Dívám se na veselou velikonoční výzdobu plnou rozkvetlých narcisek, barevných pentlí a omalovaných vajíček, a přitom myslím na strach, bolest, smrt a temnotu. Protože i tyto myšlenky k Velkému pátku patří. V porovnání s jásavými barvami oslavujícími jaro vypadají poněkud nepatřičně, ale jen do chvíle, kdy si připustíme, že jsou vlastně druhou stranou téže mince.
Tak jako nepoznáte světlo, dokud nezakusíte temnotu, jsou i svátky jara důkazem této nezničitelné duality. Velikonoce, ať už jako oslava jara nebo křesťanský svátek vztažený ke smrti a pozdějšímu zmrtvýchvstání Ježíše Krista, nám připomínají, že za vše, co v životě máme, musíme zaplatit. Že není života bez smrti, štěstí bez utrpení, a lásky bez strachu o ty, které milujeme.
Už dlouho se naše společnost snaží smrt ze života tak nějak opticky vymazat, nepatří do obrazu šťastných a úspěšných. Jenže když zavřeme oči, bubák v tomto případě nezmizí, že? Správné a logické je přijmout smrt jako součást života.
Kdo z nás to ale doopravdy dokáže? Zdravý člověk se jen málokdy zabývá vlastní smrtí, nesnesitelná je hlavně myšlenka na ztrátu těch, které milujeme. Bojíme se i utrpení a samoty, které se smrtí přicházejí. Jak tomu čelit? Jde to vůbec?
Chápu, že nelze prožít plný a citově bohatý život, jsme-li pořád přikrčení ve strachu ze všeho, co nás děsí. Jistě, riziko se dá za vhodných podmínek zmenšit, ale nikdy nezmizí. Hm.
Takže když nad tím tak přemýšlím, možná je cesta právě v aktivní snaze budovat a prožívat pozitivní, smysluplný a citově bohatý život! Pokud je smrt daní, tak by se měl člověk snažit, aby bylo stálo za to tu daň zaplatit.
To jsem ale utekla daleko od rozkvetlých narcisek, barevných pentlí a malovaných vajíček, co? To bude tím Velkým pátkem:)) Tak vám nakonec aspoň popřeju opravdu veselé Velikonoce, plné radosti a štěstí.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2016 http://www.rozhlas.cz/hradec/nedelnikava/
Milí čtenáři, oslavte svůj první volný Velký pátek tak, aby se vám na něj hezky vzpomínalo. Jarní zdravici si dáme zítra:))
Byla jsem navštívit své staroušky. Do kostela už nejezdí, Dalibor je upoutaný na lůžko, Miluška se o něj stará jak nejlépe ve svém věku může. Zatím má energie a sil dost, otázka je, jak to dlouho vydrží. Je mi smutno, kdykoliv jedu kolem jejich domu nebo kolem Sv.Ignáce, padá na mě smutek. Do toho úmrtí dvou mých nejbližších chlupatých kamarádů, všechno na mne doléhá a padá jako olověný poklop. Toužím po tom vrátit se do Krkonoš, nejde to. Jsem tu nešťastná a už ani snad nevěřím v nějakou spravedlnost. Pomáhala jsem lidem jak jsem mohla, celý život jsem dřela a co z toho mám? Velké NIC. Opustil mě i nejbližší člověk, kterého jsem měla……… už párkrát jsem měla chuť to „zabalit“ a vzdát, ale stále se snažím věřit tomu, že vše se opět otočí a i v pozdním věku dožiju v klidu a relativní pohodě. Pokud zdraví slouží, jsou všechny problémy nicotné. Kolik je zoufalých lidí s nevyléčitelnou chorobou a bojují a snaží se přežít. Zkrátka smůlu, která mě provází beru jako zkoušku toho, co vydržím. Co nás nezabije, to nás posílí.
A slovy jedné písničky „…dokud ještě žijem, je všechno oukej…“
Vím, že bys chtěla zpátky do Krkonoš, ale ještě na to není ten správný čas. Sice ti asi připadá, že tvoje práce je o nervy, ale máš ji a dokážeš uživit sebe i smečku. Podle fotek z poslední doby jsi kočka kočkatá.
A jestli ti nějak můžeme pomoct, třeba tím, že se chceš zbavit nějakých věcí (něco takového jsi říkala), tak se ozvi na Hadech, uspořádáme ti speciální akci:) Třeba jako „za Karolínu spokojenější“ 🙂
Karolíno, já mám takový pocit, že ze všeho nejvíc se potřebuješ naučit se zase upřímně radovat, protože jak jsi hezká a schopná žena, tak to jen chce se trochu víc otevřít tomu dobrému, co – nebo kdo – může přijít.
Myslím, že nejen kvůli smrtí svým milovaných kočiček sis kolem sebe postavila hradbu, aby ses chránila, abys to vydržela, aby ti to všechno úplně nezlomilo srdce. Jenže ta hradba k tobě potom nepouští ani to hezké… a co víš, kde na tebe ještě čeká láska? A nemusí nutně běhat po čtyřech a mňoukat! 🙂 Nevzdávej to, nemusíš jen vydržet, můžeš zase i radostně žít! (inlove)
Karolino, ja se v tomhle pridam k moudrym slovum Dede. S tou hradbou ma pravdu. Je dulezita, kdyz je nejhur, ale musis zpoza ni vyjit a zase se koukat kolem sebe. Myslim na tebe.
Karolíno, pokud nebudeš mít klid v duši, ani Krkonoše by Ti nepomohly tak, jak v to doufáš.I tam jsou lidé všelijací a různé problémy se vyskytnou taky všude. Ale v té touze Ti rozumím.
Zase si ale vezmi, kolik máš krásných všestranných životních zážitků a ty Ti nikdo nevezme. A bude líp! 🙂
Moudrá slova DEDE.
Kdykoliv čtu nebo vidím zfilmovaný Velikonoční příběh, tak si říkám, proč jen lidé vymysleli tak krutou smrt na kříži. Prý Via Appia byl plná těchto křížů.
Je mi líto nejen Ježíše Krista, ale i jeho matky. Jak to pro ní muselo být velice bolestné, vidět takto umírat svého syna.
Ano, o tomhle taky přemýšlím, proč to muselo být tak kruté.
Míšo, existovalo více kruťáren, zavření v kleci a pověšení na hradbách nebo na vyhrazených místech, v těch lidi umírali hladem a žízní,a ostatní,co se na ně chodili dívat,po nich házeli kameny nebo před nimi jedli a pili… Vlad Tepes nechal nepřátele nabodávat na kůly..proč to bylo? Aby měli lidi strach..aby nenásledovali ty, na nichž byla provedena exekuce… pravda, pokrok nezastavíš a tak můžeme jen dumat o plynových komorách, benzinových inijekcích do srdce, eletrických křeslech…..každá doba má něco…
naše třeba teroristické útoky…
http://www.christnet.cz/clanky/1634/ukrizovani_ve_staroveku_bezna_smrt.url
Bylo to drsné, protože to bylo exemplární. Ostatně byly a jsou uplatňovány ještě mnohem horší způsoby popravy, než je ukřižování.
Via Appia byla plná křížů až do města Capua po potlačení Spartakova povstání, kdy tam bylo podle dochovaných údajů ukřižováno asi šest tisíc účastníků tohoto povstání. No, pohled to musel být určitě velmi silný. I když, kdo ví, popravy bývaly poměrně oblíbenou kratochvílí.
Diky za moudra slova, Dede. (inlove) A o to vic moudra jsou v kontextu udalosti tohoto tydne…
Přeju krásné Velikonoce a doufám, že většina z vás má šanci užívat si volna 🙂
Budu se ozývat jen sporadicky, máme plný Dům – všechna mláďata a všechny staroušky tu máme (inlove) , takže je nás deset a času na počitadlo nezbývá 🙂
Moc děkuju za komentáře k obtížnému tématu, bylo strašně těžké vymyslet, jak se k tomu postavit a nakonec to holt vyšlo takhle 🙂
Ale abych skutečně ukázala, že kolo života se stále točí, zítra tu budete mít možnost seznámit se s Matyldinou Karamelkou a aktuálně sledovat, jak se strakaté štěně zařazuje do strakaté smečky (wave)
Dede, děkuji ti i za obtížné téma. I když třeba nic nenapíšu, určitě nad ním přemýšlím. Já vím, není to ono. Ale nějak – čím jsem starší – tím méně se mi chce přemýšlet o smrti.
Tak jsem si raději v souvislosti s Velkým pátkem vzpomněla na jednu velikonoční tradici, a sice na řehtačky, jak se říkalo u nás, neboli hrkačky. Řehtá (nebo hrká) se jimi proto, aby se nahradil zvuk zvonů – a zvony nezvoní proto, že odletěly do Říma na požehnání. Vrací se zpět v sobotu. Jako dítě jsem řehtačku měla, ale tady v Čechách jsem se s tím zvykem už nesetkala. Jestli se ještě provozuje, tak nejspíš někde na vesnicích, kde se udržují tradice.
Přeji všem příjemné Velikonoce!
Přeji vám krásné prožití velikonočních svátků. Aby se u vás vyhlížené jaro konečně trvale usadilo se vší svojí krásou a naladilo vás do pravé jarní nálady.
Mockrát děkuji všem, od kterých jsem mailem dostala hezká velikonoční přáníčka. Já jsem mezi svými fotkami nenašla žádnou, která by mě „velikonočně oslovila“ a přáníčko jsem neudělala.
Bohužel smrt je to jediné co je v životě opravdu jistě, nezměnitelné“. Nám nezbývá, než se s tím vyrovnat a rozhodně to není lehké. Jak napsala dole Anča, bojíme se spíše umírání, než smrti. Zrovna před chvilkou jsem domluvila s kamarádkou, které volala, že její chemoterapie na rakovinu dělohy nezabírá (naopak, nádor roste) a situace vypadá dost beznadějně. Bydlela s manželem tady, on zemřel loni (také na rakovinu) a ona se odstěhovala k dětem na Floridu. Bydlela tam jen krátce než také onemocněla a teď to vypadá že si ani život u dětí dlouho neužije. Je pro mně tak těžké hledat ta správná slova, utěšovat, dodávat odvahu ! Člověk má až trapný pocit, že ON je zdravý a jakákoliv povzbuzující slova zní jaksi dutě.
Smrt je všudypřítomná, ale o to víc se radujme ze života. Vytěsnit smrt je nesmysl. Nechápu hysterii současných matek, které své děti úzkostlivě chrání před existencí smrti natolik, že děti nesmí vidět pohádku, kde někdo umře, o smrti se nemluví a zemřela babička je před dětmi tabu.
Dneska ráno jsme ještě v posteli poslouchala z rádia slova faráře Zbygniewa Czendlika, který nemluvil jen o znovuzrození z hlediska duchovního, ale i o znovuzrození přátelství a dobrých vztahů mezi lidmi. A to přeji vám všem.
Matylda vďaka Ti i Czendlikovi za tie slová,treba nám ich pripomínať.
Uf, Dede, těžké téma jsi nastolila. Celý život jdeme, padáme, vstáváme a zase jdeme, pokaždé trochu víc poučeni (možná) a zoceleni (snad), před dalším pádem. My, kdo máme zvířata, jsme se s tou bolestí, která provází odchod našich zvířecích miláčků, už většinou potkali. My starší jsme si bohužel už také občas prošli bolestí z odchodu našich blízkých – prarodičů, rodičů. Nejhorší co asi existuje, je bolest z odchodu dítěte – na rozdíl od dob minulých jsme toho povětšinou už nyní ušetřeni. Když tak občas procházím nějaké ty zámky a slyším – měla patnáct dětí, přežily do dospělosti tři… co za bolest máme my? Že se nám nechce vstávat do práce? Že nás tuhle loupne, tam zabolí? Ano, každý máme své drobné bolístky, starosti a tak, ale… jen se kolem sebe rozhlédněme. A koukněme za sebe, do minulosti. Nikdy nebyl život tak pohodlný, jako je dnes. Mluvím tedy samosebou za sebe, ale myslím se, že i přes veškerý nářek a bědování nad zlou dobou se máme nevídaně. Kéž by to tak zůstalo i nadále…
Užívejme si každý den. Zvlášť teď, když už zase čekáme, že každým dnem to jaro opravdu vypukne. Buďme rádi, že jsme se ho dočkali!
Máš pravdu, Dede. Nemohu a nechci ve svém věku bilancovat, ale vychovala jsem děti, teď vnoučata, na práci jsem si vždycky dokázala najít něco, co mě bavilo a asi proto jsem ji dělala dobře, k lidem kolem sebe se chovám slušně a je pár lidí, kterým jsem určitě udělala v životě radost, kterým jsem pomohla a kteří na mě občas vzpomenou. Zkrátka, mám splněno a není se za čím honit, nikomu nic nedlužím. Tak si užívám života s tím, že konec jednou přijít musí a až přijde, snad jej dokážu přijmout pokojně a smířeně.
Včera jsme byli s manželem na návštěvě u jedné staré paní – dlouho byla naší sousedkou na zahradě, pak už musela zahradu pustit, protože na ni nemá sílu. Možná právě pod vlivem Velikonoc jsme mluvili i o věcech posledních a moc příjemně mě překvapilo, jak hezky, bez patosu a otevřeně jsme si povídali – možná je to tím, že paní pracovala celý život jako zdravotní sestra na novorozeneckém oddělení a viděla děti na svět přicházet i z něj odcházet.
Stejně jsem přesvědčena o tom, že se všichni shodneme na jednom (mám-li parafrázovat známého básníka): nebojíme se smrti – to, z čeho máme strach, je umírání.