Jestlipak jste si všimli, že v listopadu nastává nedlouhé období zlatých cest? Ne? Pak možná tam u vás nemáte modříny. Jestli spadané listí všechny pěšinky poctivě zakrývá, suché modřínové jehličí je zlatě rozzáří, takže je krásně vidět i ta neužší zvěří stezka vinoucí se bezlistým borůvčím.

Zlaté modřínové cesty a pěšinky jen zvýrazní změny, ke kterým na síti lesních cest a pěšin v průběhu let dochází. Tady vznikne paseka a cestu už lesáci nikdy neopraví, takže zůstane rozježděná a s větším množstvím slunce časem zaroste vysokou travou a ostružiním. Jinde o cesty pečují, takže není potřeba vyšlapávat obchvaty kolem bahna a kaluží.

Na jednom místě u nás spadl šikmo na cestu vzrostlý smrk. Už je tam dva roky a já sleduju, jak stará cesta pod smrkem pomalu mizí a nová, která ho obchází, stejně pomalu vzniká. Přestože je nová pěšina výsledkem pouhé chůze lidských a zvířecích nohou a vzniká na svahu, už je vychozená do příjemnějšího sklonu, a nepřekážejí na ní spadané větve a klacky.

A mě napadá, že lesní pěšiny jsou jako lidské vztahy. Když o ně nepečujeme, zarůstají a stávají se neprůchodnými. Pokud však byla původní pěšina velmi důležitá, je i po letech pořád ještě znát a když zezlátne modřínovým jehličím, tak opět vybízí k prozkoumání.

V mezilidských vztazích máme místo zlatého jehličí Vánoce. Právě teď, když se přiblížily na dosah ruky, je čas pozorněji prohlédnout stezky, vedoucí k našim blízkým, přátelům i vzdálenějším příbuzným. Jestlipak o ně pečujeme?

Vzpomenete si, kdy jste naposledy zavolali pratetičce, dali si kafe s kamarádkou či zaskočili za sousedem? A to počítám s tím, že vztahy s vašimi rodiči a dětmi jsou pohodlně vychozenou alejí! Právě teď je čas dát si práci a prošlápnout polozapomenuté cestičky vedoucí k srdcím lidí, kteří k vám nějakým způsobem patří. Nikdy nevíte, kdy se k sobě navzájem budete potřebovat rozeběhnout. Tak ať cestou neklopýtáte!:))

(Napsáno pro ČRo Hradec Králové 2015)

A tak se dnes ptám: jestlipak si umíte najít čas i na vzdálenější příbuzné, kamarády, které nemáte za rohem, na sousedy? Já sama se často potýkám s peklem dobrých úmyslů: myslím na tento okruh lidí často, ale pak zaváhám: co když zavolám/ zaskočím nevhod? Co když budu rušit? Pak buď začnu spřádat pravidla správné doby, nebo se zaberu do jiné činnosti, abych si na onen plánovaný telefonát zase vzpomněla v době, kdy ho z nějakého důvodu nejde uskutečnit. To je slávy, když tuto hradbu váhání konečně přelezu! Přitom vím, že někdy mohu váhat tak dlouho, až bude pozdě. Tak se snažím – ale neříkám, že mi to jde vždycky tak, jak bych si přála. Myšlenky na druhého nestačí – je třeba se ozvat!

Tak co, jak jste na tom vy?