Ten pohled připomínal kalendáře z afrických přírodních parků. Zrovna vycházelo slunce a hned před ním, na linii obzoru, přecházelo stádo srn. Byla by to dech beroucí poezie, kdyby to zároveň neznamenalo, že mi celé to stádo zase bude bivakovat prakticky před Domem. Nemůžu si pomoct, ale deset, dvacet až čtyřicet srn na jednom kousku pole hned vedle vesnice už mi nepřijde normální.

Když jsem byla malá a chtěla zahlédnout pasoucí se srnky, musela jsem u nás na chalupě brzy vstát a potichu se plížit k jednomu skrytému palouku. Když jsem měla kliku a nedělala hluk, podařilo se mi občas dvě nebo tři zahlédnout. Tajil se mi dech nad tou krásou, ale ten pohled nikdy netrval dlouho. Srny byly neklidné, hlídaly si vítr a většinou mi zmizely dřív, než jsem si je stihla užít.

Takže když jsme se přestěhovali k nám na vesnici a já zjistila, že občas mohu zahlédnout na protějším poli stádečko srn, byla jsem blahem bez sebe – považovala jsem to za znamení toho, že tato krajina je čistá a laskavá ke zvířatům.

Pohled z koupelnového okna (nemám teleobjektiv:))

Nyní, po šestnácti letech, mohu jen konstatovat, že neustále početnější stáda srn znamenají jediné – že je myslivci pilně krmí a zároveň důsledně pronásledují kohokoliv, kdo by v těchto zvířatech mohl probudit byť jen kousek pudu sebezáchovy. Nevím, jestli jsou ty srny tak blbé nebo drzé či ochočené, ale nevadí jim lidé, auta ani psi. To už musí být, aby se pustily na útěk!

Je jich tolik že nemohu vyjít do lesa, abych na blízko nepotkala aspoň jednu či dvě, častěji jich vídám víc. Před člověkem (který má na vodítku psy) vyskočí teprve na vzdálenost tří až pěti metrů a obvykle jen popoběhnou. Pokud chci cvičit psy nebo si s nimi hrát, musím být jak indián na válečné stezce – dojít na některou z přehledných luk, důkladně prohlédnout okolí a pak doufat, že se některá ze srn nebude chtít přijít podívat, jak mi psí holky nosí míčky.

Minulý týden jsem došla k názoru, že vidím srnčího ducha, jinak mi to nedávalo smysl. Stoupala jsem ve velmi přehledném řídkém lese po cestě do prudkého kopce, psiny jsem měla na volno a házela jsem jim klacek. Dělaly jsme dost velký hluk, tak jsem jen doufala, že případná zvěř o nás ví a bude se držet stranou.

Došly jsme na dohled ke kraji lesa a já najednou uviděla proti nebi siluetu srny. Velmi světlé srny, stojící klasicky bokem s hlavou otočenou k nám. Okamžitě jsem si přivolala psy, kteří srnu neviděli ani necítili, vítr šel od nás k ní, takže o nás musela vědět! Viděla jsem ji ještě poté, co jsem s uvázanými psy vykročila směrem k ní, pak zmizela.

Vím toho o hlouposti a drzosti srn už dost, ale tentokrát to bylo takové, že jsem byla ochotna věřit na srnčí duchy:)) Ovšem na kraji lesa dali psi okamžitě nosy na zem a bez váhání mě přesvědčili, že na ducha to vonělo až moc reálně! A já si znovu opakovala – na co ta srna čekala? Dobrá, na lidi kašle, ale vždyť na začátku ti psi běželi dokonce směrem k ní, to jí taky bylo jedno? Fajn, tím, že se nehnula, na sebe neupozornila a já bez problémů mohla psy uvázat. Ale jak blízko by potenciální nepřátele k sobě nechala přijít, kdybych tam nebyla? Nebo to byla další podoba oblíbené srnčí ruské rulety?

Stádo bylo ten roztažené do délky, nevešlo se mi celé do záběru (foceno kompaktem)

Představuju si, jak by to u nás vypadalo, kdyby se tu usadila vlčí rodina. Ti by si museli myslet – aspoň zpočátku – že se ocitli v ráji. Takové zvěře… takové hloupé a nepozorné zvěře! To by byla bašta! Ale věřím, že ne na dlouho. Kdepak, srnčí stáda by nenabyla zpátky trochu ostražitosti nebo pudu sebezáchovy. Jsem přesvědčená, že myslivci by se o vlky rychle postarali. Pokud by se na to přišlo, tak by pak nejspíš říkali, že si mysleli, že to jsou psi… Přece by si nenechali nějakou šelmou strhnout svoji zvěř, kterou si tak pohodlně ve své krajině pěstují!

Ještě k srnčí ruské ruletě. Že srny přebíhají přes silnice úplně připitoměle, ať je světlo nebo tma, na to jsme tu všichni zvyklí. Popravdě jen stálá ostražitost, znalost jejich cestiček a velké štěstí mě zatím uchránily před střetem s těmito nemyslícími zvířaty. Vím, že v noci mohou být zvířata oslněná, ale ve dne by snad vidět měla, ne? Zažila jsem toho se zvěří na silnicích hodně, ale minule mě přece jen dostaly – to se mi ještě nestalo!

Bylo to jedno mrazivé dopoledne, jela jsem do města a v autě jsem vezla i psy. Hned ze vsi jsem zamířila do táhlého kopce. Motor byl studený, nikde nikdo nebyl, tak jsem jela pomalu, asi šedesátkou, maximálně sedmdesátkou. Najednou začala Ari v autě naléhavě kvílet, já se rozhlédla a zjistila, že šikmo ke mně zezadu přibíhají čtyři srnci. Nejdřív jsem je nebrala vážně. Stačilo, aby mírně zpomalili a jen maličko změnili směr běhu a bez problémů by přes silnici přeběhli za mým autem. Navíc, jak jsem řekla – nic nejelo za mnou ani proti mně.

To by ovšem byla nuda, že? Takže jsem ke svému úžasu zjistila, že se všichni čtyři srnci ženou v dostihovém tempu vlevo vedle mého auta – upozorňuju, že je to tam pořádně do kopce! Tak jsem pro jistotu dupla na brzdu a dobře jsem udělala, protože jsme se nejspíš ocitli na místě „M“, kde tuto silnici nejspíš přecházely už i srnčí prababičky, a všichni čtyři srnčí magoři to zalomili přímo před moje auto, aby se dostali na protější pole (a nejspíš pokračovali až před náš Dům).

Stejně jako u onoho srnčího ducha mi naprosto chybí nějaké aspoň přibližně logické vysvětlení tohoto chování. Jsou přežraní řepkou, která jim „vymyla“ mozky? Ta srna v lese mohla být apatická nebo slepá, ale na to se ve chvilce ztratila docela šikovně. Ti srnci slepí být nemohli a museli mít velmi dobrou kondici, protože cválat do prudkého kopce s autem o závod už chce slušnou fyzičku.

Přiznám se, že se mi stýská po dobách, kdy jsem se tiše plížila po lesích, abych mohla vidět divokou zvěř v jejím přirozeném prostředí. Dnes tady u nás o zvěř prostě doslova zakopávám, ať chci nebo nechci, a věřte mi, že kvůli psům bych se jí velmi ráda vyhnula! Ale není kam. A to nemluvím o divočácích, kteří doslova ořou lesy, louky a pole v okolí – ale ti jsou aspoň plaší. A já moc doufám, že plaší zůstanou. Už třeba jen proto, že plaché zvěři se dokážu vyhnout, beznaděj na mě padá z té neplaché.

Vím, že tenhle můj žalozpěv zní lidem z města dost divně, ale nemůžu si pomoct. Té zvěře je bez přirozených predátorů prostě moc (myslivci nejsou přirození predátoři:)), a pokud má absolutní přednost, není život v její blízkosti úplně jednoduchý a to nejen kvůli psům. I v těch Alpách byly zvěří stopy až nahoře v lese, na zasněžených pastvinách v okolí domů žádné stopy nebyly – a pokud byly, tak nepatřily zvěři, ale turistům:))

A tak se vás dnes ptám na vaše zkušenosti se zvěří takzvaně divokou:)) Srnčí, zajíci, bažanti, dokonce i mufloni a daňci. Zajímají mě různé zážitky, ať už z přímých setkání nebo ze silnic. Máte někde ještě plachou zvěř, která se před lidmi schovává? Třeba u nás jen málokdy vidím jeleny, ti se s lidmi nekamarádí, naštěstí většinou nevidím ani ty divočáky:)) Jak je to u vás? Pojďme si povídat o tom, jak ladí divoká zvěř s naší českou zahrádkou:))