„Paní, paní, pojďte si otevřít tu rakev!“ Kolem mě nedočkavě poskakují dvě asi desetileté holčičky a ukazují na víko rakve opřené o informační tabuli České pošty. Než se stihnu rozhodnout, promluví na mě Smrťák v černé kápi: „Nemáš telefon na Kristýnu? Nevím, kam mi dali kosu!“
Zkouším Smrťákovi vyhovět, ale mám smůlu – v centru obce prostě signál O2 nenajdu. Naštěstí vedle telefonuje rozrušený ohnivý muž (mající jiného operátora) kvůli chybějícímu dřevu, takže předá postrádané Kristýně vzkaz. Nakonec se Ohnivák otočí ke Smrťákovi a hlásí: „Kosu máš už u kapličky!“
Je podivně teplý listopadový podvečer, po naší vísce se válí mlha, která spolu s nastávajícím soumrakem pomáhá navodit tu správnou strašidelnou atmosféru. Za chvíli začne již třetí Haloweenská cesta, akce, na kterou se těší stále více dětí i dospělých nejen z naší obce. Je to duchovní dítko naší mladé sousedky, ženy s nevšední energií, překupující nápady na to, jak smysluplně zaměstnat děti. V tandemu s další sousedkou, pro změnu výtvarnicí, vymyslely před třemi lety strašidláckou večerní bojovku a pak do její přípravy zapojily nejen své muže, ale i pěknou řádku dalších místních obyvatel.
Nejde o klasické haloweenské oslavy, děti nikde nekoledují (trick or treat). Dokonce se ani nekoná ve správném termínu, dalo by se říct, že bývá některou sobotu po Dušičkách:)) Idea je jednoduchá: děti musejí skoro potmě absolvovat výpravu mezi strašidly, přičemž odměnou jsou jim nakonec vedle uspokojení z vlastní odvahy a šikovnosti i drobné ceny a koláče a perníčky od Doubravických pekařek. Ti menší s sebou mají rodiče nebo prarodiče – cílem je děti pobavit, ne je k smrti vyděsit.
A že by se to na několika místech opravdu mohlo povést! Třeba drak řvoucí v Čapkově stodole, ten musel být! Kdo ví, jestli se mu Rytíř, hlídkující před stodolou, dokáže postavit! A jestlipak víte, proč má čarodějnice s modrými vlasy zkažené zuby? Inu, mlsá! Prostě neodolá a jí mnohem víc dětí, než je zdrávo. Pak tu jsou lidojedi ozdobení tolika kostmi, že by nad jejich zjevem slintal žádostí každý kostimilovný pes. A nechtějte vidět, co se ukáže, když odklopíte víko té rakve! A je úplně jedno, že je ta rakev papírová:))
Přesto je nadšených statečných každý rok víc. Letos přišlo na start už osmdesát dětí. Jen pro informaci – naše víska nikdy nedosáhla, ve všech svých třech osadách, ani 400 obyvatel, takže je zřejmé, že sláva naší Haloweenské cesty se šíří okolím – znají ji i ve Dvoře Králové!:)) A to nemluvím o tom, že část místních dětí se už nechodí bát, protože místo toho tu straší. A protože jsme opravdu malá obec, všechno to chystání probíhá v zasedačce obecního úřadu – jinde potřebné místo není.
Když nastane chvíle „ch“, zhasne starosta veřejné osvětlení v dotčené části obce a kolem cesty tak jen blikají svíčky schované v zavařovacích sklenicích, jednotlivá zastavení pak zdobí šklebící se svítící vydlabané dýně. Protože kousek trasy musí jít po silnici, fungují v týmu strašidel dva „převodníci“, sice zahalení v černých kápích, ale též vyzbrojení baterkami a pořádnými červenými blikačkami. Ti dbají na to, aby se malý hrdinům na noční silnici nic nestalo.
No, a protože se letos sešla Haloweenská cesta se Svatomartinskými husími hody, bylo v sobotu v naší vísce opravdu živo. Moje stanoviště bylo na konci vedle pekařek, takže jsem viděla děti hned poté, co strašidláckou cestou prošly. Ty menší ještě bývaly zaražené, a když jim „Babička“ nabídla perníček, dokázaly i zaváhat:)) Starší se skvěle bavily. Všichni ale měli zdravý apetit, a přestože bylo na listopad nezvykle teplo, každý si rád dal u „Babiček“ kromě koláčů i ohřátý jablečný džus.
Byla to moc povedená akce a já jsem opravdu vděčná, že u nás na vsi je dost lidí ochotných se angažovat i když nejde přímo o jejich blaho. Ale abych nebyla tak strašně pozitivní – než druhý den dopoledne stačili organizátoři odvozit poskládané rekvizity, někdo některé z nich poškodil a sebral zbytek cen, které byly zabalené na jednom ze stanovišť. No, i takové lidi tu máme.
Další fotky najdete zde: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Haloweenska_cesta
A tak se dnes ptám: jaké zajímavé akce se pořádají u vás? Podílíte se na některých aktivně, nebo spíš děláte diváky? Jezdíte na takové akce, případně na ně vozíte své děti? pojďme si dnes povídat o zábavě, kterou si umějí lidé sami připravit…:))
Dede, jste prostě úžasní. Čtu to jako veselé povídání a je mi trochu smutno. V naší školce vyměnili paní ředitelku, ta bývalá šla do důchodu, a od té doby se všemi akcemi jako když utne. Nemyslím jen náročné akce pro předškoláky anebo pozvání divadelníků, zpěváků apod. do školky, ale i takové drobnosti, jako bývalo Světélkování – děti splnily pár úkolů, dostaly nějakou maličkost, pak děti i rodiče zapálili lampióny, obešli blok, rozloučili jsme se a ti, co toho ještě neměli dost, šli courat s tím lampiónem na hřbitov. Kluci na to vzpomínají pořád. Ještě že už jsou ve škole, kde si taky užijí spoustu legrace (měli podzimní den s podzimními plody a listy a teď bubákovský den), což je jen zástěrkou proto, aby pracovali ještě intenzivněji (pančelka je neuvěřitelně fikaná 😀 ) . Tak aspoňže u vás to tak pěkně funguje.
To je fajn, že kluci mají kreativní pančelku (inlove)
A třeba se ta nová ředitelka ve školce taky otrká…
Obávám se, Dede, že ne 🙁 . Prý všechny návrhy na tradiční i nové akce smetla ze stolu s tím, že to děcka nezajímá. To platí tak s bídou pro ty tříleté, ale předškoláci a odklaďáci se budou děsně nudit 🙁 . Je to škoda, ale zatím se nepovedlo najít způsob, jak s tím hnout – alespoň co mi referovaly maminky, které mají staršího sourozence taky ve škole a mladší jim tam ještě zůstal.
Moc se mi líbí, když lidi dělají něco pro další lidi. A na fotkách je vidět, že jste si opravdu většinu věcí vyráběli sami, navíc jste vytáhli ven jak účinkující,tak rodiče s dětmi (a ruku na srdce, ono je někdy kumšt vytáhnout ven dospělé, když je venku už tma a pošmourno a doma teploučko a v telce něco, nad čím se nemusí přemýšlet …).
A ať se už tato akce jmenuje Halloween nebo Noční strašení nebo Dětský Beltaim (ano, ano – i ten se v tento čas slaví), hlavně, že jste si to všichni užili.
Ale Dede – tys nám neprozradila, za co jsi byla ty? Čarodějnička, kostřička nebo upírka? A ještě jsem tam neviděla vlkodlaka … tož, že by?!
Ygo, obávám se, že moje účast postrádala to pravé vzrušení – prodávala jsem obecní trička 😛 Ale zase jsem byla úspěšná a prodala jich jedenáct (chuckle)
Ale o vlkodlakovi na příští rok popřemýšlím… myslíš, že byli i přívětivě do kulata? 😛
Dede – určitě! Vlídný, lehce zaoblený vlkodlak v našich českých luzích a hájích je naprosto běžný – prostě kríf a mlíko (chuckle) (chuckle)
Hlavně musí být černobíle žíhaný – ale to snad nebude problém, holky pustí na jaře chlupů dost, jen sbírat (rofl) .
Něco podobného jsme chodili pod Ještědem asi na 1. stupni, strašidla, úkoly, byla to zábava. Bývalo to spíš koncem listopadu, s Halloweenem to nemělo nic společného.
Osobně se mi Halloween nelíbí, to prostě není náš svátek, je importovaný a už vím, že některé děti chodí po vesnicích ve stylu trick and treat, školy dělají halloweenské akce atd. To nemáme aspoň trochu vlastní hrdosti? Co přijde pak? Ramadán, Čínský nový rok, Cinco de Mayo?
Mluvíš mě z duše….
To je jako s tím „santou“ o Vánocích. V USA nechť si slaví jak chtějí, ale blbnutí se „santou“ o českých Vánocích je prostě otřesnost. Ale mám radost, že se proti tomu lidé staví čím dál víc a důslední se drží Ježíška. 🙂
Já to napíšu sem – i pro Sharku a Míšu.
Haloween je v tomto případě název. Je to název, který oslovuje nejmladší generaci, vědí, co čekat. Přitom je fakt, jak napsala Yga, že většinu ze strašících elementů dobře známe z našich vlastních pohádek. Tedy známe… hlavně my, už kapku věkově pokročilí. Nejsem si jistá jak moc čtou dnešní děti třeba pohádky bratří Grimmů, nebo Němcovou a Erbena. 😛
Taky si nemyslím, že bychom míchali cizí svátky. Dušičky se tady na vsi slaví zcela tradičně, později (tuším kolem Mikuláše) budou mít děti v hospodě karneval, na jaře budeme „pálit čarodějnice“. Prostě normální rok na vsi 🙂
Přiznám se, že mi nové svátky nevadí. Ani Haloween ani Valentin mě neoslovují, ale nemám s tím problém, když to baví někoho jiného. Naše Vánoce jsou hodně pevně zažité, těm Santa neublíží, tak neřeším ani jeho i s Rudolfem 🙂
A že si to užívají obchodníci? A co jiného byste od nich čekali? Dělají jen svoji práci, je na nás, jestli jim to sbaštíme. Nemám problém ignorovat marketingové akce, když o to, co nabízejí, nestojím.
Já mám prostě radost, že se na vsi něco děje a svítící vydlabané dýně se mi líbí (wasntme)
no,svého času jsme dlabali cukrovku..ono to vypadalo víc lebkovatě 😀 teda to byla klučičí záležitost..
kde ty časy jsou….
Milá Dede, bezva akce, umíte si hrát a to je důležité. Mně ten nový svátek nepohoršuje vůbec, taková maličkost si myslím,že není hodna zřetele pro českou hrdost, totéž se týká Valentýna, když to chce někdo slavit tak ať to slaví.Vždyť Vánoce k nám přišly v kontextu věků teprve nedávno a z Německa, óóó, jaká to hrůza :-)). Náhodou , světýlka v dýních i jinde,strašidelné putování atd. jinde než po hřbitovech je tak romantické a poetické, zvláště , při zdravém dětském řevu a rudých tváří dětí od lítání a námahy.
Ty Vánoce -tedy myslím – vánoční stromek, abych byla přesnější. 🙂
Jenny, reklas to moc dobre. (h)
Ahoj. Jednou jsem pomáhal na dětském táboře a chtěli po mně do stezky odvahy nějaká cizokrajná strašidla. Che che, litovali toho. 😀 Indie a Indonésie mají strašidla ze kterých i dospělým bylo pak těžko i ve dne. Bu bu bu. 😀 Stezky odvahy jsem jako dítě miloval, tohle zkusím navrhnout dole v obci, až potkám známé. 🙂
Já měl nejradši bojovky ve stylu vylušti místo, najdi to místo, tam najdi úkol, splň úkol a tím zjistíš další místo atd. Takhle se dalo ujít třeba 15 km a byla to zábava 🙂
To byl základ. Strašidly se to jen zpestřovalo.
My jsme taky mívali na táboře noční stezky odvahy. Ty jsem měla moc ráda. Nejraději jsem měla tu část, která vedla takovým malým močálem. Jednak tam byl bezvadný veliký ztrouchnivělý pařez, který ve tmě skutečně sám od sebe trochu světélkoval, a vedoucí nám tam se slabě svítícími baterkami dělali bludičky. Fakt jsme se báli, tak jsme tam vždycky kličkovali a čvachtali v té vodě a trávě, nateklo nám do gumovek, ale nikomu to nevadilo.
Na podzim, někdy v listopadu, jsme mívali lampionový průvod, šli jsme večer s lampiony z Proseka do Vysočan takovou opuštěnou cestou ve stráni. Nebyla to žádná soutěž, ale i tak se nám to moc líbilo.
Na podzim jsme taky dělávali lucerny, ale ne z dýní, ale z cukrové řepy. V tu dobu byla vždycky řepná kampaň, tady na severu byla hned za Prahou všude řepná pole a na nich už čekaly na odvoz obrovské hromady vyorané řepy. Tak jsme si tam nějaké nabrali (!) , vydlabali a dovnitř dali svíčku. Bylo to vždycky takové hezké nostalgické období a pomalu se blížily Vánoce…
Taky miluju lampiony 🙂 A to studené tmavé obdobé do Vánoc je dobré něčím zpestřit a noční bojovky nebo průvody se světýlky jsou na to jak stvořené 🙂
Presne tak. 🙂
Párkrát jsem se účastnila pohádkového lesa, s koňma jsme na podobných akcích vozili děti (zadarmo!). V Praze mne velmi potěšilo, když jsem potkala u potoka vodníka a zrovna k němu přicházel zástup pár dospělých a klubka dětí. Dospělák měl harmoniku a děti musely vodníkovi zazpívat nějakou vodní písničku… Musela jsem jít dál, ale tak nějak tuším, že těch zastavení měly děti víc a určitě tam byla nějaká cílová odměna, dost se mi to líbilo.
V Chřibech se každý rok koná předsilvestrovský výstup na Brno – nejvyšší vrchol, teď už s rozhlednou. Ze všech stran vyjdou lidé a na kopci se potkávají, opečou buřta a jdou zase zpátky. Někdo to bere jen z nejbližšího parkoviště a po hřebeni, jiní ujdou i třicet kilometrů a mají to se slušným převýšením. Každý jak je mu libo. Bohužel je tato akce čím dál známější a počty lidí už jdou přes to, co by se mi líbilo. V letech kdy jsem chodila já se nahoře vystřídalo cca 3000 lidí.
Chápu, Petro, že když je lidí moc, je jeich příliš. takhle já „přijdu“ o spoustu hezkých akcí. Jenže jak někde hrozí davy, tak tam já nejsem… (wasntme)
U nás se dělá Světluškový průvod neboli lampionový, na den dětí bývá pro děti něco jako bojovka. Obvykle to pořádají místní spolky- hasiči a myslivci s rybáři. Takže to bývá celkem uzavřená skupina, která cizí nebere 🙂 Proto jsem se účastnila pořádání jen májové, žabčické výstavy obrazů a podobně a výstavy keramiky. V sobotu jsem byla s Kačkou a holkama z klubu šít v domově důchodců s babičkama vánoční stromečky- bylo to prima 🙂 tak to sice není v obci, ale taky pro lidi.
To musela být pěkná akce, to šití s babičkami 🙂 Nenapíšeš o tom?
Je zajímavé, že jsou u vás hasiči uzavření, obvykle to na vesnicích bývají oni, kdo vedou obecní (tedy pro všechny) společenský život 🙂
No – třebas hody jsou u nás v režii hasičů … no, spíš pod patronací, ono si toho hodně děcka udělají sama
Já Ti mám DEDE s tím Halloweenem trochu problém.
Můj vnuk ho slaví ve školce. Letos byl za dýni. Děti jsou strašidelně pomalované ( jizvy, jakoby krev atd. ) a paní učitelky se převlékly za kostlivce. No bála bych se jich i já.
Myslím, že karnevaly za dob dětství mých dětí, bývaly lepší. Ale je to věc názoru.
Nemám halloween ráda ani ty šílenosti kolem něj..miluju naše klidný Dušičky…
našich akcí si za rok užijeme dost a tak se vyřádím na Dubení nebo jako letos na Setkání…
Ani jedna z vás není dítě 🙂 Děti obvykle milují všecko děsivé- nebo vy jste snad nehráli na krvavý koleno a nevykládali si hrůzostrašné historky, ze kterých se ježily nejen vlasy? 😀
KRVANÝ KOLENO ani ne, my tak CUKR,KÁVA… a HONZO VSTÁVEJ..a na SOCHY…
ale když to nemám ráda, neznamená to,že to nepřeju ostatním…;)
Ale jo, hrávali, taky játra ve skříní a krvavýho dědka (jestli to není odnož krkvavýho kolena). Ale na druhou stranu – naše dušičky jsou taky dost pochmurný, takže místo helouvínu by se to klidně mohlo jmenovat dušicková pouť a bylo by to to samý (protože duchy, kostlivce, perníkové babičky, rakve s mrtvolami a lucerny z dýní – to všecko jsem znala už jako dítko, o halloweenu páry nemaje).
tak v tomhle jsme Ege zaostalá, my měli Dušičky jako dny, kdy se u hrobů zavzpomínalo na ty,co v nich byli, doma se sedlo k bábovce a k čaji nebo k ovoci a vzpomínalo se na to, co utkvělo všem v hlavách na ty, co spí spánkem věčným..ve veselejším duchu,neb smích se na hřbitov nehodil…ale nevzpomínalo se jen na Dušičky, abyste si nemysleli….
No jo, Sharko – když tys byla už jako dítě velice uvědomělá …
Odpoledne se na hřbitov chodilo v doprovodu dospělých pěkně s úctou a pietou … ovšem po setmění, jó, to se děly věci … a přitom si nemyslím, že naše generace neměla úctu k odešlým na věčnost (však já i medvídky uspávala v rytmu Dum dum papapááá a ukončovala slovy A odpočívej v pokoji). Navíc, co si budeme povídat – na své mrtvé tenkrát i teď nejvíce vzpomínám na úplně jiných místech, než na hřbitově … tam se chodím spíš pokochat klidem a mírem a na svém domovském hřbitově se potkám spíš těmi živými … holt každý jsme nějaký, že jo (chuckle)
uvědomělá ani ne, spíš bych při pokusu o něco veselejšího právě tam, dostala herdu… 😀
prostě tam to bylo vždy decentní a spíše plačtivé a doma hřejivější.. ráda jsem ty vzpomínky a střípky poslouchala.. u ná splatilo to pokrytecké – o mrtvých jen dobře, takže jsem se nikdy nedozvěděla,zda nemám příbuznou,jako byla tebou vzpomínaná Mařa…
ale jeden zápich jako dítě mám, to jsem si do kapsičky u zimníčku dala proso, co jsme měli pro kanáry a při procházení mezi dětskými hrobečky, jsem těm hrdličkám-holoubkům na náhrobcích sypala to proso… zmydlit mě nemohli,nebylo to nic špatného,ale pak mi dlouho máti šacovala kapsy,kdykoliv jsme šly na hřbitov..
Mně jako dítěti právě vadila ta vnucená vážnost. Ne že bych chtěla, aby děcka lítaly po hrobech, ale jako děcko jsem to považovala za děsnou otravu. S návštěvou mě smiřovala jen kapsa plná ořechů pro veverky na brněnském hřbitově, jenže ty byly o Dušičkách tak přežraný, že další nechtěly 🙂 Jinak jsme na hřbitov chodily s máti a s bráchou v kočáru často během roku- byl tam klid a bylo to blízko, jinak jsme bydleli u šílené výpadovky. Mně se líbí mexické Dušičky- sedí se u hrobu, piknikuje a vzpomíná na mrtvé vesele.
jo,z toho jednou měla máti málem psotník,když to viděla v telce… mexický dušičky 😀 mě se to taky líbilo…
Aloe Sharko – za prvé, ta Mařa nebyla příbuzná (no, teda, asi byla, neb na Vrbici všichni příbuzní) a za druhé, co je špatného na tom, že si oba dva chlapi stejně uctila? Asi je měla oba stejně ráda … a my o mrtvých taky nemluvili špatně, anebo jsme ty jejich životní kejkle za špatné nepovažovali (rofl) – spíš za normální života běh (ale měj na paměti, že jsem se narodila do velice rázovité dědiny na její ještě rázovitější konec – a ani tá naša rodina nebyla úplně košer, i když v každé rodině bylo něco).
Eh Ygo, my jsme si na královédvorském hřbitově hrávali, vlastně i na Olšanech. Pravda, dospělým jsme se nesvěřovali 🙂 Ti to zjistili až poté, co se nám podařil nějaký průšvih – buď jsme něco zapálili nebo jako otrhanci se připojili ke smutečním hostům…
Ale ani výpravy s rodiči na hřbitov nebyly jen důstojné – tedy chovali jsme se způsobně, ale mamina měla vždycky co zajímavého vyprávět a smát se bylo dovoleno 🙂
A Sharko, kdybych byla přistižena, jak krmím kamenné holuby, asi bych byla pohlazena po hlavě a ujištěna, že jsem hodná (a pak by mamina kašlala smíchy do kapesníku, aby neurazila moje city:))
Stezky odvahy jsem na táboře také měla.
Ale mě ty nevadily.
Jéé, Dede, to je skvělá akce! Navíc velmi inspirativní 😉 Naše obec je maličká, jedna z nejmenších, máme jen asi 50 stálých obyvatel. A s hrdostí můžu říct, že náš Den dětí je vyhlášený a každoročně se na něj sjíždí děti z blízkého i dalekého okolí. Účastní se tak kolem 80 až 100 dětí. Bývaly doby, kdy jsme byli „slavní“ i naším závodem v běhu na lyžích (taky kolem 100 závodníků), ale v posledních letech to upadá, jak po stránce organizační, tak sněhové (chuckle) . Ale ta halloweenská cesta mě fakt nadchla!
Den dětí máme taky, ale závody v běhu na lyžích jsme tu neměli nikdy – my máme fotbal 🙂
Jinak je to skvělé, když takhle maličká obec se umí v tohle dát dohromady. To asi málokdo zůstal úplně mimo, co? (inlove)