Trixie je náš první pes, ale kdyby tenkrát v opuštěné zahradě smutnil pes jakékoliv rasy, měli bychom jeho (ji). Takže teď díky ní tíhneme k pitbullům.

Teď, co se i u nás ochladilo, když jdu večer pro Trixie do její garáže, je většinou zalezlá ve své drátěné kleci. Ale klec je nejen obložená poduškami z letních lehátek, ale pod svoji deku zase dostala velký péřový polštář. Takže to má skoro jako brloh. A když tam přijdu, ona se v kleci položí na bok, mlátí ocasem a čeká, až si k ní vlezu. Tak se napasuju podél ní do klece, kde polštář skvěle drží teplo a Trixie je celá krásně teploučká. Ona mě mokrým čenichem pusinkuje (není to „lízalka“), pak mi prskne svoji klavu na rameno a blaženě funí. Chvilku tam spolu ležíme, pak se zase pomalu vysoukám ven, ona hned po mě, já řeknu zaklínadlo „let’s go home“ a Trixie letí 🙂

Doufám, že s námi Trixie bude ještě hodně let. Ale pak, pokud se u nás sám „nepřihlásí“ jiný pes, zašli bychom si pro dalšího pitbula , těch je ve zdejších útulcích nejvíce. Pokaždé, když v TV reklamě vidím ty jejich oddané tváře (týden stejné nabídky a pak dodatek „poslední šance“) je mi do breku (u)

Máme zase různé kalendáře, které dostáváme od zvířecích org. kterým přilepšujeme. A na jednom je napsáno že „každý den je víc jak 9.000 psů a koček zabito v am. útulcích protože nenajdou domov“. Ročně to pak jde do miliónů, existují spousty „no-kill“ útulků a záchranných „farem“, ale furt to zdaleka nestačí. Takže ač nemám naprosto nic proti čistokrevným psům, tady v Americe bych si určitě vzala některého nechtěného. (h)

Dede, užívej si babičkováni 🙂

Psy mám ráda, ještě radši mám ovšem kočky, takže jsem člověk kočičí a u toho už pravděpodobně zůstane.
Když si mám obecně představit psa, vytane mi na mysli německý ovčák, tedy ten nejběžnější typ vlčáka. Kdybych si měla vybrat nějaké plemeno, tak bych trochu nevěděla, jestli si mám vybrat poněkud těžkotonážního a vlídného rotvajlera, nebo elegantního krasavce dobrmana. Asi by zvítězil ten dobrman. Ve skutečnosti nebudu mít ani jednoho, byli by to na mě moc velcí psi.
Kdybych si čistě teoreticky měla skutečně opatřit psa, začala bych propátrávat útulky a hledala bych „liškopsa“, tedy pejska menšího, než vlčák, ale zase žádného kapesního psa. S pěkně protáhlým a špičatým čumákem, stojícíma ušima a s ocasem stojícím nahoru pěkně do oblouku, nebo dokonce až dokolečka. Usměvavého, s přidrzlým výrazem v obličeji. A kdyby byl zrzavý nebo bílý, byl by to bonus navíc. Prostě vořech.

Tak nad tímhle jsem musela dlouho přemýšlet. Nám ty psy asi spíš nějak přihrává CD, než že bych měla nějakého vysněného. Bertík byl Dandie Dinmont teriér. Maminka měla pro teriéry vždycky slabost, a zrovna když došlo k rozhodnutí, že si pořídíme psa, začali jsme se náhodou potkávat s jedním roztomilým, přátelským Dandíkem. A bylo to. Jak šly roky, začala jsem docházet ke koním k paní, která chovala nejen koně, ale i psy. Cotony. Pořád se tam motala nějaká štěňátka… A tak k nám přišla Ravenka 🙂 A teď… Vždycky jsem chtěla nějakého akčního a k tomu krásného psa, líbily se mi borderky. Pak jsem objevila australáky a je z toho Najtynka. Přiznám se, že Najty je pro mě osudová. Australák je, co se výchovy týče, takový „vyšší level“ psa (chuckle) , a přijde mi, že v mnoha situacích uvažuje jinak než psi, které jsem znala před ní. Za tři roky s Najtynkou jsem se naučila víc, než s Bertíkem za 15 let. (h) Ale zpět k tomu oblíbenému psímu „typu“. Tak jako má Dede vztah ke psům typu „vlčák“, mám já něco, čemu se v naší rodině říká „kuldovitý pes“. Kulda byl první pes mojí babičky, kříženec německého ovčáka a něčeho koliovitého, středně velký, s ušima ani ne nahoru, ani ne dolů, a se specifickým výrazem ve tváři. Ano, když o tom tak uvažuju, tak Najtynka JE kuldovitý pes 🙂

OT dotaz- dáváte někdo psovi chlorellu? Potřebuju nakopnout imunitu a prý to odstraňuje i smrad z déržky 🙂

No, tak to je téma, které mne dlouho trápí. Jako dítě jsem psa mít nesměla, tatínek byl pevně přesvědčen, že do pražského bytu pes nepatří. Bylo tam i něco o venčení a podobně, zkrátka jsem byla v rodině jediná, kdo psa chtěl. A konkrétní plemeno? Jakýkoli PES, strašně se mi líbili španěláci, dogy, fudláci, jenom ti vlčáci moc ne. Takže když už jsem mohla psa mít, měla jsem vedle sebe člověka, který byl ochoten mi to splnit…… Já jsem mezitím díky praktikám ve veterinární ordinaci trochu vyfiltrovala z pojmu PES některá plemena a protože Bimbo se vlastně zvířat tak trochu bál, zvolili jsme pejska menšího. Když i Bimbo dospěl do stadia VELKÝ PES a zvolil psa novofundlandského, měla jsem strašnou radost, neb to byl můj estetický favorit. Naprosto nepolíbená jsem získala svého prvního fudláka a definitivně propadla jejich kouzlu. Jenže, je to opravdu velký pes, Majda je kočička malinká a svých 50 kg má. Takže si to musím teď plně užívat, protože miluju nemiluju, je to náš poslední. Co mi opravdu leze na nervy jsou staří lidé, kterými mává velký pes. A i když je fudlák miláček a zlatíčko, dokáže pěkně nastartovat, chrání své lidi, sem tam nějakého toho třídního nepřítele taky má a hlavně jako plemenný znak má tvrdohlavost. A když si těch 50 kg postaví hlavu, nejde to popadnot pod paži a jít domů