Aneb pohádka o princi, který dělal všechno možné proto, aby se nemusel oženit – věnováno Kubovi a všem stejně smýšlejícím mladým mužům:))

Na královském hradě byly vánoční přípravy v plném proudu. Ve velkém sále zdobili obrovskou jedli, v kuchyni leštili celé sady stříbrných příborů, v přípravně na obrovském stole balily šikovné ruce komorných a komorníků hromady dárků pro všechny zámecké zaměstnance a jejich děti. Všude smích, všude písničky.

Jen princ Radan seděl zhnuseně v křesle a vztekle kopal do podnožky. Takhle si nechat zkazit Vánoce! Prý – pozítří je Boží hod, Eulálie s rodiči přijeli na svátky, tak vás dneska večer zasnoubíme. Krucinál! Pod stromeček má přece čtrnáctiletý kluk dostat čepici, rukavice, šálu, knížku, hokejku anebo něco takového, ale nevěstu? A ještě tu husu Eulálii? Tak to tedy ne, milí rodičové! Vy argumentujete tradicemi, tak vás utluču vaší vlastní zbraní! Dohnali jste mne k tomu, tak si nestěžujte!

Radan s tlustou knihou pod paží vstoupil do matčina salónu. Obě královny popíjely čokoládu, králové whisky, Eulálie seděla znuděně v křesle, prohlížela si nehty a listovala módním časopisem. Princ Radan si odkašlal a předstoupil před ně: „Milí hosté, drazí rodičové, protože se mi vám ten pitomý nápad se zásnubami nepovedlo vymluvit, mám ještě poslední přání. Přesněji tři. Podle naší rodinné tradice má odsouzenec, pardon, budoucí snoubenec, právo zadat budoucí snoubence tři úkoly. A pokud je ona nesplní,“ usmál se na Eulálii jako vlk na ovci, „nemusí si ji brát!“

„Ty, ty, ty,…“ nemohl popadnout dech otec král. „Ctiteli rodinných tradic, chceš říci, tatínku?“ uklonil se Radan. „Podle této knihy jsi dal mamince naplést pro celý královský dvůr vánočky ze šesti. Prý to zvládla levou zadní.“ Matka se zasnila a zčervenala jako růžička. „A co bys chtěl po své nastávající ty, synku?“ zeptala se mírně. „Inspirovaly mne ty vánoce, co mi je chcete zkazit. Musí mi připravit krásné vánoční menu, takovou generálku na Štědrý večer. Takže: kapr, salát, vánočka. Toť vše.“ uklonil se směrem k Eulálii, která na něj zírala jako na beďar, co se objevil do rána na nose.

„Tradice a zvyky tvé budoucí rodiny musíme ctít, děvenko,“ přerušil trapné ticho otec Eulálie. „Tak snad abys šla zadělat na tu vánočku, ne?“

Eulálie si zhnuseně uvázala zástěru, uchopila balíček kvasnic a bez rozbalení ho mrskla do díže s moukou. Zalila vše ledovým mlékem a proklela Radana slovy, které asi odposlouchala od fasádníků při opravě rodného zámku. Aby taky ne, když si při uchopení vařečky zlomila ten čerstvě namalovaný nehet –  a co hůř, mléko se nad úlomkem zavřelo, takže šance jej znovu přilepit byla nulová. „Prdím na míchání, to se rozpustí,“ sdělila zhnuseně Radanovi. „Myslíš ten papír od kvasnic?“ rýpnul si Radan.

Princezna zasyčela jako kobra a šla postavit na plotnu brambory. Dala je sice do železňáku a ten postavila na oheň, ale neobtěžovala se do něj nalít vodu. A Radan si vzpomněl na radu svého otce, že ženským se do vaření nemá kecat, tak raději mlčel. Příjemnou vůni opékané bramborové slupky vystřídal záhy štiplavý zápach, posléze hustý dým. Zámecká protipožární hlídka vyhlásila brzičko pohotovost a vynesla urychleně železňák na halapartně na hnojiště. Čistit jej už nemělo cenu. Leda ho vrazit do muzea s popiskem „kakabus“. Anebo tam postavit Eulálii, která nasadila tentýž výraz.

Radan pobaveně šimral pod bradičkou největšího šupináče, který plaval v zámecké kapří kádi. „Koukni, Vašku, to je má nastávající. Tedy, ona si to ještě pořád myslí. Tak na ni buď hodný a neukousni jí ruku až v zápěstí. Stačí ten prstíček, co mu chybí nehtíček, takže ho má na prdíček. Anebo ji můžeš proplesknout ocasem, ju?“ Eulálie viditelně zaváhala. Bylo vidět, že při ichtyologii si nejspíš pod lavicí prohlížela katalogy parfémů – zjevně se snažila vzpomenout, zdali má kapr tesáky.

Nakonec se rozhodla pro nejbezpečnější řešení. „Ty debile,“ štěkla na Radana, „tebe si nevezmu, ani kdybys byl poslední chlap na světě. Za to mi svatební šaty se sedmimetrovou vlečkou, účes s perlami a briliantový prsten nestojí. Já jedu domů a ty se můžeš jít klouzat!“ „Nepůjdu se klouzat, darling,“ zavolal za odcházející Eulálií Radan. „Jdu si zabruslit!“

Radan si navlékl svetr, palčáky, hodil přes rameno brusle, jezevčíkovi na obojek vodítko a utíkal zadní brankou k rybníku. „Klucí!!!“ volal na celé kolo. „Jsem tady! Jsem šťastný! Jsem svobodný! Jupííí!“

Kluci na rybníce nebyli, pan učitel s nimi nacvičoval ve škole koledy. Jen porybných Bětka sekala díry do ledu, aby mohly ryby dýchat. Zrovna Bětka s očima jako trnky a s pohyby jako štika. Zrovna Bětka, která si ho okázale nevšímala.

Vletěl do bruslí a rozjel se na ledovou plochu. Pes nadšeně štěkal uvázaný ke stromu a Radan vyváděl hůř než on – skákal, jezdil v podřepu, na jedné noze, točil piruety a kroužil ve stále větších kruzích, jen aby si ho Bětka konečně všimla. Zareagovala, až když profičel nebezpečně blízko čerstvě vysekané díry. „Brzdi, Radane,“ zavolala za ním. „Za větvičkami je díra!“ „To přeskočím!“ kasal se Radan a zamířil přímo k otvoru. Až těsně před dírou mu došlo, že se silně přecenil. Nedokázal se vyhnout, přeskočit ani zastavit. Jen to žbluňklo.

Bětka nechala sekyru sekyrou, díru dírou a rozeběhla se na břeh k jezevčíkovi. Děkovala osudu, že si Radan nepořídil na psa flexinu, ale desetimetrový kožený řemen. Ten mu dokáže hodit i ze břehu a nebude se muset starat, jestli se pod ní taky neproboří led.

Za chvilku ležel Radan na ledu vedle díry a zuby mu drkotaly o sebe. Bětka s ním třásla a pokoušela se ho postavit na nohy. „Vstávej, ty vole, když ses neutopil, nesmíš taky zmrznout!“ povzbuzovala prince, který na to příliš nereagoval. Krucinál, proletělo hlavou Bětce, do tepla ho neodnesu, je moc těžký, a navíc, jak usne, bude zle. Musím na to jinak.

Složila vodítko nakrátko a rozpřáhla se k pořádné ráně. „Koukej vstávat, mizero!“ zařvala na prince z plných plic. „Na nohy a do zámku, a fofrem. Broku, žeň ho!“ Radan se ztěžka postavil na nohy a udělal první krok. „Tak hneš se anebo ne?!“ praštila si Bětka ještě jednou. „Že ti přidám!“ Radan se potácivě rozběhl k hlavní zámecké bráně. Pes nadšeně skákal kolem něj, Bětka utíkala za ním, a když měla pocit, že zpomaluje, švihla ho pořádně vodítkem.

Euláliin otec soptil vzteky: „Taková potupa! Taková pohana! Pěkně jste si toho svého fracka vychovali!“ Radanův otec zrudl jako rajče: „My? Vždyť vaše fiflena ani bramboru uvařit neumí, vy máte co mluvit! Matky koukaly vztekle jedna na druhou, přemýšlejíc, zda mají ty své chlapy raději zchladit, aby z toho nebyl mezinárodní konflikt, anebo jestli si mají taky přiložit polínko.

V tom se z nádvoří ozvalo: „Radane, ty lumpe, koukni pohnout tou svou línou prdelí!“ Bez ohledu na královskou důstojnost se obojí rodičové i se zhrzenou Eulálilí vrhli k oknům. Naskytl se jim zvláštní pohled.

Do brány vbíhal nejvyšší možnou rychlostí princ, v závěsu za ním rozdováděný jezevčík a zčervenalá Bětka, která za mohutného povykování prince pravidelně přetáhla něčím nápadně podobným biči: „Ty mi za to ještě poděkuješ, ty vole! Nauč se to dopředu: Děkuji vám, paní! Jste velmi laskava, paní, že o mne tak pečujete! Zapiš si to za uši, ty nicko princovská!“

Obojí rodičové se na sebe zděšeně podívali. „No, pokud to princ preferuje raději takto,“ zalapal po dechu otec Eulálie, „pak bude lepší, když si každý necháme svoje a rozejdeme se pouze jako přátelé, ne jako příbuzní!“ „Asi měly pravdu, ty naše děti,“ vzdychly si svorně královny. „Jsou ještě tak mladé, tak nezralé… nač si nějakými zásnubami kazit Vánoce!“

Dede: Dnešní otázka se přímo nabízí: Copak úžasného jste provedli svým nebohým – nebo pomýleným? – rodičům vy, když jste byli ve věku spratků pubertálních?:))