Pokládám vedle počítače hrneček s kávou a zároveň vypínám rádio. K práci preferuju ticho. Udělám všechny potřebné úkony, přede mnou je čistá stránka a stačí jen začít. Jenže tvořit není lehké, takže se tiše připlíží chapadlo prokrastinace svádějící vůli na scestí, a já se zaposlouchám do svého ticha. A řeknu vám, zrovna dnes je to moc hezké ticho!:))

Tikají tu hodiny, počítač si občas zabzučí a za mojí židlí oddechuje spící pes. Sem tam zapraská v kamnech, takže ono neodbytné chapadlo prokrastinace navrhne, že by bylo dobré se jít podívat, zda není třeba přiložit. Odolám svodům a napíšu na čistou stránku aspoň název. V tichu zazní hluboký povzdech – ne můj, to se jen Berry překulila na druhý bok a dala světu najevo, že pokud jde o ni, tak je vše v nejlepším pořádku.

Stále ještě se nedokážu soustředit, takže přemýšlím o tichu. O jeho zvucích, které mě usvědčují z toho, že klamu sama sebe. To, co mám ráda, není ticho, ale klid. Úplné, hluboké ticho by mě asi vyděsilo. Běžný svět vlastně nikdy není úplně tichý a u člověka, který normálně slyší, nastane ohlušující ticho jen v okamžiku strašného šoku, kdy se lidské smysly v kritické vteřině restartují.

Mám ráda netiché ticho. Zní mi mnoha způsoby. Praskání v kamnech, psí oddechování, tikot hodin. Šumění deště v přírodě, ťukot kapek na okenní sklo. Noční ticho, které občas naruší zašustění listů ve vánku, pípnutí naráz probuzeného ptáka. Ticho rozpáleného letního poledne rušené jenom cvrkáním ospalých cvrčků. Ticho krajiny utopené v mlze či zasněžené, kdy člověk slyší jen své vlastní kroky, občasné praskání suchých větviček na cestě, ostrý výkřik dravého ptáka.

Čím jsem starší, tím radši netichému tichu naslouchám. I proto vám nejen v tyto adventní dny přeju krásné chvíle s přívětivě výmluvným tichem, ve kterém snadno uslyšíte nejen sami sebe, ale i ty, na kterých vám záleží.

A zrovna se zeptám: Jaké netiché ticho nejradši posloucháte vy? Doma, venku, kdekoliv?:))