Jdu lesem a má duše se raduje. Jednak proto, že jsem na hezkém místě a jednak proto, že mohu jít. Svižně a uvolněně, právě tak, abych se namáhala tak akorát. Odjakživa se mi chůzi dobře uvažuje, v chůzi se ráda učím, v chůzi dokážu i příjemně nemyslet a relaxovat.
Díky více než šestadvaceti letům života se psy se pro mě stala svižná chůze nutností. Popravdě jsem na ni závislá snad ještě víc než na kávě – a to je co říct. Jistě, také jsem ráda běhala, jezdila na koni a na běžkách, jezdím na kole. Jenže to všechno pro mě jsou jen taková cukrátka, jsou prima, ale klidně bez nich přežiju. Zato chůze je pro mě chleba a brambory v jednom:))
Dlouho jsem nad chůzí nemusela přemýšlet – tělo prostě fungovalo, chodit jsem mohla vždycky, na rozdíl od jiných druhů pohybu. Jenže pak jsem si v Anglii pochroumala klenbu na noze, což vyústilo ve dva roky kulhání se špatným kotníkem a achilovkou. Dlouhodobé kulhání znamenalo, že jsem si totálně rozhodila záda. Pokus spravit si záda cvičením pilates se ukázal katastrofou – vím, jsem idiot:)) Napravit všechny tyhle škody trvalo další rok.
Volná a svižná chůze se pak stala v mém životě ceněným zbožím – a teprve tehdy mi došlo, jak křehká je to kvalita. Jak neuvěřitelně vyvážený a komplexní pohyb chůze vlastně je. Jak málo stačí na to, aby se rychlá pružná chůze bez bolestí stala přepychem. Od té doby se z chůze raduju ještě víc – když už se mi povede, že mě nic nebolí. 😛
A tak se dnes ptám: Který druh pohybu máte rádi vy? Dá se říct, že jste na pohybu v nějaké jeho podobě skutečně závislí? Jistě hýbat se musíme, abychom žili, ale mě jde o závislost podobnou závislosti třeba na té kávě:)) Stalo se vám někdy, že vás znehybnělo zranění nebo nemoc? Jak se vám podařilo se s tím vypořádat?
To je totiž velmi zásadní otázka, protože to často chce spoustu statečnosti, vytrvalosti, bojovnosti a víry. To jsou vlastnosti, které si lidé častěji spojují spíš s vrcholovým sportem, než se snahou vyškrabat se ze dna zase do funkčního normálu. Takže: jak se vám dnes chodí?:))
Chodím ráda.
Běhám nedobrovolně, leč denně. Cestou do práce totiž dvakrát přestupuju a spoje mi navazují tak, že musím dobíhat. Obzvlášť vypečená je stanice tramvaje Hračanská, kde se do zastávky vejdou dvě tramvaje a moje je pravidelně ta zadní 🙂 Adrenalinová je stanice Vltavská, kde přebíhám mezi tramvajemi, které jedou opačnými směry.
Na kole nejezdím, ale vlastním ho. Kdysi můj exchoť podnikl barterový obchod, jehož výsledkem na naší straně byly bicykly. Prohlásila jsem, že když už budou mít všichni nová kola, tak že chci taky.
„Proč chceš kolo, když na něm nejezdíš?“ „Až nebudu moct chodit, budu jezdit na kole!“
Zatím chodím a moje kolo používají četné návštěvy nad Dalmatinovem 🙂
Renato, ale u nás stařenky opravdu často jezdí na kole, když už špatně chodí, nebo ho používají místo chodítka- je to neuvěřitelné, ale bravurně to zvládají i na náledí.
Já jsem to taky myslela úplně vážně, takových stařenek jsem viděla mraky.
Milá Dede, ano, je to tak. V mládí člověk preferuje ten akčnější pohyb, kolo, kůň (běhat mě nikdy nebavilo) a nyní ve stář,í si považuiji bezbolestné chůze. O její pružnosti si mohu nechat jenom zdát, ale aspoň trošku ten pohyb vpřed, za nějakým cílem A HLAVNĚ BEZ BOLESTI!!! Doufám, že ty problémy, které momentálně mám, cvičením a časem přejdou. Těším se na kolo, jenomže já musím jezdit po lesích, ale jejich cesty jsou nyní naprosto zničené lesními „hospodáři“ na úroveň tankových polygonů (envy) . Každý čundřík je vykoupený post bolestmi.
Momentálně ta bílá krása, která napadala včera se pomalounku vodnatě rozpouští, takže se stejně nedá moc chodit. Tak si třeba mé nožky oddychnou a umoudří se.
Alex, jak já tě chápu! tak držím palce, dej nožkám tající oddech a zase s Ajvinkou vyrazte na nějakej šílenej kopec! Podle tvých fotek by tě to na rovině prostě nebavilo (chuckle)
Jsem taktéž závislá na chůzi, nebo lépe řečeno pobytu venku. Když je mi z jakéhokoli důvodu chůze odepřena, dostaví se absťák a není se mnou k vydržení 😀 Nejdepresivnější pro mě byla moje první zahraniční stáž. Bydlela jsem v bytě pro univerzitní hosty v přízemí, pracovat jsem chodila o dvě patra výš ve stejné budově. Francouzi brali vědu tak vážně, že pro ně bylo normální být v práci až třeba do osmi do večera (podotýkám, že jsem tam byla na podzim, takže večer byla brzo tma). Supermarket, kam jsem chodila nakupovat, byl jen naproti přes ulici. Za ty ani ne čtyři týdny jsem měla pocit, že už nevím, jak vypadá denní světlo a zda ještě umím svižně chodit. Brr.
„Učila“ jsem se chodit naštěstí jenom po vymknutém kotníku v sádře. Ale dar chůze si plně uvědomuji, protože maminka (velmi aktivní člověk) už mnoho let bojuje s problematickým kolenem. Takže se snažím chodit a chodit a užívat si to, dokud můžu 😉
Napadla mě k tomu ještě jedna věc, trochu OT. Když jsem byla cca v posledním ročníku na střední, začalo být strašně moderní chodit se sluchátky v uších a při chůzi poslouchat hudbu. Zkusila jsem to… A zjistila jsem, že to neumím (blush) Týden jsem to trénovala, ale stejně jsem si připadala jako blbec, na kterém všichni musí nutně poznat, kdy se mu změnila rychlá písnička v pomalou (chuckle) . Přehrávač jsem zahodila do šuplíku a zůstal tam dodnes.
Ivano, jak tě chápu – s tím přehrávačem! 🙂 Připadala bych si hluchá. Uznávám, že v tělocvičně se hudba v uších hodí, ale venku? Mě občas vadí i čelenka:)) Navíc je to nebezpečné – sluch varuje a někdy může jít i o život (nejen na silnici).
No, zkusila jsme to v pubertě s walkmanem a zas až tak moc in jsem si nepřipadala. A pak v Brně přejeli hasiči kluka se sluchátky na uších, který je neslyšel a nevnímal. Řidič hasičů z toho byl úplně špatnej, ten kluk mu prostě vlezl pod kola toho těžkýho auta, co se řítilo k požáru, a on nedokázal zastavit. Od té doby na uších nenosím nic, protože jsem zvyklá se hodně orientovat podle sluchu.
Nejradši chodím. Co mám psy, tak denně a s radostí, předtím jsem se spolužačkou chodila na dálkové pochody, bylo to prima, i když jsme šly třeba jen 15 km. Celý život mě bolí záda a k tomu se občas přidal další úraz, takže některé sporty jsou pro mě trochu problém- třeba u běhání cítím kotníky, navíc mě to nebaví- ale svižná chůze je nejlepší. Bydlím v krajině cyklostezek, takže občas jezdím i jen tak na kole, ale chůze je chůze 🙂
Jo! Taky bydlím v krajině jakýchsi cyklostezek, jen vedou pořád nahoru a dolů:))) Chůze to jistí 😛
U mě určitě vede chůze. Zhruba před rokem mě najednou začalo nesnesitelně bolet jedno koleno – prý artróza. Chodila jsem i s holí.To jsem teprve viděla, jaké omezení to člověku přináší. Naštěstí mi velmi pomohly injekce kyseliny hyaluronové do kolene, tak chodit zase můžu, což je dobře, protože máme zase psa.
Chtěla bych se zeptat Dede – kdy tvoji chodští psi začali zvedat nožičku? Našemu choďákovi je 9 měsíců, a pořád čůrá jako fenka.
Nepamatuju se přesně, ale nějak s tím nespěchali:))
Páni Jiřino P. tak ty máš choďáka! Tak to si užiješ, oni jsou strašně milí a je s nimi sranda. A dáš odkaz na nějaké fotky? Ráda se podívám! (inlove)
Fotek moc nemáme a ještě k tomu je na nich pes spíš rozmazaný – modelka to fakt není. Sranda s ním je, teď s ním nějak cloumá puberta a zkouší, co vydržíme. (Já se kolikrát musím jít vychechtat do jiné místnosti). Jinak s ním chodí MLP na cvičák, což se oběma líbí, ale to poslouchání ještě moc nefunguje. Jelikož jsme ale před choďákem měli irského teriéra, tak jsme zocelení.
Tatínek naší Fleur čůral na holku ještě ve čtyřech letech 😉
Šarik tak čural až do smrti..nožku zvedal jen když značil….
Jiřino, choďáky miluju. Kdybych neměla kolie tak mám choďáky.Jsou chytří, milí, hlídací… mají hodně těch nej
Jsem si nevšimla, že nejsem po opravě přihlášená.
Chodila jsem vždycky ráda, a protože jsme nikdy neměli auto, tak všechny výlety i dovolené pěšky. Pak mně začaly problémy s koleny, tak jsem osedlala kolo a dovolené, vlastně až do dneška, jsou kolové. Časem se ke kolenům přidaly bolesti zad a už se mi moc dobře nechodí, buď mě bolí kolena nebo záda a to už se moc o radosti mluvit nedá. Ale snažím se, cvičím. A poslední dobou (asi půl roku) jsem zcela propadla plavání, tedy plavání jsem měla vždycky ráda, ale nechodila jsem plavat takhle pravidelně jako dnes, takže to je teď moje droga, při plavání mě nebolí ani kolena ani záda.
Milá Olčavo, propadnutí plavání právě zkouším 😀 takže tě chápu.
Pokud jde o tu chůzi – zkusilas hůlky? Mě hodně pomáhaly a vlastně jsem s nimi začala kvůli bolavému kolenu. Jen na některé potíže se zády nejsou vhpdné, je třeba to zkusit 🙂
Víš DEDE, vzhledem k tomu, že jsem založením kavárenský povaleč, tak nemám moc potřebu se pohybovat.
Ale i mě to dohnalo. Po artroskopii a čištění kolen jsem je musela rozchodit. A musím chodit, aby mi nezatuhla. Zpočátku je to utrpení než se rozejdu. Ale pak se mě už jde hezky.
A aby se mi šlo s radostí, tak chodíme s manželem
přes les na kávičku a něco dobrého na Štuperk. To je původně cyklobufet, ale tak zvelebený, že se tam stahují lidé ze sídliště Košutka a i z Chotíkova. Je tam moc příjemná obsluha a krásné prostředí.
Chůze za dobrotami je skvělý nápad (nod) odpovídající v té nejlepší tradici mrkvi zavěšené před oslovým nosem:))
A společná chůze je fajn, pokud se oba dokážou shodnout na to, jestli je lepší mluvit nebo mlčet. Je to podivné, ale já za chůze radši mlčím – a není to nedostatkem dechu 😛
Miluji všechny druhy pohybu, při nichž tělo zůstává v absolutním klidu 😀
Například pomalé zvedání skleničky s dvanácti či víceletou whisky, co? 😛
Jestli by nebyl lepší nějaký koktejl s brčkem – přece jenom při zvedání ruky hrozí tenisový loket … (rofl) …
Teď jsem si vzpomněla na jedná místní figurku, který stál na mostě. Když kolem něj ve fofru probíhal můj kolega (an běžel z jednoho zaměstnání do druhého), popadl ho za rukáv „Ty Juro, pocem! Už půl dňa se dívám, jak to jde těm pokrývačům od ruky! To sou borci, mně už z nich bolí za krkem!“ a ukazoval na budovu školy, kde se dodělávala střecha.
(rofl) Ygo, já tě miluju! (rofl)
Jo a včera jsi měla taky skvělej komentář, já zase odbíhám pryč, ještě se k tomu vrátím:))
Poslouchej, hýčkej si Toyu v srdci a napiš jen o Ernestovi! Víš, když zapíšeš, co dělá, tak to zůstane zaznamenáno a to budeš koukat, až si to přečteš třeba za dva roky. Mě už se líbí jen to, že ten černej chumáč miluje vodu… 😛
No, u mě je to celkem jednoduché – jezdit na kole neumím a není síly, která by to zvládla mě naučit. Souvisí to nějak s pochroumaným centrem pro rovnováhu. To mi dělalo problémy i při jízdě na koni, kterou jsem provozovala krátce, leč dlouho na ni vřele vzpomínám. LYže – sjezdovat mě nebavilo, běžkařit neumím a upřímně, nechce se mi ani do toho. Chůzi miluju, nikdy mi nedělala problém až na případy nutnosti vynést kila někam hodně vzhůru. Leč nedala jsem se a do cíle jsem vždy dorazila. Po rovině či mírném zvlnění pro mne 20 km nebyla žádná míra. Na výpravách holčičky vždycky strašně bědovaly, 15 km denně bylo minimum. Jsem vděčná Mařence, že vyžaduje své procházky
Inko, ještěže ty psy máme, co? (inlove)
No, dát denně dva okruhy bych třeba chuť neměla, kór ne v dešti. A jak mi to v létě chybí, když ten fufák do toho vedra nemůže, aby nezcepeněl! U mě to denně dělá tak 3-5 km, nevím, jestli bych se přinutila třeba včera
Chůze pro mě byla vždy samozřejmostí – v mládí pár kilometrů do školy, pak v práci pořád na nohou (drobotina byla neposedná…:o))). Hodně se změnilo kancelářskou sedavou prací a úrazem, kila šla nahoru, chodit se mi už moc nechtělo – začarovaný kruh.
Teď jsem ve velkém městě – do bytu dvě minuty tramvají, nebo 15 minut pěšky. V centru města není moc kam jít (chůze po dlažbě a chodnících není dobrá na pochroumané nohy). Takže zjišťuji, že mi chůze chybí. Když jedu domů, užívám si chůzi terénem a letos poprvé plánuji výletní trasy po horách.
Takže můj závěr (trošku obecně): někdy se člověk dobrovolně něčeho vzdá, nebo o něco přijde, a až pak si uvědomí, jak moc to ke svému životu potřebuje, chce-li být šťastným.
Alčo, tvůj závěr podepisuju z plného srdce – napsalas to moc hezky! (inlove)
Nachodila jsem se se psy za těch 34 let co je máme, hodně a teď když ujdu kilometr tak jsem ráda. Velmi mě zlobí po úraze kotník. S pejsany chodí naše Jana nebo manžel. Bože, jak já jim to závidím.