Letošní dušičky jsou zářivé, barevné a kupodivu nejsou ani moc studené. Květinám to na hrobech sluší, svíčky většinou nezhasíná dravý vítr. Bylo by fajn, kdyby si člověk to slunečno dokázal uchovat i ve své duši, když se za vůně měknoucího vosku a chryzantém noří do vzpomínek na ty, kdo tady už s námi nejsou.

Přemýšlela jsem o tom, když jsem včera šla nádherným prosluněným podzimním lesem. Jak se smířit se smrtí, s velkou konečnou, s nicotou navždy? Nabízí se víra… Víra v to, že smrtí všechno nekončí, jen my to z té naší strany nedokážeme vidět.

Najednou jsem si vzpomněla na knihy Terryho Prattcheta. Několikrát tam Smrť, který převáděl zemřelé z jedné strany na druhou, odpověděl na otázku právě zesnulého po směru jejich cesty v zásadě tímto způsobem: „Co myslíte vy? A kam byste chtěl jít?“ Předkládal myšlenku, že posmrtný život si vlastně svým způsobem vytváříme sami, svojí vírou a očekáváním.

Možná vám tato úvaha nezní zrovna dnešní den dost uctivě, ale věřte, že v tom neúcta není – ani k mrtvým, ani k náboženstvím, které se otázkou nesmrtelnosti lidské duše zabývají. Prostě jsem cestou tím pokojným lesem přemýšlela nad tím, že právě takhle může existovat, aspoň pro lidi, kteří jsou odhodláni tomu věřit, onen klidný a spokojený život za Duhovým mostem.

Mám ráda tu představu. Ani nebe, ani peklo. Poklidná existence v kulisách, které člověk miloval, ve společnosti těch, které miloval – bez ohledu na počet nohou. Místo, kde člověk nakonec s vděčnou radostí odpočívá, kde nejsou hrůza, starosti a bolest. Představuju si ta setkání, když se tam někdo nově objeví, a přivítání: „Tak pojď, posaď se k nám a povídej, co je tam dole nového?

Zármutek a zoufalá prázdnota… to je něco, co v případě takového odchodu zůstane nám, kdo jsme zůstali. Jich se to už netýká. Ale když věřím v to místo za Duhou, mám přece jen nějakou útěchu. A živý člověk útěchu potřebuje. Ostatně, vždyť nakonec mnoho z nás už podobným způsobem myslí.

„Podívejte, maminko a babičko, jak mi krásně kvetou růže! Jo, tati, to bys byl hrdej, kdybys viděl, co jsem dokázal, co? Babi, dědo, prosím, dohlédněte na toho pitomého psa – zase mi utekl, ať se bezpečně vrátí domů!“ A tak nějak tiše věříme, že vidí, chápou, oceňují i dohlédnou:))

Netvrdím, že mám pravdu. Konec konců, v otázce víry je pravda irelevantní. Jen s vámi sdílím představu, která se mi líbí. A tak vám při dnešku přeju: vzpomínejte s láskou.

A protože se ptám vždycky, ptám se i dnes: jak se vám vzpomíná? Chodíte na hřbitovy, svítíte doma svíčičkou, chodíte na místa, kde jste bývali se svými milými spokojení?

A také tu zapaluju virtuální svíčku za ty naše společné přátele, kteří již na tu druhou stranu přešli.

PS: Na hřbitov, na náš malý vesnický hřbitůvek u lesa, jsme šli v neděli večer, už byla tma. Obloha byla plná hvězd a hřbitov byl na dálku vidět v podobě hejna načervenalých světlušek. Tak jsme pár dalších pamětních světýlek přidali. Bylo to moc krásné.

PPS: Pro doplnění – hřbitov je dost daleko za vsí a pochopitelně nikde v okolí není žádné veřejné osvětlení – proto ty bezostyšně zářící hvězdy…:))