„To byly tři sestřenice. Prvňačka, která objevovala institut známkování, třeťačka, která se často marně snažila tátovi vysvětlit, že trojka je přece „dobře“, tak proč má mít kvůli ní zaracha, a pětiletá školkajda, která milovala čísla a číslice a počítání skoro jako plyšáky a rozhodně víc, než barbíny. A pro tyhle tři ta pohádka vznikla.“

Byla jednou jedna škola. Stála na náměstí u parku, měla dva vchody a nahoře hodiny se sochami. Ve škole bydlelo plno divných tvorů a taky známky. Jednička, dvojka, trojka, čtyřka a pětka. Jedničce a dvojce paní školníková v pokojíčku krásně uklízela a dávala jim tam kytičky a děti i rodiče je měli moc rádi. Trojka se čtyřkou a pětkou měly v pokojíčku tři rozdrbané pelechy, uklízely si tam samy – tedy spíš neuklízely – a nikdo je neměl rád.

Tak si jednou trojka, která z nich byla nejchytřejší, řekla: „A já jdu pryč, do světa, tady mě to už nebaví, to není žádný veselý číslicový život, když mě nikdo nechce „. A čtyřka a pětka hned, že jdou taky, co by samy v té škole dělaly. Zavřely pokojíček a upalovaly po schodišti ven. Venku krásně svítilo sluníčko a v parku před školou na trávníku  dělala spousty kotrmelců spokojená šestka.

Zvedla hlavu a povídá: “Trojko, čtyřko a pětko, kam jdete, jaktože nejste ve škole, když jste školní známky a máte být v sešitech a na vysvědčení a ne venku, jako my ostatní veselé číslice?“. Trojka povídá: „Nás tam nikdo nemá rád, tak jdem do světa, cheš jít s náma?“. A šestka šla. Jely tramvají a autobusem a na konečné vyrazily do lesa.

Tam se na větvi houpala sedmička a vesele kopala nohou. Moc se podivila: „Jé, trojko, čtyřko, pětko a šestko, co děláte v lese?“ „Jdeme do světa, nechceš jít taky?“ A sedmička seskočila dolů a šly všechny. Přišly k lesnímu rybníčku a na břehu se opalovala osmička.

Moc se podivila: „Jé, trojko, čtyřko, pětko, šestko a sedmičko, kam jdete? Do světa? Juchů, to já půjdu taky.“ A tak chtěly jít, ale najednou na ně volá z rybníka devítka, která se tam potápěla a cákala si. „Trojko, čtyřko, pětko, šestko, sedmičko, osmičko, počkejte na měěěě, já jdu s váma!“

A šly dál a dostaly hlad a žízeň. Brzo les skončil a byla tam vesnice a v ní pěkná hospoda. Tak šly dovnitř a daly si řízek s hranolky a tatarkou a zmrzlinový pohár a želé hady. A taky limonádu.

Limonády tam roznášela desítka, protože se skládá ze dvou číslic a tak má hodně ručiček na nošení spousty limonád pro žíznivé hosty. Moc se podivila: „Jé, trojko, čtyřko, pětko, šestko, sedmičko, osmičko a devítko, co tu děláte, kam jdete? Do světa? Tako to já jdu s váma.“ A sundala si obě zástěrky a šla taky.

Číslice si vesele vyšlapovaly, pak odpočívaly, pohrály si a najednou se začínalo stmívat. Tak hledaly, kde přespí. Ale nikde žádný penzion ani chata ani domeček. Pak si všimly na kraji lesa takové rozdrbané boudy a trojka, čtyřka a pětka se zaradovaly, že to tam vypadá jako u nich ve škole v pokojíčku, a tak tam všechny vlezly dovnitř a uložily se ke spaní.

JENŽE! V té boudě bydlela příšerná stovka. Celý den spala v koutě pod starým pytlem a v noci chodila strašit a požírat malé číslice, co se do ní vešlo. A jak se probudila, udělala chlamst a spolkla jedničku, dvojku, trojku, čtyřku, pětku, šestku, sedmičku, osmičku, devítku a desítku. Naráz, ani nemrkla. A byla tak nacpaná, že se rozhodla tuto noc už nevylízat a spát dál.

O půlnoci šel kolem milion, velký lesa pán, a obhlížel svoje panství. Když šel kolem stovčiny rozdrbané boudy, bylo mu divné, že odtud slyší stovku chrápat, měla být přece venku na strašení a na lovu. Strčil hlavu dovnitř, zatahal stovku za špinavé ucho a až se probuditla, tak se jí zeptal, jaktože není ve strašivé práci. Stovka jenom zamrčela, že si dala k večeři číslicové výletníky, co jí vlezli do baráku, a chtěla spát dál.

A to se milion rozzlobil. Dal stovce lepanec z každé strany, chytl ji za nohy a pořádně s ní zatřepal, až z ní všechny číslice vypadaly. Trojka, čtyřka, pětka, šestka, sedmička, osmička, devítka i poslední desítka. Pak chytil stovku za druhé špinavé ucho a vyhodil ji do lesa, ať maže do strašivé práce.

Číslice milionovi moc děkovaly a vyprávěly mu, jak to všechno bylo. Milion se zamyslel a povídá „No jo, trojko, čtyřko a pětko, nemáte vy být taky ve své školní práci jako stovka ve strašivé? A nemá desítka roznášet v hospodě limonády?“ A ony řekly.“Prosím, ano.“

A milion se jen zamračil a ony vzaly nohy na ramena a upalovaly domů a šestka, sedmička, osmička a devítka, které žádnou práci neměly, radši taky.

Když se trojka, čtyřka a pětka vrátily do školy, nestačily se divit. Všichni jim na chodbě mávali, měly uklizený pokojíček a na stole kytku a přišel je přivítat pan ředitel. A vítaly je i jednička s dvojkou, celé upracované, neučesané, unavené, a vyprávěly jim, jak je dávali všem žákům, i darebákům, a oni se vůbec neučili a nosili domů krásné známky a úúúplně zhloupli.

Tak si všichni uvědomili, že všech známek je ve škole potřeba a všechny mají svůj úkol. A už si jednička, dvojka, trojka, čtyřka i pětka ve škole spokojeně žily v pěkných pokojíčcích. Až do prázdnin. To pak je trojka všechny vzala na výlet za šestkou, sedmičkou, osmičkou, devítkou a desítkou.

Dělaly v parku kotrmelce, houpaly se v lese na větvi, opalovaly se u lesního rybníčka, cákaly se v něm a potápěly, daly si v hospodě limonádu a jen zdálky si prstíčky ukazovaly, kde je ten les, co je v něm stovčina rozdrbaná bouda a kterým se prochází milion, velký lesa pán.