„Ne, tam to taky nejde, Cecilka už zná všechny varianty! Ona si stopy pamatuje. A navíc umí koukat po značkách. Kdepak, musíme vymyslet něco úplně nového a vůbec neznačit,“ povzdechla si Dana, když jsme si lámaly hlavy nad tím, kde položíme další tréninkové stopy pro naše psí holky. Je to fakt těžké, když už mají načuchanou i Zvičinu!
Seděly jsme proti sobě a zkusmo nadhazovaly jednotlivé možnosti. Ano, žijeme v hezké členité krajině, jsou jí v dobré dojezdové vzdálenosti celé desítky hektarů. Jenže třeba Cecilce (bloodhound:)) je osm let, trénuje celý život a paměť má jako slon. Pěti a půlletá Berry je jen kousek za ní. Překvapit tyhle dvě něčím úplně novým není jednoduché.
Dana a Cecilka (Cecilka je bloodhound)
Je to dáno především tím, že stopa se nedá položit jen tak někde. Tak jednak musí rozumně začínat a končit, což znamená, že kladeče je nutno dostat na začátek a pak odvézt z konce tak, aby se nikde cestou nepřiblížil k projité trase a stopu neznehodnotil. Množství tras, které začínají nebo končí v našich domovech nebo poblíž nich, je logicky omezené.
Dále nechodíme jen tak někde. Na stopě se musejí nacházet problémy, které potřebujeme cvičit a to v potřebném množství a úrovni obtížnosti. Třeba louka není vždy stejná. Jiná je, když je pokoseno, když je tráva nevysoká a jiná, když je tráva vzrostlá. Jiné to je za sucha, jiné za mokra. Na svahu je to jiné ráno a jiné večer.
Dede a Berry (Berry je ovčanda:))
Potřebujeme různé povrchy (louky, pole, lesy, cesty prašné, asfaltové, dlažba apod.) a přechody mezi nimi. Zajímá nás směr větru, protože mladé psy je třeba cvičit postupně – začíná se vždy s větrem v zádech:)) No a nakonec jednou hledáme terény minimálně zašlapané jinými lidmi, jindy nás zajímá „frekvence“, neboli místo, kde chodí lidé pravidelně.
Aby toho nebylo málo, psi si pamatují. Jsou to chytří tvorové a hledají způsoby, jak si práci zjednodušit. Jestli Ari a Gerdu (bloodhound:)), kterým teprve budou tři roky, ještě dokážeme oblafnout, u Cecilky a Berry je to strašně těžké. Pamatují si trasy, umějí nacházet naše značky, a když to nejde jinak, čtou si nás. I telepaticky, čtení řeči těla nevysvětlí úplně všechno!:))
A tak jsme s Danou seděly, vymýšlely, hledaly orientační body a vypadalo to, jako když plánujeme bitvu. Jak nic neoznačit, ale přitom dokonale znát položenou stopu, aby pes musel pracovat. Jak té čubě nenapovědět ani nevhodně zaměřeným pohledem! Jednu chvilku se na mě Dana podívala a zamyšleně pravila: „Víš, když já ti mám pocit, jako když musím oblafnout sama sebe!“
A tak dnes otvírám debatu o tom, jak se někdy s někým dokážeme dohodnout i beze slov. Řeč těla? Telepatie? A je jedno, jestli je to člověk nebo pes, kočka, či třeba kůň. Popravdě, u zvířat je tento způsob komunikace mnohem běžnější, řekla bych.
Tak co, stává se vám to? Za jakých okolností a s kým?
já tedy OT – zaujalo mě, že se kladeč nesmí přiblížit k již projité trase. Ale u ztraceného člověka je to, že dostane na místo, kde již byl, naopak pravděpodobné. Takže logicky by naopak pes měl čekat, že se stopa kříží a umět tohle řešit, ne?
Jistěže funguje telepatie a vzájemné čtení myšlenek, dá-li se hovořit o myšlenkách u psů! 🙂 S nikým jiným taky netrávím tolik času jako s Denisem (a s jeho páníčkem). A tak se třeba stává, že se Denis omluvně otočí vteřinu přetím, než vystartuje pozdravit své oblíbené labradorky a než stačím zavelet Ke mně! A tak podobně.
Dede, fotka s Berry je moc hezká a ohromně ti to sluší!
Hančo „omluvně se otočí než vystřelí pozdravit své favoritky“ to nemá chybu (rofl)
A děkuju! (wave)
Když si to tak naplánujeme, pak to tak být může. Pokud to ale nechceme (a jsou fáze tréninku, kdy to není vhodné), tak se tomu musíme vyhnout 🙂 Tož asi tak! (wave)
Jak už tady psali jiní kočkaři, moje kočky naprosto bezpečně vědí, že se někam půjde, zejména, že se půjde k veterináři. V tom případě mají tendenci se někam zašít, takže je to souboj „kdo dřív“. Jestli já dřív stačím pozavírat dveře od pokojů, kam by se mohly zašít, a podaří se mi je izolovat v předsíni, kde jsem schopná je nejméně problematicky chytit. Anebo jestli se stačí prosmyknout do některého pokoje a zalézt někam na skříň ke stropu, do nejvzdálenějšího rohu pod postel nebo pod skříň, odkud jdou jen těžko vylovit.
Jakmile jdu do kuchyně, mám pod nohama Filípka s Toníčkem, div že se o ně nepřerazím, a oba dva tuší, že z toho něco kápne. Ale to ani není tolik telepatie, jako jejich letitá zkušenost 😀 .
Jinak samozřejmě vědí, v jakém jsem duševním rozpoložení. Když umřela máma a bylo mi ouvej, tak byly pořád u mě, otíraly se o mě, jednoznačně mě chtěly utěšit. Jsou to báječná stvoření.
Ano, vcítění se v době nemoci nebo smutku je u našich miláčků dost neuvěřitelné… a moc pomáhá (h)
O tom, jak Trixie telepaticky zcela neomylně vycítí, že pro ni chystám koupel, to jsem už psala. Někdy se ale snaží naopak svoji telepatii aplikovat na mě. Jakmile se odněkud zvednu a zamířím do kuchyně, Trixie se před mnou zjeví. Jde krok přede mnou, že o ni téměř zakopávám. Vrtícím ocasem mi šimrá kolena tak, že kdybych šla rychleji, bojím se, že jí ho zlomím. Při tom jde s hlavou napůl otočenou ke mně a silou svých krásných očí se mě snaží navigovat k místu, kde je sklenice se sušenkami. Bohužel se jí to povede jen těsně před procházkou, ač je mě jí líto. Naše anglická kamarádka Chris jednou Trixino počínání nazvala „Forever hopeful“ ! Kočky zase reagují na „kuchyňské zvuky“, ale že by mi přímo četly myšlenky nemohu říci, asi proto, že na ně žádné habaďůry nechystám.
Jo a jak píše Inka, s manželem jsme se mockrát už přištihli na stejné myšlenkové vlně. Třeba jedeme autem, sedíme u stolu něco probíráme. Pak je chvíli klid a najednou oba – téměř na vteřinu stejně – vyslovíme na téma další, úplně stejnou myšlenku, co bychom měli udělat, či stejný názor na jiné téma. Není to vždy, ale když se to stane, oba tomu zasmějeme, ale mě to fakt vrtá hlavou, jak je to možné. Někdy je to „jen“ čtení myšlenek, jeden z nás vysloví přesně to, co si druhý myslel, ale o moment dříve (krademe si myšlenky). Jenže jindy si doslova nejen skočíme stejnou myšlenkou do řečí, ale kolikrát jsou i věty téměř na slovo stejné.
Odpovím tady u Maričky, i Ince a Pavče
Ano, souznění s dlouholetým partnerem funguje, někdy až moc – hlavně, když se člověku nechce nic vysvětlovat a on už ví (blush)
S tím telefonem to fakt funguje! To už musí být telepatie – těžko najít společného jmenovatele, když máme každý úplně jinak utvářený den 🙂
Teď zrovna jsem si tajně odnesla do koupelny venkovní kalhoty a oblékala jsem se za zavřenými dveřmi.
Ája bije, přímo tluče ocáskem o gauč s vytřeštěnýma očima a Babu stojí na truhlici a obě čumí do chodby ke koupelně.
Většinou chodíváme až ve čtyři.Tak já jdu.
Nevím proč schováváš gatě – holky to věděly už tehdy, když jsi na to schovávání pomyslela (inlove)
Jenny, jen nedávno jsem se náhodou dozvěděla, že už nemáš Daníka – tak ať je mu za duhou dobře, měl u vás krásnej život (inlove) Dali jste mu láskyplný domov, když to tak strašně nutně potřeboval. 🙂 Tedy, ono to platí o všech tvých psech, viď? (angel) (f)
Jj,milá Dede, o všech, škoda, že nejsme nafukovací, posbírala bych další. Díky!! (h)
Myslím, že mi čtou myšlenky a navíc mají zapamatované běžně trasy. Proto se mi mohlo stát, že jsem ztratila psy, kteří seděli uprostřed pěšinky ve vinohradu, kterou se přece normálně chodí! Když se jde tudy! A zatímco já jsem je volala a hledala, tak psice trpělivě čekaly, až já najdu sama sebe a přijdu za nimi 🙂
(clap)
Matyldo, tys ale nezodpovědná panička, takhle se pejskám ztrácet! (rofl)
No jéje. Sotva si POMYSLÍM, že bych se od toho konečně spícího dítka mohla zvednout, dítko je rázem vzhůru. V situaci, kdy chci výjimečně večer někam zmizet, uspávání trvá ještě výrazně dýl než obvykle (whew) Takhle telepatila dcerunka, teď už naštěstí chodí spát sama a synek v tomhle jejích kvalit zdaleka nedosahuje 🙂
Že beru telefon do ruky vteřinu předtím, než MLP zavolá, se mi stává běžně 🙂
Hovawart Assim telepatit uměl, a to jsme spolu bývali poměrně málo a cvičili jsme jen tak v mezích běžného psího vychování. Nedivím se, že vaše stopařky to umí mnohem líp 🙂
Pavčo, zrovna včera jsem na to téma – uspávací – psala povídání 🙂 A máš pravdu, malé děti mají tykadla stále nastražená, i když vypadají, jako že spí (chuckle)
Hihi, Cecilka! Ta moje je velká jako bloodhoundí ucho.
Cvakne přenoska – Bělinka pod postelí, Cecilka za WC mísou, jen Melíšek běží a těší se, že někam pojede.
Pohnu ve spánku palcem, spící Cecilka mi ho během vteřiny zakousne. A to je v polici na druhé straně místnosti.
Vjíždím do dvora a Věruška-chůvička mi říkala, že už 5 min. před tím věděla, že jedu domů, protože všichni nechali mazlení a běželi na okno.
Perfektně vytuší, že jdu do kuchyňky pro tyčinky. Když si jdu pro žvýkačku, nevzruší se. Když pojmu úmysl jim dát mlsek a jdu pro něj, okamžitě mě následují a kňourají jeden přes druhého.
Vycítí, že jedu „jen pracovat“ nebo je opouštím na delší dobu.
Dalo by se pokračovat……
Karolíno, tos mě rozesmála! To máš vážně tak drobnou kočičku? (inlove)
Beda mi ukázala na FB obrázek – je to krásně tečkovaná koč! (wave)
Cecilka je droboučká. Už nevyroste. Je dobře živená, není hubená, žere jak dvě kočky, ale je prostě taková drobná. Půl Bělinky.
Já zase žasnu nad tím, jak Honásek i teď Fousek vnímají do spaní. Oba kočičáci tvrdě spali v ložnici na posteli. Já na opačném konci bytu slévám polévku a maso z ní u nás v neděli patří kočičákům.
Do půl minuty mi kocour přešlapuje za patami a dožaduje se masíčka.
Jenže to není telepatie, oni to slyší i cítí….
Míšo, já si pamatuju, jak jsi psala o svém synovi a Hepince… tam to patrně fungovalo nebo spíš funguje na sto procent, viď? (inlove)
Ano Hepinka Peťu léčila. Mají zvláštní vztah. Ona miluje jen jeho z celé rodiny, nás jen toleruje.
S foundlákama to není až tak těžké, jsou už od přírody velmi empatičtí a čím déle spolu žijeme, tím více se domlouváme beze slov. Po skoro dvanácti letech s Mimim přesně vědělo, co chci i když nevidělo, jak mluvím tělem, neb bylo slepé. Bohoušek byl zcela jiná kvalita, tím, že zažil útulek mi četl veškerá přání ještě ne před vyslovením, ale před pomyšlením. Majda je ženská, takže obohatila to čtení myšlenek ještě o překroucení toho co chci v to, co si ona myslí, že by bylo nejlepčejší.
Ale platí to nejen pro zvířata – po tolika letech společného života jsme s Bimboušem tuhle zjistili, že velmi často myslíme na stejnou věc a řešíme problém stejně
Inko, o vnímavosti fundláků vím, tedy teoreticky (inlove) Ale moc se mi líbí Majdin přístup! (chuckle)
Víš, já už s různejma zvířatama žiju dlouho, poznala jsem i schopnost krav naladění se na stejnou vlnu, nakonec jsem si přehazovala těch pomalu 600 dobytčat sama, když byl v chlívě klid, stačilo jen vybrat ty, co jsem potřebovala přesunout a převést je. Strašně se mi to líbilo, připadala jsem si jako zvířecí kouzelník…. když jsme si po dvou šašcích špringlech přivezli Bohouška absolutně jsme o vlastnostech toho plemene nic nevěděli, jen se nám líbilo. Od té doby uběhlo spousta let a stále mne překvapuje jejich nesmírná empatie. Tím více lituju těch, kteří nejsou v kontaktu se svým člověkem a jsou sami venku
Zvedání telefonu před zazvoněním jsem měla jednu dobu vychytáno velmi.
Štěňátko Baroušek mne na noční vyvenčení budil tím, že přišel a podval se na mne.
Pak už moc telepatit nechtěl – ještě bych mu prokoukla ty jeho lumpárny!
No telepatit nechtěl, ale nejspíš mu to moc platné nebylo, co? (chuckle)
Naše kočky bezpečně poznaly přípravy na dovolenou.
Odjížděly jsme s maminkou každé léto na čtrnáct dní. Kočky zůstávaly v dolní polovině domu a měly volné okénko na zahradu. Starali se o ně naši známí.
Kočičí příprava byla zakutat se kamkoli a zůstat v horní polovině domu. Jednou jsem prohledala celý byt, abych našla kočku Aranku v zavřené kredenci. Seděla se zatajeným dechem přesně mezi pekáči a pánvičkami. Jak za sebou dokázala zavřít drhnoucí dvířka?
Kočka Kristýna jednou vběhla na půdu a před odjezdem jsme ji ani nenašly. Tak jsme známým nechaly klíče od celého domu. Tři dny jí dávali jídlo na půdu, ale neviděli ji. Čtvrtého dne se konečně nechala spatřit.
Skrývání koček a jejich nenalezitelnost byť v omezeném prostoru jsou proslulé – a o nervy. Myslím, že si celkem umím představit, jak se vám odjíždělo a jak jste si oddechli, když se kočka konečně ráčila ukázat (chuckle)
SEMPREVIUM, TO ZMIZENÍ KOČEK VELMI DOBŘE ZNÁM A PSALA JSEM PŘE ROKY UŽ O NAŠÍ VASCE, KTERÁ SE NEPOZOROVANĚ NECHALA ZAVŘÍT DO PRÁDELNÍKU, KDE ÚSPĚŠNĚ A ZCEWLA SKRYTĚ A V KLÍDKU POPRODILA SVOJE KOŤATA.I KDYŽ JSME SE VŠEMOŽNĚ SNAŽILI TEHDY VASKU NAJÍT, BYLA NAPROSTO NEVIDITELNÁ A SKORO JSME TEHDY ZMEŠKALI VLAK, CO CLOU RODINU MĚL ODVÉZT NA VYTOUŽENOU DOVOLENOU. NO, O NADĚLENÍ JSME SE OZVĚDĚLI AŽ ZPĚTNĚ. VASKA BYLA VELKÁ TAJNŮSTKÁŘKA A NECHTĚLA O DĚTIČKY TEHDY PŘIJÍT.NO, VRÁTILI JSME SE ZUPĚT, KOŤATA JIŽ KOUKALA, TAKŽE UŽ OSUDU UNIKLA. ALE BYLA TO MOC PĚKNÁ KOŤÁTKA, TAKŽE NEBYL PROBLÉM JE UDAT A DÁT DO DOBRÝCH RUKOU. VE STARÉM MOPSTĚ TO ŠLOÉ DOCELA SNADNO, JELIKOŽ BYLY ZA DOMY ZAHRADY NEBO DVORKY, A KOČKY TEHDY MĚLY VÝBĚH. S KIOLIKA A JAKÝMI KOČIČÍMI FRAJERY SE VASKA SPUSTILA. BYLA ZÁHADA, ALE KOŤATA TO TEHDY BYLA PŘENÁDHERNÁ, I KDYŽ JEJICH EXISTENCE NÁS STÁLA HODNĚ Z PŘÍDĚLU FORINTŮ.
S Penuškou běžně.
Donda penuškovatí čím dál víc, takže s Dondou už taky.
Melina většinu času leží ve své depce pod křeslem a mumlá si tam to svoje Bojim, bojim.
Celkem běžně taky beru do ruky telefon těsně předtím, než mi někdo z mých lidí zavolá. Nebo aspoň zvedám hlavu od práce zlomek vteřiny předtím, než se telefon dole rozezpívá.
Musím pochválit Dondu. Peru všechno, co se dá vyprat – leželo to v těch bednách bůhvíjak dlouho a je to docela zaprášené. A pračka je kajutově zainženýrovaná tak, že nemá moc prostoru, aby mohla skákat. Donda se naučila, že startuju a chytám pračku, když ždímá, aby nám nerozskákala novou linku. Takže do mě rýpe těsně předtím, než program dospěje ke ždímání. Jedno poskočení zpubku před ždímáním. Jak to pozná, to se mě neptejte. Mně ten zvuk máchání připadá až do konce stejnej.
Io, to je fajn, že se Donda takhle hezky vybarvuje! A musím říct, že mě to nepřekvapuje (inlove) Má na to původ i výchovu 🙂
A Melly… třeba s novým stabilním bydlením se toho strachu zbaví, nebo aspoň většiny z něj. (h)
Jsem zmaten. U první fotky v článku je popis „Dana a Cecilka (Cecilka je Bloodhoud)“ a u druhé není popis „Dede a Berry (Berry je vlčanda)“. Jak k tomu ta druhá fotka přijde ? Takhle ji ošidit.
Jindřichu, zastyděla jsem se a fotku doplnila 🙂