Těstoviny mám ze všeho jídla na světě úplně nejradši. Už od dětství. Tenkrát tu sice italská kuchyně ještě dávno nefrčela, ale u nás doma i u babičky se často dělaly různé nudle, fleky, nočky, taštičky, jen ty italské názvy tomu chyběly 😀 .
Zrovna dneska jsem měla k obědu tortellini se špenátovou náplní.
Těstoviny téměř vždycky kupuji. Umím je sice udělat a mám i takový ten ruční lis i s nástavcem na nudle (fettuccine) a na nudličky (capelli d´angelo) a „razítko“ na ravioli, ale upřímně, jsem líná se s tím dělat. Jen občas dělávám zelené těsto na lasagne verdi (do těsta se dá špenát).
Nejradši mám těstoviny v té úplně nejjednodušší úpravě aglio-olio, tedy s česnekem a olejem. Uvařím nějaké krátké těstoviny (špagety ne, protože se mi s nimi špatně manipuluje, ale je to jedno). V pánvi rozehřeju olej, rozmačkám do něj česnek, přidám bazalku a chilli papričku (nebo trochu chilli pasty) – mám to ráda pikantní, přihodím do toho těstoviny, promíchám, nechám chvilku prohřát, trochu osolím a šup s tím na talíř. Parmezán na to ani nemusím, ale může být. Variantně to dělám i s rajčaty – do oleje na pánvi ještě před přidáním těstovin nakrájím rajčata (pokud možno cherry, jsou pevná a sladká) a nechám je orestovat.
Pizzu mám taky ráda (i když těstovinám dávám přednost) a stejně jako u těstovin čím jednodušší, tím lepší. Nejvíc si pochutnám na margheritě a pak mám taky ráda salámovou pizzu s nějakým dobrým pikantním salámem (Italové mají dobré salámy, mňam).
Gnocchi mám taky ráda, počítám je vlastně mezi těstoviny.
Focaccia je fajn, ale pracná, doma ji nedělám, dávám si ji jen v restauraci.
A jen tak na okraj – passata z krabičky i loupaná rajčata z plechovky jsou obvykle výborná. Když chci udělat třeba omáčku do lasagní nebo prostě bohatou omáčku ve větším objemu, radši používám jedno nebo druhé než čerstvá rajčata. A v zimě úplně jednoznačně. A když dělám třeba zapékaný lilek s mozzarellou, používám jen loupaná rajčata z plechovky, je to šťavnatější.
Dobrou chuť (y) .

No to je krásný koníček, určitě bych v něm synka podporovala! 😉
Vím, že rady maminek Italek jsou ty nejlepší, ale kdyby synek chtěl i trochu teorie a různých triků nebo fíglů, které ty maminky používají, přijdou jim samozřejmé, a proto je třeba ani do receptu neuvedou, tak vřele doporučuju kuchařky od paní Marcelly Hazan, jsou bezvadné, polopaticky napsané, pochopitelné i mužům. 😉 Jen radši doporučuju pořídit si to v originále, jedna její kuchařka (taková ta nejznámější – Klasická italská kuchyně/Classic Italian Cook Book) česky vyšla a překlad je víc než tristní (a navíc nemá rejstřík, což u kuchařky považuju za dost postatnou věc).
Tak ať se chlapec drží!
P.S. Jak píše Šárka dole, pokud nejsou k dispozici použitelná čerstvá rajčata, klidně se dají použít ta loupaná z plechovky (i paní Hazan je doporučuje). Jo a perlička – před několika lety jsem si sama pro sebe udělala takový pokus, koupila jsem běžně dostupné druhy plechovkových rajčat, od těch nejlacinejších, po ta nejdražší. Vítězně kupodivu vyšla ta nejlevnější, měla nejlepší poměr cena/výkon – hodně rajčat uvnitř, relativně uspokojivě oloupaných, chuť taky ušla.
P.P.S. Shodou náhod jsme zrovna včera byli na slavnostním obědě právě v italské restauraci. 😉

Italskou kuchyni mám moc ráda a když chci čerstvé těstoviny a nemám je ani kde ani na čem připravit jako domácí, tak jsou k mání v Makru.
Omáčky už si udělám a maso v tom ani neschází.
Ráda mám s pancettou nebo anglickou slaninkou, se špenátem, s grilovanými paprikami a s různými druhy sýrových omáček.
A hromadou parmezánu navrch.

Už před rokem jsem na Hadech vznesla dotaz na zkušenosti se strojkem na nudle. No a pak ten nápad ve mě chvilku bobtnal a hnil a protože odjakživa dělám domácí těstoviny, nějak jsem si dále stačila s válečkem. Ovšem to jen do doby, kdy jsem zakoupila semolinu, z té vyválet slušnou placku dá fakt strašně práce. a tak jsem vyhrábla z paměti informace od Jakelovic a objednala strojek. Přesně v době, kdy Bimbo měl velmi omezené stravovací možnosti a zrovna pasta do toto padla jak ulitá. Tagliatelle se zeleninou – orestované nudličky z cukety ( získávám je pomocí škrabky na brambory ), sušená rajčata a olivy, trochu parmezánu a večeře je na stole. Musím si bohužel odpustit rajčatové omáčky, to Bimbo prostě nemůže.
Jinak italská kuchyně je moje krevní skupina, pastu bych mohla v různých úpravách pomalu denně, grilovaná zelenina z pece je lahůdka nadpozemská.
Jinak na sušení vyrobil Bimbo sušáček, za to se mi fakt tolik peněz dávat nechtělo.
Když jsme měli naposled holčičky, přály si nivovou omáčku.Takže jsme nedělní dopoledne strávili tvorbou těstovin. Nejprve rozválet placky ze čtyř vajec a posléze je nařezat, pracovaly usilovně, na tři děti jsme museli být tři dospělí – jeden musel na židli přidržovat Emilku – ale legrace jsme si užili a holky byly šťastný, že si samy uvařily

milá Dede, nech Marka vařit a ještě ho o tuhle super kuchyni pros….je jednoduchá,chutná a voní, není po ní těžko….on se zdokonalí…chce to praxi…a za passatu se stydět nemusí, ona konzervovaná a drcená rajčata ze skla nebo z plechu,mají tu zralou chuť a slunce, kterou současná rajčata už ztrácí….(a věřím, že nekupuje nejlevnější sajrajt), s tím sušením je problém, ale italové to občas suší přehozené i přes kuchyňskou židli….mám ráda čerstvé těstoviny s italskými omáčkami…ňoky taky….a nejvíc teď carbonara…. a rajčatové s ančovičkami a cuketou…ani maso tam nemusí být…