Ležím v temné ložnici a snažím se neusnout. Najednou slyším, jak se dveře potichu otvírají, tmu prosvětlí paprsek opatrného světla, a ozve se zašeptání: „Už můžeš jít?“
No, zase to zkusím. Pomaloučku se sunu z postele, snažím se neupozornit chlapečkova nastavená tykadla. Najednou ručka zašátrá a tam, kde měla být babička, je prázdno. Tmou se ozve hlasité zakvílení. Kdepak, ten ještě na ošklivý sen nezapomněl! Vracím se do postele, kde se ke mě okamžitě přimkne spánkem rozehřáté tělíčko mého vnuka. Dveře se zase rezignovaně zavírají.
Kouzlo bezpečného dotyku. Vzpomínám na nespočet nocí, které v naší posteli strávily naše děti. Jako kojeňátka měla košík, později postýlku vždy hned vedle mojí postele, ale vedle prostě někdy nestačí. Ach ano, znala jsem tehdejší teorii o nezdravém zlozvyku brát děti do postele, ale někdy se teorie s praxí potkává jen těžko.
Starší syn míval zhruba od dvou let často noční můry. Někdy stačilo, když jsem k němu přiběhla a utěšila ho, často ale bylo třeba bubáky zahnat v přívětivém teple a plné obsazenosti rodičovské postele. Později se naučil přijít ze svého pokojíčku k nám, aniž by se doopravdy probudil.
Potom se ale narodil jeho bráška, a postel přestala stačit. Protože v té době už bylo v rodině i štěně, napadla mě geniální myšlenka. Ukládala jsem mládenečka ke spaní, přišoupla k němu psa a pravila: „Nebude se ti zdát nic špatného, protože je tu Max, ten je hlídací a zlý sen k tobě nepustí!“ Dítě spokojeně usnulo, pes opustil jeho postel jen chvíli potom. Stačily čtyři večery, aby se vyřešil letitý problém a naše postel se plně zaplnila až ráno:))
Přemýšlela jsem o tom, že někdy ani láskyplný dotyk rodiče nestačí a pomoc se může najít na překvapivých místech. K zahnání nočních můr se prostě mnohem lépe kvalifikuje oddaný tvor vybavený sadou pořádných zubisek!
Dnes bych navrhla jako téma – děti v rodičovské posteli! Kdy ano, kdy ne, do jakého věku, kde mít dětskou postýlku hned po narození, kdy stěhovat děti do jejich pokoje (pokud takový máme)? Přivítám i různé historky… pro někoho to budou vzpomínky, pro jiného třeba inspirace pro řešení jeho vlastní přeplněné rodičovské postele:))
Moje děti se v noci v rodičovské posteli vyskytovaly jen po dobu nočního kojení. Usínaly kolem desáté ve své postýlce, ve dvě jsem si je přestěhovala do postele a kolem osmé-deváté jsme vstávali s úsměvem na tváři 🙂 Později, když už jsem nekojila, ale přesto ještě bylo jedno noční krmení, jsem měla pod polštářem připravenou lahev s teplým mlékem, kterou jsem v polospánku prostrčila šprušlemi dětské postýlky.
Moje tchyně, pediatrička, se na náš denní – nebo spíš noční – režim původně moc netvářila. Kdo to kdy slyšel, aby kojenec chodil spát v deset večer? Ale je to rozumná osoba, děti prospívaly, rodičům to vyhovovalo, tak proč ne?
Tak Patrick chodí běžně spát o půl deváté a usíná kolem čtvrt na deset a vyhovuje mu to. A jinak spí s námi na velké posteli, jinde spát nechce. Nám to nevadí, ale musí se to trochu tajit před úřady, protože se tady na to velmi, velmi nelibě koukají (na obojí – dítě má jít spát v Norsku v sedm a má spát ve vlastní posteli, takový je „dobrovolně povinný“ standard).
A nemáš strach, že to Patrick jednou bude vyprávět někde ve školce? Je mi docela líto, že zase nastává doba, kdy se opět musí něco tajit a časem vysvětlovat dítěti, že to, co se doma povídá a děje, v žádném případě nesmí vyprávět někde mimo domov a učitelkám už vůbec ne.
Mám, kdo by neměl… Naštěstí jeho školka je rozumná a učitelky, které tam jsou, jsou hodně rozumné, na což se ale u škol spoléhat nedá. Školy jsou v Norsku v tomhle ohledu daleko méně flexibilní a víc „samy pro sebe“, neberou moc ohledy na dítě jako individualitu. Dokud je v téhle školce, tak je to OK, ale nesmí se o tom dozvědět například zdravotní sestra, kam pravidelně chodíme na prohlídky.
To zatajování je stejně smutné…
A jednho dne budeš muset Patrickovi říci, že toto a toto nesmí ve škole vyprávět, protože by se stalo to a to. Jak za komunistů.
To mi tedy přijde bohužel ještě mnohem horší, než za komunistů. Soudruhy zajímala politika, to jo, ale pokud bylo dítě v pořádku, tak neřešili, v kolik hodin chodí spát a v jaké posteli spí. Asi bych si dost rozmýšlela, jestli bych v takové zemi chtěla žít. I když, těžko říct. V poslední době se mi v té naší Evropě celé nějak přestává líbit.
Samozřejmě si nepamatuji, jak to bylo prvních pár měsíců mého života. Mé nejzazší vzpomínky se váží ke klasické dětské dřevěné postýlce se spouštěcím zábradlím. Bydleli jsme tenkrát v jednopokojovém bytě, takže vlastní pokojíček jsem pochopitelně neměla. Ten jeden pokoj byl zároveň ložnicí, dětským pokojem, obývákem, jídelnou, pracovnou. Žádné noční můry mě nikdy netrápily a spala jsem dobře, tak jsem byla ve své postýlce spokojená a k rodičům do postele jsem chodila jen v neděli ráno, kdy jedině si naši mohli přispat (tenkrát se ještě dělalo i v sobotu). Jinak jsme šest dní v týdnu vstávali tak brzy, že jsem se spíš měla problém ráno probudit. Maminka mě cestou do práce vozila do školky. Když už mi byla dřevěná postýlka malá, dostala jsem podobnou, ale z kovových trubek a větší, taky měla jednu stranu spouštěcí, ta byla vypletená provázkem. Vlastní pokojíček jsem dostala až když mi bylo šest let a přestěhovali jsme se do většího bytu. Dostala jsem dospěláckou válendu a byla jsem děsně spokojená, měla jsem tam velikou bílou plyšovou kočku zelenoočku (tady se asi rodila moje láska ke kočkám 😀 ) a nějaké panenky, k našim do postele jsem ani moc nechodila. Když tak jen zase v neděli ráno, k jejich velké radosti, abych je vyburcovala, aby už vstávali. Nijak jsem ale nestrádala. Večer před spaním mi rodiče hodně četli pohádky i všelijaké jiné dětské knížky, hodně si se mnou hráli.
Ještě k těm peřinám, co už tady bylo zmíněno. Celý život, ať už jsem byla v posteli sama nebo s někým, jsem vždycky trvala na vlastní dece nebo peřině. Pod společnou se absolutně nevyspím.
Že bych jako malá v noci vstávala a přesouvala se k rodičům, na to se nepamatuji, zato si dobře vzpomínám, jak jsme společně se sestrou pořádaly nedělní nájezdy do rodičovské postele – obvykle s hurónským řevem.
Na noční děsy trpěl starší syn, ale nikdy se u toho pořádně neprobral, takže jsem vstávala a chodila ho chlácholit k němu do pokoje, dokud se neuklidnil a neusnul. Nočním cestovatelem byl mladší syn, docela vytrvalým. Sice bylo příjemné mít u sebe spícího chlapečka, ale na druhou stranu jsme někdy bojovali o společnou peřinu, dokud jsem se nezvedla a nepřinesla tu jeho. Nedávno jsme tyhle noční cesty dětí rozebíraly se snachou a ona si poradila úplně dokonale – prostě holkám řekla, ať si peřinu donesou s sebou, když budou chtít přijít do rodičovské postele. A funguje to! Jak prosté!
Myslím, že si to hlavně každý musí zařídit podle sebe a svého dítěte.
Já jsem prý k rodičům moc nechodila, na rozdíl od mladší ségry. Naše dcerka k nám taky moc nechodí. Když už, tak přijde ráno, vleze si mezi nás, ale udělá si kolem sebe svůj prostor 🙂 Jako mimino jsem ji do postele brala, když jsem k její postýlce vstala tak desetkrát za hodinu. Když ji zlobily zuby nebo něco jiného. Před druhými narozeninami si s tatínkem smontovala svoji novou postel ve svém pokojíku a s hrdostí se tam přestěhovala 😉 Jsem zvědavá, kdy se tam za ní přesune bráška, nechám to tak trochu na něm. Až k němu přestanu vstávat každou chvíli, zkusíme to. Ono nejen každá rodina, ale i každé jednotlivé dítě na to má jiný názor. 🙂
Zda jsme jako vyslověně malí lezli rodičům do posletle si nepamatuji, asi ano, pochybuji, že bychom měli zakázané. Ale dodnes mám moc krásné vzpomínky na pozdější „sdílení postele“ – na Silvestra 🙂 ! V bytě, kde jsem s bratrem vyrostli měli naši rozkládací gauč v obýváku, my děti vlastní postele v druhém velkém pokoji. Obývací pokoj byl veliký, takže gauč zůstával více rozložený, než složený. Neměli jsem televizi, jen velké radio na stolku vedle toho gauče. Silvestrovské večery jsme trávili společně doma (byly snad jen dvě, tři vyjímky). A vždy jsme se všichni těšili na hlavní večerní program v radiu. Už než začal, převlékli jsme se do pyžam a vlezli si do té velikánské postele, která rozložením gauče vznikla. Krásně jsme se tam poskládali, naši jedním směrem, hlavy u zdi, já a bratr opačně, v jejich nohách, hlavy v polštářích, opřených o židle u stolu, který stál před gaučem. Nijak jsme se v posteli netlačili, místo dost pro všechny. A společně, zachumlaní v peřinách jsme poslouchali pořad, společně se chechtali scénkám, společně zpívali písničky v hudebních vložkách. Poslouchali jsme celý večer v posteli od těch osmi až do půlnoci. Když nastala, vylezli jsme a připili si na Nový Rok. Pak jsme s bratrem odešli zase do našeho pokoje.
Moje neter v Olomouci nosi svou dcerenku v satku. A nekdy ji nosi i tatinek. A protoze neter koji, tak s Barunkou spi, a kdyz se mala v noci probudi, tak si cucne a zas je klid a vsichni se vyspi. Ted uz je male 8 mesicu, tak na delsi cestu ji uz nosi v takovem ruksacku, co se nasadi dopredu. Fakt je, ze Barunka je naprosto slunickove dite. Mozna ta stala fyzicka blizkost je opravdu blahodarna.
Nase dvojcata spala nejdriv ve „velke“ postylce u nas v loznici asi do 9 mesicu (dokud se tam oba vlezli), pak se presunuli do svych postylek v pokojicku. A jakmile umeli prelezt zabradli, sup za nama do postele. Ted maji patrove postele, ktere miluji a za nama chodi hlavne o vikendu rano. A jediny, kdo muze spat kdekoli je Felix – u nas, na nas, u deti… (cat) 😀
Nepamatuji si, že bych kdy byla u rodičů v posteli.Maminka mi přišla dát dobrou noc a většinou tetička došla s pohádkou nebo hadrovou panenkou, které jsem říkala malá čarodějnice a povídala mi její příběhy.Postel jsem později měla plnou plyšových medvídků a vedle nich jsem se tlačila na malém kousku postele. Asi se to dědí neb syn to dělal taktéž a vnučka jakbysmet.
Synátorovi bosé nožky pleskající po parketách pamatuji do dnes, vždy někdo u nás nadzvedl peřinu a přiklapl.Nikdy jsme neodmítli. :-)Psí hlídače, plašiče špatných snů jsme měli všichni. Přeji všem teplé a útulné pelíšky. (h)
Myslím, že my jsme k rodičům lezli velmi výjimečně.
Otázka bezdětné: Jak to pak děláte s partnerským životem? Před psy se prostě v ložnici zavřeme, ale co s dítětem v posteli? Ještě tak to mimino vedle v postýlce, ale představa sexu, při kterém vedle mne spí třeba pětileté dítko…
No to si myslím, že nejde.
Mě to připadá žinantní i před kocourem.
copak,když jenom koukají..ale když do Vás strkají,že chtějí hladit nebo potřebujou nutně jídlo… (myslím kočky, ne děti) a když naštvaná kočka skočí partnerovi na záda,protože má pocit,že mi ubližuje… ono když se na to vzpomíná,tak se jeden i zasměje, ale když se ho to týká,tak moc pochopení pro zviřátka teda nemá…
Eh, taky vyhazujume psy ven 🙂
Nooo, oni tam nebyli celou noc- usnuli ve své posteli a do té naší je přivedl teprve škaredý sen. A to člověk pak už vymaká, kdy to asi bude 🙂
Ono v jisté fázi rodičovského života je i ten sex luxus (rofl) . A to ani nemusí dítko spát s matičkou a tatíčkem v jenom loži …
Připojuju se k Yze i Matyldě (rofl)
Já se vždycky primárně snažila, aby děti spaly ve svém… jenže pak přišly zlé sny, nemoci, nebo prostě nějak ubolená dušička a dítě stejně skončilo v rodičovské posteli. O hladu nemluvňat a stálém kojení, kdy pobyt v jedné posteli znamenal šanci aspoň na nějaký spánek, nemluvím – to je časově omezené.
Bosé nožky pleskající v noci chodbou směrem k rodičovské posteli přetrvají déle 🙂
Dětskou postýlku jsem měla v ložnici rodičů. Stála v rohu místnosti a rodičovské postele byly u sebe. Byla jsem jedináček a táta přijížděl jen na víkendy a prázdiny. Často jsem spávala v jeho posteli. Když byli oba pohromadě přidali mi stočenou deku mezi jejich matrace, abych se nepropadala.Sdílet teplo je moc příjemné.
Vlastní děti měly postýlky vedle sebe. Já v dětském pokoji pohovku, abych byla poblíž, neboť naše ložnice má spací patro. Sbíhat potmě po schůdcích bylo nemyslitelné. Naše ložnice sousedí s garsonkou, kde bydlí starší pán, a tak jsme o umístění dětských postýlek do ložnice ani neuvažovali.
Jednu dobu jsem měla postýlky kolem pohovky. Ivu za hlavou a Jana podél, abych na ně kdykoli dosáhla.
Od tří let spí v dospělých postelích.
Tulit se nechodí, ale budí mě nad ránem, když si potřebují dojít na záchod.
Dvojčata mají vedle plno práce pro rodiče i svoje nesporné výhody – ve dvojici se to prostě líp táhne, zjevně i v noci (inlove)
A s tou stočenou dekou… taky se pamatuju, že naši něco podobného dělali. Protože i já jako malá občas do jejich postele utíkala 🙂
Děti nám do postele lezly. Obě. Ze začátku jsem se jako uvědomělá matka (a těhotná matka, které nedělalo okopávání od vedle spícího dítka dobře) snažila vždycky odvést Kačku do postýlky do dětského pokoje, ale pak začala zřejmě ze stresu zadrhávat a odbourat to byla taková fuška, že to radši děcko v posteli…
Matyldo, naprosto chápu, proč jste nakonec Kačku nechali… výchova nemůže probíhat podle jednoho mustru, když je každé dítě jiné (inlove)
V kojeneckém ústavu jsem žádnou postel s maminkou neměla, ale protože po mém problematickém narození maminka absolvovala 3 operace, tak jsem tam nuceně skončila než jsme odjely na 7 let do Krkonoš. Tam byla postel jen jedna, takže na té jsme spaly s maminkou a o občasných víkendech s tatínkem. Pak byl dokončen pokoj nahoře na půdě a tam už jsem měla svojí vlastní postel. V pražském bytě, který byl zoufale maličký, jsme měly s maminkou rozkládací gauč. Já spala u zdi, maminka vedle. Bylo to šílené, zvláště když jsem dospěla a občas přišla domů pozdě z nějaké akce. Přelézat lehce spícího člověka bylo nepříjemné pro obě strany a když jsem měla něco upito třeba po návratu z plesu tak chudák máti – funěla jsem jí ty výpary rovnou do obličeje.
ahoj Karol musím s Tebou mluvit, nějak se to nedaří přes telefon, zavolej mi Iris
Nevím kam mám volat???
no Ireně do Perníkovic…
Tedy Karolíno, tys to fakt neměla v životě jednoduché (h) a chudák maminka, ta si taky užila s těmi operacemi.
A pokojíček na půdě jsme mívali s bráchou na chalupě 🙂
No, pamatuji se, že ve starém bytě jsem měla postýlku u našich poměrně dlouho, protože děcák jsem měla udělaný z pokoje pro služku až za kuchyní a mezi kuchyní a obývákem se táhla asi 10m šerá chodba.
Naše děti k nám prostě lezly. Kuba, který se dokázal 16x v noci probudit až tak moc ne, ale Kačenka, která se mezi půlnocí a třetí hodinou ranní na dvě hodiny probrala docela živa, tak ta ano. Jeden z nás s ní byl vzhůru, oba jsme se okolo ní nějak obmotali a když bdící už nemohl, kopl do spícího a role si vyměnili. Když byla větší, chodila k nám běžně a vždycky ke mě. protože Bimbo chrápe dost hlasitě na to, aby poznala, na které straně postele zrovna spí táta a kde máma. Ráno ( u našich dětí někdy slabě po půl páté ) se potom do naší postele stěhovala s různými hračkami, popřípadě zvířaty
KLECHKOVÉ 😀
Inko, musím se smát při tvém líčení rodičovských rán (inlove)
U nás to bylo podobné, jen místo zvířet tam byl jen jeden pejsek 😛
Přiznám se, že když byl Marek asi tří nebo čtyřletý a začali jsme mít v telce Cartoon Networks (či jak se to tehdy jmenovalo), ztrácela jsem za sobotních a nedělních rán takový ten rodičovský „drajv“ a nechávala kluky, ať se koukají. Jak sladce se pak spalo třeba až do sedmi! (chuckle)
Ahoj. Víš Dede, jakého já měl hlídače? Gryfa! Ovíjel a hřál mě svými křídly, z vnitřní strany byla měkká a hřejivá, z vnější pak tvrdší molybdenové oceli. Pochopitelně byl imaginární, ale já jsem to tak nebral. Zkus si něco, noční můro, když hlídá taková obluda! 🙂
Alasdaire, pro tohle mám plné pochopení – taky jsem mívala „vymyšlené“ zvířecí přátele. Byli lepší než plyšáci, protože byli akční a byli se mnou pořád. 🙂 Jen když jsem si na ulici vedle koně za uzdu, tak mě rodiče napomínali – ono to vypadalo divně, když malá holčička chodila s polozdvihnutou rukou sevřenou v pěst. Ne každý pochopil, že přece držím otěže! (rofl)
Jo Dítě v posteli! to je téma!
Terka mi dodnes vyčítá, že ona s náma nikdy spát nesměla (A zato kocour a psi jo!). Jenže já to ze začátku i zkusila – když byla novorozeneček. Ale nešlo to – miminko leželo v posteli v peřince a já byla u něho našponovaná jako drátěná konstrukce (ještě i ruku kolem peřinky, aby náhodou se něco nestalo) a strachy ani nedýchala – abych ho náhodou nezalehla, nevystrčila z postele, neudusila … za půl hodinu jsem byla zničená jak Pompeje.
Na druhou stranu jsem ji ale vždycky poctivě uspávala snad do čtyř let a „kakajíčko“ nad ránem vařila do sedmi (rofl) . Svůj pokojíček dostala cca ve třech letech, do té doby spala s náma v ložnici. A kdo zná paneláky, tak ví, že to bylo takřka na dosah. On i ten samostatný pokojíček byl na dosah.
Ale znám i případy, kdy chlapeček běžně zaháněl noční můru v rodičovské posteli – ovšem ještě ve čtrnácti letech (chuckle) …
Zničená jak Pompeje (rofl)
Ygo, tyhle pocity jsem měla zpočátku taky. Ale Andy byl jako novorozeně tak strašný nespavec a hladovec, že se nakonec společné spaní (cha, co spaní, zdřímnutí!:)) ukázalo jako jediná cesta k mému přežití, takže jsem si prostě zvykla (blush)
Ovšem čtrnáctileté miminko v rodičovské posteli… Kam pak utíkali ti rodiče? 😛
Já v podstatě měla velké štěstí, že Terezka, když už tedy konečně usnula, tak spala téměř celou noc a to i jako kojeňátko (asi měla strach, že kdyby se probudila, musela by jíst … teda pít (rofl) ).
Na druhou stranu, když nespala, tak ani neležela. Až teď ke stáru jsem se dovídám, že jsem ji vychovávala téměř jako domorodky na Bali – do roku se furt nosila (chuckle) nebo drncala v kočárku. Akorát když už tvrdě zaspala, byla odložena do postýlky.
Naše děti jsme do postele nebrali a oni ani toto nevyžadovali. Postýlku jsem měla vedle své postele, takže jsem byla nablízku. A od 2 let spali v pokojíčku. Jak jsem je měla brzy za sebou, tak tam byli spolu a nebáli se.
Mého vnuka Samíka jeho maminka uspávala ve své posteli a spal tam s ní. A bohužel doteď tam chce spát. Ani krásná postýlka ve tvaru traktoru, kterou má ve svém pokojíčku v tom nepomohla.
Ale hádejte kdo s námi v posteli spí ? Ano kočičáci. Ti jsou hájení.
Postýlka ve tvaru traktoru 🙂 Netušila jsem, že něco takového existuje. No, asi Samík mámu pořád moc potřebuje. Ono je to u dětí hodně individuální, prostě se odstěhuje později 🙂
Je to tahle
http://www.auto-postele.cz/fotky24220/fotos/_vyr_133Traktor_Red_1_e.jpg
ahoj Dede, tak jsem kvůli Tobě volala mamce, nějak jsem si nepamatovala,že bych s nimi spala nebo k nim v noci lezla do postele… nespala a nelezla. Měla jsem velkýho bručícího medvěda a malýho králíka a ti mi stačili pro pocit bezpečí… Pohádku mi vypravovala mamka nebo jsem poslouchala Hajaju..když pak byla televize,koukla jsem na večerníček a šup umejt a spát. Později umejt,lehnout,sama číst a spát… postýlku jsem měla do 3 let v ložnici..otec byl přes týden na montáži,takže jsme byly s mamkou samy doma. A od školky jsem spala ve svém pokojíčku na svém gauči a se mnou tam byli z postýlky přenesení medvěd a králík… 🙂
Medvěd a králík… (inlove)
U nás spí Patrik s plyšovým králíkem a plyšovou myší (která je větší než ten králík). A jak u nás minule byl, tak jsem ho ukládala ke spánku a povídám: vezmi si králíka a méďu… „To je myššš!“ pravilo důrazně dítko a koukalo na mě podezíravě. (rofl) Můžu já za to, že to jako myš nevypadá, jen to má ty kulatý uši? Jo, taky si svoje plyšáky hýčká 🙂
Ne, důvod je ten, že plyšový medvěd se polsky řekne miś 🙂 Patrick sice umí říct „medvěd“, ale občas to říká polsky, protože je to kratší.
tak to je krásné 😀 kouzlo nechtěného… 😀
No jo – to bude tím, že Patrick sice ví, co je medvěd, ale už neví, co je méďa …