„Doba ledová“, nebo polsky „sklenice“, je jedním z mnoha názvů pro jev, který se teď vyskytuje po celém Norsku. Policie prosí řidiče, aby nevyjížděli, nebude-li to nezbytně nutné, protože autonehoda může mít daleko horší následky, než jaké má současná situace pro pěší, nebo dokonce cyklisty.
Každou chvíli jsou slyšet nové a nové zprávy o neštěstích, která má led na svědomí – tu o školním autobuse se čtyřiceti dětmi, který se převrátil do příkopu na bok, tam o pěším, kterého srazilo auto vyjíždějící ze zahrady, nebo o mlékárenském kamionu, který narazil do obytného domu. Co se to děje? Neuvěřitelně kluzký led přikryl cesty v celém Norsku doslova jako cukrová poleva.
Led je tak kluzký a všudypřítomný, že někteří, musejí-li sejít po cestě z kopce (a posyp nepomáhá, protože všechny kamínky jsou zamrzlé pod tlustou vrstvou ledu), zkoušejí sjíždět chodník sedíce na bundě. Jedinou alternativou, má-li člověk pouze normální boty, je buď stát na místě, nebo jen opatrně, centimetr po centimetru našlapovat v naději, že nespadne.
Dede: Nekráčejte po ledu normálním krokem, váha se při tom rozděluje na obě nohy, takže s těžištěm uprostřed noha snadno uklouzne, což ústí v nepříjemný pád.
Jak si s takovouto dobou ledovou poradit? Jak neskončit se zlámanou pánevní kostí či krčem kyčle, nebo, v lepším případě, s modřinami na zadnici? Jak spadnout, aby si člověk ublížil co nejméně? Na vládou zřízené stránce „Ny i Norge“ (Nováček v Norsku), která má za cíl pomáhat cizincům s nástrahami každodenního života, se nedávno objevil velmi trefný obrázek, který ukazuje techniku chození po ledě.
Základem je držení rovnováhy na noze, která je vpředu, ne uprostřed těla, jak je běžné, chodí-li člověk za sucha. Podstatné jsou ovšem i dobré zimní nebo horské boty s výrazným vzorkem, ideálně pak s hřebíky. Pokud takové boty nemáme, pomáhají speciální návleky s hřeby, jimž se v Norsku říká isbrodder a které jsou zde běžně dostupné.
Dede: Poučte se od tučňáků a snažte se držet těžiště těla nad „přední“ nohou. Pak máte šanci chůzi po ledu ustát:)) Ovšem nečekejte, že se budete pohybovat s grácií:))
V Česku se dají sehnat v různých internetových obchodech, ale z praxe v Norsku vyplývá, že dobré jsou pouze ty, které mají hřeby pod špičkou i pod patou. Fungují podobně, jako hřeby či řetězy na kolech aut, díky nimž se dá relativně bezpečně jezdit (ve Skandinávii jsou pneumatiky s hřeby dovoleny pro všechny, jinde v Evropě pouze pro vozidla integrovaného záchranného systému). V mnohých zimních botách, které se ve Skandinávii prodávají, jsou pak takové hřeby už rovnou zabudovány.
Pokud jde o mě, tak naštěstí právě pracuji z domu, ale muž do práce dojíždějící se dnes jako správný kaskadér pokusí doklouzat pro čerstvé mléko, aby synek, sám celý užasle překvapený z toho, jak to venku neskutečně klouže, měl co pít.
Všem českým chodcům tak z doby ledové přeji, ať se ve vertikální poloze drží co nejdéle 🙂
Dede: Ach ano, na dobu ledovou se dobře pamatuju – i na to, jak neuvěřitelně dlouho v Norsku na prochlazené zemi vydrží – zažila jsem, že to ve stínu neroztálo ani tehdy, když bylo +6 stupňů. A ty „nesmeky“ na poslední fotce jsou moje:))
A tak se dnes ptám: začíná zima, jste připraveni se jít klouzat? Dobrovolně i nedobrovolně? Máte svoje vychytávky, jak přežít na ledě? Já jsem třeba slyšela, byť nezkusila, že v zoufalé situaci pomůže, když si přes boty natáhneme ponožky… ale netuším, jestli to opravdu funguje. Určitě pro auta se takové (jednorázové?) látkové návleky na kola prodávají. Rozhodně pomáhají trekové hůlky nebo hůlky pro nordic walking, když se sundají ty gumové botičky a nechá se jen kovový hrot.
Eh, a dodám jednu malou soukromou otázku pro dámy jistého věku: taky máte s pokračujícími lety pocit, že ten balanc už prostě není, co býval?:))
Dede: na zimu jsem připravena! Místo zadních hřebu jsou pod patou pružiny, ale funguje to také dobře. Pokud vás ovšem netáhne Ari…
Obvykle se po ledovce radši kloužu schválně, pak aspoň s tím smýkavým pohybem počítám. 🙂
Jo, začíná mi další měsíc, kdy se dostanu na net zhruba touhle dobou, a občas místo čtení půjdu radši spát. Advent bude letos dobrá zábava. 🙂
Ahoj Io, je fajn, že už jsi ve svém a mezi příjemnými lidmi, jak to tentokrát vypadá (inlove)
Pokud se nedostaneš na net, protože budeš mít plno lepších a zajímavějších činností, tak vlastně o nic nejde (wave)
Ano, s pokračujícími lety už ten balanc opravdu není, co býval 🙂 A hlavně, když si natluču cokoliv, tak se to mnohem déle hojí.
Návod pro tučňáky je trefný a vtipný.
Protože jsem veskrze městský člověk, žádné pomůcky typu nesmeky nemám. Ale protože v rámci Prahy bydlím na kopci, tak vím, že i pár výškových metrů dokáže udělat ledové divy. A tak my „horalé z Hanspaulky“ umíme autem jezdit i po ledu a sněhu 🙂
„A v Praze kalamita jak na Sibiři
tři centimetry sněhu a u Muzea štyři“
všichni s nesmekama, ale když s nima omylem vstoupíte do budovy,kde je na podlaze mramor nebo hladká povrch, to je nářez…. 😀
No, ono už i na čistém a bezledovém asfaltu to není úplně ono 🙂
Milá Anio, připomnělo mi to ledovku z minulého roku. To, že je ledovka, jsem zjistila ve chvíli, kdy mi nohy v trekových neklouzavých botaskách vyletěly k nebi a přistála jsem na zadku. Pak už vrstva ledu jen zesilovala. V naší obci jezdí elektrické lokomotivy- efekt zelených plamenů odlétajících od koše byl neuvěřitelný. Dva dny jsme se nedostali nikam, děti spokojeně seděly doma, protože místo vlaků po půl hodině jel jeden vlak za půl dne a já jsem odpískala výuku v jazykové škole- stejně by nikdo nedorazil, jižní Morava byla celá pod ledem. Ta chvíle, kdy jsem připřažená na vodítkách jela po asfaltce za dvěma fenkami (dohromady 18 kg živé váhy) patří mezi nezapomenutelné chvíle mého života. Ale přiznávám, že se bez toho klidně obejdu 🙂
Totéž v Olomouci 😀 Zajímavé bylo pozorovat jak i stromy a keře se obaluji do ledu. A já myslel, že ve Vrbicich jezdí jeden motoracek sem a tam (teda tam dole v údolí), ale do Brna už by to problém byl no.
Oprava – Matylda je od Žabek, a ty jsou na hlavní trati Břeclav-Brno (i když staví jen osobáčky). Z Vrbice (je to TA Vrbice, ne TY Vrbice) jsem já a můžu tě ujistit, že tam žádné vlaky nejezdí (rofl) (rofl) – holt zřejmě velké převýšení. Na vlak se chodilo pěšky buď do Kobylí nebo do Bořetic.
A poledovice na Vrbici bývaly obzvlášť výživné – jak je to všude z kopca (a my bydleli až úplně na vrchu), tak člověk si stoupl před barák a zastavil se až o sto metrů níž a tři kilometry dál u kulturáku (chuckle) (chuckle)
Aha pardon mám v tom zmatek 😀 No já bral nejbližší trať, na kole to vypadalo kousek 😀 Tak na hlavní trati to je blbý, zas na Strelice To jelo
Milá Anio, děkuju za připomenutí. Už jsem jedny nesmeky vložila do kapsy své zimní bundy, druhé přišly do batohu. Vím a pamatuji si velice dobře, jak jsem se nemohla cca před dvěma roky vůbec dostat přes plzeňské Mírové náměstí.Musela jsem přeplazit v ledovém zrcasdle uvězněné náměstí od tramvaje a dojít nějak k prodejně zdravotnických potřeb,kde náhodou nesmeky tehdy měli. Nejsou sice tak dobré, jako ty, které jsem si koupila vzápětí na internetu, ale ještě dneska se smeju štěstím, že jsem se v té plzni nezmrzačila nějakým pádem, ale kráčela jsem si jako královna středem ulice, i když ostatní lidičkové se plazili a šourali se při zdech, kterých se křečovitě drželi. tehdy mi vyrazila trochu dech cena těch nesmeků, ale dala jsem ty prachy ráda.Léčení zlomeného krčku nebo něčeho jiného je podstatně dražší a hlavně bolestivá záležitost. A tehdy jsem hned taky pořídila pár nesmeků i Jiřího matce (vlastně jejímu stejně starému jejímu druhovi).Bohužel si Jiřímo matka zlomila krček doma, v koupelně, když uklouzla po mokré podlaze. No, někomu osud zaplete vše tak, jak nikdo nepředpokládá.
Vždy si vzpomenu na WWW a jeho historku s ledovkou, jak jel do práce z kopce na ledovce s jakousi funkcionarkou…. Dej mu Pan Bůh U Kance skvělou společnost…
KAŠTÁNKU, MÁM VŠECHNA WéWWÉČKOVA VYPRÁVĚNÍ TAK, JAK JE SHROMÁŽDILA vyzobala z diskuzí šikovná zvířetnice Hana , stažená a vytisknutá. Hned jsem šla,vytáhla je z knihovny, zas jsem si početla a mám hubu kolem celý hlavy. Můj Jiří se přišel podívat, cože mi je tolik k smíchu. Předčítala jsem mu ty kousky nahlas a váleli jsme se tu smíchy oba.Byly to překrásný a veselý doby, když se denně do noci plšákovalo, plšišákovalo, plšilo, plšišilo neb plchovalo.Dnes je hospoda u Kance přecpaná a jen to tam hučí smíchem a vapráví se a vypráví.Škoda převeliká, že nám pozůstalým zvířetníkům a plšišákům zbývají už jen ty krásné a veselé vzpomínky
hani, nechceš mi upéct krůtu? Prosím 🙂 Já jsme tenhle týden pekla darovaná bažantí stehna- sice to byla lahůdka, ale kdyby to upekl někdo jinej, třeba by mi to chutnalo ještě víc 🙂
Jedeme za krutou. 🙂
Hanko, doufám, že luštím správně jako za krůtou 🙂 a ne za nějakou krutou osobou (chuckle)
NO, JASNĚ, HANI. DOUFÁM, ŽE JSI POŘÍDILA PĚKNOU KRŮTIČKU NA DÍKŮVZDÁNÍ.JAK JI BUDEŠ PÉCT? KDYSI JSI DO NĚJAKÉ DISKUZE DÁVALA MOC ZAJÍMAVÉ NÁDIVKY DO DRŮBEŽE. SBÍHAJÍ SE MI SLINY, JEN NA TO POMYSLÍM.MÁVÁM A PŘEJU KRÁSNÝ SVÁTEK.
Zima pod horami mne vyučila. první zimu v nyní mé vesničce jsme na Štědrý den zapadly sněhem a ne a ne nás vyhrabat, jak říká Inka , silnička 50.třídy. Došel nám chleba, nevěděli jsme, že tady musí být v zimě zásoba v mražáku, mno nic, dobří lidé pomohli. Každý den jsme zašli podívat na obě strany vísky s několikametrovými závějemi, fakt pěkné. Mezi moji vískou B. a vedlejší vískou V. je cesta označena, že se v zimě neudržuje, sem tam ji protáhnou zemědělci neb mají nahoře stohy slámy, každý rok varuji všechny ať tou cestou nejezdí, v půlce cesty totiž nastává“sklenice“ a nejde to tam ani zpátky, nedají si říct, pak mi vždy volali ať jim seženu traktor na odtah, někdy tam zmrzali pěkně dlouho. Toho tučňáka mám nacvičeného ale i tak někdy jeden zapomene a už jede, záda bývají pak pěkně malovaná. Ladovská zima, tu mám moc ráda. (chuckle)
OT. Prosím Vás neviete, čo je so stránkou hyena.cz? To ju Aston zrušil?
P.T. čtenářstvo je žádáno o strpení do 1. prosince, poté se vrátím z cest a budu
v hyenním vytí pokračovat. Aston
Déšť na zmrzlou zem! Lahůdka! Já už mám křest za sebou. Cestou do práce musím sejít rozdělené schody. První část, ta kratší, úplně suchá. Prima – druhá se leskla. No co, chytím se zábradlí a slezu to. Byla jsem dole dřív, než jsem stačila zaklejt. Dámy, čtrnáct schodových hran (ne osm, jak jsem původně myslela) jsem předrncala našikmo po zadku a zádech. To nešlo prostě zastavit! Dát mi někdo ten den přátelské klepnutí po zadku, prala bych se.
Asi za hodinu volá manžel, prosím tě, kontaktuj doktora, nastačím dorazit včas. Přede mnou se rozplétají auta, jsem trochu škrábnutý, nemohu z místa. Pes se také zapojil a úslužně sebou hned ráno prásknul. Snad jenom kocour vyvázl bez úhony.
Norové umějí v zimě jezdit, ale tohle se zvládnout nedá. Avšak ten den jsem si na parkovišti mohla vybrat místo, většina aut se někde vymotávala ze skrumáží. Už je to pryč, ale přijde to zase. Sníh mi nevadí, ale tohle je děs běs!
Šiš, Jano, to je ale ráno! Doufám, že jsi více méně celá, tohle je hezká scénka pro kaskadéry, ale jinak se bez ní člověk rád obejde. A taky doufám, že „trochu škrábnutý“ je opravdu jen trochu (h)
Jo, dobrý! Ty jsi taky jednou, v tvých norských začátcích, sjela blízko domu někam, kam jsi neměla namířeno, pokud si vzpomínám.
Tak fakt je ten, že třeba naše parkoviště v práci je naprosto zabijácké. Pod ním je totiž ještě jedno patro a tak se na něm dělá dokonalá ledovka velmi často. Takže člověk bezpečně dojede až na místo (solí tu dobře), ale jak vyleze z auta, tak se sklouzne jak v kresleném filmu, sotva stačí z auta vystoupit.
Sjela jsem po nohách, zadku, i s autem. Marek jednou jel „po bundě“ od nás z kopečka až dolů k autobusové zastávce, protože jinak to to ráno nešlo 😛 Jo, naklouzali jsme se až až abych dobře věděla, o čem tehle článek je 🙂
ACH, DEDE, MARKOVO KLOUZÁNÍ MI PŘOPOMNĚLO VLASTNÍ ZÁŽITEK, ALE Z LYŽOVÁNÍ V KRUŠNÝCH HORÁCH. KDO JE TROŠKU ZNÁ, VÍ, KDE JE BOUŘŇÁK.NA BOUŘŇÁKU JSOU HNED SJEZDOVKY RŮZNÝCH OBTÍŽNOSTÍ. tÉ ŠIROKÉ JSME VŽDY ŘÍKALI SLALOMÁK A BYLA HODNĚ DLOUHÁ A DOCELA PRI UDKÁ, I KDYŽ BYLA A JE SNAD I NYNÍ PROTNUTA SI 2 CESTAMI. NO, PODAŘILO SE MI ZA DOBY, KDY JEŠTĚ O NĚJAKÉM UPRAVENÍ MULD NA SVAHU ROLBOU MOHLI LYŽAŘI JEN SNÍT . MĚLA JSEM TEHDY DOMA ŠITÝ LYŽAŘSKÝ KOMPLET. ŠUSŤÁK NA NĚM BYL SICE FAKT SKORO NEPROMOKNUTELNÝ, ALE TAKY STRAŠLIVĚ HLADKÝ A NESKUTEČNĚ KLOUZAVÝ. STALO SE, ŽE JSEM SEBOU SEKLA NA ZAČÁTKU SLALOMÁKU. PADLA JSEM TAK ŠIKOVNĚ, ŽE SE HŮLKY DOSTALY PODE MNE, VÁZÁNÍ VYMARKROVALO ALE LYŽE VISELY JEN NA BEZPEČNOSTNÍCH ŘEMÍNKÁCH A HLAVA SMĚŘOVALA PO SVAHU DOLŮ. NO, JELA JSEM PO ZÁDECH JAK NAMYDLENÝ BLESK A KAMARÁDI SE TEHDY VELICE BAVILI TOU ŠOU, NEŽLI JIM DOŠLO, ŽE NENMOHU NIJAK SVOU JÍZDU ZASTAVIT. A VĚŘTE, ŽE TA JÍZDA PŘES MULDY PO ZÁDECH A HLAVOU NAPŘED NEBYLA VŮBEC PŘIJEMNÁ, ANI BEZPEČNÁ.TEPRVE AŽ JEDNOHO NEZNÁMÉHO MLADÍKA NAPADLO, ŽE PATRNĚ TU KRKOLOMNOU JÍZDU NEPODNIKÁM SCHVÁLNĚ, ZASTAVIL MNE, ALE AŽ SKORO V PŮLCE SVAHU.ALE KAMARÁDI SE ŘEHNILI JEŠTĚ I POTOM, CO JSEM NJIM NOTNĚ VYNADALA. MÁ JÍZDA MUSELA VYPADAT FAKT VELMI KOMICKY
HM, ŘEKLA BYCH, ŽES MĚLA VELKOU KLIKU, ŽE SES NEZABILA. TO FAKT NEBYLA ŽÁDNÁ SRANDA.
JO, ALE PRO PŘIHLÍŽEJÍCÍ CHECHTAJÍCÍ SE BANDU KAMARÁDŮ TO BYL FAKT GAG Z GROTESKY, KTERÝ BY JNDE ASI NEVIDĚLI. PO TÉ ZLEDOVATĚLÉ SJEZDOVCE MI DRNCALA MI HLAVA , OBČAS JSEM I JEDNU CHYTLA LYŽÍ.JÁ SE FAKT NESMÁLA, ALE ŘVALA JSEM, ABY MNE TI PITOMCI ZASTAVILI, NE SE JEN ŘEHNILI.
Tak ten zpusob chuze po ledovici, jak popisuje Ania, jsem se snazila memu statnemu jizanskemu junakovi vysvetlit a predvest, kdyz byl se mnou prvne v Ceskoslovensku. Nezabiral. Sli jsme horskou silnickou u nas na chate a sli jsme do kopce. Junak se kochal ale zaroven ledabyle kracel. Rikam si, ze sebou nutne musi trisknout a pripominam, jak je to s tou chuzi. A osopil se na mne – ze ho ucim jak CHODIT! Musel to by prst bozi, ktery ho vzapeti nato smetl ze silnicky do prikopu, kde si dost narazil kostrc a koleno.
Hani a vydržela jsi se nesmát ? (chuckle)
Jo,do te doby, nez jsem se k te scence otocila zady. (chuckle)
Já bych se asi neudržela,já bych se řezala hned…a hlasitě… (chuckle)
Hano, poslouchám jedno bezva CD, které jsem od Tebe dostala a culím se od ucha k uchu, vždy mi spraví náladu a tak příhoda Chetta v příkopě to jen dovršila. Díky!! (inlove)
🙂
Zírám. Ten téměř vědecký návod, jak chodit po ledu, mě doslova uchvátil. Někdy si cestou na autobus zkusím opakovat: „Jsem tučňák. Jsem tučňák.“ (chuckle) I když cesta na autobus vede z poměrně prudkého kopce dolů, takže to možná úplně nevyjde. S těmi ponožkami přes boty jsem to slyšela (a viděla) poprvé včera. Paní tvrdila, že to zaručeně funguje. Taky se to chystám vyzkoušet, třeba to stihnu ještě než přijde obleva 😉
co budeš říkat,až budeš ležet na zemi??
😀 třeba to dopadne takhle: https://www.youtube.com/watch?v=CkMzHGA8GgM
A budeš mít taky tak hezky zdvihnutej ocásek? (wasntme)
Musím se přiznat, že poslední roky se nekloužu ráda. Co jsem v nedaleké minulosti dva roky kulhala s bolavým kotníkem, tak jsem nějak zratila tu správnou jistotu a balanc.
Takže jsem moc ráda, že ta u nás ta norská doba ledová není. Ano, i u nás umí být zatraceně kluzko, ale nevydrží to tak dlouho. Tam dokáže i v lese led pokrýt cesty (v tomto období a často i na jaře) i na týdny, protože na to buď musí pořádně nasněžit nebo to musí roztát, což jde s tou studenou skalnatou zemí pomalu – musí na to být dost teplo. Brr.
Sama nesmeky používám (letos jsem naštěstí ještě nemusela:)), protože s minimálně jedním psem uvázaným u pasu to za kluzka bez pomoci prostě neubrzdím (chuckle)
Ve městě se pak v případě ledu taky plížím poloklouzáním.
Sharko, ten termín je! (Já ho znám ještě v horší podobě:))
Jo a loni jsem moc ocenila, že to naše pískovcové dláždění vůbec neklouže, ani za ledu. Tím, že jsou kostky uloženy v takovém superjemném štěrku, je vždy dost drsných ploch na to, aby se člověk udržel na nohách – což se o vymývané dlažbě, byť v somě má kamínky, říct nedá 🙂
No, nesmeky nemám, ale asi si je budu muset pořídit, neb Majda tvrdě vyžaduje dvakrát denně a pokud jednou nemohu, trestá celou rodinu.
Autem po ledě nejezdím, tedy pokud je ledovka ve chvíli, kdy bych měla vyjet. Vzhledem k tomu, že vlastním úžasného MLP, jsem za takových situací do práce dovážena jako medvěd. A nemyslete si, že u nás ve Středních Čechách to nehrozí… Na horách jsou na to všichni připraveni, u nás je centimetr sněhu či ledovka a začíná opravdu BIG problém. Navíc síť silniček třetí až padesáté ( podle toho jak vypadají ) třídy, které využívám na cestu do práce, se prostě udržují až…
Inko, silničky třetí až padesáté třídy! (rofl) Jak já vím, o čem mluvíš!
Fakt je ten, že když do Norska přijde doba ledová, tak to je něco naprosto neuvěřitelného. Dokonce i lesní podrost zamrzne tak, že se při procházce lesem (!) člověk klouže po čistém ledu.
Keď je fakt ľad tak zvyknem chodiť takým tým nízkym polobehom – polokrokom, moc nedvíhajúc nohy a s miernym pokĺzavaním sa ako píše Marička. Ale som všetko len nie pohybovo šikovná, tak samozrejme občas padám … Naše posledné Vianoce s mamou boli takéto, presne na Štedrý deň 2013 sa urobila takáto cukrová poleva na všetkom. Kĺzala som sa so spoteným čelom k našim, koláče a darčeky v taškách a batohoch, zatínala zuby a hovorila si že v žiadnom prípade nesmiem spadnúť … achjo… Ja chcem jar, a to tá zima ešte ani nezačala.
dej pokoj s jarem, sotva mi skončila alergická rýma, nelítá žádnej pyl, dobře se mi dejchá a je mi fajn, tak ty chceš jaro… (punch)
Sorry, ale keď ja už tie zimy akosi nemôžem vystáť 🙂 najradšej by som tých 5 mesiacov tmy a zimy prespala ako plch.
tak stejně bych já proplšila léto 😀
…a inak, práve sme s kolegyňou zistili, že nesmeky sú u nás od pondelka v lidli, s ostňami vpredu aj vzadu, tak asi na ne v pondelok ráno nabehnem, lebo na výšľapoch s Jackie už mi párkrát hrozilo rozbitie si h…úst v letku tvárou napred.
Eh, já se musím přiznat, že jsem si těch pár dní se sněhem a mrazem zatím děsně užila – miluju, když přijde po plískanicích mráz. přijde mi takový svěží a očistný, těžko to vysvětlit (blush)
Jenže já prostě mám ráda zimu! Ale pořádnou. Bahno a teploty od nuly do pěti stupňů jsou otravné 😛
Hihi Sharko, hibernovaly bychom přes léto, v zimě jsem jako rybička!
A pořádnou zimu s mrazem taky miluju. Když už je mi fakt zima na šálu, tak už zima je pořádná a všichni chodí obalení tím, co doma najdou. Čepici na hlavě bytostně nesnáším, takže ta nehrozí, ba ani rukavice ne (obojí jsem měla oblečeno naposledy v někdejším SSSR, když jsem tam služebně trávila dost času a někdy ty mrazy dosahovaly až k -30°), vysoké kozačky jsem neměla asi 40 let, nosím polobotky a v nich kotníčkové ponožky….
Jó můj balanc DEDE už není co býval. Jednu zimu jsem dokonce soutěžila o “ vozembouch roku „.
Po operaci kolen chodím opatrně. A kamarádka ,co se vdala do Norska mi přivezla ty nesmeky. Když je kluzko, tak je nosím.
Jde jak naprcanej kačer(pardon).. se u nás říká, v Norsku mají tučńáka, ale vyjde to na stejno a asi to fakt funguje..
Koukat na tuhle ledovou polevu z okna by mi nevadilo,ale chodit v ní? To néééééé!
https://www.youtube.com/embed/xKy2lLNQYrI?rel=0
Sharko, to je dost šílené video! Ale moc dobře udělané – s tou hudbou (chuckle)
od počítače se na něj moc pěkně kouká,co? (chuckle)
No, ten tančící autobus… to bych fakt nechtěla vidět zbízka!
Co vidět zblízka ale SEDĚT v něm!
Lído, radši v něm sedět než být na chodníku vedle něj – to by člověk taky mohl být na placku, uvnitř šlo jen o modřiny 🙂
U nás se říká, že „chodí jak podesranej Sachs“ – pardón 😀 .
(rofl)
To je zajímavý, já znám podesranýho Fréda 😀
Nejspíš to byl Sachs….
(rofl)
Tady se tomu říká „black ice“ a znám to ze „studených US států“ v nichž jsme žili. A je to fakt děs. Je to už pár let, co jsme viděli norský film (jméno už si nepamatuji), kde hl. hrdina vyšel z nějakého baru, kde strávil (ukrytý)celou noc. Když ráno, ač střízlivý, vyšel ven, stačil akorát doklouznout k nejbližšímu kandelábru, protože přes noc chodníky pokryla „norská ledovka“:) A dělo se přesně to, o čem Anio píšeš, kolem lidé jdoucí do práce „sjíždět chodník sedíce na bundě“. Ve filmu to byly ty budny, ale i pánové-businessmeni s aktovkami v jedné ruce nad na hlavou,druhou kynuli na pozdrav našemu hrdinovi omotanému kolem lampy:) A jeli jeden za druhý, úplně v pohodě:) My to brali jako vtipnou grotesku, smáli jsme se tomu…no a teď čtu, že to bylo přímo „ze života“ 🙂
Když moje maminka byla nucena jít ven a hrozilo náledí, tak prý se schválně poklouzávala. Říkala, že jí bylo jedno, co si o „bláznivé ženské“ myslí kolemjdoucí, hlavně, že ona tím udržela rovnováhu lépe, než kdyby jen normálně, opatrně šla. Ale to asi bylo jen běžné náledí, na tomhle „černém ledě“ se opravdu normálně chodit nedá. Stejně nebezpečné bývaly pro auta „ledové jazyky“ na silnicích, které číhaly hlavně ve stinných místech, nebo zatáčkách.
Američani slaví Thanksgiving Day. My už tradičně „slavíme“ procházkou po pláži na Floridě, tak se těšíme. Má být slunno, jasno a kolem +22.