VÁNOČNÍ POHÁDKOVÝ TÝDEN: Dort

logo_radio dedeTen den mu bylo právě šest. Tedy ráno ještě ne – maminka říkala, že se narodil až k odpolední kávě. To mu nebylo úplně jasné, jak to maminka mohla vlastně stihnout, když mu odjakživa říká, že aspoň to kafe by si chtěla vypít v klidu.

 

Ale určitě na to brzy přijde, vždyť šest let, to je už málem začátek dospělosti! V září půjde do školy a tak nějak nepříliš nadšeně tušil, že mezi narozeninovými dárky určitě nebude chybět školní taška. Tiše doufal, že by tam mohl být i nový plyšový medvěd, ale nebyl si jistý, jestli by mladý muž jeho věku ještě vlastně měl medvěda chtít.

Ale jestliže maminka za dvěma zavřenýma dvěma pozná, že si nečistí zuby a jen cáká do umyvadla, tak by mohla vědět i o tom medvědovi, ne? Ostatně by ho zajímalo, jak to může poznat, když se přece naučil strašně přesvědčivě mumlat a občas i plive vodu! Ach jo, nakonec si ty zuby stejně vyčistit musí a to je strašná otrava. Třeba by dnes nemusel, když má ty narozeniny?

Adam se zavrtěl pod vyhřátou dekou a zkusmo vystrčil nohu. Zavrtěl palcem a zasmál se – jaká je ta noha legrační! Všude bylo ticho, ani Puňta se ještě nedomáhal vstupu do tepla domu. Zadíval se na hodiny s Batmanem, visící nade dveřmi. Byla neděle, takže by měl být zticha aspoň do půl osmé – tatínek mu přímo na hodiny nakreslil, jak taková půl osmá vypadá.

Adam si povzdechl – velká ručička bude muset ještě pořádně popoběhnout, než bude smět vletět do ložnice a hupsnout k rodičům. Někdy bylo strašně těžké být tak velký! I když… Evě bylo už jedenáct a rozhodně jí to problémy nedělalo. Naopak – maminka vždycky říkala, že by kolikrát potřebovala buldozer, aby ji z té postele dostala. No jo, je jasné, že už je velkej, malé děti přece nevědí, co je to buldozer!

Jenže on má dnes narozeniny a vůbec nechce trčet ve svém pokoji samotný! Pustí sem aspoň Punťu. Nebo že by vzbudil Evu? Hm, to radši ne. Je horší než aligátor, když je rozespalá! S obdivem se zadíval sám na sebe – už umí říct aligátor, aniž by to pomotal! A vůbec, proč by měl být hodný ještě i o svých narozeninách? Ještě jednou prozkoumal hodiny a byl by přísahal, že na něj Batman mrknul. Jasně má pravdu, jde skočit do ložnice hned, bude psina!

 

***

 

Ten dort byl… neuvěřitelný. Vlastně to nebyl ani dort, byl to psík. Pejsek vymodelovaný z piškotu a silné marcipánové polevy. Byl bílý, oči a čumák měl temně čokoládové. Z pootevřené tlamky koukal kousek růžového marcipánového jazyka. Adam byl dokonale okouzlen. Maminka dort posadila na ozdobný talíř s vymalovanými sedmikráskami a pejsek na něm seděl vážně jako živý. Nic nekazilo dojem, protože na slavnostním stole byl vedle pejska ještě jeden malý obyčejný kulatý dort s velikým čokoládovým A a šesti svíčkami, které Adam hrdě sfouknul na jedno jediné nadechnutí.

Vůbec to byly úžasné narozeniny! Sice tam byla školní taška a nebyl medvěd, ale hlavně dostal kolo! Nádherné, modré a s přehazovačkou – prostě kolo snů, skoro dospělácké a vůbec. Stálo v dětském pokoji opřené o psací stůl a tiše se lesklo ve světle lampičky z nočního stolku. Dortový psík seděl na poličce nad postelí. Vztyčené uši vypadaly v přítmí jako by se dychtivě natáčely po zvucích z obýváku, čokoládový nos jakoby větřil a Adam by přísahal, že z růžového psího jazýčku ukápla na sedmikráskový talíř sladká slina.

Upíral na poličku dychtivě otevřené oči dokonce i potom, co mu maminka zhasla a dala dobrou noc. Právě řešil zajímavý problém, jestli by se Punťa s dortovým psíkem kamarádil, když najednou uslyšel slaboučký hlásek: „Ale kdepak, opravdoví psi se s dortovými nekamarádí, ten by mě snědl na totata!“ „Ale kdepak,“ odpověděl Adam nahlas. „Já bych mu to nedovolil. A potom bych vám mohl házet míček a ty bys pro něj dokázal vlézt i pod prádelník – tam se Punťa nevejde!“

Nastalo opatrné ticho. „Ty ještě nespíš?“ ozvalo se nakonec stísněné zašeptání z temné poličky. „Kdepak, „odpověděl Adam důvěřivě. „Nemůžu, víš? Musím pořád myslet na to nové kolo. A taky trochu myslím na školu.“ „Ticho jakoby zkoumalo svoje možnosti, ale nakonec se hlásek přece jen ozval. „Kolo je fajn. A škola taky bude fajn… aspoň myslím. Bojíš se?“ Adam se nejistě zadíval do tmy. Byl to divný rozhovor. Vlastě žádný být neměl, ne? Každý přece ví, že psi nemluví – ani ti marcipánoví! Ale… když to není skutečné, tak může říct i to, co by jinak neřekl ani za nic.

„Asi jo…“ přiznal nakonec. Ticho čekalo. K ničemu ho nenutilo, možná se i trochu chápavě… usmívalo? Tak nakonec pokračoval. „Víš, ono je to těžký. Babička, maminka i tatínek mi říkaj, jakej jsem šikovnej, ale já si myslím, že mi to dělaj jen tak, protože mi chtějí udělat radost. A strašně se bojím, že mě tam ani nezapíšou, protože nenakreslím panáka. A ta taška bude k ničemu…“ Adam se krčil pod pokrývkou a napjatě čekal – tohle ještě nikomu neřekl. Co si o něm pejsek pomyslí? Třeba se s ním nebude chtít ani bavit, když v šesti letech neumí nakreslit panáka!

Ze tmy však přišla odpověď okamžitě: „Jakého panáka??? Proč musíš kreslit takovou věc?“ Teď byla řada na Adamovi, aby se podivil. „Ty nevíš? Ve školce, u paní doktorky, všude chtěj, abych kreslil panáka. A já vždycky na něco zapomenu, protože vlastně nevím, jak má takovej panák vypadat. Paní učitelka ve školce ho furt předkresluje a říká – podívej, Adame, jak je to jednoduché – kolečko, pár čar a je to. Jenže já si ty čáry prostě nepamatuju. A oni všichni pak pokyvujou hlavama, a myslej si, že jsem nezralej. Jako nějaký zelený jabko, nebo co…“ To už si Adam na posteli sednul. Potíže s panákem ho opravdu trápily.

„Hm,“ povídal pejsek a bylo úplně slyšet, jak přemýšlí. „A co kdybys nekreslil panáka, ale nakreslil maminku? Nebo tatínka s Punťou?“ Adam se tiše rozesmál. „Ty seš, ale… jak bych mohl nakreslit maminku, když neumím panáka? Jo auto nebo mašinu, to nakreslím jako nic. Ale maminku?“ Pejsek trochu zaváhal „No, postupně? Začneš hlavou, pak nakreslíš vlasy – tvoje maminka má moc hezký vlasy! A pak uděláš oči, a pusu co se usmívá…, a taky nezapomeň na ty náušnice, co nosí – ty se mi moc líbily. No a prostě pokračuješ odshora dolů až k bačkorám. To je přece úplně jednoduché!“

„Myslíš?“ Adamův hlas zněl ohromeně. „No jasně, vždyť ji dobře znáš, takže aspoň na nic nezapomeneš. Panáka neznáš, to se potom zapomíná snadno…“ „Páni, to by šlo, tak já to zejtra zkusím. Je sobota, tak si můžu maminku pořádně obhlídnout.“ Adam se spokojeně skulil a zadíval se k temné poličce. „Tak dobrou a já ti to zejtra ukážu, jo?“ Ze tmy se už neozvalo nic, ale Adamovi to nevadilo. Usnul, jako když ho do vody hodí.

 

***

 

Hned ráno patřil první pohled dortovému pejskovi. Seděl na kopretinovém talíři a tvářil se marcipánově. Na Adamův pozdrav neřekl nic, ale ten by přísahal, že na něj pejsek čokoládovým okem mrknul. Před polednem si sedl s kreslením ke kuchyňskému stolu a díval se, jak maminka vaří. Bylo to úžasné – jako by ji vlastně viděl poprvé. Zkoumal její vlasy a všiml si, že dnes je má sepnuté červenou gumičkou. A připravil si červenou a hnědou pastelku.

Potom našel náušnice – jak to, že si předtím nikdy nevšiml, jak se blýskají? Jenom s barvou měl problém, ale nakonec si připravil pastelku žlutou. A tak to šlo dál. Pozorně studoval maminčino tričko, uchichtnul se nad králíčkem, kterého měla na vymalovaného na kapse u zástěry, s úlevou zaznamenal obyčejné černé kalhoty. Ani na bačkory nezapomněl – byly legrační, červené s bambulkou, dobře si na ně pamatoval, protože tatínka sám přemluvil, aby je mamince koupil. S povyplazeným jazykem se pustil do kreslení.

Maminka si dobře všimla, na čem synek pracuje, ale rozumně dělala, jako by nic. Adam si málokdy kreslil, a když už začal, obvykle se rychle navztekal, že mu to nejde a pastelky skončily zahozené v bezedném šuplíku určeném na „ostatní“ věci. Dnes se mu však papír plnil, aniž by se ozývalo nespokojené brblání. Nakonec hlasitý povzdech oznámil, že chlapec s prací skončil.

„Tak co, ukážeš mi, cos nakreslil?“ zeptala se maminka s úsměvem, aniž by se otočila od sporáku – nechtěla Adama v nečekaném zaujetí rozptylovat. „Jojo, za chvilku!“ zavolal a už slyšela jen dupot, jak pádil do svého pokojíčku. Adam rozrazil dveře a plný nedočkavosti vrazil marcipánovému pejskovi výkres pod čokoládový nos. „Koukej! Nakreslil jsem maminku a je lepší, než panák!“ Ale pejsek na to neřekl nic. Adam se zklamaně rozhlédl, ale potom se otočil a bleskově za sebou zavřel dveře.

„Tak koukej!“ Zdálo se mu to, nebo pejsek opravdu mrknul? Byl by přísahal, že se pohnul i sladký růžový jazyk! „Jo ty teď nemůžeš, že jo?“ dovtípil se. „Až večer? Tak já počkám!“ Popadl výkres a uháněl zpátky do kuchyně. „Podívej, to jsi ty! Úplně celá, i s bambulkama, vidíš?“ a strkal mamince papír až k očím.

„Počkej chvilinku, jen si otřu ruce. Páni, to se ti ale povedlo! Vždyť je tu i králíček! Vážně Adame, to je zatím tvůj úplně nejhezčí výkres, jaký jsem viděla – tedy když nepočítám lokomotivy, ty ti jdou taky moc pěkně. Dáme ho na ledničku, co ty na to? Aby ho tatínek viděl hned, jak přijde z nákupu.“

Adam měl pocit, že samou pýchou roste až do stropu. Zvládl to! Až nakreslí i tatínka, tak si zkusí tu novou školní tašku, to už bude jisté, že se školy nemusí bát. Chvilku se zamyslel. Dobrá, že se nemusí tolik bát. Maminka mu něco říkala o polévce a tak, ale Adam neposlouchal. Copak asi na ten výkres řekne večer dortový pejsek? Ale najednou s sebou trhnul. „Cos to maminko říkala nakonec?“ zeptal se nejistě. „Ptám se tě,“ opakovala maminka trpělivě, „kdy načneš toho dortového pejska. Mohl by sis dát první kousek už po dnešním obědě.

„Cože???“ zakoktal vyděšeně. „To přece nejde! Nemůžu toho pejska jíst! Vždyť je to pes!“ A mluví, dodal v duchu. „Adame, neblázni přece… Punťa je pes, ale tohle je dort. Těsto, marcipán a čokoláda. Těsto bylo upečené v troubě. Je to dort ve tvaru pejska, ale není to pes,“ vysvětlovala maminka. „A nekoukej na mě, jako bych ti navrhovala, že upeču Punťu!“ zasmála se nakonec. Jenže Adam se nezasmál. To ne, to přece nejde! Zvlášť teď, když mu pejsek poradil, jak má nakreslit maminku a vůbec! Beze slova se otočil a utíkal do svého pokoje.

Dveře se s prásknutím zaklaply a maminka si povzdechla. Znala dobře svého synka a nyní tušila potíže. Dokázala mít trpělivost s jeho představivostí, tolerovala imaginárního rytíře Ruperta, který bydlel v garáži a neměl rád, když mu tam šla otevřenými dveřmi zima, byla ochotná se zvednout, jestliže ji Adam upozornil, že si sedá na židli obsazenou neviditelnou kočkou Amálkou. Ale dortový pes už byl pro ni moc. Vždyť je mu už šest a má jít do školy! Co když se jednou zamiluje do bábovky?

To Eva byla čertice a nebyla neplecha, na kterou by nepřišla. Jenže zatím to s ní bylo snadné. Vymyslela pitomost, uskutečnila ji a potom se stal nebo nestal malér. Takže děvče nabylo velkou praxi ve vysvětlování nevysvětlitelného, protestech, omluvách a kajícném chování. To vydrželo… do další neplechy, přičemž ty intervaly se počítaly spíš na hodiny než na dny. O její dušičku se obávat nemusela, spíš o tu svou, protože měla tisíckrát chuť tu holku přetrhnout jako hada. Ale Adam byl jiný.

Žil ve svém světě, kam ji pozval jen někdy, radoval se i trápil spíš potichu, a bylo tak mnohem těžší přijít se správným řešením výchovných zádrhelů. Ach jo, proč mu radši nekoupila toho plyšového medvěda! Sice by se dalších deset let musela strachovat, aby se medvědovi něco nestalo, aby nebyl někde ztracený nebo zapomenutý – Adamova oddanost plyšákům byla totiž nejspíš bez hranic, ale pořád lepší, než patálie s dortem. Jak dlouho to bude trvat, než psí dort vyschne a rozdrolí se na kousky? Už viděla, jak mu Adam v slzách kope na zahradě hrobeček! Otřásla se. Musí mu to nějak vysvětlit.

 

***

 

Ten šel Adam spát prakticky hned, jakmile se setmělo. Maminka mu neklidně sáhla na čelo, aby se přesvědčila, jestli nemá teplotu. Adam sice večer zalézal do svého pokojíčku rád, ale obvykle si ještě chvíli před spaním hrál nebo poslouchal pohádky. Ale dnes dal rodičům hned pusu na dobrou noc a vyžadoval zhasnutí. Tatínek na maminčin znepokojený pohled jen pokrčil rameny a dveře klidně zavřel. Teď ještě zkrotit Evu a mohli by si užít pěkný večer i dospělí!

Adam se v posteli nepokojně vrtěl a napjatě čekal. Nakonec se ze tmy nad poličkou skutečně ozval známý hlásek. „Viděl jsem tvůj výkres, je vynikající! Hned jsem tvoji maminku poznal! Je vidět, že se umíš koukat. A když se pocvičíš, budeš si umět i vymýšlet úplně cizí lidi a nic na nich nezapomeneš…“ Adam se blaženě usmál. „Viď, že se to povedlo! Nebylo to ani těžké… jen ta hlava možná mohla být menší,“ dodal nakonec sebekriticky.

Shora se ozvalo zachichtnutí. „Jo, to máš pravdu. Ale nevadí – aspoň jsi tu hlavu nakreslil úplně podrobně. Jen žasnu, že se ti do toho pidizbytku vešel i ten pejsek na kapse od zástěry!“ „No dovol,“ ozval se tak trochu uraženě Adam. „To není žádný pes, to je králíček!“ „Promiň,“ omlouval se kajícně pejsek, „on není tak velký, aby se jeden na první pohled třeba nespletl…“ Tmou se opět rozprostřel spokojený úsměv a chvilku bylo ticho.

Potom se charakter tmy náhle změnil – jak si Adam vzpomněl. „Víš…“ ozval se nakonec nejistě. „Co?“ „No ona maminka říkala… že bych měl…“ Adam zmlknul, tohle říct nedokáže. „Že bys mě měl nakrojit a sníst?“ napověděl dortový pejsek a pokračoval. „Taky si myslím, že bys mohl aspoň ochutnat.“ „Cože??? Au!“ Adam vyskočil z postele tak rychle, že se bolestivě praštil o pedál vedle stojícího kola. „To nemyslíš vážně! Přece tě nemůžu jen tak… sníst!“ „A proč bys nemohl?“ zeptal se pejsek klidně. „Protože kamarádi se nejedí, proto! Jak můžeš něco takového vůbec říct?“ Adam byl tak rozčilený, že zapomněl tlumit hlas.

„Pst…někdo sem přijde,“ napomenul ho pejsek a pokračoval: „Proč bych to neměl říkat? Já jsem vzniknul proto, aby mě někdo snědl. Aby si na mě někdo pochutnal. To je cíl, chápeš? Mám někomu udělat radost, mohu mu splnit jedno malé přání – pokud se mi ovšem svěří, a nakonec mám být s chutí snědený. Tak mají narozeninové dorty fungovat.“

Adam se nezmohl na slovo. Usedl zpátky na postel a pokusil se v tom vyznat. Opravdu to slyšel správně? To nemůže být možné! Ale těžko se to popírá, když se ho pejsek zrovna ptá, jestli k tomu velkému kopretinovému talíři mají i malé a jestli používají dezertní vidličky.

Tu noc se Adamovi nespalo vůbec dobře. Pronásledovaly ho divoké sny a jednu chvilku ho musela maminka vzbudit, protože ze spaní tak naříkal, až ji vzbudil. „Pšt, to je dobré, to byl jen ošklivý sen…“ tišila ho a posadila si ho na klín. Adam se stulil do tepla její náruče a stále ještě se chvěl nyní již potlačovaným pláčem. „Když mě se zdálo, že tě musím…“ škytal Adam. „Copak musíš?“ „No, že tě mám sníst vidličkou!“ dopověděl Adam a znovu se rozplakal. „Jako toho pejska…“

Maminka si tiše povzdechla. Už je to tady. Jako by to netušila. Pohladila synka po hlavě a přitiskla si jeho mokrou tvářičku na svojí. „Neboj, mě sníst nemusíš, a pokud nechceš, nemusíš sníst ani dortového pejska. Jen si říkám, jestli mu to nebude líto, když je tvůj narozeninový?“ Ze tmy nad poličkou se ozvalo tichoučké souhlasné zafunění. „Ne, já ho nesním… nemůžu, i kdyby byl sebenarozeninovější…“ vzlykal Adam. „To je skoro, jako bych měl sníst Punťu!“

„Ale no tak, neblázni,“ napomenula ho maminka. „Přeháníš. Punťa je náš pes, vybrali jsme si ho jako štěně a žije s námi jako člen rodiny. Jeho úkolem je nás hlídat, chránit, hrát si s vámi a chodit s námi ven na procházky. Dortový pejsek byl upečený a ozdobený marcipánem a čokoládou, aby potěšil toho, kdo má narozeniny nebo něco slaví. A to nejen tím, jak vypadá, ale i tím jak chutná.“ „Správně,“ potvrdil takřka neslyšně hlásek z kopretinového talíře. Ale Adam se zatvrdil. Pejska nesní, ne a ne! Nakonec se nechal zachumlat do deky a dal zívající mamince dobrou noc. Pejsek také, ale toho si maminka nevšimla.

Druhý den začal mlčenlivý boj. Maminka neříkala nic a Adam odmítal vůbec přemýšlet o možnosti, že by dortového pejska snědl. Pejsek sám toho už moc nenamluvil. Jak těsto vysychalo, vypadal starší, propadaly se mu boky, dokonce se mu ohnuly špičky marcipánových uší a upadl ocásek. Když nakonec další sobotu přišel Adam s tatínkem a Evou ze zoo, byl pejsek pryč. Kupodivu nezačal vyvádět, jak maminka takřka s jistotou čekala. Jen se na ni vážně zadíval a čekal.

„Byly tady dnes odpoledne Horáčkovy děti, přišly si pro sběr a nějaké starší šaty, které jsem slíbila jejich mamince. Nabídla jsem jim čaj… a dort. Měly obrovskou radost a dort jim moc chutnal – víš sám, že oni něco takového moc často doma nemohou mít. Tak jim ani nevadilo, že už nebyl čerstvý.“ Adam mlčel, maminka také. Adam myslel na pejska, maminka na Adama. Nakonec Adam statečně zašeptal: „Myslím, že pejsek byl rád, že dokázal udělat radost…  Zvedl oči k mamince. „Já to už chápu, ale stejně se mi to nelíbí, víš?“ dodal tichounce a utekl do svého pokoje.

A tam plakal. Dobře viděl v kuchyni prázdný talíř s kopretinami. Ne, přátelé se nejedí, ani kdyby to sami chtěli! Za chvilku se uklidnil a smutně se zadíval na stěnu vedle postele, kde visel jeho obrázek. Podíval se ještě jednou. Sedl si, a podíval se úplně zblízka. Rozsvítil si lampičku. To není možné! Promnul si oči, ale nic se nezměnilo.

Byl tam! Na kapsičce maminčiny zástěry už nebyl neumělý králíček, ale úpravně tam seděl malý bílý pejsek s čokoládově hnědýma očima. Adam se radostně rozesmál.

Aktualizováno: 22.12.2015 — 17:16

26 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Dede, ta pohádka je nádherná, skoro brečím. Kluci by taky zvířátkový dort dostat nemohli, měli by dilema – jak to chutná a je škoda do toho říznout 🙂 .

  2. Nádherná a vlastně smutná pohádka (něco jako Malý princ, i když přece jenom dopadla lépe). Nenene – žádný dort ve tvaru zvířátka – ta roztomilá bych asi nemohla zabodnout a ta neroztomilá (např. pavouka) bych zase nemohla pozřít (rofl) … A to mi bylo nedávno padesát, chudák chlapeček, který se s tímto dilematem musel vyrovnávat v šesti letech.

    A dvě OTéčka – nebo-li minipříběhy z dnešního dne. Byli jsme kupovat kapra s tím, že si ho necháme rovnou zavraždit (moc se mi líbí ti kritici našich vánočních zvyků, že prý je to fuj s tím vánočním kaprem … jestli-pak se byli podívat na farmách, kde připravují „jejich vánoční krůty“?) – ve městě, aby bylo dáno EU zadost, je ubezdušují za plachtou. Ale my kupovali v rybárně na Včelínku (místní znají) a tam je brali na požádání palicí pěkně po hlavě (rofl) a děti se mezi tím motaly … a ani nevypadaly, že by z toho mohly mít trauma … jó, to jsou tvrdí podlužáci, ti něco vydrží (chuckle). Pán na mou prosbu „… a taky mi ho klepněte, ale úplně do mrtva!“ mi odvětil „… tady vám ho nechám vykrvit dle pravidel Evropské unie,“ a s veselým smíchem (zřejmě vtip večera) mi ho položil ke kanálku. A jak mám zvířenu ráda, tak jak jsem viděla, že po jedné fortelné ráně má dost, mi bylo jasné, že tahle „humánní nařízení“ si EU může strčit do trének.

    A další minipříběh z dnešního večera – past na mamuta funguje! Propadla jsem se do sklepa – teda ne přímo do sklepa, ale do anglického dvorku (prostě pode mnou rupla mřížka, která dvorek kryje). A dle páně Mládka „… dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku, spravil by to náprstek nějakého moku …“ Teda zedraná jsem jak stará opica (Ančo, už nechlastej, zas chytilas silniční vyrážku) – ruky, nohy, záda – ale dobrá zpráva, gatě to vydržely (chuckle) a na ksichtu mám přírodní ruměnec. Jenda, který byl u toho, ještě půl hodiny koktal, ale já se musela chechtat, jak na ty Vánoce je ženská část rodiny zrychtovaná (včera Terce stoupl kůň na palec a má ho lehce zlomený a těžce modrý a ten nehet asi nezachrání … na druhou stranu, na koni se s tím dá jezdit, takže mnozí jezdci ji právě tento úraz těžce závidí – na pojistku to je a do práce se dá chodit – teda pajdat). Je fakt, že se o mne lehce pokouší zimnice – asi ten šok – ale stromeček jsem ještě nazdobila – ale ten salát už musí počkat do zítřka (chuckle) (rofl) !

    1. Ygo! Ty si ale umíš vybrat vánoční dobrodružství! (hug) (inlove)

      Lity lity, silniční vyrážka je zatraceně nepříjemná záležitost, ať je honem líp. Nezanedbej ten mok! 🙂 A Terka se zlomeným palcem! Mám dojem, že budete mít nakonec výjimečně klidný Štědrý den, když je rodinné ženstvo uzemněno (chuckle)

    2. Ygo, tys mne dorazila! Naprosto! Přeji Ti šťastné vánoce – veselé koukám budou tak jako tak….

  3. Jinak děkuju moc za milé komentáře! A přiznám se, že bych dort ve tvaru zvířete nechtěla ani ho nikomu nepořídím. Jsem dětinská, ale nějak mi to vadí (wasntme)

  4. Dede, krásná pohádka a jak napsala Katty, šalamounsky vyřešená. No já nikdy dort ve tvaru zvířátka nedostala a vlastně to bylo dobře, asi bych ho také nedoukázala nakousnout :).

    Dotaz ! Proč se tolik klade důraz na to „nakreslit panáka“. Já si tedy nepamatuji, že bych skládala nějakou přijímací zkoušku při zápisu do školy, ani nevím, jestli se to vůbec dělalo? A proč zrovna panák? Jako, že dítě ví, že „člověk“ má hlavu a 4 končetiny, dvě nahoře a dvě dole? Jak se tu zmiňují jiní, vždyť to přeci vůůbec nic nedokazuje o inteligenci dítěte a i kdyby třeba dítě popletlo počet končetin, neznamená to, že nebude vynikat třeba v matice či čtení. To je podle mne stejná blbost, jako zaškatulkovat dítě za fyzicky „zanedbané“, protože neumí udělat kotrmelec. Pokud dítě není jasně nějak těžce fyzicky či mentálně postižené, proč jim všem nedat šanci první rok, nebo alespoň pár měsíců v kolektivu a při normální výuce a teprve pak začít řešit, že to prostě z určitého důvodu nejde a podle toho se zařídit.

    Ale teď jsem si vzpomněla, že mi maminka říkala, že u doktora (možná, že to tedy byla právě nějaká předškolní zkouška) jsem měla zatleskat, aby se potvrdilo, že jsem levák. Schválně zkuste si to – já tleskám levou rukou do pravé dlaně (manžel pravák to dělá obráceně, právě jsem ho „vyzkoušela“).

    U nás leje jako z konve a tak si jdu pustit „Takové obyčejné Vánoce“ !!! (pokud nám mezitím nevypadne proud, protože to venku burácí a blejská se.

    Dede, budete zase letos něco hrát ??? Vím, že jste něco připravovali !!!

    1. Maricko, tady taky leje jak z konve a jak se ten puvodni studeny vzduch micha s prichazejici velmi teplou frontou, tak byla velika bourka, ze se domecek a zvirena trasly. Za chvili odjizdime v tom lijaku do mesta jit poridit rybu a rozdat na nekolika mistech balicky ceskeho cukrovi.

    2. Maričko,kreslení „panáka“ je obvyklá cesta zjišťování zralosti dětí. Kreslení postavy u dětí má několik fází a podle toho, jak je postava nakreslená a kolik má podrobností se usuzuje na vyspělost dítěte. Takže panák je povinnej 😛

      Pokud jde o divadlo, tak jsme nacvičovali hru Pomoc, babička se vdává, ale pak se ukázalo, že nás jediný mužský herec prostě nestíhá, tak jsme to asi před dvěma týdny odložili k ledu s tím, že pokud seženeme jiného muže nebo bude mít Vlasta za se čas, tak to oprášíme a dozkoušíme.
      Takže místo toho začínáme zkoušet novou hru pro čtyři dámy, mohu prozradit, že téma je zase všeobecně sdílené (hubnutí a život:)). Název neprozradím, protože jsem ho zatím nevymyslela 😛
      O Vánocích tedy vesnici bavit nebudeme, sejdeme se zase až pětadvacátého na zpívání u obecního vánočního stromu – to je bezvadná akce, kde se zpívají koledy a sousedsky ochutnává cukroví, které si lidé s sebou přinesou:))
      Kdo by chtěl, tak loňská hra je tady: 🙂
      https://www.youtube.com/watch?v=5WfcDsnzhq0

      1. Přesně tak, hlavně jde o to, aby se dítě v kresbě posunulo od schématu „hlavonožec“ ke schématu „panáček“. Zápis dětí do první třídy není zkouška jako taková, ale zjišťování školní zralosti dítěte. V naší základce to probíhá obvykle formou hry nebo pohádky, kde dítě plní několik úkolů, za které dostává obrázky do kartičky. Mělo by rozeznávat základní barvy a tvary (jablíčko je kulaté). Taky se zjišťuje, jestli správně vyslovuje (podle toho škola plánuje logopedickou pomoc) a třeba jestli umí nějakou básničku nebo písničku. Počítání asi tak do pěti (to už si nepamatuju).
        Vykuleného prcka u dveří školy nafasuje některé dítko cca z osmé třídy, čímž se odstřihnou rodiče (ti to ale mohou z povzdálí nenápadně sledovat) a všemi úkoly ho doprovází. Puberťáci obvykle mají i kostýmy, když to dělal Hřívnatec, tak byla celá akce v duchu Macha a Šebestové, takže jsem sháněla kulaté brýle. Děti z druhého stupně školy se podílejí na výzdobě tříd, kde zápis probíhá a všichni si to hodně užívají. Kupodivu i ti největší sígři se dokážou chovat jako starší bráškové 🙂

        1. Zapomněla jsem napsat, že osmáci projdou i jakýmsi školením,jak prcky zbavit nervozity nebo jim třeba trochu napovědět. Třeba u písničky napoví začátek nějaké, co se zpívají v mateřské školce.
          A ještě by budoucí školáčci měli vědět svoje jméno a příjmení a obvykle se očekává, že budou umět podepsat výkres „Toník“, ale písmena ještě mohou být stranově převrácená (typicky písmena K, R, P a další).

    3. Hihi, Maričko, podle tohodle testu jsem levák. Ale já nejsem… tak nevím, jak to funguje…
      Nám vzali na přijímačkách domeček s autem – panák prý byl uvnitř – a prošlo nám to.

  5. Jak já ho chápu. Marcipánového pejska bych sice zbaštila, ale jinak… nenápadně vozím v autě plyšového mamuta.

    Taky jsem, Dede, čekala, jak to celé vyřešíš, protože dospělému rozumu je jasné, že marcipánový pes je odsouzen k zániku, ale nakonec jsi našla řešení vskutku šalamounské.

  6. Hezká pohádka, moc. Umíš, Dede 🙂

    Kaštánku, netrap se tím. Synek taky byl s kreslením na štíru. A je dodnes. A je z něj ajťák a neschopnost namalovat panáčka ho nijak neomezuje (flex) .

  7. Báječná pohádka- takový dedí 🙂 Dost Adama chápu, taky bych takového pejska nechtěla nakrojit.

  8. Ach, ta byla hezká! Od poloviny jsem byla napnutá, jak z toho, Dede, vybruslíš 🙂 !
    Dnes slaví 2. narozeniny náš nejmladší vnouček Viktorek (inlove) a až k nám 25. přijede, dostane taky dort. Naštěstí s traktorem, tak snad se konzumaci bránit nebude.

  9. Milá Dede, Tvůj příběh mě rozbrecel… 18. ledna děla Sebik prijimacky na zakladku. Taky asi budou chtít panáka…. Bohužel, ať je to panák nebo kdokoli jinej, pořad to nejde… Ani auta, masinky, zvířata… Ja vím, pohádka…

    1. Kaštánku, z toho si nic nedelej. Moje maminka si jednou paní ředitelku ve školce spletla s kuchařkou neb měla pocintaný plášť špenátem a jinými pochutinami. Souška ředitelka se tak rozčílila nad tou potupou, že milé babičce mého syna vyčinila a hned jí rcela, že její vnuk bude těžko prospívat ve škole, když nenamaluje pořádně ani kopretinu. Mnó, kde je souška ředitelka nevím ale syn je úspěšný a má krásnou a milou rodinu. Takže si opravdu nedělej vrásky, on to ten život utřepe sám. A přeji Ti hlavně zdraví a jen radost. (inlove)

    2. Kaštánku, neboj, na panákovi svět nestojí. Můj syn šel do školy až od sedmi let, je zářijový a tenkrát se braly do školy jen děti narozené do konce srpna. Přes to nejel vlak. Ale na šestileté prohlídce u doktora musel namalovat panáka. Pan doktor vzal kresbu štítivě do dvou prstů a prohlásil: „To je jedno, on do školy stejně ještě nejde!“ A vidíš, dostudoval 😀 i vysokou. Jo a kreslit umí taky.

    3. Dekuju za útěchu… Zkoušky jsou ma soukromou školu, děti se bude hlásit cca. 100 a brát jich budou jen 30. Mají ve třídě míň děti a speciální dopomoc pro děti s dis-. Moc stojím o to, aby tam Sebik začal chodit. Uvidíme, jak to dopadne…

      1. Kaštánku neboj, oni by měli na dítěti vidět víc, než panáka. Oba moji kluci s tím měli problém. Ani jeden nebyl moc kreslivej, (zatímco já se prokreslila od mala do dospělosti) takže je vcelku jasné, jak jsem k tématu pohádky došla 🙂 Oba jsou vystudovaní a úspěšní, takže, jak napsala děvčata přede mnou, nevzdávejte se (inlove)

        Ještě něco – má Sebík rád říkadla? Mohli byste spolu kreslit a říkat k tomu nějakou říkanku – a kreslit tedy „rytmicky“. Třeba by mu to pomohlo. Prostě využij nějakou jeho silnou stránku k pošťouchnutí toho, co mu nejde.
        Ony děti bývají po mnoha neúspěších s kreslením (ty neúspěchy mohou být hlavně v očích přihlížejících a dítě jim uvěří) znechucené a kreslit nechtějí, protože čekají jen další kritiku. Nebo zkuste malovat štětcem, nebo roztírat uhel prstama… třeba je ten blok v tom, že musí držet tužku 🙂
        Jo ještě něco – sestřenka kdysi „rozkreslila“ dcerku tak že jí koupila stíratelné barvy na sklo a malá kreslila na veliké zrcadlo – děsně ji to bavilo (a pak přešla na papír). Nebo zkus tabuli a křídu. Já vím, je z toho binec a musí to být pod dozorem (byť třeba nenápadným), ale mohlo by to pomoct.
        Držím palce a dej vědět, jak si hrajete (wave)

        1. Kaštánku, máš dvě možnosti – buď to vyjde anebo nevyjde. Pokud to vyjde, bude to skvělé, pokud nevyjde, hádám, že budete dělat přijímačky na svou spádovou školu. Ale jako rodič můžeš požádat o odklad – potřebuješ to doložit papírem od lékaře anebo z poradny – a za rok to třeba zkusit znova. Doporučuji ti vzít Sebíka a – ať už ta zkouška dopadne jakkoliv, i kdyby třeba uspěl – zajít s ním do pedagogicko psychologické poradny. Oni mu udělají test školní zralosti a vyhodnotí objektivně, kde musí přidat, a co víc, poradí, jak na to – naši kluci chodili na grafomotoriku, protože měli ruce volšový, a za ten rok udělali obrovský pokrok – teď jsou schopni psát, předtím tak sotva škrábali. Je lepší mít dítě o rok déle doma a pracovat s ním, než ho mít ve škole a stírat slzičky, že to nejde, a znechutit mu celou docházku.
          Držím palce, abyste dopadli co nejlíp.

    4. Sebíkovi držím palce, ať zkoušky úspěšně složí (je fakt, že se dost těžko smiřuju s tím, že už do první třídy musí děti skládat zkoušky …).

      Dost dlouho jsem kreslila docela hezké panáky (teda byla tam hlava, nohy, ruky, tělo), ale hore nohama … až mamka pochopila, že je kreslím stejně, jak je vidím – totiž při kreslení vždy seděla na protější straně stolu (chuckle) . Po tomto prozření vnučkám vždy kreslila jen tehdy, když jí seděly na klíně.

  10. Krásné. A dojemné, mám rozmazanou klávesnici…
    Když jsem byla malá, moje teta prodávala v nóbl lahůdkách a nosila mi občas velké čokoládové figurky zvířátek. Žádnou jsem nesnědla, měla jsem je vystavené na poličce a občas jsem si s nimi hrála. Umřely stářím na rozpadnutí čokolády..
    Adama chápu.

  11. Krása!
    Já jsem měla problém říznout do psodortu i ve třiceti… A to se mnou nemluvil.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN