Ari bude mít příští týden třetí narozeniny. Měla by tedy už rozum brát! Popravdě, bere – když si vzpomenu na příhody (a škody) z jejího prvního roku, do teď se mi klepou ruce – a jen částečně je to smíchem:)) A tak jsem se rozhodla vydat kousek z prvotních Hlášení z liščí nory, které se zde objevovalo v komentářích pod články jiných autorů. Zavzpomínejte se mnou… a čekám, že si v diskuzi vzpomenete na první dny se svými zvířaty – a na to, jak se to vlastně všechno později vyvrbilo. Však to znáte: po bitvě už je fakt generálem kde kdo! Zato když jste v tom až po uši…:))
8. 3. 2013
Tak jsme doma 🙂 Ari je polární lištička bystrouška, nevypadá, že by se jí stýskalo a nebojí se ničeho. Berry se nejdřív štítivě odtáhla… eh, co jste to pohodili na můj práh? Potom se urazila… No dobrá, když jste si vzali tohle ušatý nadělení, tak já tu teda nemusím bejt! Ale to dlouho nevydržela, neb je zvědavá 😀 Když jsme se na dálnici v autě vystřídali a řídil Marek, tak jsem měla Berryščin čenich za uchem (byla v kufru) a malá se natahovala z košíku, takže čenichy se nakonec potkaly někde na úrovní mé dolní čelisti 🙂
Berry honem ucukla, aby si nezadala, ale nevypadala už tak uraženě. Potom jsme zastavili u muzea na Chlumu (jo, tam, co byla ta bitva) a tam vypustili pesy. Holky se očichaly, Berry zkusila malou dvakrát vyzvat ke hře, a když mimino moc nereagovalo, tak si odběhla po svých potřebách (měla bohužel skoro celý den v autě). Malá si poběhala, ale foukal tak ledový vítr, že jsme honem jeli domů.
Ari, 4 týdny
Ari byla v autě v pohodě (ta se fakt ničeho nebojí), na dvorku vypadala kapku ztraceně, ale doma ožila. Prozkoumala okolí, lízla si vody, potahala plyšáka (má toho, kterého si u chovatelky sama vybrala) a nakonec přišlo krmení dravé zvěře. Berry dostala část svého dílu jako první, potom i malá (a pár jejích granulí i do Berryiny misky). Krásně se najedly a pak nastal rituál vzájemné kontroly misek. Jak já byla ráda, že to zase vidím! – See more at: http://www.dedenik.cz/2013/03/08/rozhlednik-jesti-tamo-hora-nevysoka/#comment-area
9. 3. 2013
Noc byla v pohodě díky chovatelce – štěňata byla naučená spát v porodní bedně, kde už poslední dobou opravdu jenom spala – jídlo, hry a vůbec aktivní život se odehrával mimo bednu. Díky jejímu důslednému přístupu mi stačilo instalovat vedle své postele Daníkovu leteckou přepravní bednu a večer dát štěně „spát do bedny“ 🙂 Usnula a spala až do pěti, kdy si mě vzbudila. Vyběhly jsme ven, Ari udělala loužičku a co s načatým dnem? Tak holky dostaly něco málo pod zub – nemůžu Berry nedat, když malá jí, že…
Ari s maminkou Natálkou
Berry tedy ráno učinila několik objevů: za prvé TO je doma i ráno, tedy je třeba počítat s tím, že to tu asi zůstane. Takže její pozornost ráno byla mnohem cílenější, než večer. Za druhé chvíli užasla, protože to vypadalo, že její granule se asi změnily na něco jedlého??? Když to mrně zhltlo trochu ze svých, aby se vzápětí dobývalo do její misky a vypadala POTĚŠENĚ! Tak s jistou nevírou zkontrolovala i Ariinu misku, aby zjistila, že i tam jsou granule… Hm.
Potom následovaly hry. Berry zjistila, že před malou vetřelkyní není jisté vůbec nic! Ani Příšerný Žabák! O vožírá mu voko! Tak jí povídám – vezmi si ho, podej mi žabáka! No jo, ale jak? Berry zjistila, že jí to nedokáže sebrat a stála nad ní v rozpacích. Pak to vyřešila. Vedle ležel kus kůry, který Ari okusovala před zákeřným atakem na žabáka. I vzala Berry kůru do tlamy a ležérně ji pohodila na podlahu kousek od štěněte. Ari pochopitelně zbystřila a vrhla se na kůru. Berry se na mě ušklíbla, sebrala opuštěného žabáka a hrdě mi ho přinesla!
Po chvíli her jsem dala malou znovu vyčůrat (nechtěla) a tentokrát si vzala do ložnice obě holky. Malá do bedny, velká vedle. No, uhájila jsem asi tři čtvrtě hodiny, ale i to se počítá, ne? 🙂 Potom Berry trvala na tom, že MUSÍME ven a to ne na zahradu, ale ven. Tak jo. A světe, zboř se, naše čubička začala prvně v životě doopravdy značkovat! Občůrala si teritorium a prej dobrý. Tak jsme se vrátily na zahradu (venku je šílené bahno, zahrada je lepší – o něco) a šly objevovat.
Jenže najednou se vedle v kotci probudil Max (poměrně velký kříženec) a znenadání strašně bafnul! Malá se lekla a tryskem se vracela na dvorek. Tak povídám, Berry, kde je Ari? Honem utíkej! A ona utíkala a pak jsem je našla na dvorku spolu. Teď jsem posnídala a psice hnípou kolem. Malé se už zdály divoké sny, kňučela ze spaní a tlapky jí utíkaly! Asi ten strašidelný Max – budeme ho muset prozkoumat víc z dálky 🙂
Ari doma, 8 týdnů
Konec hlášení 🙂 Tak a jdu stahovat fotky. Mám mraky černých hřbetů nad bílým nic, ale snad vyberu něco použitelného 🙂
Fotky: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_doma_-_Prvni_dny_stenete_v_novem_domove/
10. 3. 2013
Polární lištička narazila v dobývání nového teritoria na nečekanou překážku. Byť Velká Černá vypadá jako submisivní truhlík, tak když jí o něco jde, projevuje nečekanou vynalézavost a jeví se být velmi slušným manipulátorem. Zvyklá na přímé psí (samčí :)) způsoby, jsem byla kapku pomalejší, než jsem její chování rozkódovala.
Včera mi Berry naznačovala celým psem, že jediné, co k životu potřebuju, je ona, a když si toho skřeta nebudeme všímat, tak třeba zmizí. Když se Ari něčeho dotkla, nebo někam přišla, Berry štítivě opouštěla předmět nebo místo. Malé to vůbec nevadilo, a když ji to zrovna napadlo, tak Berry naháněla a asi dvakrát ji podběhla a podrobila zkoumání, jestli by se u ní nenašlo nějaké to mlíko. Nenašlo a Berry pak na mě vrhala znechucené pohledy – vidíš, co TO dělá? Není TO úplně blbý???
Situace se změnila, když jsem jim podávala večeři. Ari v se v pikosekundě rozhodla, že Berry má lepší a víc, a jako obvykle se jí vrhla do misky. Místo, aby štítivě poodstoupila, vydala Berry temné zabublání. Malá odskočila takovým fofrem, že udělala přemet a celé cca dvě (!!!) minuty ji nechala v klidu jíst. Mezitím zhltla svůj podíl (jí strašně rychle – návyk ze skupiny štěňat, kde kdo zaváhá, tak nežere to, co by rád) a rozhodla se výpad zopakovat.
Tak na téhle fotce je už poznat Ariina poněkud urputná povaha:))
Srandovně se plížila kolem stěny, připravena dobýt žádoucí kořist. Berry ani nevytáhla čenich z misky, jen se pomalu otočila k malé a vrhla na ni POHLED. Měl stejný účinek, jako předchozí zabublání – Ari se na fleku otočila a prchla do jídelny. Potom zjistila, že se na ni koukám (a směju se), tak zpomalila, napřímila se a šla si ukrást polínko.
Od této chvíle vzala Berry vetřelkyni plně na vědomí a začala nová fáze – kdo uštve paničku pro sebe, vyhrává. Takže od této chvíle mám dva ocásky – černý si hlídá pozici a mazaně prokluzuje zkratkami, o bílý se zabíjím, protože je všude, kam bych ráda došlápla. Dnes ráno jsme zase o kousek dál – Berry se sice tváří, že malou nevidí, ale nějak nápadně často u ní „zapomíná“ svůj milovaný míček na provázku. No a potom ho od ní musí získat, takže nastane krátká přetahovaná. A pak ho, vybojovaný, tak nějak zase zapomene.
Konečně přestalo pršet, tak jsme byly víc venku. Berry je tam o hodně bezprostřednější, hraje si s malou a už se po ní kouká, když se bílé pištidlo někde zapomene. Ari se do všeho žene zdánlivě bez strachu, a když už se něčeho lekne a uskočí, tak se honem vrací, protože vlčky, byť kapesní, se přece nebojí.
Rozhodně to není jednoduché ani automatické přivykání, Berry je závislák a nehodlá se jen tak vzdát. Ale nikdy malé nic nehrozilo. Berry vymyslí léčky, ale neublíží. Pokud jde o čistotnost, tak dokud dávám pozor (například nepíšu na počítači), tak jsme doma bez loužiček i bobků. Když nedávám pozor (a píšu na počítači), tak holt vytírám 🙂 Ale vzhledem k tomu, že dva měsíce jí budou teprve příští týden, to není špatné skóre 🙂
13. 3. 2013
V pondělí (před dvěma dny) se proces sžívání Černé a Bílé zastavil. Berry jako by si malé vůbec nevšímala, jen venku byla maličko aktivnější. Dělalo mi to starosti, protože jsem nevěděla, proč se to tak zaseklo. Teprve další ráno mi to došlo.
Slavné vítězství nad smetákem:))
Vzhledem k tomu, že na mě skočil jakýsi strašný chcíp, jsem byla v pondělí úplně mrtvá, neschopná jiného, než nejzákladnějších úkonů péče o sebe a o psy. A chudák Berry, která to dobře vnímala, měla starosti! Když jsem si to zpětně promítla, tak většinou se snažila ležet u mě (nebo na mně, pokud to šlo:)) a malá vetřelkyně tak pro ni ztratila hodně ze své případné zajímavosti.
Takže teprve v úterý, kdy jsem projevila mírně lepší životaschopnost, se věci zase pohnuly. Ráno Ari vyběhla ven a hned v úvodu her s sebou plácla na záda a ukázala pupík, což Berry velkoryse akceptovala. To mě potěšilo, protože dokud Berry malou ignorovala (tedy vlastně skoro celé pondělí), tak ta se nesnažila o smečkové chování.
Potom si začaly hrát – Berry provokovala ke hře, nechala se honit a honila, až se malá občas samou snahou o trysk ve smyčkách překulila. Potom si hrály s plastovým vejcem a dalšími artefakty nalezenými na zahradě.
I doma byl vidět pokrok, protože začaly víc času (zdaleka ne pořád) trávit spolu a ne vedle sebe. Skvělým úspěchem byla několikrát předvedená přetahovaná (o míček na provázku, o lano s uzlem), ale hru jsem musela vždy iniciovat já. Kdybych měla situaci popsat z lidského pohledu, tak bych řekla, že Berry se bavila pokaždé, když zapomněla, že by měla být vznešeně nevšímavá.
Dnes to bylo to samé, jen se vzájemné vztahy zase o kousek prohloubily. Jen když přijel domů páneček, bylo jasné, co si Velká Černá myslí – jestli je panička cvok a přitáhla skřeta, tak co už. Ale pánečka, toho té malé nedá! Blokovala Ari tak důkladně, že jsem ji musela zavřít do jiné místnosti, aby se mohl Martin s malou vůbec přivítat. 🙂
Co si ale Berry opravdu užívá, jsou chvíle, kdy je třeba na Ari houknout, protože právě provádí některé z oblíbených „fuj“ věcí, jako je okusování elektrických kabelů, nábytku, bot a podobně. Takže ve chvíli, kdy někdo hlasem mohutným zvolá „Ari, fuj!“, se okamžitě zjeví Berry, sotva chodící pod tíhou chlupaté svatozáře, a doslova z ní sálá: „To jsem nebyla já! Mě by to ani ve snu nenapadlo, okusovat židle, to VONA! Vidíte, co jste si to dotáhli domů!“ Tváří se jako Její Černá Vznešenost, ale ve skutečnosti se potměšile pochechtává.
Berry: Co jste to sem přivlekli!?:))
Malou ovšem nic nevyvede z míry. I na pořádné zahulákání jen otevře doširoka oči plné nevinnosti a ptá se: „Kdo? Já? A že něco koušu? Nikdy! Co, ta židle? Ta mi mezi zuby musela vlézt sama!“ V celém přízemí Domu se tak dávají do pohybu všelijaké zajímavé předměty, jako je např. koupelnová předložka (ta pravidelně), ručníky, utěrky, šály, mikiny, smeták či nějaká ta taška, přičemž společným jmenovatelem je hbitě couvající pevně zakousnuté štěně. Je pozoruhodné, jak vysoko už dosáhne, pokud jde o to něco ukrást.
Naštěstí zatím žádné škody nenapáchala, protože se obvykle prozradí dřív, než stihne něco doopravdy provést – Ari je totiž štěně velmi hlučné. Její zvukové projevy jsou četné, variabilní a někdy v zápalu hry zavrčí tak strašně, že poleká sama sebe. Kňučí, bručí, vříská, vrní a zpívá, někdy dokonce i ze spaní. Zatím ještě neštěkala – to bude asi vyšší stádium, kam se zatím nedopracovala. Tento rozvíjející se hlasový repertoár má jednu chybu – ze začátku si kvíkla a já jsem věděla, že potřebuje jít ven. Ale jak to poznat teď???
Takže stav čistotnosti na našich podlahách: pokud dávám pozor, je úplně čisto – ví, co má venku dělat a udělá to. Pokud pozor nedávám, tak holt uklízím. Stále spí v bedně u mé postele, takže v noci se jednou vyvenčí (se… no, čapnu ji a vynesu ven 🙂 ) a tak vydrží do rána. Prostě je to čistotnost uvědomělá pouze z mé strany.
Fotky: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_doma_-_Aryiny_prvni_vychazky/
Ari jsou přesně dva měsíce:)) 14. 3. 2013
Včera konečně přijel domů roztoulaný páneček a Berry zjistila, kde je momentálně láska jejího žití. Vítala ho s nevyčerpatelným nadšením a zabrala ho jen pro sebe. On není zrádce, tahající domů bílé skřety! Aby se Martin mohl přivítat s Ari, museli jsme žárlivku na chvilku zavřít do jiné místnosti, jinak by ji k němu nepustila.
Ale v tom celém nadšení z páníkova návratu si najednou začala s Ari hrát – normálně se okusovaly, honily, Berry dokonce na chvíli Ari pustila k sobě na pelech. Ráno ještě chvíli dobrý vliv přetrval a pak zeslábnul. Je to vlastně normální – jsou chvíle, kdy si Berry hrát chce a chvíle, kdy o to nestojí.
Zakousnu tě!
Ari pokračuje v objevování světa. Už jsem jí musela zabavit štěněčí misku s vodou, protože se s ní snažila hrát hokej a strašně ji bavilo, jak to cáká kolem. Když byla miska prázdná a chodba napůl vytopená, tak si ještě přišla říct o vodu – chudák pejska nemá co pít! To jsem jí ještě tu vodu dolila, ale po dalším zápase a potopě byla miska zabavena a Ari holt musí pít z té „dospělé“, která je mnohem větší a těžší, tedy na vodní hokej (zatím) nevhodná.
Krást malé smetáčky přišlo naší princezně málo, i vypravila se na velký smeták, který stojí kousek od kamen. Vítězství bylo její a to třikrát po sobě – pád násady ji nadchnul (ten zvuk!:)) a než jsem stačila zasáhnout, okousala mu jednu stranu tak, že jsem musela uklízet žíně. No, stejně už potřebuju nový – ale pro jistotu s tou koupí ještě počkám:))
Taky je ocásek a komplikuje mi tím život. Štěně potřebuje spát a ona také spí, vždy někde vedle mě. Potíž je v tom, že když se zdvihnu, vždy rozklíží oči a polospící se šourá za mnou – i kdyby to měly být jen tři metry. Takže buď se ona nevyspí, nebo já nic neudělám:))
Jinak musím zmínit ještě jeden Ariin trik, který rozčiluje Berry: když jsou v nejlepším hraní, tak jí podběhne pod břichem a běží pod ní tak, že chudákovi ze široka našlapující Berry kouká pod jejím vlastním huňatým černým ohonem bílý ocásek rozradostněného štěněte:))
Jinak na první pohled by se mohlo zdát, že Ari nejvíc touží po boji (je to strašná kosatka!), takže teď už chudáku Berry visí zásadně na chlupech za ušima, pod krkem nebo na hrudi a tahá a tahá. Když potom člověk vidí ty černé čelisti (opatrně) sevřené kolem něžného bílého krčku, tak by neřekl, že agresor je právě ta bílá a Berry se jen snaží si zachránit zbytky srsti:))
Dnes jsem se ale nabalila a vzala psy poprvé společně na chvíli do lesa – cestou se zastavila na poště. Malá jela prvně autem jako velká – tedy v kufru s Berry. No, zpívala pěkně, ale spíš se zlobila, než byla ustrašená. Když jsem se vracela z pošty k autu, bylo ticho, takže v pohodě. Cestou k lesu koncertovala znovu. V lese se jí moc líbilo, to byla jiná zábava než na zahradě! Běhala za Berry a já se těšila, jak bude doma aspoň chvíli spát:)) No spala, ale já jsem musela sedět na křesle a pracovat a ani se nehnout – jak bych vstala a zkusila se odplížit, rozklížila by oči a už by upalovala za mnou. Teď se probudila a pracuje na plyšácích:))
Já tebe taky! (Ale dá mi to podstatně víc práce:))
Jinak jsem přišla na vychytávku, jak ji v autě jistit při zavírání dveří a přitom nepoutat (na krátké vzdálenosti psy nepoutám). Mám totiž na hraně zadních sedadel takové hranaté „oko“, kterým se provléká pás pro člověka sedícího na středním sedadle, aby ho měl přes rameno a ne jen přes boky. No a tím protáhnu vodítko, než zavřu kufr tak mírně zatáhnu, tím zabezpečím psici vzadu u sedadel, aby nemohla ke dveřím, řeknu povel (pozor, hlava), pustím vodítko a zabouchnu dveře od kufru.
Funguje to výborně. A psice pak popojde a uvelebí se, kde chce, protože vodítko z oka hladce vyklouzne. Jinak jsem teď večer ještě jela pro Marka na nádraží, tak jsem vzala psice zase s sebou. Malá ještě cestou tam pofňukávala, ale po strašlivém zážitku na nádraží (měla jsem ji v náručí, tak jsme okoukly dva velké motoráky, autobusy a spousty lidí) asi byla moc ráda, že je zpátky ve známém autě, takže cestou domů už ani nepípla.
Bylo mi jí kapku líto, ale socializovat se musí. Potom jsem je odstrojila a ještě vypustila na zahradu. Malá byla jak urvaná ze řetězu (hurá, není v autě ani na nádraží), a provokovala Berry, jak uměla. Ta se rozhodla, že je konec drzým spratkům, a malou si podala přesně tím způsobem, jaký mi popisovala Eva Žampachová, že k němu dojde, pokud budou vztahy v pořádku.
Tak jsem se držela návodu (nezasahuj, jen pozoruj) a s úlevou zaznamenala, že ač to z dálky vypadalo na vraždu bílého pejska zlým černým vlkem v přímém přenosu, tak nemá Ari ani pocuchané chlupy. Ba ani pošramocené sebevědomí. Obě radostně vlítly do Domu v očekávání večeře.
Tam výchova pokračovala. Malá vdechla svoji porci a s nevinnou vírou ve svoji neodolatelnost se rozhodla si nabídnout ještě od Berry. Ta nejdřív jen tiše zavrčela. Zavolala jsem Marka, ať se jde podívat na Berry strašlivou (neuvěřitelný to úkaz) a sledovali jsme další pokusy malého andílka ukrást čertovi večeři.
Najednou ze sebe Berry vydala něco mezi štěknutím a strašlivým zavrčením, že neodlítla jen Ari, ale i Marek málem spadl ze schodů, na kterých seděl:))) Těžko rozdýchával fakt, že se lekl našeho truhlíkovitého Berulína a popravdě to na něj mělo větší účinek než na malého nezvedence Ari. Teď malá spí a doufám, že jí to chvíli vydrží – měla náročný večer:))
Fotky: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_doma_-_Ari_a_Berry_si_hraji…_uz_doopravdy/
19. 3. 2013
Je ráno a musím se smát, protože Ari zjistila, že umí štěkat a děsivě vrčet. Je zrovna v manické fázi, lítá jak blázen, venku se porvala se sněhem a potom se mnou, když jsem ji sušila. No a jak potom objevila to děsivé vrčení a štěkání, tak teď statečně (a velmi hlasitě) útočí na kamna, smeták, koš na dřevo… prostě takové milé klidné štěňátko:)) Nad smetákem slavně zvítězila. Sranda je, když zavrčí obzvlášť divoce, tak se sama sebe lekne, uskočí a jde se pro jistotu schovat:))
Včera večer, jak napadlo těch prvních deset centimetrů, tak jsem ji nedokázala venku vyvenčit. Blbošila, a jak zjistila, že když reje šňupákem ve sněhu, tak se před ní dělají kouličky, nebyla k zastavení, protože je musela honit. Skončilo to očekávaně – v chodbě byla louže jak Balaton.
Ari lesní a ostražitá
S Berry toho plno naběhá a unaví se už podstatně později, než před týdnem. Je strašně milá a pořád spí v bedně u mé postele (v bedně je jen tehdy, když jsem s ní), protože tak zvládáme noc v čistotě. Když jsem ji jednu noc nechala volně v chodbě, tak mě pískáním budila stejně a ještě jsem musela vytírat. Takže s ní tak ještě pár dní vydržím, protože ona se tak učí vydržet.
Byla jsem s malou na očkování. Cestou tam v autě ječela jak Viktorka (byla uvázaná pod sedadlem spolujezdce), ale cestou zjistila, že když si lehne na podlahu, to je to lepší a zmlkla. Když jsme šly od parkoviště k ordinaci, tak byla vykulená jak jojo – to bylo lidí a věcí kolem! V čekárně chtěla být u mě na klíně a polohlasně si kvílela. Strach to nebyl, spíš ekvivalent dotazů stylu: A kdy už tam půjdeme? Proč tam jdeme? Já tam nechci!“
V ordinaci byla velice průzkumničná, prolezla všechno, co se dalo. Už váží 7,2 kg – když jsem si ji brala (před 11 dny) vážila 5,6 kg. Roste jak z vo… masa, granulí a kysaných mléčných výrobků:)) Doktorovi i asistence se moc líbila. A on se líbil jí – je to takový jemný doktor, ke zvířatům má fakt skvělý vztah Ari ho vyhodnotila na první pohled:))
To jeho asistentka se jí líbila podstatně míň – hned ji brala do náručí, a že ji dá na váhu… nic jsem neříkala, ale Ari se postarala o to, že jsem ji na tu váhu nakonec dala sama. Vůbec jsem byla ráda, že odvážně zkoumá okolí, ale furt očičkem nakukuje, jestli tam stojím, jestli je všechno v pořádku. Jo, schovali před ní věci do odpadkového koše, takového toho s houpacím uzávěrem. Stačilo jí deset vteřin, aby si to nosem otvírala:))
Cestou domů jsme prošly ten úsek k autu pomalu, aby si ten svět mohla líp prohlídnout, pak musela čekat v autě, než jsem hned vedle vybrala peníze (byla hodná) a pak jsme jely domů. To už nevřískala, zato se v serpentýnách poblinkala, byť jsem se snažila jet velmi pomalu (to ty dobroty, které dostala u veta, já ji přesně z tohoto důvodu vezla hladovou:))
Ale doma jsem ji vypustila do hlubokého sněhu a byla ve chvilce jako nová:)) Berry byla strašně nedočkavá, jak jsem ji pustila z vrátek, tak Ari pečlivě očuchala a uznala, že jsem ji dovezla domů nepoškozenou. Pak jsme ještě šly na vycházku (to bylo vzrůšo, říkala si Ari – takhle daleko ještě nebyla!:)), doma dostala najíst a pak už jen kňučela, ať už si proboha někam sednu, aby ona mohla usnout. Tak sedím a holky obě spí.
A na závěr ještě nějaké Markovy fotky…
http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_doma_-_Cernobile_album_-_Ariberry_-_10_tydnu/
http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_doma_-_Velikonocni_vychazka_v_lese_-_Berry_a_Ari_-_foto_Marek/
Berry už zase spokojená
Konečně jsem se na konci víkendu dostala k článku a důkladné prohlídce fotek. Psí miminka (jakož i miminka jiných živočišných druhů 🙂 ), baculatá, s krátkými tlustými nožkami, jsou tak roztomilá! Príma, Dede, že máš první dny Ari u vás tak podrobně zdokumentované! A černobílé album, porovnání Berry a Ari stejně starých, je skvělé!
Jen tak jsem se podívala na Denisovy štěněcí fotky a znovu jsem byla překvapená, jak (pěkně) se nám hoch vybarvil. Štěňata strakáčů se totiž rodí černobílá a puntíky a hnědá barva vystupují až časem. Tak i Denoušek měl daleko tmavší hlavu (dnes na ní dominuje zlatá) a díky kresbě nad očima jakoby vyčítavý a udivený pohled :
http://hanca1.rajce.idnes.cz/Denis_2_-_1._mesic/#Denis_1_004.jpg
Nezapomenutelné je taky to, jak mně coby štěně důsledně chodil za patami. Doma, na zahradě – udělala jsem pár kroků a hupky dupky, už jsem zase měla ocásek za sebou. Venku se nebál (měla jsem zkušenost s „neohroženým“ bulíkem, který na prahu zkameněl a odmítal se pohnout, takže jsme ho zpočátku do lesa nosili (chuckle) ). Denis šel tam, kam jsem šla já a když se pak venku náhodou malinko zapomněl a já zavolala, v pidisekundě všeho nechal a mazal ke mně. Jó, to byly časy!
Ari gratulujeme k narozeninám a přejeme spoustu zážitků a výletů a kostiček a úspěchů na stopě!
Hančo, to jsou moc hezké fotky! 🙂 Líbí se mi ta s Aničkou – jak holčička kouše míček na provázku a štěně kostku z dupla. Typická dělba údělu (rofl)
Ještě k článku o chlupatém otisku v duši: Napsala jsem, že se ráda podívám na ušlechtilé linie jakéhokoliv plemene, které nekazí zdraví psů. A že mám ráda vlčáky.
Smůla je, že současná výstavní podoba německého ovčáka se mi nelíbí – ten spadený zadek mi až příliš evokuje psa s problémy. Podle mě to není elegance, ale nesmyslné zaúhlení zadních končetin. Copak jsou ti psi klokani?
Odborníci by mě asi přesvědčovali, že tomu nerozumím – což je konec konců pravda. Ale vím, že když si budu pořizovat psa, bude mít zase rovný hřbet, tohle podporovat nebudu.
A co vy – máte také výhrady k některým moderním plemenným standardům?
Mám- nelíbí se mi zmenšování kavalírů. Preferuje se menší vzrůst a mně se víc líbí spíš ten větší typ, který je víc pes a míň gaučák.
Oni se zmenšují i choďáci, až to už pomalu nevypadá jako hlídací pes, ale lištička. A máš pravdu, u kavalírů už pomalu není kam zmenšovat, aby to ještě odpovídalo „zdravé“ velikosti psa, tj, aby feny bez problémů rodily a dospělého psa nezašlápla kočka – což je (podle mě šílený) případ dvoukilových jorků…
K tomuto sa pripajam. V nasom okoli beha fura jorksirov,kt. su polovickou z mojho Minusa.Pes ma byt pes a nie skrecok.
Obávám se, že standardy jdou do extrémů – když malý pes, tak miniatura, když velký pes, tak golem. A co třebas francouzští buldočci, kteří se už ani nemůžou sami reprodukovat?
to vyšlechťování extrémů je jen zaslepenost a nadřazenost některých lidí…tam přestalo zvíře být na prvním místě,je to jen soutěž magorů – co je všechno možné…
Dede, tak toto letí a letí!!! Moc dobře si vzpomínám na Arinku jako štěňátko. Ajvi je jenom o dva měsíce mladší, tak jsme ty štěněcí radosti a překvápka prožívaly spolu (h) .
Arince přejeme s Ajvi (toivo) hodně a hodně psího zdravíčka, lumpáren (angel) tak akorát, aby paničku z toho „nešĺahlo“ a hodně dalších úspěchů v její čmuchací psí práci. A věříme, že se setkáme osobně, aby si ta naše zlatíčka zase mohla hrát a prolítat se .
No jo,letí to! Já si taky živě pamatuju, jak jsi jela vybírat štěně a pak dala na doporučení chovatelky. A vidíš – měla pravdu! Ajvi je vzorná pejska, která zlobí jen právě tak, aby tě držela při zdravém pohybu 🙂
jak jsi čekala, kdy v pubertě začne zlobit a utíkat… a ona ti vypálila rybník a byla pořád hodná (chuckle)
Tak Ari jsou uz tri roky. (wave) Ta vzpominkova cesta casem a s fotkama je moc pekna. Ari medvidek, Ari hrava, Ari ostrazita – to je ta fotka mezi dvema stromy. (inlove) A k tomu zlata Beruska – proste radost. MMCH: vsimla jsem si ze Ari mela presne tu hracku, co byla Grizzlinky nejoblibenejsi. Takove dlouhe placate prasatko. Nase vypadalo uplne stejne, akorat snad o neco vetsi, a piskalo. A s tim cunikem byla Grizzly nezapomenutelna, kdyz se u nas sesla spolecnost na hrani hudby. Vetsinou si kluci dali zidle do kruhu, a Grizzly si prinesla piskaci prasatko, zaujala misto v kruhu a doprovazela. Pravda, krapet to rusilo, ale nikdo se na ni nezlobil, protoze pohled na rozesmateho psa s piskajicim cunikem v hube byl naprosto bohovsky. Nastesti muzikanti meli delsi vydrz nez Grizzly.
Hanko, ta vzpomínka na Grizzly mě rozesmála. Nejen ta půvabná představa velkého psa sedícího v kruhu muzikantů a hrajícího na prasátko, ale i shoda, o které nemůžeš vědět – o Vánocích jsme si pouštěli v telce krásný koncert, vzpomínku na Vivaldiho. A Ari tam byla s námi a usilovně do Vivaldiho skladeb pískala na svoji nejnovější hračku (rofl) taky jsme ji nevyhodili! 🙂
Suhlasim s Marickinym manzelom. Ony tie potvorky biele, cierne, alebo mourovate nam velmi dobre rozumeju, co hovorime.
A priniest nove zvieratko k uz zabydlenemu stvornozcovi, tak to je obrovska vyzva. Ak sa vzajomne len ignoruju, tak to je ten lepsi pripad.
Vsetkym priatelom na Dedeniku prajem do noveho roku 2016 vela zdravia, uspechov a krasnych chvil s ich zvieracimi kamaratmi :} .
Milá Yetti, taky přeju všechno nejlepší! (inlove)
Dede, blahopřeji Ari k třetím narozeninám !!! Moc hezky se kouká na obrázky psí holky, jak se z bílého medvídka vyklubala krasavice jako její maminka (ta společná fotka maminka a dcery je překrásná). Spolu s Berry jsou skvělá dvojka a ty ses díky tomu – v pečlivé snaze najít jim společnou zábavu – dostala k mantrailingu. Kdo ví, možná i milé Berry se někdy hlavou proženou vzpomínky na dobu z fotky „Co jste to sem přivlekli“ a že si malého štěněte také krásně užila. Však i její štěněcí fotky jsou mile vzpomínkové a tam zase „vychovatele“ dělal rozšafný Kazan. Koloběh šťastných psích životů.
My si moc rádi připomínáme kterak k nám naše zvířata přišla. Jeden na ty šťastné kočky a psa kouká s něhou a zadostiučiněním, že jim mohl dopřát spokojený život a sám sobě o tu radost obohatit svůj. Manžel ráno chodí Trixie krmit do její garáže. On tam pak cvičí svoje cviky na záda a pak se s Trixie chvíli mazlí. A prý jí stále dokola vypráví „pamatuješ, jak jsi byla…“ a tvrdí, že Trixie všemu rozumí, protože nehybně leží a funí mu do obličeje. Ale někdy prý už jí to stále připomínání nebaví, protože v polovině procítěného vyprávění zívne, „znuděně“ si odfrkne, zvedne se jde pryč. Asi všeho s mírou,i té nostalgie, že 🙂
Maričko, je to hezký výklad toho zívnutí, ale u psů to znamená něco jinýho. Je to gesto, kterým pes sebe nebo jiného uklidňuje. Takové „take it easy“. 🙂
Tohle slovo jsem pochopila v plným významu až teď s Dondou, když jsem viděla, jak nejdřív sebe uklidňovala, když jako štěně potřebovala ráno čurat, ale já ještě nebyla oblečená, pak jsem viděla, jak tím uklidňovala Melinu, když se zase bála nějaké pejskožravosti, a pak jsem to gesto zkusila zopakovat a ejhle, obě holky mi odpověděly taky zívnutím, Melly odtuhla, Donny ji přestala tahat a viditelně se uvolnily. 🙂
Někdy je tohleto sestavování psího slovníku dost švanda. 🙂
Věřím, že Trixie pánečkovi bedlivě naslouchá! A pokud sama seanci končí, tak je to určitě pro pánečkovo dobro (wasntme)
Maričko, ty patříš k těm, kdo zachraňují – a CD vám to vrací úrodou krásných a milých zvířat (inlove)
Vzhledem k delikátnímu charakteru lady Hamiltonové jsem štěně vybírala ve spolupráci s ní. Protože tehdy to vypadalo tak, že přihodit Melině ještě nějaké příkoří navíc, vrátila by se ke svému rozhodnutí odejít za Penuškou a tentokrát by v něm i vytrvala.
Takže mi Melly odmítla čtyři štěňata.
Pozná se to jednoduše: když štěně čumí do jednoho rohu a fena na opačném konci místnosti do jiného rohu, asi si moc nerozumějí. 😀
Když jsme jeli pro princeznu aberdeenskou, byla jsem s chovateli dohodnutá, že pokud to štěně Melina zase odmítne, tak všichni zamáčknem slzu a štěně tam prostě nechám a budu hledat dál.
Ale probíhalo to docela jinak.
Jednak asi týden před výpravou pro štěně Melina ožila, přestala zalízat pod jakékoli myslitelné i nemyslitelné kusy nábytku a začala se chovat jako fena, co vidí světlo v tunelu.
Pak jsme dojeli k chovatelům. Melina vylezla zpod sedačky v autě a jala se lítat jak blázen po přilehlých stráních. Potom se přišla podívat za náma a byla podrobena přísné lustraci od mámy štěňat. Očichaly se, mamina povídá: „Tak tys mě přišla zbavit jedné z mých piraní, ano?“ Melina na to, že jo. Mamina na to, že už bylo na čase. (Chovy, kde by mě nepustili s Melinou k matce štěňat, jsem odmítala rovnou po telefonu. Netrvala jsem na tom, aby byly pohromadě Melly, fena a štěňata, ale chtěla jsem si otestovat matku na agresivitu.) Pak se matka piraní odebrala na nějaké klidné místo a Melly šla zase běhat po stráních.
Já mezitím omazlila všechna štěňata. Nejdřív kluky, protože byli vzhůru. (Bylo vedro, kolem poledne, pejsci se schovávali pod stolem.)
Princezna aberdeenská se probudila, protáhla se, vyškrábala se z vlastnotlapně vyhrabané jámy a pravila: „Bráchové, uhnout! Ta je moje!“
Zavolala jsem Melly, ať si teda vybere. (Měla jsem vybrané předem, ale… prostě.) Melly přišla, šťouchla do Donyny čumákem stejným gestem, jako se rozloučila s mrtvou Penuškou, a povídá: „Tuhle přece, to je snad jasný, ne? A jdem, nezdržuj.“
Donyša se taky postavila, jako že je to snad všecko jasný, tak jdeme, jdeme, kde to vázne?
Chovatelé se s ní chtěli rozloučit a poměrně obtížně nesli, že jsou pro ni nadále vzduch, protože si pro ni přece konečně přišla její pravá smečka. 😀
V autě lady Hamiltonová poprvé (a zatím naposledy) za svůj život nikam nezalezla a obětavě dělala princezně aberdeenské polštář, matraci, doskočiště, cumel a výkladový slovník.
Donda se ničeho nebála a zůstalo jí to.
Hrozně ráda zkoumala neznámé obzory a i to jí zůstalo, i když původně uměla pouze trefit domů, zatímco teď už umí kreativně kroužit kolem mě.
Nikdy se neztratila a nikdy nezdrhla na dlouho. Jen se asi tak třikrát zapomněla (a pak řešila situaci po svém a před brankou na nás loudy pořvávala, kde že to jsme tak dlouho, proč ji hledáme, když ona je přece tady. Myslíme si snad, že je blbá?).
Měly se s Melinou rády od první chvíle a taky jim to zůstalo, i když jsme si s Melly musely párkrát připomenout, že jsme si slíbily, že toho puberťáka nezabijem.
Touhle dobou už proběhlo předání moci, Melina je na svém oblíbeném místě (tzn. veze se a nemá zodpovědnost), Donny ji chrání a už ji netahá do věcí za límec. Nebo ne příliš často.
Dokonce si Melly i čas od času hraje. Zatím to teda ještě neprovokuje, ale nevadí, ono dojde snad i na to.
Když štěně rostlo, tak nebyly skoro žádné problémy se štěnětem. Byly potíže s Melly, která strašně nestála o zodpovědnost, takže se to vyšší místo snažila štěněti narvat, i když na to Donda ještě psychicky neměla. A pak milá lady Hamiltonová zjistila, že pod diktátem puberťáka jest život velmi nesnadným, a vyžadovala si svá práva zase zpátky. Byly jí navraceny ochotně, neb štěně pro změnu zjistilo, že uvažovat za dvě feny je fakt námaha. 🙂 Zvlášť když jeden z toho světa ještě zdaleka nezná tolik, kolik si ve své pubertální naivitě myslí.
Teď už umí myslet za staré lidi, za děti, za štěňata i za ubátou lady Hamiltonovou, takže můžu prohlásit, že Její Výsost vyrostla do víceméně rozumné a veskrze příjemné mladé dámy. S občasnou tendencí vyrazit člověku zuby, když se zapomene krotit ve svých záchvatech bujarého veselí. 🙂
A Melinka nemusí být pořád zalezlá, protože už zase má dobrou parťačku.
Jo a Dede, vzpomínáš, jak uviděla Dondinu fotku s typickým drzým výrazem?
Tak ten jí taky zůstal. A přidala k němu hlasovej projev, kterýmu říkáme vrzání.
Přejeme Ari krásné narozeniny! Vítej do věku moudrosti, ó, bílá vlčko! (pi) (d)
Io, já si pamatuju, jak jsi k Melly hledala pejska a nakonec se rozhodla poprvé nemít psa z útulku. A myslím, žes udělala jedinou správnou věc – Mellynčina dušička potřebuje oporu a zdravé, útulkem duševně nepoškozené štěně jí pomohlo si zase uspořádat svět do příjemné podoby. Popravdě sui myslím, že po útoku na Penny jsi s Dondou Melly zachránila podruhé (inlove)
Eh, pokud jde o ten věk moudrosti – myslíš, že kdybych jí to křičela do ucha, že by to zaznamenala? (wasntme)
Já si to o tom zachránění myslím taky. A taky to ještě pořád není úplně ukončená cesta. Až si Melly začne znovu hrát s hračkama, teprv pak bude doopravdy v pořádku.
Můžeš to zkusit, to křičení do ucha. Pokud se to bude ozývat trochu dutě a s echem, víš, čím to je. 😉
Mým prvním zvířátkem v životě bal kocourek Matýsek, moureček s bílou bradičkou, který k nám přišel, když mu byly tři měsíce, letos už mu bude dvanáct let. Má šest a půl kila a už tenkrát byl statný a velký tak, že některé drobné kočičky jsou i v dospělosti menší. Skoro jsem ani nevěřila, že je to takové mimčo, až když o tři měsíce později začal přezubovat, tak bylo jasné, že věk sedí. Bylo vidět, že se mu od jeho kočičí maminky dostalo u mé pratety na seníku bohatě všeho, čeho by se takovému kočičímu klukovi mělo dostat. Jako potomek vesnických venkovních koček byl hodně divoký. Lítal po bytě jak šus, skákal po opěradlech křesel a po skříních, promenádoval se po horních hranách otevřených dveří a oken, sedával na reproduktorech zavěšených vysoko na zdi, šplhal po sítích v oknech. V noci po nás skákal, lovil nohy a ruce, při hře škrábal (ruce jsem měla, jak když projdu ostružiním). Páchal různé lotroviny – ukousl mi klávesnici od PC, strhnul ze zdi lampu, zvrhnul žehlicí prkno na kočičí fontánku tak, že se úplně rozbila, roztahal z kuchyně po bytě syrové kachní krky a mnoho jiných povedených příhodiček. A já ho bezmezně milovala, byla jsem do něj doslova zamilovaná. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Dřív jsem kočku viděla nanejvýš tak někde proběhnout nebo sedět, a tak pro mě bylo všechno nové. Jak spí, jak jí, jak se myje, jak vzorně chodí na záchodek, jak si hraje. Spolu jsme se učili všechno. On se učil žít s člověkem a já jsem se učila, co to je žít s kočkou. Moc ráda na to vzpomínám. Jak roky šly, přišly i další kočky a jeden kocourek bohužel i odešel. Všechny je mám ráda, ale Matýsek je můj zlatej chlapec a já doufám, že necelých dvanáct let u něj ještě není žádné stáří 😀 .
Tapuz Honásek se dožil 18-ti let.
Milá Tapuz, taky se dobře pamatuju na to, jak jsem začala opravdu poznávat psí svět – bylo to až s Maxem, do té doby jsem si psy vlastně jen půjčovala.
A tys to svoje okouzlení popsala tak krásně, až z toho bolí u srdce (inlove)
Gratulujeme Arince k narozeninám a Berrynce k tomu, že s ní měla tolik trpělivosti než ji vychovala k obrazu svému.
Naši kluci budou mít teď také narozeniny šesté a třetí a nevím kdo je dospělejší, jak kdy.
Máš nádherné pejsiny a hlavně šikovné.
Maruško, máme ty dvojice v podstatě stejně staré – a ráda bych viděla víc fotek tvých zlatých kluků! (inlove)
Gratuluji k narozeninám a díky za vzpomínky. Máš krásný holky!
Díky! 🙂
DEDE krásné povídání o vlčkách .
Co my a naše zvířectvo.
Když pominu morče a křečka, tak první u nás byla Hepinka. Kamarádce se narodilo 5 koťátek. Byli jsme se na ně podívat. A Hepinka si nás vybrala. Jediná z vrhu nekníkala a pohodlně se mi usadila na klíně a usnula. Za 2 měsíce, po odstavení, přijela k nám. Krásné malé koťátko.
Další byl Honásek. Vezli jsme tenkrát na umísťovací výstavu kočiček nějaké krmivo. Jen tak pro sichr jsme vezli přepravku. Když jsme Honáska uviděla v kleci. Ty jeho krásné ale smutné oči. Byl náš.
Po smrti Honáska jsem zadala útulky v Plzni a vykoukl na mě Fousáč. Poslala jsem jeho fotku e-mailem manželovi s dotazem “ Chceš ho ?“. Napsal jen :“ ano a kdy pro něho jedeme. “ V sobotu jsme si ho přivezli. A je náš.
Míšo, u tebe je to taky jednoduché – dáváš… a dostáváš. Lásku kočičí! 🙂 (cat)
Tak zatím jsem přečetla (a s něhou zavzpomínala) na tvoje začátky s černobílým nadělením a prohlídla fotky u článku – není možná, že z toho malého chlupatého plyšáčka, jež se tváří jako vlčí karikatura, vyrostla nádherná a sošná Ari. Jojo – letí to, letí – vše kolem nás stárne, jenom my zůstáváme stále mladí a krásní (rofl) …
Koncem února to bude šestnáct roků, co jsme si přivezli šedivou kupku chlupů (Terka s Jendou tenkrát přijeli z hor a místo vybalování oteplovaček jsme upalovali do Valtic do jednoho domečku, kde na nás už čekala fousatá ušatka se vznešeným jménem Caya – Toya Pitrýsek) – ten večer jsem jenom seděla v kuchyni na podlaze, zády opřená a zeď a na klíně mi usínalo to naše nové štěstí. Jako by to bylo včera …
A jak k nám přišlo černé nadělení, tak to jsem popsala tady
http://www.dedenik.cz/2010/12/01/psi-jak-to-jenom-doma-reknu-aneb-novy-prirustek-do-rodiny/
Poznámka: ač je Ari překrásná, tak přece jenom mám větší slabost pro Berry – asi pro to její koketní ouško (chuckle) – a pak, černí pesi se mi líbí víc než bílý (ejhle – rasismus na ruby – cheche)
Ygo, Toyenka je pejsek, pro kterého mám slabost – a není to jen těma kouzelnýma ušima! (inlove)
A na příchod brooke, kdys teprve přišla na to, čeho taková psová může být schopná, na ten si pořád ještě dobře pamatuju (chuckle)
Milá Dede, ty máš na krásný psy velmi dobrý čich :-).
Nádherní choďáci, nezapomenutelní a ted dvě úžasné vlčky. Viděla jsem je naživo v Buňkově,jsou takové tajemné,zvláštní.
To je ale krásný život! Ať Vám to ještě moc a moc dlouho vydrží! (inlove)
Milá Jenny, já jsem si kromě Maxe vždycky vybírala hlavně chovatelskou stanici – a konkrétní psi byli v podstatě náhodný výběr:))
Opravdu krásní – podle měřítek psího posuzování, byl Daník a je Ari. Kazan měl plno chyb – byl přerostlý, neměl dva zuby, po úraze měl mírně vytočenou přední tplapu. Ale popravdě – kdo si toho všiml? 🙂 Berry má křivé ucho a háček na ocasu. Taky to neřeším:)) Miluju je všechny…
Báječné povídání štěněcích lumpárnách. Kdybych měla vzpomínat já, tak začátek by byl někde tady: http://www.dedenik.cz/2011/08/12/psi-co-je-to/
Matyldo, však jsem si na znechucenou hraběnku Borůvkovou vzpomněla pokaždé, když jsem koukla na Berry, které byl na práh pohozen bílej skřet 😀
Ahoj. Pěkné, Dede, pěkné. 🙂 My jsme měli doma německou ovčandu Nostromo, tak ji pojmenoval tatínek, který rád čítal Josepha Conrada. 😀 Já jí říkal Mummy, neboť ona se ráda balila do staré deky, kterou měla v pelíšku. Nevím co ji na tom tak fascinovalo, ale dovedla to úžasně.
Když u nás tatínkovi kamarádi stavěli garáž, pravidelně s pracovníky svačila. Drsní zedníci neodolali jejím hladovým kukadlům. Co my se spolu nachodili po okolí, nikdy nehonila zvířata, mohl jsem se na její poslušnost vždycky spolehnout. Měli jsme se strašně rádi. Jednou mi ji u rybníka nějaký chlap nakopl. Zcela bezdůvodně, Mummy jako štěně sice občas měla tendence běžet ke každému kdo se zrovna vyskytl v jejím okolí, ale tentokrát si nikoho nevšímala, hrála si s čímsi. Malý Alasdair se celou silou dětského těla vrhl na toho chlapa a pochopitelně od něj dostal facku až odletěl do křoví. Pak tam seděl, utíral si krev z nosu a ohmatával plačící Mumy, zda se jí nic nestalo (naštěstí ne). Pláč štěnátka způsobil, že jsem se tehdy zařekl, že nenechám zvířatům ubližovat a kdo to dělá, má ve mně hrozného nepřítele což pár „lidí“ už to setsakramentsky dobře poznalo.
Tohle asi patří ob jeden článek níž…ale to snad nevadí. Neměl jsem čas. 😀
Alasdaire, tvoje hezké vzpomínky na Mummy s dekou mi připomněly tohle – nebylo to nějak tak 🙂
https://www.youtube.com/watch?v=LAlzRl_wh8Y
Ne, takhle sofistikované to nebylo, spíš urputné. Chytila to do zubů a začala se točit. Občas si to přišlápla, ale nevzdala to dokud nekoukal jen čenich. 🙂
Tohle bych chtěla naučit Dondu, ale ona strašně nerada spí přikrytá.
Melly to nenaučím, protože je taková trubka hloupinkatá. Ale zase se umí nepřekonatelně zavrtávat.
A čenich koukával Penušce. (Melině nekouká zpod deky nic a Donda naopak strká pod deku jenom čenich.)
To bude tím kožichem. Ale neporadím ti, protože Mummy jsem to neučil, přišla na to sama při hře. Škola hrou, no…
Já v zásadě vím, jak na to – zkombinuješ cvik „sudy“, „pelech“ (lehne si na deku) a držení cípu té deky. Donda by to dala, kdybych byla dostatečně urputná. (Asi je urputnost pro tenhle cvik nutná, co říkáš? 🙂 ) Akorát by jí to k ničemu nebylo, páč nerada spí přikrytá, a já nerada učím psa trik jenom pro trik.
Tak když v tom Dondice spatří nějaký osobní zájem, tak do dá lehce, ale jak říkáš, ona ho v tom nespatřuje, takže bys musela být urputná. 😀
Alasdaire, znám takové lidi a chápu malého chlapce, který bez rozmýšlení chránil své štěně. (h)
Ti surovci… člověk moc touží, aby se jim dostalo odplaty, ale ne vždy se tak stane, bohužel.
Jednou se mi povedlo jednoho chlapa přece jen vyvést z míry. Byla jsem na naší chalupě v horách jen s dětmi a dvěma jezevčíky. Pod domem (starý mlýn) teče potok a je tam na kousku regulovaný s náhonem, takže se tam daří pstruhům – tedy spíš pstroužkům. No a chlap šel zjevně pytlačit a měl vztek, že nemůže – když tam jsme. Psi na něj štěkali – nejdřív zdvořile, jen oznamovali. On ale začal být agresivní, řval na mě, že ty psy zkope. To už psi opravdu vyhrožovali, cítili můj strach. Dokázala jsem se překonat a jen jsem se ho suše zeptala, co si myslí, že udělá ten druhý pes, zatímco se pokusí jednoho z nich nakopnout? A dala jsem mu najevo, že já si je neodvolám – konec konců byl na našem pozemku. (Na horách nejsou kolem domů ploty)
Nadával, ale odešel…
Byl to vlastně zbabělec.
Dede, všichni, kdo ubližují zvířatům a jakkoli bezbranným lidem jsou zbabělci.
Máš pravdu. Bohužel snadno vyhrávají – hlavně, když se sdružují do skupin. Ale člověk se musí snažit bránit ty, kdo se z nějakého důvodu bránit samo nemohou.
Jemu se odplaty dostalo. Já jsem doma nic neřekl, ale rodiče ze mě nakonec dostali, proč mám tričko od krve. Můj táta si toho chlapa našel.
Dobře vy oba! (y)
Ony ty boží mlýny jedou na lidskou sílu totiž.
Io, jo!
To mi udělalo radost – že to nezůstalo nepotrestané! Bohužel, podaří se to málokdy. Ale tatínek byl borec! 🙂
to ten lední medvidek vyrostl…do krásné psičky….tohle je mnohem lepší, než ty fotoknihy s miminama…. (h)
😀
Jeej, Dede, urobila si mi týmto spomínaním veľkú radosť, škerím sa tu jak mesiačik na hnoji. Malá Ari má na niektorých fotkách krásne ustarostený výraz 🙂
Jo, dělá si starosti, jestli stihla opravdu všechny lumpárny, které stihnout mohla! (chuckle)