuju… jednak Kačka nejeví snahu zakládat hnízdo ani nic jiného, momentálně je jejím hlavním zájmem studium 🙂 druhak skoro všechno, co jsem já dostala do výbavy, neměla ráda- prostě se mi to nelíbilo. Takže spoléhám na to, že až Kačka bude chtít, tak si řekne 🙂
Asi budu velice, velice nepopulární, ale nedá mi to. Až Kačka a všeobecně děti dospějí k založení vlastní domácnosti, tak by si snad neměly říct, ale koupit si to sami, ne? Zamyslela jsem se nad tímhle českým (zlo)zvykem opečovávat děti pořád a furt po jedné malé reportáži v české tv, kde rodiče v důchodu vysvětlovali, jak si přivydělávají, aby našetřili dětem. Podle věku rodičů byly děti řádně odrostlí dospěláci. Tady v Norsku k tomu říkají dávat „dětem“ polštářky do podpaží. Zdá se mi to trefné.
Ano, já jsem tzv. výbavu také dostala, přišla jsem o ni (nelituji), musela v emigraci začínat od nulové nuly, ale zůstala mi v paměti radost po zakoupení prvního hrnku na čaj, lžičky na zamíchání, ručníku a všeho dalšího. Byla a jsem hrdá na to, že jsem se dokázala o sebe postarat sama. No a doteď jsme sami nasyslili plně vybavený dům, dvě auta, spoustu nepotřebných věcí a vůbec. Vím, že to jde a tak mi přijde trochu nepatřičná ta neustávající péče o dospělé, vydělávající si potomky. Skoro bych řekla, že by to mělo být obráceně, ale jak jsme si je vychovali, takové je máme.
Velmi souhlasím. Však píšu , že sama u sebe jsem tím získala nezávislost a chci ji dopřát i svým dětem. Jsou mladí, zdraví, vzdělaní, pracovití a tím i úspěšní. Nic nevyžadují a nic od nás nepotřebují. Holky dostaly základ na hypotéku a to si myslím, že bohatě stačí. Splácet už musejí samy/i.
No ona právě základ na hypotéku nedostane, páč rodiče splácejí krvavě svou vlastní. Ale dostane drobný základ, aby nebyla bez té lžičky. Jestli to využije, bude na ní.
Když jsem šla v roce 1966 do prvního zaměstnání-projekce, byl můj plat 800 Kč,z toho 400 kč jsem musela dávat mamince na byt a část stravy, za zbytek jsem se šatila a živila,platila vlak atd. Tak z toho se moc našetřit na byt či dům nedalo. Do výbavy jsem nedostala nic, takže to bylo asi v pořádku a když jsem byla na vdávání :-), svatbu jsem si zaplatila ze svého. Všechny manželské půjčky a nenvratné příspěvsky na stavbu domu mně bohužel vždy těsně obešly, nedosáhla jsem nikdy na nic. Podle mne je dnešní doba i krvavé hypotéky drsná ale ani ta minulá nebyla jenoduchá a jakákoliv pomoc by bývala byla potřebná a účelná. A proč rodiče stále pomáhají dětem i dospělým dětem,pokud mohou, je to proto, že tady v kotlince zhruba dvě třetiny pracujících lidí nedossáhne na deklarovanou průměrnou mzdu. Nespravedlivé mzdy vytvářejí pak podhoubí k dalším nešvarům a pocitům ,že rodiče se snaží i nadále pomáhat.A hypotéky? Půjčíš si 2 mil. a zaplatíš 4 mil., to se mi také nezdá v pořádku. Osobně bych měla i při průměrném platu z hypotéky osypky.
Nemám dceru na vdávání ačkoliv bych ji ráda měla,mám však vnučku a nějakou tu lžičku 🙂 dám moc ráda.
Tady bych nesouhlasila zase já – tedy v míchání pořízení „výbavy“ s celoživotní finanční podporou dospělých dětí.
Výbava je drobnost do začátků, obvykle zahrnuje těch pár věcí, se kterými se dá začít bydlet v pronajatém pokoji nebo bytě:))
Celoživotní podpora je zhovadilost, za kterou si ale mohou rodiče sami. O úrovni dospělých dětí vyžadujících desátek když rodičům přijdou důchody, se nevyjadřuju 😛
U nás platilo: dostaneš jakékoliv vzdělání si budeš přát, ale pak už jsi na svém. Funguje to 🙂
ano,výbavu podpořím, celoživotní zásobování penězi ne… Neměly by ty děti spíše podporovat ve stáří rodiče? 😉
Ale ovšem, já jsem výbavu, jak se sluší a patří, dostala. Básník, tedy v tomto případě já, tím chtěl/a říci, že i bez té lžičky do ranečku si potomci poradí.
Mimochodem, koukám, že lžička se stala pomalu synonymem, ale zkuste si zamíchat horký čaj prstem :)) !
No jak jsem říkala – a mojej stařenky žička nebyla synonymum, byla prostý a krutý fakt (stařenka pocházeli z rodiny místní spodiny a proto byli stařeček u svých rodičů ze začátku ve veliké nemilosti – dá se říct, že ho vydědili).
Celoživotní podpora je blbost, avšak výbava je hezký počin (nemyslím tím nový barák, ale nové povlečení není k zahození). Máš pravdu, bez té žičky do začátku se dá taky přežít, ale je hezké, když na svátek použijeme „dřevěné“ příbory a vím, že je mám od maminky …
Ygo, prosím, napiš knížku o stařence, stařečkovi a Vrbici! 🙂 Já budu první, kdo si ji objedná (inlove)
To o tom vzdělání – to bych podepsala. Jenže na to nemám, i když se držím hodně při zemi – a teď babo raď.
Dáš, na co máš. Peníze nejsou všechno – podstatná je podpora, podněcování, ukazování možností, vysvětlení, že na co nejlépe zvládnutém „řemesle“ ať je to skutečné řemeslo nebo vyšší vzdělání, velmi záleží. Naučit děti o něco usilovat. Nechat je rozhodovat všude tam, kde na to stačí – a pak je nechat nést za ta rozhodnutí odpovědnost. Být tou jistící rukou za jejich zády, ne je vláčet kupředu. Zkusit to zvládnout tak, aby kupředu chtěly utíkat samy. To je ten vklad, o kterém hlavně mluvím:)) A na to určitě máš 🙂
hospodařit s penězi,.vařit,postarat se o domácnost… jen jsm ezaostávaly v sexuální výchově..rodičovská nám byla v 9.třídě vštěpována na gumovém miminu – to jsem teda fakt nemilovala 😀 , ale to před nám nikdo neobjasnil…pořád jen že nějaký spermie oplodněj vajíčko, ale ta panika, jak na to..a další děs, aby to jako bylo tóó (výkonově OK) a nebyla vona pak tóó (v tom) …teďe mi to přijde naopak..vědí jak na to a neumí si uvařit ani uklidit a finanční povědomost je bídná 🙁
No, dceru na vdávání nemám, zato mám dva ženaté syny, takže se považuju za úspěšnou matku:))
Matyldo, mě připadá jako zásadní ten požadavek, aby „nebyla mrcha“ 🙂 To ostatní se každé děvče, které chce, doučí!
Jinak nade mnou v onom potenciálně vdávacím věku obvykle lomila rukama babička, protože nestačilo, že jsem uměla všechny domácí práce (neprošlo by mi doma je neumět, s tím vůle neměla moc co dělat – nikdo se neptal a já dělala, co mi bylo řečeno a nedivila se:)), ale problém byl v tom, že jsem je nedělala s nadšením! Že jsem se vyhýbala ručním pracím jako moru, přičemž malování nebylo považováno za ruční práci (rofl) Babička měla dojem, že holka na vdávání, coby terminus technikus znamená, že děvče „zakládá na hnízdo“ a těší se na vlastní domácnost. Ten chlap tam byl v tomto úhlu pohledu hlavně coby předmět péče:)) Jo a nebyla jsem na větvi z miminek, nenahlížela do kočárků, cizí děti mi byly jedno – to už mě víc zajímaly ty kočárky 😛 To babičce taky přišlo podezřelé, hlavně, když už mi bylo přes dvacet!
Maminka byla v tomhle v pohodě a babiččiny lamentace negovala vyprávěním o tom, co vlastně uměla ona (mamka), když se vdávala, protože dělat něco vedle babičky generála bylo o nervy (ty to neumíš, dej to sem!!)
Mimochodem mám dojem, že hodně užitečných lekcí o životě manželském jsem získala, když se mi povedlo se stát se neviditelným stínem v babiččině kuchyni, kde se sešly ženské z rodiny (babička, maminka a její dvě sestry) a probíraly, co je v životech všech zúčastněných nového. Bohužel, než přišly k opravdu zajímavým tématům, tak mě obvykle vyhodily do obýváku k dědovi (rofl)
Vdávala jsem se velice mladá a prvního syna jsem měla ve dvaceti. I moji synové měli děti brzo a tak jsem měla to štěstí že jsem byla v 45.letech mladá babička, plná energie a zdraví a tak jsem si svých 5 vnoučat užila. Hráli si, cestovali, sportovali a máme se všemi fantatický vztah. Už mám i 2 pravnoučátka.Dnešní maminky když mají děti až skoro ke čtyřítce tak to štěstí na aktivní mladou babičku už asi nemají, škoda. Ale každá doba má své . Nevím jestli dobré ale jiné.
Marto, to ti fakt gratuluju 🙂 Děti, vnoučata i pravnoučata… to je opravdové bohatství (inlove)
Jinak já klukům „vyhrožuju“, že stav mých zad se s postupujícími roky nijak nelepší, takže pokud si nepospíší s přísunem miminek, nebudu tak aktivní babičkou, jakou bych chtěla být 😛
Marto,já byla babička už v 44 letech.
Všichni od maminky počínaje a synem konče jsme začali brzo. Ale zase na druhou stranu, jak píšete, svému 5-ti letému vnoučkovi Samíkovi stačím. Zatím, ovšem tuhle mě porazil v pexesu 18 ku 3 mým dvojicím.
Matyldo asi budeme skoro stejný ročník. Ano za našeho mládí bylo umět vařit, uklidit, vyprat a vyžehlit samozřejmost. Apropo všimly jste si dámy, že je teď novým zvykem vůbec nežehlit. Já sice žehlení nemiluju, ale žehlím.
Já nemám dceru, i když jsem si jí moc přála, mám 2 syny. A jestli jsou zralí na ženění. Toť otázka.
Starší autista asperger Petr mě překvapuje, čím dál tím víc. Jak se dokáže postarat o svoji přítelkyni na vozíku. Upřímně jsem to od něho nečekala ani v nejdivočejším snu. Ale zázraky se zřejmě dějí.
Mladší Pavel má 5-ti letého syna. S jeho maminkou spolu nejsou. Syna má rád a když je u nás, tak se o něho stará. Ale na to, že je otec a je mu 27 let, připadá mi nezralý a nezodpovědný. Modlím se, aby už dospěl. Lepší se ale jde to pomalu.
Míšo, to je úžasné s tím Petrem! Moc to přeju jemu, jeho přítelkyni i tobě (inlove)
A o Pavla se neboj, on to zvládne, časem (chuckle)
Sedmadvacet roků – no dyť je to opravdu ještě děcko (rofl) ! Terka má taky tolik, a taky si nedovedu představit, že by drncala kočárkem … :O . Tak si říkám, jestli vůbec někdy …
Jó – holka na vdávání! Už ji mám doma taky. Je pravda, že vařit a péct umí a dokonce se pozastavuje nad tím, že v „některých domácnostech“ – máme v bližší rodině – se v podstatě nevaří, odmyslíme-li si nezbytný zelený čaj (rofl) . Navíc je spořivá (což se taky počítá). Ruční práce ji teda moc nebaví a žehlit košele neumí vůbec, ty si musí vyžehlit přítul sám (chuckle) . Tak uvidíme, jestli se nám někdy podaří ji někomu pověsit na krk – checheche.
A teď si vzpomínám – když se mi za svobodna něco moc podařilo, tak mi mamka říkala „Ďévčico, ty by ses už mohla vdávat!“ … a čím víc mi bylo přes dvacet, tím častěji mi to říkala (rofl) ! Asi jí připadalo, že bych už se svým umem mohla konečně vyletět z hnízda (vdávala jsem se ve svých téměř čtyřiadvaceti, což na tu dobu bylo hóóódně pozdě).
vdával ajsem se ve 23 letech,byla jsem poslední z holek ve třídě..a některý už byly rozvedený a jedna vdaná podruhý 😀
No, mě v pozdních 22 letech označili v porodnici za starší prvorodičku (wasntme) a vdávala jsem se až na vysoké! (rofl)
Tak to nevím, co si mysleli o mně, když jsem poprvé (a naposled) rodila v téměř pětadvaceti … asi že je to moje poslední šance mít vlastní dítě (rofl)
a moje matka v 1968 rodila mne, v 37 letech..byla tam jak exot….
Pche! Když se narodila moja kamarádka Vlasta, tak mamince bylo čtyřicet osm a tatínkovi šedesát … a nejstaršímu bráchovi čtyřicet (rofl) (rofl) …
Ten asi byl od jiné maminky (rofl)
co má Vlasta společnýho s Vašima?
No co by – byla vlastnicí mojej mamky, takže vlastně z rodiny. Já jenom chtěla říct, že třicetosm let tvé maminky nebylo nic proti čtyřiceti osmi její mamky … prostě i v šedesátých letech bylo možné natrefit na starší maminky, že to není móda posledních let (rofl)
Jo – brácha byl od jiné maminky, ale od stejného tatínka.
sharko, já rodila prvně v 29,podruhé ve třiceti,taky jsem byla za exota.vdávala jsem se v 28 letech,protože jsem kvůli nutné péči o svého otce neměla naprosto žádný čas, abych hledala partnera. Nestěžuju si však. Jen dneska své víc jak čtyřleté vnučce naprostro nestačím,Pokud je však dítě vedeno empaticky, snadno a rychle chápe, že babičky už něco nemůže, protože chodí o hůlce.A myslím si, že o tom je právě ten nejsprávnější mezigenerační vztah
.