V pondělí jsem nebyla ideální pacient. Záda mě trápí už víc než týden navzdory tomu, že moje kamarádka Dana, která je zároveň vynikající a zkušenou fyzioterapeutkou, se mnou dělá, co může. Nerada to přiznávám, ale mám tendenci kvílet.
Nejspíš jsem zatím měla v životě prostě štěstí, protože problémy s páteří obvykle ustaly nebo se zmírnily do snesitelných v obvyklém horizontu tří dnů. Svoje zkušenosti mám. Co mi totiž v jednadvaceti spadl na hlavu sníh s ledem ze střechy naší chalupy a já pak musela jet s otřesem mozku a pochroumanou krční páteří sedm kilometrů na běžkách na autobus, jsou chvíle, kdy se se mi s těmi obratli jen těžko dohaduje na bezbolestném soužití.
Tentokrát mě ale zaskočila porucha na hrudní páteři, a abych si to náležitě užila, je to na místě, kde mi to drží v bolestech celou pravou paži. Brr. A to jsem prosím nedělala nic jiného, než seděla moc moc hodin v autě a pak šla spát v hodně studené ložnici. Jo, nemládnu – ale stejně nechápu, jak se taková věc povede, když člověk jenom spí!
Pokud jde o hrudní páteř, tak se mi v jarém mládí povedla onačejší věc! To jsem zase jednou vyrazila pozdě do školy. V té době byla na pražských Vinohradech z nějakého důvodu výluka na trati tramvají mezi Florou, kde jsem bydlela, a náměstím Míru, kde jsem chodila do školy, takže jsem musela dohnat náhradní autobus. Ten měl zastávku v Hradecké, ulici kolmé na Vinohradskou, odkud jsem vystartovala na stíhací běh.
Držela jsem se dobře a určitě bych ten autobus chytla, kdyby mě ovšem marnivost šestnáctileté gymnazistky nedonutila vzít si hezké jarní botky, jako stvořené pro vyzývavé klapání po slunných chodnících, leč naprosto nevhodné pro rychlé řezání zatáček na kluzkých dlažebních kostkách. Odstředivá síla spolu se skluzem udělala své a já v plné rychlosti spadla na bok, na loket, kterým jsem si zajistila, že se mi nepřemýšlející hlavička nerozkřápla na onom slunném chodníku.
Jenže ten náraz neznamenal jen odřeniny, ale i hnutou páteř a já se tehdy odplížila zpátky domů potlučenější a bolavější, než bych si dvě vteřiny předtím vůbec dokázala představit. Ale mládí má jednu výhodu – hojí se rychle. Tak i já jsem se byla velmi brzy zpátky v provozu, ale na tu chvíli na rohu Hradecké a Vinohradské jsem nikdy nezapomněla! Ostatně ty kluzké kostky vidíte i na obrázku z „Mapy.cz“:))
No, a když jsem si v pondělí Daně stěžovala, že už mám být dávno v pořádku, a proč to pořád bolí, a vůbec, kvílela jsem jak nastydlá meluzína, tak už se mnou Dana ztratila nervy a povídá: „Bolí to. Jo. Mnoho lidí bolí záda mnohem déle. Bolí to, protože vzruchy po nervových buňkách stále putují. Prostě buď ráda, že spojení funguje!“:))
A tak se dnes jednoduše ptám: Taky vás někdy bolí záda? A co s tím děláte?:))
Čtu až teď a shledávám, že moje trápení zažívají i jiní. Tak se chraňte cvičením i jinak. Ať je bolesti zad co nejméně, to vám s velkým pochopením všem přeji.
Zjišťuji, že ta pověra „jak na Nový rok tak po celý rok“ zřejmě pověrou není. Z neděle na pondělí se mi rozbolel a zanítil palec levé nohy. Ano, ano, podágra. A na cortison, který jsem na týden dostala k užívání, reaguji jako na každý lék. Dělá mi děsně zle. Bolest palce sice zahání, ale jinak přivolává hrůzy hrůzoucí. Vedlejší účinky léků zažívám jako horší než nemoci samotné. 🙁
tak jste si tu mlaďasky ponaříkaly. Je zajímavé, že dneska jsme se nezúčastnily my, v jiné věkové kategorii. Asi jsme si na různé bolesti už zvykly. Nebojte, zvyknete si také. Nám už z léčení zbývá se jen podívat do Pelhřimova…… (rofl)
Dede, naprosto chápu Tvoje problémy. Mě chytají problémy s páteří jednou za čas také. Chodím na masáž k paní rehabilitační, která si dává setsakra záležet ;( , ale po páté hodině už je to příjemné. Chodím plavat a cvičit do rehabilitačního teplého bazénu – bezva věc!!! A také na skupinová cvičení. To je mi potom nějakou dobu od páteře skvěle (ninja) .Jenom se jaksi nedokážu přimět cvičit každý den doma!!!
Momentálně mám problémy s chozením, včera na výleťáku do Moravského krasu jsem to tak přehnala, že jsem dnes skončila s obstřikem kolena (zánět šlachových úponů), který vznikl poškozenou podélnou klenbou na stejné noze. A jak blbě našlapuji a uhýbám bolesti, tak z toho je to vadné koleno. A zítra zahajuji každý den magnetoterapii na tu pitomou klenbu a budou se muset opravovat speciální ortoprdycké vložky do bot, co mám od tohoto svého ortoprda. Tak takové je stáří!
Pro ty, které bolívá páteř tady mám doporučení. Provozujte nejlíp ráno v posteli, než vstanete.
https://www.youtube.com/watch?v=9eaUcwtDIk8
Zobrazené cvičení protahuje a posiluje bederní část páteře. Pro protažení podkošové části stačí pokrčit jednu nohu v kolenou, nechat chodidlo na podložce a opakovat cvičení analogicky prvnímu. Potřebujeme li rozchodit i páteř hrudního koše pokrčíme nohy obě se zvednutím chodidel od podložky. Celé cvičení nezabere více než 5 minutek.
Díky Jindřichu 🙂 Teď to nedám, ale až se vrátím do přijatelného stavu, tak to zkusím (wave)
Jindřichu, já musím podle podle nálezů na magnetické rezonanci dávat pozor na rotační cviky. Ne u každého jsou vhodné.
Jé, tohle znám s pokrčenýma nohama (a kolena jdou na stranu) – což je výborné, ale před časem mě u toho začala bolet pravá kyčel. Takže jsem zbledla, hlesla „a je to v p…“ a odkráčela na fyzioterapii. Tam mi sestřička řekla o mojí tělesné schránce takové věci, že jsem chvíli uvažovala, jak je možné, že vůbec ještě funguju.
Jo, není nad samoléčbu 🙂
Zano, varianta s pokrčenýma nohama je na rozcvičení páteře hrudního koše a nejobtížnější. Předchozí varianty jsou na nižší části. Cvičení se dělá opravdu pomalinku, nesmí tam být hmit a jen do tahu, ne do bolesti. Opakováním se hranice tahu uvolňuje.
přijde mi docela zajímavé, že ještě nepadl jeden termín, a to hypermobilita
já mám od dětství (od narození) špatnou pravou kyčel a páteř radši nemluvit – ale co jsem doma, tak si můžu kdykoli ulevit když to přijde, takže do kritického stavu se většinou nedostanu… ale pamatuju doby, kdy jsem byla tak různě střídavě na neurologii a/nebo ortopedii pečená vařená – obstřiky, rentgeny, i NMR, všeho jsem se dočkala a všeho si užila, ale dříve nebo později vždycky zaznělo… když – vy jste taková hypermobilní :O
s tím, že tak zvýšeně pohyblivá páteř prostě sémo támo vyskočí kam nemá… Dede, soucítím (inlove)
Jo Bedo, slyšela jsem to od ortopeda, ale to mi už bylo kolem pětatřiceti. Pravil, ať se předkloním a když jsem dala dlaně na zem, tak nespokojeně zamumlal něco o hypermobilitě a pravil, že se už nediví. Řešení nenavrhl, ale protože mi na bolavý kotník právě navrhnul nošení hole, nebrala jsem ho vážně 😛
Já po rozcvičení dám na zem i lokty 😛 Dost dlouho jsem netušila, že to není dobře.
Dodnes jen tak okamžitě položím dlaně na zem. Zrovna dneska mi bylo řečeno, že hypermobilní je většina žen, ale u mne je to sakra výrazné a z toho pramení moje problémy.
Hmm, hypermobilní klouby mám taky. Na rehabilitaci jsem uváděla sestru do vytržení, když jsem měla rozsah pohybu u ruky po úraze větší než zdraví lidé.
Jo a ruce na zem dám taky, ale jak říkáš, něco za něco….
Úplně se to bojím napsat, abych to nezakřikla, ale bolest zad neznám (ťuk ťuk ťuk). Občas mě bolí koleno na jedné noze a kotník na druhé (ten častěji), které jsem si v mládí zrasila sportem, léčila jen tak halabala, nijak nešetřila a nevěřila, že k stáru se to ozve. Ale zatím to jde, nic dramatického, jak se to ozve, léčím to pohybem (zvlášť ten kotník). Ale záda jsou OK.
Milá tapuz, taky ráda problémy rozcházím 🙂 Bohužel ta současná situace je nějaká odolná vůči většině mých snah 😛
Milá Dede, to je jasný, záda bych asi taky nerozchodila.
Já jsem se v posledních letech paradoxně vždycky vracela s bolavým a nateklým kolenem z potápění. Lidi na mě koukali jak na blázna, jak můžu mít z vody namožené koleno. Ale ono vylézt z vody po žebříčku na loď se vší tou výstrojí, to dá docela fušku. A když se to praktikuje deset dní několikrát za den, tak koleno mohutně protestuje. Ale už se nepotápím, tak teď je to OK. Když jsem se zotavila z plicní embolie (nesouvisela s potápěním), začal neblahý pohyb v arabském světě, a jelikož jsem jezdívala do Rudého moře a nikam jinam se mi nechce, tak jsem s tím přestala. Teď bych se tam bála jet.
Potíže se zády jsem nikdy neměla, až poslední dobou se mi někdy, po námaze, špatně narovnáná. To jsem tak zuřivě čistila Denisův pelech, že jsem pak chodila ukloněná. 🙂 Podle mě by jako prevence bolesti zad mělo fungovat posilovací cvičení. Aby člověka nedržela jen páteř, ale aby se pořádně zapojily i svaly. Tož tak, teoreticky to mám zmáknuté. 😛
Mně hrozí problémy jiného druhu. Začala jsem zobat kolagenové tabletky na klouby, ale po měsíci užívání efekt nevidím. 🙁
ani placebo efekt se neprojevuje??? Jaký máš??
Dlabu je asi čtyři roky…
Co zkoušíte? Já znám jen Alavis a Aptoflex, s lidskými zkušenosti nemám 🙂
Ale zajímalo by mě, jestli něco funguje… 🙂
Já piju Hyalgel. Je to člověčí Aptoflex. S pomerančovou příchutí :-).
Ježíšek mi nadělil Proenzi 3 plus, je tam glukosamin a chondroitin sulfát – stavební prvky kloubní chrupavky. Teď jsem si ověřila, že se doporučuje kúra dvou až tříměsíční, tak tomu preparátu ještě dám šanci. 🙂 Ale placebo efekt teda v mém případě fakt nefunguje.
Tak to je přesně to, co mi pomohlo po všech možných kolafitech atd. Znovu upozorňuji, že nástup úlevy je pozdní, chvíli trvá než začne zabírat a pocítíš úlevu, důležité je nepřestávat. To co tam píší, že až po 3 měsících, je pravda, beru ho min. 15 let.
Vážně? Tak to zní nadějně!
Tak vydrž, po třech měsících se ti trochu uleví,po půlroce by to mělo být už znát…tělo má hlad,tak to sní,pak si zvykne,že má pravidelnej přísun,tak to začne stavět tam,kde je to potřeba…Proenzi není špatný…
Po měsíci fakt efekt na kloubech vidět není a záleží jak moc jsou už chrupavky odřené. A s tím Deniskem, tak to znám z umývání fousu u Ajvi, když mne chytnou záda, tak když jí je umývám, tak vidím všechny svaté. Už všechny tyto práce dělám vkleče na kolenou i venku na zahradě. Zahradní podložka to jistí. Horší je to nyní s tím nemocným kolenem. Ale bojuju!!!
Bolest zad mne provází téměř celý život.Sportovala jsem hodně ale ploténku jsem si vyhodila v 9.třídě při banálním tělocvičném rozcvičování. Asi rok jsem tahala nohu za sebou, snažila jsem se bolest potlačit a vrátit se na hřiště. Chodila jsem po doktorech, kde jsem slyšela stále stálou písničku,“taková mladá, co jí může být asi potíže růstu“. Až po několika letech a to až po maturitě, mne uvědomělý trenér atletiky poslal do Olomouce na kliniku , ke sportovnímu lékaři MUDr. Jirkovi a tam mi byl zjištěn zastaralý výhřez ploténky, tenkrát už neřešitelný. Musela jsem se s nekonečnou bolestí naučít žít a fungovat, někdy to šlo strašně. V posledních letech se mi k tomu přidal artrózní pravý kyčel. Někdy je to doslova děs. Léčím si vše podpůrnými prostředky, s tím kloubem kde byla konstatován před cca 27 lety II.stupeň artrózy, žiji stále v symbióze.Jsou lepší dny a jsou někdy velmi špatné. Ten prostředek co jím mnoho let má dlouhý nástup než zabere ale pak přichází úleva, jen díky tomu s tímto funguji. Bohužel, někteří si ho koupí jednou a čekají hned zázraky ale tak to nefunguje. Taky denně chodím, to je nutnost! A když je to k nesnesení, prostě požiji něco proti bolesti. Tož tak.
Jenny, to je fakt hrozné, takové zbytečné trápení. Mně taky ten krk zanedbali, ani linec jsem nedostala, ale to bylo na pražské poliklinice pro vysokoškoláky a tam s tím obecne moc nepárali 😛
Tak ať to nebolí moc ani moc často (inlove)
PS: jsem ti pořád vděčná za tak skvělý domov pro holky kočičí 🙂
Záda mě bolí od 14 let. Víc nebo míň, ale pořád. Nejhorší to bylo v době, kdy jsme intenzivně sportovala. Pak jsme se dostala do rukou svého současného chiropraktika, který mi záda jednou za měsíc seskládá zpátky. Prášek na bolest si vezmu tak jednou za měsíc.
Jejda Matyldo, to jsme se pěkně shodly.
Zablokovaná záda jsem měla poprvé v devatenácti. Slzy mi tekly, několik dní s krčním límcem pomohlo.
Ovšem taková křeč ve svalu, to je též zážitek.
Před mnoha lety jsme s maminkou navštívily její starší sestru. Znala jsem je obě jako pozitivní, temperamentní, sportovní dámy úctyhodných povolání (jedna lékařka, jedna profesorka matematiky). Toho dne si po úvodu začaly přepočítávat neduhy:“Mne bolí levá noha.“ „Mne taky.“ „Podívej, jak nezvednu ruku.“ „To máš dobrý, to já zvednu jen sem.“ Ony se štengrovaly jak holčičky na pískovišti. To byla taková krása. Vzdělání, výchova, zkušenosti šly na procházku. Prostě soutěžily, kdo je na tom hůř. 🙂
Dokud si stěžujeme, ještě se nerezignovalo.
😀 Sempervivum, to je krásně vykreslená scénka! (inlove) Obě dámy například dnes naprosto chápu 😛
;( Melíšek odešel za Duhu. Více na Hadech.
Uprimnu sustrast (inlove) . Kto bol Melisek ?
Melíšek byl první Karolínin černý kocourek … ;(
Zrazili sme sa sharka, chcela som napísať, že to bol Karolínin prvý osudový kocúrik, čierny ako sadze. Tak pre Karolínu (hug) (hug) (hug)
ano,černej jako saze s jantarovejma očima…
Karolíno, to mě nesmírně mrzí! (h) Melíška aspoň už nic netrápí… moc to nepomáhá, viď? (hug)
A jsem ze srdce ráda, žes postupně zvala do svého života i kočičí holky, žes nezůstala sama (inlove)
Děkuju! Moc to opravdu nepomáhá!
Byl první, vyvzdorovaný, vytoužený, nejkrásnější, nejmilejší a nejmilovanější. Jsem úplně na dně.
Holky kočičí? Bělinka je takový náhodný nalezenec a Cecilka? To je úplná náhoda. Ale jsem šťastná, že je mám. Teď je to na nich.
To je mi moc líto….
Ach to je mi líto… v mém případě, resp. naší Kačenky, už je to 3,5 roku, a pořád to často zabolí. Tak se drž!
Hmmm, já to mám v posledním 1,5 roce 3x – Ríša 23.12.2014, Zrzínek 8.2.1015 a Melíšek 10.2.2016.
Co dodat?
To mě moc mrzí, co na to říct. Bohužel ti naši chlupatí kamarádi mají ten život krátký, a tak rychle to uteče. Ach jo.
Je mi to líto, Karolíno!
Mám lepší dny a horší dny, ale od toho napadení před dvěma roky prostě musím na svou krční a hrudní páteř myslet. Pokud se o ni nestarám správně, bolí tak, že nemůžu dýchat.
Pozor na prochladnutí a podobně. Mě kupodivu vůbec nedělá problémy ta levá ruka a ta byla zmasakrovaná v podstatě nejvíc. To zaráží i doktory. 😀
Velký šátek a rolák jsou moji nejlepší kamarádi. 🙂 (h) A taky dobrej polštář.
Io, co znamená starání? (inlove) Cvičení, masáže?
Mě nejvíc štve, že se mi to stalo ve spaní – kdybych aspoň nějak zajímavě spadla! 😛
Cílené posilování určitých svalových skupin, aby se zjednodušila práce jiných svalových skupin; každodenní protahování a odblokovávání; cílené změny obvyklých pohybů (třeba nesení tašky) tak, aby se nenamáhaly konkrétní partie; v případě hrozícího průšvihu si radši vezmu jeden myorelaxant preventivně, než na nich být zase týden třikrát denně; co půl roku si nechám napsat rehabilitace. To, co to dělá tobě s rukou, to mně dělá s horním zádovým a mezižeberním svalstvem. To se fakt nenadechneš.
V tomhle stavu jsi mě táhla v Makově po telefonu po schodech dolů k lékům, pamatuješ? Trvalo to něco přes hodinu. Možná hodně přes hodinu.
Velmi mi prospělo, jak ke mně byli jistí lidi těsně po tom pokusu o vraždu „milí“. Ale předala jsem to nahoru. Teď jenom sleduju, co s tím ty mlýny dělají. Musím říct, že tam nahoře jsou o hodně drsnější, než jsem si uměla představit.
Velice bych si přála, aby ty mlýny namlely i něco dobrého pro ty, kdo mi tehdy pomáhali. (inlove)
Dede, nediv se, bylo to vymyšlené a nastavené opravdu tak, že mě to mělo zabít. Však jim to taky dalo tři čtvrtě roku práce a pokusů.
Že žiju, je díky tomu, co umím.
A díky témuž věřím, že nakonec dostanu tělo do stavu, ve kterém bude (za jisté zvýšené péče) fungovat bez větších omezení. 🙂
Už zase….
A ??!
Ahoj. Záda v podstatě nikdy, já od malička pravidelně cvičím a pády mající vliv na páteř se mi nějakým zázrakem vyhýbaly. Občas ucítím kolena, už mi zkrátka také není 20, ani 30… 😀 . K tomu se po nedávné příhodě se stromem v lese přidala celá levá hnáta, která občas bolí, ne moc, ne dlouho, ale protivně. Díky těmto dvěma faktům jsem z cvičení nedávno s lítostí vyřadil skákání přes švihadlo, protože hodně chodím a potřebuji si hnáty udržet funkční.
já to mám z volejbalu, kolena zatím držej, al eobčas s ety záda porstě ozvou…
To byste si porozuměla s Akerettou, ta volejbal hraje dodnes a také občas skuhrá se zády.
Teda z volejbalu mám zničený kotníky, kolena i prsty, ale záda naštěstí ne…
Alasdaire, chůze je stejně nejlepší 🙂 Vůbec, když chodíš po krásných místech, která máš rád.
Honění nezodpovědných lumpů ti snad zase může udělat dobře na duši 😛 I když člověk by si přál, abys radši neměl co dělat… 🙂
Dede, chůze je nejlepší – ale když má jedna od narození blbou kyčel, je to dosti k ničemu… už vím kolik minut(kilometrů asi ujdu, a dál to prostě nejde 🙁
Ajajaj, jak to tu čtu, tak bych měla poděkovat mé páteři, že je na mne tak hodná a já tím pádem toto vůbec neznám. Nevím jestli je to díky dlouholetému sportování nebo vrozeným dispozicim, ale přesto že pracuji u počítače, záda nebolí (honem klepu na dřevo). Na masáži jsem byla asi před měsícem poprvé v životě, spíš tak náhodou. Varovala jsem paní fyzioterapeutku, že vůbec netuším, co to obnáší, prvně se divila, ale pak mě promasirovala a řekla, že se nediví, že to fakt nepotřebuji. Tak jsem ráda, že mám záda bez problémů. Nemusím mít vše. A vám, co vás záda bolí, držím palce, ať vás to moc často nechystá,evidentně není o co stát.
Ale ne nechystá, ale nechytá. Ach ty chytrý mobily, někdy jsou chytrý až moc.
Já také děkuji své páteři, že je na mě hodná a přičítám to také tomu, že v práci u počítače klečím na klekačce, tam člověk přece jinak tu páteř drží než na židli.
Toro, přávidím! (inlove)
Omlouvám se za OT.
Děkuji všem Dedetnicím a Zvířetnicím za pohlednice.
Mám velkou radost.
Už jsou uloženy v albu na čestném místě.
Mě občas chytne ischias. Párkrát jsem už skončila tak, že jsem chodila denně v předklonu na injekce.
Záda mě bolí a je to tím, že pracuji na počítači. To je daň.
Ale chodím pravidelně na masáže k úžasné masérce a ta mě drží na vodou.
A DEDE kvílím také.
Míšo, děkuju, žes přiznala kvílení! (wasntme) Aspoň si v tom nepřipadám tak sama 😛
Ked som v praci sedavala dlhsie za PC, obcas ma seklo v krcnej chrbtici. To som potom chodila s hlavou polozenou na lavom pleci, lavou rukou pritisnutou na zaludku a otacala som sa ako hostinsky ve Vesnicce me strediskove 🙁 .
Vlani mi pre istotu vyskocili platnicky medzi driekovymi a krizovymi stavcami. Krize ma az tak neboleli, zato lava noha zodpovedne. Bez francuzskej barly som sa nemohla ani pohnut. A na postu (nieco do 1 km) som sla na 3 etapy. Nastastie pomohla elektroliecba.
Yetti, taky výživné, když jsi skončila s berlí! (hug)
Bolívají mne záda, tak jednou za 2-5 let, to mě najednou prostě něco v páteři lupne, v mozku mi hrkne, ne, fakt se neobjeví Rákosníček, ale já se hodně pomalým tempem přesunu k lékaři a věřte mi,že šnek je proti mě v tu chvíli sprinter… cestou autem k doktorovi mi tečou slzy jako hrachy, tam vylezu ty schody k němu a zaklepu na dveře s nápisem Neklepat! Vylkoukne naštvaná sestra,kdo to zase neumí číst a jak mne vidí v tom ochrnutém postoji,usměje se a řekne: Pojďte dál. Nikdy nevim, jestli je to zdvořilá výzva nebo černej humor. V této situaci ani nechce, abych se zula… když mne zahlédne doktor, pomůže mi si lehnout na břicho a zatančí svými prsty po mojí páteři, přijde mi to,že hraje Osudovou na obratle,jako na piáno. Pak vezme teninkou jehlu,natáhne do stříkačky nějakej sajrajt a trefí se mezi obratle, je šikovnej ani to necítím. A za chvíli se dostaví úleva.Jwe jen přechodná, za tu chvíli mi napíše nějaký prášky,odešle mne domů odpočívat a za 5 dní se stavím na kontrolu.No,pokud mne to potká v pátek,ležím jen o víkendu a v pondělí si dám Nimesil nebo Aulin a odjedu do práce (magor,já vím). nejhorší je,když to vyjde na období,kdy mám rýmu nebo průduškovej kašel…to si pak kupuju inkontinenční vložky, protože ta bolest je fakt šílená a svěrače jsou slabinou.
PS: za Šarikova života mne to seklo tak,že jsem nebyla schopná vstát,lezla jsem po bytě po čtyřech a doktor jel za mnou, co viděl,když jsme otevřela dveře, to do smrti nezapomene. Já ve vytahaným triku a kalhotkách na čtyřech,vedle mne vesele poskakující ovčák, kterej mi občas na ty záda rozverně skočil a nebo se plazil vedle mne a opičil se..doktor, místo aby pomáhal nemocnému chromajzlovi (mně),stál ve dveřích a brečel, teda spíše řval smíchy…
Sharko to je příběh na zfilmování do televize.
myslíš do bakalářů nebo do trapasů?
Do obojího.
Šárko, promiň, ale já se tu řehtám taky, prostě jsem si ten pohled vybavila v barvách. Tu bolest tedy ne, to bych asi brečela bolestí, naštěstí mě nic takového nepostihlo.
Naštěstí jsem při čtení nic nepila a nejedla.
tak si představ, že když se dosmál a já jako ten zimní ruskej plaz na 8, dolezla do obejváku na pohovku, aby mi dal inijekci, tak házel psovi tenisák s tím, že já to ještě chvíli vydržím…zabít jsem ho chtěla (doktora),ale nešlo to, tak jsem si ho jako doktora nechala…
No na zabití toho mudra to bylo, ale je vidět, že je dobrý, když sis ho nechala a ty jsi zocelená.
Já bych ho nevyměnila za nic na světě…
Sharko, kouzelnej text – včetně příhody s Šarikem! (rofl)
Směju se, protože jsi to výborně napsala, ale jinak vím, že na tom k smíchu nic není, ono to fakt umí děsně bolet!
Já na obstřiky nechodím, když to na mě jednou zkusili (krk), tak jsem se jim tam složila, protože se mě nezeptali, jestli jsem na mesocain alergická a prostě mi ho píchli 😛 No, vzkřísili mě, ale od té doby jsem naštěstí tuhle záchranu nepotřebovala… I když vy tyhle dny mě pomoc tohoto typu už fakt napadla 🙂
tak tuhle alergii na mezokain nemám, jen na deoxymikoin a jódovou tinkturu…
A to jsem Dede byla sama a musela jsem ho venčit.
Záda mě nebolí. Bolí mě občas jiné součástky, ale na vině je krční páteř. A co s tím dělám? Zajdu k úžasné paní doktorce, ona si mě prohlédne, prohmatá a pak mi škubne hlavou. Když na to došlo poprvé, nečekala jsem to a byla jsem zcela uvolněná. Teď už se musím uvolnit vědomě, ale dokážu to. Vědomé uvolnění jsem se naučila kdysi dávno, když jsem špatně usínala.
A potom pár týdnů poctivě cvičím, zabere to pár minut… až se ta páteř zase sesedne do nepříznivé polohy, tak se cyklus opakuje.
jo,taky mne doktor občas prokřupe..ale když to dělal prvně ,tak jsem, přemejšlela,jestli by mne raději nemohl dát nějakej jed do žíly, místo toho,aby se mi snažil zlámat vaz 😀
ale je to fajn, mít zase obratle tam,kde maj bejt 😀
Křupání jsem zažila jen jednou a tak nějak jsem měla podobné pocity jako Sharka (rofl)