Dede: Milí čtenáři, jak jsem slíbila, máme tady Vánoční pohádkový týden. Jako první uvádím autorku, kterou už znáte z drabble – KattyV. Napsala pro nás pohádku, kterou vyprávěl dědeček své vnučce, když se bála, jak to zvládne v nové škole.
Je to zvláštní, holčičko, vždycky se vypráví o tom, jak se do světa vydává statečný mládenec, aby zachránil krásnou princeznu. Nevím proč. Jako by děvčata byla k ničemu. A přitom, některá z nich rozhodně dokážou mnoho.
Zrovna jako jedna malá čarodějka, která se jmenovala Graine. Její tatínek jednou moc onemocněl a vypadalo to, že umře. Nikdo mu nedokázal pomoct. Až jedna léčitelka řekla Graine, že ho mohou zachránit kouzelná jablka, která celá září, jako by byla ze zlata.
Graine nevěděla, že léčitelka má ona jablíčka na vlastní zahradě. Ani to, že sice je ochotná jí je pro tatínka dát, ale jen tehdy, když si je zaslouží. A ani to, že právě pro tu zkoušku jí poradila jen tak napůl, jak má zázračný strom najít.
Graine samozřejmě nejela na koni, byla přece čarodějka, takže letěla na koštěti. Ptáš se, proč se tam nepřemístila? Že se čarodějky z místa na místo přemisťovat umí? Vždyť nevěděla, kde se ono TAM nachází. A navíc, byla ještě docela malá a přemisťování jí vůbec nešlo.
Cesta nebyla zrovna nejkratší a nejjednodušší. Graine putovala celé týdny a byla z toho náramně unavená. Ale vzdát se nechtěla, protože byla odhodlaná tatínka zachránit. Po předlouhé době se dostala k široké a prudké řece. Rozhodla se, že na druhou stranu se vydá až další den. Když usnula, objevila se u ní ta léčitelka, která poradila, jak tatínkovi pomoct, a vzala jí koště.
Když se malá čarodějka probudila, vylekala se. Před ní se v nezkrotné řece valila voda a dopravní prostředek byl pryč. Co teď? Mohla se vrátit, ale to by tatínek nejspíš umřel. A mohla se na druhou stranu přemístit, jenom si vůbec nebyla jistá, zda to zvládne. Bála se, že se úplně rozštěpí. Nakonec sebrala všechnu odvahu, pekelně se soustředila a šup, byla na druhé straně. A navíc, co nevidí, kousíček od ní byla zahrada, ve které rostl strom celý se třpytící zlatem.
Graine se tam radostně rozběhla, ale ve vrátkách jí zastoupila cestu stará čarodějka. Graine v ní nepoznala léčitelku, vypadala totiž úplně jinak. Protože uměla brát na sebe jinou podobu.
„Vím, co chceš,“ řekla ta čarodějka. (No aby nevěděla, když Graine sama na cestu poslala.)
„Dám ti pro tvého otce jedno jablko, ale musíš uhádnout mou hádanku. Pokud ji neuhodneš, nedostaneš nic a navíc mi tady budeš na věky věků sloužit. Ale samozřejmě, pořád se ještě můžeš rozhodnout vrátit bez hádání. Bránit ti nebudu.“
Graine věděla, že pokud to nezvládne, ze zahrady se už nikdy nedostane, ale když to nezkusí, tatínek umře. A tak přikývla.
„Často padám a nikdy se nezraním,“ prohlásila čarodějka. „Kdo jsem?“
Graine nenapadalo vůbec nic. Sedla si do trávy a přemýšlela a přemýšlela a přemýšlela…
Já tady budu snad napořád, pomyslela si zoufale. Pomalu se blíží večer a brzy už padne…
„Rosa,“ vykřikla.
Čarodějka spokojeně pokývla hlavou a pohybem hůlky přivolala jedno jablko.
„Teď spi. Když se probudíš, budeš na dohled svého domova.“
A tak se i stalo. Graine se probudila a opodál uviděla rodný dům. Rozběhla se k němu, ale najednou před prahem uvidí zraněnou kočku, která žalostně mňouká. Přední tlapky měla docela rozdrcené. Srdce se jí sevřelo lítostí. Kočka k ní vzhlédla a promluvila lidským hlasem.
„Prosím, pomoz mi. Vím, že máš kouzelné jablíčko, dej mi prosím kousek, to mne uzdraví.“
Graine se sevřelo srdce. Kočičky jí bylo líto, ale ovoce měla pro svého tatínka. Co má dělat? Nakonec se rozhodla. Snad bude stačit pro oba. Opatrně rozkrojila zlatý plod a kousek vložila nešťastné kočce na jazýček.
V tom okamžiku se zahřmělo a místo kočky tady byla ona čarodějka, která Graine jablko dala. (Ona se uměla proměnit i ve zvíře, to někteří kouzelníci umí.) V ruce držela jiné, ještě daleko krásnější, než bylo to první.
„Dobře jsi udělala, Graine, že jsi byla tak laskavá k nemocnému zvířeti. Kdybys dala otci to první jablíčko, pranic by mu nepomohlo. Ale tohle ho opravdu uzdraví.
A tak se i stalo. Tatínek se uzdravil a žil ještě dlouhá léta. A za to všechno vděčil své chytré, statečné, vytrvalé a laskavé dcerce.
Takže, moje milá, nedělej si starosti s tím, jak se ti bude ve škole dařit. Máš podobné vlastnosti, jako Graine. Uvidíš, že to bude dobré. Ty to zvládneš.
A já se dnes ptám: Podpora ve chvíli, kdy se něčeho bojíme, kdy máme pocit, že to, co musíme udělat je nad naše síly, je nesmírně cenná. Někdy stačí pár správných slov, někdy jen objetí. Ono to může být i tak, že vám řeknou – neboj, to brnkačka a vy se pak nestačíte divit, ale ucuknout se už nedá a vy to nakonec zvládnete… i tak to chodí:))
Jestlipak si sami vybavíte situace, kdy vám někdo takhle pomohl? Nebo… kdy vy jste takhle pomohli někomu jinému?
A samozřejmě: jak se vám líbí pohádka?:))
Katty, krásná pohádka !!!
Kdysi dávno, když jsem začínala jako samouk bruslit se „šlajfkama“ na kličku, furt mi to nešlo, kotníky se kácely dovnitř. A tenkrát se někdo zcela cizí (kdo mě asi pozoroval) nade mnou ustrnul a poradil mi, že se nesmím dívat dolu na nohy, ale před sebe. Bylo to jak mávnutí kouzelným proutkem. Možná bych tenkrát bruslení vzdala a zanevřela na něj, místo aby se stalo mým nejmilejším zimním sportem. A zjistila jsem, že stejné pravidlo „koukat před sebe“ funguje nejen když se člověk učí třeba jízdě na kole či přechází po nějaké kládě (v tělocvičně po kladině), ale je to skvělá pomůcka, když nesete na stůl třeba vrchovatý hrnek s tekutinou.Pokud se díváte rovně před sebe, můžete jít i docela rázně, máte ruce pevné, nevybryndáte nic. Jakmile ale skloníte hlavu a „z opatrnosti“ tu pohyblivou tekutinu sledujete, jdete automaticky šourem, začnou se vám třást ruce a tutově budete bryndat.
To je vlastně ale i dobrá rada pro život, ne? Neskláněj hlavu, dívej se zpříma a cesta bude v pořádku.
(Ale s tím plným hrnkem kávy to zkusím.)
To je fajn, že máme pohádkový týden a tahle pohádka je moc pěkná! Budu mít holkám o svátcích co předčítat.
Mně velmi zásadně podpořil před lety můj tehdejší šéf, který mě dotlačil ke složení profesních zkoušek. Mě samotnou by to
a) nenapadlo
b) i kdyby napadlo, neměla bych odvahu.
Snažím se tuto štafetu předávat dál – a občas se mi to i podaří. 🙂
Díky, Hančo, jsem ráda, že se ti pohádka líbila.
Krásná pohádka!
Našlo by se toho hodně, kdy mne někdo někam dotáhl anebo z nějakého maléru vytáhl. A nemyslím jen velké činy, ale i drobnou každodenní podporu. Snažím se to vracet, jak to jen jde.
Děkuji všem dobrým lidem kolem mne, že jsou.
(h)
Vlastně, když o tom přemýšlím, je fajn oporu cítit a určitě mám pár lidí, o kterých jsem si jistá, že mi ji v případě potřeby poskytnou, ale větší radost mi dělá být tím, kdo ji dává. Takže to je to, o co se v životě snažím. Nemyslím tím nic velkého – jen dávat pozor, kdo kolem zrovna potřebuje třeba jen pár slov pochopení nebo pozorné ucho k naslouchání.
Katty, díky za krásnou pohádku. A vůbec za všechno, cos pro mne udělala, ať to vezmu přijednom.
JJ, zase tak moc toho nebylo. Ale budu se snažit i v příštím roce.
A za to, že je tady tato pohádka stejně můžeš ty. vždyť víš.
kdysi dávno v minulém tisíciletí mě tehdejší kolegové doslova vytáhli na Rysy – měla jsem toho plné zuby a chtěla to vzdát a vrátit se. Nedovolili mi to, chvilkama mě i táhli za ruku. Ten pocit na vrcholu, že jsem to přece jen dokázala, mi tu námahu stokrát vrátil.
Moc pěkná pohádka – líbí se mi ta zkouška s kočkou. Ten tatínek odvedl s výchovou dcerky dobrou práci a jak je vidět, nakonec se mu to vyplatilo 🙂 (Opomíjím trestuhodné zanedbání péče ze strany té léčitelky k jejímu pacientovi – nakonec, je to pohádka o putování 😛 )
A pokud jde o podporu… rodina funguje. Rozhodně.
Ale kamarádky jsou i tak k nezaplacení, protože člověk se někdy umí trápit i kvůli blbinám a kamarádky chápou i tohle (inlove)
Já mám vzpomínky na můj druhý porod.
Tehdy mi porodní asistenka řekla “ Nebojte my to spolu zvládneme „.
Tyhle slova mi tehdy moc pomohla a syn se narodil rychle a brzo.
Vzpomínám si, jak jsme se strašně bála jezdit autem, protože řidičák jsme na 10 let po autoškole hodila do šuplete a banda kamarádek mne tak dlouho přesvědčovala a fandila mi, že jsem se to nakonec naučila a jezdím autem už pět let.
Myslím se, že bez té podpory bych to hned tak nezvládla.
Ty jsi borka, Matyldo, tohle bych nedala.
Já jsem po autoškole také několik let neřídila, pak mi nic jiného nezbylo, když jsem chtěla na závody. Samozřejmě po nějaké době přišla blbost začátečníka a skončila jsem v poli, břichem na šutru. Polámalo se co šlo, naštěstí jen na autě. Kupodivu mne to neodradilo, snad poučilo.
Přítul na tom byl podobně – řidičák, ale mnoho let neřídil. Tak jsem si ho naučila, dnes řídí mnohem lépe než já (protože už mě k tomu nepustí).
Chce to nebát se zbytečně a nepřestat se bát moc brzo.
„Nebát se zbytečně a nepřestat se bát moc brzo“
Petro, to by se dalo tesat 🙂 Je to pravda pravdoucí.
Jo a podpora při řízení – já měla skvělého (a náročného) učitele v autoškole s mantrou „v klidu a v pohodě“ 🙂
Později mi hodně pomohl taťka, který mi statečně dělal spolujezdce a hnutí mysli převáděl pouze v občas křečovitější držení bezpečnostního pásu:)) Bez jeho klidu a podpory by se mi taky „rozjíždělo“ mnohem hůř (inlove)