Bylo to na začátku Borůvčiny nemoci, kdy jsme v hovorech s Matyldou na to téma narazily. Dávat či nedávat psu pravidelně léky proti bolesti, vezmeme-li v úvahu možné vedlejší účinky těchto léků?

Dost jsme se tím zabývaly, v té době jsme ještě nevěděly, že u Borůvky to, bohužel, až tak zásadní nebude. A Matylda se bavila právě se mnou i proto, že věděla, že já jsem se takhle za Kazana musela před lety rozhodnout a musela jsem potom akceptovat i možnost, že mu ty denní dávky Rimadylu nakonec zkrátí život. A k čemu Matylda došla?

Matylda: V prvních pátracích fázích Borůvčiny nemoci jí byla v rámci podezření na zánětlivý polyp předepsána nesteroidní antiflogistika, tedy léky na zánět a bolest – konkrétně to byl Rimadyl. Byla jsem v klidu, měla jej brát jen krátce.

Po operaci přetrvávaly problémy s močením – bodejť ne, endoskopie pro zvířata je dostupná jen na velmi drahých klinikách a tady se šlo do močáku přímo, tedy jsem předpokládala, že ji to bolí a tím víc ji to nutí čurat.

Dostala další Rimadyl (a atb) a tehdy jsem se začala podezřívavě vyptávat zpracována názory z internetu o škodlivosti Rimadylu a následném selhání ledvin a jater. Veta to zaujalo a vysvětloval mi, že je to běžný lék, který mnozí psi berou dlouhodobě, aniž by jim nějak vadil, a vedlejších účinků má málo.

Namítala jsem, že kamarádce zemřel ve třinácti letech labrador, který bral šest let Rimadyl na bolesti kloubů, a vet, který ho uspával, pronesl, že mu selhaly ledviny a na vině byl nejspíš právě Rimadyl. Podle našeho veta to ale určitě nebyl ten veterinář, který mu lék předepsal – a pokud pes bral lék šest let, asi ho zase tolik nezničil, navíc ho zbavil bolestí… hm.

Musela jsem se zamyslet, jestli třeba já přemýšlím nad tím, když si beru lék ze stejné skupiny, jako jsou tyhle psí? Kdo z nás dlouze zvažuje, než si vezme Paralen nebo Ibalgin? (a znám lidi, co je zobou denně.) Zato u psích léků nastudujeme příbalový leták a šílíme nad každou informací, která nás u humánních léčiv nechává poměrně chladnými.

Nakonec jsem Rimadyl, posléze Previcox vzala na milost (Previcox má i protinádorové účinky, proto jej Borůvka bere). Rozhodně ji zbavuje možného diskomfortu a bolestí, které by asi jinak měla – tkáň je v místě nádoru se zánětem. Borůvka stále běhá a je veselá – to by bez léků asi nebyla.

A co k tomu můžu dodat já? Kazan začal občas kulhat na levý loket (který si zranil jako puberťák), když mu bylo sedm, protože kloub začala ničit artróza. Dostával Rimadyl, ale jen na to období, kdy to bylo špatné – mezi tím byla vždy dost dlouhá doba, kdy léky nepotřeboval. Avšak občasné kulhání a stále častější nerovnoměrné zatěžování kloubů vedlo k tomu, že dostal artrózu i do pravého lokte, později došlo k poškození páteře mezi lopatkami.

Když mu bylo deset, kulhal už tak, že bylo jasné, že ho pravidelné denní braní léků nemine. Tou dobou jsme žili v Anglii a tam jsou veterináři školeni tak, že nikdy nerozhodují – vždy pokud možno co nejpřesněji popíšou možnosti a pak se musí rozhodnout majitel zvířete. Takže než navrhl léčbu, tak udělal Kazanovi krevní testy a pak mi vysvětloval, jaké jsou výhody a nevýhody.

On to tehdy postavil (zjednodušeně) takto: Při dlouhodobé léčbě nesteroidními antiflogistiky je možné, že to negativně ovlivní stav jater a hlavně ledvin. Jenže bez té léčby bude pes žít s trvalou bolestí. Hodně starých psů i tak umírá na selhání ledvin (z různých příčin) a ty léky mohou způsobit, že to přijde dřív. Je to na mně. Já jsem se rozhodla pro léky a život pokud možno bez bolestí. Navíc Kazan byl větší pes, měl svých plus mínus 35 kg, a chodit musel sám – toho bych do tašky prostě nedala.

Kazan to celkem zvládal. Ovšem horšící se páteř (patrně taky artróza) pohyb ztěžovala, tak jsem byla ráda, když jsem se dozvěděla o trocoxilu, což je lék proti zánětům a bolesti a bere se jen jednou za měsíc. Jenže pak (koncem září 2012, bylo mu skoro 12 let) částečně ochrnul na zadní nohy – tedy nějak se postavil, ale padal, a bylo jasné, že je zle. S veterinářem jsme zkoušeli další léky, trochu jsme Kazana rozchodili, ale o tři a půl měsíce Kazan umřel na selhání ledvin. Teď je otázkou, jak moc se na tom podepsaly ty léky.

Četla jsem názor, že za potíže s páteří může často spondylartróza, neboli srůsty na páteři. A jednou z příčin, proč se objeví tyto výrůstky blokující páteř, prý mohou být špatně fungující ledviny, které správně nečistí organismus. Mohly tedy léky, kterými jsme tišili bolest na předku páteře psa, ovlivnit negativně ledviny, a kvůli jejich nedostatečné funkci potom „odešla“ zadní část páteře? Byl by neléčený Kazan žil déle?

Nevím, opravdu nevím, protože když už bylo Kazanovi zle, byl v takovém věku, že jsem odmítla i razantnější diagnostické zásahy, které ho stresovaly. Ale kdybych zase stála před otázkou: kratší, ale šťastnější život s léky, nebo delší život bez tlumení bolestí, asi bych zase zvolila ty léky. Musela bych si to samozřejmě zase sama v sobě vypořádat a přijmout tu odpovědnost.

Nu, a protože se s tímto problémem může setkat každý, kdo žije s milovaným zvířetem – tedy asi se to dnes týká především psů, byla bych ráda, kdybychom si tady dali dohromady své zkušenosti. A tak se ptám: řešili jste někdy u svých zvířat podobný problém? Tedy přijmout léčbu i s negativními vedlejšími účinky, nebo tu léčbu radši obejít a doufat, že se to zvládne jinými prostředky? O jaké šlo léky? O jakou alternativní léčbu šlo? Jak to dopadlo? Co byste doporučili ostatním?