V lenivých povánočních dnech jsem se dívala na film „Poslední prázdniny“. Znáte jej? Je to o prodavačce z oddělení domácích potřeb v obchodním domě, která se dozví, že jí zbývají tři týdny života, vybere všechny své úspory šetřené původně na vlastní bistro a rozhodne si užít všechno, o čem kdy snila.
Odjede do Karlových Varů a v hotelu Pupp nedaleko sjezdovek (americká změna českých reálií je půvabná) vyzkouší spoustu aktivit a hlavně ochutná neuvěřitelné lahůdky slavného šéfkuchaře (hraje ho roztomile Gérard Depardieu), což si vždycky přála a hlavně to umí ocenit, protože dobře vaří. Samozřejmě se na konci filmu dozví, že neumírá a dojde i na velkou lásku.
Ten film se mi líbí nejen proto, že hlavní roli hraje Queen Latifah, což je jedna z mála hereček, která má stejnou velikost oblečení jako já a přitom vypadá šik. Líbí se mi hlavně proto, že chudá holka zjistila, jak báječné je splnit si své sny a dokázala na to obětovat hodně.
Neumím to. Pořád mám na paměti, že mám doma dva studenty, hypotéku za krkem a měla bych mít nějakou rezervu.
Hlavní hrdinka ve filmu řekla: „Mlčením jsem promeškala většinu života. Pořád jen dřete a dřete…“
A to nejspíš platí pro většinu z nás, že? Naše sny se plní jen na pár procent. Kdo z nás by si nepřál bydlet v luxusním hotelu s veškerou péčí, ale stejně pokud na dovolenou vůbec jede, ubytuje se v penziónku, kde si sám vaří snídani? A nezáleží na tom, jak moc pracujete, na ten „zbytný“ luxus většinou finance nevyjdou, protože se musí opravit střecha, dát auto do servisu a koupit čtvrtletní jízdenky.
Ale jednou, až budu velká holka, do takového hotelu pojedu. Půjdu tam na večeři, kde u vedlejšího stolu nebude batole házet hranolkami, zajdu si na kosmetiku, kde nebudu pořád hlídat, kolik je hodin, protože musím ještě do práce, a nechám se svézt kočárem s koňmi na vyhlídkovou jízdu. A nebudu se děsit, kolik to stojí.
No, jednou … 🙂
Matyldo, skvělé téma! Takže já se dnes zeptám: Jak byste si užili vy? Co byste chtěli udělat, kdybyste dostali najednou takřka neomezený kredit?:))
Když jsem byla malá, tak jsem na duchaplné otázky „čím bych chtěla v životě být“ odpovídala, že bych chtěla být rentiérem, a to s plným vědomím toho, co to slovo znamená. Poněkud šokující dojem z tohoto sdělení jsem se snažila zmírnit tím, že bych na služebnictvo byla hodná a chovala se k němu slušně 😀 . Padesát let uplynulo jako voda a tento můj bezva plán se bohužel nějak nerealizoval. Ale nikdy mi tak úplně nesešel z mysli, takže kdyby mi spadl do klína neomezený kredit, okamžitě bych se stala rentiérem.
Svůj byt v Praze bych si nechala, protože jsem si ho letos pěkně renovovala a zařídila, tak abych při každém návratu do Prahy měla kde být. Geografickým středobodem mého života by se stala pěkná usedlost na pobřeží v Bretagni, která by zvenčí vypadala tradičně a vevnitř by skýtala veškeré pohodlí. Možná bych čas od času trochu pocestovala, takže bych se po světě poohlédla po pár dalších pěkných bytech a domech, protože hotely nejsou moje gusto. Splnila bych si svůj velký a nesplněný životní sen a udělala bych si pilotní kurz s licencí dopravního pilota. A dál by se vidělo. Je přece tolik různých možností, jak si zazobaný rentiér může zpestřit život. Jo, a abych nezapomněla, moji tři kocouří krasavci a jedna kočičí princezna by do toho mého rentiérského života patřili dál.
No jo, jenže ono je tady to „kdyby“. Takže se zase vrátím k práci, která šlechtí, a ten můj dětský sen o rentiérství dál zůstane jen snem.
U nas na Markize prave bezala „komedia“ Neserte nam opatrovatelku {pecovatelku} v hlavnej ulohe s Queen Latifa. Ale nejak mi to humorne neprislo.
Dokazem pochopit francuzsky humor – na Asterixovi a pod. sa idem uchechtat.
Ale ked som videla 10 min. z filmu Blby a Blbsi, tak som to vypla.
Tak na něco podobného jsem myslela, když letos někdo vyhrál těch 2,5 miliardy. Co bych s tím vůbec dělala? Tedy za předpokladu, že by na mě nepřiše nějaký mafián a pro mé dobro mě nezabil a těch peněz nezbavil.
Takže určitě bych jela na cestu kolem světa, jenže si nejsem jistá, zda bych se přitom chtěla válet v těch luxusních hotelech. Ono totiž jsem vloni byla v Londýně, tedy žádný luxus, ale jak jsem tam byla sama, přece jen jsem hlavně po večerech postrádala kamarádskou společnost. Takže bych potřebovala vyrazit s někým, s kým bych takový zážitek mohla sdílet a nadýchané polštáře a prezidestké apartmá bych k tomu nepotřebovala.
Potom bych do konce života zabezpečila sebe, mámu příbuzné, malým dětem mých neteří bych založila něco jako svěřenecký fond na studia nebo na jiné potřeby. Autistická holčička u nás bohužel bude potřebovat celoživotní asistenci, tak na to by šlo hodně peněz. Nebudu říkat, že bych na sebe neutratila ani korunu, každý by na sebe něco utratil.
Pak by tam byl velmi podstatný zbytek, který už bych k životu nepotřebovala. Dlouho uvažuji o tom, že bych v takovém případě koupila nějaký zřícený zámek nebo podobnou památku a dala ji dohromady pro další generace, přičemž bych musela ještě vymyslet funkci toho zámku, aby mohl existovat, i když já už třeba nebudu. Čímž bych měla postaráno o zábavu do konce života. Ale dovedu si tam představit hrátky nejrůznějšího druhu, kulturní akce, hospůdku, hotýlek, cokoli. Jo a k té zřícenince by měl patřit hospodářský dvůr a přiměřný počet hektarů na zemědělskou činnost, aby orná půda zůstala ornou a obhospodařovanou a k tomu bych si tam pořídila svou velkou lásku – koně a asi i nějakého toho dostihového.
A protože by asi ještě něco zbylo, investovala bych, aby zisk mohl jít na zvířecí útulky, abych alespoň trochu splatila tu krutopst, kterou někteří naši spoluobčané páchají na zvířatech. Něco by mohlo jít i na jiné nadace – seniory a vůbec znevýhodněné lidi (tedy kromě těch extrémně přizpůsobivých, kterým já neříkám nepřizpůsobiví, jak je tu zvykem).
Takže asi tak. Nějak se neumím dlouho flákat.
A nezabudli ste tak nahodou na Danovy urad?????
Ani ne, u nás se výhry ve sportce nedaní 🙂 Alespoň zatím…
Samozřejmě, případné následné podnikatelské aktivity by už se danily, ale to by bylo za hooodně dlouho. Oprava zříceniny chvilku trvá.
Ano, “Last Holiday” je bezva film, líbil se nám tak, že jsme si ho koupili a “vnutili“ jsme ho s námi shlédnout všem našim hostům (všem se ale též líbil). Queen Latifah tam skvěle hraje jak tu šedivou myšku, tak „bohatou“ dámu. Dokonce jsme filmu prominuli chyby, že Alpy nejsou na předměstí KV (a ani ta mamutí přehrada).
Jo a kdybych měla peníze „na podpal“? V mládí jsem pochopitelně, pod vlivem četby, filmů atd. snila různé dívčí sny o princi na bílém koni. Ale jak šel život (dost jiný, než ty moje sny), zaběhla jsem se v něm, spokojeně se v něm usadila a zjistila jsem, že se moje životní přání velice smrskla, původní sny dávno vybledly. Po bohatství fakt netoužím, jistě i díky tomu že vím, že jsme dostatečně finančně zajištění, abychom spokojeně „dožili“. Větší dům, auto, jachta a já neví co ještě mě fakt neláká (tedy teď už ne), půl životě jsem prožila různými přesuny, tak ani cestovat se mi už nechce. Člověk zjistí, že být velice bohatý kolikrát také není žádná slast. Jeden se to toho být „Idle Rich“ už musí narodit, aby se podle toho uměl i chovat. Aby uměl brát všechen přepych a posluhování jako zcela běžné a normální. Já bych to asi nedokázala, měla bych trapný pocit (jako Latifah v lázních v Puppu) Takže kdyby mě jednou nějaké miliony spadly do klína, asi – jak napsali jiní – bych je utratila za dobro pro zvířata, protože právě jejich přítomnost v mém životě hraje velkou, kladnou roli a tolik bych si přála, aby se všechna měla tak dobře jako ti naši rozmazlenci 🙂 . Sní se o tom hezky i když to holt navždy bude jen ten sen, protože nesázíme a žádného příbuzného milionáře „nad hrobem“, po kterém bychom podědili také nemáme. Hezký článek Matyldo.
Jeden manželův kamarád prý na různé historky z kruhu boháčů říkával „But are they happy?“ V našem manželství se to stala běžná hláška, když nás někdo (nebo TV atd.) „krmí“ tím, co ten a ten má, jak skvěle si ta a ta žije.
U nás už o rána zase leje a hřmí. Několikrát zase houkala siréna, ale varování platilo lidem podél řek, které už jsou i tak rozvodněné a některé se vylily z břehů a zatopily okolní domy, lidé museli být evakuováni. My jsme naštěstí hodně mimo tohle nebezpečí, ale chudáci ti, kterých se to týká.
Cestu okolo sveta. Po vsetkych znamych pamiatkach, ale nie stylom „poklusem klus“. Ked by som si chcela prezerat Tadz Mahal napr. 5 dni, tak 5 dni a nie 1.5 hod. A cestovat vlakom, lodou, autobusom, nie lietadlom. Aby som z tych krajin aj nieco videla 😐 .
OT1: Zavladla u nas severska tlakova vys, takze je krasne, ani oblacika, aj ta odporna hmla sa rozplynula, ale je cely den pod 0 -ou.
OT2: Idem sa vyzalovat, dnes som cely den mala otekly nohy, cely den som behala po uradoch a nakoniec som stratila svoje najlepsie brile :{ .
Ale na zaver nieco optimistickejsie. Neviem, ci si spominate, ale raz som tu pisala ako Minko I. miloval vtaciky v telke. Vydrzal sa nane kukat aj hodinu. Minka II. telka az dodnes nezaujimala, ale pustila som doku-film o zivote africkych surikat. Surikata je zvieratko s postavou macky a hlavickou potkana. Je to hmyzozravec a zije v rodinnych svorkach. Lenze moj Minus usudil, ze to su potkany a treba ich ulovit … Vrhol sa k telke a skoro ju prevratil. Zbytocne som ho vzala do narucia a snazila sa mu vysvetlit, ze „vsechno je jinak“ :[ .
Neostavalo, nez prepnut kanal.
Takmer ma z toho „vyvalilo“, pretoze minus uz videl v tv skutocnych hlodavcov, vtaciky, hmyz a inu vhodnu macaciu korist, ale takuto reakciu som u maciaka este nezazila. Ak by sa v realnom zivote odvazil napadnut rodinu surikat, hnali by ho „svinskym krokem“ .
Asi bych se vydala na cesty. Třeba za oceán, do Kanady nebo do národních parků v USA. Pomalu a důkladně je projet, nespěchat. No jo, jenže bych k tomu musela mít to soukromé letadlo, poněvadž pes by jel samozřejmě se mnou. A možná bych si pak musela zařídit i řidiče, protože počítám, že MLP by měl po 14ti dnech harcování plný zuby a odfrčel by domů. 😀
Ale vážně, na spoustu míst bych se podívala ráda.
A taky bych přistavěla 🙂 . Ať se do domu pořád všichni pohodlně vejdeme ! Pak nesmím zapomenout – po letošním horkém létě bazén na zahradu. A to už je snad všechno…jo a ještě koně!! Aspoň jednoho.
Hančo, my jsme letos veelmi ocenili koupací jezírko. Mám ho radši než bazén, ovšem problém s biorovnováhou se řeší hůř než u bazénu, kam naleješ savo, nasypeš skalici a doufáš, že dětem nezezelenají vlasy… 🙂
Ale cestování se psy by se mi líbilo moc. Nepochybuju, že strakaticím taky.
Máš pravdu, bazén s chemií nebrat! Zahradní jezírko je po všech stránkách lepší volba, to vaše se mi na fotkách moc líbilo.
A napadlo mě ještě piáno. 🙂
Koupila bych zpátky Jasennou, tedy chalupu po babičce, kde mám kořeny, které mi teta násilím přetrhla
Hm, tak tohle je opravdu těžké.
Kdybych měla hodně peněz,chtěla bych hodně zvířat a domek, jaký jsme kdysi měli. Nebo bych si ho postavila ale bez stresu z hypotéky, na to už bych neměla nervy.
Jinak netoužím už po ničem.Za mlada to, co jsem chtěla nešlo – tedy cestovat.Nechci žádný majetek, který mne obtěžuje,chci jen cestovat v rámci možností a zdraví, užít si s dětmi a vnoučaty a zvířaty, života.
Mé tužby po hmotě vychladly,zejména po vyklizení bytu a chaty po rodičích, jsem si nad těmi všemi krámy říkala, tak,k čemu Ti milá tchýňko,rodičko přednostova, tohle všechno bylo,k ničemu.
K čemu Ti byl ten chrám rekreace(chata),který si nerada byť jen zapůjčila a to tak, že téměř zchátral. Tak nějak zjišťuji, že nejlepší je nemít nic než knihy,přírodu, hamaku a dobrý spacák,zvířata, která mne vlastní a dobré přátele, se kterými mohu pobýt. No, jo, střecha nad hlavou a teplý pelíšek je taky dobrý. 🙂
Tak dík Vám všem, že jste a vydržíte se mnou a Tobě milá Dede, díky za vše , co pro nás děláš.
Hodně zdraví a dobrý rok 2016 přeji všem.
No, vyklízení jedné chalupy a jednoho bytu už máme za sebou taky… je to o pevných nervech a dostatku rozhodnosti při třídění 🙂
Cestování je báječné. Taky ho mám moc ráda.
Až jednou budu moc a moc bohatá, pořídím si někde v lese dřevostavbičku kolem obrovský dvoupatrový knihovny, k tomu přistavím pořádně velký dódžó, seženu teréňák, řidiče a sekretáře – a založím fond, aby to všechno fungovalo až do konce mýho života a já už nemusela sáhnout ani na jedinou složenku. 😀
Jen tak prolítám, takže všechno nej do novýho roku, ať se každýmu dostane, co potřebuje.
Ach, možnost nesáhnout už ani na jednu složenku- to je fakt sen.
Já to mám už vymyšlené – jednou, až budu moc bohatá, ale opravdu moc MOC bohatá, si pořídím nějakou hájenku (už mám tady u nás vyhlídnuté dvě (rofl) ), nechám si ji pořádně vybavit (jako aby se ke mně nikdo nevloupal) a tam si budu žít jako prasátko v žitečku – nějaký ten pes a nějaká ta kočka a zvláštní domeček pro návštěvy (přebudovaná stodola), MOŽNÁ zastřešený vyhřívaný bazén (ten buď mám nebo nemám podle momentální nálady) … parkrát do roka k moři, ale pouze soukromým letadlem (jde o to dopravit tam i ta zvířata) …
„Ó Adonai, už tak dlouho se modlím, proč konečně nevyhraju tu první cenu ve Sportce?!“ … „Ja Mordechaj, takový zázrak ani já neumím, když ještě ani jednou nevsadil!“
Tak hájenku, jo? Hmm, mně vadí, že bych byla kolem sama, bála bych se večer otevřít dveře na zahradu, aby se vyčurali psi 🙂
No vidíš, a zrovna to mi nevadí – však bych měla to protizločinecké zabezpečení (rofl) (rofl) – jestli po něčem opravdu toužím, tak je život v poustevně (ovšem plně vybavené civilizačními vymoženostmi – nejsem macochistka). Ale jak to tak vidím, v příštím roce to ještě nebude – snad na přesrok?! (chuckle) (chuckle)
No, Matyldo, s těmi luxusními hotely to zase není taková sláva. V rámci svého zaměstnání jsem mimo jiné jezdívala posuzovat, jestli ano nebo ne. (Nebyla jsem zaměstnána v cestovce). Jako host, který eventuelně mohl v budoucnosti zvednout hotelu tržbu, jsem byla opečována. Prostě VIP.
Jo, je to příjemné, ale… Spíš v postelích, ve kterých se před tebou potila spousta lidí (vozila jsem si sebou vlastní polštářek), snídáš sice u prostřeného stolu, ale pořád sama, zrovna tak večeříš a při přesunutí k baru, s tebou začne konverzovat podobný zoufalec. I takoví jsou v luxusních hotelích. Vlastně jich je dost. V podstatě jsi ráda, že tam nejsi sama, ale když začne manévrovat, že si tě všiml hned jak jsi přišla a že by večer mohl pokračovat v příjemnějším prostředí, s omluvou kvapně mizíš. Do samoty tvého luxusního pokoje. A tam si připomínáš, jak tatínek nabádal, že prohlídku sbírky motýlů máš vždycky odmítnout. Pustíš si televizi jako doma a protože nejsi na luxus zvyklá, nezavoláš obsluhu tvé chodby, aby ti přišel nalít sklenku sodovky, ale naleješ si ji sama. Po pátém hotelu si přeješ sedět s novinami u tvého stolu v bačkorách, rozcuchaná a spokojená.
Je hezké mít sny a lákavý servis v luxusním hotelu do nich absolutně patří, ale já už to mám za sebou. Takhle hotel pro psy! To by bylo něco!
No ale jednou za čas se nechat hýčkat nemusí být k zahození- když to máš pořád, ztratí to své kouzlo 🙂
Vykoupila bych si zpátky milovanou chaloupku a přestavěla ji tak, jak to mám v hlavě už dlouhá léta. Konečně bych měla i krásnou zahradu o kterou by se někdo průběžně staral.
Koupila bych velký prázdný dům naproti přes silnici a přestavěla ho na kočičí útulek. Dojížděl by sem veterinář z Trutnova a třeba časem by v bytě, který bych nechala udělat v části domu mohl nějaký veterinář i trvale bydlet. Jezdí tam tolik lidí se zvířátky, že by se tam určitě i uživil.
A mít opravdu hodně peněz, tak bych koupila zámek v Maršově a nechala ho přestavět na domov pro seniory.
Hlavně bych ale žila v klidu a bez stresu z toho, co se zase semele a jestli budu mít na živobytí.
Tak, Karolíno, v tvém případě by byl výhrou hlavně ten život bez stresů. Máš jich za sebou dost pro tři lidi, ne pro jednu Karolínu.
Matyldo, ten film neznám – takže je teď možné, že to napravím 🙂
Víš, že mě samotnou ta otázka trochu zaskočila? Nějak nemám akutní přání. Ale nechat se někde pořádně rozmazlovat by mě asi vůbec nevadilo – ale za podmínky, že bych tam mohla mít s sebou psy (blush)
No, bez toho filmu by mě ta otázka zaskočila taky- ne že bych něco fakt jako akutně chtěla, ale… 🙂
Když to rozdělím na 2 části.
1. V tom lepším světě bych jelas manželem do Říma a tam si to užila. Alespoň na měsíc.
2. V tom pravém světě bych své blízké vzala na večeři. Užila bych si vnoučka, hrála bych si s ním a četla mu. Zavolala kamarádkám.
A pak bych napsala dopisy svému muži, mamince, svým synům a vnoučkovi, kde bych jim řekla, jak moc jsem je měla ráda. Doručeny by byly, až bych tu už nebyla. Doufám, že se mi to jednou, až přijde můj čas podaří.
Měsíc v Římě? Ve správném ročním období, samozřejmě! Zrovna teď by to asi nebylo ono.
Taky na ten film ráda koukám..jí to prostě věřím, že si to užívala…
já ti ani nevim..no asi bych koupila velikej pozemek,abych neměla blízkou sousedy.. nejlépe nějakou starou polorozpadlou usedlost, nechala ji opravit, vybavila moderně (teplá voda, topení přes čerpadlo,větrání,klimoška..) a zařídila si velikou zahradu na kochání a užitkovou zahradu se zahradníky… a místo stájí,kočičí ráj pro všechny nebo většinu, bezprizorních,nechtěných koček..i s veterinární ordinací pro ně…a měla bych velkou kuchyni i letní a občas bych Vás pozvala a uvařila něco dobrýho….
Tak to s tím pozváním zní úžasně- prý dobře vaříš, říkají příjemci zboží z aukce 🙂 Už mám zprávy 🙂
Postavila dom a vykupila knihkupectvo
Jo!S tím knihkupectvím. A pak bych si vykoupila čas na čtení 🙂
Docela těžké téma.
Umožnila bych dětem studium na nějaké dobré zahraniční škole a nebála bych se, že ve světě zůstanou, protože bych měla dost peněz na letenky 🙂
Měla bych jistotu, že pokud budou moji rodiče potřebovat ve stáří náročnější péči, budu ji moci zajistit.
Chalupu nad Dalmatinovem bych vybourala kromě obvodových a nosných zdí a střechy a realizovala projekt, který mám dávno v hlavě. Pořád by to byla chalupa, ale Hřívnatec by v některých místnostech nemusel chodit v předklonu a zatopit by se dalo smskou. Taky bych trochu pospravila pražský byt.
Splnila bych si jeden ze svých hodně zasutých snů a naučila se dobře ovládat některý z velkých stavebních strojů – jeřáb nebo bagr.
A pro radost bych si koupila malé elektrické BMW jako městský vozík. Ale tu svou Fabču bych si nechala, mám ji ráda a úplně mi stačí.
S tou školou je to nepochybně pravda. Ale z vlastní zkušenosti musím říct, že dost stojí i studia na druhém konci republiky.
Ako to spieva Ivan Mladek?
Muj milovanej svagr, ma na zahradce bagr,
muj svagr ma bagr pro poteseni.
Kdyz lehce zveda drapak, tu citi, ze je chlapak,
je chlapak, kdys drapak zuby vyceni :]
Holky, kto si to este pamatuje ?
Ano, Yetti, pamatuji a take mě tahle písnička napadla (mám to na jeho desce) 🙂
https://www.youtube.com/watch?v=-nWnVKdDhgM
Taky si pamatuju, ale já bych radši ten jeřáb 🙂 Letos jsem sledovala, co umí s jeřáby chlapi z APB Plzeň – a to bych chtěla umět taky.