Tak dobrá, já zatím (nebo vůbec:)) vynechám Le Panier a nějaké ty památky a vrhnu se hned k těm koním. A plameňákům. A černým kravám – ty jsme ale měli vždycky tak daleko, že nemám fotky, i když mohu na mou duši potvrdit, že tam jsou. Zkrátka, pojďte se podívat do Camargue.

Ten den jsme si půjčili auto (hledat správné místo na pozemcích rozlehlého nádraží Sv. Karla – Gare Saint Charles – je samo o sobě námět na článek:)) a za hvízdání rozdováděného větru jsme vyrazili do národního parku Camargue. Cesta nás vedla z Marseille na Arles. Den předtím jsem koukala na fotky, na wiki, na městské stránky a váhala – zastavit se tam nebo ne? Ale po třech dnech jsme v centru Marseille jsme měli definitivně města plné zuby, takže krása a starobylost sem či tam, odbočili jsme rovnou směrem na Saintes Maries de la Mer, což je vlastně jediné městečko v parku – farmy a usedlosti nepočítám.

To jediné, co bylo na plácku označeném „turistické info“:)) Ano, ještě je jen začátek dubna…

Nejdřív jsme jeli rovnou hlavní cestou (D570) dolů k moři – nemohla jsem se dočkat přírodního moře! Cestou jsme viděli první stádečko koní a pochopitelně jsme museli zastavit, koukat a fotit – co kdybychom už jiné neviděli? Můj pesimismus však naštěstí nebyl na místě, koní bylo vidět dost, byť jen málokdy byli úplně volně v krajině. Ve vodě – což je častý případ zdejších reklamních fotek – jsme je však neviděli ani jednou. Asi to nechávají plameňákům:))

Naši první koně!:))

Městečko bylo hezké, ovšem v souladu s očekáváním velmi, velmi turistické. Tady dám malou vsuvku. Před hodně lety, ještě s dětmi, jsme jezdívali rádi do Francie – byli jsme v Paříži, v Bretani i v Provence. Už tehdy to bylo v Provence turistické, ale pořád se tomu dalo utéct a s autem a ubytováním zajišťovaným přes Interhome (pronájmy soukromých domů) jsme taková „původní“ místa nacházeli a milovali.

Koník…

Ovšem – to musím podotknout – většinou jsme jezdili po východní části Provence s centrem v Nice. Tento poslední výlet však ve mně vzbudil pochybnosti i trochu smutku – mám pocit, že turistickému nakašírování (a sjednocení cen) se už snad ani nedá uniknout, že to zachvátilo celý kraj. Snad se mýlím, tolik jsme toho zase nenajezdili, i když opět jsme opustili hlavní cesty ve prospěch těch vedlejších. Ale zpátky co Camargue:))

Osedlaní pro strýčka Příhodu…

Když jsme se pokochali mořem a prošli městečko, zamířili jsme zpátky na sever, tentokrát ale po „vyhlídkové“ silnici D85A. A ejhle, ještě jsme pořádně neopustili poslední domy a „Koukej, plameňáci!“ To byla chvíle, kdy jsem litovala, že nemám zrcadlovku a teleobjektiv, ať už je to jakkoliv těžký krám. Krajina byla placatá, svým způsobem divoká a nehostinná, byť se prý na některých místech parku dokonce pěstuje i rýže.

Konečně moře! Středozemní:))

Stála jsem disciplinovaně na silnici a přemýšlela, jaké to asi je, když se člověk může vypravit do hloubi této krajiny, jen tak, se znalostí cestiček, rizik i krás. Jenže my jsme turisté, jsme tu jen na chvilku a jen díky autu máme možnost se aspoň dívat kolem sebe i jinde, než na hlavních turistických tazích.

Pomník zdejším „kovbojům“ v Saintes Maries de la Mer

Po prvním nadšení jedeme dál a už necítím potřebu vykřikovat „Hele, plameňák!“ pokaždé, když nějakého zahlédnu. Stavíme každou chvilku a fotím i z auta, protože tak dokážu lépe zachytit měnící se krajinu. Po zdánlivě nekonečných mokřinách, močálech a mělkých jezerech se krajina postupně zpevňuje, díky kanálům je vidět víc luk i polí a plameňáky nahrazují koně a krávy.

Saintes Maries de la Mer

Většinou bílí koně a skoro vždy černé krávy. Jen ty krávy máme vždycky hrozně daleko, tedy na můj foťák. Ale popravdě, ani mě nenapadlo se snažit ke kravám aktivně přiblížit – zcela jsem vystačila s informací, že zdejší černí býci jsou prodáváni do Španělska na koridu a já vím, že zcela postrádám toreadorský um i jejich absenci pudu sebezáchovy:))

Plameňáci:))

Moc se mi líbilo setkání s klisnou a hříbětem – bílou klisnou a rezatým hříbětem. Docela by mě zajímalo, jestli to byl kříženeček, nebo jestli jsou koně z Camargue bělouši vybělující ze zrz? (To je, prosím, termín:))  V jedné ohradě jsme našli vedle koně i mezka/ mulu. Já nepoznám, co je co, tyto termíny znám vlastně jen teoreticky, ale podle statné postavy bych tipla tu mulu.

Blata po provensálsku:))

Viděli jsme ale i dost koní v ohradách přilehlých farem, kteří, chudáci, čekali osedlaní, jestli se mezi turisty náhodou nenajde někdo, kdo by si jel zajezdil. Popravdě, jezdce jsme v krajině neviděli vůbec, jen jednou jsme potkali povoz tažený koníkem. To je fuk. Prostě já bych ty koně odsedlala – turisté chtiví ježdění by na to sedlání určitě rádi počkali.

Jsou krásní, že?

Když nás D85A přivedla zpátky na hlavní D570, tak jsme ji přejeli napříč a pokračovali k „Rhoničce“, neboli k ramenu Rhony, zvanému Petit Rhona (Malá Rhona), tvořící západní hranici parku. Tehdy jsme ji ještě přejeli po mostě. Ovšem, když jsme se obloukem stočili na jih, zpátky k moři a do parku, museli jsme si počkat na přívoz – mosty došly:)) Přívoz byl úžasný, kolesový! A k našemu úžasu byl zadarmo. V Provence!

Kůň a mula (mul – byl to kluk:))

Potom jsme zase projeli Saintes Maries de la Mer a zamířili zpátky na sever, abychom ještě v parku zahnuli na východ (směr Marseille) a po silnici D37 se konečně přiblížili i k největšímu „etangu“, tedy jezeru či laguně Étang de Vaccariés. Potom jsme se kolem západního břehu velké Rhony stočili na jih, abychom zase skončili před vodou – mosty se tu v jižní části parku prostě nevedou. Tentokrát se už za přívoz platilo, velká Rhona je mohutná a nelítostná, na té se legrácky s kolesem se netrpí.

Přívoz přes Petit Rhonu

Pak už stačilo ujet pár kilometrů a byli jsme naráz ve světě průmyslu – a šlo nejen o klasickou výrobu mořské soli. Nákladní přístavy, průmyslové provozy, kamiony a zase kamiony. Jak je dobře, že lidé dokážou své poklady občas i chránit, ne?:))

Fotky (hodně:))najdete tady:

http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Marseille_-_Camargue/