Byla jsem čerstvě v páté třídě základní školy a začínali jsme s angličtinou. Jak jinak, než plnými hrstmi slovíček. Učila jsem se ta základní a přišla na frázi: listen to music – neboli poslouchat hudbu. A v moudrém věku deseti let jsem si pomyslela: kdo jen tak poslouchá hudbu?
Doteď si pamatuju, že jsem seděla v obýváku vinohradského bytu, do okna svítily šikmé sluneční paprsky časného podzimu a já si nad touto otázkou lámala hlavu. Hudba pro mě tehdy znamenala hlavně maminčino hraní na klavír a naše společné zpívání, potom hraní a zpívání ve školním sboru, ale jen tak poslouchat hudbu? A nic jiného u toho nedělat?
Ale ano, rádio u nás hrávalo pořád, ale s výjimkou sobotního Meteoru a pohádek, nejdřív Hajaji, pak nedělních pohádek vysílaných po obědě, mě nenapadlo rádio doopravdy poslouchat. Natož hudbu! Jako kulisu ano, prvoplánově ne. Ona tam totiž jen málokdy hrála hudba, která by mě opravdu zaujala.
Myslím, že se to současným dětem a mládeži vysvětlí dost těžko, ale zkusím to. Byla to doba, kdy jsme měli jako rodina rozhlasový přijímač, potom jeden gramofon s deskami, které si střehli rodiče, přičemž jen málo z nich bylo určeno pro děti. Rodiče neradi viděli, když jsme se v deskách sami hrabali a musím říct, že se tomu coby dospělý nedivím:))
V té době jsme měli ještě cívkový magnetofon značky Tesla B54, na kterém už byla nahrávána všelijaká hudba, ale popravdě mě nebavilo pásku pořád někam naslepo přetáčet, tak jsem si sama od sebe „svoji“ hudbu nevyhledávala. Navíc jsem maximum času trávila buď s knížkami, nebo kreslením a malováním. Na to mi hudba opravdu stačila jako kulisa.
Jenže co jsem si přečetla onu frázi, jakoby se ve mě něco pohnulo. Potom se nás ve škole paní učitelka při příležitosti procvičování slovíček ptala, jakou hudbu posloucháme, a já si uvědomila, že moje poctivá odpověď by byla: „Tu, kterou si pouští někdo jiný.“ A sama jsem cítila, že to není ono – i když speciálně maminka měla na hudbu vybraný vkus.
Rozhodla jsem se, že si hudbu pouštět budu a zjistím, jestli dokážu nedělat nic jiného než ji poslouchat. Žádná kulisa, hezky pořádný prvoplánový poslech! Skutečně jsem se si dala tu práci a začali si hledat „svoji“ hudbu a tu jsem potom poslouchala. A našla tak další vášeň svého života:))
A víte, jaká hudba byla ta první, které jsem propadla a hrála si ji na tom magnetofonu pořád dokola? Árie z Rossiniho Lazebníka Sevillského. Tam jsem si vyzkoušela, jaké to je znát a vychutnat si každý tón. A protože nahrávka byla italsky, nikdy jsem už potom nepřišla na chuť české verzi. Tak vidíte, kam také může vést snaha naučit se cizí jazyk:))
Mimochodem zvyk hrát pořád dokola hudbu, kterou jsem momentálně posedlá, mě dosud neopustil. Moji psi by vám o tom mohli vyprávět, protože je to právě v autě, když s nimi někam jedu, kdy si ono opakované hraní oblíbených skladeb užívám nejvíc – rodina totiž dokáže mít při třetím přehrání jisté námitky:))
A tak se dnes ptám jednoduše: kdy a jak jste objevili hudbu vy? Existuje hudba, kterou jste si zamilovali jako děti a dosud vám ladí? Kdy a kde nejradši „jen posloucháte“ hudbu?
A jako bonus dávám jednu z tisíce variant Figara: https://www.youtube.com/watch?v=TKDXr_fimQ8 (Largo al factotum)
nebo tuhle: https://www.youtube.com/watch?v=YUtoL-IDUlk
(La calunnia è un venticello)
a nakonec i předehru:)) https://www.youtube.com/watch?v=80g9E1JZoZg
Eh, pro noční ptáky 🙂
Jak si celý večer poslouchám muziku a nejvíc Matušku, přišla jsem na tohle video s písničkou Jezabel. Je to studiová nahrávka, Matuška zpívá z not a je to úžasné – silné, plné výrazu, úžasný hlas. Dejte si písničku před spaním… 🙂
https://www.youtube.com/watch?v=RLeXfShIlrw&list=PLoMV5H7lXRF6YtNg6CzaHNPAH6GCoYxrj&index=19
U vaření ráda poslouchám country, občas si vybírám ze souboru 150 klasických hitů, který mi nahrál synek a kde mám takové perly jako třeba zmiňovaný Čajkovského b moll a Italské capriccio, Měsíční sonátu a Ódu na radost miláčka Beethovena, árie z Nabucca a Aidy, Brahmsův Uherský tanec, klavírní koncerty Rašení jara a Rapsody in Blue a další a další.
S mužem se dost míjíme v hudebním vkusu, on rád jazz a ten já nemusím, jaksi mě zneklidňuje. Před rokem jsem se ale překonala a k svátku mu koupila lístky na koncert Rudyho Linky s tím, že když nebude mít parťáka, obětuji se a půjdu s ním. Dopadlo to tak a musím přiznat, že jsem nakonec nelitovala – ta hudba byla plná energie (a Linkovo průvodní slovo bylo vtipné a příjemné).
Ale abych si jen tak sedla, pustila si hudbu a poslouchala – hm, tak na to si nevzpomínám.
Ahoj Hančo, ano Čajkovského b mol je nezapomenutelný, navíc mě s ním kdysi sváděl jeden klavírista (chuckle)
A Italské capriccio! Vzpomínám si, že ho často hráli jako hudbu pro čestné kolo na parkurových závodech – koně na to rádi běhali 🙂
Jo a jazzu jsem taky musela dorůst.
Kluci se mi teď zamilovali do Slavíků z Madridu, konkrétně téhle nahrávky: https://www.youtube.com/watch?v=Ifimsaport8
Holky, ten Matuška je ale krásnej chlap a pravý grand! 😀
Jo, tak to se nedivím, ten miluju taky! 😀 Matuška je neodolatelně šarmantní a ty vyklepávané prsteny… ty jsou taky nezapomenutelný (chuckle)
Tak si teď hraju Matušku a jak mi je! (inlove)
Dneska to je krásné téma.
V Portlandu jsem se naučila poslouchat Pink Martini a úplně jim propadla.
https://www.youtube.com/watch?v=4NcmcJT3Ddg
A v autě jsem nejraději poslouchala stanici Portland Classic. Ted jsem objevila, že existuje i aplikace do telefonu, takže Portland Classic je se mnou i v Brně
Epulko, to ti moc přeju! Jo a nemá to kecy, že jsi v jiné zemi? Já jsem mívala potíž s posloucháním londýnského rádia Magic v ČR, musela jsem si to pouštět přes VPN. I když je fakt, že internetové rádio mi funguje (když má signál, což u nás nemívá 🙁 )
Pokud jde o klasickou hudbu, tak první vzpomínku mám ze školy. Už nevím, v které třídě šla celá škola do Obecního domu na Prokofjevovu pohádku Péťa a vlk. Pamatuji se, jak jsem tenkrát byla fakt okouzlena, jak skvěle umí jednotlivé hudební nástroje „mluvit“, byl to pro mě silný dojem.
Schválně jsem se podívala na net a mile mě překvapilo, že se tahle hudební pohádka stále dětem hraje.
https://www.youtube.com/watch?v=hFq_b1aC7wU
Vůbec jsem měla hudební výchovu ráda (existuje ještě ve školách?), tedy, ne že bych si pamatovala jednotlivé životopisy hudebníku atd, ale naučila jsem se tam myslím klasické hudbě naslouchat, pochopit, že jako malíř štětcem, skladatel kreslí své dojmy hudbou. Dodnes, když poslouchám Vltavu, slyším to mírné vyvěrání vody u pramene, písničku „kočka leze dírou“, bublání Svatojánských proudů, či klidné vlévání ku Praze.
Dříve mě hudba doma provázela mnohem více, než dnes. V době školní docházky, jsem skoro vždy měla hudební kulisu při domácích úkolech a učení. Když nějaká písnička byla šlágr, v rádiu se hrála několikrát za den, vryla se do paměti a člověk si ji prostě „musel“ zpívat také (třeba ta Loudá se půlměsíc, ach jak „procítěně“ jsem si ji zpívala). Později v manželství jsem si pouštěla německé rádio, desky, nebo pásky kdykoliv jsem kuchtila, nebo seděla u ručních prací. Desky i pásky byly vždy lidovky a prozpěvovala jsem si „s deskou“.
Dneska už hudbu doma neposlouchám, mám raději úplný klid. Jen občas si pustíme nějakou oblíbenou desku, nebo při delší jízdě v autě dáme CD. Ale když má nějaká hudba pasáže, které jsou opravdu krásné (hlavně klasická hudba), umím se do nich zaposlouchat – sednu si, zavřu oči a nechám se do melodie vtáhnout. Někdy pak je ten krásný pocit ve mě ještě dost dlouho.
Mám ráda předehry k operám i muzikálům (takže jsem si Dede nejprve poslechla tvoje první 2 odkazy a tu předehru poslouchala, když jsem četla komentáře). V předehrách se nádherně prolnou všechny arie či písničky, jako upoutávka na co se můžeme během představení těšit (třeba taková Prodanka či Rusalka – předehry jsou nádhera).
Náš vůbec nejmilejší muzikál je „Man of La Mancha“,už jsme ho viděli mockrát. Ten má také jednu písničku krásnější, než druhou a když po roztažení opony zaslechnu předehru, jsem celá natěšená.
https://www.youtube.com/watch?v=p2AOmIros90
Maričko máš pravdu, předehry… z těch by se dal udělat taky skvělej koncert! 🙂 Zítra musím přebírat hromadu papírů, tak si k tomu pustím tu tvoji muziku. Teď tu mám Matušku 🙂 (Teď zrovna Eldorádo:))
Maričko, Péťa a vlk se stále hraje. Zrovínka letos jej dávali u nás v Penrithu a příběh báječně vyprávěl zdejší dětský idol. Byla jsem s vnoučaty a snachou – seděli jsme v první řadě. Když se skončilo, tak děti mohly do orchestru mezi hudebníky. Fynn s Janou si zkusili bicí nástroje. Moc se jim to líbilo.
S Fynnem jsem byla letos v lednu v sydneyské opeře na Kouzelné flétně, měli báječnou výpravu že zaujala i děti. Bylo jich tam hodně. Byla jsem překvapená, že za nějakou dobu mi syn Martin sdělil, že v nějakém programu v TV byla doprovodná hudba a Fynn oznámil, že to je z Kouzelné flétny. V jejich škole každý rok nastudují nějaký muzikál.Bývá to moc hezké, ale vnoučata na žádný hudební nástroj nehrají.
Nevím. Táta hraje na kytaru a já odmala s ním. Přišlo mi normální, že se doma hraje a zpívá.
Ale pamatuju si, kdy jsem zjistila, že mi kytara chybí: v páté třídě jsem jela na šest týdnů do lázní. Podmínky v léčebně byly dost děsivé, nebylo mi tam dobře na duši. Další rok už do lázní (jiných), jela kytara se mnou 🙂
Pavčo, to chápu, že s kytarou bylo líp (inlove)
Já jsem taky hrála na piáno (jako hodná holčička 😛 ), zkoušela kytaru a flétnu. Mamina hrála moc dobře, doma jsme zpívali. Ale to nebylo „poslouchání“. Víš, jak to myslím? Aktivní muziku jsem znala, neuměla jsem prostě poslouchat a ponořit se do hudby. A jsem moc ráda, že jsem na to přišla 🙂
Dnes už skoro vůbec hudbu neposlouchám. Stáří. Nějak mě to přestalo lákat a možná to už ani nedovedu. A kolik mám desek a hlavně pásků, které si už nikdy neposlechnu.
Dříve, to byla jiná. Dalo by se povídat skoro do nekonečna. S vašimi hudebními láskami jsem se ale z větší části minul. Jiná generace, jiná doba, jiný vkus.
Taky jsem hrával (špatně) na různé nástroje ve všelijakých více či méně obskurních kapelách, to byste se divili…
Ale třeba se ještě někdy zmíním, když mi to nedá 🙂
Doufám, že ti to nedá (inlove)
Víš, to s tím neposloucháním… to mě zajímá. Babička s dědou taky od jisté doby začali mít doma ticho a já sama zjišťuju, že si hudbu dávkuju. Že by člověk od jistého věku měl už hudby tak plnou hlavu, že další nepotřebuje? To se mi stává – psala jsem o tom v tom povídání o vnitřním rádiu 🙂
Nebo prostě rád poslouchá ticho? (angel)
(teď mi zpívá Vodička – Shane…:))
Ahoj. Velmi brzy, já jsem vyžebral zobcovou flétnu už jako dítě, ale kdy ten okamžik přišel, už ani nevím, ale pamtuji se co to bylo. Taková posmutnělá, mírně rocková píseň „Nautilus“, skladatele Oty Petřiny, který nedávno zesnul, což mi bylo nesmírně líto, byl to jeden z našich nejnedoceněnějších skladatelů. K Nautilu jsem si před lety dokonce vytvořil flétnovou linku a dodnes si ji někdy zahraju. Postupem času se nabalovala další a další oblíbená hudba, je jí hodně.
Ostatně, vždyť já se kdysi rozhodoval mezi kariérou hudebníka a studiem. Zvířata nakonec zvítězila, ale musím říci, že těsně. Flétnu dodnes mám a na našich hudebních sezeních u mně doma ji střídám s postarším, ale úžasně znějící klávesovým syntezátorem Oberheim, který stojí v rohu. Na obojí najednou bych snad dokázal hrát mozkem, ale ne rukama. Mám jen dvě. 🙂 A poslouchat jen tak pro samotný poslech umím, dělávám to. 🙂
Milý Alasdaire, umím jen tiše závidět těm, kdo umějí hudbu tvořit i reprodukovat – já v téhle oblasti talent postrádám, byť jsem to (samozřejmě:)) zkoušela 🙂
Někdy bych chtěla být muškou na stěně při tom vašem hudebním sezení (inlove) Ale ne, abys přišel s plácačkou! (chuckle)
Pasívní posluchači se nepřipouštějí, my bychom tě do toho nějak zapojili. 🙂
Alasdaire, možná bych dnes ještě zvládla triangl! (chuckle)
Dede, myslím, že ho někde mám!!!
Můj táta si na kotoučák a posléze na kazeťák nahrával všechno možné. Takže s hudbou jsme tak nějak žila, ale nikdy jsme ji neposlouchala jen tak, až tak výjimečná mi nepřipadala- u nás pořád něco hrálo. Pak jsme v osmnácti přešla z moderny na folk a to jsme radši zpívala s kamarády 🙂 Ale i doma jsme poslouchala, ovšem třeba k pletení svetru- dodnes neumím poslouchat hudbu a dívat se na televizi, aniž by se mi hýbaly ruce 🙂 Myslím, že v současné době si nejvíc hudby poslechnu v autě. A před Vánoci něco vánočního, to je extra speciál doba 🙂
Ale jestli jsme dost dlouho poslouchala něco jen tak jako dítě, tak to byly pohádky. Rumcajs, Křemílek s Vochomůrkou, Broučci… tak to jo. A pak jsme to poslouchala s dětmi 🙂
Poslouchání pohádek! Jako dítě si na to nepamatuju (s výjimkou Hajaji), ale Markovi jsme už pořídili hodně namluvených pohádek. Poslouchali jsme všichni… jen ne vždy se stejným nadšením. Když jsem slyšela po 268té Uá uá narodil se brouček, tak jsem taky málem úpěla uááá! (chuckle)
Mně v hudbě hodně ovlivnil můj tehdejší „kluk“. Přivedl mě k Blue Efektu, SBB, Progresu 2, Peteru Lipovi, pak to pokračovalo Beatles, Pink Floyd, A tyhle kapely. Sháněli jsme to kde všude, tisíckrát ohrané desky se vozily sem tam. Na Janis Joplin – teda desku – jsem stála šílenou frontu, ale ta radost. Chytali jsme rakouské vysílání, občas se něco podařilo nahrát odtud, rádio luxembourg bylo šíleně řešený,dnes by mě z toho asi kleplo… Já snad ty desky zas vyhrabu, gramofon pořád ještě mám, udělám si takové vzpomínkové posezení… Díky Dede za tohle téma. Je parádní.
Pardon, rušený, ne řešený..
Ach ty mobily
Ano , rušené radio Luxembourg… to bylo o bolení zubů (chuckle) Taky jsme ladili, ale až později, v deseti mě to ještě nebralo 🙂
(teď mi hrajou Greenhorni:))
Rušené? V letech 1957 až 1962, kdy jsem to denně poslouchal, rušené nebylo. Proč by to rušili? Příjem ovšem byl problematický, kolísavý.
Jo, v těch letech jsem znal (skoro) zpaměti pořadí top20 🙂
Možná tu nebylo rušené naschvál, ale příjem byl hrozný. Nejhorší bylo, když se povedlo chvilku slyšet jasně a pak se to zase propadlo do praskání 😡
Dokážu „jenom poslouchat“ hudbu, když se snažím učit u zapnutého rádia. Vím, že spousta lidí si k učení hudbu pouští, ale já to prostě nedokážu. V takovém případě prostě hledím do učebnice, čtu si v ní, ale význam slov mi zcela uniká, protože naplno vnímám pouze to, co měla být jen kulisa 😀
Své oblíbence si pouštím nejraději ke kreslení nebo předení na kolovratu. A oblíbené písničky klidně i několikrát za večer, až do zblbnutí. Vyrostla jsem na české country a dodnes miluju zejména Michala Tučného, pak mám ráda Blackmore’s Night, často si pustím i Hradišťan. A nedávno jsem (díky reklamě na jakési auto) objevila úžasnou skupinu First Aid Kit.
tak BMN máme společné 🙂
Hradišťan jsme si zamilovala na koncertu a dodneska si ho občas pouštím jako absolutní relax- je tu muzika „tady ocaď“.
Svého času jsem poslouchala Blackmore´s Night tak často, že jsem si pak musela dát pauzu, protože čeho bylo moc, toho bylo příliš (wasntme)
Firs Aid Kit? Podívám se… 🙂
Mě hudba provázela životem od kolébky. Tatínek byl profesor a muzikant. Sám hrál na několik nástrojů, hlavně na housle a léta zpíval druhý bas v PSPU (Pěvecké sdružení pražských učitelů), kde byl uměleckým šéfem a procestoval s nimi velký kus světa. U nás se poslouchala převážně klasika, cokoli jiného bylo otcem považováno za „bigbít“, který se nedá poslouchat. Od nějakých 8 let jsem chodila na sólový zpět do LŠU a pak jsem pár let zpívala v Kulínského sboru. Mladý Kulínský tehdy stál ve druhé řadě za mnou a jednou ode mne dostal pár facek, protože se choval už jako dítě jako pěkný spratek. Pak jsem přišla na chuť kytaře a country, což mi víceméně zůstalo. Ovšem klasickou hudbu poslouchám i nadále a občas se klienti v autě diví, že jim je přistaven vůz s koncertem. Mám ráda opery, českým muzikálům jsem na chuť nikdy nepřišla. A v poslední době jsme se švagrovou navštívily několik country a folkových festivalů – Fontánu, Folkové Podviní, 35. let Hop Trop, teď jdeme na Půlstoletí české country, to se moc těším. Dobrý jazz je také úžasná záležitost. A bluegrass.
Karolíno, tys zpěvanka! (inlove)
A mě by se líbilo, kdyby pro mě přijel taxík s koncertem (wave)
Já si v dětství takhle zamilovala ABBU. Protože u nás na západní výspě jsme chytali západoněmecké vysílání televize, nahrála jsem si na kazetový magnetofon jejich koncert. A pak to dokola poslouchala. A dodnes je mám ráda.
Můj muž takhle miluje Pink Floyd . A já pochopila proč. Jejich muzika to je výpověď jejich generace.
Můj starší syn Petr si teď pouští Dvořáka. Přišel mu na chuť u svojí přítelkyně.
Floydy jsem poznala mnohem později a ještě o kousek déle mi trvalo, než jsem je vzala za své. Ale stálo to za to 🙂
Jo Míšo, vždycky jsem pak záviděla těm, kdo měli příjem zahraničních televeizí – v Praze jsme měli prd (aspoň my 😛 ) Těžko to vysvětlovat mláďatům odkojeným internetem, co?
a já, doufám, že půjdu /pojedu/ v sobotu do malého kostelíka na Letařovicích, na koncert při svíčkách. Je to vždy úžasná atmosféra. Nesvítí se elektřinou ale jen svíčkami v kalíšcích, Je takto osvětlená i cesta od hřbitovní brány do kostela.
Maruško, to nejspíš bude velká krása. Co se bude hrát? (wave)
Vystoupí tam vokální akustický soubor Oldřicha Janoty, oni to pořádají místní a výtěžěk jde na opravu kostela a památek. Bývá to několikrát za rok ale ne vždy při svíčkách. V létě vystupuje venku Severáček, který tam má letní tábor.
Dede, ono to s tím rádiem a gramofonem bude u nás skoro stejné…až na toho Lazebníka a vážnou hudbu, u nás se přehrávaly a poslouchaly malé desky s Helenou,Waldou, Mayerem, Pilarkou..Štaubertovou, Molavcovou, Černockou, Urbánkovou, Štědroněm, Zagorkou.
A tak první, co jsem si zpívala, byla Belinda a Gwendolíbna , Bludička Jůlie,Blonďák s červenou bugatkou…a ve finále marušku Rotrovou – Mámo kup mi brášku. Tehdy mne Holubí dům a Jirka Schelinger ještě tolik nebral. Na omluvu musím říct, že mi bylo tak 5-6 let. V 10-11 letech jsem v televizi viděla Nedbalovu operetu Polskou krev. A ta mi učarovala. Navždy.
A pak přišel den, kdy mamka donesla domů LP Souper Trouper od Abba a já byla na delší dobu naprosto ztracená…však když se probírám občas svými černými poklady, tak žasnu…a nesmím vynechat folkovou muziku, nádherné Porty, co se mi zapsaly do srdíčka.A Karla Kryla. Vedle nich klidně postavím Iron Maiden, Black Sabath, Deep Purple…člověk nějak dozrával..No a pak přišel Dan Landa a tomu jsem věrná… ale poslouchám i jiné, jen se mi u nich hůř vybavují jména… 😉
Sharko, u nás se hrálo v podstatě totéž, + všechen jazz, který se dal sehnat – mamina milovala jazz. A jak jsi psala ty názvy, tak mě hned napadl – Loudá se půlměsíc od Kubišové. Mamka si tu písničku ráda hrála tak často, jak to její okolí sneslo. (chuckle) https://www.youtube.com/watch?v=xA365F6z_vw
Jo a na tu inscenaci Polské krve se pamatuju – taky se mi líbila! Mamina mě hodně brávala na operety, coby přípravu na opery (chuckle) a tak si ještě dobe pamatuju na Mam´zelle Nitouche. Jezdili jsme tehdy tuším do Karlína…
Do Karlína na operety jsme jezdili často, do Paláce kultury také i jinam, teď už se do Prahy do divadla nepodívám, ach jo.
Loudá se půlměsíc, ano to se mi moc líbí, vzpomínám když to byla čerstvá novinka.
A teď budu zlý 🙂
To je jediná písnička od Kubišové, která se mi opravdu líbí. Promiňte její fandové 🙂
Ještě tak ve vokální skupině, to dobře ladila.
Fakt mě ale neberte vážně 🙂
každý jsme jiný a proto jde všechno na odbyt.
Jak jsem viděla ten titulek, tak mi hned naskočilo toto:
„So I say
Thank you for the music, the songs I’m singing
Thanks for all the joy they’re bringing.“
Asi víte, co to je. Ano, ABBA. To byla hudba mého pokročilého dětství a raného mládí, kterou jsem nade vše milovala a kromě toho pro mě měla ten praktický význam, že jsem se na ní učila angličtinu. Ladí mi dodnes.
Život mám plný hudby, mám ráda všechny žánry vyjma jazzu.
Nejgeniálnější hudební výtvor, který kdy kdo vytvořil, je pro mě Dvořákova Novosvětská. Dvořáka vůbec považuji za absolutní špičku.
Hudbu poslouchám kdekoli. Doma, v autě, v koncertní síni, na stadionu.
Abych tu vyjmenovala všechny své hudební lásky, na to není čas ani místo.
Tapuz, Abbu jsem potkala taky, ale snad později – myslím. A taky to byla láska na celý život. 🙂 Rozhodně nám ji hráli na gymnastice, kam jsem chodila od dvanácti let, takže kdykoliv Abbu slyším, mám chuť si zacvičit! (wasntme)
Milá Tapuz, možná tě potěší, že v Austrálii mají na Dvořákovu Novosvětskou stejný názor – já ostatně také. Před nějakou dobou bylo v radiu na stanici s klasickou hudbou hlasování o nejpopulárnější symfonii (každý rok vyberou nějaký jiný žánr). K mé nesmírné radosti se na prvním místě umístnila Novosvětská. Vůbec, českou hudbu tam hrají prakticky denně. Včera mě při jízdě autem doprovázela Liška Bystrouška a dnes Magdalena Kožená. Ta zde letos byla i s manželem a dětmi a rovněž tak Jakub Hrůša. Oba měli (každý zvlášť) hodinové povídání na stejné stanici.
Můj táta měl vždycky špičkový gramofon (v mezích socialistických možností, a ten nejlepší si postavil sám) a od malička mě učil, jak se k němu a deskám chovat. Takže jsem si pouštěla všechno možné, jak se říká „od Bacha po Vlacha“, ale místo toho Vlacha to byl jazz, rock, soul…. Asi tak ve dvanácti letech jsem objevila Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll. A to je moje láska na celý život. A když si ho občas pustím, tak v hlasitosti, kterou žádná filharmonie nikdy nedosáhne 🙂
Jsem moc ráda, že jsem se ještě v poměrně mladém věku dočkala koncertů všech těch kapel, jejichž desky jsme si pokoutně kupovali na burze v Motole (a kupodivu jsme těm policajtům vždycky zdrhli).
A ve středu jdu s Hřívnatcem do Lucerny na Suzi Quatro 🙂
U nás doma byla hudebním fandou hlavně mamina, když taťka poslouchal rádio se zaujetím, tak to byla Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky (chuckle) Desky a nahrávky jsme měli v přiměřeném množství, jen to, co se dalo normálně koupit, bony jsme nikdy neměli. Popravdě, každá rodina, tedy spíš zprvu rodičovský pár, má něco, za co jsou ochotni utrácet víc, než je nutné v rámci daných limitů. U nás to bylo cestování. Jezdili jsme pořád někam, po celém „povoleném“ světě. Hudební přehrávače a desky byly až x-tá volba. Mimochodem, nelituju, jen kdybych nebyla takovej sklerotik a víc si toho pamatovala! 🙂
Suzi Quatro? 🙂 Tak ať se vám to líbí!
Jj, Hlas Ameriky a Svobodná Evropa – to jsme poslouchali na chalupě z takového pidirádijka, kterému jsme říkali „šeptátko“. Pištělo to, šumělo…… ale tatínek u něj seděl a byl blažený.
Já spíš použila „šeptátko“ pro poslech Radia Luxemburg když hlava rodiny spala. Tam byla pro mne ta správná muzika.
Co se skupiny ABBA týče, tak ty mi zošklivila kdysi tchyně. Pouštěla je do zblbnutí celé dny a já už ty písničky nemohla slyšet. Byla jsem otrávená jak indiánský šíp a dlouho mi trvalo, než jsem je zase vzala na milost. Dneska už si je poslechnu moc ráda.
ze stejného důvodu nesnáším dechovky, Moravanky,Mistříňaky a podobný kapely a hlavně Jožku Černého,Sejdeme se na Vlachovce atd…