Už jsem u Dede na DeDeníku psala o Domově sv. Alžběty, kde je ubytovaná moje maminka. Překulil se další rok, léto bylo horké a suché, podzim krásně barevný, ale u nás stále suchý a najednou je zde Silvestr.
Poslední den v roce, tak jako minulý rok, jsem strávila s lidmi v Domově. Někteří zaměstnanci přerušili dovolené a ten den přišli do práce, dostavily se i mladé ženy, které během roku přicházejí jako dobrovolnice, přišla se s posledním dnem roku rozloučit i bývalá zaměstnankyně, mladá žena, která už pracuje ve školství a Domov jako zaměstnanec víc jak před rokem opustila.
Dopoledne se pekly maličkaté „pizzíčky“ (když říkám maličkaté tak velikosti tří cm trojúhelníčky) z lístkového těsta a na každý byla položená náplň z nadrobounko pokrájených rajčat, šunky a nastrouhané nivy. Byla to úžasně dobrá jednohubka, protože hrany těch trojúhelníčků byly do křupava opečené. Mňam. Vyráběly se i klasické rohlíkové jednohubky, já jsem přivezla pomazánku z nivy s postrouhanými oříšky.
Odpoledne, byla v jídelně nachystaná velká tabule, na ní hostina ze všech těch dobrot včetně i cukroví a za pomoci dobrovolnic, byli do jídelny sváženi klienti: ti kteří nemohou chodit, na vozících, chodící přišli s pomocí sester. Jídelna se rychle začala plnit lidmi a jejich hovorem, celou atmosféru podmalovala tichá muzika.
Moje maminka si hověla ve svém polohovacím pojízdném křesle a zábava byla tak skvělá, že se vydržela bavit a sledovat dění okolo sebe přes dvě hodiny, než si řekla o odvoz do postele. Někteří klienti, kteří měli dovoleno, tak si připili kvalitním vínem. Ti, kteří ze zdravotních důvodů nemohou, si připili minerálkou. Já s nimi, protože jsem řidič.
Vedly se hovory veselé i vzpomínkové. Odjížděla jsem až za šera, ale zábava stále pokračovala. Jsem vděčná zaměstnancům Domova, že na „svoje“ staroušky myslí vlastně stále a připravují pro ně nějaké podněty. Za atmosféru v Domově takovou, jaká tam je. Klid, pohoda, obětavost a člověčenství. Tak jako doma – ve velké rodině.
A mimochodem, doma jsme večer s manželem popíjeli vynikající cabernet, který jsem koupila na pouti v září, která se v Domově každoročně koná. Je to víno, na jehož výrobě se podílejí sestry z Kongregace Milosrdných sester III. Řádu sv. Františka. Jmenují se Františkánská vína (mají několik druhů) a ten cabernet byl vynikající!!! Příště zkusím třeba modrý portugal 😉
Dede: Dnes je těžké se ptát, protože člověk spíš obdivuje práci lidí, kteří dokážou do péče o staré a nemohoucí vložit srdce. Tak jen jedna: Znáte nějaké zařízení, kde se personál stará o své klienty se stejným nasazením, úsměvem a pochopením? Tak je veřejně pochvalte!:))
Vážím si všech lidí, kteří jsou schopni téhle práce a navíc ji dělají víc než dobře.
S žádným zařízením naštěstí zatím zkušenosti nemám. (Naše babička se i po zlomenině krčku v devadesáti letech dokázala dostat z nemocnice domů! 🙂 )
Mám několik blízkých lidí v podobných profesích: mamka je „jen“ obyčejná sestřička, ale má svoji práci celý život opravdu ráda. Ségra se snad od patnácti let pohybuje v nejrůznějších pomáhajících organizacích, napřed jako dobrovolník, pak na praxích při studiu spec. pedagogiky (a myslím, že hodně nad rámec toho, co měla povinně), a teď profesně. Švagr si při jiném zaměstnání dodělal VOŠ, splnil si sen o práci na záchrance a jsem si jistá, že je tam člověkem na svém místě. Velice je všechny obdivuju. Ale myslím, že s nějakými vlohami k těmto profesím se musí člověk narodit, oni to prostě mají v sobě.
Alex, je fajn číst o takových místech. O tom, že to někde funguje. Přeji mamince, ať se jí, v rámci možností, ještě dlouho dobře daří.
Alex, já jsem si dnes udělala čas, našla jsem stránky Domova a prošla si je. Musím říct, že to tam vypadá skutečně moc hezky – jak venkovní zahrada s různými zákoutími a lavičkami, tak interiéry plné jasných barev. A k tomu spousta akcí pro klienty, návštěvních dnů a různých příležitostí, jak je zabavit, dát jim možnost něco vytvořit – usmívala jsem se nad fotkami, na kterých i dědouškové mačkali těsto do formiček nebo se pokoušeli o pletení šály. 🙂 Je to opravdu štěstí najít takové zařízení!
Z vlastní zkušenosti nemohu nic podobného doporučit, protože jsem neviděla žádný takový domov zblízka. Ale vím, jak je obtížné postarat se o blízkého člověka, který ztrácí pojem o realitě. Byla to moje babička přeslicová, kterou jsme po smrti dědy nemohli nechat samotnou v bytě, a tak byla střídavě u mých rodičů a v rodině tety. Ale všichni byli zaměstnaní, já a sestra jsme chodily do školy – bylo to těžké. Nakonec na babičku přes den dohlížela její sestřenice, přibližně stejně stará, ale zdravá a velmi obětavá. Bylo to na přelomu 60. – 70. let, tehdy stejně žádné takové zařízení, myslím, neexistovalo, jen nechvalně známé LDN.
Zdravím a mávám! Řekněte mi, jak jsem dřív mohla mít celý den na starosti dvě malé hyperaktivní děti a ještě dělat něco jiného než je hlídat? (wasntme) Nějak jsem vyšla z formy, moc víc, než běhat za pacholíčkem + připravovat průběžně nějaké jídlo nestíhám. A že toho vymyslí! (whew)
Alex, jsem strašně ráda, když o tomto Domově píšeš. Člověk pak ví, že to jde. Pořád přemýšlím, jak moc na to má vliv to, že je to pod správou řádových sester?
Příběh tvé maminky sleduju už dlouho a musím říct, že tamní sestřičky už mají na kontě pár zázraků (inlove)
Já znám dobrý domov tady ve Dvoře a pak Domov S. Josefa v Žirči (pro nemocné s roztroušenou sklerózou v těžších stádiích). Vím, jak úžasní dovedou lidí být, i jak neúžasní dovedou být. A ty peníze pro pracovníky v Domovech – je bývá zpravidla ostuda.
Já bych řekla, že fakt, že domov spravují řádové sestry, má docela zásadní význam. Jednak, řádové sestry jsou ušetřeny péče o domácnost, o rodinu, o volnočasovou zábavu tak, jak ji chápeme a provozujeme my ostatní, o intimní vztahy, prostě o tisíc věcí, o něž se běžně staráme. Tím pádem se mohou plně soustředit na svou práci a dát jí víc, než ten, kdo je rozptylovaný tou hromadou jiných zájmů. A zadruhé, lze důvodně předpokládat, že řádové sestry jsou lidé věřící, a v tomto duchu tuto svou činnost pravděpodobně nepovažují za pouhou práci, ale za skutečnou službu svému bližnímu, kterou přirozeně poskytují.
Možná se mýlím, ale tak bych to viděla. Je to ovšem určitá generalizace, stejně obětaví lidé, kteří do toho dají celé své srdce, se jistě najdou i mimo řádové sestry. Ale určitě ne v tom množství.
A ještě k těm penězům. Nevím, jak je to s odměňováním řádových sester. Ale ať je to jak chce, řádové sestry jistě nejsou z těch, kdo kategoricky prohlásí, že budou dělat jen do výše svého platu, a podle toho to pak často vypadá. I když souhlasím s tím, že platy v těchto službách jsou většinou ostudné. Těžká věc.
Alex, uz jsem to rikala driv, ale budu se opakovat. Mas ohromne stesti, ze jsi ten domov pro maminku nasla. Ja se bojim, co by bylo, kdyby se s nasi mamou neco stalo a musela by pryc z bytu, kde je. Doufam, ze k tomu nedojde, ale jeden nikdy nevi, zejmena kdyz je mame 88 let.
A je moc bezva, ze je tam kolektiv lidi dobre vule.
Měla jsem maminku v jejich posledních chvílích, kdy už demence tvrdě prostoupila žití, v zařízení města Hranice
( ano na Moravě),které je prostřednictvím města i řízeno. Musela být v uzavřeném oddělení ale vzorně se tam starali. Mohla jsem za ní kdykoliv a kdykoliv jsem tam přišla i třeba 2x denně, vždy byla čistá a upravená.Měla samostatný pokoj, kde jsem s ní mohla i zůstat jak jsem chtěla, třeba i pospat. Jsem jim za to do dnes vděčná a všude chválím.
Přála bych si v případě potřeby aby se i mé děti takto postaraly a i já sama se hodlám do budoucna postarat tak abych nebyla nikomu na obtíž.
Jenny, u mé maminky se střídají měsíce lepší a měsíce horší, co se týká demence. V současné době se mě zdá, že je na vrcholu, stoupavost začala v létě. I pečovatelky z ní mají radost. Je to jejich zásluha!
Bohužel jako přes kopírák se totéž stalo nyní u maminčiny sestřenice, mé tety. Jenomže ta chodí, takže v tomto Domově ji nemohou vzít, neuhlídali by ji. A v okolí jsou dost velké lesní plochy. Přes lesy a kopce je domov v Předklášteří a ten má atesty na Alzheimra, takže je zabezpečen proti nechtěným odchodům klientů, tak snad se teta dostane tam.
Jj, milá Alex, my jsme maminku hledaly po celém okrese,ona si uměla zavolat taxík a pak sedla, řekla vesnici a usnula. A ti ajnclíci ji bezostyšně vozili a pak okradli o peníze a to nebyli jediní. Tak jsem byla ráda, že se vše na konec podařilo. Pohlaď Tvoji maminku i za mne.
velice kvalitní je Diagnostický ústav sociální péče Tloskov u Neveklova, měla jsem tam dlouhá léta syna Martina. Tak dokonalou péči a laskavost bych přála všem trpícím a jejich rodinám.
Chci jenom říct, že jsem moc ráda, že jsi, Alex, pro maminku našla tak bezvadný domov – a to nejen kvůli ní, ale kvůli tobě. Myslím, že to laskavé ovzduší Domova pomáhá tobě stejně, jako jeho obyvatelům. A to je dobře.
Maminku pozdravuj a pohlaď ji za mne.
Poznámka: jsem stále víc a víc přesvědčená, že právě sestřičky v těchto institucích jsou důkazem, že andělé existují
Odjíždím za maminkou i s Ajvi, ale ještě před tím, než si dáme spolu kafíčko a Ajvi svůj desátek 🙂 , tak chci nafotit Domov se sněhem. Předešlé dvě zimy to neumožnily, takže než začne obleva tak šup, šup. Viditelnost prachbídná spíše mlha, ale zblízka – snad jo.
Přávidím Alex, že pro svou maminku našla takový úžasný domov! Pro mě je to téma aktuální a s dost hořkou příchutí. Moje babička s těžkou demencí skončila v jednom takovém zařízení, které se na internetu a všude prezentuje jako moderní pracoviště specializované právě na péči o klienty s demencí a Alzheimerem. Vůbec vše nasvědčovalo tomu, že babičku umisťujeme někam, kde o ni bude dokonale postaráno. Ale ouha. Po necelých dvou týdnech se babiččin zdravotní stav rapidně zhoršil (mimo jiné do té doby chodící babička chodit přestala), ale vedení ošetřovatelského personálu tvrdilo, že je vše v pořádku. Až když moje maminka vrchnímu ošetřovateli řekla, že si přeje, aby babička byla převezena k lékaři, neochotně svolil. V žádance bylo doslova napsáno, že je to „na žádost rodiny“. Protože dle jeho mínění k tomu nebyl důvod. V nemocnici si už babičku nechali. Měla embolii a zápal plic. Nechci domyslet, jak by to dopadlo, kdyby ta „žádost rodiny“ podána nebyla… Já vím, kazím téma, tohle zrovna veřejná pochvala nebyla. Ale i takhle to chodí.
Ivano, patří to sem! A zrovna tak, jak se jmenovitě chválí, mělo by se také jmenovitě kritizovat. Asi jsi na to u tvého příspěvku zapomněla.
Ivano, tak jak píše JanaBa, ano patří sem i negativa. Ta jsou snad ještě důležitější.
Negativa sem určitě patří, tím spíš, že jsou velmi častá. Závidím a přeji Alex, že pro maminku nalezla takové báječné zařízení, které její mamince i jí přináší tak důležitou „pohodu“. Oba moji rodiče zemřeli dříve, než museli, v důsledku naprostého zanedbání péče ze strany lékařů v nemocnici, která by měla být místem, kde se člověku dostane pomoci. Tatínek na neléčenou a naprosto zanedbanou rakovinu, o které lékaři věděli, a přesto začali vůbec něco podnikat až ve chvíli, kdy už bylo nad slunce jasnější, že je pozdě. Jak to skončilo je zřejmé.
Maminka v téže nemocnici také zažila vědomé neléčení nádoru, až si sama oklikou zařídila léčení, které bylo úspěšné!!! Bohužel v téže nemocnici později zemřela po jednodenní hospitalizaci s lehkou mrtvičkou, na kterou jí nebyla nasazena vůbec žádná léčba a nikdo z lékařů ani ošetřovatelského personálu nevěděl, kdy a jak maminka vlastně zemřela na pokoji, kde bylo asi sedm pacientek. Se mnou lékařka hovořila na půl huby v rohu na chodbě, zkoušela na mě různé diagnózy, nevěděla, co bylo vlastně příčinou smrti, ani kdy k ní došlo („někdy v noci“ – což svědčí o tom, že maminka s pravděpodobnou mozkovou mrtvicí vůbec nebyla jakkoli monitorována). Uprostřed tohoto rozhovoru jsem raději odešla. Vůbec s jistotou nevím, na co maminka zemřela.
Hrozné je, že teď po přestěhování patřím do rajónu téhle nemocnice i já, tak se bojím, co se stane, až mi jednou taky něco bude. K lékařům přistupuji po těchto zkušenostech s krajní nedůvěrou a velmi asertivně.
Já sama jsem vážně nemocná byla zatím jen jednou, ještě ve starém bydlišti, kdy jsem se se závažným stavem dostala naštěstí do IKEMU, a tak jsem přežila bez následků. Úroveň tamní péče je přeci jen velmi solidní, taková, jaká by měla být všude.
Vyskytla jsem se ve dvou domovech důchodců- na Kociánce a v Rajhradu- a i když si myslím, že ta péče je tam velice dobrá, tak takhle skvělá není. V Rajhradu si posteskli, že mají málo dobrovolníků (je to v areálu s hospicem, tak možná víc dobrovolníků chodí tam), na Kociánce ani nevím, jestli nějaké mají.
Myslím si, že v zařízeních spravovaných církevními řády je péče lepší mimo jiné proto, že sestřičkám doma nebrečí děti a nepřemýšlí, jestli stihnou nákup. Mají větší trpělivost.
S dobrovolníky je to špatné všude. Manželova vnučka studuje psychologii na fildě v Brně a říkala, že všichni, když chtějí dobrovolničit, tak chodí do dětských domovů k batolatům, ale o staré lidi zájem není 🙁 . U budoucích psychologů velmi zvláštní jev. Už se poptávala spolužaček, že by si zajeli do Domova, alespoň se mrknout. Prý je to daleko. Divím se, že to nedostanou rozkazem od fakulty. My jsme si praxi na zdravce také nemohli vybírat, ale kam nás přidělili, tam jsme šli. Žádnou psychickou újmu na sobě nepociťuji.
Takovýto domov pro staroušky neznám, ale chtěla bych jednou v takovém být.
Já mohu mluvit o zařízení Ledovec u nás v Plzni, které se stará o psychicky nemocné. Můj syn autista tam dochází na podpůrnou skupinu, na muzikoterapii. Dokonce byl s nimi vloni v létě na dovolené u nás v Čechách. Zvládl to a já byla na něj pyšná. Díky Ledovci vylezl z té své ulity a začal žít.
MÍŠO, SE TVOU CHVÁLOU PLZEŃSKÉHO LEDOVCE MOHU JEN VŘELE SOUHLASIT.LEDOVEC POSKYTUJE CHRÁNĚNÉ BYDLENÍ A MNOHO JINÝCH SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PO SVOJE PSYCHICKY, NIKOLI MENTÁLNĚ POSTIŽENÉ KLIENTY A JE TO JEDINÁ ORGANIZACE V ČR, KTERÁ SE RÁVĚ O TYHLE LIDI OPRAVDU SKVĚLE STARÁ.NENÍ TO PÉČE JAKON V ÚSTAVU NEBO V DOMOVĚ PRO POSTIŽENÉ.LEDOVEC MÁ LIDEM S PSYCHIATRICKÝMI DIAGNÓZAMI HLAVNĚ POMOCI, ABY SE TZV. NASTARTOVALI A NAUČILI SE NORMÁLNĚ ŽÍT MEZI OBYČEJNÝMI LIDMI A ABY VEDLI NORMÁLNÍ PLNOHODNOTNÝ ŽIVOT. PLZEŇSKÉMU LEDOVCI VDĚČÍME S JIŘÍM ZA MNOHÉ, ALE NEJVÍC ZA OPRAVDU MARKANTNÍ A ZATÍM UŽ NĚKOLIK LET BEZ PŘERUŠENÍ TRVAJÍCÍ ZKVALITNĚNÍ A ZLEPŠENÍ ŽIVOTA NAŠÍ PETRUŠKY.PŘED LEDOVCEM OPRAVDU SMEKÁM A UKLÁNÍM SE AŽ K ZEMI.JSOU TO SKVĚLÍ LIDIČKOVÉ S OBROVSKÝMI ZKUŠENOSTMI Z PRÁCE S PSYCHICKY POSTIŽENÝMI. MÁŠ, MÍŠO, VELIKOU PRAVDU.KDYBY V ZEMI PRACOVALO A FUNGOVALA VÍC PODOBNĚ SKVĚLÝCH ORGANIZACÍ,UBYLO BY OPACIENTŮ, KTEŘÍ ŽIJÍ A PŘEŽÍVAJÍ ZA ZDMI PSYCHIATRICKÝCH LÉČEBEN. POUHÉ NADŠENÍ NESTAČÍ, CHCE TO HLAVNĚ DOBRÝ SYSTÉM, ZNALOSTI A ZKUŠENOSTI A VELEHORY OBĚTAVÉ PRÁCE PRÁVĚ VŠECH PRACOVNÍKŮ. BOHUŽEL VŠAK TATO PRÁCE JE TAK MÁLO HONOROVANÁ, ŽE TAKM SKVĚLÍ A ZAMĚSTNANCI A TERAPEUTI LEDOVCE BEROU JEN VELMI NÍZKÉ MZDY I ZA TAK SKVĚLE ODVÁDĚNOU PRÁCI. JEMI TO VELICE LÍTO, A PROTO SE SNAŽÍM ASPOŇ MALINKO PŘISPĚ TÍM, ŽE MĚSÍČNĚ POSÍLÁM NA KONTO LEDOVCE MALOU ČÁSTKU, JAKO SPONZORSKÝ DAR ZA SKVĚLOU PRÁCI.MOC TO SICE NENÍ, ALE KDYBY NÁS BYLO VÍC,BYLO BY LÍP VŠEM-KLIENTŮM I ZAMĚSTNANCŮM LEDOVCE
Pod vaše slova Lenko S.se mohu jen podepsat. Je to tak. Našemu Petovi Ledovec taky velmi zkvalitnil život.
Já k nim chodila na klub rodičů. A nyní vedu pod jejich záštitou klub Rodiče sobě. Scházíme 1 x měsíčně. Sdílené problémy jsou menší.
MÍŠO, GRATULUJU A DOST PŘÁVIDÍM(TEDY ZÁVIDÍM A ZÁROVEŇ PŘEJU), ALE ZDE, NA ZVÍŘETNÍKU SE TRADUJE JEŠTĚ OD DOBY TOJEFUKA, ŽE SI TU LIDÉ, AČ JSOU VĚKU RŮZNÉHO, MEZI SEBOU TYKAJÍ. PROSILA BYCH TEDY TYKAT TAKY MNĚ SAMÉ. MY S JIŘÍM SICE NA NEJRŮZNĚJŠÍ AKCE OD LEDOVCE POZVÁNKY DOSTÁVÁME PRAVIDELNĚ, ALE PLZEŇ JE PRO NÁS Z BĚLÉ PŘECE JEN HODNĚ Z RUKY. JEZDÍM DO PLZNĚ SICEŠ K NEJRŮZNĚJŠÍM DOKTORŮM-SPECIALISTŮM, ALE JIŘÍ MNE SAMOTNOU NEPUSTÍ, TAKŽE RADĚJI MNE DOPROVÁZÍ. TY AKCE SE VĚTŠINOU ODEHRÁVAJÍ V TAKOVÉ ČASOVÉ DOBY, ŽE SE TAM VĚTŠINOU NEDOSTANEME. JEZDÍME TÉMĚŘ VÝHRADNĚ VLAKEM,TAKŽE JEDNA CESTA OD NÁS DO PLZNĚ TRVÁ SKORO TŘI HODINKY A SPOJENÍ NEBÝVÁ IDEÁLNÍ ANI ZPÁTKY.JÁ SICE UŽ JSEM V DŮCHODU, ALE JIŘÍ JEŠTĚ STÁLE PRACUJE, I KDYŽ V SOUČASNÉ DOBĚ DO PRÁCE KVŮLI HOSPITALIZACI NEMŮŽE.NEMŮŽEM SEE ÚČASTNIT, I KDYŽ BYCHOM VELICE CHTĚLI.PROTO TAKY LEDOVCI ASPOŇ MALOU ČÁSTKOU PŘISPÍVÁM, PROTOŽE TO, CO ONA DĚLAJÍ PRO SVÉ KLIENTY I JEJICH BLÍZKÉ JE TAK PROSPĚŠNÉ A TOLIK TO STOJÍ NÁMAHY JE VŠECHNY, ŽE BY SI ZA TO ZASLOUŽILI OPRVDOVÉ PLATY, NIKOLI JEN DOSLOVA ALMUŽNY.KDO O TOM VŠEM NEVÍ, PROTOŽE MÁ DĚTI I VŠECHNY BLÍZKÉ ZDRAVÉ, JE ŠŤASTNÝ ČLOVĚK.