Přišla jsem ke své kadeřnici o něco dřív, než jsem měla, tak jsem si sedla, vzala do ruky jakýsi módní časopis a místo čtení pozorovala, jak kadeřnice šikovně rozčesává dlouhé mokré vlasy zákaznice, která přišla přede mnou. Když si potom vytáhla z přihrádky nůžky, překvapil mě nečekaný dotaz na onu klientku: „A nebojíte se, že ne?“
Paní se zasmála a ujistila kadeřnici, že se nebojí, že má radost, že bude mít upravené vlasy. Můj výraz zřejmě vysílal nepřetržitý proud otazníků, takže se mi od kadeřnice dostalo vysvětlení: „Víte, takhle paní je tu poprvé a já ji budu stříhat. A ono se mi stává, že některé zákaznice mají obavy. Mladé dívky někdy i panický strach… a tak se radši ptám!“
Zasmály jsme se všechny a kadeřnice začala šikovně přistříhávat prameny dlouhých vlasů. A já si najednou vzpomněla, jaké trauma to kdysi bývalo, když jsem se musela svěřit na milost nemilost nůžkám nějaké ženštiny! Protože jako mladá dívka jsem nedisponovala svojí stálou ověřenou kadeřnicí. Ne poté, co mě ta maminina ostříhala tak, že jsem toužila nosit nenáviděnou čepici navzdory tomu, že byl červenec. Vypadala jsem jako debil s trvalou!
Velká část mého problému tkvěla v tom, že mám kudrnaté vlasy. Ale ne takový ten drátovitý, odolný typ – moje, když je kadeřnice mokré rozčeše, se skoro narovnají. Takže když pak začne stříhat stylem „pořádně to zarovnáme“ a výsledek jejího snažení uschne – a zkroutí se – tak je to jasné: opět jsem skončila s nenáviděným stylem „na trestance“.
Moje prosby „Málo, prosím, jen zastřihnout!“ bývaly až často nevyslyšeny, protože kadeřnice byly obvykle přesvědčeny, že to vědí líp než já. Takže ano, i já jsem se kdysi plížívala ke dveřím kadeřnictví jen v okamžicích krajní nouze a se strachem!:))
A po hodně let jsem s čerstvě udělaným účesem mířila domů, abych si hned ty vlasy umyla a nechala je zkroutit do jejich přirozené podoby. Než se v kadeřnictvích usadil difuzér (pro pány – nástroj na šetrné sušení kudrnatých vlasů), vypadávala jsem často po pokusech moje vlasy vyfoukat (a narovnat) víc než podivně. Čest výjimečných kadeřnicím, které to s umem zvládly!:))
Posledních mnoho let se do kadeřnictví těším, protože svoji pražskou kadeřnici jsem znala víc než deset let a naprosto jsem jí věřila – oprávněně. Jenže jak Marek zmizel do Barcelony a pak do Prahy, přestaly být mé zájezdy do matičky Prahy kvůli psům tak jednoduché, takže jsem musela hledat místní kouzelnici. A podařilo se mi to.
Navíc, co si budeme říkat, kadeřnice jsou u dam v letech podstatně ostražitější na to, co si dovolí, než u mladých děvčat. Aspoň ty rozumné:))
A tak se dnes ptám: jaké máte zkušenosti s holiči a kadeřníky? Ano, vítám i odpovědi pánů, kteří jsou popravdě obvykle vystaveni nutnosti nechat si stříhat vlasy častěji, než jejich dámské protějšky a napácháno na nich taky může být ledacos. Tedy pokud nejsou ve fázi: „Na okraje vezměte strojek a zbytek prosím přeleštit“:))
Máte svoje dvorní kadeřnice nebo střídáte různé služby? Báli/ bály jste se někdy už v procesu tvorby výsledku tvoření, který se již nebylo možno zvrátit? (Já jo!!!:)) Pojďme si povídat o krásách i hrůzách kadeřnického tvorby:))
Děkuju za všechny bezvadné komentáře! 🙂 Teď už nedokážu odpovědět každému (vyskytla se mi nenadálá práce), ale věřte, že jsem četla všechno a mnohokrát přikyvovala: Jo! To taky znám! 🙂
Jediné, co neznám, je nechození ke kadeřnici – mě stačí jen pár týdnů nepřistřihovat a účes „zanedbaný pudl“ je tak děsný, že jsem schopná na sebe vzít nůžky sama (wasntme) Mimochodem, kvůli nutnosti přistřihovat Berry mám doma dokonce i kadeřnické nůžky, byť jen té základní kvality 🙂
Chtěla bych dvorní kadeřnici. A nemám. A se svým přístupem asi jen tak nenajdu. V posledních letech totiž jednou za čas vběhnu na učňák a požádám o zastřihnutí konečků.
Teď se ale odhodlávám zkrátit vlasy o nějakých 20-30cm. A upravit do rozumného tvaru. Takže musím sehnat nějaké doporučení.
Ale hlavně na to psychicky připravit svého muže. 🙂
Já jsem měla svojí kadeřnici léta, pak se odstěhovala a bylo po radosti. Tak jsem tak různě chodila kam kdo poradil. Po převratu si proti našemu domu v ulici otevřel kadeřnictví takový sympatický pán s tatínkem. Měl ovšem takové docela podivné metody – např. mě stříhal vestoje – já stála a on okolo mně na špičkách tančil a stříhal. I 45 min., já už byla dřevěná a jak bylo jemu netuším, ale vzhledem k tomu, že byl tak o 10 cm menší než já, musely ty tanečky být dost nepříjemné. Pak mi odmítl ostříhat dlouhé vlasy s komentářem, že mi to nebude slušet a to on nechce a bylo hotovo. Už dlouho mám „dvorní lazebnici“ u nás v Maršově a vždycky vtipkujeme, že mám nejdražší účes v ČR, protože k ní jedu 150 km tam a zase 150 km zpátky. Samozřejmě, že to tak není a jedu do bytu zalít kytky a vybrat poštu apod., setkat se s přáteli….. Ale ona mi ten můj současný účes vymyslela a mně to vyhovuje.
A mám zážitek ze svatebního dne. Objednaly jsme se s maminkou ke kadeřnici, doporučené, nedaleko od našeho domu. Vstaly jsme ráno brzy, došly do místa „M“, odešly domů a obě jsme strčily hlavy pod sprchu a přečesaly si tu „nádheru“ samy. Hrůza co ta ženská dokázala vytvořit. Nakonec nám to slušelo a mohly jsme ušetřit docela dost peněz.
Mívala jsem dlouhé heřmánkové vlasy a do 15 let jen rostly.Pak jsem se na první občanku- foto, nechala ostříhat a naondulovat, otec mně pak hodlal vyhnat do lesa, tam prý patří oškubaní králíci. No, ony zase dorostly ale vždy v průběhu let, kdy jsem se nechala ostříhat na „krátko“ abych naplnila sen mých spolupracovnic,jsem litovala. Kadeřnice jsem měla vždy výborné a jednu z nich mám dosud a druhou mladou do rezervy,obě umí pěkné mikádo, se kterým bývám spokojená ale teď jsou moji prioritou delší vlasy, stažené do lepší gumky nebo francouzský copek, je to pohodlné. Jo, taky mně jednou holička popálila 4o% kysličníkem, nenaředila ho, vlasy mi sice neslezly, za to ty puchejře pod vlasy, dost děs.
Jako malá holka jsem musela chodit k pánskému holiči, se vzkazem – pane Mašíčku-zároveň s ušima, stálo to 3 Kč a musela jsem tam čekat celé odpoledne a chlapi si ze mně dělali legraci. :-))
U kadeřníků jsem zažila asi většinu běžných situací, které zná skoro každý. Jako dítě stříhání u pánského holiče nakrátko (to bylo normální, kdysi bývalo vždycky společně pánské a dětské a dámské bylo zvlášť), což jsem nenáviděla. Později běžnou praxi, kdy kadeřnice uměly jen jeden univerzální účes, který dělaly na hlavách bez ohledu na věk, na typ osoby a na typ vlasů – natáčky, pod helmu, rozčesat a bohatě nalakovat. To se pak honem letělo domů pod vodu, aby se to alespoň trochu vylepšilo. Samozřejmě jsem zažila i špatný střih – zuby, střihy, které mi neslušely, i zkaženou trvalou – spálené vlasy. Někdy jsem chodila do kadeřnictví namátkou, někdy jsem měla „svou“ kadeřnici, ale nikdy jsem nebyla moc nadšená. Až v posledních letech ještě ve starém bydlišti, když v nově zrekonstruovaném tamním mini obchodním centru vybudovali nové kadeřnictví. Neměla jsem tak sice tu „svou“, ale pracovala tam parta šikovných děvčat, takže jsem pokaždé odcházela spokojená, ať mě stříhala kterákoli. Teď po přestěhování jsem zase musela hledat. Je tu sice klasicky několik malých kadeřnictví v bývalých kočárkárnách, ale když v létě vidím, jak suší špinavé ručníky na sušáku přede dveřmi, moc se mi tam nechce. Zvolila jsem tedy zase větší kadeřnictví v místním mini OC. Byla jsem tam už třikrát u stejné kadeřnice, žádný zázrak, ale celkem dobré, tak jsem si říkala, že tam budu chodit i nadále. Ale tenhle týden mi naúčtovala za pouhé stříhání-foukání (šlo de facto o zkrácení celého účesu asi o 3 centimetry a zarovnání) tak nehoráznou cenu, že se na to příště vykašlu a budu hledat dál. Naštěstí je tu ještě pár dalších možností. (A to mě ta kadeřnice neustále vyzývá, ať si tam nechám dělat i barvu – podle té poslední ceny za stříhání bych se u barvy asi nedoplatila.)
já mám úžasnou kadeřnici Katku, stříhá doma, je na mateřské. Tudle mě stříhá a už to skoro měla a najednou se mě zeptá: nechceš tady kousek vyholit?? to se včil nosí. Tak říkám, jo klidně. Vezme strojek a šup, vyholí mi kousek hlavy u spánku, a ptá se dál: fakt jsi to chtěla?? tak jí říkám: a dáš mi ty vlasy zpátky?? jsme se zasmály, doladila účes k vyholenému a šla jsem dom. Jelikož se mi to líbílo příště už napřed oholila a zbytek dostříhala k tomu 🙂
jo jen doma se mě drahý vždy zeptá: a tak jsi to chtěla?? nebo proč ti holí půl hlavy??
prostě stále nechápe, že s mýma vlasama prostě dlouhé mít nebudu a nebudu a nebudu a nebudu a on by asi chtěl přitom mě nikdy neviděl jak mám ohavné imrvére mastné odporné tři myší ocásky
Měla jsem bezvadnou kadeřnici, která pochopila moje vlasy, jenže mi odešla do důchodu. Teď mám jednu víceméně stabilní, ke které to mám kousek a která patří k nejlevnějším ve střední Evropě, ale to jsou, bohužel, její největší přednosti. 🙁 Nějak právě nemám náladu metodou pokus – omyl hledat jinou kadeřnici. Mám dost vlasů a jsou těžké, takže si většinou musím hlídat, abych nešla domů s vlhkou hlavou. Což se mi stává, pokud nechodím někam pravidelně a nejsem dostatečně asertivní. Já bych byla šťastná, kdybych mohla chodit – jak jste to říkaly? na mecháčka! :D, ale to bych vypadala jak idiot.
V Hradci jsem našla prima kadeřnici (jen mě poprvé překvapila, že neměla barevné tužidlo – protože je ta „její“ renomovaná značka kadeřnických potřeb nevyrábí. Tak už vím, že tam si případně musím přinést tužidlo svoje). No ale do Hradce to mám poněkud z ruky!
Aha, nedokončila jsem myšlenku, musela jsem odejít na procházku, abychom to s Denisem stihli jakž takž za světla. Ještě tedy dodávám, že naprosto chápu pocity zákaznice, taky se kolikrát v kadeřnictví bojím. 😀
Taky máme s Janou moc šikovnou kadeřnici. V kadeřnictví pracují dvě sestry. Milé a ochotné jsou obě. Jenže! Když jsme začaly chodit před asi 12 léty k té starší /teď jí je asi 35/ tak otěhotněla, má dvojčata – dvě holky. Už je jim asi 10 let. Tak jsme přešly k té druhé. Mezitím jsme něco vystřídaly a nebylo to ono. Loni otěhotněla ta mladší a o vánocích se jí narodili dvojčata- dva kluci. Tak zase nás přebrala ta původní. Už jsme nechtěly nic měnit. S těmi dvojčaty si nevymýšlím. Je to pomalu rarita.
Nie, rarita to nie je. Ak sa v rodine 1x narodia dvojcata, je velka pravdepodobnost, ze sa narodi aj dalsi parik 😀 .
Ve městě jsem měla svoji kadeřnici, která většinou všechno zvládla perfektně. Jednou jedinkrát to bylo trochu přehnané. To když jsem se nechala poprvé nabarvit. Kadeřnice si myslela, že budu chtít melír jako obvykle, a nachystala si třeskutě jasnou červenou. Když jsme se nakonec dohodly, že chci barvu na celou hlavu, zhodnotila, že to bude taky hezké. A tak jsem maturitu skládala s neskutečně zářivě rudou hřívou. (chuckle) A dnes? Dcera od naší paní starostky se vyučila kadeřnicí a už když byla teprve v prvním ročníku, říkalo se o ní, že je hrozně šikovná. Po pravdě, nejdřív jsem trochu měla obavy svěřit svou hlavu do rukou mladinké nezkušené osoby. Ale po první návštěvě se všechny obavy rozplynuly. Je úžasná! Ať už mám nějaké konkrétní přání nebo prostě řeknu „chci změnu, dělej si se mnou co chceš“ 😀 , vždycky to dopadne skvěle. 🙂
OT:
Na Psu som objavila reklamu na Protistekaci obojky.
Prosim vas, milovnici pesov, moze mi niekto vysvetlit, co to je a na akom principe to funguje ?
Vopred dakujem. Z.
Yetti, tady máš potřebné informace https://www.elektro-obojky.cz/protistekaci-obojky-podle-korekce/
Ale ja by som rada poznala ako to funguje. Dobre, su obojky, do kt. sa da nahrat panickov povel a ten sa automaticky spusti, ked hafan zacne stekat.
Ale co ine druhy, su postavene na metode „ostnateho obojku“ – ked zacnes stekat dostanes trest.
Mojmu spoluziakovi sa obesila psica. Bola uviazana na retazi pri bude. Nieco u susedov ju vyrusilo, preskocila plot a zavesila sa na retaz. Sice volala o pomoc, ale ked Peter pocul, ze steka, vybehol von a prikazal jej mlcat. No a poslusna pesina ho posluchla. Do rana bola mrtva.
já jsem bohužel musela dat protištěkací obojek Terrymu, když jsme bydleli v paneláku. Tento co mám reaguje na vibrace hlasivek a dle toho jak je nastaven dává psovi impuls. Terrymu stačila jednička, větší štípnutí. Jestli existují další vymoženosti už nevím.
Když se mi odstěhovala moje dlouholetá jediná kadeřnice, tak jsem v naší „vsi“ šla do prvního kadeřnictví a tam známá z dětství. Roky jsem ji neviděla. Asi jen já ji. Ona mne ano. Jeden z darů, který mi chybí, je informovanost. Já se prostě ztrácím v debatě „Kdo, s kým, jak, kde, pro koho“ a tak. Ne tak paní kadeřnice. Ta spustila a pořádně forte (snad aby to slyšely i dámy úplně vzadu ve druhé místnosti) vedla výslech o mé vzdálené rodině. Probrala i chorobopis a duševní stav tchýně mé dcery a skončila, jak jinak, u mne. Potřebovala jsem jen ostříhat a vyfoukat, ale bylo to k nepřečkání. A jako zvláštní odměna mě čekaly druhý den na hlavě schody jako do katedrály. Taky míváte druhý den ostříhané vlasy mnohem kratší, než při odchodu z kadeřnictví?
Moje babička byla kadeřnice. Vyučená ještě za první republiky. Soukromé kadeřnictví nějak udržela až do sedmdesátých let – jak to bylo možné přesně nevím.
Babička ale nikdy, opravdu nikdy, nedrbala. Ani v rámci rodiny a o rodině. I když vždycky Viděla a Věděla, až moc. 🙂 Kdysi jsem s ní o tom i mluvila, a ona to prostě považovala za úplný profesní základ: vyslechnout, je-li co, ale nikdy nic nešířit.
Některé zákaznice jí zůstaly věrné a tak babička příležitostně pracovala snad do pětaosmdesáti. Skončila vlastně proto, že jí klientela zkrátka vymřela. Teprve od té doby se začalo horšit zdraví a mysl i jí samotné. Ale i tak je ve věku téměř 94 let obdivuhodná. 🙂
Mám vlasy s vlastním názorem na střih 😀 . Takže jsem to byla většinou já, kdo uklidňoval vyděšenou kadeřnici, že to nevadí, to doroste 😀 Neříkala jsem jí ale, že mi její kreace zmizí z hlavy za dva dny a za dva týdny jsem zase zarostlá jak starý pudl.
Kromě toho mám vlasy zcela bez názoru na barvu. Nemají prostě žádnou pojmenovatelnou 😀 Snad jen sluneční melír 😀 Tak jsem se přizpůsobila a nosím záměrný melír.
Sama se neostříhám, před zrcadlem jsem jaksi obrácená 😀 A když se člověk občas stěhuje, hledání kadeřnice může být zábava. Teď zrovna mám. V týdnu stříhá, o víkendech cvičí psy. Paráda 😀 Přesně ví, co se hodí k pudlovi, dvěma dalmatinům a odrbané bundě 😀
Vytvořila jsem album na Rajčeti z posledního sněhu, je to foceno v Moravském krasu, s hlavním komentářem v záhlaví, které má pro mne funkci „můj milovaný deníčku“ (chuckle) . Kdo má zájem, je tady:
http://dig.rajce.net/Zimni_Novodvorska_alej
Alex, nádherné fotky! Ta alej se mi strašně líbí. (wave)
Mám jen jeden dotaz – je to Blansko nebo Blansek? (angel)
Dobrý, už jsem to vyluštila – je to Blansek u Blanska (chuckle)
Od dětství mám, až na krátké časové epizodky, dlouhé vlasy. Když jsem byla malá, tak mi konce stříhala maminka, až jsem poznala svého manžela, tak můj muž. Ale kadeřnici znám, mám ji moc ráda, protože mi kdysi, před lety pomohla víc, jak všichni dochtoři, kteří mě měli tehdy v práci. Na doporučení mé kolegyně jsem k ní přišla zničená z bolestí, zničená na duchu Myšmo šedivá a ona mi tak upravila vlasy a barvu, že jsem se úplně rozzářila a hned mi bylo lépe a byla jsem připravená dál bojovat s chronickou nemocí. A za to paní Janě moc a moc děkuji (h) . Chodím za ní na větší nebo menší úpravy stále, třeba i jednou za půl roku, a vím, že se po návštěvě u ní budu vždy cítit dobře. Když přijdu po dlouhé době, tak se vždy zeptá, jak si úpravu představuji a já jí odpovím, že to nechávám na ní. Bere člověka jako celek i s tou dušičkou. Takže zkušenosti mám víc než dobré. Což mi připomíná, že ji budu muset opět navštívit!
mecháček je nejlepší (inlove) a dáse vyrobit i doma… a gratis (ale o to nejde)
Dede, kdo má pořádné a kvalitní vlasy, neví, co má na hlavě za poklad. Mám cca 30 vlasů dvěma řadami a na vrcholku hlavy se blýská skoropleš. Dá se s tím vším přežít, je to spíš už jen zvyk na zvědavé pohledy lidí, co jednu míjejí.Mívám hlavu pokrytou skoro celý rok, jelikož nesnáším větry, na které zpravidla reaguji zánětem dutin, proto bez pokrývky hlavy z domova paty nevytáhnu ani v parném létě. Jistota je jistota. Na teplejší část roku vlastním asi 5 nejrůznějších plátěných apod. klobouků, kterén se dají nedbale zastrčit do kapsy u bundy, občas mi y stačí jen čelenka. Vzimě lehké pokrývky hlavy vyměním za nejrůznější teplé bekovky a klobouky. Kdybych měla peněz jako mám pokrývek hlavy, měla bych se jak královna. Do kadeřnictví sice chodím, ale jen na pánské oddělení. Našla jsem si velice šikovné ženy v Domažlicích. Je to sic trochu z ruky, ale s tím, co mi dokázaly s mým troškem vlasů udělat bělské kadeřnice, jsem nikdy spokojena být nemohla, takže raději jedu hodinku ve vlaku a jsem náramně spokojená.Už od dětství jseem kadeřnictví nenáviděla. Můj účes ala hrnec s neskutečně odstávající střechou z ofiny býval častou příčinou velikého posměchu vrstevníků a spolužáků. Ten mi dokázal vyrábět na hlavě stále jeden pánský holič, babiččin oblíbený, ale mnou nenáviděný pak Šimlíček.Kdykoli jsem jen zaslechla babiččinu připomínku o svých dlouhých a rozježených hřebících, dostávala jsem doslova hysterický záchvat. No, stejně jsem skončila v nenáviděném holičském křesle a nebylo mi pomoci. Vlasy jsem nosívala většinou nakráko, jen několikrát jsem se pokusila o vlasy dlouhé. Mám však na hlavě tzv, pochc… slámu , která naprosto neudrží žádný tvar, takže trvalou jsem zkusila někdy v 19, jen jednou a naposledy,dlouhé vlasy vydržely jen k maturitě, po matuře byly bez milosti ostříhány nakrátko. A protože bylo a je vlasů malinko, ani z nich nic pěkného tvořit nešlo. Mladší dcerka má vlasy po Jiřího matce, tedy krásně silné a kvalitní, ta je stále má dlouhé a dokáže z nich vytvářet nádherně slušivé účesy.Bohužel to vypadá, že vnučka po mámě tu nádhernou pokrývku hlavy nezdědila. Starší dcerka má tytéž problémy, jak jsem měla v mládí já sama. V tátově rodové větvi se pleš dědí. Mami moc vlasů taky nemívala, táta měl pleš cca od 20,sestra na svou pleš dostala i paruku a její starší syn oplešatěl zhruba už v 18.S tím vším se dá vydržet a žít, jen si člověk nesmí z vypěstovat mindrák.
U kadeřnice jsem byla předevčírem- a ostříhané to mám báječně, jen ta barva… mám vlasy s vlastním názorem. A občas prostě tu barvu nepřijmou a občas jen některé pigmenty. Tak místo světle rezavé mám takovou kaštanovou… kadeřnice jen zavrávorala, když to umyla. Když jsme k ní přišla poprvé a varovala ji, nevěřila, že světlé vlasy tohle můžou udělat. Ale jo 🙂
Navíc musí být opravdu dokonale ostříhané, mám trochu „dráty“- jinak zatřepu hlavou a vlasy se rozpadnou na typickou máničku s pěšinkou uprostřed. A je tam vidět každá chyba. Tak už jsme jednou reklamovala vlastní hlavu a donutila kadeřnictví, aby mi to zadara opravili.
Mých vlasů se některé kadeřnice už bojí 🙂
Mala som spoluziacku, kt. mala dlhe blond afro-vlasy. V 80-tych rokoch este neexistovali zehlicky na vlasy, takze Magda sa cesala raz za tyzden – ked si umyla vlasy a pouzila na ne kondicioner. Vo vsedny den ked vstala si tu leviu hrivu len zachytila do gumicky a huraaa na prednasky 😀
Ovšem veselou příhodu z kadeřnictví má Můj nejdražší.
Přišel mne vyzvednout, moje kadeřnice konala ještě poslední úpravy, ale její kolegyně měla zrovna volno. I optal se, jestli by ho ostříhala. Ostříhala.
Usadil se na křesle, sundal brejle a zavřel oči (miluje, když se mu někdo hrabe ve vlasech a hodlal si to užít).
Jenže slečna se začala ptát. A jak to mám zastřihnout tady? A jak u uší? A tady nahoře?
Slečna byla mladá, pěkná, prsatá a mrňavá, takže si občas otřela poprsí o jeho rameno, či týl,…
Otevřel tedy snaživě oči, jenže v zrcadle stejně viděl pouze šmouhy. A tak z něho vypadlo:
„víte co? já chci ostříhat. kdybych si chtěl pokecat, tak vás pozvu na kafe. Ostříhejte mě tak, abych se vám líbil“
„no to půjde těžko“, utřela ho slečna kadeřnice.
K její cti nutno přiznat, že ho nezmršila, ale ostříhala velmi slušivě.
😀
Rozumím tomu.
Nosívala jsem na hlavě ježka. Nojo, mladý štíhlý obličej a mladé štíhlé tělo, to se nemusí ženskost dohánět vlasama. A to pohodlí, když se člověk češe ručníkem! Jenže jsem se měla vdávat. Tak jsem nechala vlasy pár měsíců růst, zašla si ke kadeřnici na volnou trvalou a odcházela se slzama v očích a s beranem na hlavě. Větší šok jsem jsem nezažila. Od té doby mi kadeřníci i kadeřnice nezmršili hlavu podobným způsobem. Posledních několik let se držím krátkého mikáda s ofinou a to až tak složité.
A vzal si tě? (rofl) (rofl)
Jo, i s tím nakopnutým drnem na hlavě… 🙂
A vydržel to se mnou už 25 let.
Já mám svojí dvorní kadeřnici už skoro 27let.
Prvně jsem u ní byla, když pracovala ještě v kadeřnictví. Dodnes vzpomínáme, jak jsem jí prosila, abychom to stihly max do hodiny a půl, protože jsem kojila. Byla jsem v šestinedělí po narození druhého syna Pavla.
Časem si zřídila provozovnu doma a já k ní chodím i s mojí mami. Za ta léta se dobře známe, prožívaly jsme spolu dobré i zlé, co nás v životě potkalo. A co se týče vlasů, za ta léta ona ví jak na ty moje.
Zbabelo chodím 20 rokov k tej istej kaderníčke, tiež sa volá Janka. Za tie roky sme spolu prišli na to, čo áno a čo nie a ona sa toho drží. Nosím krátke vlasy, lebo ich mám jemné, na trvalú som natrvalo zanevrela a už ju nechcem ani vidieť. Keď mám dobrý Jankin strih, capnem na to nejakú farbu (šedivé škuty už vyliezajú všade), poriadnu hrsť penového tužidla a vyfúkam cez veľkú kefu, tak to chvíľu aj celkom schopne vyzerá. Ale už aj u Janky sa mi stalo, že mala toho viacej, ponáhľala sa a vyrobila mi na hlave niečo nezvyčajné. Ale prežila som to a keď jej najbližšie poviem, že mi niečo na tom strihu vadí, tak to napraví. V ére pred Jankou som si ale užila kadejakých trápností na hlave, pri niektorých by som bola najradšej chodila kanálmi. Raz som chcela melír a sesternica ma nahovorila vyskúšať jej kaderníčku. No vôbec sme si navzájom nesadli, hoci som ju výslovne žiadala, že nechcem melír robený vyťahovaním prameňov cez kúpaciu čapicu, ale len pár jednotlivých prameňov v ofine a na bokoch (s alobalom), prvé čo spravila bolo, že zobrala čapicu a išla v navyknutých koľajach. Nosím asymetricky pútec a ofinu hodenú na ľavú stranu a pri náhodnom vyťahovaní prameňov z čapice sa toto usporiadanie stratí a presne podľa mojich obáv vznikli nie pekne oddelené zosvetlené pramienky, ale jedna žltá hrča naľavo a jedna menšia napravo. Ešte ten večer som si išla kúpiť orieškovohnedú farbu a milý „melír“ som si zafarbila. Odvtedy som to už neskúšala. V lete pri mori mi vznikne melír od slnka a slanej vody sám od seba.
Taky jsem jednou od jiné kadeřnice přišla s ,,melírem“ – hlavu jsem měla flekatou jako kravskou kůži. Vím, že u té naší kadeřnice Jany se mi to nemůže stát. Ona si vede takovou kartotéku jako u doktora. Zaznamenává všechno co použila na vlasy, číslo barvy a pod. A hlavně nedrbe o nikom.
Nuz ja chodim tiez k panskej kadernicke. Uz viem, co si na moje jemne a riedke vlasy mozem dovolit a moja kadernicka na mne neexperimentuje.
Co sa hruozy tyka, dodnes mam strasne neprijemny pocit, ked mi kadernicka vzadu upravuje vlasy elektrickym strojcekom. Ten zvuk vzadu medzi usami vo mne vyvolava pocit, akoby mi niekto vytahoval nervy z chbtice :@ .
Ad. brckave vlasy. Ich majitelia si povecsine neuvedomuju, aky poklad maju na hlave. Vzdy ma isiel slak trafit, ked si moja spoluziacka a kamaratka Helenka, rovnako ako moj EX po kazdom sprchovani pracne vyrovnavali svoje brckave vlasy.
Ja som musela vysolit 40 Kcs za trvalu na moje zasadne rovne vlasy a po 2 tyzdnoch sa mi aj tak vyrovnali. Jedneho dna prisiel moj EX z prace ostrihany na mechacka a vyzeral ako Jean Valjean 😛 .
Absolutne nechapem, co je to teraz za modu v panskych ucesoch:
– vyholena hlava – ved to bol dakedy znak trestancov
– dlhsie vlasy na temene a vyholene boky – ved s tym vypadaju ako pankaci :O .
No, kadeřnici mám vlastně od jejích učňovských let, naprosto nezávisle na dalších letech jsem v době, kdy jsem se přistěhovala do Kolína navštívila kadeřnictví, kde pracovali učňové. Tam jsme si s Janou nějak padly do oka, potom jsme obě otěhotněly a nějak se ztratily z očí. Potom jsme se přestěhovali do Plaňan a já nosila dlouhé vlasy. Milovala jsem různé uzly, drdůlky, drdoly, takže jsem kadeřníka nepotřebovala. Když šel Kuba do školy, stal se jeho nejlepším kamarádem shodou okolností syn mé bývalé kadeřnice. Po letech musely dlouhé vlasy dolů a už dvacet let mi Jana vyrábí oblíbený sestřih.
Ale moje maminka měla kadeřníka a protože byla od osmnácti let šedivá, navštěvovala ho docela často. Jako malá holka jsem chodívala s ní a strašně se mi to líbilo.
Jo a když jsem byla malá, v nějaké pasáži – Černá růže?? – měli pro děti vysoké židličky ve tvaru zvířátek, to bylo naprosto báječné
Ano,zvířátka měli kdysi v Černé růži, pamatuji si na kohouta. Jako holčička jsem toužila mít dlouhé vlásky, ale maminka mě vždycky nemilosrdně posadila na kohouta a za mého pláče mi holič vytvořil na hlavě střih podle kastrólu. Mám absolutně rovné hladké a jemné vlasy, takže kastról byl dokonalý. Ve škole se mi kvůli tomu posmívali. A i potom jsem každou návštěvu holiče obrečela a dlouhé vlasy jsem mohla nosit až od střední školy.
Moje oblíbená spisovatelka Erma Bombecková v jedné knížce píše, že na celém světě se kadeřnice, už v první lekci, učí větu: „To Vám doroste“. Ve všech možných jazycích…
Jinak chodím do pánského se slovy zastřihnout konečky a řádně zkrátit ofinu. A když nestíhám ani to pánské, vezmu nůžky a schody na ofině vyrobím sama. Ona cyklistická přilba ůčesům moc nepřeje a já jezdím denně do práce kolmo.
Ofinu občas vezmem nožnicami aj ja, lebo vo vlhku má tendenciu vytvárať vlnku typu čínska pagoda. Keď už mi to moc lezie na nervy, vezmem nožnice a ten previs ušmiknem. Janka potom vždy len sucho skonštatuje, no jasné, už si zas nemohla vydržať s tou ofinou … a schody zarovná.
občas zajdu,aby si moje milovaná Jiřinka nemyslela,že jsem si našla jinou 😀
u ní nemám problém s jemným zastřihnutím o cenťák,max dva…udělá,co chci..občas jí řeknu,a´t si dělá co chce a pak zavřu oči…zatím jsem ji nezabila 😀
Před patnácti lety mi jedna kolegyně řekla, že každá žena by si měla vyzkoušet účes na mecháčka. Pro neznalé – hlava ostříhaná strojkem na pár milimetrů. Poblíž domu máme provozovnu kadeřnického učiliště. Chodím tam ráda. Naštěstí vím, co mi vyhovuje. Jejich paní mistrové mají šmrnc, jsou šikovné a umí naučit. Baví mne sdělit přání a čekat. Paní mistrová zkontroluje provedení a je to. Většinou bývám mile překvapena, protože změny vypadají lépe, než jsem doufala. Mecháčka jsem ještě nevyužila. 🙂
Žádné, naposledy jsem byla u kadeřnice v šestnácti a to už je let 😉