Sedím v hotelové restauraci, snídám a fascinovaně koukám z okna. Tentokrát nikoliv na les stěžňů v přístavu, ale na skupinku lidí kolem rypadla, kteří pod okny hotelu staví nový chodník a silnici. Teď zrovna sestavují plochu z velkých kamenných kvádrů, budoucí autobusovou zastávku. A já sleduju koncert pro šikovné ruce, praktické myšlení a všestranný stroj.

Široce rozkročené pohyblivé vozidlo s tříkloubovým ramenem, několika nástavci a zkušeným chlapem v kabině je neocenitelným pomocníkem, dělajícím těžkou práci s lehkostí, o jaké stavebníci snili po tisíce let vývoje lidské společnosti. Obdivuju nejen sílu stroje, ale i přesnost a obratnost práce jeho četných přídavných zařízení.

A musím se usmát, protože ač tu technické vymoženosti nechybí a značky se dělají reflexním sprejem, tak vyměření pomocí kolíků a provázku zůstává. Kdyby se na tohle staveniště nějakým zázrakem dostali staří mistři, klidně i stavitelé egyptských pyramid, určitě by se svými následníky rychle našli společnou řeč, protože ve stavebnictví se technologický pokrok stále ještě míchá s tradičními metodami.

Přemýšlím o tom, jakou radost a uspokojení přináší dovednost, schopnost vytvářet vlastníma rukama hodnoty, které lidé potřebují a které něco vydrží. A znovu mě udivuje, proč chybí tolik řemeslníků a technicky vzdělaných lidí. Vždyť je tolik šikovných kluků, kterým by možná jen stačilo ukázat, jaké naplnění může být v tvůrčí práci, kterou stavebnictví i technické obory nabízejí!

Jenže… kde a jak ukázat? Možná na vesnicích u tátů všeumělů, možná v rodinných firmách. Jak ale přesvědčit o kouzlu ukrytém v schopnosti vyrábět či opravovat kluky z měst? Školy to rozhodně nedělají. Když tak o tom přemýšlím, nešlo by to nějak udělat přes Facebook a YouTube?:))

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2016

Vzhledem k omezenému formátu pro rádio ještě dodávám pod čarou: Já vím, že ukázat nestačí. Je třeba učit, nadchnout a navíc mít tu moc přidržet mládež k učení aspoň na tak dlouho, aby se jim začalo v práci rukama dařit. Protože nic nemotivuje tak, jako úspěch, pochvala, pocit uspokojení. Jenže to musí nejlépe přijít dřív, než puberta:)) Proto je tak důležité, aby děti pracovaly s rodiči, případně kdekoliv, kde se mohou něčemu přiučit.

Škola je v tomto případě (podle mých zkušeností) k ničemu. Je spousta šikovných kluků, kterým hlavně v době docházky do základní školy nejde klasické učení – často jsou slepí k pravopisu, těžko se jim učí věci nazpaměť, vůbec, když pochybují o smyslu tohoto učení. Z těch často škola vytváří svým přístupem (Neumíš? Zase neumíš? Jsi k ničemu!), který nenabízí alternativu, jak si získat sebeúctu a uznání v kolektivu dětí, otrávená budižkničemu – nakonec tedy na slova učitelů i dojde.

Nemuselo by, kdyby i takové děti získaly možnost vyniknout na jiném poli – kde jsou dílny a pozemky v dnešních školách? Existují kroužky, kde by se děti učily práci se dřevem nebo kovem? Nevím, díkybohu už děti na škole nemám. Degradace učňovského školství je taky jeden velký průšvih – kdo ze zodpovědných nad tím přemýšlí dřív, než mu v bytě tryská voda a on prostě nesežene instalatéra? Přitom dobře vedený učňák může být excelentní školou, po jejíchž absolventech se trhu práce jen zapráší!

Jinak vím, že zjednodušuju s možností tvůrčí práce ve stavebnictví a obecně v technických profesích. Je mnoho pracovních míst, kde je člověk v rámci výrobního procesu jen nedokonalým robotem (a podle toho s ním zaměstnavatel bohužel často zachází). Ale já jsem tady na vsi za poslední rok poznala spoustu místních řemeslníků, kteří pracují buď samostatně, nebo s pomocníkem a práce, kterou dělají, je samostatná a často tvůrčí – nesháníte řemeslníka na něco, co koupíte v Obi, že?

A poznala jsem mládence, který se stal instalatérským fámulem jen proto, že spadnul do průšvihu a jinudy cesta ven nevedla. Sledovala jsem ho příležitostně asi dva roky – jak vyspěl, jak najednou UMĚL, jak jinak dokonce i na venek působí (jo, kouří ale furt:)). Měl kliku, dostal se ke skvělému mistrovi…

Děti potřebují, aby je někdo včas zaujal a k práci přidržel tak dlouho, aby v ní začali mít aspoň malé úspěchy, aby získaly zájem a obratnost. Aby práce rukama, hlavně ta, při které jejich majitel umí zapojit i mozek, byla aspoň společensky ceněná stejně, jako studium. Dokud se ale „na studia“ dává a dostane každý, protože školy jsou placené od hlavy a ne od toho, co v těch hlavách v době studia uvázne a jak se později uplatní, tak nevidím žádné řešení současného nedostatku řemeslníků a obecně pracovníků technicky orientovaných profesí.

Tento článek nic neřeší, spíš se jen ptám – jak se asi dnes dají děti přitáhnout k manuální práci, která může vést k mistrovství? V době, kdy rodiče vlastně nejsou doma, kdy místo práce s rodičem jsou děti posílány z kroužku na kroužek, aby byly pod dohledem, než někdo přijde domů. Proč vlastně nemáme kroužky malých všeumělů? Možná proto, že držet v ruce nůž je dnes pro děti nebezpečné… 😛