„Já bych si taaak dala vdolečky,“ vzdychla jsem nad bavorskými vdolečky v naší závodce. Neměla bys, je to sladké, mastné, smažené…, budeš jako tank a ještě budeš mít za hodinu hlad jako vlk, říkal mi ukázněný hlas rozumu. Jenže člověk míní a jeho mlsná huba za něj jedná.
Takže jsem si sice dala k obědu rýži a nějaké to kuřecí maso a bylo to opravdu dobré, ale jeden vdoleček jsem ukořistila ke kávě jako zákusek. Byl sladkej, mastnej, smaženej… Navíc s obyčejnou kupovanou marmeládou a se šlehačkou. Ale byl výbornej.
Jaké vlastně jsou ty úplně správné bavorské vdolečky? Pro mne zásadně se švestkovými povidly a tvarohem. A naučila jsem se je nesmažit, ale péct v troubě. Ano, jsou trochu jiné, ale ten rozdíl v množství tuku je pro mne dost velký argument.
Bavorské vdolečky pečené
Udělám kynuté těsto obvyklým způsobem – tedy kvásek, vypracovat těsto, nechat nakynout, promíchat, nechat znovu nakynout.
Pak těsto vyklopím na pomoučený vál a tvořím bochánky. Nechám zase trochu nakynout, vařečkou udělám důlek a pomažu rozpuštěným máslem. Upeču dozlatova. A zase potřu máslem. Pak už jen namažu povidla a nastříkám kopeček tvarohu utřeného se žloutkem a vanilkovým cukrem.
Poměr:
80 dkg polohrubé mouky, 2 dkg droždí, 4 lžíce cukru, 8 dkg másla, 5 žloutků, 2 lžíce rumu, 20 lžic mléka, sůl, citronová kůra.
Jednou takhle dělala vdolečky moje sestra a synek jí u toho asistoval. Dostal velmi důležitý úkol – koncem vařečky dělat ve vdolkách důlek. U druhého plechu se zarazil: „Mami, na co je vlastně ve vdolečkách ten ďolik?“ Zvídavé dítě. Ale vlastně to taky nevím. Aby se na vdolek vešlo víc povidel? Nakonec nám odpověděla naše mamule. Aby se vdoleček rychleji propekl nebo prosmažil.
Vzpomínám na další vdolky a vdolečky, co se kdy u nás dělaly. Mamule někdy pekla výtečné slané kynuté bochánky maštěné máslem a sypané mákem. Jedli jsme je třeba k bramboračce nebo k houbovému guláši.
Ovšem zapomenuté ač nezapomenutelné jsou dolky od prababičky z Pokojova. Prababičku si skoro nepamatuji, její obličej bych na fotce nepoznala, ale na její „dolky s mákem“ se zapomenout nedá.
Pořád ji vidím, jak ve velikém smaltovaném vajdlinku nadhazováním obaluje dolky ve sladkém máku (mletý mák s cukrem). Strašně mi chutnaly. Pokaždé, když jsme tam přijeli, musela nám je prababička udělat. Vždycky se bránila, vždyť to jsou jenom dolky, co na nich máš?!
Tyhle dolky se upekly, pak se spařily horkou vodou, a pak balily v máku. Jenže tam musí být nějaká finta. Mamule je snad stokrát zkoušela a vždycky se v té horké vodě rozjely. Nakonec došla k variantě: upéct, pomašlovat máslem a obalit v máku.
Dobré, ale není to ono. Prababička už nebyla, abychom se vyptali. Ona vždycky jenom říkala, že je to úplně obyčejné kynuté těsto. Ale nějaká ta finta tam být musela.
A co vy? Taky máte rádi vdolky a vdolečky? Jaká je ta vaše správná verze bavorských vdolečků? A neznáte někdo fintu na prababiččiny pokojovské dolky? 🙂
Dede, mela jsem dneska chut na sladkou veceri, tak jsem si upekla hory doly. Zrovna se tim cpu.
já si na základě tohoto článku udělala nudle s mákem 😀
Nevím, kam to napsat, tak možná sem, snad se na mě nebudete zlobit? Včera jsem „utrpěla“ kulturní šok, byli jsme s MLP na Provázku na Uršule (první repríza, premiéra byla v pátek). Velmi silné představení, když jsme vyšli ven, bylo nám oba zle, po chvíli (až jsme zasedli do svého oblíbeného podniku – Café Švanda) jsme se shodli, že nás oba bolelo (a dost) u srdce. Hra byla na motivy knih slovenského autora Rudolfa Slobody Uršula a Rubato. No, ve Švandě (náš oblíbený podnik, Café Švanda v Alfa pasáži, takový kutloch, kam občas chodíme, známe se s majitelem a půlkou osazenstva) jsme pak potkali pana Marečka (to je místní divadelní kritik, píše mj. do Lidovek, taky na tom představení byl) a snad dvě hodiny to s ním probírali, žádného závěru jsme se však nedobrali, jen jsem ho pořád prosila, ať je ve své recenzi mírný. Na to představení myslím dneska celý den, byla to fakt síla. Nepamatuju si, kdy mě nějaké divadelní představení tolik zasáhlo. Jo a režii měl Pitínský, jestli ho znáte, tím se taky asi spousta věcí vysvětluje, že.
Otázka pro slovenské kolegyně – znáte Rudolfa Slobodu, četly jste od něj něco a co jste na to říkaly?
Aido, nevím, o čem ta hra je, ale je fajn, že jste měli zážitek, který vás přiměl přemýšlet. To je vždycky dobře, byť to někdy není příjemné (wasntme)
Téma – Faidra a Médea, přenesené do dnešní doby, teda do cca 70. let, fakt děs běs.
tak ti nevím, jestli Vás bolelo u srdce,jak to bylo silný,nebo proto,že to bylo tak hrozný, že se na to nedalo koukat….
Silné to bylo, moc (a hezké – i „standing ovations“ pro paní Hloužkovou na závěr byly). A příště po sobě musím číst příspěvky a nepsat nějaké blbosti víckrát. 😉
Tak jsem udělala Bubu-vdolky a byly výborné. Přišla návštěva a musím se přiznat, že jsem jim ještě nějaké vnutila domů, protože pokušení je třeba minimalizovat (angel)
Jo akorát jsem asi neudělala pořádné důlky, protože mi vykynuly a při pečení skoro zmizely. Ničemu to nevadilo, leč byly to tak spíš bochánky než vdolky 🙂
To nevadí, důlky často zakynou. Dělám velké ďolíky spodkem frťana. Důležité je, že chutnaly 🙂
Příště zkusím něco frťanovitějšího – na ty důlky:))
Holky, já se pamatuju, že v nich byla díra – jako kdyby se ty bochánky propíchly prstem a mírně roztáhly. Pochybuju, že by kuchařky v jídelně dělaly ďůlky panákem.
vařečkou nebo kvedlačkou….
a jestli je házely v jídelně do oleje osmažit,tak si to na tu vařečku napíchaly,aby se jim to líp dávalo do oleje….
No asi máš pravdu. A byly sypaný skořicovým cukrem, občas byly k obědu i bavorský, s marmeládou a tvarohem.
dneska jsem ochutnala u kamarádka bramborové pagáčky, byly moc dobré, ale je to originál maďarský recept. Kamarádka pochází ze Šamorína.
A jak je dělá? Já jsem jedla pagáče na Slovensku a neoslovily mě 🙂
Tak ještě přidám k tématu recept na Dutch Baby aneb, jak to nazvala autorka v minulotýdenní příloze LN německý lívanec.
V podstatě je to stejné těsto jako na litou (svítkovou) bublaninu, jaký jsem tu už psala, jen je těsto sladší (dala jsem méně cukru než chtěl recept a bylo to v pohodě) a nepeče se to na plechu, ale podle autorky v železňáku.
Udělala jsem to a bylo to jemné a moc dobré – to vyšší těsto (na plechu je to slaboučké) mělo dost do sebe.
Takže se smíchá 3/4 hrnku mléka (cca 180 ml) se třemi celými vejci, přidá se trochu cukru, špetka soli, citronová kůra a vanilkový cukr. V míse se to našlehá s půl hrnkem hladké mouky do řídkého těsta.
Mezitím si v troubě (na 200 stupňů) předehřejete vymazaný kastrol nebo pánev, ideálně železňák. Když je kastrol horkej, vyndáte ho z trouby (rychle, aby neuteklo teplo), nalejete do něj těsto, na něj dáte nebo nedáte ovoce (já dala hrst mraženého černého rybízu) a dáte péct – stále na 200 stupňů. Já to měla hotové za cca 15 minut.
Dala jsem to na talíř, malinko pocukrovala cukrem moučkou a podávala – jí se to horké. A bylo to skvělé:))
Zkuste to – třeba k nedělní kávě 🙂
A autorka byla ta Kitchenette, co tam teď píše? Já její recepty poté, co napsala, že doma porodila a pak všichni snědli placentu fakt nemůžu číst, ač by byly jakkoli dobré (což nebyly – sledovala jsem její blog už předtím, fotky ).
No, Lidovky nějak nemají štěstí na výběr kuchařů a předtím kritiků restaurací, vždycky to bylo hodně nešťastně, ale tohle už je absolutní dno – ona se sama přiznala, že nevaří, snad to ani neumí, jen fotí.
Já nevím, ona mě nezajímá. Vygooglila jsem si Dutch baby, abych si potvrdila, že je to to těsto, které znám z naší domácí speciality, tedy lité bublaniny. Je, akorát je sladší. I postup pečení je stejný. Jiné to je v tom, že se to nedělá na plechu, ale v kastrolu, takže výsledek je prostě zase jiný 🙂
Že je ta dáma poněkud bio ujetá, to se dá poznat i z jejích textů 😛 takže mě tvá informace moc nepřekvapila 🙂
Teď se zpětně dívám, že mi někam „utekla“ část textu – chtěla jsem v té závorce napsat, že fotky má krásné, ale že recepty téměř nikdy nefungují, ona ta paní podle všeho asi moc vařit neumí.
Ale už dost o ní, mně se fakt dělá zle, jen když ten její nick čtu.
A moc se omlouvám, že jsem sem o ní vůbec psala.
Aido, nenech se nelibostí nad babou odvrátit od dobrého receptu – to, co píšu já, je vyzkoušené:)) Jako Dutch Baby Pancakes to najdeš i na netu, jen je to na mě moc sladké. 🙂
Jasně. 😉
Nicméně její včerejší vafle jsou naprostý paskvil, i na jejích „uměleckých“ fotkách vypadají příšerně, ani ta smetana a zmrzlina to nezachrání, něco takového bych se rodině styděla podat.
Na její vafle jsem ani nevzdechla – když je dělám, tak „norské kytičky“ 🙂 A dávám na ně řidší domácí marmeládu s trochou zakysané smetany. To jsou vafle podle mého gusta 🙂
tak jsem se teď málem regulerně pozvracela…
dede už jsem si plánovala to dneska udělat a pak jsem si uvědomila, mléko s vejci a moukou pečené v horkém vymaštěném pekáči je přece v podstatě yorkshire pudding. mně se to vždycky zdá zvláštní když se to někde dává na sladko jako desert, ještě jsem to nejedla
Dede, to vypadá zajímavě – palačinka, která se nemusí hlídat 🙂 Až mě bude honit mlsná, vyzkouším 🙂
Maričko, je to snadné, dělá se to v jedné míse a tím, že se to nelije na plech ale do menší nádoby, dostaneš vyšší velice jemné těsto… Fakt to zkus, stojí to za to. U tebe bych navrhla dělat to s borůvkama – ty je máš:)) Já měla ten černý rybíz (wave)
OT – dotaz 🙂
Mám ráda vůni anýzu. Koupila jsem si anýz. A teď nevím, co s ním, protože silná anýzová chuť je na mě moc. Máte někdo nějaký nápad? 🙂
Anýz je součást perníkového koření (tedy alespoň v naší rodině). Stačí mi ho tedy asi tak lžička na rok 🙂 Dá se použít i jako odvar, má podobné účinky jako fenykl – upotřebí hlavně kojící matky a matky mrňavých dětí. A ještě se dává do chlebového koření, ale to kupuju už namíchané, vyhovuje mi.
Dede, já dávám anýz do boloňské masové omáčky – vrchovatou lžíčku (plus další italské atd. koření) ! Vylepšuji jím i sklenici hovoté kupované omáčky (a přidám ještě svoji pastu z rozemleté bazalky). Takže anýzu mám velkou spotřebu, musela jsem si přes internet koupit půl kg balení (organické, takže vůně báječná), protože ty malé skleničky z obchodu byly hned fuč. A jak píše Renáta, dávám ho do perníkového koření, které si sama míchám.
Anýz do boloňské omáčky? to snad asi ani ne.
A pro ostatní – vždycky, když najdu v nějaké cizojazyčné literatuře nebo zdrojích recept na české buchty nebo koláče, vždycky tam anýz dávají, nevím proč.
aido, to je nekdy tezky s temi ceskymi (a jinymi)recepy ze zahranici. Ony nejak casem amorfujou. To by bylo zajimave tema, kdysi jsem napr. cetla ceskou kucharku z Nebrasky, vydanou kolem r. 1920 z mestecka, kde byli v podstate jen cesti imigranti, a bylo to zajimave.
Anýz ve starých receptech na kynuté těsto, hlavně na vánočku, byl. V našem rodinném receptu je také: citronová kůra, muškátový oříšek nebo květ, zázvor, anýz, vanilka. Já místo anýzu dávám badyán, je jemnější.
Ano Aido dávám a je to moc dobré, vyzkoušej, možná budeš překvapená. Zatím nikdo si nestěžoval, ba naopak. Když se k nám chystá přijet manželův synovec vysloveně si moje „špageti“ vyžádá (a k tomu Tiramisu) :)Spousta zdejších lidí dává do téhle omáčky – kromě masových kuliček – ještě na kusy pokrájené italské párečky a v nich je anýz přímo „must“ koření. No já nedávám párečky, ale dávám anýz 🙂
Maričko, to zkusím. Sice mi to nepřijde „italské“, ale to zase neznamená, že to nemůže být dobré 🙂
Dede, jestli vydržíš do Vánoc, myslím samozřejmě s anýzem 😛 , tak ti vyhledám recept na anýzové cukroví. Teď nestíhám, řítí se k nám děti a vnuci a všichni mají hlad! Jinak, krom cukroví, si nevzpomínám, že bych anýz na něco používala.
Ale když máš ráda jeho vůni … tož ho jenom čuchej (rofl) .
No, čuchám – a možná i ten čaj si uvařím 🙂
anýzovku ? /kořaličku/
Já jsem jako malá jedla anýz jednou na králičích játrech- máti pospíchala a přehmátla se o kořenku- no, rozhodně to bylo jiné, odhalili jsme to celkem rychle 🙂
nadrtit a do lihu nebo vodky..udělej si anýzovku….pastis… 😉
Bubu, bezva recept. Co mne ale nejvic zaujalo, ze se delaji makove vdolky k polivce nebo gulasi. To jsem fakt neznala.
Já taky ne 🙂
no jéje Hanko, vždyť to jedl už i KÁJA MAŘÍK….
Před pár dny jsme tu řešili lívance a teď jsou tu vdolky! Pak nemá bejt člověk tlustej (chuckle) !
Vdolky se u nás dělaly. Maminka je sama měla ráda, tak je dělávala, smažila je ve velikém železném kastrólu na sádle. Já měla sice radši lívance, ale vdolky jsem rozhodně neodmítala, stejně jako u lívanců jsem se motala po kuchyni, abych ještě před obědem ukořistila horký suchý vdolek. Část jich bývala klasika – s povidly a postrouhané tvrdým tvarohem, a ty další pak s lehkou obměnou – s jahodovou nebo meruňkovou zavařeninou nebo s hruškovými povidly a se lžičkou zakysané smetany, v létě byly občas s rozmačkanými borůvkami nebo lesními jahodami a smetanou. Mňam! Kdeže loňské sněhy jsou.
Pěkný článek, pěkný recept, pěkná diskuse, úplně jsem na ty vdolečky dostala chuť. Až nás bude doma víc, určitě je udělám, pro dva to nemá cenu.
Bubu, to je zajímavý recept, ale přiznávám, že název „bavorské vdolečky“ neznám (nebo jsem už dáávno zapomněla). Možná někdy vyzkouším, ale po (dost časté) nozumaci zdejších „doughnuts“ už na podobné – i sebechutnější – obdoby moc chuť nemám. Nevím, kolik těch „doughnuts“ běžný Američan ročně sní, ale odhadla bych to na dost vysoké číslo. Tyto prodejny otevírají jedny z prvních, aby lidé mohli vdolečky koupit cestou do práce ke „snídani v kanceláři“. Kdysi z jedné dávné TV reklamy se uchovala hláška pro příliš ranního vstávání – „Time to make the doughnuts“ (hihi, teď jsem se koukla na net a ona tam ta reklama je
https://www.youtube.com/watch?v=1AA1XDqK8tY
Jedna zdejší řetězovka na doughnuts dokonce nabízí, že při koupi jedné krabice tuctu doughnuts, dostanete další tucet pouze za dolar. Pěkně vymyšlená reklama, protože den staré už nikdo nechce, tak ať se ten den prodají, že? Využívají hlavně ti, kteří se rozhodnou ten den „pohostit“ své kolegy v kanceláři (činnost zde dost běžná, kupoval i manžel, pokud jsem mu nenaptekla hromadu tvarohových šátečků. Ty byly kolegy velmi oblíbené a bylo mu jejich donešení vždy více než okatě nadhozeno). Já na sladké snídaně moc nejsem, manžel ano. Takže když tak jednou za deset dnů ráno nadhodí, že zajede pro čerstvé dougnuts, nechám ho, vím, že je má rád. Také jich doveze tucet, naštěstí v tom našem obchodě tu slevu za druhý nenabízejí. Já dokáži sníst dv (choť 4) a a stejně si pak většinou jdu ukrojit kus sýra, abych neměla tak sladko v pusu. Ten zbytek si manžel dojí další dny k snídani sám, já už jsem přeslazená a další den se třesu zase na chleba a máslo 🙂
Ja teda ty americky doughnuts taky fakt nemusim – maximalne v kanclu jsem ze slusnosti pozrela jeden, a to jsem si vzdy vybrala neplneny „jen“ s tou cukrovou glazurou. Je to priserne sladky.
U nás doma se nikdy nedělaly smažené koblihy nebo vdolky, i když se pravidleně peklo něco sladkého každý víkend. Ani já jsem nikdy nezkoušela koblihy ani vdolky, ale tato varianta pečená se mi líbí. Přestože, přiznávám, raději nějaký jednolitý koláč, co je razdva hotový. Ale třeba se přemluvím. 🙂
Teď ještě jenom abych věděla – kolik tak zhruba kousků se pořídí z uvedeného množství surovin?
Přiznám se, že vlastně ani pořádně nevím. Myslím tak 3 plechy. Já osobně to dělám z poloviční dávky. Vzhledem k tomu, že to dělám spíš jako moučník než hlavní jídlo.
Právě proto jsem se ptala, abych pak neměla vdolečků 3 plechy. 🙂 Poloviční dávka bude úplně stačit!
S tým sparením si mi pripomenula tzv. šporheltové dolky, teda pečené na platni sporáka na drevo. Robili sa u nás na Západnom Slovensku, hlavne na Záhorí ale robila ich aj moja babička, ona to vedela aj na železnej platničke na plynovom sporáku. Myslím že tajomstvo je v tom, že cesto je tuhšie, než bežné dolkové, nie je také nadýchané, ale hutné. Na každého pol kila múky sa dávalo 1 celé vajíčko, kvások z mlieka, kvasníc a trochy cukru a postupne sa pridávalo teplé mlieko, ale teda len toľko, aby vzniklo tuhšie cesto. Z vykysnutého a vyvaľkaného (asi 1 cm) sa vykrajovali kolieska a ešte sa nechali kysnúť na doske poprášenej múkou, pri kysnutí sa otáčali. Piekli sa nasucho na rozpálenej platni z jednej aj druhej strany (je z toho pekelný dym a smrad). Nechali sa vychladnúť. Potom sa zabárali v hrnci silno vriacej vody, keď mali byť nasladko tak v osladenej, keď naslano osolenej. Babička ich ale ponárala do vody len na cedníku, vždy tak 2 – 3 naraz, na chvíľu podržala a hneď vytiahla a sypala do pekáčika s mletým makom a cukrom. Naslano sa dávali do cesnakovej alebo oškvarkovej masti.
Tak že by to bylo ono? Ta tuhost těsta? A že musely vychladnout? To by mohlo být ono. Prokonzultuju to s mamulí.
Prababička je teda určitě pekla v troubě na plechu. Teda v kamnnech, ale v troubě. Pamatujete bílá smaltovaná kamna, pod kamnama bylo narovnané dřevo, na tálkách se vařilo, po straně byla trouba. Babička je taky měla a taky jsem na nich zkoušela vařit.
Šporhelt v kuchyni? Jeden z nejlepších vynálezů lidstva. V zimě, kdysi dávno,když ještě byly zimy a Jarmilka byla malá holčička, se po sáňkovačce, bruslení, koulování přišlo domů, dala se židle před sporák a nohy do trouby. K tomu knížka, chleba s máslem a hořčicí, to byly večery.
Jarmilo, taky vzpomínám na ty nohyv troubě. Naše bábrlínka nám vždy zmrzlé oudy rozmrazila ve studené vodě, pak šup s nohama do trouby. Mezitím se nad kamny tepláky nacucané vodu usušily a už se pádil nzas na sníh mezi kamarády.S Tneto vynikající vynález jsme měli v kuchyni až do mých 10 let. Pak se starý Most boural, my se museli stěhovat do paneláků, kde už byla jen plynová kamna a pohádkové zážitky třeba ze stavby iglu ,líté bitvy sněhovýmikoulemi a jízdy po veledlouhé klouzačce byly zapomenuty.
Jednak asi tou tuhosťou, ale keď si uvedomíš, v ceste nie je žiadny cukor (okrem lyžičky v kvásku) ani tuk, len štipka soli, aby cesto nebolo celkom „plané“. Celkovo mám podozrenie, že toto obáranie vymysleli naše šetrné predkyne hlavne na to, aby im mak na dolkách držal aj bez omastku 🙂
Těsto bez cukru a bez tuku mamule zkoušela. Ale bylo spíš buchtové tuhosti, takže nejspíš moc „hedvábné“.
A jasně, mák je potřeba na dolek nějak „přilepit“, když to neudělá máslem, tak se musí namočit.
Však nakonec jsme došli k hedvábným dolkům omaštěným a v máku obaleným.
Ale děkuju, to bude nejspíš rozluštění hádanky.
Já si od jedné babičky pamatuji krásná kuchyńská kamna, tmavozelená s krásně naleštěnými kličkami a úchytkami. Byla velká, v rohu kuchyně, pláty na vaření a trouba a kamna měla i nádrž na ohřívání vody s kohoutkem na vypouštění. Kolem dokola bylo „zábradlíčko“, na kterém se soustavně sušily nějaké utěrky. V době, kterou pamatuji, v nich babička topila briketami, dřevem by to určitě šlo taky. Vedle kamen byl dřez na nádobí a kolem celého toho „vařícího“ koutu byla taková trubková konstrukce se závěsem. Když se dovařilo a umylo se nádobí, tak se závěs zatáhl a bylo uklizeno. Kuchyně sloužila jako pokoj. A nebylo to nikde na venku na chalupě, bylo to v m욡ˇtanském činžáku v Plzni.
Do mych 15 let jsme meli doma v kuchyni velky bily kachlovy sporak, a topilo se myslim briketama. Nebo koksem? To byla dobra kuchyn. Zadna kuchynska linka ale stare kredence, gauc, a veliky stul. Moje nejoblibenejsi mistnost. Ale naprosto chapu rodice, ze kuchyn nakonec zahlusili a udelali z ni pekny pokoj a kuchyn se presunula do byvaleho pokoje pro sluzku.
Já jsem se starou kredencí a kuchyňským stolem bydlela ještě před rokem ve starém domě po babičce. Ale na vaření jsem měla plynový sporák, ten měla ostatně už i babička 😀 . Teď, co jsem se vloni přestěhovala do nového, tak už mám samozřejmě kuchyňskou linku.
Hanko, takhle to vypadalo u mojí babičky – i s tím gaučem:)) kamna na uhlí tam ale byla jen v době, kdy jsem byla velmi malá, co si doopravdy pamatuju, tak už tam byly wafky a plynový sporák. 🙂
Jinak v to hle staromilec jsem a nejsem – mám ráda kuchyňskou linku, je to efektivní. A protože kuchyň s jídelnou je největší místnost v Domě, mám tu kuchyň pospolitou:)) Jen gauč tam chybí! Ale zase tak jsou dvě křesla, což mi stačí 🙂
Dala bych si vdoleček 🙂 mňam
Ale neumím udělat právě dva. Tak nic.
🙁
Když byly děti ve žravém období, dělala jsem často beleše. Na stole byla marmeláda, jogurt, česnek, sýr a kečup. Mládež pravidelně střídala jeden sladký, jeden slaný …
😀 😀
O máčení těsta ve vodě jsem neslyšela, ale připomíná mi to tohle:
„Při smažení řízku na pánvi je vhodné mít vedle hrnec s vroucí vodou a osmažený řízek na okamžik do vody ponořit a ihned vyndat. Krásně stáhne horká voda mastnotu a je řízek vhodný i pro žlučníkaře.“
Kroutí se mi nad tím rozum, ale mám kamarádku, která roky měla problémy se žlučníkem a slinivkou a ta přísahá, že to funguje a strouhanka zůstává křupavá. A ona by nějaký nedokonalý řízek teda fakt nevzala do pusy 🙂
To jsem taky slyšela, ale nezkoušela. Vždycky odsávám tuk jenom papírovýma utěrkama.
Mám vyzkoušené a opravdu funguje, sousedce to poradil doktor v nemocnici.
Vím o tom, ale nějak jsem nikdy neměla odvahu to vyzkoušet 🙂
Ovšem když to srovnám s babiččinými řízky… ta je totiž po smažení skládala do hlubokého talíře na hromadu a mezi ně dávala ještě kousky syrového másla, aby ty řízky patrně nevyschly (wasntme) babička nikdy žlučník neřešila, ale za sebe musím říct, že jsem nikdy lepší řízky než tyhle hříšné nejedla! (chuckle)
Moje babička hradecká to dělala taky. Skládala je do jenské mísy, prokládala máslem a ukládala do mírně nahřáté trouby. Myslím, že ta strouhanka změkla, hlavně ty spodní byly nasosané máslem 😀
Alternativou je skládat zprudka osmažené řízky na pečící papír na plech a skladovat v troubě puštěné na padesát stupňů. Tam by se asi ten kousek másla na každý přidat dal. Řízky by „došly“, nezvlhly a ta chuť másla by se do nich dostala taky.
…
V domácnosti paní tchyně se řízky máslem neprokládaly a páník takové vůbec nechtěl. Takže máslo nedávám, ale to „dopékání“ v troubě používám. Zejména u králičích je to nutnost.
Moja mama hotove rezne ukladala do kastrolika pod pokrievku. Po poslednom pokropila rezniky zlahka vodou a prikryla, aby zostali vlacne. Voda sa vyparila, ale struhanka nezmekla.
Bavorské vdolečky znám, mívám na ně chuť a když je náhodou koupím, tak jen klukům – přece jen je to smažené a já nejím ani koblihy. Ale tahle troubová verze se mi moc líbí a pokud to chutná Bubu, tak se můžu spolehnout:))
Rozhodně kombinace povidel a tvarohu nemá chybu, mňam!
Zaujaly mě ty slané bochánky s mákem, to by se dalo spáchat jako část večeře, až nás tu bude víc 🙂
Hm.
Bubu!!! Minule jsem byla po tvém mlsotníku dva týdny na kyselých rybičkách! Jak myslíš, že budu vypadat, když podlehnu tvým bavorským vdolečkům??? (angel) (rofl)
jako ten krásnej vdoleček-koblížek…jak šel na vandr ? 😉
Potvrdzujem tieto sugestívne dopady Bubu článkov!
Nejhorší je, že ty vdolky asi taky udělám. Čekáme v sobotu navečer návštěvu, tak upeču vdolky.
🙂
Ty slané makované vdolky jsou výborné. Místo pečiva třeba k bramboračce.
Dělají je nám i v závodce. Ke kotlíkovému guláši. Ano, rozmazlují nás.
Byla jsem nakoupit a v pekárně měli čerstvý, tak jsem koupila jeden sobě a jeden Kačce 🙂
Bavorské vdolečky – tak jak Matylda, u nás věc neznámá … teda neznámá, ono to v podstatě vypadá jak naše beleše (chuckle) . Taky kynuté těsto, z něj se na pomoučený vál vyhází kousky těsta, zase se nechá vykynout. Mezitím se v hrnci (musí být vyšší) rozpálí tuk (kdysi to bývalo zásadně sádlo, dnes spíš olej). Ty vykynuté kousky se v ruce zpracují tak, aby střed byl tenký a okraje tlustější (neumím to vyjádřit slovně, prostě v rukách se s tím kouskem točí) a vhodí do rozpáleného omastku – tím se vytvoří mistička. Do zlata opeče se z obou stran. No a pak se to hezky pomatle marhulouvou marmeládou a jí a jí a jí až do bezvědomí … jé, ty už jsem dlouho nejedla.
Poznámka – naše děcka (tím myslím neteře od třiceti let nahoru) ty beleše jí na slano – potřou kečupem a posypou nasekaným česnekem a strouhaným sýrem a prý langoše se můžou jít zahrabat.
Jéj, to sú naše langoše! 😀 Posledné roky sa z nich stalo klasické občerstvenie na kúpaliskách, s cesnakom, kečupom, syrom, tatarkou, ale bývajú aj nasladko.
Teraz som si ja blbka všimla, že dole píšeš o langošoch – je teda u vás nejaký rozdiel medzi belešmi a langošmi? Lebo ten postup – kysnuté cesto, bochníčky, placička s vyššími krajmi a tenkým stredom a smažiť – to sú u nás langoše.
No – rozdíl je v tom, že v klasické kuchyni naší vesnice se langoše vůbec nedělají – teda ty beleše se nejí na slano (maximálně bez marmelády se přikusují k polívce fazulnici).
Já si vždycky myslela, že v langoších je kukuřičná mouka. Asi že jsem se s nimi poprvé setkala v Maďarsku. 😀
Ale v receptech není. Asi jsem si to jen myslela 😀
Já občas, když jsem na letišti v pravý čas, tak se stavím v Horoměřicích, je to asi 5 km, žádná velká zajížďka. Tam se skvěle najím – taxíků tam okolo stojí vždycky plné parkovištěm, je to vyhlášená jídelna a vyhlášená masna. Případně koupím kousek flákotky a když mám štěstí, tak mají óbr vdolek s marmeládou nahoře a s čímsi bílým, co chutná jako zakysaná smetana, jogurt a šlehačka dohromady. Sice stojí 25,- Kč, ale je to mňamka obrovská.
Možná našlehaný creme fraiche.
Bavorské vdolečky znám jen ze školní jídelny a z obchodu (dělá je místní pekárna), jinak tady se prostě nedělají (asi že nejsme v Bavořích nebo někde blízko). Místní varianta je vdolek smažený na pánvi, který se natře marmeládou, co se v létě uvařila. Můj tatínek v létě ještě trvá na malinové pěně.
Pečená varianta mi připadá dobrá. Že bych zkusila ?
Vzhledem k tomu, že u nás se kvůli mě kynuté nepeklo a já ho taky nedělám, jediné vdolky co jím dělá Bimbova maminka. Ona je vynikající kuchařka a vdolky má excelentní. Pravnučky po ní zase loudí lívance. To potom je spolupráce děda + babička, děda roztopí v prádelně a pálí bordel a babička na tom smaží lívance. Bordel teda jako větve a podobné, ne plastové flašky
Bavorské vdolečky jsme doma nedělali, ale znám je ze školní jídelny.
Moje babička Marie byla expert na kynuté těsto. Čím to bylo, že ty naše babičky na to kynuté těsto byly tak dobré.
Ona dělala vdolky kynuté a pečené na plechu v troubě. Po upečení se potřely rozpuštěným máslem a posypaly cukrem se skořicí. Jedli jsme je k bramboračce.
Já jsem se léty kynuté těsto také naučila. Zanedlouho budou Velikonoce a kynuté bochánky to jistí.
My to máme doma rozdělené. Vánočku dělá můj muž. K tomu mě prostě nepustí. Ale umí výbornou.
Bochánky dělám já.
AD „Čím to bylo, že ty naše babičky na to kynuté těsto byly tak dobré.“
Jestli to nebude tím, že ho dělali často – tak například u nás se denně vařili knedle – a žádné houskové, a klasické kynuté (jak stařeček, tak taťka na nich trvali – když se jednou jaksi podařilo, že v pátek byla klasika fazula, v sobotu erteple a v neděli čínská pomsta, taťka – ač v podstatě klidný a tichý člověk – na dvoře vyřvával, že má v baráku čtyři baby a on už tři dny nežral!). Dále v pátek byl bezmasý den, tudíž se ta fazula nadstavovala buchtama – pokud nebyly bramborové pirožky nebo tašky, tak zase kynuté těsto. A nedělní babůvka nebo štrůdl taky z kynutého, o hodových koláčcích nemluvě – tož to by v tom byl čert, aby se to těsto nedařilo.
Hm, taky jsem musela začít péct kynuté těsto (hodové koláčky a spol) a řekla bych, že se výrazně lepším 🙂 Navíc u kynutého těsta jde o jednu vzácnou komoditu a tou je čas a práce. Prostě se to musí pořádně vybouchat, pak nechat kynout, znovu vybouchat a nechat kynout, pak ještě na plechu nechat kynout- a koláče měla babička jako peříčko. No a navíc nepoužívala do těsta třeba olej, ale jen sádlo nebo máslo, mouka se prosívala, vajíčka s evytáhly dřív z lednice… ono to mělo spoustu pravidel, včetně toho, že se těsto míchá jen jedním směrem, nebo se strhá 🙂
Aspoň tu první půlku pracnosti předávám pekárně. V oboru hnětení a zpracování těsta je významně trpělivější než já 😀
Pravda – navíc ty hodové (či svatební) koláčky dělá každá hospodyně po svém – recept se předává z generace na generaci. Ony ty poměry ingrediencí se liší. A jak říkáš, mouka se prosívá i dvakrát, všechny suroviny jsou pokojové teploty, používá se výhradně máslo, vajíčka se rozšlehají zvlášť … no je to jako v alchymistově kuchyni, když se zadělává na hody nebo svatbu.
Jo, dobré kynuté těsto chce práci (to není až tak zlé), ale hlavně ten čas. 🙂
Babička i mamina děly kynuté těsto velmi často, takže je jasné, že jsem měla mnohem radši zákusky z těsta třeného (chuckle)
Knedlíky u nás doma, když jsem byla malá, samozřejmě bývaly, ale já jsem zase bramborová (a protože kuchařka do značné míry ovlivní chutě zbytku rodiny, je „bramborové“ i moje mužstvo:)) takže těsto na knedlíky neumím a nedělám. Navíc, kdybych po nich zatoužila, tak vedle v Dubenci je výrobna, kde dělají tak dobré houskové, že ani není důvod s učením začínat:))
Jinak ráda peču kynuté, ale chce to strávníky, protože je nejlepší čerstvé 🙂
No právě, chce to dav.
Klesla už jsem tak hluboko, že při receptu z půl kila mouky výsledek ještě rozdělím a půlku házím do mrazáku přibližně ve fázi „ještě deset minut kynout a do trouby s tím“.
🙂
Kupodivu to funguje.
To je skvělý nápad! Určitě vyzkouším.
Já taky
YGO bude to tak.
Babička Marie , ročník 1922, mi vyprávěla, že vdolky a lívance se hodně dělaly přes týden. Maso bylo jen v neděli a to půl kg pro pětičlennou rodinu. Máma, táta a 3 děti. A to nejvíce masa dostal tatínek, jako živitel rodiny.
Opravdu, ty naše babičky prostě měly kynuté těsto nacvičené. Jo, vánočka od babičky přeslicové byla prostě nejlepší ve střední Evropě, mám její recept, ale stejně to není ono.
Kynuté buchty, koláče, vánočku,… mám to moc ráda. Ale pořádně vybouchat těsto je fakt šichta. Robota jsem tedy vybírala tak, aby hnětač utáhnul kynuté těsto z kila mouky. A od té doby mám kynuté těsto krásné. Prostě ho nechám motat v hnětači a chystám něco jiného. Pak ho ještě párkrát nadzvednu vařečkou a kyne jedna báseň.
miluju dolky slané,makované, k držkovce nebo gulášovce…ale neumím je..kynutý mi prostě nejde a nejde… ;(
bavorské vdolky mají v Globusu,vlastně je to takovej podvod,kobliha potřená povidly a na nich kydnutej tvaroh nebo šlahačka…nijak mne nelákají..ale když jswm eněkde na trhu,koukám, jestli tam nemají ty americký minikobližky s javorovým cukrem..to si jich do kornoutu necháme s Věrkou naložit 10 a zobeme…. jsou malilinkaté,takže 10 tědlech prcků je asi tak půlka koblihy, cena je jak za 5 celejch koblih 😀
Myslím, že tu fintu zná Yga. Matně si pamatuju, že v těstě nesmí být cukr?
Pro mě musí být bavorské vdolečky smažené, s povidly a strouhaným tvrdým tvarohem, ale doma je nedělám. Ale mohla bych, třeba o víkendu 🙂
jste mi tím rozjetím připomněly: Kámoška chtěl audělat celestýnské nudle do polévky, tak vznesl adotaz, dostalo s ejí odpovědi,že je to jako těsto na palačinky,jen tam domícháí nadrobno pokrájenou petrželovou nať a trochu přisolí a připepří. No,jen jí zapomněli říct,že se to pak musí jako ta palačinka nalejt na pánev,osmažit a pak nakrájet na ty nudle…že to neudělala jsme pochopila ve chvíli,kdy mi volala a řvala do telefonu,co jsme jí to dali za recept,že jí to zkazilo celou polívku..no aby ne,když to tam lila jako kapání a ono se jí to rozvářelo a z vývaru bylo něco nepopsatelného… druhej pokus byl podobnej, že osmažit a rozkrájet..to už udělala,ale dala je do polívky asi deset minut před tím, než ji lila na talíře…do třetice je fakt položila nakrájené do misky na stůl a všichni byli spokojení..a běda, když s epři slově celestýnské,začne někdo z nás usmívat..pořád to bere jako svoje velké selhání a újmu…. 😀
Na celestýnské nudle mám jednoduchý receptík.
Rozmíchám krupici v celém vajíčku na řidší těsto. Osolím, opepřím a dám trochu muškátového říšku. Není li oříšek dám květ, ale s tím opatrně. Pak to osmahnu na pánvi jako palačinku. Po vychladnutí nakrájím na nudličky a dám zavařit do vývaru. Jednoduché, nezkazitelné a výborné.
Jindřichu, to zní skvěle, to vyzkouším 🙂
Přesně takové těstíčko (ještě vmíchám sušenou petrželku) vhazuji po kouskách do vařícího se vývaru, udělají se krásné nočky. Ovšem s celestýnskými nudlemi to nemá co do činění 😀 .
U nás byly celestýnské nudle vždycky, když zbyly palačinky. Nakrájet na nudličky, lehce osmažit na pánvi. Na stůl se dávaly v mističce, každý si do polévky nasypal dle libosti.
Já opékám v hrnci na tuku krupičku, osolenou, pak přidám vajíčko, míchám, opeču pěkné noky a ty pak zaleju horkou vodou – a mám základ skvělé zeleninové polévky:)) Takže stejný základ a zase jiný výsledek (wave)
To zkusím, to zní dobře.
Když jsem líná se s něčím matlat, tak do právě se vařícího vývaru nasypu pár lžiček krupice a míchám, aby se neshlukovala. To mám od dětství ráda.
Zdá se, že se v tomhle vlákně pomaličku blížíme k svítku.
Úžasné vdolečky mají zlivičtí pekaři na trzích u Anděla. Vdolečky mají povidla, pak cosi jako hodně smetanový tvaroh a navrch strouhaný tvrdý tvaroh. Mňam!!!
My u nich kupujeme hlavně kváskový chleba. Ten je také mňam.
Stejně vypadající vdoleček jsem tuhle koupila u někoho jiného… nic moc.
Zkoušely jsme těsto bez cukru, pak taky bez tuku a stejně se to rozjelo. Asi se to už nedozvíme.