Vyjíždím autem z vrat a mířím do města. Okamžitě koukám na hodiny na palubní desce – jestlipak náhodou nejede vlak? Protože jakmile je plus mínus sudá celá hodina, nemůžu jet svojí oblíbenou cestou před Zálesí, ale musím oklikou přes Lipnici. Musím?

Nemusím, samozřejmě projedu i přes Zálesí. Jen si s největší pravděpodobností postojím u stažených závor. Dokonce, co náš kus tratě Jaroměř – Liberec zmodernizovali, čekám ještě déle než dřív. A je stále více dnů kdy cítím, že to čekání už prostě nesnesu!

Abych to vysvětlila. Jedu-li od nás do Dvora Králové přes Lipnici, přejíždím trať na přejezdu s automaticky obsluhovanými závorami. Rozsvítí se červená, vzápětí spadnou závory, přejede vlak, zvednou se závory. Rychlé a většinou funkční. Jenže ta cesta je delší a vede přes jednu dlouhou vesnici navíc.

Jedu-li od nás do Dvora Králové přes Zálesí, přejíždím trať hned vedle královédvorského nádraží. Tento přejezd nikdy nebyl automatický a ještě do nedávna tam byly závory na kliku. Co nám loni trať zrenovovali, je situace ještě horší, protože místo starých závor, které sice byly obsluhovány klikou, ale jen jednou a při zvednutí závor se automaticky vypnula červená světla, nainstalovali dočasné řešení. To zahrnuje dvě závory s dvěma klikami a červená světla musí jít obsluha vypnout hezky až do boudy.

A teď trochu k těm časům. Pokud jede vlak od Jaroměře (Pardubic), tedy ve směru od nádraží, nečeká se až tak dlouho, i když žádný fofr jako automatický přejezd to fakt není. Pokud ovšem přijíždí vlak od Staré Paky (Liberce), tak jdou závory dolů, už když vyjede z Bílé Třemešné a pak se čeká. Z Třemešné je to sedm kilometrů, tedy 6 minut jízdy. Vlak musí projet, závorář mu zamává, pak to jde zapsat a pak jde teprve k závorám – nově musí zvednout dvě závory a ještě zaběhnout do boudy vypnout červená světla.

Přejezd v úpravě pro dvě kliky a běhajícího závoráře:))

V sudou hodinu se tu kříží rychlíky. Ten od Liberce (co se na něj se závorami tak dlouho čeká) přijíždí před sudou hodinou v „56“, ten od Pardubic má vyjet z nádraží v „00“. Když se občas nedodrží jízdní řád obzvlášť nešťastným způsobem, nechá závorář (já nevím, jak se tomu člověku správně říká:)) závory dole pro oba vlaky naráz a to je čekání, kdy už málem vytahuju knížku, abych si přečetla nějakou tu kapitolku.

A já jsem nedávno zjistila, že moje patnáct let napínaná trpělivost s čekáním na tomto přejezdu s onou poslední komplikací jaksi zmizela. Prostě tam už čekat nechci i za cenu, že pojedu cestou, kterou jinak nevolím. A tak jsem přemýšlela nad tím, jak dlouho někdy trvá, než dopadne poslední kapka při drobných komplikacích, které nám otravují život. A jak neadekvátní té drobné ale opakované otravě může taková reakce být.

I když… trable se zavřenými závorami nás naučily vozit lidi na vlak včas (často vozím lidi k vlaku:)). Protože jak jednou spadnou závory před prvním vlakem, tak už je naděje na normální nástup do vlaku minimální – spíš se potom vlak více či méně dramaticky chytá, případně se prostě zcela nedramaticky nechytne… No vida, přece jen tu platí ono popuzující pravidlo, že i na zlém se může najít něco dobré:))

PS: Hlídám si i osobáky – motoráčky jezdící v „17“ a „42“. Asi jsem blázen:))

A tak se dnes ptám: Máte také nějaké takové drobné každodenní otravy, které vám pijí krev? Snášíte je, nebo volíte nějaké obranné řešení?

A jedna navíc – máte taky někde na svých trasách takto otravný železniční přejezd?:))