Už zase koukám do tmy a vím, že následující den budu jako bídně oživená zombie. Nevím, čím to je, ale když musím hodně brzy vstávat, tak se tak nějak v noci budím do zásoby – nejspíš, abych nezaspala:))
Jenže když se mi z nějakého důvodu nepovede naspat mých povinných šest hodin, tak potom zkrátka funguju jen podmínečně – na kafe. Na hodně kafe!:)) Jenže ono není šest hodin jako šest hodin. Pro mě je správných šest hodin mezi půlnocí a šestou hodinou ranní, ideální čas spánku je ovšem do sedmi.
Pokud bych ale šla spát už deset večer a pak vstávala ve čtyři, budu stejně zombie, byť jsem povinných šest hodin prospala. Potíž je v tom, že to není „těch správných“ šest hodin! Sice budu tak nějak fungovat, ale budu co chvíli zívat a v podvečer už budu schopná ze sebe vypravit maximálně holou větu. Pokud vstávám v pět, je to významně lepší, ale dobré taky ne:))
Když jsem zkoušela, kam můžu zajít s ponocováním, abych druhý den ještě fungovala normálně, tak vydržím do jedné ráno. Jakmile to přetáhnu, což celkem snadno umím, je už zase na dosah ruky na kofeinu závislý zombík, protože ráno stejně nedospím déle než do půl osmé. Zkrátka abych fungovala, potřebuju určitě spát mezi jednou a šestou, lépe sedmou hodinou ráno.
Jak já jsem ráda, že jsem s výjimkou nějakých šesti let mateřství nemusela nikdy pracovat na noční směny! Myslím, že bych to nezvládla a obdivuju každého, kdo je v noci, resp. v těch nejmrtvějších hodinách nad ránem, schopen jakýchkoliv výkonů, zvlášť, pokud při tom musí i myslet:))
A tak se dnes – zvědavě ptám: také máte nějaký základní počet hodin, který musíte naspat, abyste byli schopni další den bez problémů fungovat? Nebo prostě můžete se svojí potřebou spánku hýbat skoro libovolně?
Pracujete – nebo pracovali jste – na noční směny? Jak snášíte přehození noci a dne? Jak bojujete s trvalým nedostatkem spánku, pokud musíte do práce vstávat v hodinu, která vás týrá? Pomáhá vám zdřímnutí přes den?
Když já měla kdysi totálně nespavé děti, byla jsem většinu času schopná usnout kdekoliv, pokud po mně minutu nikdo nic nechtěl:))
Pojďme si dnes prostě povídat o potřebě spánku a o tom, jak se s tou potřebou v praktickém životě vypořádat:))
Uz od ranneho detsvi jsem byla suva. A uz jako mimco jsem pry spala velmi tvrde. Tak tvrde a temer bez pohnuti, ze moji novopeceni rodice mne zkraje chodili pozorovat, jestli vubec ziju. Mozna kvuli tomu tvrdemu spanku mne taky velmi brzo prestali davat spat odpoledne, protoze pry jen co mne ulozili, tak jsem jecela, ze neeee. A to pozehnani tvrdeho spanku mi vydrzelo az do nedavna. I Chet, kdyz jsme spolu zacali zit, byl fascinovan tim, ze kdyz jsem rozhodla, ze je cas jit spat, tak jsem se ulozila, zavrela oci a do par minut tvrde spala, temer bez pohnuti. Diky tomu jsem taky v mladsich letech byla popularni na cundrech – lidi se hadali, kdo se mnou bude ve spat ve stanu. Spala jsem zasadne na boku, tak jsem nezabirala moc mista, a nevrtela sebou. Krom toho jsem spokojene spala, I kdyby byl kole mne mejdan, televize…. Chet vzdycky rikal, ze by mne mohli vynest ven i s posteli a ja bych si toho ani nevsimla.
Bohuzel, v poslednich letech jsem tu schopnost dobreho spanku ztratila. jak mne furt neco boli, tak se bouzim, anebo prinejmensim nespim tak tvrde. Posledni dva mesice spim tak hodinu a pul, pak hodinu vzhuru, pak zas troche zabery, a tak furt dokola. Ma to jednu vyhodu. Zda se mi strasna spousta snu.
No tak já potřebuji alespoň 6-7 hodin spánku (můj „beauty sleep“ :), abych přes den za něco stála. Chodíme spát tak v půl 12 a ráda bych spala déle, protože i těch 7 hod. je „na etapy“, jelikož 2x – 3x v noci musím vstát. Ale nějak mi to nejde, automaticky se budím krátce po 7 ráno. Když musíme z nějakého důvodu vstát dříve „podle budíka“, celý den pak ten deficit cítím. Natož, když nemohu spát a spánek se scvrkne třeba jen na 4 hod. Ale naštěstí pak ten další den spím tvrdě, bez probuzení, protože únavou usne i můj měchýř, takže skluz doženu.
Při cestách do Prahy vždy přijdu o noc – vyletím jeden den odp. a v Evropě přistanu druhý den dop. (Zpět mám naopak zase vééélmi dlouhý den. Z Evr. vyletím ráno a tady jsem stejný den odp :)) V letadle se moc spát nedá a já jsem po přistání v Praze tak „přetažená“, že pro mne nemá cenu si po příletu na chvíli lehnout – neusnu. Dostanu se tak nějak do jiného rytmu, funguji na „vypůjčený čas“, jdu spát jako ostatní a spánek doženu. Vůbec nevím, jak to zvládají ti, kteří třeba kvůli práci pendlují mezi Am. a Evr. – dva dny tam, dva jinde.
Mne nikdy ty casove prechody mezi US a Evropou nevadily. Akorat jsem prvni dva dny v Cesku nemohla snidat – tam se asi ten casovy posun projevil. No, zkuste jist chleba s necim ve 3 hodiny rano… To same cestou zpet – vetsinou jsem/jsme tu posledni cast cesty odnekud do Columbie casto museli letet poslednim letadlem, takze v Columbii na letisti kolem pulnoci. A klidne jsem byla druhy den v pohode v praci, zatimco statny junak byl zcela zcichtovany.
Já jako typická sova chodím spát po půlnoci, zhruba tak kolem 1,00 hod. Zalehnu a upadnu do bezvědomí. 🙂 Ideální je, když pak můžu vstát nejdřív v půl osmé (nebo později (tmi) ) , to se cítím odpočatá. Nicméně i pak potřebuji pomalejší rozjezd. Horší je, když musím někam cestovat a vstávat třeba v 6 a k tomu ještě všechny ranní činnosti zrychlit. To pak nemluvím anebo vrčím.
Párkrát jsem byla taky nucena pracovat nonstop přes noc, což při práci s čísly je dost zničující. Nicméně jsem si ověřila, že překonám-li krizi mezi třetí až pátou ranní, naberu pak druhý dech a jsem schopná fungovat druhý den normálně. Asi tak do odpoledne, pak už jsem schopná usnout za pochodu. Vzpomínám si na pokus skupiny lidí vydržet maximální dobu bez spánku, říkalo se jim, myslím, nespavci. Bylo to určitě několik dní, přesně si nepamatuji. No, v tomto bych já rozhodně neuspěla.
Hm, mám-li intenzivně pracovat, mám první krizi kolem jedenácté, další po jedné a ve tři padnu (wasntme)
Nedovedu si představit, že bych jela práci s čísly celou noc, jsi hrdinka! (inlove)
Já jsem odjakživa sova. Co pamatuji, vždycky jsem ponocovala a vždycky jsem nerada brzy vstávala. Bez ohledu na to, jestli do školy nebo do práce. Fajn období bylo studium na VŠ. Uspořádala jsem si to tak, že kromě nějakých občasných výjimek jsem mohla vstávat v půl osmé, což bylo naprosto ideální. Když jsem chodila do práce, bylo ráno ouvej. Jak já jsem to vstávání nenáviděla! Nejhůř bylo, když jsem jezdila ze Spořilova na Smíchov – špatné spojení, několik přestupů, ale naštěstí to bylo jen pár měsíců. A pak ze Spořilova na Evropskou a později až na letiště, hrůza, a tam jsem dělala celkem dlouho. Od té doby, co jsem OSVČ pracující doma, se situace pronikavě změnila. Má to sice všelijaké nevýhody, jako nulové zabezpečení čehokoli, nulové benefity, výhled na naprosto podprůměrnou penzi, označení za parazita atd. atd. Ale má to i nějaké dobré stránky, mimo jiné fakt, že většinou můžu vstávat, kdy chci. Joj, to je pohoda.
Abych dobře fungovala a přes den neusínala, potřebuji spát alespoň cca 6 hodin. Krátkodobě snesu i míň, ale po pár dnech to pak musím dospat. Samozřejmě ideální je 7-8 hodin. Spím dobře, nespavostí netrpím. A kočky se naučily, že dokud spím, tak jsou v klidu. Často taky spí u mě v posteli.
Tapuz, moje nejhorší dojíždění bylo z Lužin na Spořilov a to na Lužiny ještě nejezdilo metro, to vedlo jen do Nových Butovic. Nejlepší výkon byl za 50 minut, to když mi vyšly všechny přestupy. Když nevyšly, jela jsem i hodinu a půl – speciálně jedenáctka (tramvaj) byla nevypočitatelná. A protože jsem v té době musela ráno dostat do školy i školky děti, byly to šílené časy… (whew)
Jo a moc se mi líbí, že tě kočky nebudí! (inlove) Mám dojem, že jsou čestnou výjimkou v domácí kočičí populaci (chuckle)
Moje kocky taky vzdycky respektovaly spanek a fakt nas nebudi. Jo, snazi se hypnotizovat, shlednu to skvirkou v oku, ale pokud se nehnu, tak je klid. A to oba kocouri nam spi v nohou. A nejen tihle dva soucasni kocouri, ale i predchozi. Jsem jim vdecna.
V minulých letech jsem těžce trpěla spánkovým deficitem, protože nejlepší nápady mi mozek třídil v hluboké noci. Potřebuji také jako většina 6 hodin ale vím, že stačí i čtyři, ne často ale stačí. Můj biorytmus vyžaduje zalehnout nejpozději do půl druhé,ne však do půlnoci a vstávat mezi sedmou a půl osmou. Horší to však bylo s vypadnutím z domu, to jsem vstala, pak tupě zírala v transu min. půl hodiny než jsem byla schopna udělat jakýkoliv úkon, pak už to šlo.Dnes, když už nikam nemusím se zcela podřizuji chlupatcům,první vstává Jenuška ale než vyrazíme, musím dát gourmetku kočkám nebo by mně zabily, Babušku pak vezmu pod pažu jak kabelku a jdeme. Kafe a definitivní probuzení až potom. 🙂
Nepoznal mne? 🙂
Jenny, mě se líbí představa, jak jdeš venčit s pejskem jako rukávníkem! (chuckle) (inlove)
Jo, to se mi taky libi.
Téma stvorené pre mňa!.Robím 24.ky a niekedy i dlhšie šnúry.Medzi adresami môžem robiť čokoľvek-teda čítať si,surfovať po nete,spať,jesť-ale oblečená!!/v uniforme a topánkach,čo sú baganče/Stanice mám v okruhu do 60 km,takže ráno vstávam tesne po štvrtej-zdravím Sharku.Vzhľadom k horeuvedenému neviem či som škovránok alebo sova.Viem a hovorím,že môžem spať kdekoľvek,kedykoľvek a s kýmkoľvek.
PS.Z celej duše neznášam,ke´d mi na adrese vyžratá 50-nička pri líčení svojich ťažkostí na poprednom mieste udáva nespavosť.Snažím sa to prejsť mlčaním/volám to profesionalita/,ale občas doporučím vstať a ísť dratkovať parkety alebo umyť okná.
Verenko, však jsem si na tebe při psaní tohoto článku vzpomněla! (wave)
„ale občas doporučím vstať a ísť dratkovať parkety alebo umyť okná.“ (clap) Verenko, jsi moje zenska! Tohle hucim do prednosty od te doby, co sel do invalidniho, a tvrdi, ze v noci nemuze spat. No jo, kdyz prospi dopoledne….
dede, ja spim uz od malinka hodne spatne. a kdyz vim, ze mam narizeny budik a budu muset vstavat, tak casto temer vubec, pokud vim, ze budu vstavat v 5:30 do prace, tak normalne od dvou nebo tri hodin nespim.
za normalnich okolnosti spim tak prerusovane, kdyz se po nekolika hodinach spanku probudim, tak mi pomuze vstat, udelat si caj, sandwich, posedet par hodin, a pak zkusit druhou polovinu spanku, bohuzel tohle je vetsinou neslucitelne s dennim rezimem.
a nocni smeny, to je proste ciste utrpeni. zdrimnu si na dve hodiny a vic ne, takze tak po druhe nocni smene vubec nevim jak zvladat fungovat. a potom, u nas v praci vzdycky dostanu hned po nocnich zase dvojite smeny, takze nekolik dni chodim spat v 10 rano, a pak zase vstavam v 5:30 nekolik dalsich dni. je to strasne tezky a nici mi to zdravi.
Wendulko, já si fakt oddechnu – a věřím, že tvoje mamka taky (inlove), až budeš mít po studiích a budeš moct změnit místo. Tohle je vražednej režim. (devil)
Už je ti líp?
Ani ne. Docela už si teda začínám dělat starosti. V podstatě si myslím, že mě doktorka měla poslat na rentgen plic už před týdnem, a vzít krev, aby věděla jaké antibiotika budou nejlepší, zvlášť když s těma co jsem užívala celý týden nebyl žádný výsledek, a inhaler by se taky hodil ať tak nelapám po dechu pořád. Ale víš jak je to tu se zdravotnictvím.
Já se taky hodně upínám na to, že tento rok konečně dokončím universitu, ale jak je tenhle poslední kurz náročný, a strašně důležitý, já jsem se z nějakého důvodů přesvědčila, že to nezvládnu a propadnu. Vůbec nevím, kde se tyhle sabotérské myšlenky berou, ale prostě najednou tu jsou. Přitom oba kurzy v druhém ročníku jsem zvládla s vyznamenáním, a polovinu třetího ročníku už mám za sebou, jenom o několik procent méně než by bylo na vyznamenání. Proč se mě můj mozek pokouší sabotovat?
Protože jsi nejspíš už dost vážně nemocná a mozek velí tělu hlavně přežít – a do toho učení nepatří. Wendulko, vzpamatuj se, a o tu léčbu pořádně požádej! Oni se brání „vyhazovat peníze na pacienty“, ale zanedbání péče jim taky neprospěje. Měl by s tebou jít aspoň muž, aby za tebe bojoval, protože ty už na to nemáš sílu. A na zápal plic se dá snadno umřít i v tvém věku, bohužel. A o zaměstnání se neboj, sester je obecně málo, oni nakonec (byť patrně s kecáním) ustoupí.
Jo a já jsem taky kdysi byla v práci hrdinka a zničila si imunitu. Potom prostě v práci přijali někoho jiného a mě zdravotní problémy zůstaly. Žádná práce nestojí za tvůj život!
Wendulko, Dede ma svatou pravdu. (inlove)
Pridavam sa. Ziadna praca nestoji za znicene zdravie. Prajem skore uzdravenie (inlove) .
snad jedinou (i když nepopiratelnou) výhodou bytí doma je možnost dospat se dle potřeby, bez budíku… sice jsem roky vstávala na budík kvůli inzulinu pro Nynyšku, ale budík v 8h nepovažuju za tragedii už ani já 😀
horší je to s mou epi – jedním z polířu „epi životosprávy“ je kromě pár dalších bodů to, co se jmenuje „pravidelný rytmus spánku a bdění“… je mi to jasné a má to své opodstatněníí s ohledem na ty různé mozkové aktivity v různých vlněních alfa, beta atd. – a bohužel je pravda, že jakýkoli větší výkyv mne často velice vytrestá, takže se to snažím dodržovat
akorát že i při dodržení všeho mám některá rána dobrá, ale častokrát mi přechod ze spánkového rytmu do bdění působí takové potíže, že je mi blbě někdy třeba až do 11h a to už fakt není příjemné 🙁 … a např. zrovna poslední dvě noci jsem nemohla usnout nějak až do půl čtvrté (to jsem si říkala – hele sharka už bude vstávat), díky čemuž jsem ráno posouvala budíka po 10 minutách až do 10h, abych vůbec byla schopná vstát, a v důsledku narušeného rytmu spánku a bdění byl celej den stejně na levačku 🙁
jo a vlastně mám budíka i nadále na těch 8h i když Nynyška už není – a to právě z tohoto důvodu, plus že později než v těch 8h by mi to bylo už i trochu blbý 😀 … akorát když tady spala Jitča, tak abych ji nebudila, tak jsem budík vypnula – ve výsledku byla Jitča dávno vstatá, oblečená, umytá a já chrněla až do 10h a ony se na mne se Zuzankou chodily dívat (blush) (blush) (rofl)
důkaz http://img19.rajce.idnes.cz/d1902/12/12016/12016141_991a0e2a1129515d37b1eff1156cce87/images/DSC_0718.jpg?ver=0
Zuzanka má výraz: „Pfu, to som si oddýchla, ešte dýcha“ (whew)
Bedi, pravidelný spánkový režim to chce i u migrénových typů, kam patřím. Běda kdybych si přispala!:P To starší dcera, když může (moc nemůže 😉 ), spí třeba 12 hodin a pak se cítí skvěle. Já se připojuju k těm, co jim vyhovuje půlnoc až sedm, v létě i dřív.
Bedulko, tobě prostě nemoc výrazně umocňuje potíže, které jiné lidi jen otravují. Ale doufám, že s radostí z nové kočičky (spíš koče – Myška je veliká!:)) se ti po dlouhých měsících boje s Nynyškou a o Nynyšku trochu uleví a i ten spánek bude klidnější a účinnější 🙂
Jo a fotka, jak tě Zuzanka s nevírou kontroluje, je skvělá!:))
OT- únor u nás: http://malcka.rajce.idnes.cz/2016_02
Matyldo, to jsou moc krásné fotky! A jsem ráda, že Borůvka je na nich veselá a běhací. Světluch zase zodpovědně starostlivá (inlove)
A ty fotky s kaluží bych zrovna použila jako ilustraci k zítřejšímu článku! (chuckle)
Spím blbě. Špatně usínám, v noci se budim a ráno, když se mi spí nejlíp, musím vstávat do práce. Vyhovovalo by mi spaní tak od jedné do sedmi osmi, ale to se daří jen o víkendech. A muž usíná v devět deset a ráno o půl šesté s radostí vstává. Občas zkusím jít spát dřív, třeba v deset, ale marně tisknu víčka k sobě, prostě marnost nad marnost. Třeba jednou, až nebudu muset vstávat do práce, se to srovná. A to jsem kdysi usinala jak jsem se dotkla hlavou polštáře…
Na spánku jsem závislák, abych mohla fungovat. Zjistila jsem, že u mne je důležitá spánková hygiena, nesmím se přespat a už vůbec ne v dopoledních hodinách, to si zadělávám na průšvihy dalších nocí bez spánku. Takže chodím spávat tak do půlnoci, většinou si čtu a vstávat v sedm a nenechat se vtáhnout do dalšího pospávání. Prostě musím vstát a začít konat. Cokoliv. To platí nyní, kdy je ještě dlouho tma. V jarních a letních měsících je to jinak, spávám méně hodin. Holt jsem slepice (wave) . To platí, pokud jsem zdravá. Když mám nějaký zdravotní problém, tak spávám víc a nebráním se tomu.
Kdysi dávno byla v mém životě jakási pravidelnost, občas přerušená nutnou změnou. Byla jsem schopná vstát a během chvilky být připravená k odchodu včetně hygieny a kompletního nalíčení. Ovšem to se s taxikařením prudce změnilo. Zpočátku jsem jezdila v noci. Víc se vydělalo i když za dost drsných podmínek. Ráno jsem dojížděla domů v čase, kdy ostatní vstávali do práce, dala si uklidňujícího panáka a šla spát. Naštěstí nemám problém s tím, abych usnula kdykoliv a kdekoliv. I když svítí sluníčko a je venku světlo, dokážu tvrdě spát. Dneska už noční nejezdím, pokud vyloženě nemusím. Stačí mi případní opilci přes den, ti noční jsou podstatně horší. Spím jako normální člověk v noci ve své posteli. Ale spát musím min. 8 hodin. A nejhorší pro mě je ranní brzké vstávání. To jsem fakt nerudná, protivná a nepoužitelná. Sice vstanu, ale musím mít připravené věci už od večera, protože jinak toho půlku zapomenu. Snažím se spát vydatně, ono po těch stresech za volantem v Praze je to i nutné. Snažím se dospat a vstávat až když chci já. Pokud s někým jedu na letiště brzy ráno, tak to přežiju a zapadnu do provozu, ale o to dříve jdu spát. Stárnu a jak stárnu, potřebuju spánku čím dál víc.
Karolíno, také jsem vstávala 44 let ve stejnou dobu a to brzy ráno. Také tak jako Ty, jsem musela mít všechno připravené od večera (wave) . Nyní, kdy jsem v důchodu, je to trochu jinak. Je zajímavé, že od prvního dne jsem změnila spánkovou strategii a klidně spím déle tak do těch sedmi hodin. A nedělalo mi to potíže. Celá ta dlouhá léta jsem šla proti vlastnímu tělu 😉 a myslela jsem si, že mi to vyhovuje, když jsem to zvládala.
Třísměnný provoz by byl pro mne smrt. Užila jsem si jej v mládí, v nemocnici, jako sestra a bylo to moc těžké.
Ještě mne tak napadlo, jak si padáte do noty s partnery? Bimbo léta vstával brzy ráno a děsně ho štvalo, že jsem vydržela spát klidně do sedmi. Časem se to nějak posunulo a obrátilo a není zvláštnost, když my se s Majdou vracíme z hodinové procházky a tatínek ještě spinká. Snad jen v létě, když může sedět pod pergolou s knížkou a kávou se mu vstává lépe. Navíc do tmy vstává nerad řka že to není ráno ale hluboká noc.
Moji rodiče byli naprosto rozdílní, tatínek skřivánek a maminka sova. Otec usínal okolo osmé až deváté, ale nikdy nešel do ložnice, to až s maminkou. Ta se podívala na televizi, hodila si hoďku dvě učení, zalezla do vany a okolo jedné šla spát. Zatřásla s tatínkem -Jardo vstávej, jdeme spát – a tatínek se přepotácel do ložnice.
Inko, tvoji rodiče mi silně připomínají ty moje 😀
Tatínek moc nedokázal dávat city najevo, ale my jsme se ségrou věděly, že by za nás dýchal…..
To je krásny obrázok Inka. Naši spali oddelene, a posledných 20 rokov už mali každý aj svoj vlastný televízor, lebo tatko je ranostaj, čo musí ísť spať so sliepkami a mama keď mala rozpozeraný film, tak vydržala aj neskoro do noci…
No, zatím je to dobré, máme ložnici v patře, ale až se budeme muset soustředit dole, rozdělíme obývák na obývák a ložnici a potom teda nevím. Ale ono to nějak dopadne.
Oddělené ložnice – to je pro mne dost nepřijatelné. I když Bimbo teda fakt chrápe dost, nedovedu si představit, že bychom měli každý svou ložnici. Což bychom klidně mohli, máme momentálně tři. Jednu okupují kluci, ale jedna je volná. Když už mi to chroptění vadí, tak si jdu lehnout dolů, ale to bývá spíše nadránem, byvše vzbuzena Mařkou bych k usínání potřebovala více klidu
Ráno má své rituály, takže dvacetiminutový start z pelechu až ke klíčům je pro mě cosi, z říše pohádek 😀
A to přes to, že když se vzbudím, probouzím se do plného vědomí. A skoro stejně rychle se zase dokážu „odpojit“ a znovu usnout. Bylo to praktické při malých dětech. Ale ty naše byly hodné.
Vstávat bych chtěla podle slunce. Bohužel se mi nějak nedaří chodit podle slunce spát, přes veškerou snahu stačí chvilka nepozornosti a půlnoc se mi proplíží za zády, ani nevím jak. Za ní jedna hodina, druhá … ale když můžu pospat do sedmi zase tak moc mi to nevadí.
Mám záhadu. Naše mladá je nespavec. Prý. V noci vstává, hraje si, vyžaduje jídlo, vstává o půl páté … Měla jsem ji tu několikrát přes noc a nic. Dítko zapadlo do postýlky, ve tři fňuklo, tak jsem dala čisté plínky a o půl osmé jsem ji budila na snídani…
Asi to není divné. Když kouknu kolem sebe, na každé vodorovné ploše tu leží nějaký chlupatec a všichni kolektivně mají půlnoc. Asi vyzařují nějaké spánkové pole, které má vliv na i děti. 😀 Hele, já si to nechám patentovat 😀
😀
ri, já si myslím, že to souvisí s institutem babičky 😀 Patrik u nás taky dobře spí, zatímco své rodiče dokáže stále ještě potrápit 😛 A dokonce u nás bez protestů spí i po obědě! Jen musím pokaždé odvykládat pohádku o dobrodružství růžového králíka – to je nezbytná podmínka. Jo už se stalo, že mi později večer volal Andy přes skype, že Patrik prostě odmítá usnout a už vyzkoušeli všechno a jestli nechci zkusit růžového králíka… jo, zkusili jsme. Ale myslím, že pomohlo hlavně to, že tou dobou byl malej už úplně uzlobenej (chuckle)
Si ma predbehla Dede, tiež som chcela napísať, že u babičky sa spí úplne najlepšie 😀
A toto zlerobenie až do odpadnutia uprostred vety mala aj Kika, keď bola menšia. So školskou dochádzkou a krúžkami jej ale nastaly časy tvrdého režimu, takže odkvacne večer sama…
Noční bych dělat nemohla, to by přede mnou všechny zombie hrůzou utekly. Nedokážu jít závody se startem v pátek večer, neumím se naspat dopředu.
Před trekem jsem většinou nespala zimou, ale dokázala jsem jít trek nonstop – časy okolo dvaceti hodin. Další dva dny jsem ale podle toho i vypadala, ono se to pak nedá dospat. Pak jednou tělo zvítězilo, složila jsem se u cesty a asi čtvrt hodiny spala – a další závody probíhaly v duchu spacích čtvrthodinek. No a pak se šel celý trek ve sněhu… ustála jsem to, nepadla a neumrzla, ale bylo to o fous.
Nejhorší období byl asi půlrok po narkóze – nekontrolovaně jsem usínala kdykoliv a kdekoliv. Klidně v práci, na školení, v autě. Uvědomovala jsem si to, ale nebyla jsem schopná s tím nic udělat.
Nekontrolovatelné usínání je u některých lidí spojeno s poruchou štítné žlázy. Patřím k takovým. Přes to, že jsem „kompenzovaná“ léky, mám z toho při řízení pořád strach :/
To se nedivím, že máš strach. Bych ho měla taky.
Díky lékům se mi to už neděje. Jen si to pořád nějak pamatuju.
V snahe vyhnúť sa neustálym zápcham, ktoré sa na diaľnici od Senca a na bratislavskom obchvate po siedmej ráno dramaticky zhoršujú, chodíme s kolegom do práce na siedmu. Hodinu mi trvá cesta, aj s naložením a vyložením všetkých spolujazdcov, a z domu nemôžem odísť bez sprchy, kávy a niečoho pod zub, tak mi vstávanie vychádza na 04:50. V tú istú hodinu sa sama budím aj cez víkend, ale otočím sa na druhý bok a potiahnem do šiestej, a to je tak maximum. Viac nevydržím, kto by to vydržal, keď môžem ísť za Jackie a vyraziť s ňou na svitaní na poriadnu dlhú prechádzku 🙂 . Keď bolo s mamou zle a ešte dlho potom, keď už bolo po všetkom, mávala som takú divnú hodinu duchov, o jednej v noci som sa budila a do tretej-štvrtej nemohla zaspať a pochodovala po byte. A za hodinu zvonil budík. To som dosť často fungovala v zombie režime na litroch kávy. Občas to mám aj teraz, hlavne keď ma zobudí nejaký zlý sen, ale už to našťastie nie je tak často, ako vtedy. A na dovolenkách doháňam spánkový deficit a spím ako medveď pri každej príležitosti. Nechápem ľudí, čo tvrdia, že oni vyvaľovacie dovolenky pri mori nemusia. Ja im práve prichádzam na chuť. Na lehátku pod slnečníkom sa predsa tak krásne spí s knižkou na bruchu (chuckle) …
Ked som sa starala o moju choru mamu, pravidelne ma budila o 03:00 rano. Raz chcela pit, raz potrebovala tabletku od bolesti… Nerobila to naschval, ale mohla som si podla nej nastavit budik. Ked mama odisla do stratena, este 2 roky potom som sa pravidelne budila o tretej.
Já jsem sova milá DEDE, v žádném případě ne skřivan.
Já vstávám do práce v 05 25 hod ráno a je to pro mě vražedná doba. Já jsem nastavená na vstávání tak nejdříve v 7 hod. Také to mám nastavené na 6 hod spánku, nejlépe mezi 23 hod až 05 25 hod.
Děti jsem měla hodné, od půl roku spaly celou noc. A i před tím se budily tak maximálně 2 x za noc.
Ale víte co je zajímavé, že kočičák Fous má zřejmě hodiny v hlavně. Bez ohledu na letní nebo zimní čas, ať je svátek nebo pátek, tak nás budí v těch 05 25 hod. Říkáme mu chlupatý budík. Čeká ranní krmení.
taky mám takovýho chlupatýho budíka,.bohužel když se posune čas, burcuje už v půlčtvrtý…
Pridavam sa, moj chlpaty budik „zomiera od hladu“ priblizne o 04:30 🙁 .
Ked sa napapa a vycika zalezie za TV a zadrichme.
Ale ja, ked ho obsluzim, sa nacisto zobudim a viac uz nezaspim.
Ó ano chlupatý budík při mém odchodu do práce sladce chrápe na křesle. A ty paničko mazej do práce vydělávat na gourmetky.
tak to můj budík se z amnou ještě dívá z okna,jestli fakt odcházím makat 😀
Já mám pocit, že jsem se vyspala naposledy asi tak před 15ti lety v nemocnici. Tam já prakticky spím 24 hodin denně. Jinak jsem takové to ranní ptáče z donucení. Nejdřív děti, potom práce a ranní vycházky se psem. No a Mařka má své představy, co se má v noci dělat. Dneska byla jednou pít, jednou čůrat a jednou jsem ji poslala na místo, jinak že ji zahluším. I tak mne vytáhla před pátou, přesto, že jsem mohla do čtvrt na šest alespoň ležet. V sobotu a v neděli, pokud mohu, lehnu si po obědě a tak hodinku se prospím.
Potřebuju šest hodin v kuse, ideálně mezi půlnocí a šestou. Hodinka navíc tam i onde je fajn 🙂 Borůvka teď spí těch šest hodin, problém byly před zahájením léčby, když vydržela čtyři. Sice dokážu pak položit hlavu na polštář a rychle usnout, ale asi mi chyběla nějaká spánková fáze nebo co a já jsem byla protivná- věděla jsem, že jsem a neměla bych být, ale nedalo se to ovládnout.
Dlhe roky som vstavala do prace na 6 – tu. Teda autobus mi isiel o 05:15 – 20 (to ten nejpozdejsi). Budila som sa na klasicky budik, ale musela som ho umiestnit tak daleko od postele, aby som musela vstat. A az tak ho „zaklapnut“. Ak by som ho mala nadosah postele, tak ho „zacapim“ a spim dalej. Vyskusane 😀 .
Pracovala som aj na 3, alebo 4 zmeny. 4 zmeny to znamena 3x nocna – 1 den volno, 3x odpoludnajsia …
Po case si clovek aj zvykne, ale to by nesmel byvat v starsom panelaku. Predstavte si, ze po nocnej pridete domov, konecne odpadnete do postele a dolny sused zacne vrtat do panelov :@ . Alebo yorkshirka od hornych susedov dostane hystericky zachvat a vydrzi vrieskat aspon hodinu.
Co sa odpoludnajsej siesty tyka, je to velmi dobry vynalez. Praktizuju ho hlavne obyvatelia juznych krajin, ale ani u nas nie je na skodu. Ked clovek pride utahany z prace, dobre padne hodinku si odpocinut. Potom moze veselo pracovat dalej, podla mna je to rozumnejsie, ako makat „do roztrhania tela“ a potom odpadnut v lepsom pripade do postele.
(yawn)
To mám bohužel podobné, je mi jedno kdy jdu spát, ale není mi jedno, kdy vstávám a není to o čase, ale o východu slunce. Prostě za tmy vzdávám blbě i kdybych spal deset hodin a za světla se často probudím v šest ráno, po osmé už mám problém spát, pokud jsem v pět nepřišel domů, ale to už poslední dobou taky moc nepraktikuju. Spaní přes den prostě neumím a je skoro jedno v jakém stavu jsem. Vím, že na srovnání se potřebuju jednu normální prospanou noc. Noční jsem nikdy nedělal, jen vykládáni kamionů, kdy bylo potřeba vstát ve 4 ráno a jet přes celý HK. Fyzicky náročné, ale bez přemýšlení, ty dvě tuny nákladů za hodinu a půl probraly dokonale. Horší bylo, že deficit se tak ve dvanáct projevil 😀
Nejaky cas som pracovala v Nemecku, nedaleko francuzskych hranic. V lete. Nemci pouzivaju Stredoeuropsky LC. Takze na hodinach bolo 21:00 a Slnko veselo svietilo. Skuste ist spat 🙁 .
Ozaj DEDE, ako sa spi v Skandinavii, ked su Biele noci, pripadne Slnko od vidim – do vidim ?
na to mám super věc – tu škrabošku z letadla..nasadím a spím..a dokonce to už zvládám i bez ní,stačí nastavit žaluzie a zatáhnout závěsy…
Ve Španělsku je taky Středoevropský čas a ten „časový posun“, který sice není na hodinách, ale geografický je znát docela dost. Nepamatuju, že bych tam šel spát před půlnocí, to prostě nejde a vstávat před osmou ráno je peklo.
Yetti, jde to blbě a musíš mít dobré zatemňovací závěsy 🙂 Marek říkával, když jezdil v létě o prázdninách z Norska sem domů, že je nočním turistou, neboli jede tam, kde je ještě i tma, aby se konečně vyspal (chuckle)
Ale obecně si myslím, že horší varianta je ta tma v zimě.
Tma od nevidím do nevidím, tak to souhlasím, to bych byla jedničkou v depresích. Potřebuji k životu denní světlo! No, prostě můj prapředek byl slepice!
Vstávám v půl páté, není to pro mne nelidská hodina. Ta nastává v 23 hodin. Ale když je potřeba,vydržím i hodně přes..třeba do rána, pak si dám energysajrajt a jedu celej den, odpadnu hned po příchodu a spím.
Mám rychlej start jako Renata, ale taky rychlou smrt, lehnu a do 3 minut prostě spím. Budík mám v hlavě,pokud se mám budit dřív nebo nemám mobil. Na akcích si jdu klidně brzy lehnout,protože mne ten kravál,co dělají ti okolo,nevzbudí. Když jim zapředu (tak se říká chrápání), jsou zoufalí oni,neb neusnou:-D Příst přestávám tak za 2-3 hodiny. Ale pokud mne probudí nutkání jít na malou, po návratu předu znova od začátku….
Na Beaveru si mohu dopřát luxus poobědového spánku. Lidi,to je nádhera. V těch vedrech loni,to bylo i nutností.
Uvařím oběd, upeču koláč,ráno ochotně připravím každému snídani dle přání.Ale pokud není zajímavý program nebo se mi nechce číst,odpadnu… moje máti zase trpí stařeckou nespavostí, takže usne v 23 hodin a ve 2 hodiny je vyspalá..občas jde luštit křížovky nebo upeče něco na zub. Tuhle dostala v půl třetí chuť na řízek. Já bych chuti podlehla.Ona ne. Ne snad proto,že by byla na sebe tak důsledná, ale bylo jí blbý,naklepat si ten plátek masa. (fubar)
O dovolených s rodiči,jsme první taky vylejzala já, než se oni probrali,měla jsem spousty novinek nebo jsem došla pro čerstvý rohlíky a mlíko… (chuckle)
sharko, o dovolených s rodiči moje máti celou noc předla, takže to byly pro mne horory a když už jsem nemohla zabrat několik hodin, i jako malé dítě jsem byla už i vzteklá tak, že bych ji dokázala i utlouct kladivem (blush)
jenže kladivo jsi na dovolenou nevozila 😛
ále, to tam většinou bylo, a/nebo sekyrka – čím bysme zatloukli stanový kolíky??? 😉
pravda..to mne nenapadlo,ale ubít matku sekyrou..no Bedo… :O
S „pradúcim“ spolunocľažníkom mám tradične problém na dovolenke. Kamoška, s ktorou chodíme spolu na dovolenky už viac než 25 rokov, chrápe odkedy ju poznám a s vekom sa to teda nelepší. Takže na dovolenky vozím plastifóny do uší, ale ona niekedy vyludzuje také decibely, že ani to nepomáha (potom dospávam na tej pláži). Raz sme to ale vymákli, na severe Korfu nám nejakým záhadným riadením osudu pridelili nie jednu dvojposteľovú izbu, čím sa obvykle myslí manželská posteľ uprostred jednej miestnosti, ale dvojizbový apartmán, v každej izbe manželská posteľ, a kuchyňa mala francúzske okno do záhrady s pomarančovníkmi. Vtedy si kamoška mohla vedľa chrápať, koľko len chcela. Keď sme sa trochu rozkukali, zistili sme, že ostatní „účastníci zájazdu“ majú v tom istom apartmánovom dome malinkaté kutice len s úzkymi uličkami okolo postelí, a to aj rodiny s deťmi, aj sa na to cestovke sťažovali. Čušali sme potom s kamoškou po zvyšok dovče ako vši pod chrastou a modlili sa, aby nás nedajbože nikto neprišiel navštíviť a aby nás z nášho serailu nevysťahovali 😀
Potřebuju minimálně šest hodin, ideálně mezi druhou a osmou.Naučila jsem se ranní rychlé starty – do dvaceti minut jsem vysprchovaná, vyfénovaná, oblečená a zamykám byt. V devět jsem v práci, tam teprve snídám – ale v naší firmě je to zvykem.
O víkendu jsem schopná spát deset i více hodin, vstávám před polednem.
Pokud mám výjimečně vstávat v nějakou nelidskou hodinu, třeba v půl páté, tak nejdu spát, nevzbudila bych se . To se mi ale stává tak jednou ročně, když letíme na dovolenou.
Když byly děti malé a v noci jsem kojila a byla neustále nevyspalá, tak jsem s nimi také zalehla k odpolednímu spánku, hned to bylo veselejší. A občas to dělám i teď , zvlášť na chalupě. Uvařím oběd pro 11 lidí, najíme se, rozdám úkoly typu „nádobí, úklid“ a jdu si na hodinku lehnout. Z přízemí ke mně slabě doléhají hádky potomků a jejich hostů – kdo bude umývat a jestli je nutné utírat – a já je v polospánku sice slyším, ale vím, že nemusím vnímat. A někdy mi i donesou kafe.