Miluju zimu, ale nejsem lyžař. Martin miluje zimu i lyžování, ale má problém – synové došli:)) Tedy pořídili si své rodiny, své plány na dovolené a Martin je najednou bez lyžařských parťáků. Tak jsem za nás – jeho děvčata – navrhla, že pojedeme do zimních hor s ním. Zatímco on bude lyžovat a já s vlčkama projdeme nějaké ty kopce pěšky.

Abych vysvětlila to moje (ne)lyžování. Jako malá jsem měla velký problém s jednou kyčlí, i měla jsem zakázanou spoustu činností, včetně lyžování. Což byl problém, protože v zimě se za naší horskou babičkou prostě bez lyží dostat nedalo.

Berry a zimní alpské radovánky

I usoudili rodiče, že malé lyžičky a později běžky, na kterých nesportuju, ale které používám k dopravě svého já z bodu A do bodu B, jsou akceptovatelné za podmínky, že mi budou dostatečně často říkat, abych byla opatrná.

Ari a zimní alpské radovánky

Výsledek této politiky (ne)lyžování byl vcelku nasnadě – nesnášela jsem lyžování, bála jsem se jezdit rychle a to, že existují pohodlné upravené běžkařské stopy, které mají omezené množství strmých kopců, jsem objevila až v hluboké dospělosti. Do té doby jsem jezdila buď více či méně zledovatělých strmých horských cestách, nebo hlubokým sněhem – jinými slovy na chalupu a zpátky.

Oberau Wildeschönau, „náš“ kousek vesnice

Opravdu jsem si běžkování užila až v Norsku, což mělo několik důvodů. Jednak jsem dostala prvně v životě pořádné lyže (na nelyžování obvykle stačilo, co bylo) a jednak jsem většinou jezdila do Nordmarky lyžovat sama – tedy jen s Nazgúlama. A psi nikdy nezdvihali obočí, když jsem si před prudkým sjezdem sundala lyže a sešla to pěšky, nebo ten kopeček sjížděla s hrůzou v očích. Dokonce ani neměli nejapné poznámky, že do kopce jezdím rychleji než z kopce:))

Kolem byly vlídné schůdné kopce:))

No, a když jsem se tedy nakonec s lyžemi spřátelila, zranila jsem si v Anglii ten kotník (a klenbu nohy) tak nešťastně, že mám nejspíš s lyžováním utrum úplně. Nemůžu říct, že by to můj život výrazně ochudobnilo, obzvlášť když se zimy poslední roky vlastně nekonají a tady v kraji i za sněhu bez problémů všude projdu pěšky.

Můj obvyklý pohled na cestách:))

Když jsem tedy kývla na zimní dovolenou, začala jsem si hned dělat starosti – dá se v Alpách taky chodit v zimě pěšky nebo je to všechno zaměřené na lyžaře? Na zimní dovolené jsem byla naposledy v roce 2008 v Norsku a Alpy obvykle vídám jenom z letadel. Baty mě uklidňovala, že v Rakousku to s turisty umějí a určitě tam cesty pro lidi a psy budou. Musím říct, že měla pravdu:))

Takhle to vypadalo třeba v lesích

Ubytování jsme si zajistili v soukromí v Tyrolích, v Oberau Wildschönau. Ukázalo se, že jsme měli šťastnou ruku, protože dům našich domácích byl hned na kraji vesnice, kousek od přívětivé rokle s potokem a pod strání, přes kterou vedla pěší stezka – tedy ideální pro každodenní ranní venčení psů. Holky to tam milovaly, bylo tak k dispozici dostatek klacků a já je mohla v hlubokém sněhu aspoň kapku vyběhat.

Míjely jsme četné farmy

Doufala jsem, že i unavit, ale to se mi s Ari nikdy nepovedlo, ta snad má někde pod ocasem soukromý jaderný reaktor:)) Jak ale s pokračující oblevou sníh těžkl, musela jsem dávat i pozor na to, aby si neublížily – Kazanovi se to právě pro samou radost ze skákání do hlubokého sněhu tenkrát v tom Norsku podařilo, bolestivě si poranil vazy na přední noze.

Kopce vypadaly na dosah ruky:))

A k té oblevě. V Alpách nebyl skoro žádný sníh ještě na začátku ledna. Pak ale začalo pořádně sněžit, stejně jako u nás, a týden před tím, než jsme tam měli jet, tam bylo takřka ideální počasí – mrzlo, občas sněžilo, dokonalá zima. Jako u nás. Jenže já se dívala na předpověď počasí.

Už ta na cestu do Alp, tedy na 23. ledna, byla děsná. Nejdřív za mrazu příval sněhu, po něm přechod fronty, náhlé oteplení a déšť. A celý další týden měly teploty v Alpách stoupat – od třech stupňů, přes pět až k osmi, s určitou nadějí, že aspoň přes noc bude maličko mrznout. Na konci ledna!

Oberau – kaplička

Cesta byla přesně tak děsná, jak předpověď pravila a nemít moje auto, bylo by nám ouvej. Po spoustě sněhu na našem území jsme v Německu vjeli do deště, který prostě nepřestal – jen v Alpách se změnil spíš na silnější mžení.

Přesto tam bylo nádherně. Jenže jak týden šel a předpověď se naplňovala, sníh mizel před očima. Martin říkal, že i v těch dvou tisících metrech zasněžují, dole začal mizet sníh nejdřív na vrcholcích jižních svahů, kde nestínily jiné hory, potom mizel i ve stínu.

Pohled z Hochgurglu směrem na sever (více méně:))

Mysleli jsme, že dole na jihu u italských hranic, kde jsou kopečky aspoň o tisíc metrů vyšší, to bude lepší, tak jsme se tam vypravili na výlet. Jenže jak jsme jeli podél Innu na jih, sníh mizel – nejdřív jen na jižních svazích, potom všude. U odbočky z dálnice A12 na silnici č. 186 směrem na Ötz a později Sölden už dole sníh vůbec nebyl a museli jsme se zase vyšplhat skoro do 1 000 metrů nad mořem, aby bylo kolem zase bílo.

Nejdřív jsme vyjeli tak vysoko, jak se jen dalo, tedy do Hochgurglu, do výšky 2 175 metrů, kde byla zastávka lanovky a heliport. To byla čistá radost, s úžasnými výhledy, krásným sněhem, přistávajícím vrtulníkem a Wiener Schnitzel čili řízkem v místní restauraci.

Lítal tam vrtulník

Seděli jsme na sluníčku na terase a bundy si nesundali jen proto, že občas přece jen studeněji zafoukalo – na konci ledna, prosím. Psiny byly řádně obdivovány, páč se chovaly spořádaně a byly fotogenické:))

Pak jsme sjeli o tisíc výškových metrů níž, do Obergurglu, kde jsme zaparkovali auto u další lanovky a šli se se psima procházet kolem půvabně skorozamrzlé řeky Gurgler Ache. Lidi, tam bylo nádherně!

Hochgurgl – restaurace a lanovka

A teplo… to jsme už v bundách nevydrželi, chodili jsme jen ve svetrech a sytili se tou modrobílou krásou. Pokud šlo o sníh – kde ho nechali na pokoji, tam bylo možná i půl metru, ale běžecké stopy byly na kopečcích, kde se opíralo sluníčko, takže byly vydřené místy až na trávu.

Vrátili jsme se zpátky do Wildschönau a já byla moc ráda, že jsme se s dovolenou umístěnou popravdě na slepo, tak dobře trefili. Tam dole na jihu opravdu v zimě chození pro pěší nebylo – kopce byly strašně strmé, skalnaté, bez cest. Zato tam „u nás“ bylo pořád co objevovat, kam chodit.

Výhled z restaurace

Líbily se mi tradiční domy a statky rozházené po svazích. Popravdě s těmi střechami se štíty kolmo ke svahům vypadaly vesnice jako trsy hub, třeba václavek, rostoucích na pařezech. Farmy, většinou označené jako „bio“, ukrývaly ve velkých chlévech stáda krav a já cestou kolem ráda čichala vůni sena i těch krav.

Ano, ty chlévy voněly, jako u nás voní dobře vedené koňské stáje. Kolem statků se obvykle v houfkách vyskytovala různá drůbež, což mě nutilo být ve střehu – ale musím psiny pochválit, když nejde o srnčí, chovají se mravně:))

U řeky v Obergurglu

Obleva nepřinášela potíže jenom lyžařům, ale i mně. Ráno bylo zledovatělo, později sníh měknul a strašně klouzal. Bez náledníků (já používala spíš spirálové, než drápky, i když ty mám taky) bych chodit nemohla, navíc  se psy připnutými k opasku. Musím uznat, že jsme zase chodily do kopců rychleji než z nich dolů – když brzdíte dychtivé vlčky, je cesta dolů skutečně podstatně náročnější než stoupání:))

Stejně se mi osvědčily šusťákové návleky na boty a kalhoty, protože mimo větší cesty jsme často chodily hlubokým sněhem. Dívala jsem se po zvěřích stopách a v lesích nahoře v kopcích skutečně byly. Ale rozhodně jich nebylo tolik, jako u nás – tady (Podzvičinsko) ta krajina spíš působí jako obora, kde se zvěř prostě pěstuje, ta hustota stop i zvířat je mnohem větší.

Jako obvykle…:))

Martin naposledy lyžoval ve čtvrtek a to už říkal, že ráno jezdil na ledu a v poledne málem na břečce. Naši domácí byli z počasí upřímně nešťastní, protože lidé odhlašovali pobyty a těžko se jim za těch podmínek divit. Jenže pro lidi v těchto vesnicích jsou příjmy z turistického ruchu podstatné, turisty ubytovává kde kdo.

Opravdu bych jim přála lepší zimu, ale popravdě, když jsme odjížděli, tak do zbytků sněhu pršelo a předpověď počasí i na další týden je nevalná. My jsme ještě měli štěstí, dovolená byla fajn a já se přesvědčila, že i chodec si to může v zimě v Alpách užít. I se psima:))

Svítání v horách

Jedny fotky najdete tady: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Alpy_-_Wildschonau_a_okoli

A fotky z výletu zde: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Alpy_-_Hochgurgl_a_Obergurgl

A tak se dnes ptám: jezdíte na zimní dovolenou? Do hor nebo za teplem? Lyžujete? Rádi?:))

Víte, moc by se mi líbilo, kdyby se někdo pokusil popsat své pocity ze sjezdového lyžování, někdo kdo to umí a miluje. Martin není muž slova, i když jinak definici vyhovuje:)) Nechcete mi o tom někdo napsat? Já si to jen představuju…

A pak druhá věc: psí holky mi tam odmítaly pít vodu. Nejen tu z kohoutku, ale nenapily se ani z potoka, a že Berry obvykle pije i z každé kaluže. Takže jen žraly sníh, což bylo málo. Neměla jsem vývar, dala jsem jim do vody šunku. Poprvé to pomohlo, pak už ne a navíc to vypadalo hnusně 😛 Tak jsem jim zalévala vodou granule (normálně to nedělám, jsou to ty za studena lisované). Taky se vám někdy stalo, že vaše zvěř takhle odmítala „cizí“ vodu? A co jste s tím dělali?

Mapa Wildschönau

Mapa Hochgurgl a Obergurgl