Poslouchala jsem tuhle anglické rádio BBC1 nebo BBC2, už nevím, a málem jsem vyrostla. Když jsem to zapnula, šla zrovna nějaká hudební soutěž. Otázka stíhala otázku, posluchač bojoval, tu věděl, tu nevěděl, ale pořád dával dychtivě najevo: „Ještě! Pokračujeme!“
Trpělivě jsem čekala, až to skončí a začne normální vysílání. Houby. Když moderátor poblahopřál posluchači (a já zjistila, že těch obskurních otázek bylo dvacet!), hned začalo s jiným posluchačem další kolo. Na dalších dvacet otázek jsem neměla nervy, takže jsem se šla uklidnit jakousi argentinskou muzikou. (Mám internetové rádio 😛 )
A přemýšlela jsem, kde v Angličanech bere ta neuvěřitelná oddanost nejrůznějším hrám a soutěžím. Připadá mi, jako by většina z nich v sobě měla vášeň psa-aportéra. Když někdo něco hodí, oni za tím musejí běžet. Čím víc jsem tohle za svého pobytu v Anglii vnímala, tím víc jsem jim… záviděla. Jak to, že jim nevadí, když se jim to nepovede, když prohrají?
Že by skutečně žili ono vzletné „Sláva vítězům, čest poraženým?“ U nás totiž mám neodbytný dojem, že být poražen znamená být zostuzen či ztrapněn. Aspoň tak si to pamatuju ze školy. Poražený má být zticha a kát se, že nebyl tak dobrý, aby byl vítězem. Udělal chybu, zaslouží si potrestat, ne?
Vždyť u nás se přece běžně trestá za chyby, hlavně u dětí. Vede v tom škola, ale ani rodiče nezůstávají pozadu. (Nebo nezůstávali? Nevím, jak si vede nová generace rodičů.) Přitom se správně říká, že chybami se člověk učí a učený z nebe nespadl.
Pozor, to neznamená, že nechám dítě růst jak dříví v lese. Jen si myslím, že na chybu je třeba upozornit a žádat, aby se dítě – nebo dospělý – snažili udělané chyby odstranit. A především vysvětlit, jak se dá oněm chybám předcházet, ukázat, jak, se věci dělají správně. Trénovat to.
Pokud už je na místě pokárání nebo trest, tak potom za jiné věci: za lenost, lajdáctví, odfláknutou či neodvedenou práci. Případně za drzost, lhaní nebo podvádění. Je třeba rozlišovat – a hodnocený musí vědět, že hodnotitel to opravdu rozliší.
V kultuře, která trestá chyby, lidé neumějí svoji chybu přiznat – nikdo se nechce vystavit trestu, posměchu či opovržení a radši zatlouká i nos mezi očima, čímž se obvykle neblahé důsledky provedených chyb násobí. Také, když se něco stane, je zvykem honem hledat viníka, místo přemýšlení nad tím, jak věci napravit.
Ne, chyby by neměly být důvodem k trestu – chyby by měly být popostrčením k dalšímu učení. Důvodem k trestu je pak fakt, když onen chybující na učení kašle a vyrábí ty samé chyby pořád dál – protože chybami se sice člověk učí, ale měly by mít i svůj konec:))
A tak se dnes ptám: jak vychovávali vás? Trestalo se u vás za chyby nebo neřesti?:)) A co ve škole?
Také vám připadá, že známkování stylu jedna chyba dvojka, dvě chyby trojka a tak dál je nesmysl?
(Vždyť každému žákovi dá jinou práci dosáhnout stejného výsledku: zatímco u premianta znamenají tři chyby v diktátu odfláknutou práci, u žáka s dyslexií třeba nejlepší životní výsledek. Ale oba dostanou čtyřku… nebo dostali (za mě i mých dětí), nevím, jak je to dnes. Jenže častá odpověď zněla: jak k tomu přijdou jedničkáři, když dám někomu jedničku „jen“ za snahu? Hm…
A o tom, že známkování „výchov“ (včetně tělocviku) je nesmysl na druhou, jsem přesvědčená už dávno.)
Kolik z vás kvůli škole ještě teď „pro jistotu“ neběhá, nekreslí nebo nezpívá? Nebo nikdy nezkusí napsat článek nebo básničku?:))
A co třeba u vás v práci – můžete svému nadřízenému přiznat chybu a dostanete možnost ji napravit? Nebo se v případě průšvihu zapírá a honem se hledá nějaký viník? Umíte se rozumně postavit k chybám svých podřízených?
A ta nejtěžší na závěr – třeba jen pro zamyšlení: umíte žít se svými chybami? Umíte si je přiznat a postavit se jim? (inlove)
Zdravíčko vespolek! Jsem tu sice o tři neděle pozdě, ale možná se někdo všimne. Důvod? HODNĚ zajímavá škola je: http://www.narovine.eu.
Jedna z těch, co – zejména podle zkušených učitelek – nemůže fungovat, protože se tam nesedí v lavicích a neznámkuje. Klika je, že dětem to zatím nikdo neřekl, takže to perfektně funguje. S občasnými trapasy, když se třeba ukáže, že jedenáctiletý školák netuší, co je to tahák.
Díky Lapile, tohle mě moc zajímá! 🙂 (wave)
Prístup typu „zatĺkať, zatĺkať“ z duše neznášam a neviem v praxi použiť, ani keby som ako chcela. Mám šéfa, ktorý namiesto hľadania riešení hľadá vinníkov. Za každú cenu (a uplatňuje to známe „potrestanie nevinných, odmenenie nezúčastnených“). Čisto v sebaobrane mu preto vždy všetky svoje chyby a omyly priznám na rovinu, podľa možnosti ešte skôr, než nastane nevratný prú… veďvietečo, a hneď navrhnem alebo podniknem aj nejaké kroky na nápravu. On si chybu neprizná ani za svet, a to, že ja to robím, vníma ako moju slabosť a podriadenosť, takže vyjsť s ním je niekedy ekvilibristika, ale s istou dávkou diplomacie to nejako po tých rokoch už ide. Aj keď boli momenty, kedy som si už balila pinklík a vypratávala šuplíky… Zo školy si nejaké rany na duši ani nenesiem, bola som v škatuľke jednotkárky a tak mi všeličo prešlo. Až na výške som náhle zistila, že sa vlastne neviem systematicky učiť a musela som sa to pracne naučiť. Bola aj som však drevo na telocvik a na gympli ma telocvikárka za to vždy vyposmechovala pred ostatnými. Tak som sa v 18-tich naštvala a začala behať, aby som jej dokázala, že tú nenávidenú 1500-stovku predsa len zabehnem. No, zabehla som a nepokračovala, beh nikdy nebude moje hobby a teraz už proti nemu aj kĺby protestujú. Už asi zostanem pri chôdzi. Chýb v zmysle nedostatkov mám plno, zoznam by bol príliš dlhý na rozoberanie, ale s vekom sa hrany akosi obrusujú a niektoré už ma tak netrápia, ako kedysi.
V skole som mala stastie na roznych ucitelov. Niekedy dobrych, inokedy horsich. Vykvetom bola p. ucka, kt. ma ucila v 3. az 5. triede. Ta nas bila a nadavala nam. Nadavky ako ty kvargla, ty pacmaga atd. boli na dennom poriadku. Dnes by ju za taky pristup rodicia zalovali. Napr. ja som dostala facku za to, ze som sa na ucku skaredo podivala.
Ale pravdou je, ze najhorsie skody na detskej dusi napachaju rodicia. Aj za to, ze som do skoly kazdy den chodievala so strachom moze moja matka. Ona nastojila na tom, aby som chodila do tzv. Triedy s rozsirenym vyucovanim jazykov. 5 rokov som do seba dusila francuzstinu a neviem ani n.
A co sa znamok tyka, ak som priniesla domov dvojku, bola som vypocuvana, preco to nie je jednicka. Ak som priniesla 2- dostala som bitku. Kazdy den sme pisali diktat a minipisomku z matematiky. Hodnotilo sa vyssie uvedenym systemom: 1 chyba 2, 2chyby 3 atd. Takze si mozete predstavit, kolko som dostala bitky. Inak uz som bola dospela, ked mi moja mamicka neustale pripominala, ze som nemozna a nikdy nic zo mna nebude 😛
Jak to tak čtu, tak musím říct – zaplaťpambu za mé málo ambiciózní rodiče. Nikdy nás za špatnou známku nebili – nikdy nás za dobré vysvědčení neodměňovali. Vyšli s větou „děláš to pro sebe.“ v každé situaci.
Měli radost, když jsem zdárně dokončila střední školu, když Maruška udělala maturitu při zaměstnání a když se Danka vyučila pánskou krejčovou (ne švadlenou!). Ale dary nás nezahrnuli (chuckle) .
Eh, já bych příklad s Pepíčkem viděla třeba takhle:
Pepíček odmala rád vařil s maminkou, ale čtení mu nešlo a nešlo a jak rostl, tak neprospíval ve škole, protože se čte úplně všude, i v těch počtech. A paní učitelka mu říkala, ty jsi Pepíčku úplně k ničemu, ty skončíš u lopaty a on u ní nakonec skončil, protože doma mu nepomohli a ve škole taky ne, a on tomu prostě uvěřil, že pro něj jiná cesta není. A tak žil na dávkách a uměl se sotva podepsat.
Nebo paní učitelka říkala Pepíčku Pepíčku, ty sice nepoznáš vyjmenované slovo, i kdyby tě mlátilo po hlavě, ale umíš počítat a když tak rád vaříš, nauč se aspoň pořádně číst, ať nepleteš recepty a jednou z tebe může být dobrý kuchař.
A třeba ho ani doma neřezali za známky z češtiny a všeho ostatního a říkali: jen se snaž a uč, ať prolezeš na ten kuchařskej učňák! A z jeho chyb se nedělala věda, protože on makal na tom, aby jich dělal míň, až v těch důležitých základních věcech ty chyby prostě nedělal.
A tak se Pepíček dostal na učňák a začal se učit vařit, což ho bavilo, měl proto cit a dělal míň chyb než ostatní, což znamenalo, že se učil ještě radši. Sice tam Pepíček nikdy nenarazil na jambické verše, ale uměl si přečíst a zapamatovat recepty, stejně jako spočítat potřebná množství a ředění.
A pak vařil v hospodě a hospodskej si po roce mnul ruce, páč ten kluk se povedl, rodiče jásali, že jim nezůstal na krku a jen se strachovali, jaká potvora se na něj pověsí, když už teď má to pořádný řemeslo.
Ale Pepíček si dává pozor, protože si zapamatoval, jak s ním vymetla sousedovic Rózka, takže už podruhý jen tak neskočí na sladký pohledy, za kterejma může být kyselá p… povaha:))
Prostě, když se člověk naučí, že dělati chyby je lidské a jen idiot je opakuje víc než jednou… no, dobrá, třeba dvakrát, tak má dobře nakročeno.
A když pochopí, že přiznaná a napravená chyba je podstatně lepší řešení než Plzákovo „zatloukat a zatloukat“, tak se mu tím životem půjde líp.
Ano Ri, je to hodně na rodičích! Ale někdy ani zatraceně se snažící rodiče nevyrovnají úděsný přístup školy. Někdy ani fantastický učitel nevyrovná úděsné prostředí domova. Ale když si vezmu, že ve škole by měli být profesionálové, zatímco rodiče jsou ve většině případů jen snaživí amatéři, očekávám prostě od školy víc.
PS: Že je potřeba naučit děti respektu a přinutit je pracovat je otázka na jiný článek… na mnoho jiných článků:))
PPS: Já jsem měla při vzdělávání svých dětí dlouhodobou extrémní smůlu na kantory, čest výjimkám – pravda, ty výjimky zase stály za to. To určitě zkresluje moje posuzovaní místního školství 😛
PPPS: Ale to, že znám naši Myš, učitelku s velkým U, nebo JJ a Xerxovou, nápadité a bezva profesorky, mi zase pohled na naše školství vylepšuje 😛
Nebo přišel na ucnak, tam byl v kolektivu s největšími grázly z okresu, učitele měl staré neurotiky co si to přišli odkroutit a na praxi zametal kuchyni…To je bohužel taky realita
Přemýšlela jsem nad tím (nešťastným) známkováním a uvědomila jsem si, že na starých vysvědčeních jsem viděla i hodnocení pilnosti. 🙂 A tak jsem nelenila a našla dědečkova vysvědčení – chodil do školy ještě za Rakouska a na vysvědčení bylo uvedeno jako první chování a pak pilnost (stupnice : vytrvalá – náležitá – dostatečná – nestálá – nepatrná). Vida, tenkrát tu nástroj k ohodnocení úsilí slabších žáků byl.
No, děda v píli vytrvalý nebyl nikdy, a párkrát jsem tam viděla i dvojku z chování! (chuckle)
Hančo, tak tohle jsem nevěděla – o známkování pilnosti! 🙂 Přemýšlím, kam by zařadili mě, nosila jsem domů dlouho poznámky, že jsem roztěkaná… jako malá jsem to slovo nenáviděla, protože jsem nevěděla, co znamená. A tak jsem tvrdila, že jsem rozštěkaná, tomu jsem rozuměla! (chuckle)
Celá léta jsem nekreslila a nezpívala ale nebylo to k vůli škole, byla to práce moji matinky. Rozhodla se, že na tyto věci nemám nadání. Na konec si však zpívám pro sebe a někdy třeba ve vinném sklípku po víně mi to jde fakt dobře akorát nemám hlas :-)). Sluch mám, protože na rozdíl od kamarádek poznám skladby po prvních tónech. V kreslení jsem byla mazal ale kreslila jsem ráda, později i hodně, hlavně měkkou tužkou a uhlem. Ve škole jsem si pletla písmenka, zejména „b“ a „d“ ale byla jsem mazaná, v každé třídě 1.stupně jsem si načetla písmenka s bříškem – ke dveřím a od dveří,pak už to šlo dobře neb jsem byla dosti sečtělá a slova jsem předjímala dopředu.Musela jsem v učení na základce vyvinout značné úsilí,jako dítěti třídních nepřátel mi bylo často předhazováno, že pro mne asi nebude dále ve školách místo.Na konec to jistila stavební průmyslovka v Lipníku nad Bečvou, svobodomyslná to škola, vřele doporučuji.
K výše uvedenému se váže ještě jedna zajímavá pikantní historka.Možná, že jsem o tom již psala, nevím, tak možná sorry.
Když jsem nastoupila jako stavební technik do zeměd.podniku, dostavovalo se silo na obilí, takové to ohromné s půlkulatými sýpkami.Měla jsem navrhnout barvy. Nastrouhala jsem si své oblíbené – bleděmodrou, žlutou a cihlovou, modré jsem navrhla silo a výrobnu vedle v další kombinaci. Šla jsem to nechat schválit na stavební úřad, vedoucí obliboval mladou generaci a tak mi dal razítko. BOMBA! V celém státě nebylo modré silo, jen u nás, óóó,jak podezřelé ale nenašel se důvod mé „sabotáže“ neb jsem uváděla, že modrá je moje oblíbená barva. Asi mne v té škole průmyslové vybavili do života kreativně .:-))
Jenny, to je moc pekna historka s modrym silem.
Pardon, asi si stojím na kabelu, ale co je na tom za sabotáž? Předesílám, že v barvách zemědělských staveb se ale nevyznám.
Tak v roce 1969 už muselo být všechno rudé anebo aspoň průměrně šedé. Na, ja, dnes je to neuchopitelné. :-))
Tedy Jenny, se divím, že tě neuvrhli rovnou do ťurmy. Modrý silo! Provokace, jasná provokace. 🙂
Abyt, řeklas to naprosto přesně – já si ten typ myšlení ještě (nerada) moc dobře pamatuju, brr!
Jenny, blahopřeju k modrému silu! A třeba na něj ani nešly mouchy¨:)))
To je moc hezké, Jenny! 🙂 A jako člověk, co celý život dělá s papírama, maličko i závidím tak jasně viditelný výsledek vlastní práce jakým je modré silo!! 🙂
Tak mě napadlo při čtení komentářů. Neměli by aspoň rodiče vnímat rozdíl, mezi trestem a hodnocením ?
Když už teda uvažujete o tom, že tři hrubky u dyslektika vlastně nejsou tak moc jako u lenocha premianta. Ostatně kdo vymyslel, že známka je trest. Když dostanu čtyřku ze šplhu po laně, znamená to, že to neumím (a v mém případě to rozhodně bude pravda). To je přece hodnocení. Až když mě za čtyřku ze šplhu rodiče doma zbouchají, bude to trest.
Představuju si to asi tak, že Pepíček se stane kuchařem a není to kuchař nejlepší, plete si sůl s cukrem, salám se salátem a kočku s čočkou. Dostanete od něho na talíř pekelný blaf. Majitel restaurace na vaše protesty omluvně mává rukama: Ale když on Pepíček se tak snaží …
No, jen mě to tak napadlo. O těch známkách 🙂
…
Jenže takhle to vypadá, že zase je to na rodičích. Jak k tomu ti chudáci přijdou ?
😀
no jo, ale co když Pepíček fakt dobrý kuchař a mohl by být úplně skvělý s trochou pomoci, a majitel restaurace není moc dobrý ve své práci, a den za dnem se ho snaží zadupat do země, a na každé jídlo se šklebí před všemi ostatními zákazníky, s komenty typu, cos nám to zase upatlal Pepíčku, z tebe nikdy nebude ani dobrý umývač nádobí, a na vaření radši ani nemysli. no a tak se Pepíček teda rozhodne, že to nemá cenu a snaží se nepřivolávat pozornost. ale je to jeho vina, až dostane špatnou výplatu za to že neumí vařit? I takoví majitelé restaurací kdysi bývali.
Nerozumím.
Je prací majitele restaurace dělat z Pepíčka kuchaře?
Aby mu pak mohl dát dobrou výplatu ?
…
Asi bych byla špatný majitel firmy. Snaha je hezká, ale cením si výsledky. Když nevím, zeptám se.
Když nevím, že nevím … snažím se ?
V takovém případě se má Pepíček sebrat a jít dělat do nějaké jiné restaurace, kde bude jeho kuchařské umění morálně i finančně oceněno.
no jo tapuz, ale to tenkrat neslo jen tak menit skoly, kvuli tomu ze si tridni ucitel nebo ucitelka vybijeli na neoblibenych detech nejake mindraky. plno mensich mest treba melo jenom jednu nebo dve skoly, a taky to nemuselo byt v jine skole lepsi. proste nekteri ucitele si nic nedelali z toho, ze by meli rozvijet talent a znalosti a tak dale, misto toho aby ty decka nicili. opravdu nekecam, takovi ucitele byli.
ri, to je přesné! Chtěla jsem něco v tom smyslu odepsat Andymu, jen nevěděla jak, a tys to pojmenovala za mě.
Takže: ze školy dítě přinese „hodnocení“ a na nás rodičích je, jak s tím naložit. Bude-li se potomek potýkat s nějakými těmi dys- a jinými potížemi, klidně mu řeknu, ať si ty známky tolik nebere. Bude-li proplouvat tak, že se na dvojky může úplně flákat a k jedničce mu stačí jen malinko se na to kouknout (naštěstí vlastní zkušenost 😉 ), pokusím se ho nějak namotivovat na ty jedničky, ne? (Chicht, pěkná teorie, ale my máme ty špunty ještě malé. Uvidíme, co si o tom budu myslet za pár let. 🙂 )
Mne uz dlouho prijde, ze lidi, kteri neumi priznat vlastni chybu, zejmena v praci, trpi nedostatkem sebejistoty. To same, jako kdyz nekdo v praci neumi priznat, ze neco nevi. Kdyz nevim, tak nevim, poptam se kolem, najdu to v pravni databazi, ale nebudu predstirat, ze jsem pobrala vsechnu moudrost a na vse mam odpoved. Mne to proste neprislo, ze moje ego utrpi, kdyz priznam barvu. A myslim, ze mi tenhle pristup v mem profesnim zivote slouzil velmi dobre.
Já jsem to takhle dělala (a dělám) vždycky. Když opravdu nevím, tak to rovnou řeknu a koukám si to co nejrychleji někde zjistit. Dokonce i u zkoušek na VŠ se ode mě zkoušející párkrát dočkali stručné odpovědi „nevím“. Musím říct, že se mi to nikdy nevymstilo, měla jsem takové pedagogy, kteří z toho nedělali vědu, doporučili mně, ať se to doučím, a pobavili jsme se o něčem jiném. Nikdo přece neví všechno.
Říct, že nevím, je i čestnější – a rychlejší a efektivnější pro řešení problému. Jen se tím neleští ego… 😛
A jinak ještě jedna věc – škola má přeci jen jeden smysl, a to je ten, že učí děti koexistovat s druhými, se systémem, který má své mouchy, ale se kterým člověk žít musí. To je asi jediná skutečná příprava na budoucnost, v níž je škola nenahraditelná.
A o učení se jak systém obcházet, v tom jsou asi Češi mistři 😀 Jen se všemi těmi informačními fíčurami už to asi nebude úplně ono
Upřímně řečeno hodně přemýšlím, jak to udělám, až bude Patrick chodit do školy. Můj názor na školu je ten, že je pro děti, které mají zázemí dobré rodiny (ne každý ho má, pravda) naprosto zbytečná, demotivující a akorát ztráta času, protože děti jsou schopny se učit prakticky z čehokoliv, dokud se jim nesebere ta chuť poznávat právě ve škole. Mám mu tenhle svůj názor říct? Mám mu říkat, co si doopravdy myslím, že u známek by se měl snažit akorát natolik, aby mu nezkazily budoucnost, až ho budou někam chtít přijímat, ale ať si je tolik nebere, protože stejně jsou spíš generátorem náhodných čísel? Mám podrývat autoritu školy tím, že mu řeknu, že se stejně nejvíc naučí, když se bude sám zajímat o všechno kolem sebe, číst a ptát se? Nechci, aby z něj byl ve škole úplný buřič a anarchista (jako jsem byl tak trochu já 🙂 ), ale zase na druhou stranu chci, aby nějak prošel tím systémem relativně ve špatném smyslu nepoznamenán k maturitě, aby potom se rozvinul, jak bude chtít, protože vysoké školy už jsou o něčem jiném.
ANDY A DALŠÍ: CO MYSLÍTE,PROČ JE DNES TOLIK POPULÁRNÍ TO, ŽE SI RODIČE SVÉ DĚTI RADĚJI VYUČUJÍ DOMA A DĚTI MAJÍ POVINNÉ JEN POLOLETNÍ A ZÁVĚREČNÉ PŘEZKUŠOVÁNÍ Z HLAVNÍCH ÚPŘEDMĚTŮ: POKUD JE RODIČ SCHOPNÝ A DÍTĚTI TŘEBA S DYS TO VYHOVUJE, NEJSEM P VŮBEC PROTI. A DNESKA UŽ JE TO MOŽNÉ DĚLAT I NA VYŠŠÍMSTUPNI ZÁKLADKY. POKUD RODIČE ZVLÁDAJÍ UČIVO, MÁ DÍTĚ DOMA VÍC PŘÍLEŽITOSTI SE NAUČIT A ROZUMĚT LÁTCE, I KDYŽ JE SLOŽITĚJŠÍ. A HLAVNĚ SE U TĚCH NĚJAKÝM DYS POSTIŽENÝCH ŽÁKŮ ODBOURÁVAJÍ KAŽDODENNÍ STRESY Z POSMĚCHU SPOLUŽÁKŮ A TAKY Z NEDOROZUMNĚNÍ S KANTOREM, KTERÝ BUŇ NECHCE , ANEBO VŮBEC NEVÍ, JAK S TĚMIHLE ŽÁKY POSTUPOVAT, A JAK JE LÁTCE NAUČIT I BEZ ZESMĚŠNĚNÍ A NEUSTÁLÉHO SHAZOVÁNÍ INTELEKTU. VŮBEC SE NEDIVÍM, ŽE DOMÁCÍ ŠKOLA SE TOLIK ROZŠÍŘILA. JEN SE MI MOC NEZAMLOUVÁ, ŽE K TOMU DOMÁCÍMU VYUČOVÁNÍ STAČÍ JEN TO, ŽE TEN Z RODIČŮ, KDO UČENÍ VEDE A ZODPOVÍDÁ ZA NĚJ, MMUSÍM MÍT MAURITU.BOHUŽEL, NIKDE NENÍ STANOVENO, NA KTERÉ STŘEDNÍ ŠKOLE TU MATURITU SLOŽIL. VÝSLEDKY ALE DĚTI DOMA MÍVAJÍ AŽ NEOČEKÁVANĚ DOBRÉ.POKUD ALE „DOMÁCÍ“ ŽÁK NECHODÍ MEZI VRSTEVNÍKY, MŮŽE TRPĚT I TOU IZOLOVANOSTÍ A NEDOSTATKEM SOCIÁLNÍ ADAPTACE. TO JE FAKT NA DLOUHOU DISKUZI, PROTOŽE NDANÉ DÍTĚ NEMÁ MEZI PRŮMĚRNÝMI DOST PODNĚTŮ, NUDÍ SE, A STANE SE Z NĚJ ČLOVĚK, KTERÝ MOC AMBICÍ NEMÁ. TAKY SE STR TÁVÁ, ŽE I ŽÁČEK S NĚKOLIKA DYS MŮŽE DOSÁHNOUT V DOMÁCÍ ŠKOLE BEZ STRESŮ TY NEJLEPŠÍ VÝSLEDKY, PROTOŽE NA UČENÍ MÁ KLID A POHODU, COŽ JE PRÁVĚ U TĚCHHLE DĚTÍ OBROVSKÁ VÝHODA. JE OPRAVDU VELKÝM PLUSEM, ŽE SE DOMÁCÍ ŠKOLA RODIČŮM POVOLILA.
Já bych byl v klidu. Dítě známky bere tak, jak je berou jejich rodiče. Škola je dnes stejně víc o kolektivu než o výuce, připravit ho o to by byla škoda. Navíc i ty průšvihy a vzdor k tomu patří 🙂
„každému žákovi dá jinou práci dosáhnout stejného výsledku: zatímco u premianta znamenají tři chyby v diktátu odfláknutou práci, u žáka s dyslexií třeba nejlepší životní výsledek. Ale oba dostanou čtyřku… “
S tím se dá samozřejmě souhlasit. S názorem na známkování výchov stejně tak.
Jenže pak jdete k přijímačkám na střední a vysoké školy, a tam často (stále ještě ???) na těch známkách záleží. Což mi teprve připadá jako úplný nesmysl. Tam pak opravdu těžko zohlední, že je to „dobrá“ dvojka za snahu a dřinu nebo „jenom“ dvojka, protože dotyčný je flákač a s trochu snahy by měl na víc. 🙁
Známky jsou významně zjednodušené hodnocení, na které jsme si zvykli. Vím, že to jde skoro i bez nich – a zažila jsem Marka ve škole se známkami v rozmezí deseti stupňů, kde ale hlavní bylo pořád slovní hodnocení.
Ale s tím, co všechno je v našem školství špatně, ty známky jsou ve frontě na řešení hodně vzadu… 😛
Moje babička kdysi všechny tyhle vědomostní soutěže nadšeně sledovala a pořád mě popichovala, ať se nějaké zúčastním. Lehce jsem koketovala s tím, že to zkusím, aby měla radost. No, nešla jsem do toho, ne kvůli strachu, že bych něco nevěděla nebo udělala chybu, ale kvůli tomu, že v sobě nemám ani špetku exhibicionismu. To nebude výchovou, ale náturou. Je to chyba nebo není? Nevím, ale žít s tím celkem umím. 🙂
Není to chyba, pokud se ovšem z nějakého podivného důvodu nevydáš za kariérou, kde se od tebe exhibicionismus očekává 🙂 (wave)
Já jsem nějak měla štěstí na vychovatele, žádný na mě nezanechal negativní stopu. Tatínek byl sice velmi náročný, ale nepodařilo se mu mi něco znechutit. Přístup maminky byl ovšem zcela jiný, protože ona je původně učitelka a posléze psycholog. Takže zcela v heslu Kovářova kobyla a ševcova žena zvládla nám oběma se sestrou znechutit klavír, nevím jak ségře, ale coby polyglot mi vytvořila nádherný blok u cizích řečí. Nesmírně se stydím mluvit a děkuji, že jsem sic na sklonku profesního života, ale přece nalezla učitele, který zvládl tenhleten blok odsunout, takže nejen že mluvím s ním, ale na auditech zvládnu mluvit německy či vnímat anglicky celý den
Inko, to je úžasné, že se ti to povedlo! (inlove) Já jsem si sice zvykla breptat jak massa Bob a domluvím se, ale když o něco jde a musím mluvit, tak mám pořád ještě trému 🙂
Hm,zvedavá som,aké príspevky buudú prevažovať.Ja časo hovorím,že som mala v živote tri obrovské porcie šťastia.1.Narodila som sa dvom veľmi múdrym ľuďom.2.V škole som mala úžasných učiteľov.3.Mám výborných,múdrych kamaratov.To všetko zaväzuje a nesmiem to premrhať.Samozrejme,že sme v škole mali občas i takých,čo sa kladnému hodnoteniu nedopracovali,ale bolo ich málo,bolo to o nich známe a tak nejak sme ich zhovievavo trpeli.Samozrejme,že medzi kamaratmi mám i ľudí,ktorých šarm,milota čaro osobnosti sú väčšie a aj takých,kde je to slabšie.Ale každý mi niečo dal./trebárs pokoru,úctu k vedomostiam,ale aj /tc,tc /priznávam aj pocit zadosťučinenia,že som dobrá/Ach bože,ja sa priznávam k veciam….
Jen se přiznávej, Verenko… my stejně víme, že jsi dobrá, nás neohromíš (chuckle)
Všichni jsme lidé chybující, jen je důležité si chybu přiznat a vzít si z ní poučení.
Bohužel po dvaceti letech manželství s „panem dokonalým“ vím, že u některých za chyby můžou ti druzí… Oni přece chybu neudělali, to ti druzí, ti je donutili udělat něco špatně. A umí to tak hezky prodat, že jim věříte. Že bylo něco špatně mi došlo až v momentě, kdy mi nový přítel řekl ať se přestanu omlouvat za svá rozhodnutí a přání.
„pan Dokonalý“, to zní opravdu děsně, milá Jarmilo! (wave)
Takových „dokonalých“ je moc, ale na veřejnosti to umí slušně maskovat. Já si taky kdysi brala normálního kluka. Docela dlouho jsem mu věřila, že za jeho problémy v práci může ten či onen. A vůbec, že mu všichni křivdí a háží klacky pod nohy.
Jejda, mohu vyprávět, jak jsem se učila jezdit autem.
To jsem přišla v 18-ti letech z autoškoly, na řidičáku mi ještě neoschl podpis, zamávala jsem jím tatínkovi před očima a hrdě se hlásila do řidičské obce. Psal se rok 69, to ještě moc žen neřídilo. Tatínek mi doporučil ať si řidičák uschovám a jal se se mnou jezdit co by spolujezdec. Co já jsem se za chyby, které jsem podle přísného tatínka-instruktora dělala, nachodila pěšky domů. On mě z auta vyložil, když už mu došla trpělivost a já šlapapala několik kilometrů domů. Brávala jsem si sebou jako pojistku svou kamarádku, ale i tak jsme šplapaly pěšky obě dvě 😛 . Nakonec jsem nechtěla s tatínkem do auta sednout, tak uznal, že už toho trápení bylo dost. Musím říct, že na to nezapomenu, ale ani jsem nezapomněla to, co mě tímto naučil, co autoškola nestihla a ani stihnout nemohla. Musím říct, že jsem žádné psychické trauma neutrpěla. Asi jsme byli odolnější generace, či co. Dnes se všechno moc psychlogicky pitvá a přemýšlí – nad výchovou u dětí, u psů…. A jaksi se to v globále vymyká 🙁 . Zdravý rozum usnul.
Alex, zdravý rozum to má dnes těžké, to uznávám. Ale když se nahradí hrubostí a výsměchem, tak se taky nevyhraje 😛
A k tvému tatínkovi: Tos musela v tom autě dělat pěkné věci! Já si říkala, kde se v tobě vzala ta láska k dlouhým tůrám v přírodě… a vida! (rofl)
ALEX, MNE TÁTA MUČIL, KDYŽ ZJISTIL, ŽE NÁS V ÝAUTOŠKOLE NEUČILI ANI COUVAT, ANI POŘÁDNĚ PARKOVAT. POTOŽE KOLEM MOSTU TEHDY UŽ KVŮLI TĚŽBĚ VYSÍDLILUI SPOUSTY VESNIC, KAM VEDLY NORMÁLNÍ SILNICE, KTERÉ VŠAK BYLY AUTO PROSTÉ, PROTOŽE VLASTNĚ KONČILY NAD UHELNOU JÁMOU,BRAL MŮJ TÁTA AUTO, VYVEZL NÁS ZA MOST,TAM AUTO OTOČIL DO PROTISMĚRU A JÁ MUSELA JET POZADU I NĚKOLIK KILOMETRŮ. A KDYŽ MI TO NEŠLO, STRŽILA JSEM VŽDYCKY SPOUSTY OBYČEJNÝCH LEPANCŮ.A ZACOUVAT MEZI DVA ŠUTRY( STOJÍCÍ AUTA) TAK, ABYCH NA ŽÁDNÝ NENAJELA, TO JSEM SE VÁŽNĚ UČILA DLOUHO A FACKY MI BYLY VŽDY PŘIPOMÍNKOU CHYB. ALE NAUČILA JSEM SE TO PRÁVĚ PRAXÍ. KDYŽ JSEM DONESLA DOMŮ ŘIDIČÁK, TÁTA JEN UKÁZAL: SEM DÁVÁM KLÍČE, SEM DOKLADY.ODEDEŠNŠKA JSI JEDINÝ ŘIDIČ V RODINĚ . A BYLO TOÍ TAK. KDYŽ JSEM SI BRALA SVÉHO JIŘÍHO, ON ŘÍDIT VŮBEC NECHTĚL. DONUTILA JSEM HO UDĚLAT ŘIDIČÁK PODFUKEM,. DNES ŘÍDÍ NERAD, NE MOC DOBŘE, ALE ASPOŇ ,ŽE ŘÍDÍ.
Ještě DEDE k tvé otázce, zda dokážu žít se svými chybami. S blížícími abrahámovinami jsem se to už naučila. Prostě jsem jaká jsem a jiná už nebudu.
Nejsem sice praktický člověk, ale ten osobní šarm vše vynahradí :-D.
Míšo, to je nádherná odpověď! (inlove) Děkuju za ni (wave)
Můj mladší syn byl těžký dyslektik a dysortografik. Než se dostal do speciální třídy bylo to peklo. Za vše hovoří, že dokázal udělat v diktátu 36 chyb.
Po přestoupení do speciální třídy se zlepšil v známkách o 3 stupně. A když se zúčastnil školní soutěže v recitaci, tak vyhrál. Úplně v té speciální třídě rozkvetl. Znovu začal mít rád školu. Bohužel to trvalo jen 3 roky. Na druhém stupni už speciální třída nebyla.
Z toho je vidět, že vše je o přístupu.
Míšo, tohle by měli slyšet všichni ti, co teď o našich školách a dětech rozhodují. Co se snaží nacpat všechny do jednoho kolektivu a nic nedbají na to, že každému je líp mezi svými.
Jenže ono o děti a o co nejlepší vzdělání vůbec nejde, že? 🙁
Horší než chyby mi přijde škatulkování. U dětí to je běžné, ale od učitelů to je až nebezpečné. Pak ano jako u sharky, přijdou případy, kdy učitel řekne, že to „není tvoje práce“ nebo tě nevyvolají, když se hlásíš, protože nevěří, že to můžeš vědět. Škatulkování vede k tomu, že vlastně nemá cenu se snažit, jsi ve škatulce a tak to máš. Zas dostat se škatulkou trojkaře jedničku (mimo podezření z opisování) bylo bezva, vzhledem k úžasu některých učitelů 😀 Chudáci byli jedničkáři, když učitelka řekne „no jo Lucinko, dvojka, to se ti nějak nedařilo“, tak se někteří chytali za hlavu…
Jo, s tím škatulkováním máš pravdu.
Doteď si pamatuju, jak mi bylo bídně, když jsem si na základce (druhém stupni) při jedné hodině uvědomila, co všechno mě v češtině projde (jedničkářka) a jak učitelka dusí a znervózňuje snaživou, ale plachou holčinu, zařazenou mezi trojkařky. A styděla jsem se. Za sebe i tu učitelku.
Potom jsem už škatulkování rozeznávala velice dobře. Jo a byla jsem i v té druhé úloze – na gymplu na deskriptivné geometrii. Byla jsem takový matlák v matice, že profesorka prostě nechtěla věřit, že tu pitomou deskripci umím. Zato, když se přesvědčila, že ano (byla jsem zkoušena skoro každou hodinu a písemky jsem psala dál od ostatních 😛 ) tak si zase začala myslet, že musím umět i tu matiku (chuckle) Asi měla pravdu, ale já byla odjakživa tak přesvědčená, že na matematiku nemám, že jsem prostě nezvládala ani ty středoškoské počty… prostě jsem to vzdala. taky škatulka.
Dede, vzhledem k tomu, že jsme absolventky stejného ústavu, zdá se, že matikářku jsme měly tu samou. Dospěla jsem až k reparátu, a když jsem před komisí zadané na tabuli spočítala, řekla mi – sice nevím, jak se ti to povedlo, ale budiž. Chich, ale pak se mě už po zbytek studií vůbec nevšímala a pravidelně jsem na vysvědčení dostávala za čtyři, což mi nijak nevadilo. Takže jsme to vzdaly obě.
Když jsem jednou dostal za 1 z angličtiny, tak to bylo nepochopitelné 😀
Abyt, já jsem zapomněla na jméno… ale myslíš tu, co vypadala jako kudlanka nábožná? (blush) Já ji měla nakonec i ráda, byť mé matematice to moc nepomohlo 🙂
Zeny aj my sme jednu ucku volali kudlanka nabozna-so samolubim usmevom nas v latine pozierala
Stockholmský syndrom? 🙂
Příjmení už taky nevím, jménem se jmenovala Alena. A dtto, po uzavření příměří jsme se už jen mile ignorovaly.
Tak vyčítání chyb spáchaných i ještě nespáchaných se na mně podepsalo v tom, že jsem zpívala jen dětem (a těm se to líbilo), nenávidím sporty (s radostí jsem dělala jen ty, co mi škola nestihla znechutit, tedy bojové. K smrti nerada běhám a vyhýbám se míčovým hrám). V bojových sportech jsem dobrá nebyla, ale bavily mě. Jo a rodiče mi tak dlouho říkali, že budu nemožnej řidič, že jsem řidičák dělala ve třiceti a naučila se řídit ve čtyřiceti- já, nemožná osoba. dokážu podle popisu nebo mapy dojet i na úplně neznámá místa i potmě a pravidelně jezdím po nocích.
Jinak úkazem našeho školství je i Kačka, nad kterou jistá psycholožka lámala ve třetí třídě hůl, že je nedostatečně inteligentní, protože Kačka vytřeštěná z toho, co po ní chtěli ve škole a pak i ona, ze sebe pracně a s chybami soukala žádané. Tak teď je v prváku na vysoké a řekla bych, že tam pracuje jako každej druhej jen s pomocí drobných pomůcek, které doporučila pedagogicko-psychologická poradna školy, aby nebyla tak strašně nervózní. Ve výsledku jí neodpustí nic. Musí se opravdu hodně učit, ale asi tak úplně hloupá nebude, jak tvrdila dotyčná dáma 🙂
Matyldo, zpívej!!! Můžeme klidně někdy zpívat spolu. 🙂 Já zpívám v autě často a psi to poslouchají. Vzhledem k tomu, že je dokázáno, že psi mají lepší sluch než lidé a holky za mého zpěvu nejeví známky stresu, tak to nemůže být tak zlé, jak mi říkali 🙂
A míčové hry? Věřím, že Světluch s Borůvkou jsou vždy připravené si s tebou dát skvělej zápas (chuckle)
A Kačka je prima a jde si za svým (y)
To mi povídej, naše Jana se kdysi přihlásila do autoškoly, dostala za instruktorku veeelmi sebevědomou ale asi netrpělivou slečnu. Hned v první hodině, bez nějaké přípravy ji vzala do města na parkoviště a začaly jezdit. Janu tak vystresovala tím, že ji řekla, že se nikdy nenaučí jezdit, že tam víc nešla a ani do žádné jiné autoškoly. Řidičák nemá a strašně se bojí, že by to nezvládla. Ona je též všechnomožné dys a celou školní docházku tím velmi trpěla.
Matyldo, Kačce už dlouho moc fandím a držím jí palce. 🙂
Mám známou, spolužačku z první třídy: z devítky se hlásila na prodavačku. A nedostala se. Tak nějakou náhodou skončila na chemickém učilišti. Potkala tam výbornou chemikářku… takže pokud vím, teď se vrátila z nějakého studijního pobytu v cizině a na VŠCHT dodělává doktorát. Pravda, dřela mnohem víc než ostatní, navíc neměla podporu v rodině. A na té základce by do ní rozhodně nikdo neřekl, že tohle zvládne. (y)
Poučena soc.školstvím a krizovým vývojem, jsem pochopila,že jedna hrubka,je o stupeň snížená známka, háček a čárka nad písmenem, je malá chyba, dvě tyhle malé, tvoří jednu hrubou, čárky ve větách a chybějící tečky, jsou také hrubé chyby. odmaturovala jsem z ČJ a literatury na výbornou a nikdy se na mojí chuti a nechuti psát dlouhé slohové práce,výpisky z povinné četby nikdo z mých češtinářů nepodepsal. Vyjmenovaná slova se nenaučil jen tupec a básničku, třikrát přečtenou, si nezapamatoval jen ignorant. Siroty po ní zůstaly, si pamatuju pořád a Antonína, topiče elektrárenského též. A jsem dyslektik. Díky škole nesnáším výtvarnou výchovu, učily ji šílené kantorky, co po mojí osobě chtěly,abych byla někým mezi Picassem, Hynaisem,Alšem a Maroldem. když se malovalo jablko,nakreslila jsem jablko..i moje matka řekla,že to na výkrese,je jablko,poznala ho na první dobrou..jen nechápala,proč mám čtyřku a já taky ne. Jedinkrát jsem dělal ado výtvarky něco ráda. Koláž. Vybrala jsem si pohlednici Adršpašských skal a mozaikou rozmalovala Ádr do neuvěřitelných mnohoúhelníků v barvách na pohlednici. Všem se to líbilo. Dostala jsem kouli, protože ta kráva na výtvarku řekla,že jsem to nedělala já! Od té doby nekreslím…
Podřízení vědí,že pokud o průseru vím dřív než někdo jiný,zkusím to z těch „sr.ček“ dostat. Když to nejde, vyvodím důsledky dřív,než někdo nade mnou a vyřeším si to na oddělení sama. Proberu to s klukama na férovku a oni si toho váží. Někdy zažehnají malér dřív,než se rozjede. Mají ve mě oporu a já v nich. Ty plívy, co k nám občas někdo dosadí,tu moc dlouho nevydrží. Můj nadřízený je neomylný, tím je řečeno to další.
Sharko, řekla bych, že tvoji „kluci“ jsou zatraceně rádi, že mohou své případné chyby řešit právě s tebou. 🙂 A neomylný šéf je potenciální recept na katastrofu 😛
Ta učitelka… ano, ve výchovách se to stávalo a stává velmi často, proto o tom i píšu tak jak píšu.
Dede, ty vždycky o Anglii tak pěkně píšeš a já se pokaždé zamýšlím, jestli si to tu idealizuješ, protože se vám tu líbilo, nebo jestli já jsem moc cynická za ty roky. Samozřejmě, že tu žiju ráda, ale děsně mě štve vláda a politici, úspěšné pokusy o zlikvidování státního zdravotnictví, nakládání s lidmi v invalidním důchodu, soustavně ničení učitelů a školství, na nic nejsou peníze – pro města, pro transport, přitom Británie je pořád jedna z nejbohatších zemí.
Ale to je trochu z cesty. Abych byla víc k věci, já taky poslouchám internetové rádio, většinou sice české country rádio, ale před pár dny jsem objevila calm rádio, a je skvělé. Je tam spousta stanic, různá akustická hudba, klasická hudba, orchestry, opery, choirs, composers, gregorian chants, hudba pro relaxovaní, i zvukové kulisy pro spaní, jako velryby, déšť, bouřka, a tak dále.
Abych byla ještě víc k věci, máš úplně pravdu s tím, jak bylo naše školství a i někteří rodiče zničující. U nás se vysloveně dělaly scény kvůli každé hlouposti, a z většiny učitelů jsem měla takové deprese, že jsem se držela co nejvíc zpátky, a skoro propadala v některých předmětech, a přitom se mi učivo vždycky zdálo snadné. Proto jsem se taky dostala jenom na učiliště a šla do pracovního procesu hned po vyučení, a teď pracně doháním universitu. Ale stejně už to mám tak nějak zafixované, že nikdy ničeho nedosáhnu, jak mi to pořád opakovali. Někdy si říkám, abych se povzbudila, že jsem dobrá. Já, malá Vendulka Leskovjanová jsem si úplně sama samička založila nový život v cizí zemí, mám zajímavou práci s lidma na rehabilitaci(i když placenou nic moc, re: uměle vyvolaná krize ve zdravotnictví), překonala jsem velkou phobii a řídím auto, a do konce tohoto roku budu bakalářka vědy v oboru životního prostředí a ekologie (doufám). Ale spíš si veškeré dávné i současné chyby hamižně hromadím a donekonečna opakuju v hlavě.
Wendulko, s tou Anglií: já jsem v podstatě žila v jiné Anglii! Jednak jsme se náhodou (požadavek jižně od London Bridge) dostali do velmi příjemné části Anglie, a jednak jsme tam byli převeleni na dobu určitou, což znamená, že některé věci jsme nebyli nuceni až tak řešit.
Jinak já jsem člověk s politickým názorem a ostře vnímám současnost ve všech jejích odstínech. To, že tady dávám přednost hledání těch hezkých aspektů života – které také jsou! – neznamená, že bych jiné věci nevnímala. Jen si říkám, že o těch ostatních věcech s chutí píše mnoho jiných lidí, tak já si kopu cestu touto nikou 🙂 Kdybych chtěla být sarkastická, tak řeknu, že 90 % zpráv a komentářů řeší problémy, potíže a katastrofy a zbytek je porno 😛 Samozřejmě nemám pravdu, jen se snažím ten temný mediální obraz světa malinko zesvětlovat – a prima je, že nelžu. (wave)
Jinak… škola umí pomoct i ublížit. Jen dobří kantoři si najdou čas přemýšlet nejen o gaunerech, ale i o těch, které je snadné ušlápnout. A pomoct jim.
Ano Dede, píšeš moc pěkně, proto se to tak dobře čte. 90% zpráv opravdu jsou problémy a katastrofy. Já jsem se včera večer dozvěděla, že naše malá nemocnice je jedna z těch,které zdravotnictví z donucení vládou zprivatizuje. Už nás prodali jedné soukromé společnosti, včera lidem co byli v práci oznámili,že od 1.dubna nás přebírají. Byl to hrozný šok.
Milá Dede, jen prosím piš a zesvětluj 🙂 Je to moc potřeba a já jsem za tyhle stránky opravdu ráda.
Díky Pavčo (inlove)