Když jsem v ten páteční večer vypouštěla psy na noční hlídku, pršelo. Pršelo v noci. Při sobotním ránu jsme si přispali, takže jsem psice vpustila do domu až po osmé. Stále pršelo. Čekala jsem mokré, s trochou smůly už i zabahněné psice, takže jsem otvírala dveře preventivně vyzbrojena psím ručníkem.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že Berry je ze svého zádveřního pelíšku načechraně suchá i zespodu na tlapkách a pár kapek na Ariině hřbetě ukázalo, že nemohla být dál, než v teplé boudě u vrátek. Znovu jsem koukla na hodinky – to se ty čuby nebyly ještě ani vyčůrat?

Zatímco doma probíhaly ranní práce zahrnující mimo jiné krmení psů a jejich oficiální žebrání při přípravě mé snídaně, přemýšlela jsem o tom, jak se asi liší jeden déšť od druhého v závislosti na tom, co se v něm dělá.

Když je hezky nebo aspoň sucho, často až v ložnici slyším, jak si holky venku dávají se svítáním svůj první ranní společný sprint, případně jak v přátelském zápase dupou na dřevěné verandě. Ovšem když prší, nevystrčí ven ani špičku nosu – tedy pokud není třeba vyrazit na štěkačku za sprostým kolemjdoucím. Tedy abych byla upřímná, vyráží hlavně Ari, Berry radši velí, aniž by opustila pelech u vchodových dveří. Ale to není často, pěšky tu ráno vlastně nikdo nechodí.

Člověk by podle toho řekl, že se ty potvory deště štítí a nechtějí si namočit kožich. Ovšem z nebe by mohly padat trakaře, mohlo by lejt jak z konve, ale jakmile bych řekla „Jdeme ven, holčičky!“, vyrazily by ven jak se keserem, liják neliják a ještě by netrpělivě poskakovaly, jakože „Pojď, paničko, spěchej, škoda každé minuty, kdy nejsme venku!“ Pak se sprasí tak děsivě, že z Berry visí kudrnaté bahnité krápníky a Ari zcela změní barvu. A kde jsou potom ty pejsky, které se nemůžou ani vyčůrat, aby jim kapka vody nenamočila účes?

V tu sobotu ráno jsem tedy udělala jistý pokus ověřit si nečůrací teorii a hned po snídani jsem je vzala na zahradu a zavelela k čůrání. To byla úleva, když jim někdo nařídil jít, déšť nedéšť, ven! Obě dřepěly dostatečně dlouho na to, abych uvěřila, že si opravdu možná nějakých deset hodin neulevily, byť jim v tom bránilo jen trochu deště! Kdyby byly choulostivými bišonky nebo tak, ale skorovlčice???:))

A tak se vás dnes ptám jednou konkrétně: Co vaše zvířata a déšť? Chodí ráda ven v dešti nebo se mu radši vyhýbají? Copak psi, ti prostě aspoň třikrát, lépe čtyřikrát denně ven prostě musí, ale co třeba kočky, které si mohou vybrat? A k dešti můžeme rovnou přidat i otázku na procházení kaluží:)) Nezvířecí čtenáři mohou přispět se zkušeností svojí nebo svých dětí:))

(U nás Max kaluže pečlivě obcházel, stejně jako jakoukoliv „nevhodnou vodu“, Ari si jich v podstatě nevšímá, zato Nazgúlové a Berry prošli/ prochází každičkou jednu, pokud to výslovně nezakážu:))

A dodávám ještě otázku obecnější a přímo na vás: chodíte rádi ven v dešti? Vždy nebo jen ta určitých podmínek? Pojďme si povídat o tom, jak je nám venku, když prší:))