„Dobrý den, prosila bych nějaké praštěné náušnice. Stříbrné!“ Mladá žena se usmála a s jistotou sáhla po krabici se stříbrnými šperky. „Bude libo sovičky?:))“
Máme ve Dvoře několik klenotnictví, ale já ráda chodím do jednoho z nich, které vede mladá žena, která umí šperky i vyrábět. Několikrát jsem si tam nechávala šperky opravovat, když bylo třeba, ale nikdy jsem si nic nekoupila. Nějak jsem necítila potřebu.
Obvykle totiž nosím jen několik stříbrných šperků, které mám ráda a ve kterých se dobře cítím. Dva velké prsteny, krásné a nezvyklé, ve stylu mexických šperků, můj milovaný kruhový onyxový náhrdelník se stříbrnou mřížkou, který jsem dostala od Martina k výročí svatby a úplně obyčejné náušnice.
No a ten den se cosi v mém vesmíru pohnulo a mě napadlo – proč vlastně nosím úplně nudné náušnice? Jen proto, že mají pohodlné zapínání a nemusím je tedy sundávat – a mohu tedy zapomenout, že je vůbec mám? A tak jsem zapadla do oblíbeného klenotnictví… a uviděly ty sovy.
Moje sovy trojdílné
Byly krásné, hlava, tělo a ocas tvoří jednotlivě pospojované díly, takže sovičky na uších tančí jako živé. Jenže pak jsem si vzpomněla – vždyť já už jedny sovy doma mám! Dostala jsem je od Nikoly, jenže v té době jsem měla problém a náušnice jsem vůbec nosit nemohla, takže jsem na ně popravdě zapomněla. A teď držím v ruce další… Mám nebo nemám?
Nevím, proč jsem v duchu slyšela hlasité „Jo!“ Ale poslechla jsem. A už dva týdny střídám v uších sovičky – větší hýbací a menší srdíčkové. A sama se divím, kde se to ve mně po těch letech nezájmu vlastně vzalo? Ale cítím se dobře, sovy ke mně nyní patří stejně jistě, jako prsteny a onyxový náhrdelník.
Takže si s vámi dnes chci povídat o „magii šperků“:)) Já nejsem příliš zdobivá, mám minimum bižuterie, přívěšků či broží – ale když mi něco sedne, vydržím s tím roky. A stane se to pro mě důležitým – taková nezávazná, nesmělá ale přece jen část mého já:))
Menší sovičky od Nikoly
PS: Nějak nejsem kompatibilní se zlatem a nevím proč. Přitom zlaté šperky taky mám, hezké, své i zděděně. Jenže to nefunguje.
Jo a k tomu mám ještě skvělou příhodu. „Stříbro! Eh, ve vašem věku…“ Pravila před několika lety při pohledu na mé stříbrné šperky káravě jedna dáma: „Pro zralou dámu se hodí zásadně zlato. Stříbro patří mladým dívkám!“ pravila vznešeně a zjevně mě litovala pro můj špatný vkus. Ovšem vzhledem k tomu, že její dcera mi vesele řekla, že ve mně (navzdory mému stříbru:)) poznala vlkodlaka (fakt, nekecám!), nenesla jsem odsouzené té ctihodné matróny nijak těžce:)))
A tak se vás, dnes nejspíš hlavně žen, ptám: Jak si vybíráte své šperky? Upřednostňuje zlato, stříbro, bižuterii? Umí se váš partner strefit se šperkem do vašeho vkusu? Máte nějaké šperky, o kterých jste přesvědčené, že vyjadřují nějakou část vašeho já? Máte šperky, které pro vás z nějakého důvodu (a nemusí to být jejich hodnota:)) opravdu, ale opravdu hodně znamenají?
A jeste bych dodala, ze jsem moc poverciva na naramky – proste bez naramku z domu nevyjdu, protoze mam pocit, ze by se mi neco zleho prihodilo. Za tim ucelem si drzim v aute dva obycejne, kdyz bych nahodou pri rychlem odchodu do prace na naramek zapomnela. To jednou jsem si naramek zapomnela (a v aute zadny nebyl) a meli jsme od rana soudni liceni. V zoufalstvi jsem si v praci na zapesti dala nekolik kancelarskych gumicek a cestou na soud jsem volala Cheta, at mi nejaky naramek promptne priveze na soud. (chuckle). Fakt jsem se bala, ze ten pripad projedu.
Hanko, takhle to mám já se dvěma prstýnky – snubním a zlatým po mamince (ale dala mi ho ještě řadu let před svojí smrtí). Doma je nenosím, ale jakmile budu řídit, musím je mít a před nastartováním je palci párkrát „protočím“. Takže když sednu za volant, palci sáhnu a prstýnky tam nejsou juchám zpět domů – bez nich bych asi jela „jako s hnojem“ v obavě, že se něco stane. Když řídí manžel, prstýnky „nepotřebuji“ 🙂
Stribro se mi libi, ale napr. prsteny z nej nosit nemuzu, protoze mi pod nimi cerna kuze. Coz je skoda, protoze se mi libi rada designu ze stribra. Takze zlato. Musim priznat, ze zlato mam rada, prijde mi, ze z nej vyzaruje teplo. Coz mi pripomina, ze jediny zlaty sperk, ktery jsem si v zivote koupila, bylo v Moskve v 70. letech. Prsten -pekny kus jantaru zasazeny ve zlate. Prijde mi, ze zlato jantar doplnuje lepe nez stribro. A ten nosim porad, protoze uz jsem na ten jantar poverciva – jakykoli jantar – prave kvuli tomu teplu, ktery evokuje. Mam nekolik jantarovych brozi, vetsinou mexickeho puvodu a stylu art nouveau (Chet obcas poridi za velmi rozumny peniz na EBay) a pristihnu se, ze si bezdeky hladim jantar na prstenu nebo na brozi.
Jantar je krása. Já mám jantarový náhrdelník z takových krásně medově hnědých průhledných špalíků, vepředu uprostřed je největší a směrem dozadu se zmenšují, dokonce i uzávěr je z jantaru. Pak mám dlouhé jantarové korále z takových menších hrubých neleštěných kousků neprůhledného žlutého jantaru a náramek na gumičce z leštěných neprůhledných žlutých oválů. Všechny je ráda nosím, jsou mi příjemné na dotek a pořád mám na paměti, že je to vlastně pryskyřice. Já z něj zase mám dojem, že voní. Není to samozřejmě pravda, pokud mi někdy voní, tak od parfému z mé kůže, ale tu představu vůně ve mně prostě evokuje.
Jantarový náramek jsem si přivezla z dovolené v Polsku, byli jsme s rodiči u moře mezi Gdyní a Gdaňskem. Časem se mi ale někam ztratil. Teď mám krásný jantarový žíhaný přívěšek od Bláži a mám ho moc ráda. Jantar patří k mému znamení (Blíženci).
Mám období bezšperková a šperková. Teď zrovna jsem bezšperková, i když teda ne stoprocentně, k tomu co dělám patří určité „montérky“ a k těm mým se hodí mít aspoň něco malého šmuku. Takže do práce standardně tři prstýnky – snubák, pak prstýnek po dědečkovi, kterej si maminka nechala předělat na dámskej, a pak takovej maličkej s kousíčkem korálu. Na výlety a dovolené chodím „nahatá“, doma taky.
Nemám propíchnuté uši a náramky mi v práci vadí (klapajíc do počítače, klapu o stůl), takže v šperkovém období se vyžívám ve věcech, co se dají pověsit na krk. Mám všechno možné, zlato, stříbro, kůži, ocel… miluju polodrahokamy a dřevo. Nejextravagantnější kousek je Klec bláznů od Bláži, asi bych ji měla zase vytáhnout 🙂
Dede, moc hezké sovičky a na tvůj onyxový náhrdelník se pamatuji, obdivovala jsem ho, když jsme se spolu sešly.
Tak já mám náušnic, prstýnků, přívěžků, náramků a podobné parády plná šuplátka šperkovnice. A tady z toho nenosím skoro nic !!! Za roky se mi toho nahromadilo hodně a mě je líto se toho zbavit, protože se mi všechno líbí. Převážnou část té parády jsem si koupila sama, hodně z toho jsou i dárky. Některé přivěšky a korále jsem během let koupila mamince (nebo je na mně viděla, líbilo se jí to, tak jsem ji to dala). Když umřela, tak jsem si je zase odvezla sem, protože nikdo jiný o to nestál i proto že „maminka to nosila“.. Mám také hodně granátových šperků, pár ve zlatě (ty většinou staré, zděděné), ostatní pozlacené stříbro, několik v bílém stříbře. Choti se granátová paráda velmi líbila a jak jsme jezdili po vlastench českých, kdykoliv jsem se někde na náměstí zakoukala do výkladní skříně nějakého zlatnictví, manžel prohodil „líbí se ti něco“ ? No a která ženská by téhle výzvy nevyužila. Tady v domě nenosím nic, stále mám ruce v něčem ponořené, či zabořené. Několikrát za den mám v náručí kočky (nebo se muchlám s Trixie), takže přívěšky by mohly dojít k úhoně. A ve zdejší letní vlhkosti se na holou kůži všechno děstně lepí. Ale když jdu „mezi lidi“ vezmu si prstýnky, náušnice a někdy i náramek a něco na krk (do divadle vždy). Preferuji stříbro a takové parády mám nejvíc, ale zlato neodmítám (záleží, co mám na sobě). Náušnice nosím ráda, ale jsou to převážně pecičky, nebo jiné malé tvary. To jsou vesměs levné věci „na tyčce“ vzadu buď gumový, nebo kovový čudlík. Ty české uzávěry náušnic se tu běžně nedělají, já mám jedny po babičce a pak několik český „na šroubek“. U těch levných mi nevadí, když někdy čudlík vypadne a pak i náušnice (je to lehké, tak to ani necítím), protože si je kupuji hlavně kvůli barvě. Tady se prodává celý kartónek náušnic buď kuličky nebo kamínky v jedné barvě ale různé velikosti, nebo jedna velikost s kamínky v různých barvách. Kupuji je hlavně abych je měla sladěné s přívěškem, nebo nosím samostatně, abych si jimi trochu „rozzářila tvář“. Takže ven se parádím jen opravdu zřídka, ale někdy, když na to mám náladu, si sednu na postel, vytáhnu šperkovnici a těmi věcmi se prohrabuji, přerovnávám, stříbrné věci přeleštím – prostě se tím potěším. Není v těch špercích (a bižuterii) žádné velké jmění, ale mám ty věci ráda. A k některým se váží vzpomínky. Mám např prstýnek z bílého zlata, na vrchu mezi dvěma lístky větší perla. V prvním roce manželství ho manžel odkoupil od jedné jeho studentky. Ona sice byla z bohaté rodiny, ale prý ji nějak nestačil do Anglie dojít nový příděl peněz od rodičů a ona je nutně potřebovala. Tak choti ten prstýnek pro mě nabídla a prodala, určitě za hodně nižší cenu, než původně měl. Tenkrát mi krásně padl na prsteníček, dneska už ho sotva dám na malíček. Jednou ho dostane netěř, ale zatím si ho vzpomínkově nechávám. A moc ráda mám náhrdelník který mi manžel koupil před řadou let když jsme projížděli rezervací Navajo indiánů. Jenže je dost velký a ne ke všemu se hodí.
Maričko, to jsi mi připomněla, jak jsem coby dítě vždycky žadonila tak dlouho, až babička vytáhla malou dřevěnou šperkovnici – dnešním okem vidím, že toho bylo jen maličko, ale já tenkrát měla pocit, že tam má schované neuvěřitelné poklady (h) .
Ano, Zano, také mám při svém přehrabování dětinskou radost si věci prohlížet. Normálně, když chci něco vyndat, tak jen vytáhnu určité šuplátko a ostatních věcí si třeba ani nevšimnu. Navíc několik nejnošenějších věcí mám v mističce v koupelně, takže šperkovnici neotevírám často. Když si ji pak tak jednou do roka na tu postel vyndám, často už jsem zapomněla, že všechno tam mám a s potěchou zjišťuji, že se mi to stale stejně líbí a těším se z toho.
Krásne sovičky,krásne vaše príbehy.Ja každý šperk milujem-zlato,striebro,bižu,perly…som ako straka.No a skoro všetko mi ukradli.tož tak.
Verenko, chapu, ze tohle te musi strasne mrzet a bolet. Hlavne ty pamatecni. (u)
Verenko, pamatuji se, jak jsi o vykradení psala a věřím, že se z toho velmi těžce vzpamatovává.
HM, TAK K TOMUHLE TÉMATU MNOHO NEDODÁM.ŠPERKY NENOSÍM VŮBEC ŽÁDNÉ A SNUBNÍ PRSTEN JSEM KDYSI ZTRATILA,KDYŽ JSEM JEŠTĚ UČILA NA TEHDY ZVLÁŠTNÍ ŠKOLE. ODLOŽILA JSEM HO NA UMYVADLO V ŠATNĚ U TĚLOCVIČNY. BŮHVÍ, KOMU Z TÉ ŘADY NEPŘIZPŮSOBIVÝCH ŽÁKŮ NEB JEJICH RODIČŮ JSEM TÍM PRSTENEM UDĚLALA RADOST NEBO JIM UMOŽNIL JEHO OPRODEJ PÁR HLTŮ ALKOHOLU NAVÍC. NIKDY SE PRSTEN NENAŠEL.JINAK JSEM MÍVALA HLAVNĚ HODNĚ KORÁLŮ A NEJRŮZNĚJŠÍCH JINÝCH OZDOB, ALE UŠI JSEM SI NECHALA PROPÍCHNOUT SKORO VE 25, KLDYŽ JSEM SI Z JUGOŠKY DOVEZLA MOC PĚKNÉ NÁUŠNICE A CHTĚLA JSEM BÝT ZA DÁMU. NO, NEVYŠLO TO, JELIKOŽ JSEM BRZY JEDNU Z PÁRU ZTRATILA. DÍRKY ČASEM ZROSTLYMÁME DOMA V KRABIČKÁCH SPOUSTU NEPÁROVÝCH ZLATÝCH DĚTSKÝCH NÁUŠNIČEK.NAŠE DCERY BYLY PŘEBORNICEVE ZTRÁTÁCH NÁUŠNIC. ADÉLKA DOSTALA ZLATÉ NÁUŠNIČKY, KTERÉ ZATÍM DRŽÍ.JINAK SKORO VŠECHNY MÉ OZDOBY A HLAVNĚ KORÁLE SI OMOTÁVÁ KOLEM KRKU A NESKUTEČNĚ SI JE UŽÍVÁ MALÁ ADÉLKA. MÁM SCHOVANÝ ZLATÝ PRSTEN, KTERÝ JSEM DOSTALA OD MAMINKY K MATURITĚ,ALE JE MI UŽ MALÝ. PAK MÁM JEDEN MOC PĚKNÝZLATÝ ŘETÍZEK S NÁDHERNÝM GRANÁTOVÝM PŘÍVĚŠKEM, KTERÝ TU V KRABIČCE ČEKÁ NA NANŠI MALOU PARÁDNICI.JAKO MLADÁ JSEM HODNĚ HRÁVALA BASKET, S NÍMŽ ŠPERKY FAKT DOHROMADY NEŠLY.POZDĚJI JSEM DĚLALA SPORTOVNÍ POTÁPĚNÍ, KDEZAS JAKÝKOLI ŠPERK VADIL TAKY. ODVYKLA JSEM NA TO ZDOBIT SE. CHODÍM SPORTOVNĚ OBLÍKANÁ, I KDYŽ DOMA BY BYLO, KDE OZDOBY BRÁT. Z NAŠÍ ZADELE VESMÍRU SE SKORO MIKAM NEDOSTANEM, TAKŽE SNI NENÍ, KAM SE OZDOBIT. VYHOVUJOU MI RADĚJI OPRSTY I KRK PRÁZDNÉ. A JEŠTĚ PRO BEDU:KDYSI JSE MĚLA NÁHRDELNÍK I NÁRAMEK, KTERÝ VYROBIL NÁM VŠEM ŽENSKÝM MŮJ DĚDEČEK. BYL Z TAKOVÝCH ČERNÝCH KRABATÝCH PECEK , ZB PLODŮ NĚJAKÉHO STROMU,JEHOŽ NÁZEV SI NEPAMATUJU. POKUD TO NAJDU, DOSTANEŠ TO,BEDO DÁRKEM. MĚLA JSEM I MOHUTNÝ NÁHRDELNÍK A NÁRAMEK Z TAKOVÝCH DŘEVĚNÝCH SPALÍKŮ, ALE TEN JIŽ TAHÁ NAŠE ADÉLA.
Já jsem nosila zlaté pecičky v uších i při potápění a jednu jsem někde na širém Rudém moři ztratila. Asi jsem si ji vytáhla z ucha kapucí od neoprénu, nebo páskem od masky. Bůhví, kde zahučela do hlubiny, zůstane tam na věky věků.
Jsem členem domácnosti s kontaktní alergií na kovy.
To o špercích vypovídá vše.
Mám zlaté náušnice, které nesundavám, řetízek, a pár prstýnků, které naopak sundám když přijdu domů. Ostatní mám uschované a v podstatě nenosím. Když jdu mezi lidi, prstýnky a hodinky potřebuju, necítím se bez nich a mám vztek, když se „zapomenu obléct“, ale při sportu, na zahradě nebo u zvířat mi překáží.
Před pár roky jsem ztratila jednu náušnici (byly tehdy skoro nové). Ona mi padala, když jsem sundavala přílbu. Ale většinou jsem ji slyšela cinknout, tak jsem slezla z motorky a šla hledat 😀 No a jednou jsem asi neslyšela. Ale objednali mi v tom zlatnictví novou do páru. Byla jsem moc ráda. Ta se nerozepíná a nepadá 😀
To je dobře.
Šperky nosím, víc mi sluší zlato nebo žlutý kov, ale mám i pár stříbrných věcí nebo šperků z bílého kovu. Mám takovou stálou sestavu, kterou mám na sobě vlastně pořád, doma, při jakékoli činnosti i venku, pokud si tedy zrovna nevezmu dočasně něco jiného. Ale i to po příchodu domů okamžitě měním za „stálou sestavu“ – malé zlaté kroužky v uších, zlatý řetízek s přívěškem (zlatá cihlička), na jedné ruce dva jednoduché zlaté prstýnky, které jsem v průběhu let dostala od rodičů, a na druhé ruce dva stříbrné prstýnky s drobnými zlatými ornamenty, které jsem si kdysi koupila v Izraeli a slíbila si, že je budu nosit navždycky. Uši jsem si nechala propíchnout cca ve dvaceti letech, do té doby jsem nosila klipsy, což bylo pravé utrpení. Tlačily tak, že mě často pořádně bolela hlava. Posledním impulzem pro propíchnutí byly stříbrné náušnice s jakýmsi růžovým neprůhledným kamenem, které jsem si tehdy koupila v Rusku a strašně je toužila nosit (mám je dodnes). V mládí jsem nosila běžně různou bižu, náramky, korále, bižuterní náušnice, brože. Časem jsem na to nějak rezignovala a postupně to všechno přestávala nosit, byla jsem líná přendávat náušnice, korále se mi nějak znelíbily, náramky mi vadily, až jsem prostě nenosila nic, jen tu svou nenápadnou stálou sestavu. Před pár lety jsem na sebe pohlédla kritickým okem a co jsem spatřila, se mi vůbec nelíbilo. Nevýraznou šedou myš, nevýrazné oči a vůbec celý obličej (jsem původně blondýna se světlou kůží, blond obočím i řasami a šedomodrýma očima) a unylé oblečení bez jakékoli ozdoby, na které by oko s potěšením spočinulo. A najednou mi přišlo, že zdaleka nejsem tak stará, abych vypadala takhle bezvýrazně. Probrala jsem staré zásoby šperků, protřídila je, vyhodila infantilní a nehezké kousky a dokoupila pěknou bižuterii – od všeho něco – náušnice, náramky a pár náhrdelníků, nic okázalého, ale takového, aby to bylo na běžné denní nošení. Znovu jsem zakoupila řasenku a pár kousků očních líčidel. Rozdíl byl propastný, ženská, která na mě koukala ze zrcadla, byla úplně jiná. Dnes, kamkoli jdu, mám pěkné náušnice, náramek, náhrdelník, lehké nalíčení a parfém, bez toho ani ránu (tedy samozřejmě pokud nejdu plavat nebo cvičit 😀 ).
Pokud jde o sovy, mám jednu jako náhrdelník na dlouhém řetízku. Je ze žlutého kovu s takovou jakoby starou patinou, velká a taky je sestavená z několika kusů spojených malými kroužky, takže se taky hýbe. Ráda ji nosím.
Náušnice nenosím, nemám propíchlé uši. Možná jsem už někdy psala o tom, jak tatínek ztratil nervy a vlastnoručně zabránil porodní babce, aby mně, tehdy miminku, propíchla uši. Ani jako dospělá jsem se k této proceduře neodhodlala, dlouho jsem nosila dlouhé vlasy a i teď mi vlasy zakrývají uši, tak mi náušnice nijak zvlášť nescházejí. Moje dětské náušnice s červenými kamínky pak čekaly více než půl století na svoji příležitost a dočkaly se – dostala je a nosí je moje první vnučka. (inlove)
Se šperky jsem na tom tak, že jsem s nimi srostlá, jsou mojí součástí – tím myslím ty, které nosím stále – starožitný prsten po babičce s modrým kamenem, menší prsten s červeným kamenem, který jsem dostala za maturitu, a jemný zlatý řetízek, který jsem původně koupila mamince a teď ho nosím jako památku na ni. Málokdy si vezmu ještě něco jiného, to už musí být zvláštní příležitost. Mám ráda dlouhý, dvakrát obtočený perlový náhrdelník, v kombinaci s tmavými koktejlkami, třeba.
Místo náramku nosím stále hodinky s kovovým řetízkem, odkládám je jen na spaní. Nosím jen tyto jediné, ačkoliv jich v šuplíku mám několik, všechny jsem dostala a nevím, co s nimi. Nejradši bych je poslala dál, ale nějak nevidím kolem sebe vhodného příjemce. (chuckle). Nechala bych si jen památeční, stříbrné s modrým ciferníkem od MLP, které jsem dostala s věnováním „abych nechodila pozdě na rande“ (chuckle) .
Dede, tvůj kulatý mřížkovatý přívěsek si vybavuji – je krásný a moc ti sluší, patří k tobě!
Hanco, ja taky nemam propichnute usi. Mama rekla NEEEE. Byla jsem dvoumesicni miminko od podpazdi az po kolena v gypsu s umele vykloubenou nohou a mama mne nechtela jeste vic trapit.Pak se to nejak neresilo, a kdyz jsem byla na gymplu, tak mi po kazdem propichnuti ucho zahnisalo, vcetne propichnuti na chirurgii ve FN se zasazenou chirurgickou oceli. Tak jsem se na to vybodla.
Když mi bylo asi tak šest let, našla jsem v mámině šperkovnici zlaté náušnice, hladké pecičky na zapínání dopředu. Trochu jsem se podivila, protože máma náušnice nenosila, neměla propíchnuté uši. Pak jsem na to zapomněla. O pár let později jsem se zase tou šperkovnicí prohrabovala a to už jsem se na ty náušnice zeptala. Byly ve skutečnosti moje, dostala jsem je po narození od strýčka, ale máma mi nenechala píchnout uši. Nikdy jsem nepochopila proč a trochu jsem jí to zazlívala, protože tenkrát nějak nebylo zvykem, aby si nechávala propíchnout uši holka školního věku. Uši jsem si nechala propíchnout v šestnácti od kamarádky, která chodila na zdrávku, a tyhle dětské náušnice byly moje první (byly o trochu větší, než jsou ty miminkovské).
Víle jsem nechala píchnout uši v kojeneckém věku a její první náušnice byly taky hladké pecičky zapínané dopředu.
Ha, šperky. To mě ba :-)Taky nejsem ten pravej fanda, ale něco nosím. Bohužel, ke mně se víc hodí žluté zlato, mám ráda teplé barvy, podzimní a k těm stříbro tolik nejde. A proč bohužel? Protože ve zlatě se nedělají tak pěkné šperky. Mám ráda moderní design (no, starožitnosti by se mi taky líbily, to jo, ale….) a to ve žlutém kovu jsou stále ty tradiční vzory, které nechci. Tak nosím bižuterii. Jsem ale alergická, takže do ucha musím mít zlatou tyčinku a na tu si navěsím bižu. Pak mám jedny stříbrné náušničky od firmy Lenka Bláža 🙂 Nevydržím v nich celý den, ale přes pracovní směnu je nosím moc ráda.
Lenka Blaza prosím, bez háčků a čárek 🙂 🙂 🙂
Ano, polepším se 🙂
Taky se hlásím k těm, co stříbro a bižú ano, zlato nee..taky mám doma pár zlatých kousků, většinu poděděné nebo darované, ale nenosím. Jediné, co mě občas zahryzá, je souprava, co dostala máti od pratety z Austrálie – australské opály zasazené do zlata, opály jsou nádherné, zasazení příšerné, takže si vždycky říkám, že bych je dala nějakému šikovnému zlatníkovi, ať se předvede a zkusí kameny lépe využít, ale skutek utek…Jinak před několika lety otevřely dvě slečny kousek od mé práce korálkárnu a pořádaly kursy ketlování, šití šperků a podobně, tak jsme se s kolegyněmi přihlásily, absolvovaly dva kursy a pilně vyráběly náušnice, náhrdelníky, přívěsky, náramky…Strašně nás to chytlo, vždycky po víkendu jsme si ukazovaly, co jsme zase vyrobily, z Fléru si stahovaly fotky šikovnějších umělkyň a snažili se to okopírovat nebo tvůrčeji rozvinout…Drželo se nás to dost dlouho, možná tři roky, teď ještě nosíme co jsme vyrobily, ale už nové neděláme. Ale mám doma ještě pár nevyužitých korálků, komponentů a drátků, tak se možná ještě na něco vrhnu – mám oblíbené kočičí náušnice – do práce trochu infantilní, na cvičák dobrá provokace…a ještě žebrácký náramek s přívěsky – kombinace hematitu, mého oblíbeného, a stříbrných kousků – kočky, mořské obludy, listy…Jinak snesu náušnice, ale ne moc velké, jsem zvyklá držet telefon ramenem a naušnice mi překáží, prsteny na rukou nenosím od střední – mám zemědělku a tam jsme měli tohle všechno zakázané, tak jsem si nějak nezvykla a taky mi vadí hrozně při práci, i třeba při mytí rukou si je musím sundat. Bývalá kolegyně nosila ty prsteny s obřími kameny zasazené v takových těch prolamovaných zlatých rámečcích a vždycky v polední pauze z nich šťourala zbytky těsta, to jsem nikdy nechápala, jak v těch obludách může hníst těsto… a náramky mi v práci cvakají o stůl, a to mi taky vadí. Takže výběr se mi zúžil na náušnice, řetízky a cokoliv na krk a maximálně náramek jinam než do práce…
Jak už asi všichni víte, dospěla jsem k přejmenování své značky na Lenka Blaza a tak se budu podepisovat už jinak 🙂
Není pravdou, že stříbro je vhodné pro mladé, to je nesmysl. Zlato nemusím, respektive jeho žlutou barvu kovu. Ono se totiž nehodí k některým barevným typům. Mám ráda originální šperky, které tak nějak dotvářejí osobnost jedince, prefabrikáty tedy nepreferuji. Ten originál vůbec nemusí být vyroben z drahého kovu a přesto může oslovit a uchvátit svým nápadem a provedením. To je ale diskuse stejná, jako co je a není kýč 🙂 Prostě každého jeho volba jest a také o něm leccos vypovídá. Kdo se zdobí nezlobí, aneb člověče zdob se! A svět bude veselejší! 🙂
Jinak největší radost mi dělají cizinky, kterým se líbí mé velké a nápadné šperky, okamžitě je berou na tričko a hrdě s nimi odcházejí na sobě. To Češky jsou konzervativnější, líbí se jim mé šperky, ale přemýšlejí, kam by je nosily a k čemu. To jsou ty rozdíly, kterých si všímám 🙂
Dírky v uších mám zarostlé, prstýnek občas nosím – koupili jsme si s Petrem stejné (h) . Ale často mi otékají prsty, nechci ho ztratit při plavání,… Takže zbývají řetízky – no a tam jednoznačně vede podkova, kterou jsme s Barou vyběhali v agility (i s řetízkem). Pozlacené stříbro.
http://img2.rajce.idnes.cz/d0201/1/1010/1010527_9f09193e4e474506ed8bc9bcaa7a2682/images/100_3261.JPG?ver=0
Mám i pár dalších řetízků a přívěsků, ale… tenhle je od Barouška…
Dede, ty sovičky jsou moc krásné!!! (y)
já nosím jeden prstýnek kdysi věnovaný a po rozchodu tak ňák na ruce ponechaný, abych jakože měla aspoň něco – snubák netuším kam se poděl v průběhu různých stěhování a rekonstrukcí
uši jsem nikdy neměla píchnuté a někdy kolem třicítky mě napadlo, že bych mohla mít naušnice, tak jsem si koupila, jenom hladké kroužky, v lékárně injekční jehlu – a doma si je sama propíchla… ale ač malé, docela ráda bych ještě menší (zato o něco silnější), ideálně aby jen obepínaly lalůček… a nevím odkud se mi tu vzaly dvoje kočičkové, a nějak si na bimbací netroufám ke svému mecháčkovi (rofl)
na krku nosím (aspoň dvoje) dřevěné korále ale ráda bych měla něco jako „sadu“ k sobě na krk a na zápěstí, jenže co jsem kdy měla, vždycky mi ten náramek nějak dřív nebo popzději zařval, buéééééé… jenže se mi víc líbí masivnější věci, ty tenké jako nitka co se dělají bůhví proč na baby se mi nelíbí a ani by mi neseděly
a pokukuju teda po chirurgické oceli (h) … mňam, taková sada do uší, na krk a na zápěstí, to by bylo pane něco – jenže kde vzít a nekrást, žejo, aneb na dlani chlup nevezmeš 🙁
jsem dostala soupravu od Ježíška. Ocel, kombinovaná s černou kůží. Na krk a na ruku. Nádhera ale nosit to asi nebudu, nevím kam.
fííííha, a to já bych nosila… hehe, já bych možná nosila i takový to „okovaný“ nebo jako opiercingovaný
Nejsem šperková. Nosím a mám jedny zlaté náušnice, těsně k lalůčku ucha, jeden zlatý řetízek s přívěskem koníka. Prstýnky nemohu nosit, protože se stále v něčem máchám a uklízím a vrtám v zemi a tak. K výročním narozeninám mi manžel koupil stříbrný set, náušnice, náhrdořetízek a stejný náramek. Někdy, když si vzpomenu, tak to vždy nějakou dobu nosím.
Ty sovy jsou obojí kouzelné. Jak srdíčkové, tak trojdílné. Ty jsou navíc zajímavé a musí příjemně chrastit do ucha 🙂 .
Alex, koníkový přívěsek mě nijak nepřekvapuje – jen se divím, že nemáš v repertoáru ještě pejska! 😀
Sovičky teda jsou! Přávidím. Já sama jsem si nikdy žádný šperk nekoupila, to obstarával každé Vánoce můj manžel. Z nedostatku fantazie a konečného zoufalství zahučel pokaždé do nejbližšího klenotnictví a vyšel vítězoslavně ven s malou krabičkou v kapse. Dokud jsem to rázně nezatrhla. Tak a co teď, dveře klenotnictví mu byly zavřeny. Příští Vánoce, sláva, žádná malá krabička se neobjevovala, hurá! Ale ne! Poslední vydolovaná krabička byla malá krabička! Vrhla jsem lehce vyčítavý pohled a připravila se na obdivné zvolání. Sklaplo mi, v krabičce si hověl malý klíč k mému prvnímu autu. Ojetému, ale mému! Tak on přece jenom to klenotnictví nevynechal!, i když to tentokrát byla jenom malá krabička.
Prstýnky jsou uloženy v malé klenotničce a čekají, jestli se jednou budou líbit holčičkám. Snad se ještě na svět podívají. Já nosím jenom snubní a první prstýnek, který jsem dostala po svatbě. Je už několikrát opravován, snědli už jsme několik jeho kamínků, zmizelých při dělání těsta. Leč, pořád ho za ty druhé neměním. Byl první.
„snědli jsme už několik jeho kamínků“ – já nemůůůůůůžu (rofl) (rofl)
(rofl) Hlavně, že vám diamanty dělaly dobře (rofl)
Mimochodem auto, je je NĚJAKÝ šperk! 🙂
Diamanty Dede? Za komunistů? V naší rodině nikdy žádný straník nebyl, jenom teta vedla řeznictví. Teď jeden mám, malý, v jednoduchém zasazení. Jedna ta zoufalá vánoční záchrana mého muže. A co s ním? Nosím ho? Nenosím. Taky si myslím, že už jsem si zvykla na chuť těch zirkonů, nebo co to je a diamanty by mě nechutnaly. Nejsem gourmet.
Hm, šperky a já… Nic moc. Na sobě mám snubák od manžela, řetízek od maminky a náušnice od dcery. Vše tedy zlaté. Doma mám krásné zlaté prsteny, asi dvoje náušnice a úžasné mohutné náramky ze syrskeho zlata, co jsem dostala od manželovy maminky. Vše pečlivě uloženo a nosím minimálně, ani nevím proč to nenosím. Prostě na to asi nejsem. Sportovala jsem a s volejbalem moc šperky dohromady nejdou, a než to pořád sundavat a nandávat… Jo, viděla jsem pár rozřezaných prstenů, holt volejbal je na prsty tvrdý sport. Takže mám toho pár a nosím ještě míň, asi nejsem taková ta pravá ženská :-). A už se asi nezměním. I když… Že bych zítra vyvetrala ty náramky?
Hi, hi, Toro, jsme na tom asi stejně! Zapoměla jsem také na snubák, který, jak rostu, tak jsem si musela nechat zvětšit. Ten nesundávám nikdy.
Také jsem už uvažovala nad tím, že asi nemám to pravé ženské chování. Například parfémy. Nikdy na sobe nestříkám žádnou vůni, protože jak jsem byla stále v úzkém styku se zvířaty, tak vím, že to nemají rádi. A dnes už mi to vůbec nechybí. Někdy se mnou nějaké hormony zalaškují a já si jdu počuchat do parfumérie, ale nakonec odcházím s prázdnou, protože mi nic nevoní (chuckle) . A venku by mě ten zápach překážel, necítila bych zemi, rostliny a i to živočišno 😉 .
Vyvětrej! (inlove) Třeba se opravdu potěšíš.
Taky jsem přemýšlela, jestli jsem pořádná ženská, když mám nepořádný vztah ke šperkům, ale pak jsem si řekla, že část toho je lenost (jiná životní styl – koho chci ohromovat v lese, že jo:)) a tak jsem se rozhodla nebýt (až tak) líná! 😛
Zlata mám moc málo- asi proto, že ho nenosím 🙂 Bydlení v sociálně vyloučené oblasti mě naučilo přeorientovat se na stříbro nebo autorskou bižuterii, pokud nechci mít roztrhnuté uši a pořezaný krk. A už jsem se k němu nevrátila.
Pokud jde o náušnice, klidně nosím i bižuterii- ale musí se mi líbit 🙂 A tak to mám se všemi šperky. Třeba loni jsem si v Jablonci pořídila tzv. pandora náramek- spokojeně jsme si poskládala krásné korálky k bižuternímu náramku a vůbec mě nemrzí, že to není „ta pravá“. Prostě je to hezké a až mě omrzí, klidně si pořídím jinou módní hitovku 🙂
V Jablonci se hitovky pořizují dobře 🙂
Jinak jsem ráda, že můj odklon od zlata má jiný důvod, než jsi měla ty… 😡
Já a šperky .
Uši jsem si nechala propíchnout až v 19-ti letech. Dostala jsem náušnice od mé babičky Marie ročník 1922 a ta je dostala od své babičky. Byly oválné s vyrytou kytičkou a zapínací dopředu. Bohužel se rozbily a nešly už opravit. Takže uši mám píchnuté, ale momentálně náušnice nenosím.
Prsteny nosím snubní a zásnubní. K tomu zásnubnímu se váže veselá historka. Můj druhý manžel se mě ptal, jak se žádá o ruku. Z legrace jsem mu řekla, že musí koupit prsten s diamantem a pokleknout na koleno. A on to udělal, čímž mě dostal pod čepec.
Prstýnek má malý diamant a je krásný.
A na krku nosím zlatý řetízek s medailonkem na kterém je vyobrazené Pražské Jezulátko. To mě ochraňuje.
A ještě dotaz dámy ? Také si doma všechny šperky sundáváte. Já ano, nedokážu vařit a uklízet s prsteny na rukou.
Z tohto dôvodu prstene ani vôbec nenosím. Proste nič neznesiem na rukách, až tak, že nemôžem mať ani nalakované nechty, to je pre mňa utrpenie, mám pocit, že tie ruky nie sú moje a neviem s nalakovanými nechtami ani zaspať, musí to ísť dole … Nepochopím, ako môžu fungovať ženy s nalepenými gélovými nechatmi, mňa by to asi zabilo (chuckle)
Právě proto nenosím prsteny a náušnice mám přímo na lalůček. Navíc s dlouhymi vlasy by se bimbací náušnice hádaly. Mám takové nějaké bižutérní a když přijdu domů, tak je hnedle sundávám, znervozňují mne. Také jsem se bála nosit bimbací náušnice kvůli zvířatům, zvlášť mláďatům by se mohla zalíbit, strhnout a spolknout. To by byla pro ně fatální tragédie. A řetízek (také krátký, aby nelákal zvěř 😉 ) s koníkem, nosím pořád, jednou za čas jej vypulíruji takovou tou růžovou vatou.
Míšo, přesně 🙂 Ale já to mám tak, že když jdu „do města“ a šperky zapomenu, tam mi to vadí – nechci mít nahé ruce!:)) Ale doma všechno okamžitě sundavám. Když jdu se psima tak prsteny buď mám nebo nemám – častěji nemám, je to pohodlnější, když člověk hází klacky 😛
Protoze jsem roztrzity bordelar, tak za zadnych okolnosti jsem nikdy nesundavala, pouze menila. Ted uz to neni tak aktualni, protoze prsteny po babicce uz davno nenavlecu a to, co mam na ruce, se sundava tezko nebo vubec ne. Holt revmaticke prstiky.
Pokud už si vezmu jiný prsten než snubní, sundávám po příchodu domů. Snubní sundávám jen když dělám těsto. Jinak ne. Náušnice mám malé, řetízek krátký jemný, nesundavám ani na noc.
Ty sovičky jsou nádherné, já jsem ztratila párkrát zlaté náušnice a zase našla ale to by bylo asi na delší psaní. Naposledy jsem ztratila řetízek s vltavínem, ten jsem nenašla. Vltavíny se mi líbí ale už jsem si znovu nenadělila. Naše Jana, ta má velký výběr náušnic a řetízků, ale všechno stříbrné. Co dostala zlatého tak z toho nic nenosí.
Nejraději mám dřevěné řetězy vyřezané z jedné latičky, které mi dělal muž.Nosí se na krku,ale hodí se jen k něčemu. Náušnice nesnesu visací, mám malé přilehlé na uších – měsíček s mrňavou hvězdičkou, dárek od muže. Pak mám ráda stříbrnou knížečku na stříbrném řetízku, ve které mám minifotku dcer, když byly malé.A nevadí mi stále navlékat a sundávat granátový prsten, také od muže. Z ozdob mám nejraději náramky, ale dva zlaté už se mi podařilo ztratit. Takže hodně nosím dřevěné od muže, jen jsou už dost odřené a on už mi je neopraví. ;(
Nově mám náhrdelník z hematitu, je těžký a hřejivý, také se hodí jen k něčemu.
Milá Assol, dřevěné šperky musejí být hřejivé – vůbec, když jsou od milovaného člověka. Tak jemně oprav, udržuj, ať ti dlouho vydrží! (inlove)
Sovičky sú rozkošné, vôbec sa nedivím, že ti učarovali. A samozrejme, že jedine striebro. Nosím posledné roky stále tie isté náušnice, širšie strieborné obrúčky asi veľkosti prsteňa, s bielymi kamienkami po obvode, vyberali sme ich ešte spolu s mamou … Sú to presne také, ktoré človek nemusí dávať dolu a môže zabudnúť, že ich vôbec má. Ešte mám z toho istého nákupu aj visiace jednoduché strieborné guličky, a nejako sa neviem odhodlať ich nosiť. Mala by som. Inak mám celkovo šperkov málo a v podstate sa neviem zdobiť. Ale veľmi rada sa chodím kochať šperkami na stránku sashe.sk a vyberám tam darčeky pre rodinu a priateľov, zatiaľ mali vždy úspech. Sú tam nielen šperky, ale aj kabelky (a krásne!), šaty, dekorácie … všetko originály, všetko ručne robené. Posledne som tam obdivovala toto: http://1url.cz/KtLoh (a sesternica bude mať meniny…)
Milá km11, tak si pro jednou udělej taky radost – a třeba se zdobit začneš (inlove) Já taky netuším, odkud ten náušnicový impuls přišel 😛
Stříbro je moje barva, jedině, zlato už leta nenosím. Já vlastně leta nenosím žádné šperky, protože mi vadilo stále je sundávat a nandávat. Dokud to v potravinářství ještě nevadilo, tak ano, nosila jsem čtyři silné řetízky a prstýnky. Dneska mám denně ten skoro zarostlý snubák.
Jinak moje šperky jsou hadi a ano, Bimbo mi je umí i koupit. Jednou na Vánoce jsem od něj dostala nádherný hadí prsten, akorát byl větší. No a protože slavil takový úspěch, rozhodl se koupit mi další Vánoce dalšího hada……. Zkušené manželky vědí, že jsem opravdu dostala úplně stejný.
Jinak můj zamilovaný šperk je žužu náramek, neboli žebrácký. Stále hledám ten krásný starý, zlatý tedy ne, zase stříbrný. Mám svůj sestavený, ale toužím po tom starožitném
Zkušené manželky vědí… 😀 Ano!
tak ti přeju, ať krásný starý stříbrný najdeš (inlove)
Ty hadí šperky jsou moc hezké, viděla jsem náramky na jedné známé. Musí se to umět nosit a to já neumím.
A, že ti manžel koupil podruhé stejný prsten se ani nedivím. Já truhla jsem si koupila podruhé stejné povlečení protože se mi opět v obchodě moc líbilo. Doma jsem měla stejné, ještě nerozbalené. Jsem totiž na modrou zatížená a v jiné barvě se mi dobře nespí.
Maruško, já mám modrá povlečení hlavně na naše horká léta, alespoň mám POCIT chladu. A když jsem si ještě na sebe šila šaty, na léto většinou z modré 😀 . Navíc mám modrou ráda.
o náušnicích bych mohla napsat dizertační práci,mám jich asi 700 párů….a všechny je střídám a nosím…
A jaké máš nejradši? 🙂
Jinak… tý jo!!! To je ale vášeň, na ty náušnice (chuckle)
Náušnice jsou má vášeň. Mám jich stovky. Většinou stříbrné. Ale i bižuterie by se našla. Nosím je a střídám.
Zlato taky nějaké mám, ale ve šperkovnici. Myslím, že mi stříbro prostě víc sluší. Takže ani snubák nenosím, ale rozhodně mám vždycky alespoň jeden z prstenů od svého drahého.
No a dneska jsem zrovna jednu náušnici ztratila. Nestává se mi to často. Naštěstí je to jen běžná bižuterie.
Bubáčku, třeba se ještě najde – ta náušnice! A pokud ne… máš aspoň důvod doplnit zásobu (chuckle)
hlavně mám jet navečer na sraz se spolužáky a tam přece bez náušnic nemůžu 😉
a teď poraď – mám jet dom pro jiné náušnice, nebo si mám nějaké nové koupit? 😀
Podle mě se nevyplatí jezdit domů, zbytečně projedeš benzín! Kup si nové – ušetříš za pohonné hmoty a ještě k tomu budeš mít nové náušnice! 🙂
ještě mimo téma, kdybyste chtěli vidět po delší době naše chlupáče, tak máme pár fotek na rajčeti. Odkaz neumím. /123majka/
Našla som vianočný album, s kóliákmi zabranými do kontroly kaprov a rozbaľovania darčekov. Pre kólie mám celkovo slabosť a tí tvoji dvaja sú takí, že áááách … 🙂
Pro ctitele kolií 🙂 http://123majka.rajce.idnes.cz/konecne_par_fotek/
Maruško, máš moc krásné psy! (inlove)
Dede, díky za odkaz. Maruško, krásní dva koliáci!!!
Na šperky si nepotrpím, mám něco málo, ale nenosím. Když si vzpomenu tak jen někdy stříbrné. Zlato mi připadá takové moc ,, okaté „. Na prsteny nemám ruce, mám je dost pracovní, krk mám takový starý, krůtí. Takže dneska mohu jen bez závisti číst.
Překrásné věci mají v Turnově na náměstí v prodejně Granát. A ještě se chodím kochat do zlatnictví u Urbanových. Mají tam designové věcičky. No, Turnov je kolébka šperkařů.
Maruško, zase o sobě nepěkně mluvíš, že dostaneš naplácáno! (inlove) A vyber si dnes něco hezkého ze své sbírky, vezmi si to na sebe a s potěšením se na sebe koukni! (wave)
Ty sovičky jsou krásné, hodily by se Víle. Nebyl by nějaký soví kontakt?
Až na pár šperků od Bláži nosím výhradně zlato. Moje srdeční záležitost jsou hvězdové safíry, můj dávný partner mi jich z cest přivezl několik.
Měla jsem i „svého“ zlatníka, udělal mi repliku prstenu, který jsem obdivovala v muzeu v řecké Olympii. A taky mi nakonec prodal můj nejnápadnější prsten s velikou nepravidelnou perlou. Vůbec ho prodat nechtěl, chtěl ho mít vystavený a prodavačka náhodným zájemcům tvrdila, že už je zamluvený. Chodila jsem ho přemlouvat snad tři měsíce. Nakonec jsem ho udolala tím, že jsem mu nádavkem slíbila upéct tažený štrúdl. Prsten nosím jen párkrát do roka k večerním šatům – na Štědrý večer, do Národního… Za tři týdny si ho vezmu na Hřívnatcův maturitní ples.
Asi nejzajímavější historii má zlatý medailon, který dostala babička mého exchotě k narození prvního dítěte, tedy mého tchána. Medailon putuje rodinou, dostane ho vždy matka prvního dítěte, narozeného v nové generaci. Vzhledem k rodinné konstelaci to vypadá, že by se v naší větvi rodiny mohl udržet.
Renato, dostat zvláštní prsten na tažený štrůdl… to už chce sílu osobnosti 😀
Sovy jsou normálně koupené, takže se určitě dají někde sehnat. 🙂
Ty jsi vážně vlkodlak, Dede? Wererwolf? Liška Kicune? Žabka carevna? 😀 No nic. Vezl jsem kdysi z Indie náhrdelník. Oni si tam potrpí na takové velkoplošné s mnoha barvami ze spousty kamínků. Bylo to na požádání, nevím, kdo ho nosí a zda ještě.
A ano, mám takový, co pro mě hodně znamená. Je to broušený kámen zasazený do stříbra, samozřejmě ho nenosím, je to památka. Je to démantoid (zelený granát) a je za ním úžasný příběh (ale moc dlouhý).
Úžasné příběhy nejsou nikdy moc dlouhé.
Tak s psíma holkama na úplněk nevyju, pokud jde o tohle (rofl) Ta holčina byla Andyho spolužačka a zabývala se jakousi magií mladistvých, či co 😛 No a já odjakživa ruším bezdrátové signály – začínala jsem nesměle s rádiem, své „schopnosti“ rozvinula s mobilním signálem a wifinama:)) Tak jí to asi přišlo jako moderní vlkodlačí projev (wasntme)
A pokud jde o tvůj příběh – souhlasím s Renatou! 🙂 Kdyby se ti chtělo příběh napsat, byla bych ti moc vděčná (wave)
No popravdě…on tak napůl napsaný již je (už asi 7 let 😀 ), zkusím se dokopat k dopsání.
Alasdaire, zkus to! Pořád ještě jsou dlouhé večery… 🙂 Na jaře se ti už nebude chtít vůbec 😛
Mám kamarádku, co nemůže mít hodinky na baterku. Do týdne novou baterku totálně vycucne. Takže nosí mechanické a vyvinula se z toho vášeň a hodinky sbírá. Samozřejmě jen mechanické.
No a že má velikou spotřebu jiných elektronických zažízení … škoda mluvit. 🙂
a je nabitá energií ?
jo, bývá dost nepokojná 🙂
To můžou dělat i ty mechanické hodinky – ten nepokoj, myslím (chuckle)
no právě! je to ženská nepokojná s baterkou na zápěstí i s nepokojem v hodinovém strojku 🙂