Ten den mu bylo právě šest. Tedy ráno ještě ne – maminka říkala, že se narodil až k odpolední kávě. To mu nebylo úplně jasné, jak to maminka mohla vlastně stihnout, když mu odjakživa říká, že aspoň to kafe by si chtěla vypít v klidu.

Ale určitě na to brzy přijde, vždyť šest let, to je už málem začátek dospělosti! V září půjde do školy a tak nějak nepříliš nadšeně tušil, že mezi narozeninovými dárky určitě nebude chybět školní taška. Tiše doufal, že by tam mohl být i nový plyšový medvěd, ale nebyl si jistý, jestli by mladý muž jeho věku ještě vlastně měl medvěda chtít.

Ale jestliže maminka za dvěma zavřenýma dvěma pozná, že si nečistí zuby a jen cáká do umyvadla, tak by mohla vědět i o tom medvědovi, ne? Ostatně by ho zajímalo, jak to může poznat, když se přece naučil strašně přesvědčivě mumlat a občas i plive vodu! Ach jo, nakonec si ty zuby stejně vyčistit musí a to je strašná otrava. Třeba by dnes nemusel, když má ty narozeniny?

Adam se zavrtěl pod vyhřátou dekou a zkusmo vystrčil nohu. Zavrtěl palcem a zasmál se – jaká je ta noha legrační! Všude bylo ticho, ani Puňta se ještě nedomáhal vstupu do tepla domu. Zadíval se na hodiny s Batmanem, visící nade dveřmi. Byla neděle, takže by měl být zticha aspoň do půl osmé – tatínek mu přímo na hodiny nakreslil, jak taková půl osmá vypadá.

Adam si povzdechl – velká ručička bude muset ještě pořádně popoběhnout, než bude smět vletět do ložnice a hupsnout k rodičům. Někdy bylo strašně těžké být tak velký! I když… Evě bylo už jedenáct a rozhodně jí to problémy nedělalo. Naopak – maminka vždycky říkala, že by kolikrát potřebovala buldozer, aby ji z té postele dostala. No jo, je jasné, že už je velkej, malé děti přece nevědí, co je to buldozer!

Jenže on má dnes narozeniny a vůbec nechce trčet ve svém pokoji samotný! Pustí sem aspoň Punťu. Nebo že by vzbudil Evu? Hm, to radši ne. Je horší než aligátor, když je rozespalá! S obdivem se zadíval sám na sebe – už umí říct aligátor, aniž by to pomotal! A vůbec, proč by měl být hodný ještě i o svých narozeninách? Ještě jednou prozkoumal hodiny a byl by přísahal, že na něj Batman mrknul. Jasně má pravdu, jde skočit do ložnice hned, bude psina!

***

Ten dort byl… neuvěřitelný. Vlastně to nebyl ani dort, byl to psík. Pejsek vymodelovaný z piškotu a silné marcipánové polevy. Byl bílý, oči a čumák měl temně čokoládové. Z pootevřené tlamky koukal kousek růžového marcipánového jazyka. Adam byl dokonale okouzlen. Maminka dort posadila na ozdobný talíř s vymalovanými sedmikráskami a pejsek na něm seděl vážně jako živý. Nic nekazilo dojem, protože na slavnostním stole byl vedle pejska ještě jeden malý obyčejný kulatý dort s velikým čokoládovým A a šesti svíčkami, které Adam hrdě sfouknul na jedno jediné nadechnutí.

Vůbec to byly úžasné narozeniny! Sice tam byla školní taška a nebyl medvěd, ale hlavně dostal kolo! Nádherné, modré a s přehazovačkou – prostě kolo snů, skoro dospělácké a vůbec. Stálo v dětském pokoji opřené o psací stůl a tiše se lesklo ve světle lampičky z nočního stolku. Dortový psík seděl na poličce nad postelí. Vztyčené uši vypadaly v přítmí jako by se dychtivě natáčely po zvucích z obýváku, čokoládový nos jakoby větřil a Adam by přísahal, že z růžového psího jazýčku ukápla na sedmikráskový talíř sladká slina.

Upíral na poličku dychtivě otevřené oči dokonce i potom, co mu maminka zhasla a dala dobrou noc. Právě řešil zajímavý problém, jestli by se Punťa s dortovým psíkem kamarádil, když najednou uslyšel slaboučký hlásek: „Ale kdepak, opravdoví psi se s dortovými nekamarádí, ten by mě snědl na totata!“ „Ale kdepak,“ odpověděl Adam nahlas. „Já bych mu to nedovolil. A potom bych vám mohl házet míček a ty bys pro něj dokázal vlézt i pod prádelník – tam se Punťa nevejde!“

Nastalo opatrné ticho. „Ty ještě nespíš?“ ozvalo se nakonec stísněné zašeptání z temné poličky. „Kdepak, „odpověděl Adam důvěřivě. „Nemůžu, víš? Musím pořád myslet na to nové kolo. A taky trochu myslím na školu.“ „Ticho jakoby zkoumalo svoje možnosti, ale nakonec se hlásek přece jen ozval. „Kolo je fajn. A škola taky bude fajn… aspoň myslím. Bojíš se?“ Adam se nejistě zadíval do tmy. Byl to divný rozhovor. Vlastě žádný být neměl, ne? Každý přece ví, že psi nemluví – ani ti marcipánoví! Ale… když to není skutečné, tak může říct i to, co by jinak neřekl ani za nic.

„Asi jo…“ přiznal nakonec. Ticho čekalo. K ničemu ho nenutilo, možná se i trochu chápavě… usmívalo? Tak nakonec pokračoval. „Víš, ono je to těžký. Babička, maminka i tatínek mi říkaj, jakej jsem šikovnej, ale já si myslím, že mi to dělaj jen tak, protože mi chtějí udělat radost. A strašně se bojím, že mě tam ani nezapíšou, protože nenakreslím panáka. A ta taška bude k ničemu…“ Adam se krčil pod pokrývkou a napjatě čekal – tohle ještě nikomu neřekl. Co si o něm pejsek pomyslí? Třeba se s ním nebude chtít ani bavit, když v šesti letech neumí nakreslit panáka!

Ze tmy však přišla odpověď okamžitě: „Jakého panáka??? Proč musíš kreslit takovou věc?“ Teď byla řada na Adamovi, aby se podivil. „Ty nevíš? Ve školce, u paní doktorky, všude chtěj, abych kreslil panáka. A já vždycky na něco zapomenu, protože vlastně nevím, jak má takovej panák vypadat. Paní učitelka ve školce ho furt předkresluje a říká – podívej, Adame, jak je to jednoduché – kolečko, pár čar a je to. Jenže já si ty čáry prostě nepamatuju. A oni všichni pak pokyvujou hlavama, a myslej si, že jsem nezralej. Jako nějaký zelený jabko, nebo co…“ To už si Adam na posteli sednul. Potíže s panákem ho opravdu trápily.

„Hm,“ povídal pejsek a bylo úplně slyšet, jak přemýšlí. „A co kdybys nekreslil panáka, ale nakreslil maminku? Nebo tatínka s Punťou?“ Adam se tiše rozesmál. „Ty seš, ale… jak bych mohl nakreslit maminku, když neumím panáka? Jo auto nebo mašinu, to nakreslím jako nic. Ale maminku?“ Pejsek trochu zaváhal „No, postupně? Začneš hlavou, pak nakreslíš vlasy – tvoje maminka má moc hezký vlasy! A pak uděláš oči, a pusu co se usmívá…, a taky nezapomeň na ty náušnice, co nosí – ty se mi moc líbily. No a prostě pokračuješ odshora dolů až k bačkorám. To je přece úplně jednoduché!“

„Myslíš?“ Adamův hlas zněl ohromeně. „No jasně, vždyť ji dobře znáš, takže aspoň na nic nezapomeneš. Panáka neznáš, to se potom zapomíná snadno…“ „Páni, to by šlo, tak já to zejtra zkusím. Je sobota, tak si můžu maminku pořádně obhlídnout.“ Adam se spokojeně skulil a zadíval se k temné poličce. „Tak dobrou a já ti to zejtra ukážu, jo?“ Ze tmy se už neozvalo nic, ale Adamovi to nevadilo. Usnul, jako když ho do vody hodí.

***

Hned ráno patřil první pohled dortovému pejskovi. Seděl na kopretinovém talíři a tvářil se marcipánově. Na Adamův pozdrav neřekl nic, ale ten by přísahal, že na něj pejsek čokoládovým okem mrknul. Před polednem si sedl s kreslením ke kuchyňskému stolu a díval se, jak maminka vaří. Bylo to úžasné – jako by ji vlastně viděl poprvé. Zkoumal její vlasy a všiml si, že dnes je má sepnuté červenou gumičkou. A připravil si červenou a hnědou pastelku.

Potom našel náušnice – jak to, že si předtím nikdy nevšiml, jak se blýskají? Jenom s barvou měl problém, ale nakonec si připravil pastelku žlutou. A tak to šlo dál. Pozorně studoval maminčino tričko, uchichtnul se nad králíčkem, kterého měla na vymalovaného na kapse u zástěry, s úlevou zaznamenal obyčejné černé kalhoty. Ani na bačkory nezapomněl – byly legrační, červené s bambulkou, dobře si na ně pamatoval, protože tatínka sám přemluvil, aby je mamince koupil. S povyplazeným jazykem se pustil do kreslení.

Maminka si dobře všimla, na čem synek pracuje, ale rozumně dělala, jako by nic. Adam si málokdy kreslil, a když už začal, obvykle se rychle navztekal, že mu to nejde a pastelky skončily zahozené v bezedném šuplíku určeném na „ostatní“ věci. Dnes se mu však papír plnil, aniž by se ozývalo nespokojené brblání. Nakonec hlasitý povzdech oznámil, že chlapec s prací skončil.

„Tak co, ukážeš mi, cos nakreslil?“ zeptala se maminka s úsměvem, aniž by se otočila od sporáku – nechtěla Adama v nečekaném zaujetí rozptylovat. „Jojo, za chvilku!“ zavolal a už slyšela jen dupot, jak pádil do svého pokojíčku. Adam rozrazil dveře a plný nedočkavosti vrazil marcipánovému pejskovi výkres pod čokoládový nos. „Koukej! Nakreslil jsem maminku a je lepší, než panák!“ Ale pejsek na to neřekl nic. Adam se zklamaně rozhlédl, ale potom se otočil a bleskově za sebou zavřel dveře.

„Tak koukej!“ Zdálo se mu to, nebo pejsek opravdu mrknul? Byl by přísahal, že se pohnul i sladký růžový jazyk! „Jo ty teď nemůžeš, že jo?“ dovtípil se. „Až večer? Tak já počkám!“ Popadl výkres a uháněl zpátky do kuchyně. „Podívej, to jsi ty! Úplně celá, i s bambulkama, vidíš?“ a strkal mamince papír až k očím.

„Počkej chvilinku, jen si otřu ruce. Páni, to se ti ale povedlo! Vždyť je tu i králíček! Vážně Adame, to je zatím tvůj úplně nejhezčí výkres, jaký jsem viděla – tedy když nepočítám lokomotivy, ty ti jdou taky moc pěkně. Dáme ho na ledničku, co ty na to? Aby ho tatínek viděl hned, jak přijde z nákupu.“

Adam měl pocit, že samou pýchou roste až do stropu. Zvládl to! Až nakreslí i tatínka, tak si zkusí tu novou školní tašku, to už bude jisté, že se školy nemusí bát. Chvilku se zamyslel. Dobrá, že se nemusí tolik bát. Maminka mu něco říkala o polévce a tak, ale Adam neposlouchal. Copak asi na ten výkres řekne večer dortový pejsek? Ale najednou s sebou trhnul. „Cos to maminko říkala nakonec?“ zeptal se nejistě. „Ptám se tě,“ opakovala maminka trpělivě, „kdy načneš toho dortového pejska. Mohl by sis dát první kousek už po dnešním obědě.

„Cože???“ zakoktal vyděšeně. „To přece nejde! Nemůžu toho pejska jíst! Vždyť je to pes!“ A mluví, dodal v duchu. „Adame, neblázni přece… Punťa je pes, ale tohle je dort. Těsto, marcipán a čokoláda. Těsto bylo upečené v troubě. Je to dort ve tvaru pejska, ale není to pes,“ vysvětlovala maminka. „A nekoukej na mě, jako bych ti navrhovala, že upeču Punťu!“ zasmála se nakonec. Jenže Adam se nezasmál. To ne, to přece nejde! Zvlášť teď, když mu pejsek poradil, jak má nakreslit maminku a vůbec! Beze slova se otočil a utíkal do svého pokoje.

Dveře se s prásknutím zaklaply a maminka si povzdechla. Znala dobře svého synka a nyní tušila potíže. Dokázala mít trpělivost s jeho představivostí, tolerovala imaginárního rytíře Ruperta, který bydlel v garáži a neměl rád, když mu tam šla otevřenými dveřmi zima, byla ochotná se zvednout, jestliže ji Adam upozornil, že si sedá na židli obsazenou neviditelnou kočkou Amálkou. Ale dortový pes už byl pro ni moc. Vždyť je mu už šest a má jít do školy! Co když se jednou zamiluje do bábovky?

To Eva byla čertice a nebyla neplecha, na kterou by nepřišla. Jenže zatím to s ní bylo snadné. Vymyslela pitomost, uskutečnila ji a potom se stal nebo nestal malér. Takže děvče nabylo velkou praxi ve vysvětlování nevysvětlitelného, protestech, omluvách a kajícném chování. To vydrželo… do další neplechy, přičemž ty intervaly se počítaly spíš na hodiny než na dny. O její dušičku se obávat nemusela, spíš o tu svou, protože měla tisíckrát chuť tu holku přetrhnout jako hada. Ale Adam byl jiný.

Žil ve svém světě, kam ji pozval jen někdy, radoval se i trápil spíš potichu, a bylo tak mnohem těžší přijít se správným řešením výchovných zádrhelů. Ach jo, proč mu radši nekoupila toho plyšového medvěda! Sice by se dalších deset let musela strachovat, aby se medvědovi něco nestalo, aby nebyl někde ztracený nebo zapomenutý – Adamova oddanost plyšákům byla totiž nejspíš bez hranic, ale pořád lepší, než patálie s dortem. Jak dlouho to bude trvat, než psí dort vyschne a rozdrolí se na kousky? Už viděla, jak mu Adam v slzách kope na zahradě hrobeček! Otřásla se. Musí mu to nějak vysvětlit.

***

Ten šel Adam spát prakticky hned, jakmile se setmělo. Maminka mu neklidně sáhla na čelo, aby se přesvědčila, jestli nemá teplotu. Adam sice večer zalézal do svého pokojíčku rád, ale obvykle si ještě chvíli před spaním hrál nebo poslouchal pohádky. Ale dnes dal rodičům hned pusu na dobrou noc a vyžadoval zhasnutí. Tatínek na maminčin znepokojený pohled jen pokrčil rameny a dveře klidně zavřel. Teď ještě zkrotit Evu a mohli by si užít pěkný večer i dospělí!

Adam se v posteli nepokojně vrtěl a napjatě čekal. Nakonec se ze tmy nad poličkou skutečně ozval známý hlásek. „Viděl jsem tvůj výkres, je vynikající! Hned jsem tvoji maminku poznal! Je vidět, že se umíš koukat. A když se pocvičíš, budeš si umět i vymýšlet úplně cizí lidi a nic na nich nezapomeneš…“ Adam se blaženě usmál. „Viď, že se to povedlo! Nebylo to ani těžké… jen ta hlava možná mohla být menší,“ dodal nakonec sebekriticky.

Shora se ozvalo zachichtnutí. „Jo, to máš pravdu. Ale nevadí – aspoň jsi tu hlavu nakreslil úplně podrobně. Jen žasnu, že se ti do toho pidizbytku vešel i ten pejsek na kapse od zástěry!“ „No dovol,“ ozval se tak trochu uraženě Adam. „To není žádný pes, to je králíček!“ „Promiň,“ omlouval se kajícně pejsek, „on není tak velký, aby se jeden na první pohled třeba nespletl…“ Tmou se opět rozprostřel spokojený úsměv a chvilku bylo ticho.

Potom se charakter tmy náhle změnil – jak si Adam vzpomněl. „Víš…“ ozval se nakonec nejistě. „Co?“ „No ona maminka říkala… že bych měl…“ Adam zmlknul, tohle říct nedokáže. „Že bys mě měl nakrojit a sníst?“ napověděl dortový pejsek a pokračoval. „Taky si myslím, že bys mohl aspoň ochutnat.“ „Cože??? Au!“ Adam vyskočil z postele tak rychle, že se bolestivě praštil o pedál vedle stojícího kola. „To nemyslíš vážně! Přece tě nemůžu jen tak… sníst!“ „A proč bys nemohl?“ zeptal se pejsek klidně. „Protože kamarádi se nejedí, proto! Jak můžeš něco takového vůbec říct?“ Adam byl tak rozčilený, že zapomněl tlumit hlas.

„Pst…někdo sem přijde,“ napomenul ho pejsek a pokračoval: „Proč bych to neměl říkat? Já jsem vzniknul proto, aby mě někdo snědl. Aby si na mě někdo pochutnal. To je cíl, chápeš? Mám někomu udělat radost, mohu mu splnit jedno malé přání – pokud se mi ovšem svěří, a nakonec mám být s chutí snědený. Tak mají narozeninové dorty fungovat.“

Adam se nezmohl na slovo. Usedl zpátky na postel a pokusil se v tom vyznat. Opravdu to slyšel správně? To nemůže být možné! Ale těžko se to popírá, když se ho pejsek zrovna ptá, jestli k tomu velkému kopretinovému talíři mají i malé a jestli používají dezertní vidličky.

Tu noc se Adamovi nespalo vůbec dobře. Pronásledovaly ho divoké sny a jednu chvilku ho musela maminka vzbudit, protože ze spaní tak naříkal, až ji vzbudil. „Pšt, to je dobré, to byl jen ošklivý sen…“ tišila ho a posadila si ho na klín. Adam se stulil do tepla její náruče a stále ještě se chvěl nyní již potlačovaným pláčem. „Když mě se zdálo, že tě musím…“ škytal Adam. „Copak musíš?“ „No, že tě mám sníst vidličkou!“ dopověděl Adam a znovu se rozplakal. „Jako toho pejska…“

Maminka si tiše povzdechla. Už je to tady. Jako by to netušila. Pohladila synka po hlavě a přitiskla si jeho mokrou tvářičku na svojí. „Neboj, mě sníst nemusíš, a pokud nechceš, nemusíš sníst ani dortového pejska. Jen si říkám, jestli mu to nebude líto, když je tvůj narozeninový?“ Ze tmy nad poličkou se ozvalo tichoučké souhlasné zafunění. „Ne, já ho nesním… nemůžu, i kdyby byl sebenarozeninovější…“ vzlykal Adam. „To je skoro, jako bych měl sníst Punťu!“

„Ale no tak, neblázni,“ napomenula ho maminka. „Přeháníš. Punťa je náš pes, vybrali jsme si ho jako štěně a žije s námi jako člen rodiny. Jeho úkolem je nás hlídat, chránit, hrát si s vámi a chodit s námi ven na procházky. Dortový pejsek byl upečený a ozdobený marcipánem a čokoládou, aby potěšil toho, kdo má narozeniny nebo něco slaví. A to nejen tím, jak vypadá, ale i tím jak chutná.“ „Správně,“ potvrdil takřka neslyšně hlásek z kopretinového talíře. Ale Adam se zatvrdil. Pejska nesní, ne a ne! Nakonec se nechal zachumlat do deky a dal zívající mamince dobrou noc. Pejsek také, ale toho si maminka nevšimla.

Druhý den začal mlčenlivý boj. Maminka neříkala nic a Adam odmítal vůbec přemýšlet o možnosti, že by dortového pejska snědl. Pejsek sám toho už moc nenamluvil. Jak těsto vysychalo, vypadal starší, propadaly se mu boky, dokonce se mu ohnuly špičky marcipánových uší a upadl ocásek. Když nakonec další sobotu přišel Adam s tatínkem a Evou ze zoo, byl pejsek pryč. Kupodivu nezačal vyvádět, jak maminka takřka s jistotou čekala. Jen se na ni vážně zadíval a čekal.

„Byly tady dnes odpoledne Horáčkovy děti, přišly si pro sběr a nějaké starší šaty, které jsem slíbila jejich mamince. Nabídla jsem jim čaj… a dort. Měly obrovskou radost a dort jim moc chutnal – víš sám, že oni něco takového moc často doma nemohou mít. Tak jim ani nevadilo, že už nebyl čerstvý.“ Adam mlčel, maminka také. Adam myslel na pejska, maminka na Adama. Nakonec Adam statečně zašeptal: „Myslím, že pejsek byl rád, že dokázal udělat radost…  Zvedl oči k mamince. „Já to už chápu, ale stejně se mi to nelíbí, víš?“ dodal tichounce a utekl do svého pokoje.

A tam plakal. Dobře viděl v kuchyni prázdný talíř s kopretinami. Ne, přátelé se nejedí, ani kdyby to sami chtěli! Za chvilku se uklidnil a smutně se zadíval na stěnu vedle postele, kde visel jeho obrázek. Podíval se ještě jednou. Sedl si, a podíval se úplně zblízka. Rozsvítil si lampičku. To není možné! Promnul si oči, ale nic se nezměnilo.

Byl tam! Na kapsičce maminčiny zástěry už nebyl neumělý králíček, ale úpravně tam seděl malý bílý pejsek s čokoládově hnědýma očima. Adam se radostně rozesmál.