Zírám u pokladny do peněženky a maximálně se snažím, abych rychle a bez mžourání vybrala mezi korunami a dvoukorunami ty správné mince. A strašně mě rozčiluje, že se už musím snažit. Jako by nestačilo, že mi v obchodech říkají mladá paní!
Ostatně, taky jste si toho všimli? Tedy spíš všimly? Jak vám některý typ prodavačů začne říkat mladá paní, máte prakticky jistotu, že už jí nejste! V době, kdy jsem byla čerstvě vdaná a na ono oslovení bych byla náležitě pyšná, mi tak vlastně nikdy nikdo neřekl:)) Ale pryč od původně nezamýšlené vsuvky.
Ono mžourání do peněženky totiž zapadá do řady poznámek, které směrem ke mně čas od času trousila moje maminka. „Jen počkej, až…“ podotkla, když jsem se něčemu divila nebo když ji samotnou něco překvapilo. Začala mi to říkat, když jsem už rozum brala a pokračovalo dál, jak život šel. Maminka tak komentovala většinu drobností, charakterizujících předěly, kterými žena dospívá a ještě dospívá, až časem dospěje k brýlím na blízko:))
Ony poznámky nikdy nebyly výhružné, jako například „Jen počkej, až přijdu domů a najdu svoji halenku ještě teplou, schovanou vzadu ve skříni a navíc pokecanou od čokolády!“ Obvykle to bylo prosté konstatování stavu, kde se ona právě nacházela, něco jako forma varování do budoucnosti:))
A já teď kráčím léty, která ona už má za sebou a co chvíli musím konstatovat: „Ano maminko, mělas pravdu!“ Někdy mám výhodu, že moje léta utíkají historicky o tu generaci později, protože mohu těžit z různých vymožeností.
Například nezapomenu na její nešťastné konstatování, že už nemůže holdovat našemu společného zlozvyku – tedy čtení při jídle, pokud člověk jí sám (ve společnosti to neděláme:)) – protože na to nemá vyladěné brýle. Tady se mi podařilo matičku svoji překonat, protože brýle na počítač v tomto případě fungují:))
Jen mě trápí, že ona upozornění skončila tak náhle a tak brzo. (h) Pokud se mi podaří přejít přes práh 68 let, už nebudu vyzbrojena maminčiným varováním a holt nastane čas, abych ty další předěly hledala sama. Kdo ví, třeba do té doby budu mít aspoň vnučku, které občas budu moc říct: „Jen počkej, až…!“ 🙂
Se mnou by maminka i babičky byly spokojené, protože já jsem si – a už je to dlouho – zvykla nosit košilku. Nesnesla bych, kdyby mi táhlo na záda, brrr!
Ještě si vzpomínám na jednu dobrou radu od maminky před odchodem kamkoliv – nezapomeň kapesník!! 🙂 Nejlepší na tom je, že se občas přistihnu, že to říkám taky. (chuckle)
Babička,která u nás léta bydlela, lítala na máti, které bylo tenkrát asi od 65 nahoru, Mílo, okamžitě už zhasni a nečti nebo si na stáří zkazíš oči.
Oblíbené bylo i … tak poslední Vánoce, co jsem tady s Vámi. A moje matinka mi každé Vánoce u štědrovečerní večeře oznámila, že nechce, proto,že už odpoledne měla takový hlad, že si snědla svého kapra a salát.
A košilky a spoďáry, to bylo samostatnou kapitolu.Taky, než jsem šla kamkoliv, tak jsem babičce musela ukázat ruce, zda jsou čisté.
Babička mi říkávala, ať nenosím krátké sukně, že mě budou bolet kolena, až … Měla recht, bolej. 😀
Mamka se k tomu nedopracovala. Jak dojde na nemoci a omezení věkem, nemá na takové pitomosti čas. Takže jí nic není 🙂 A nemá nás stařenky (mě a sestru) čím strašit.
Uvažuju, jak by to znělo. „Jen počkej, až ti bude tolik co mně, taky začneš …hrát hry na plejstejšnu… pěstovat sukulenty … organizovat výstavy … konečně pořádně cestovat …
Je a není to veselé. A někdy je to o strach a někdy je co závidět 🙂
No mne nahodou ve velmi kratke sukni a silonkach den pred Stedrym dnem fakt koleno dost namrzlo, a jeste k tomu ucho. Byla jsem vyslana do mesta na nakupovat, a pri te prilezitosti jsem se stavila u kamaradu a rady rodiny, at se poradne OBLECU jsem ignorovala. Cestou zpatky silene mrzlo a ficelo a k nam na vesnici nejezdil autobus, protoze se rozsirovala silnice. Od tramvaje to byla docela strapac, a omrzla jsem ze strany odkud ficel vitr. To ucho mi dodnes,kdyz mrzne, ihned zcervena.
presne tak,ako píšete vyššie,to bola aj u nás!/ Ó ako ma to desne štvalo a och ako by som to rada počula dnes!/
No a teraz sa pristihnem,že už som do repertoáru prebrala:“narok,ak prežijem,tak urobím,pôjdem….“
A ešte: u nás pred kostolom v nedeľu stoja dva-traja bezďáci a žobrú.Mňa oslovujú mladá pani a už len za to oslovenie dostanú pár centíkov navyše.-ale pridávam ponaučenie:nie aby ste si hneď kúpili čučo!!
Verenko, jsi dobrá duše – dáš nejenom penízek, ale i ponaučení (a to je někdy nad všecky peníze (rofl) ). Určitě ti jsou za ta slova vaši žebráčci vděčni …
A stejnak se mi líbí, že na Slovensku se ještě udržuje zvyk žebrat u kostela … u nás už tak akorát u hypersupermarketů.
Tak zmíněnou větu si nepamatuji – možná jsem ji za těch bezmála třicet let zapomněla – zato si připomínám její Narok (pro neMoraváky – příští rok), jestli dočkáme… Dřív mě tato větička popuzovala, teď už bolí.
Naše matka má zase tak naposledy…..
Tchán poslední zimu už dvacet let
Nebo Dožiju-li jara …
„kravku prodám a už nezaseju“
u nás – to byly poslední vánoce …..
No, naše máti poslední dobou sice má to naposledy, ale hned za tím přijde – ještě bych chtěla ty kluky vidět promovat a nějaké pravnouče……
Moje babička má poslední Vánoce asi od pětapadesáti- a je jí 91….
můj spolužák, lékař mojí matky, jí na tuhle její průpovídku jednou odpověděl: Jo paní K, to mi naši slibujou taky, nejmíň 20 let, a stejně pořád musím nakupovat dárky k vánocům …
Já jsem strašení počkej až… nevědomky vyzmizíkovala odpovědí mami a ty bys mi to přála? To bylo po jednom počkej až ti bude tolik jako mně, tak… Maminka se zarazila, došel jí dosah a už jsem to neslyšela.
Mladá paní je absurdní oslovení pro ženskou osobu jakéhokoliv věku. No, jakéhokoliv. V poslední době to už neslýchávám. Sakviš!
no mě odboural bejvalej zaměstnanec, kterej když zjistil,kolik mi je udiveně pronesl: Jé,vy ste starší než moje máma. Omlouvalo ho jen to,že byl sotva po vyučení..
A když zjistil,že rozebíráme s jeho kolegou tvrdou muziku a hádáme se, jestli to hráli líp před 20 lety nebo teď,byl z toho úplně vedle….
😀
Jó tak to moje máti má dobrou historku z práce: dělala výpravčí na nádraží, a jak se tak výpravčí při nočních nudili – na naší malé stanici slouží jenom jeden – tak si tak laškují po telefonu s kolegy z jiných stanic, aniž by se osobně znali, jeden chlapec po několika nočních – jé s tebou se dobře slouží, a je s tebou sranda, že bysme zašli někdy na kafe, kdy jsi maturovala, že to máš tak všechno v malíku, já předloni – a máti – já v osumašedesátým, chlapče…tak to ho úplně rozštípla…no rande nebylo – jak v tom vtipu – manžel by asi nebyl rád a děti by se nám smály:-)
To paní prodavačka slavila čtyřicátiny a jedna její učnice ji chtěla velice zalichotit: „Jé, pani Nejedlíková, vy slavíte čtyřicátiny? A já myslela, že je vám už padesát!“ (chuckle)
to jsem se narodila 😀
Já vdávala 😀
Mojí mamince bude příští rok sedmdesát, na které se ona necítí, ani já nemám pocit, že už je vlastně tak stará(a tím pádem bohužel i já už nejsem diblík) ale radami nešetří – nejoblíbenější je o té bavlněné košilce v zimě v létě, počkej jak nastydneš na ledviny, až tě ofoukne a druhá v pořadí – vem si čisté prádlo, kdyby tě přejelo auto, ať nemám ostudu, až tě na patologii svlíknou! Tahle rada mě vždycky dostává svojí morbiditou…ale to má od své matky, většinou si je pamatuju, jak je babička říkala mojí máti a ona je teď opakuje skoro doslova mně…ale dokud je to v přijatelné míře a není z ní teta Kateřina, tak se to dá snést a zaplaťpámbu za to, že mi má kdo ještě radit. Táta odešel v jednapadesáti a doteď mi chybí, i když už je to sedmnáct let, pořád mě napadají myšlenky, co by tomu říkal, když se něco povedlo nebo naopak nepovedlo…jakou by měl radost, když jsem si koupila nové auto, jak by se chlubil, když sestra konečně dodělala vejšku a pozvala nás na promoci, a nebo jenom když si potřebuju opravit lampičku nebo přivrtat poličku, že by mi pomohl…
jo , to jsem slýchala taky-koukej si vzít ty pěkný kalhotky,něco tě přejede a já se pak budu za tebe stydět..a já kontrovala – no,hlavně, že nebudeš brečet, že jsi přišla o dítě…
O těch kalhotkách moje babička taky diskutovala a říkala,že bych mohla být : nahoře huj a dole fuj! :-))
Tak Minko moje 70-ti letá maminka mi to s tou košilkou říká dodnes. A já jí na to říkám,že jí vůbec nenosím. A ona počkej,s tím se na stará kolena shledáš.
Tuším, že košelky jsou hitem našich matek (chuckle)
Jo, taky jsem ji slýchala 😀
Jóóó, a v životě jsem ji nenosila (rofl) . Ani MLP a syn nenosí tílko, asi jsme horkokrevní 😉 Ještě průpovídka – nestůj ve dveřích, chytneš průvan, oblíbená to hláška mé tchýně…
Je mi sedmdesát taky ale Janě jsem nikdy o košilce neříkala aby si ji vzala, já ji sama skoro nikdy nenosím ačkoli jsem zimomřivá. Jana ji v zimě nosí. Do oblečení ji mluvím málokdy a čím ji rozčiluju by nejlépe mohla říct ona sama ale určitě něčím jo a to určitě hodně.
A mně babička nejen že nutila košilku, ale ještě chodila za mou máti a stěžovala si, že tomu svýmu děcku ani košilku neoblíknu 🙂
Jo,kosilky jsou taky velky hit v Olomouci. Nastydnes od ledvin…
ano, ano. vem si pod to tu košilku bo se nachladíš!
Jo MLADÁ PANÍ slyším od zákazníků dost často, už mi to přestalo vadit, jen se vždy zeptám, kdy byl dotyčný naposledy u očního lékaře, že už je nejvyšší čas si to zopakovat.
Já když si občas postěžuju, že se mi s tou 50-sátkou začíná všechno bolet a vše trvá déle, tak mi maminka říká, počkej až ti bude 70-sát.
No potěš koště.
Tak si nějak nevzpomínám, že by mi mamka říkala věty ve smyslu „Jen počkej … (to znám jen od vlka z večerníčku (rofl) ), ale rady dává pořád (chuckle) . Bohužel mi připadá, že ve mne (a všech ostatních kolem dokola) pořád vidí pětileté děcko, tudíž dává rady typu „Vezmi si pomazánku, vezmi si k ní chleba …“ – naposledy v sobotu na výletu – chichi (a svezli se v tom i ostatní). Ale jak už tak stárnu, tak se přes to snadněji přenáším než před patnácti lety.
Ale k tomu oslovení mladá paní – tak to se mi stalo toto úterý. Jedu pro mlíko a pan čepováč (je to syn majitele?) mne radostně oslovil „Dobrý den slečno!“ Je fakt, že ze mne vyletělo temné „Checheche – tak to jste první, mladý muži, co mne dneska rozesmál …“ Ale teď mne napadá, jestli mne nemá za starou pannu :O
No, když mi naposledy máti radila, jak si mám namočit ruce než budu dělat knedlíky, tak jsem se neudržela a zařvala jsem, že mi bude pomalu šedesát a i když se u nás knedle často nejedí, přece jenom jsem jich nadělala dost, hlavně hladovcům na táboře.
Taky jsem nad některými radami někdy zařvala a byla protivná. Mamince to bylo líto, vždycky to myslela dobře a já jsem ji někdy tak zakřikla a planula jsem „spravedlivým“ hněvem. Kéž bych to všechno mohla vzít zpátky a říct právě jen to „Ano, maminko!“, ale už to nejde. Někdy mi řekla i „Jen počkej, až tady nebudu!“ a mně se to zdálo tak absurdní a nemožný.
to máš pravdu..když se vytasí s touto větou,zatrne mi a honem mrkám, aby ty slzy v očích neviděla… vždycky si vzpomenu,jak jsem jí jako malá říkávala – Ty mi neumřeš. A jestli jo,tak já taky.Pak jsme bulely obě…ona mi sliboval a, že teda neumře… no,už mi to dlouho neslibovala…možná si myslí,že bych jí to tentokrát už nevěřila… :S
Mé babičce je 91 a ta už ani neříká „Jen počkej, až…“ to skončilo už dávno. Teď už říká jen to, že lidi by se neměli dožívat tak vysokého věku, protože to stojí za houby a den je k nepřečkání dlouhý a únavný.
tak to děda mého ex, ve svých 100 letech říkal- nemám žádný kamarády, ti co zbyli,si nic nepamatujou,ti mladší se baví jen o nemocech a když si šel na radnici pro nějakou plaketu k té stovce, tak cestou po schodech do 2 patra předešel svým svižným krokem i samotného starostu, který byl o 50 let mladší 😀
Já teda mám štěstí, že se maminkou ještě mohu těšit a kupodivu, tohle jsem od ní moc často neslýchala, ale já byla od patnácti do dvaceti z domova, potom čtyři roky doma, ale to se naši soustředili na ségru. Nějak se to těma studiema přetrhlo. ALE Jen počkej… jsme bohatě poslouchaly od babičky. a pamatuju si dokonce, od koho ona slýchala svoje Jen počkej… To chodívala do Belvedéru v neděli na babinec, samá paní radová a podobně, babi byla zdaleka nejmladší. Maminka mne vždycky musela nastrojit a babička se se mnou chlubila. Až na problémy s kyčlema neměla zdravotní problémy a jako dneska slyším tu jednu paní radovou jak jí říká: Jen počkají Bobinko, až …
Já ta slova od maminky poslouchám a doufám, že ještě dlouho poslouchat budu. Moje přeslicová babi odešla ve svých 41 letech, tyto hranice jsme již obě překonaly..je pravda, že mi někdy těmi prorockými Počkej až, lezla a leze na nervy… ale nějak jinak,než když jsem byla v pubertě a nebo když mi bylo 30..a hlavně, až mi jednou odejde, tak tu zůstanu sama…
,DEDE, MNE UŽ OPRAVDU NIKDO MLADÁNPANÍ NEOSLOVUJE, COŽ MI VŮBEC NEVADÍ, PROTOŽE NA MLADOU PANÍ SE NANI NECÍTÍM A ANI NEVYPADÁM.MLADÉ LETÁ JSOU UŽ ÁVNO ( SLUŠNĚ ŘEČENO) V ŘITI. ASI SE TI JKOLEMJDOUCÍ „OSLOVOVATELÉ „BOJÍ, ŽE BYCH JIM MOHLA DÁT SVOU HOLÍ NA HŘBET.NO, NEDALA BYCH, JELIKOŽ BY STAČILO, ABY DO MNE JEN LEHOUNCE STRČILI…..
DEDE,VŮBEC NEMUSÍŠ DO PENĚŽENKY KRÁTKOZRACE MŽOURAT. NAPŘÍKLAD MNE UŽ NEDOKÁŽE OŠIDIT V OBCHODĚ ŽÁDNÁ PRODAVAČKA, NATOŽ PRODAVAČ. JE TO S UŽ NĚKOLIK LET, CO JSEM SE FAKT DOCELA PLAČTIVĚ A HLAVNĚ NAHLAS NA SEBE ROZHOŘČILA . BYLO TO HLAVNĚ TAKY NAD NEPOCTIVOSTÍ JEDNÉ PRODAVAČKY V ZEMANOVĚ MASNĚ VEDLE DOMAŽLICKÉHO PENNY.BYLA JSEM SI TEHDY NA STO PROCENT JISTA, ŽE JSEM V PĚNĚŽENCE MĚLA DVĚ 50 KORUNOVÉ MINCE.BYLA JSEM VŠAK JEŠTĚ TAK HLOUPÁ, ŽE JSEM PRODAVAČCE PŘI PLATBĚ DALA VYBRAT.ONA SI Z NATAŽENÉ VZALA TY PADESÁTIKORUNY ,KTERÉ VŠAK ZAPOČETLA JAKO DESETIKORUNY. TEHDY MNE MÁ BLBOST STÁLA DOST PENĚZ, KTERÉ V MÉ DĚRAVÉ KAPSE BYLY OPRAVDU CITELNOU ZTRÁTOU. KDYŽB JSEM SE NAD TÍM ČÍLILA, NAJEDNOU SE VEDLE MNE OZVAL MLADÍK. NMĚL V RUCE BÍLOU SLEPECKOU HŮL,MOC MILE SE NA MNE USMÍVAL, I KDYŽ MNE FAKT VIDĚT NEMOHL A TEHDY MI DAL JEDNU Z NEJLEPŠÍCH RAD PRO ZRAKIOVĚ POSTIŽENÉ LIDI.PTAL SE MNE, ZDA MÁM V PĚNĚŽENCE JEŠTĚ NĚJAKÉ DROBNÉ MINCE. PŘEKVAPENĚ JSEM ZMLKLA, ALE ON MNE UKLIDNIL SLOVY.“PANÍ, PODÍVEJTE SE, ZDA MÁTE JEŠTĚ NĚJAKOU DESETIKORUNU. POKUD ANO, ZKUSTE SI JEJÍ OBVOD OHMATAT PRSTY.“DESÍTKA MÁ PO OBVODU VROUBKY, „PADESÁTKA“ JE NA OHMAT POUZE HLADKÁ.JE TO PRO NÁS SLEPÉ, ABYCHOM SE NEMUSELI NECHAT ŠIDIT NEBO SE NESTRESOVALI TÍM, ŽE NEVIDÍME HODNOTY MINCÍ. ALE TOTÉŽ PODOBNÉ PRAVIDLO PLATÍ I U TĚCH MĚNŠÍCH, DVOU A JEDNOKORUNOVÝCH MINCÍ,TAKŽE:HODNOTOVĚ VYŠŠÍ DVOUKAČKA JE PO OBVODU HLADKÁ, KORUNOVÁ, TEDY MÉNĚ HOHNOTNÁ MINCE MÁ ZAS TY VROUBKY NA OBVODU, JAKO DESETIKAČKA. ZKRÁTKA MNE TEN SLEPÝ MLADÍK POUČIL, TAKŽE JÁ UŽ DO PENĚŽENKY ZOUFALE A ANI BEZ BRÝLÍ NA NOSE ZÍRAT NEMUSÍM.PĚTIKAČKA JE VĚTŠÍ, TA SE POZNÁ SNADNO, DVOUKAČKU OD KIORUNY POZNÁM HMATEM. A UŽ MI TO JDE FAKT DOCELA RYCHLE,TAKŽE NIKOHO PŘÍLIŠ NEZDRŽUJU, TEĎ JEN JE NUTNÉ, ABYSIS TY ROZDÍLY VE VROUBCÍCH DOBŘE UKLOŽILA DO PAMĚTI. MENŠÍ HODNOTA MINCE= VROUBKY PO OVVODU, VYŠÍ HODNOTY MINCÍ VROUBKY NEMAJÍ.PĚTIKORUNU POZNÁM BEZ BRÝLÍ A SNADNO I JÁ, PTROTOŽE JE VĚTŠÍHO PŮMĚRU.NĚKDY JE ALE GORDICKÝUZEL ROZPOZNÁNÍ PADESÁTKY A DESETIKAČKY SAMOTNOU PRODAVAČKOU, OBČAS I POKLADNÍ V SUPERHAPER TÁPE. NĚKTERÁ PADESÁTIKAČKA OPRAVDU NA PRVNÍ POHLED VYPADÁ JAKO DESETIKORUNA, JAK JE OPOTŘEBOVANÁ OBĚHEM.VROUBKY NEBO HLADKOST OBVODU TO VŠAK JISTÍ. MÁLOKDO Z DOBŘE VIDÍCÍCH TUHLE FINTU SLEPCŮ A VLASTNĚ PRO NĚ VYTVOŘENOU, ZNÁ. A PŘESTO , ŽE JSEM SI NA SVOJE DOCELA TĚŽKÉ ZRAKOVÉ POSTIŽENÍ DLOUHO ZVYKNOUT NEDOKÁZALA, DNES UŽ DROBNÉ ROPZEZNÁM SNADNO I BEZ MŽOURÁNÍ NEOBRÝLENÝMA OČIMA. VFYZKOUŠEJ TO, UVIDÍŠ, JAK DOBŘE TOHLE FUNGUJE. A NIKOHO A ANI VE DLOUHÉ FRONTĚ U POKLADNY SUPERHYPER UŽ ZDRŽOVAT NEBUDEŠ. A ZKUSTE I VY OSTATNÍ, JAK SNADNO TY MINCE ROPZLIŠÍTE BEZ BRÝLENÍ. NAUČTE TU FINTU I SVOJE PRCKY, KTERÍ JEŠTĚ ANI ČÍSLICE NEUMĚJÍ ČÍST, TAKŽE SE SNADNO MOHOU STÁT TERČI ŠIZENÍ NEPOCTIVÝMI OBCHODNÍKY, KDYŽ JS DOU NAKUPOVAT NE ĚJAKÉ MLSOTKY.BUDETE KOUKAT, JAK SE TO ROZLIŠENÍ RYCHLE NAUČÍ I MALÉ DĚTIČKY.PŘEJU VŠEM, ABY NASTÁVAJÍCÍ VÍKEND BYL NEMŽOURACÍ A KRÁSNÝ .VŠM BREJLOVCŮM ZDAR A NAZDÁÁÁR!
Dede, mně maminka tahle upozornění říkala do svých 85 let a pak to najednou všechno ze dne na den skončilo. Ale věř mi, že v těch posledních letech už to „Jen počkej, až…!“ nebylo nijak milé ani roztomilé. Byly to věci, které už nechceš slyšet. Bůhví, že bych maminku moc chtěla zpátky, ale právě tak o těch deset nebo patnáct let mladší, kdy to bylo moc fajn a kdy jsme se spolu ještě bezstarostně smávaly.
TAPUZ, MNĚ SICE MAMINKA UMŘELA UŽ SKORO PŘED 29 LETY, ALE ANI NETUŠÍŠ, JAK S TEBOU SOUHLASÍM. A DEDE MOHU ŘÍCI TOTÉŽ.I MOJE MAMI MI STEJNÁ SLOVA ŘÍKALA DOCELA ČASTO.