Nemám ráda dlouhé cestování autem, zvlášť, když člověk tráví celé hodiny na dálnicích, ze kterých není nikam vidět. Když řídím, tak to jde, ale jako spolujezdec mám tendenci být otrávená jak modrý zrní, což není zdravé ani pro mě, ani pro moje okolí. Proto si hledám každou zábavu, jaká se naskytne.
Číst v autě nemůžu, je mi špatně. Martin jako řidič není příznivec dlouhých hovorů, pokud se zrovna neřeší nějaký problém. A já nerada řeším problémy zavřená v autě… Hudba: mám svůj oblíbený hudební mix, ale věřte, že ani 150 písniček není dost na dlouhou cestu. Tedy časově možná, ne na moji trpělivost – po hodině hudby mi už i ta nejlepší leze na nervy.
Po více než dvou hodinách už obvykle nesnesu ani rádio – zkusili jste tak dlouho poslouchat třeba Radiožurnál? To je za trest, protože už po první hodině si začnete připadat jako náčelník Opakovací oko:))
Neustálé opakování zpráv a podrobná sportovní zpravodajství mi snižují dobu akceptování jejich programu. Žvatlání na hudebních stanicích vydržím snad ještě kratší dobu, takže ještě nejlíp z toho vychází audioknihy.
Při cestě do Alp jsme měli Saturnina, skvěle načteného… jenže já tu knihu znám zpaměti, takže jakmile se u dědečka v domě ujala vaření slečna Barbora, tak jsem zase nemohla dál. Co vám mám říkat, jsem hrozná. Uchýlila jsem se tedy ke hrám unuděných dětí, jen jsem vypouštěla kvílení „kdy už tam budeme“, protože tento údaj jsem si mohla přečíst na navigaci:))
A tak jsem v jednu chvíli upnula svoji pozornost na pozorování kamionů, porovnávání detailů upevnění plachy na návěsech a podobné vysoce hodnotné intelektuální činnosti. Když jsme však předjížděli jeden z těch velkých nosatých trucků, všimla jsem si, že má – na rozdíl od svých beznosých kamionových kolegů – i v době parkovacích kamer a dalších vymožeností tykadla, označující šířku potřebnou pro to, aby nákláďák projel. A na tykadlech měl kuličky.
„Ty“ kuličky! Hned jsem si vzpomněla tak živě, že jsem úplně cítila, jak mám otlučené klouby na ruce:)) Byl to kdysi velký hit – klik klak kuličky! Možná někde existovala ta správná originální verze, možná i tuzexová, ale tu jsem na vlastní oči nikdy neviděla. V mém okolí každý klikal kuličkami ukradenými z tykadel náklaďáků:))
Já jsem třeba měla kuličky tmavě vínové, z tvrdého plastu, spojené kouskem prádelní šňůry. Na šňůře nebyl vyznačen žádný střed, takže bylo na člověku, aby si kuličky vyvážil a hezky je rozkmital, a už se klikalo… až: au! Ztráta rytmu a pozornosti uměla pořádně bolet, vůbec, když šlo už o kolikátý pokus. Ale bavilo mě to, opravdu jo.
Zjistila jsem na googlu, že se takové kuličky dají stále ještě koupit, ale když jsem se na ně koukla, nějak mě to vůbec neláká. Buď už nejsem správně hravá… nebo prostě nejsou z náklaďáku:)))
A tak se dnes ptám: Taky jste klikali? Měli jste nějaké „oficiální“ nebo pavýrobu, jako jsem měla já? A jak vám to šlo?
A ještě jedna: pamatujete si na jiné větší či menší pitomosti, kterými jsme se tehdy bavili a k jejichž výrobě stačilo to, co se „našlo“?:)) Třeba guma na skákání nebo provázek na „přebírání“ na rukách? Pojďme dnes být hravě nostalgičtí:))
Z náklaďáků nebyly, jsou moc velké. Nejčastěji je kradli kluci ve škole z páček na oknech.
Klikklak kuličky mám ještě někde v chaosu na chalupě, určitě tam jsou zasunuté. Měla jsem červené. Když spustilo víc lidí najednou, tak to byl fakt rachot.
Mokrá smradlavá houba jednou přistála omylem pí uč na hlavě. Z drdolu jí přitom vyklouzla stará houska.
Dutinky ve stropě byly velmi oblíbená zábava. Jednou jsme takhle vyzdobili strop v bytě naší spolužačky, jejíž rodiče byli diplomaté tehdy v Tunisu a ona tu žila sama ve velkém bytě, plném vycpaných antilop apod. My tam měli mejdlo. Prý nejásali.
Foukačky byly taky velmi oblíbené.
Papíry od uleželých syrečků pod sedadlem profesora – vynikající nápad.
Hlavně nezapomenu na kamarádku, která jednou navštívila SEX SHOP. Prý ať jdu s ní, aby jí to nebylo tak blbé. Podotýkám, že tam šla koupit nějaký erotický film, který chtěla věnovat známé jako legraci čili srandu. Dvě obsarožní dámy před šedesátkou vstoupily dovnitř a nastalo pozdvižení. Já se smála při pohledu na bičíky, náramky, řetězy atd. A při pohledu na Venušiny kuličky s tím ovládacím panýlkem zajásala kamarádka. „Týýýývole, vidíš to? Klik klak s motorkem. To aspoň nenamáháš zápěstí!“ Já zařvala smíchy totálně zbořená, ty mladé dívčiny vůbec, ale vůbec netušily, o co jde a obě jsme se s kamarádkou zhroutily do kozelce a slzy nám tekly jak hráchy. Málem na nás volaly odchytovku.
Já dlouhé cesty autem nikdy rád neměl. Raději jezdím vlakem, dokonce mi přijde, že ve vlaku mi čas plyne rychleji než v autě, takže 3 hodiny ve vlaku jsou v pohodě a 3 hodiny v autě jsou utrpení. Nejde si pořádně číst nic kromě mapy, natáhnout se, hudba a rádio se také překonají a spánek v té poloze není pro každého. Asi nejlepší mi přijde, dělat častější pauzy, proložit cestu návštěvou nějakého místa, obzvláštnit cestu nějakou zkratkou mimo dálnici na rozbití monotonosti, auto má proti ostatní dopravě tu úžasnou výhodu, že si může jet kudy chce, tak ji využít a nedržet se hodiny a hodiny dálnice. Vždycky mě zajímá co je cestou 🙂
Když jsem byla dítko základní školou povinné, tak se tady ve velkém objevily plastové injekční stříkačky místo dříve používaných skleněných. Byl to hit a rychle se z toho stala poměrně populární hračka. Všichni jsme je měli doma (už nevím, jak to) a nosili jsme si je do školy, kde jsme s nimi o přestávkách po sobě stříkali vodu. Jednou jsem byla rukolapně přichycena při akci a samozřejmě jsem hned vyfasovala poznámku, která tenkrát u nás doma vyvolala veliké veselí a vstoupila do rodinných dějin. Takový bezvadný jazykolam totiž člověk jen tak nevymyslí: „Přes přísný zákaz třídní učitelky stříkala Lucie po třídě stříkačkou.“
Děkuju moc za bezvadné komentáře! 🙂 Většinu zmiňovaných her jsem hrála taky, až na drápky – ty mě minuly.
Jak pravila Abyt, každý hra byla dobrá, pokud se u ní dalo lítat a křičet:)) Pokoušení démonů… už jsem vám vyprávěla o té sekeře? (wasntme)
Jinak pokud jde o nudu na cestách, tak tím myslím cesty od čtyř pěti hodin výš. Samozřejmě si povídáme, posloucháme hudbu, rádio, knihy… ale jak je cesta moc dlouhá a já neřídím (Jenny! Řídím nebo trpím – to bych až na výjimky podepsala:))) a jedeme po dálnicích, tak mám dojem, že i původně pohodlné sedadlo v autě začíná aspirovat na lože Záhořovo. Já jsem člověk hýbací a sedět a nic nedělat mi jde mizerně 😛
Jinak se omlouvám, ale ač jsou záda o chloupek lepší než včera, sezení u stolu je stále utrpením, takže se moc nerozepisuju (angel)
Pro ty, které zajímá, kdo je usporákus – je to člověk, který stále stojí u sporáku (rofl) Hráč potřeboval slovo, začínající na US (je jich opravdu velmi málo a všechna už byla vypotřebovaná)) a zároveň hodlal vyautovat hráče následujícího. Když nám to slovo nakonec prozradil, usoudili jsme, že je tak roztomilé, že jsme ho nakonec adoptovali jako název hry.
no vidíš,mě po tvém vysvětlení naskočilo ještě jedno slovo – Usporákus – člověk spořivý nebo šetřivý Spořílek,Šetřílek … nezahrajeme si to U Vávrů???
Jak málo slov na us 😉 . běhen pěti minut jsem si vzpomněla na třicetva a to jich bude víc.
Jde jen o podstatná jména.
No dyť jo 😉
Klik klak mě minul, pamatuji si, že tyhle kuličky někdo přinesl, když jsem bydlela v Praze na koleji a můj budoucí muž se je naučil virtuozně ovládat (na podobné blbosti byl vždycky kadet 🙂 ), ale mezi námi děvčaty tato zábava nijak výrazně nezabodovala.
Všechny hry, tady zmíněné, pamatuji, a musím se smát při vzpomínce, jak jsme hráli na četníky a na zloděje – většinou pod taktovkou dvou největších sígrů v ulici, bratrů Žákových, a jejich otec byl shodou okolností policajt. (chuckle)
Jo a taky jste při vyučování hráli piškvorky?
Jízda autem mě uspává a když jedu se svým mužem, klidně zdřímnu. Vím, že on příliš nestojí o nějaké rozptylování, pustí si své Radio Beat a je spokojen. Zajímavé je, že když jedu s některým synem, spát se mi nechce a většinou si během jízdy povídáme.
My za dlouhé jízdy vždy posloucháme autoknihy, půjčené v knihovně. Ale začneme poslouchat až na dálnici, kdy máme před sebou minimálně hodinu jízdy bez zastávky (jinak radio, hudební CD a povídáme se). Knihy v nezkrácené verze mají většinou 6 až 9 CD, takže vystačí na cestu tam i zpět. Ale párkrát se nám už stalo, že jsme po návratu zůstali sedět v autě v garáži a poslouchali poslední CD, aby se druhý den mohla kniha vrátit.
Jinak naše dětské hry se povětšině shodují s těmi už uvedenými. Hry ve městě byly hlavně šivhadlo a panák před domem. Skákat gumu se stalo hitem když už já dávno nebyla dítě. Klikaci kuličky jsem také měla, ale byly myslím dřevěné a koupené v hračkářství. Na chatě pak byla naše nejoblíbenější hra „na pikolu“ a různé míčové hry. V horku, dešti a pak večer karetní hry, nebo halma.
Velmi oblíbenou hrou byly „drápky“. Znáte ji někdo ??? Nás ji naučila maminka, která to zase uměla od svojí maminky. Nebylo k ní třeba nic kupovat, stačily kamínky. Našlo se 5 kamínků, co možná stejné velikosti a tvaru (velké tak, aby se jich všech pět vešlo do dlaně). Drápky mohl hrát jeden pro vlastní zábavu, nebo s ostatními, počet neomezený. Na hladké ploše (stole, hlíně..) se 4 kamínky rozložily do řady (nebo čtverce). Hráč vyhodil pátý kamínek do vzduchu a než dopadl, shrábnout jeden ležící do dlaně (a zachytit ten padající – měl v dlani 2). Pak jeden kamínek odložil, druhý vyhodil znovu a shrábnul další (zase měl v dlani 2) a další a další. Potom položil 2 kamínky, další vyhodil nahoru a najednou shrábnul dva položené (v dlani měl 3). Opakoval s další dvojicí. Pak rozložil 3 a shrábnul (+ čtvrtý samostatně). No a nakonec rozložil 4 kamínky buď do řady, nebo tak 5-6cm čtverce (tedy ne na hromádku), pátý vyhodil a shrábnul všechny čtyři. Když některý hod nestihl, byla řada na dalším hráči. V druhém (třetím atd.) kole se kamínky kladly od sebe na větší a větší vzdálenosti. Takže záleželo jak na hbitosti ruky (na rychlosti „drapnutí“ kamínků), tak na výšce vyhozeného kamínku, aby hráč vše stihnul. Hra se mohla vylepšovat třeba tím, že se vyhodily najednou 2 kamínky, jeden shrábnul a ty dva chytly. Pak se třemi atd. Místo kamínků se daly použít malé hrací kostky (ty s tečkami, já měla sadu maličkých 1cm velkých). My máme kolem domu spoustu kamínků a tak jsem si našla odpovídající „drápky“ zkusila s nimi hrát. Ale s politováním jsem zjistila, moje ruce už nejsou zdaleka tak hbité a prsty tak ohembé jako za mlada. Drapnout kamínky jednotlivě šlo ještě snadno, dvojice hůře, shrnout trojici byl problém a čtveřice se mi nepovedla vůbec. Tenkrát jsem se rozhodla hru trénovat, ale jaksi k tomu zatím nedošlo. Možná ode dneška začnu.
Drápky děti hrají také, jen těch kostiček je buď šest nebo devět.
A to se jim vejdou všechny do dlaně? Kuličky asi ano, ale kostičky ??? Ale jsem ráda, že hra úplně „nevymřela“ 🙂
jj,hrajeme je na akcích vlastně pořád….
Na klikací kuličky si dobře vzpomínám, když nás klikalo několik zároveň, byl to pořádný randál 🙂 . Napřed jsem se ulekla, že jsi klikala Martinovi v autě (chuckle) .
Také nemám ráda dlouhé přejíždění jako spolujezdec. Nebaví mne to, pasivně sledovat provoz okolo už vůbec ne. Puoze zpočátku a pak se začnu nudit. Bohužel rádio moc nemám ráda, ani doma, v autě už vůbec ne, ráda slyším motor a ty radiožurnály…. přesně tak, Opakovací Náčelník Velké Ucho – je to na zbláznění.
Dětské hry zde zmiňované znám, hrávala jsem je taky.
V autě jsme hrávali slovní fotbal. A pak jsme si jednou na Slovensku vzpomněli na Rychlé šípy (jak se ti hoši pěkně a tiše baví… kdo uvidí koně má bod). No a začali jsme hrát „kdo uvidí koně má bod“. Jenomže koňů takhle člověk potká dost málo. Zato jsme potkávali hafo ovcí a krav. A protože Junior neustále hlásil krávy a ovce místo koní, uvalili jsme na krávy a ovce záporné body. Stádo člověk nemohl stihnout spočítat, stádo byl tedy desetinásobek jednoho kusu. Tedy kůň +1 bod, ovce -3 body, kráva -5 bodů. Kozy a prasata bez bodu. Stádo koní +10, stádo ovcí -30, stádo krav +50. A jelikož pak bylo třeba najít i vyšší počet bodů plusových, ustanovili jsme za viditelně ožralého za denního světla +100. Musím říct, že to občas hrajeme i dneska, kdy je Juniorovi 25. A klidně i bez něho 🙂
Milá Dede, kdyby si bydlela v době kliklaků v místě mého bydliště asi by jsi byla jednou z adeptek určených ke slibované vraždě. Hodlala jsem ubezdušit všechny. :-))
My jsme nejraději hráli na četníky a zloděje, ti méně ofrklí byli vždy četníci.Taky se v našem okolí hojně stavělo a tak jsme lítali po stavbách a sjížděli po zadcích základy nových domů.Protože jsem bydlela u babičky, stačila mne bábrlinka vždy očistit než přišla přísná matička ze zaměstnání, vždy řádně nevrlá. Hodně jsme skákali „školku“ přes švihadla a balonem o zeď.Figury byly očíslovány od jedničky do až.. už nevím.:-)) V kuličkách jsem byla přeborník, ve škole jsme hrávali město,řeka, zvíře, věc a války lodí, to se muselo nějak jedním tahem na papíře udolat protivníkovu loď.Pak si ještě vzpomínám na „Cukr,káva,mlíko, čaj. a také Honzo vstávej,o kolika, – jeden slepičí a dva sloní (kroky). V autě buď řídím nebo trpím.
Asi jsem v době klikacích koulí ještě nevnímala 🙂 protože nic takového si nepamatuju, ale přebíračku i gumu jsme hráli (nebo spíš hrály) často. K přebíračce se mi v duchu asociuje ještě jiná hra, taková věc skládaná z papíru, nevlékala se na čtyři prsty a otvírala se jedna nebo druhá část. Byla popsaná (a asi i očíslovaná) a podle toho, co si druhý hráč vybral, se střídavě otevíralo-rozpočítalo a nakonec z toho mělo vyjít, co je člověku souzeno nebo tak. A venku jsme hráli přehazovačku přes kovové konstrukce na sušení prádla a ještě jednu hru, co tu nikdo nezmínil. Ta patřila na klepadlo koberců a jmenovala se Na ucho; všichni se musí držet klepadla a chytač se musí poslepu někoho dotknout. Na klepadle se dalo vylézt na horní tyč nebo se prosmeknout pod ním, takže možností úniku bylo celkem hodně.
Hrály jsme taky hry, kdy se ve dvojici tleská definovaným způsobem do rytmu nějaké říkačky a moc mě potěšilo, když jsem to teď viděla u malých holek, dokonce používaly i ty stejné říkačky. A nejvíc mě pobavil kamarád, co na ně koukal spolu se mnou a zcela nechápavě se ptal: „A co je účelem té hry? O co se jako snaží?“ Zjevně mu nešlo do hlavy, že tam chybí vítězové a poražení 😀
To papírové bylo Nebe – Peklo
Ke všem již zmíněným vzpomínám si ještě na jednu hru s hrůzostrašným názvem -na krvavé koleno -. Zaříkávání znělo – jedenáctá odbila a lampa ještě svítila, krvavý koleno už déééé. Pak bylo nutno lítat jak utrženej sem a tam. Nevzpomínáte si někdo v čem spočívala zápletka?
koho krvavý koleno chytilo,byl dalším krvavým kolenem a chytali oba atd..vyhrál ten, kdo zbyl poslední….
ale teta Wiki to zná ještě jinak:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Krvav%C3%A9_koleno
Aha, tak Krvavý koleno byl démon, dík za osvětlení, jj, děti nevědí s čím si zahrávají. 🙂
Jo, jednou na chatě v rámci ukončení prázdnin jsem tím strašila dětičky,herecký výkon jsem podala k tomu. Ještě dnes mi to někteří rodiče připomínají. Hlavně, že všechna děcka zalezla do stanů a byl od nich pokoj. 🙂
U nás se tomu říkal Krvavý dědek – zápletka spočívala v tom, že se zaříkávalo hrůzyplným hlasem a pak se „zděšeně“ lítalo, aby nás Krvavý dědek nechytil (rofl) – velmi kultivovaná hra, která se hrávala za šera a Krvavý dědek měl noru ve sklepě a když se hrabal po těch schodech – jó, to jsme ječeli.
Éch, Ygo, véélmi kultivovaná hra tříbící něžná dětská nitra. 🙂 A jo, nejlepší na tom bylo to ječení.
Samozřejmě, kuličky jsem měla, ale nebyly ukradené z náklaďáku (i když jsem věděla, že se to dělá), ale byly koupené, z jakéhosi tvrdého a těžkého plastu. Toho randálu, co nadělaly (chudáci rodiče!). Taky jsme skákaly gumu a panáka, školku se švihadlem a s míčem o zeď (měla jsem krásný duhový míč). Přebíračka z provázku na rukou, to byla naprostá samozřejmost, to jsme měly pořád v kapse nebo v tašce. Jak už tu bylo zmíněno, jako malí jsme hrávali „Honzo vstávej“ a „Čáp ztratil čepičku“ a pak ještě „Cukr káva limonáda čaj rum bum“. Později jsme pak hrávali docela náruživě „vybiku“ (vybíjenou) a „Král vysílá své vojsko“. Dokonce jsme hrávali i kuličky. No to už je všechno dávno pryč, doba her … Jaká to byla krásná odpoledne, klíč na krku a v naší části sídliště jsme znali snad každý čtvereční metr.
Tak já kuličky neměla,nějak to šílenství okruh mých vrstevníků minulo. Ani gumu jsem neskákala, míčová, švihadlová i“ panáková“ školka mne bavily,ale vybíjená, polívka se vaří, maso m na talíři…, jízda na koloběžce a později na kole,fotbal s bandou kluků nebo hra v kuličky,lezení po stromech a střílení z vlasnoručně vyrobeného luku a střelba z praku to byly mé nejoblíbenější zábavy.Lítali jsme venku skoro do tmy a užívali jsme si velikou spoustu legrace i dětského dobrodružství.Jen maně si vzpomínám, jak se u nás ve třídě, asi v 6-7. třídě základky hrála košíková. Měli jsme třídu fakt velikou a měla jakýsi výklenek vzadu. sic opravdový koš tam nevisel, zato ten odpadkový z pvc se zavěsit dal snadno. dupot a údery n míče o podlahu se nesly daleko, takže často přitáhly pozornost některého z vyučujících, kteří drželi dozor na chodbě, a kteří nás často nekompromisně ze třídy vyhnali .
My jsme ve třídě zase házívali mokrou houbou. To byla paráda, takový přímý zásah nacucanou houbou do obličeje a člověk se musel jít usušit. Zásahy do zdi byly samozřejmě patrné a občas jsme smetli i nějakou nástěnku.
A pak taky „flusání“, pamatujete? Vyšroubovala se „versatilka“ (mechanická tužka) a tou trubičkou se foukala buď rýže nebo mrňavé papírové kuličky.
A když byly kolem vánoc mandarinky, tak se vysekl kousek kůry a tím se tááák krásne flusalo…
No a v zimě se tou verzatilkou vykrajovala flusací kolečka z pomerančové kůry. Jenže to šlo jen v zimě, jinak pomeranče nebyly 🙂 A z kubánských to nešlo 🙂
Jo a smradlavou mokrou houbou jsme sundali ze zdi Husákův portrét. To byl dost průšvih, ale mlčeli jsme jako hrob úplně všichni.
vyžvejkaná žvejka a modelína….do vlasů..to bylo něco….
My jsme tu modelínu flusali na strop. Kuličky se tam přilepily a zůstaly, učitelé nám pochopitelně nadávali. Bylo to tak na stropě celý školní rok, odstranili to vždycky o prázdninách v rámci malování.
Vyžvejkaný žvejky se lepily buď zespoda na židle nebo do lavice (devil) .
Synáčkové tuhle hru dovedli k dokonalosti. Za pracně naspořené penízky z kapesného nakupovali dutinky na cigarety. Nasliněné dutinky se foukaly na strop třídy, kde krásně držely – a dlouho 😀 Párkrát jsem byla volána do školy i s ostatními rodiči za účelem odstranění těch krápníků ze stropu. Tatínkové lezli po štaflích a maminky zametaly. (devil)
Tak ty dutinky, to je tedy už vyšší úroveň, to uznávám 😀 . Ty plastelínové kuličky nebyly tak nápadné.
My jsme tak akorát museli vždycky obnovit ty shozené nástěnky, to bylo celkem nenáročné. Malovalo se o prázdninách, nikoho by bylo nenapadlo chtít to po nás po dětech. To by tedy teprve bylo peklo!ˇ
Čas od času jsme šmirglovali lavice (byly dřevěné), abychom odstranili různé malůvky a hanlivé nápisy. To se stejně nikdy nepodařilo 😀 . Ale bezbarvákem je pak lakovali hromadně taky o prázdninách.
Taky přiznávám dutinky – na gymplu. Držely na stropě celý rok 🙂
My s nimi polepili strop v kině. To byl cirkus potom 😀
A ta houba tak nádherně smrděla. A kolikrát jsme museli malovat – a dokonce i lakovat lavice – třídu
Pamatuji si jak ta houba děsně smrděla. :-))
My jsme také plnily rozdělanou tužku versatilku papírovými kuličkami a praly s nimi po sobě, ti větší neřádi pak i po učitelích. Kolikrát lítaly facky neb naše třídní se vždy ptala kluků, chceš poznámku nebo facku a pak to jen zadunělo. :-))
Klik-klak mě minul – jednak vzhledem k mojí „šikovnosti“, jednak přišel, když už jsem byla větší, takže cvakání kuličkama bylo pod naši důstojnost.
Nejvíc času děcka z našeho baráku i sousedních strávila s kapitánem (vybíjená). Tři čáry cihlou přes silnici a už se hrálo. Když jelo auto, jen jsme se stáhli ke kraji a pak pokračovali. Jen dodnes nechápu, že se nám nikdy nepodařilo rozbít výlohu obchodu, před kterým jsme hráli.
Moje dětství spadalo do doby, kdy jsme nejvíc prožívali dobrodružství Sedmi statečných a Vinnetoua, snad proto jsme mimo školky se švihadlem a s balonem měli i školku s nožem (byla jsem DOST dobrá 😀 ). Ta měla dvě varianty, při jedné se nůž zabodával do země, při druhé do dřevěné kůlny.
A snad nejvíc řevu bylo u Bumbrlíka.
Tak vím, že kluci klikklaky měli (snad sedmá – osmá třída), ale nebylo to nic světobornýho, tudíž to na mně následky nezanechalo (ten přední zub se mi uštípl, když jsem zblízka přihlížela klučičí rvačce a naráz, z ničehožnic, z klubka vyletěl loket …).
Jinak jsme hrávali mimo zde zmiňovaných ještě na tichou poštu – když nás bylo osm – deset (jeden čas na našem konci bylo děcek habaděj), tak ty zprávy byly dost podivné. A na námořníky – to se říkala taková říkanka – Na palubě bylo šest námořníků, námořník číslo 1 zaspal … Námořník: „Kdo pane? Já pane? Já ne pane!“ … Kapitán: „A kdo tedy pane?“ … Námořník „Námořník číslo pět pan!“ … a pak se musel hlásit stejně námořník číslo pět a tak pořád dokola a kdo to splet, dal fant a pak se fanty vykupovali a to byla teprve sranda. Hrávali jsme to vpodvečer a bývaly to moc hezké chvíle.
Taky jsme hrávali na města (obdoba pivo-víno-rum) – každý hráč byl nějaké město (nebo chlast (rofl) ) a vyhazoval se balon, vykřikovalo se město a hráč toho jména ho musel chytit a zase vyhodit …
Školky se hrály jak s balonem tak se švihadlem, skákal se panák a hrála pošupka (ta prakticky furt, protože k tomu stačil kus cihle – nakreslit šest čtverců, házet kamínek a poskakovat a pošupovat tím kamínkem tak, aby neskončil na čáře).
Tak mne napadá, že tyto hry bysme si mohli zahrát na setkání (chuckle)
Ale teď jsem si vzpomněla, co se na našem konci dědiny hrálo přímo vášnivě a to byl begbiš – ten hrávala aj naša mamka. Holky hrály spíš „na spojení“, a kluci zas „na zaháňku“ – to byl teprve adrenalin. My holky jsme hrávaly klasickýma begbintonovým nářadím (pálky + košíček), ale kluci si vyráběli dřevěné pálky a hráli buď tenisákem nebo pinpongáčem …
Všecko se to odehrávalo na ulici, neb jsme bydleli úplně na konci (na vyhnálově) a tam jelo auto maximálně třikrát za týden (chuckle) – jó to byly časy.
Vlastně jo, na města jsme hráli taky a Honzo vstávej a Čáp ztratil čepičku. Ve své podstatě šlo o to na signál lítat jak urvanej a někdo honil 🙂
A pak taková ta hra, jak holky stály v kruhu, měly položené dlaně jedna na druhou (jako kolem dokola) a říkala se nějaká úplně nesmyslní říkanka, na každou slabiku si holky pleskly o ruce a na poslední slabiku se muselo uhnout, pokud ne, tak ten člověk vypadl… a ta říkanka byla něco jako „parparibari kvasinkvo, ubmaj kví a umbaj kvo…“ nepamatuje si to?
tak u nás: Ó baribari Vasimbó, umbaj kví,umbaj kvó… ta mi utkvěla..a taky hlava,ramena,kolena ,palce….
Přijela tetička z Číny,dovezla kopeček hlíny a na něm bylo písmeno …. – obdoba Čápa.
k tomu Radiožurnálu..já se přistihnu i při tom, že ho mám puštěnej a nevnímám ho, teda v autě…když se mi chce spát,pustím si ruský národní,řvu si s Alexandrovcema a mám otevřený okýnko..a je po spaní…:-D
Tak tyhle kuličky se mi matně vybavují, ale že by cvakali všichni? Vlastně jsem je zblízka nikdy neviděla. My skákaly školku přes švihadlo, s míčem o zeď paneláku , joj, dnes mi vstávají vlasy hrůzou, ale na nás tehdy nikdo nevyletěl 🙂
Gumu až později. Hrozné je, že si ty figury vůbec nevzpomínám. Ze švihadla jen to závěrečné vajíčko ; )
My v autě zpívali. Mamka znala písniček, že to vydrželo na tři dny cesty, taky jsem to tak dělala. Dnes posloucháme audioknihy. Tady je důležitý výběr, protože musí vydržet spoustu hodin.
Divné je, že těm rádiím nevadí, že je nikdo neposlouchá. Reklamy bych ještě přežila, ale když začnou číst zprávy a pustí přes ně podkres dum-dum, který je přehlušuje, vypínám okamžitě a bez milosti 😀
Když nad tím přemýšlím – školka na švihadle – pravou napřed, levou napřed, snožmo, po pravé, po levé, snožmo pozadu, překřížené doprava, doleva, vajíčko popředu, vajíčko pozadu?
Chjybí ti tam dvojskok (musíš stihnout to švihadlo protočit dvakrát během jednoho výskoku) a přeskakování roztočeného švihadla v kruhu.
A my měli ještě motýlka (jeden cvik se skládal ze třech skoků)
žlutý klik-klak mám ještě doma, origo, žádný kuličky z tykadel..a zarámusit tím umím do dneška. super kráválová hračka…a koupila mi ji maminka 😀
Co omlácený klouby, i uraženej kus zubu (sousedovic Viloušek), mívali chlapci kuličky modré,vínové a jediný žlutý jsem měla já…úplně ten charakterictickej zvuk slyším…. 😀
Umím, zejména na dálnici, upadnout do spánku, ze kterého mne neprobere ani krupobití. Blbý je, že to pak moje tělo zkouší i když řídím (D1 považuji za nejlepší ukolébavku) a když zastavím, že se teda vyspím, proberu se.
Čtení mi taky nejde, rádio odmítám, vozíme pár kazet.
Kuličky mne úplně minuly.
Taky ty kuličky jsme někde viděla, ale nikdy neměla. Měla jsme jojo (ale zázraky nic moc), skákala jsem gumu, záhadnou obíhací hru kolem sochy před školou (hlídač tě nesměl načapat v pohybu, socha stála na dost vysokém kvádrovém soklu a člověk se musel pořád aspoň jednou rukou držet horní hrany) a hru „město, zvíře, rostlina“ přejmenovanou na „město, moře, kuře) jsme hráli v družině pořád. Skákali jsme školku přes švihadlo a hráli vybíjenou o panelák nebo trafostanici (ta byla lepší, měla několikero plechových vrat. Divím se, že nás dospělí nezabili.)
S dětma v autě jsme hrávali město… atd, slovní fotbal, hádej koho myslím, na řečené slovo zazpívej písničku.
V autě celkem ráda spím, ale Mušketýr si rád povídá, tak se snažím zůstat vzhůru. Rádio poslouchám kvůli dopravnímu zpravodajství. Večer je to už čiré zoufalství, nedokážu u toho vydržet. Pokud totiž ten den slyším potřetí „brouky z májový louky“, šílím. Naše rádia zásadně hrají buď starý cajdáky (Kája Gott zamlada), nebo ten stejnej popík furt dokola. Reklamy už umím nazpaměť, ze znělek rádia Impulz jsem na mrtvici. V adventu nehráli nic vánočního, jen pořád ty stejný dusačky. Dřív jsem třena poslouchala večer Český rozhlas, ale v poslední době je na houby i ten. Proto na dovolenou vozíme pakl cédéček a ty spolujezdec přehazuje podle potřeby.
No fuj, takhle mi připomínat moji nemehlovitost, že se nestydíte 8) … Kuličky mám asi pětačtyřicet let (hrůza…), leží stále někde v šupleti. Koupené, ale buď jsem takové neuvěřitelné nemehlo, nebo mi při prodeji podstrčili nějaký zmetek šmatlavý – tedy radši věřím že klaku neschopný nejsem já, nýbrž klaku neschopné kuličky … Abych to upřesnil, tak klik se mi vydaří, rozhoupávat a udělat několik kliků za sebou, dokonce i klak se mi k nim podaří přidat, matně si vzpomínám že se mi snad kdysi podařilo klaknout i dvakrát a možná i třikrát, ale kulometná palba klikklak-klikklak-klikklak-… je očividně mimo schopnosti mé zřejmě nejemné motoriky či mých klikoklakovacích kuliček 🙂 …
zkrať si délku špagátků 😀
Táto móda ma nejako obišla, možno to hrali naši chlapci, dievčatá asi ani nie. Gumu hrávali mladší ako my, u nás tuším najviac frčala vybíjaná a keď sme boli menší, na prvom stupni, tak skákanie škôlky – nakreslila sa aj kúskom tehly na asfalt alebo betón na dvore a už sa skákalo ostosedem. Na nudu po ceste autom sme hrávali s deťmi meno-mesto-zviera-vec, určite poznáte, jeden si v mysli odriekava abecedu, druhý mu povie kedy „dosť“ a na to písmeno musí každý do radu povedať všetky 4 kategórie. Aj slovo na posledné písmeno sme hrávali, ako píše RenataE, len tu sa tie písmená začnú veľmi rýchlo opakovať… Keď sme chodili pre synovca na víkendy a chceli sme zmenu, išli sme nie po diaľnici ale po kopcovitých cestách na úpätí Malých Karpát. Tam sú niektoré kopce také, že nevidíte za horizont a je to dosť adrenalín sa hore poriadne rozbehnúť a potom sa z vrcholu spustiť, koľko to dá, až máte šteklenie v bruchu (keď to tam človek pozná a vie kde si to môže dovoliť). A dolu kopcom sme všetci z plna hrdla robili „uuuáááááá“ a deťom sa to strašne páčilo. Keď sme došli na rovinu, synovec sa vždy sklamane pýtal, a to už fakt nebudú žiadne kopce? (keď bol mališký, hovoril „kopse“ (chuckle) )
A kecanie v hudobných rádiách z duše neznášam a už aj v nich sa začali ako mor objavovať dlhočizné bloky reklám, stále tých istých dokola, grrr…
Medzi mestom Tisovec a obcou Muran sa tiahne takmer rovna ( na dlhsom useku bez zakrut), ale vlnovkovita cesta. Tam sa da pekne uzivat „steklenie“ v zaludku. Len som sa pred cestou musela najest, lebo ak moj zaludok bol prazdny, pri tychto manevroch silne protestoval 😛 .
Klikací kuličky jsem neměla.
Ale pamatuji si, jak jsme skákali gumu. To byla zábava.
Míšo, já jsem kuličky taky neznala, ale gumu jsme my holky skákaly vášnivě, do školy se chodilo o 20 minut dřív, ať máme čas si zaskákat, ze školy ke kamarádce na dvorek, v nejhorším případě gumu natáhnout mezi židle a skákat sama.
Kuličky jsem pochopitelně měla, myslím, že byly hnědě melírované a byly kupované. Úplně nejlépe zněly v průchodu mezi paneláky – znáte to, takový ten jeden byt není a místo toho je v tom dlouhatánském paneláku průchod na druhou stranu. Tak tam se to nádherně rozléhalo. Akorát nám to většinou moc dlouho nevydrželo, kdo bydlel okolo nebo nad tím průchodem nás brzo pakoval.
Skákali jsme gumu a panáka, hráli školku o barák – taky dobrý pro klidné bydlení. U nás byla specialita roztahovák, hráli ho kluci i holky, až jednou sousedka málem přišla o oko, tak to potom někteří z nás dostali zákaz. Přebírání – jsem si zrovna tuhle vzpomínala na všechny možnosti, tím jsme se bavili ještě na střední.
Jo a v autě, tak tam se buď s Bimboušem bavíme, posloucháme staré kazety a pokud mohu, tak spím. Ale na rozdíl od mého otce Bimbo nerad vozí spící auto, tak se snažím nespat
Klik-klak, míč na míčovou školku,Sochy,Honzo vstávej,gumu,panáka,skákaly jsme i kostku. Prak,merunu na fotbal, přebírání mě nebavilo,obíhačku-u pinčesu,škatulata,chodí pešek okolo,na schovku,krvavý koleno…nepamatuju si to ho nějak moc???
U nás hra Na sochy měla odnož Na židličku – jé, to bývala sranda, když se ty „židličky“ zkoušeli, jestli kupce udrží (rofl)
Jo, všechny hry ani vypsat nejdou a hlavně -lezli jsme tam, kam se nemělo, pamatuju se, jak jsme lítali po střeše nějakých dílen na Kačerově, byly to dřevěný válečný baráky. Honil nás hlídač a všichni utekli jenom mě chytil a já mu pochopitelně na vše odpověděla, děsně jsem se bála. No a potom to krátké období skautingu a s ním i výpravy. A pochopitelně spousta her
No jejda, na to jsem zapomněla, škatule a sochy, tož pravda, taky znám. 🙂
Gulicky klik-klak som nemala, to mavali u nas na zakladke chlapci. Ked prisla moda preskakovacej gumy, uz som bola na nu prilis stara. Pamatam si, ako sa deti aj ich mamy nahanali za Ceckami (Tana ma Cecka, to neni lecka 🙂 ) .
Zaujimave, dnes sa uz dievcata so skakacou gumou nehravaju. Alebo som ich minule leto iba nevidela ?
Ono zas pride niekto, kto vymysli nejaku „kravinu“, deti sa za tym budu nahanat a ked z toho vyrastu, pride zas nieco nove 😛 .
Ak musim cestovat autom (autobusom) na dlhsie vzdialenosti, najradsej spim. Teda ak sa neda pozorovat krajinu.
Dede, Ty nariekas, ze po hodine Ti uz akakolvek hudba lezie na nervy. Ja som v Osterreichu opatrovala jednu babku, u ktorej sa smela pocuvat len vazna hudba a spravy. Predstav si, ze 2 (slovom DVA) tyzdne smies pocuvat od rana – do vecera len synfonicku hudbu. Po dvoch dnoch by som bola vdacna za Moravanku, aleba Metalliku :@ .
Klikací kuličky jsem měla, máma mi je někde sehnala, byly červené. Vím, že to bylo na základce a asi tak po dvou měsících toho klikacího šílenství to ředitel školy zakázal, dělalo to strašný kravál 🙂 Před pár lety, když Hřívnatec propadl jojování, žonglování a podobným věcem, jsem je dětem koupila, ale moc je nezaujaly. Zaujalo je jenom to, že jsem s tím nesmyslem dokázala zacházet já.
Přebíračka stále žije, tam jsem taky nahnala body. Skákací guma u nás nežije, ale je to škoda, bylo to hezké cvičení, dodnes si všechny ty prvky vybavuju. I to, že když zrovna nebyly pohromadě tři holky, tak se guma navlékla přes kulatou plechovou popelnici, která měla ty správné proporce.
A souhlas s Alasdairem – hra „jsem rostlina/zvíře“ je i u nás populární. Taky slovní fotbal (pro mrňata na poslední písmeno, pro větší na poslední dvě písmena) a jeho odrůda, zvaná „usporákus“. To je slovní fotbal, při kterém ale nevyslovíte následující slovo, ale opíšete ho. Příklad: výchozí slovo je buGR – následuje třeba GRiotka, ale vy řeknete „nápoj, způsobující opilost“. Je to hodně náročné na pozornost, protože leckdy je několik možností řešení – místo GRiotky by taky mohl být GRog a je jenom na hráčích, jestli si dokážou vybavit všechny možnosti, vyplývající z opisu a navázat dál. Hráli jsme to kdysi se spolužáky na gymplu každý den a kdo uhodne, co/kdo je usporákus, tak má hvězdičku 🙂
Část trouby?
Kuchař
kus sporáku?
Ahoj. Neměl jsem tyhle kuličky a ani nevím o nikom kdo by je měl. Ale jinak, když jsem v létě vezl autem synovce a neteř na výlet, poměrně daleko, bavili jsme se v autě hrou „jsem rostlina/jsem zvíře“. Vydrželi to docela dlouho. 🙂