Když se mi konečně podařilo vstát a shodit ze sebe stopadesátého psa, tak mi došlo, že tenhle přepad se neobešel bez následků. Sundala jsem si z nosu pochroumané brýle a povzdychla si: Kdybych aspoň včera v optice netvrdila, že zrovna tyhle jsou jedné, které mi doopravdy drží!

Když jsem v pátek jela do Hradce nahrávat, tak jsem s sebou vzala svoje nedávno koupené brýle na čtení i na počítač, abych je svěřila do laskavé péče odborníků v mé oblíbené optice na hradecké pěší zóně. Nové obroučky totiž přistupovaly k sezení na mém nose poněkud lehkomyslně, takže se brýle snažily klouzat a mě se pak ztrácela ohniska. A navíc sami víte, jak si jeden upatlá skla, když musí obroučky pořád posunovat vzhůru po nosním svahu.

Paní mi zkoumavě koukala na nos i za ucho, oboje brýle upravila, a když jsem se nepřesvědčeně zavrtěla, abych se přesvědčila, že je konec s klouzáním, tak pravila s jen velmi mírným nádechem netrpělivosti: „Víc to už utáhnout nemůžu, dřely by vás za ušima!“ „No jo, ale proč mi nedrží tak dobře, jako brýle moje každodenní?“ nevzdávala jsem se. „Ukažte mi je, prosím,“ natáhla ruku optiodbornice a já jí je podala.

Zkušenou rukou je prohmátla, zacvičila postranicemi a laskavě vysvětlovala: „Tyhle brýle mají jinou konstrukci. Jsou pevné – ty nové mají pružné postranice, takže jsou velmi pohodlné. Navíc jsou o něco lehčí, takže o nich skoro nevíte. Nebojte se, budou vám držet všechny!“ Odcházela jsem s jedním párem spokojených očí a třemi brýlemi s vyleštěnými skly. Paní mi srdečně zamávala, a nejspíš doufala, že mě zase nějaký čas neuvidí. Já jsem, popravdě, doufala v totéž.

Nu a pak přišla sobota a s ní trénink stopování na Zvičině. Sešlo se nás deset s pěti psy (jeden mladý pár přijel až z Českých Budějovic se svojí chodskou fenkou Berry – Borůvkou, na rozdíl od naší Ostružiny:)) a počasí se rozhodlo prověřit, co všechno jsme ochotni pro cvičení našich psů vydržet. Mrzlo a fičelo o sto šest, takže všichni si dávali záležet na tom, aby se zatraceně svižně pohybovali. Protože kdo jen chvíli stál – nebo se schovával na konci položené stopy – ten byl vzápětí rampouchem.

Já jsem s sebou měla jen Ari, protože i pět psů bylo v té zimě na hranici možností. Ari pracovala vždy jako poslední z celé skupiny, takže když úspěšně zvládla stopu ve třetím, posledním a nejtěžším kole, dovolila jsem jí, aby se podle chuti proběhla, když už nehrozilo, že pošlape nějaké „čisté“ plochy pro trénink. Jenže ta bestie bílá vlkovatá si nejspíš cestou na stopě všimla srnce, takže když jsme se vraceli po ostrém hřebeni k autům, vystřelila si tryskem dolů z kopce za luzným zvěřím vábením.

Zařvala jsem jednou, pak po druhé… no, už byla dost daleko! Ale sláva, otáčí to a zase tryskem běží zpátky ke mě na hřeben. Jenže mě naštvala, čůza jedna, protože si to musí aspoň zkusit! A tak rychle sbíhám na opačné straně hřbetu dolů a plesknu s sebou za nízkou mez. Míru mého pobouření nad Ariiným chováním pochopíte snadno, když si uvědomíte, že si lehám na promrzlou zem se zbytky sněhu.

Ale podařilo se! Zoufalá Ari zmateně pobíhá – panička se ztratila!!! „No tak, hledej paničku!“ navádí ji Dana i Pavel, kterého před chvílí naše stopařka úspěšně našla. Jestli myslíte, že dala nos na zem, tak ani omylem. Běhá ve stále větších kruzích, až najednou se jí podaří mě zahlédnout. Plna štěstí zapíná třetí kosmickou a pádí ke mě.

No a pak jsem doplatila na svoji výchovnou zlomyslnost, protože mi těch třicet kilo tryskající psí radosti skočilo na hlavu. Doslova! A kdyby jednou – nalezenou paničku je třeba důkladně pošlapat, olízat, udupat k bezvědomí. Sice jsem se snažila zakrýt si obličej, ale těch tlap bylo prostě moc. Když jsem konečně vstala, tak mi bylo jasné, že ty moje jediné pevné brýle už nejsou ani pevné ani rovné. Aspoň že byly celé!

A tak jsem se v pondělí zase ocitla v té optice. Paní se na zvědavě koukla, zatímco obsluhovala jiného zákazníka a já čekala. Když jsem přišla na řadu, položila jsem brýle postižené křivicí na stůl a čekala na ortel. „Tý jo, ty jsou! Co se stalo?“ Pokrčila jsem rameny. „No, moje fenka měla radost, že mě vidí!“ „Snad to půjde opravit,“ zamyslela se a pak se zasmála. „Co bychom bez těch našich miláčků dělali, co?“

A tak dnes zahajuju debatu o brýlích a kalamitách!

Protože když je člověk na brýlích závislý a pak o ně přijde, je to průšvih nejen finanční. Hlavně, když jste někde autem a bez brýlí si nevidíte ani na konec kapoty:)) Přiznám se, že kdykoliv na to jen trochu myslím, přibaluju si na cesty do auta svoje staré brýle – nikdy nejsou ideální (proto jsou odložené), ale vždy jsou lepší, než nic.

Popravdě tuto brýlovou politiku využil nedávno Vítek, když ho na zkouškách Gerda (bloodhound:)) protáhla strašně hustým mladým lesíkem a on v něm brýle ztratil. A když jsme mu je pomáhali (my, přihlížející) hledat, tak mu na ně při tom hledání někdo šlápnul. Později na něj v optice taky zírali, ale brýle přesto dokázali spravit. Někdy je osud i vlídný:))

Tak co? Taky občas ztrácíte, křivíte a jinak ničíte své brýle? Kdy vám bylo z tohoto důvodu opravdu úzko? A kdo za to mohl?:))