„Začneš na konci vodárenské cesty, půjdeš lesem pěšinou vpravo nahoru, u roztrojeného buku zahneš vlevo, až dojdeš k těm velkým balvanům, a tam se otočíš směrem k zastřešenému posedu.“
Takto vypadá část běžné instrukce kladeči stop, když trénujeme naše psy – stopaře. Funguje to, ale jen proto, že všichni máme lesy a louky kolem naší vísky skrz na skrz prochozené. Cizí by se podle našich povelů nejspíš ztratil a nakonec bychom ho se psy hledali doopravdy. Proč? Protože na takhle malém prostoru už chybí pořádný místopis.
Vzhledem k tomu, že problém s blouděním je starý jako lidstvo samo, začali lidé pojmenovávat všechny významné body ve svém okolí. Každý pak věděl, o čem ten druhý mluví, a daly se nakreslit mapy pro ty, kdo nevědí. Tak vznikl zeměpis. Víme, kde jsou města, vesnice, řeky a hory.
Za krmelcem vlevo a pak po dolním okraji paseky až k cestě:))
Pokud se však chceme orientovat ve svém bezprostředním okolí, je třeba se naučit i lokální místopis. Třeba vědět, kde se říká U křížku, která cesta je Sádovská, byť to není nikde napsané, nebo vědět, že když se u naší chalupy setká Jestřabský potok s Roudnickým, tak dál teče jako „náš“:))
Nicméně si myslím, že místopis je důležitý i v prostoru našich domovů. Připadá vám to přehnané? Pak jste se asi ještě nesnažili přimět jiného člena rodiny, aby vám něco přinesl anebo pro vás něco našel. Ano, do ložnice, obýváku nebo kuchyně trefí i hodně zamyšlený muž, ale co různé přístěnky, komory, špajzky a podobně?
Když mi posledně můj muž dával instrukce pro dlouho očekávaného elektrikáře, tak jsme se pořád nemohli dohodnout. To, co zpočátku připomínalo komickou scénku, však rychle rostlo do vzdutých emocí. Kdo by řekl, kolik nedorozumění může vzniknout kolem termínu „venkovní světlo“?
Takže než doma začnete další z debat na téma: „Prosím tě, přines mi“ a „Kde to je? Já to tu nevidím!“ aktualizujte si domácí místopis. Kdo ví, třeba potom bude probíhat hledání bezbolestněji!
Za třemi buky zatoč k balvanům a schovej se za tím největším:))
A tak se ptám: Jak jste na tom s místopisem vy? Doma i v okolí míst, kde žijete a pracujete? Stalo se vám, že jste netušili, kam vás místní posílají? (Eh, myslím to přesně tak, jak píšu, nikoliv v přeneseném smyslu slova!:)) Máte udělaný místopis užitných prostor? (např. špajzka, komora, přístěnek, přístavek, dílna, kůlna, stodola… tam, no přece tam!:))
Pojďme se bavit o (ne)bloudění v mikroregionech:))
Muj muz vi presne, kde co ma hledat. Ale uz mu nesepne, kdyz ma vec vratit nebo uklidit. Odlozi onu vec proste tak, aby byla priste po ruce. Chjo.
V dome mame sklep a mistnustku, kterou nazyvame pivni sklep. Do tohoto sklepa se chodi pro pivo a rovnou ze zahrady. Na zahradu se dostanete kolem dveri do sklepa normalniho. Pivni sklep taky slouzi jako prekladiste (jste u nas vcera zapomneli bundu, najdete ji ve sklipku), dokonce ho vyuziva mistni DHL k doruceni baliku, kdyz nekdo z ulice neni k zastizeni. Snad vsem, kdo v dome nebydli, dela problem tuto mistnost najit. Vezmou za kliku u prvnich dveri do sklepa, zjisti, ze je zamceno a v tu chvili zapomenou, ze byli nekolikrat upozorneni, ze onen dulezity sklep je jeste par kroku za rohem do zahrady. Ne, ty dvere jsou zamcene a basta, jiny sklep jsem nenasel. Chjo.
Chvalim krasne podzimni fotky.
Jsi mi připomněla vtip:
Manžel k manželce: Kde máme cukr?
Ona: Ve špajzce.
On: Tam není,tam jsem se koukal!
Ona: V horní polici je, kde by byl..
On: není, cukr nemáme!
Ona dojde do špajzu,sundá z horní police krabici od kakaa s nápisem SŮL a vítězoslavně říká: Máme ho, pořád ve stejné krabici!
U nás ve vísce je Dolní konec nahoře a Horní konec dole, skoro jako ta náměstí v Olomouci. Souvisí to s tokem jako nad potokem a pod potokem.Pak tu máme mimo zastavěné části obce třeba Vinohrady, takže nějaké víno tu asi bylo, je fakt, že hodně jsou vínem obrostlé domy a hrozny jsou leckde docela chutné.Máme tu Debřice,Vlčí dolky,klasické Záhumní ale i Ořešné,Pololání, Doubravu,Zlámaninu,Větrolam,Dubí, Bránu a taky rybník Vrbčák.
Uvnitř obce máme třeba Prostředek, Rynek,Vrbí a ostatní je u „někoho“.Jsou to staré rodové statky, nyní domy k bydlení. Ve vedlejší obci je tolik Nováků, že mají všichni přezdívku aby se to nepletlo a podle toho jsou i uličky. Doma místopis moc nefunguje neb přednosta je přemisťovatelem mých věci, za účelem uskladnění jeho věcí. Někdy by mne z toho i kleplo 🙂
V domě u rodičů máme „depozitář“ – malou místnost na společné chodbě vedle kotelny, kde se uskladňovalo vše možné týkající se zahrady, od ořechů a sušených švestek přes semena a cibule květin až po zahradní bundy a galoše. Taky máme „podpůdí“ – malou komoru v mezipatře u schodů na půdu.
A odjakživa jsme jezdili na „vinohrad“ – ve skutečnosti jde o naši druhou zahradu, která je asi půl hodiny cesty od domu. Réva tam žádná není, jen přestárlé ovocné stromy, ale kdysi dávno to opravdu musel být vinohrad – je to pozemek ve tvaru dlouhé uzounké nudle orientované po spádnici. Zajímalo by mě, jak je tenhle název vlastně doopravdy starý.
Ano, ano, na chatě každý věděl, že zahne u té a té chaty i když už dávno měla majitele jiného jména. První a druhá paseka také už dávno pasekou nejsou, ale ten název zůstal. Před lety jsem se šla podívat na místa, kde se říkalo „V břízkách“ (rostly tam krásné křemenáče), ale marně jsem břízky hledala a celkově jsem skoro bloudila i když místo nakonec našla.
Náš dům má jen garáž, nemá sklep ani jinou vedlejší budovu, tak je orientace snadná. Ovšem manžel mívá problém s „mistopisem“ v kuchyni – třeba v ledničce, špajzu. On je nadměrně zorganizovaný a pořádný člověk, když něco odněkud vezme (z garáže, knihovny, svého šatníku) tak to zase vrátí přesně na stejné místo (tedy i košili, svetr, boty vrátí tam kde dříve byly). Marně se mě to snaží naučit, já to prostě nedokážu. A tak třeba v lednici (která je furt nacpaná) mám marmeládu, dresinky atd. (co se nevejdou do fochů ve dveřích) na jiných, ale „stabilních“ místech. Jenže pak tam potřebuji šoupnout něco většího a aby se to vešlo, musím tyhle věci odsunout, přemístit. Druhý den či později už tam „větší“ věc není ale přemístěné věci hned nevrátím, určitou dobu zůstanou „jinde“. Manžel pak chce vyndat třeba majonézu a hledá jí tam, kde byla, když ji bral naposled. Jde najisto a pak stojí u otevřené lednice, ptá se kde sklenice je a já se ho od stolu snažím navigovat. Nakonec raději vstanu a najdu, protože „já“ vím, kde je. Podobné je to, když si chce třeba vyndat sušenky ze špajzky a ony nejsou tam, kde bývají. Jenže já od té doby potřebovala umístit velký nákup a sušenky zrovna na tomhle místě překážely. Ještě, že manžel nevaří, to by se opravdu při přípravě zbláznil, protože já sama občas hledám, kam jsem šoupla právě „tenhle“ kastrol, co zrovna potřebuji, natož aby to věděl on 🙂
(rofl) Maričko, to je krásně popsané (rofl)
Tady v tom případě funguje, když mají jednotliví členové domácnosti rozdělené kompetence – já umím hledat v kuchyni, komoře, komodách, Martin je expert na přístěnky a přístavek, kde jsou věci z bývalé garáže a kde je dílna s nářadím. Ovšem běda, když člověk marně hledá a kompetentní osoba je nedosažitelná (chuckle)
Maričko! Jenda se mne taky často ptá (no, často – dá se říct, že furt!) kde co je. A než bych mu to se svým nulovým smyslem pro orientaci vysvětlila, tak všeho nechám, a jdu mu to najít (většinou jsou to JEHO klíče, JEHO brýle, JEHO ledvinka, JEHO cokoli …). A docela dost mne vytáčí věta (i když dělám jako by nic (rofl) ) „Dyť já bych si pro to došel, kdybys mi řekla, kde to je …“
Domopis tu bude výživný. Aspiruju na titul Kajutový inženýr. 😀
A venkopis – no, to je jedna z věcí, co mě baví na tom, mít psy. Člověk lapne ty bestie a jde courat a přidá se k jiným bestiím a jejich lidem… a dozví se místní mapu, ani netuší jak.
Bydlíš na lodi? (rofl) (wave)
Skoro. Velikostně to odpovídá. A na horní palubu lezu po žebříku. (rofl)
Tady v Praze ve Vysočanech je například náměstí, které se dlouhá léta jmenovalo „náměstí Lidových milicí“. Vždycky to byl takový rušný centrální bod, jezdí tam autobusy a tramvaje a dnes i metro, jsou tam školy, pár kroků odtud radnice, park a dneska i nákupní centrum. Vždycky se prostě jezdilo „na milice“. Náměstí bylo pochopitelně přejmenováno a teď už se řadu let jmenuje „Náměstí OSN“. Tak mu ovšem nikdo neříká a starousedlíci pořád jezdí „na milice“.
Bydlím za rohem. A ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by jel jinak než na „milice“.
OSN se nějak neujalo.
Jo, napadla mě ještě jedna věc – za mých mladých let se náměstí I. P. Pavlova říkalo Pavlák. O souástu let později mě překvapila mládež, jezdící na Ípák (chuckle) Takže i přezdívky se vyvíjejí 🙂
Taky jsem slyšela „Slinták“ 😉
Místopis mého rodného domu je obzvlášť výživný. Půda a horní půda, půdička nad průjezdem, půda nad kumbálem, babičky hala a zadní hala, tety garáž, naše garáž, sklípek pod garáží, sklep a zadní sklep, dílna, kůlna, prádelna… máme dokonce i muzeum (chuckle) Jo, a najde se tam dokonce i našich byt a babičky byt 😉
Místopis mého rodného Tábora má taky své záludnosti: to jsme si třeba v prváku na gymplu dali sraz na Klášteráku. A kamarád, terpve v deváté třídě do Tábora přistěhovaný, celé odpoledne marně bloudil táborským starým městem a hledal správné náměstí 🙁 (Byla to doba, kdy mobil mělo jen pár lidí, ve třídě tak 2-3.)
Nejlepší je ovšem místopis mého milovaného Třeboňska, kam od nejútlejšího mládí jezdíme tábořit (a kde nakonec máme i chalupu). Cesta na Pískovnu, Skautská louka či Panelka (přičemž pískovna, skautíci ani panely už tam dávno nejsou), Klasické velké území, Poloviční území, ale taky Mordor nebo Indiánské pohřebiště – a mnoho dalších míst, která na mapě nenajdete, ale nám k nim nic bližšího říkat netřeba.
Znám to tam jako své boty. Trefím kamkoli. Ale nejsem schopná nikoho navigovat, vysvětlit cestu prostě nedovedu.
Pavčo, moc se mi líbí tvůj popis Třeboňska… kde bych asi tak našla Mordor? (wasntme)
Dede, ty dostaneš. 😀 Prý hodně zamyšlený muž. 😀 Místopis doma ovšemže mám, a protože jsem si ho sestavil, tak se v něm také vyznám a cizince nikam neposílám, pokud tu mám návěštěvu, je opečovávána a rozhodně není vysílána „na půnebí pro hrušky“. A synovec s neteří už se tu vyznají dokonce líp než já. 😀
Ano, zamyšlený muž… jsem něžná a chápající (rofl)
Já se neorientuju v Praze, ale to užu je tu veřejně známo 🙂
Jinak u nás doma je to jasný- dolní sklep, garáž, dílna žabárna. o patro výš pracovna, obývák, kuchyň a nahoře ložnice, pokoje dětí a piškvorkárna. To ovládám 🙂 Jinak místní názvy- Kopeček, Na důlku, Na loukách, Hrušková a podobně se teprve učím.
Matyldo, tvoje žabárna ve mě budí zajímavé asociace (chuckle)
Mimo jiné jsem si vzpomněla na Pratchettovy Čarodějky na cestách… 😛
Na orientaci je kadet můj manžel Petr. Ten se neztratí ani v cizině.
U mě je to horší.
Co se týče místopisu u nás v Plzni. Tady se říká U zvonu, ale žádný zvon tam není. U Pětatřicátníků, tam kdysi byla kasárna 35-pěchotního pluku. Dlouho jsme měli tramvajovou zastávku Výstaviště, které už tam také není.
Vlastné rodinné názvoslovie a miestopis máme v lesoch, a to tak v „našich“ (malokarpatských) ako aj na Záhorí. Zvlášť na Záhorí je to celkom sranda, lebo miestne borovicové lesy (po záhorácky len „bory“) sú priebežne rúbané a dosádzané človekom a majú pôdorys nepravidelnej šachovnice, kde jedna križovatka je ako druhá a len drobné rozdiely napovedia, kde človek práve je. Niektoré názvy sú jasné, ako napríklad pri Kaplnke, k jazerám a tak. Potom máme aj také interné názvy, ktorým nikto nerozumie, napríklad „pri tých malých boroviciach“ (medzičasom majú hádam 3 metre, ale furt sú menšie ako les okolo, tak zatiaľ to sedí 🙂 ) alebo „mŕtva hora“, to je názov mojej krstnej pre obdĺžnik hustých, novo vysadených borovíc, v ktorých čo sa týka húb, nikdy nič nerástlo (z toho asi tá mŕtvosť). V Karpatoch máme Katarínku (zrúcanina kostola a kláštora sv. Kataríny nad obcou Naháč), Planinku, Veľkú lúku, Kravínovú lúku (súdruhovia tam kedysi postavili kravín, zostali z neho len kamenné obvodové múry), riedky les, a v neposlednom rade, Jedenásty. Ten je podľa tabuľky „11 km“, ktorá na tom mieste kedysi označovala túto vzdialenosť na dráhe malokarpatskej lesnej železnice, od štartu v chemičke v Smoleniciach. Názvy ako riedky les a jedenásty kilometer (môj častý nick, lebo aj moje iniciálky tvoria kilometer) sa tradujú od môjho dedka a používame ich svorne celá rodina, aj keď ten kilometrovník tam už dávno nie je, zo železničky zostali len násypy a riedky, pôvodne dubový les už dávno padol za obeť „hospodárskemu využitiu“ (čítaj drancovaniu) malokarpatských lesov…
Jé km11, to je hezkej důvod pro vznik nicku 🙂
Jen se tím nickem hůř oslovuje (wasntme)
(já to flákám a v oslovení vypouštím číslovku, se napravím 🙂 )
Kde je Bzí vím, jezdila jsem tam se zbožím ale tohle jsem nevěděla. Tam se snad jezdí jenom do kopce?
Bzí to je jenom kopec, tam snad není rovné cesty z/do obce. Ona už je to formálně část Železného Brodu. Řekl bych, že Brod je nejčlenitější město co znám 😀
Stříbro taky není špatný 🙂
i město mého školního mládí má svá specifika…když se zeptáš třeba na Štěpánkovu ulici, tak ti budou tvrdit,že takovou ve městě nemají..znají ji pod názvem Na Podsíni. To samé platí o Střelnici, tu mají zafixovanou jako Pumberka.
Nejlíp se orientovat podle hospod už taky neplatí,neb rychle zanikají nebo mění názvy.
Tam, kde pamětníci a usedlíci říkají stále U Korečků, je nyní restaurace Na Hradbách…
Jako v Hradci je navždy Carrefour, který už tam snad 10 let není, v Liberci je Hypernova i když to je NISA, v Jablonci je Ruďák, i když je to Horní náměstí
No a některé se zase vrací- v Brně byl Cejl, pak léta to byla Gottwaldova třída a je to znovu Cejl, jenže já jsme to i v dobách Gottwaldovy třídy znala pod původním názvem, protože babička s dědou říkali „na Célu“ a tím to bylo jasný.A malé Tesco za nádražím je pro moje rodiče Prior, i když to tak dávno není 🙂
V Hradci není jen Carrefour, ale hlavně U Kronusů, U Burgasu, taky Don a Avion … 😀
Ten úvodní popis mi připomněl můj bakalářský průzkum. Chodila jsem po botanicky zajímavých lokalitách a srovnávala, co tam rostlo před třiceti lety a co tam roste teď. Jenže do své práce jsem zapisovala GPS souřadnice, zatímco před třiceti lety takové vymoženosti nebyly… Najít podle těch starých popisů danou lokalitu bylo více než dobrodružné, a většinou se to ani nepovedlo 😀 Návody ve stylu „za myslivnou zahni za čtvrtým velkým smrkem do leva a pokračuj pomalou chůzí asi dvě minuty…“ byly totiž docela k ničemu, protože za ty roky už mohl být čtvrtý velký smrk pokácen, mohlo tam vyrůst deset dalších a kdoví co ještě (chuckle)
Ivano, takové pátrání by mě bavilo… jen jsem na to studovala nevhodnou školu (chuckle)
Orientace by pro mne neměla být problém neb jsem léta závodila právě v orientačních jízdách. Byla to krásná léta.
Pomáhá mi to i dnes při taxikaření.
Nicméně i já jsem dnes schopná „zakufrovat“ tam, kde bych to nikdy nečekala.
Jo, stárnu a pozornost ubývá.
Já a můj orientační nesmysl by bylo na dlouho. Po Brně jezdím pět let a až teď začínám poznávat, kde to asi tak jsem, dřív jsem se držela zuby nehty naučené trasy a při objíždce jsem byla v piheli jak Baťa s dřevákama.
Nejlíp jsem znala Telč a Jindřichův Hradec. Tady se učím. Do toho hantec a netuším která bije. Když mi řekli jdi rovně a pak zaboč do hangu, jak to asi mohlo dopadnout. No, netrefila jsem.
TORO. VÍTEJ DO MÉHO KLUBU NEŠŤASTNÍKŮ, KTEŘÍ PŘI NESOUSTŘEDĚNÉ POZORNOSTI ZAKUFRUJÍ I V ÚPLNĚ ZNÁMÉ A SKRZNASKRZ PROCHOZENÉ LOKALITĚ.MOJE RODINA VŽDY ŘÍKÁ, ŽE JSEM DĚSNÁ A MÁM DEZORIENTAČNÍ NESMYSL!! JE TO PRAVDA.ZABLOUDILA BYCH. KDYBY SE MNOU NEBYL MLP.TEN SE NEZTRATIL NIKDY. PO NĚM MÁ VÝTEČNÉ ORIENTAČNÍ SCHOPNOSTI MLADŠÍ DCERA VĚRKA, KTERÁ Z MÝCH ORIENTAČNÍCH NESCHOPNOSTÍ DOSLOVA ŠÍLÍ.
Samosebou, místopis rodné vísky znám dobře, přestože nemá oficiálně pojmenované ani ulice (chuckle) – vím, kde to je Dúle Šmitkovem a vím, kde je Hore dědinů. Stařenka Michnová žila v Zahradách a my zas Na řádku. Pole jsme měli U hajka a na Fameliji, vinohrady v Krátkých i v Dlúhých, sádek Pod krátkýma a další sádek Na terase.
Vím, kde je U křížku aj U obrázku (třebas ten obrázek tam za mého dětství už nebyl). A když jsme šli prvního září do školy do Kobylí pěšky, tak jsme mívali sraz pod ořechem (ten už taky vzal za své).
A další půvabné názvy U jabloňky, V jezírku, Stráž, Šudoňky, Příhon, Vývoz, U studýnek, Baťany, Pod novýma sklepama, Vajka, Ochoze, U Kaluba, V huličkách …
Pak jsem dvacet roků bydlela v Břeclavi (teda na sídlišti v Charvátské Nové Vsi, leč poštou spadala do Poštorné (rofl) ) a můžu říct, že docela i tady místopis ovládám. Ovšem co jsme se přestěhovali do Lednice, jsem docela namydlená a tímto si sypu popel na hlavu a slibuju, že to napravím (nod).
Místopis domu – no, docela se ztrácím ve sklepech, neb má orientace je mizerná. Nevím, kde je pod obývákem a kde pod kuchyní a to potom se mi těžko hledá vodoměr (rofl) (rofl) (rofl) …
Je to to Kobylí u Čejče? Tam jsme projeli minulou neděli na kole těmi sady, ale nevím jestli legálně. Každopádně nádherná krajina a pohledy a malinké sklípky 🙂
Pchá Kobylí! Tam jsem chodila do měšťanky a mám od tama švagra (ale stařečkovi sme to museli zatajit, neb Z Kobylého nic dobrého).
Krásně tam je, což o to, ale kdybyste vyjeli do vesnice NAD Kobylí, na Vrbicu – to byste teprá viděli něco. Kobylský sklepy sú nic – dyť je to samý presúz (chuckle) – ale ty Vrbecké, s kamenýma štítama a lomenýma okýnkama – takový v širým světě nenajdeš.
YGO, ja uz jsem jednou pred asi 6 lety pod dojmem tveho vypraveni do tve Vrbice chtela jet. Vyrazili jsme se synovcem, ale nejake objizdky nas zradily. 😀 Jezdili jsme kolem a kolem. A to jsem prosim s sebou mela autoatlas, i kdyz pravda stary. Ale ja se tam jednou podivam. 🙂
Ygo, díky za další hrst půvabných názvů (wave) 🙂
Stejně jako Hanka si říkám, že na Vrbici se prostě jednou podívat musím 🙂
U Železného Brodu nad údolím řeky Jizery leží obec Bzí. Je známá tím, že tamní mistopis nerodák patrně nikdy nepochopí. Třeba jít na kopec znamená jít DOLŮ, protože jde nad údolí, kde se ocitne na kopci. Na hřbitově je snad místo, kde před 200 lety byl nějaký malý židovský hrbituvek a takových špeků tam mají plno. Navíc mají i menší místní nářečí.
Tak o obci Bzí slyším poprvé – a zní to rozhodně zajímavě 🙂
Podrobnosti by nebyly? (wave)
Moc toho nevím, jen se tam jedna holcina provdala a teď chudák neví kde svého vždycky hledat 😀