Je ráno, stojím v kuchyni u linky a dělám si snídani. Nejednou se vedle mě zjeví černý stín, v klidu usedá a zvedá hlavu směrem ke mně. Dívám se do těch vážných očí, dívám se… a vím, že to mám prohrané. Zase budu mít o plátek šunky méně!
Moje zvířata jen málokdy žebrala či žebrají. Dobře vědí, že na ně nezapomínám, stejně jako vědí, že když nechci – nebo nemůžu – tak jim prostě nedám. Jenže co byly loni psí holky poprvé v Dogparku, prakticky bych mohla říct v rozmazlovacím psím hotelu, přišla Berry žebrání na chuť a rychle se v něm zdokonalila.
Protože je to psice chytrá a zná mě skrz na skrz, nikdy nevolí „násilné“ metody. Tedy nekvílí, nedrbe do mě packou, neskáče na mě. Prostě si jen sedne a upírá na mě své oříškové oči, zrcadlící hlubokou důvěru. Přehlubokou, přesvědčenou důvěru, že nebudu taková sketa, abych si tu šunku snědla sama. Nic neříká, kouká, občas decentně sliní.
Ari, která není posedlá po dobrotách a žebrání jí v podstatě nic neříká, si sedá vedle velící Berry a kouká taky. Jen pohled jejích očí je spíš vesele zkoumavý, ona by radši brala nějakou taškařici, třeba vyskočit mi na hlavu, něco ukradnout a pádit za roh, abych ji musela honit. Jo! To by bylo něco!
Přemýšlím o tom, proč mě Berry nakonec stejně vždycky dostane. A proč mi to vlastně nevadí. No jo, to je ta důvěra ve mě kladená. Ta upřímná víra, že když můžu, když mám co, tak dám. Protože jsem to já, a protože ona je ona, a protože my dvě svým způsobem jedno jsme.
Řekněte sami, nestojí ten pocit okamžité upřímné deklarace naprosté sounáležitosti a vzájemné lásky za kousek šunky?:))
A tak se dnes ptám zvířecích lidí – jak se žebrá u vás? Taky vás umějí dostat?:))
A aby si nezvířecí lidi také přišli na své, tak se ptám: jak vás umějí vaše děti přesvědčit, že to či ono nutně potřebují?
Pojďme si povídat o tom, jak dáme, když můžeme…:))
Autentické foto ze včerejška:))
Omluvte, prosím, ne-kvalitu, je to foceno mobilem a narychlo:))
Ten upřený doufající, dojemný pohled znám :o)).
Tady se tomu taky říkalo „hlasitě kouká“!
A to som už chcela zaklapnúť počítadlo a ísť do hajan, ale o žobraní proste musím pridať. Jackiina pažravosť dosahuje násobky jej telesnej hmotnosti. Chce všetko, čo jedia jej ľudia. Bola schopná so mnou zjesť aj asi 10 kúskov broskyne, kým jej došlo, že broskyne vlastne moc nemusí a jedenásty už vypľula (ale decentne, kútikom papuľky, keď si myslela, že sa nikto nedíva). Naučila sa ohrýzať aj varenú kukuricu zo šúľka. Keď to jedia jej ľudia, musí to byť dobré a ona to chce a hneď. Spôsob jej žobrania je tichý, ale vytrvalý a neústupný. Sedí s vypnutou hruďou a nastraženými ušami, prešlapuje na našponovaných predných packách, občas dá hlavičku na stranu a viditeľne aj počuteľne naprázdno prehĺta. Chvostíkom nie že vrtí, ale spomalene kýva zo strany na stranu, vyzerá to jak metronóm. A ovláda ten trik posunúť sa dopredu vo chvíli, keď odvrátite zrak. Takže pes sa nehýbe, len je nebadane čoraz bližšie. Nedokážem vzdorovať skoro nikdy, ale keď mám podozrenie, že to pre ňu nie je moc dobré, dávam jej len malinké kúsočky, jej sa aj to ráta a aspoň jej to neuškodí. Miluje čokoľvek mastné, ale to musíme opatrne, lebo má sklon vdýchnuť veľké kusy a tie sa v nej potom dlho neudržia (a zásadne ich prepytujem vráti do obehu vnútri, a nie vonku, chjo…)
Denis nekrade, nikdy si nevzal žádné jídlo bez dovolení, ale loudění dovedl k naprosté dokonalosti – on přichází, pokládá svou hlavu do klína člověka, který jí nebo se k tomu právě chystá, a upírá na něj ten nejoddanější pohled. Dlužno přiznat, že ten člověk jsem nejčastěji já, protože Denis moc dobře ví, že já prostě neodolám. Tak takhle jsem si, prosím, bobánka zpovykala!
Podařilo se mi odnaučit Áju krást jídlo s malého stolku. Snídaně vypadala následovně- dala jsem si na talířek chléb s máslem a vrátila se k lince udělat kafe, nesu kafe a chleba pryč.Aja pozoruje domácnost při jídle jen po očku, pohledem zpod víček, vypadá při tom legračně s tím nakrčeným boxeřím čelem, celá ustaraná jesti něco bude. Babu loudí tak, že kolem mne cupe jak baletka, neúnavně. Mia je připravena jen když se krájí maso a intenzivně na mně řve.Vlastně jednou jedinkrát mi ukradla hovězí steak, hledala jsem ho všude a bála se kde mi spadl a nevidím ho,takže bude někde smrdět, pak jsem slyšela hlasité tláskání a už jsem ji měla.Steak nebyl. Ale Čita, ta je vyučená zlodějka, krade i z pekáče, táhnou se za ní masné ťapky z místa činu na místo sežvýkání, před tou se musím mít na pozoru, na což často zapomínám. Zrovna včera mi ukradla vepřovou panenku-sežrala dva medailonky. Jsou prostě neoddolatelní, všichni.-:)
Naše kočky neloudily. Teda lidské jídlo. Jinak samosebou když se začne krájet maso, tak to je jiná. Ovšem s příchodem Jáji… Jája neloudil, Jája si bral. Takže to skončilo tak, že jsme museli při jídle Jáju expedovat za dveře.
Teď, co je má tu poměrně přísnou dietu, má se šunkama a odstatním lidským jídlem totálně utrum. Nedělá mu to dobře, takže i kdyby se uloudil.. ale zato mu vařím dietu (a to prosím nám večeře nevařím)…
Brix pri jedle žobre, ale naučil sa robiť to potichu, pretože vie, že keď bude pri stole jačať, pôjde za dvere a nič nedostane. Ak vydrží sedieť potichu, dostane posledné sústo – nechceli sme mať psa, ktorý nam vytrvalo vreští do jedla.
Brix si však veľmi ochotne prilepšuje sám – jedlo sa u nás nemôže ani na chvíľu nechať bez dozoru, lebo jazvečík postupuje podľa hesla „asi ste to už nechceli, tak som to zožral a keďže ma nikto nevidel, tak mi to nikto nevie dokázať a nič zakázané som nespravil“.
Borůvka pokviluje a čumí. Pokud dostane pleskanec po čenichu, že to dělat nemá, chvíli mlčí, ale za chvilku zase kvikne. Světluch sedí za ní a výrazně čumí, ale mlčí. Přitom obě vědí, že poslední sousto dostanou. Ze stolu si vzít nic nedovolí, i když sedí na pohovce, koukají do plného talíře, kníkají a slintají. Aspoň něco.
Kocouři nedloubou do nikoho packou, nekvílí, ale prostě se snaží krást. Brambory, šlupku z buřtu, koprovku, drobky z chleba- úplně všechno! Přitom je krmím dvakrát denně a po krmení jim ještě nasypu misku granulí. Jenže Kilián se pořád tváří jak hladovej radiátor a Oriáš teda není radiátor, ale hladově vypadá úplně stejně.
😀 cokoliv…jen když si to můžou ukrást…
Honásek se uměl smutně koukat a žebravému pohledu jeho krásných zelených očí málokdo odolal.
Fousín žebrá furt. Jenže po kastraci se z něho stal těžkotonážní kot a musíme mu stravu ubírat. Je to těžké, pořád vartuje u špajzky a když klapnete hubou je u vás. Otvírání špajzky slyší i ve snu. U něho je to, jak já říkám bezdomovecký syndrom.
Hepinka nikdy nežebrala, ale od té doby co tu máme Fousíka, tak se naučila říci o své. Je ale velmi decentní.
Já si nějak nemohu vzpomenout, jestli naši psi žebrali. Asi moc ne, když mě to nějak nepoznamenalo. Zato tenhle poslední! A to od té doby, co jsme ho nechali chemicky vykastrovat.
Kocour už se bál chodit domů, protože byl úporně olizován a hrozilo, že bude vylízán do zničení. Pívet to navrhla s tím, že ten chip vydrží asi půl roku, takže se to dá zkusit. To zn.listopad a už aby to bylo! Pes ztloustl, má špatný, zkudrnatělý kožich a žebrá. Žebrá úpěnlivě, natažený dopředu, fotogenické retrívří oči pověšené na mých. Vidíš mě? Vidím a většinou odolám, i když… Někdy utrousím, protože se mu vlastně nemůžu divit. Alfa má jídlo, smečka čeká na svůj podíl. Ale je to nepříjemný, to ano.
Mimochodem, ví někdo, jestli se dotyčný vrátí ke své předpůlroční kráse a zvykům? Tedy ne k vylizování kocoura, ale jinak?
Vím o jednom berňákovi, kterého to totálně odepsalo, i když mu to nechali operativně vyjmout. Je neplodný, ale vytrvale ojíždí COKOLIV.
Hm, díky za povzbuzení 🙁 ! Náš operativně vykastrovaný není, jenom do něho nainstalovali nějaké hormony, aby snížili hladinu
testosteronu. A ty mají přestat do půl roku fungovat. V což velice velmi doufám.
Na mé váhání k aplikaci pívet sdělila, že její pes má ten chip taky a že můj pes bude pořád můj Scott. No jo, to je, jenomže je ho nějak víc.
Ten berňák měl právě taky čip. Jenže začal blbnout, tak mu nechali čip operativně vyndat dřív. Nepomohlo. Koule mu zůstaly, ale když dali sperma pod mikroskop, byly tam samé mrtvolky. Snažil se vytrvale ojet cokoliv a kohokoliv, skončil nadoživotí v mirkoazylu, protože byl v normálním životě naprosto nepoužitelný.
pokud to z něj odezní-ty hormony, (to nevim,jak dlouho trvá,ale není to hned) tak by mohl, když ho zapřáhneš, aby tu pracovní aktivitu měl…
kolega měl takhle utlumenýho rotvika, prej se vzpamatovával dalšího půl roku…
chudáci psi…
Kočky u nás kradou, ale žebrají jen když se krájí na prkénku, u stolu sedí maximálně způsobně a občas „hlasují“ packou, aby byly líp vidět. Velcí psi žebrat nesmí, je za to nekompromisní vyhazov, protože nesnáším psí hubu na stole. A Roňák dosáhne velmi pohodlně 🙂
Bony je nežravka, ale někdy dostane žebrací záchvat. Nesouvisí to s tím, jestli někde nějaké jídlo je, nebo není. Postaví se před člověka a nahodí úsměv značky potměšilej klaun. Pak ohne hřbet do oblouku, postaví se na špičky a začne pobíhat sem a tam před člověkem, přitom celá kmitá v rytmu toho cupitání a fixuje svou oběť očima. A chechtá se. Tomu zatím nikdo neodolal.
Většinou tak získá nějakou mlsku, ale řekla bych, že v tomhle případě cesta je cíl 😀
O loudění by mohl vyprávět Zrzịnek. Šunku miloval a tančil u stolu, když jsem vytáhla z ledničky příslušný obal s obsahem.
Ríša jen smutně koukal, ale neloudil.
Bibiiiiis s Cecilkou si vyskočí na stůl, když něco jím, buď jim to voní a chtějí to nebo ne. Melíšek sedí u židle a natahuje tlapičku.
Většinou rozhodnu sama, zda dát či nedat.
Rozhodně ale nedávám talíře na zem k vylizování jako můj známý, který po dojedení zavolá „myčkaaaaa“ a seběhnou se všichni kočičáci.
Jenže venkov je venkov.
Hele, já jsem venkov a také nedávám talíře na zem k vylizování. Tak na to jsem si psiny nezvykla. Na stůl mi nesmějí tlamu ani packy pokládat a nákupy nekradou i když mám položené na chodbě než se převléknu a uložím. I maso tam můžu nechat.
neboj, Ari je učenlivá, od Berušky odkouká a použije.
Ona Ari loudit umí – ale hlavně o hru, akci 🙂 Žrádlo je fajn, ale pohyb je lepší (si myslí psina, které je dva a půl a pořád má tendenci vypadat jako radiátor, i když ji poctivě krmím!:))
Maruško, a tvoji kluci kolií? Kdo z nich „lépe“ kouká? (inlove)
Luxík nežebrá ale ráno si je Jiří naučil na piškoty a to vyžaduje vehementně štěkotem a Legýsek si sedne a samozřejmě chce také. Mají odpočítáno každý pět. A když se řekne: už to bylo všechno, tak vstanou a jdou ke mně na housku s máslem a pořádně si prohlédnou zda tam opravdu máslo je. Doník takhle hlučný nebyl. Legy mi připadá pořád trochu štěněcí. Večer mě chodí postrkovat čumákem abych šla spát. Doprovodí mě až na postel a zase do mě šťouchá abych si lehla. Pak si lehne, hlavu dá ne mě a vydrží tak dvě minuty a pak seskočí a lehne si na deku na zem. Je to strašný komediant. Luxík tak mazlivý není ale je hodný, dalo by se na něm dříví štípat, je to dobrotisko. Jen co zvládnu trochu ty práce úklidové po zednících a natěrači tak dám nějaké fotky.
Pripomenla si mi pekinéza mojej bývalej kolegynky, ktorý dôrazne vyžadoval, aby panička chodila spať zároveň s ním. Keď nebolo po jeho, chodil všade za ňou a na protest hlasno funel. Bol zlatíčko, dožil sa 17 …
Ahoj. Ó ano, sousedův Agadir se opře tlapami o plot a kouká na mě. Chce piškot a má od pána povoleno vyžebrat si jeden denně. Obvykle ho dostane, výjimky jsou když došly a ještě jsem nedokoupil, apod.
OT: Mohu se ještě vrátit k té včerejší knižní bouři? Několikrát padlo jméno Foglar. Busdu asi za kacíře, ale i když jsem ho čítával rád, tak v žánru těchto „klukovských“ příběhů jsem měl daleko raději jméno Miloš Zapletal. Jeho knihy, zejména trilogie Sedmička/Ostrov přátelství/Cvoci (i když Cvoci vyšli až po sameťáku, to už je spíše novodobá záležitost) se mi zdají být podstatně skutečnější, lidštější, pravděpodobnější. Foglar je výborný, ale ty jeho příběhy mi vždycky připadaly takový neskutečný, přízračný svět.
Alasdaire, moc se mi líbí psí jméno Agadir, jen dumám, jak na něj volají, když je to akutní – přece jen to má o slabiku víc než Kazan a i u něj jsem musela při akutním okřiknutí jméno zkracovat (chuckle) Že by Agi?
Ke knížkám: já jsem na Foglarových knihách (Stínadla, Chata v Jezerní kotlině…) měla ráda právě ten nádech neskutečna, skutečno bylo ve starých komiksech, které jsme zdědili po našel taťkovi 🙂 Doteď si pamatuju takové to: když jsi uřícený, neskákej do vody, o pomoc se z legrace nevolá a další výchovné momenty 🙂
Miloše Zapletala neznám, nebo si nepamatuju. Ale spíš neznám 🙂
Ano, Agi. 🙂 Když zlobí, tak je Agus.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Zapletal
S Foglarem se asi nejen znali.
No, my vodní šlechta se mezi sebou známe dost, ale sucháči až zas tolik ne a předpokládám, že to bylo i dříve. Znají se vůdci, kteří se v hnutí více angažují, spisovatelé a podobně. Nelze vyloučit, že se znali na konci , ale spíše Zet Jestřába, alespoň zezačátku
Alasdaire, ano, Miloše Zapletala taky znám. A říká ti něco jméno Jaroslav Svojše? Vím, že od něj někde mám v sešitovém vydání Jezero sedmi světel.
Jak myslíš že jsem přišla k Vaškovi? Podívala jsem se do těch jeho neviňoučkých vočíček…
Ale žebrání nesnáším. Čím víc na mne pes čumí, tím větší je pravděpodobnost, že dostane – vyhazov do pelíšku. Stejně tak mne vytáčí, když mi pan profesor už od sedmi připomíná, že v osm je večeře, tak abych nezapomněla. A bohužel se to od něj naučil i Vašek. Čím víc připomínají, tím později krmíme, takže pan profesor DrŽ (doktor žravosti) Baroušek, CNSc (kandidát nenažraných věd) (dog) mě do půl osmé otravuje a pak v jednom okamžiku oba zalezou do pelíšků a dělají hodné pejsky – a to je přece ten správný čas pro krmení, tak honem! Ty protáhlé obličeje, když se pořád nezvedám! A pak naštvané opakování kolečka – zlobím – nezlobím – krm!
A musím si postěžovat – je to asi rok od té doby, co se Barouškovi sesypala páteř a zase se to začíná zhoršovat, zřejmě s příchodem chladných dní. Oblékat nechci – co bych pak dělala v zimě? Doma přikrývám, v noci je pod peřinou. Ach jo. 🙁
Petro,jestli ta páteř potřebuje suché teplo,tak budeš oblékat a nejen v zimě…je to jak se starejma lidma, babičky ve vlňácích,, na zápraží měli dědečkové přes kolena deku, na sobě silnej svetr a nám pořád zima nebyla…
Když ho budu oblíkat teď v pěti stupních, co mu navleču v mínus pěti? Navíc oblečený se chce hýbat ještě míň a já jsem ráda za každý metr, který je ochotný ujít. A nemůžu už ho moc vozit v kočárku, právě proto aby mi neprochladl – jenže když jsem ho odvezla do lesa, vždycky se tam rozběhal, takže si aspoň trochu udržoval poslední zbytky svalstva. Docela se téhle zimy bojím.
jen dáš na sucháče do oblečku ještě jednu vrstvu flísu nebo tak…není to silné,ale hřeje to….
a v jeho věku potřebuje pod tlapkama měkko, asi mu ten beton a aasfalt vadí, ono to kloubům nedělá dobře, to víš sama…
máme okolo domu zeleno – trávníky, stromy, keře – takže po tvrdém nemusí. Nemohla bych bydlet v centru, kde je to k nejbližšímu trávníku kilometr a na každý strom připadá stovka psů. Bardu ty kočárkové výlety strašně zvedají psychicky – on je tulák jako já, takže ho to v okolí nebaví. Za jednu procházku v lese pak ujde víc než za týden u domu – a když se ho zeptám jestli chce nahoru do kočáru, zrychlí abych ho náhodou nevysadila. Snažím se aby si co možná užíval – byli jsme v pražské ZOO (Barouš byl snad nejfocenější zvíře), v ZOOparku Zájezd, snažím se ho tahat na výlety (není to s kočárem vždycky sranda), vandr, toulavá dovolená. A stejně teď vidím jak jde dolů.
V oboru šití jsem manuální kopyto, takže moc na výběr nemám. Oblečků mám několik, ale od té doby, co zkusil oblek od LenkyS mi nechce chodit v ničem jiném – jenže tenhle oblek je pro Vaška, jemu jsou ty Bardovy krátké.
Petro, sama víš, že navždy to nebude. Prostě vám oběma přeju, ať si ze společného života ještě ukousnete co nejvíc (h)
PS: naprosto chápu, že byl Barry v kočárku fotomodelem! (chuckle)
no, Petro, stačí když si rozložíš ten obleček, změříš si v něm délku a šířku, aby ti to tvořilo obdélník, od krku k ocásku délku a mezi rukávkama šířku, vezmeš noviny, namaluješ,vystřihneš a vložíš, pokud to bude OK, buď koupíš někde v hrabáku flísovou bundičku nebo deku, šálu a vystřihneš stejný obdélník, pak jen sucháče a bude to… to zvládneš i ty… případně popros Lenku,aby ti ušila jeden teplejší…a máš to na střídačku…
petro, já ti pro bardu ušiju obleček, aby mu byl dobře a ten dvojitej flís na sucháč tam může mí taky,protože to vůbec žádný problém není. Jen jsem ze tvých slov nepochopila. zda je oblek Bardovi dobře, nebo by potřeboval jiný. Ozvi se mi, pokud nemáš můj mail na lenka53 kyselá ryba centrum.cz.Zahradu už mám zazimovanou, takže času na šití bude dost. Vím velice dobře, jak je nemocná páteře u dlouhých plemen obtížná. Náš Hokin, co umřel před víc jak třemi roky, však ooblékání nenáviděla nechtěl v oblečku chodit vůbec. i když ten oblek podle tvého vzoru byl docela prima, Hokin se z něj stejně pokaždé vyvlékl. Snes na sobě jen takovou vestu na záída. Hruď oblečenou nesnesl.Ozvi se mi, však se na tom novém hábitu pro Bardu domluvíme. Doufám, že vašík ještě nestihla potrhat ani obloek a ni tu pláštěnku, takže t mu to obojí ještě slouží. Neboj, šustáku mám zásoby , nasyslené ještě za komančů a flísu mám tyky docela dost. V metráži flís nekupuju,protože chodím k džongům, co mají jakési flísové“deky“ , které jsou dost velké a flís je kvalitní, takže si lze i vybrat tu deku, která stojí jen 99 kč.Rozměry jsou přiměřené, takže se z deky dá dost nastříéhat.
PETRO, POKUD BUDEŠ ODE MNE CHTÍT OBLEK PRO BARDU UŠÍT, POŠLI MI PROSÍM HLAVNĚ TU JEHO SPRÁVNOU DÉLKU ZAD, ABY OBLEK SEDĚL PŘESNĚ NA NĚJ A JEHO ZÁDÍČKA. A NEBOJ, UŽ BUDE ČASU NA ŠU ITÍ DOSTATEK. TEN OBLEČEK JE FAKT NA ŠITÍ JEDNODUCHÝ A GENIÁLNĚ VYMYŠLENÝ.NEVÁHEJ, VŠAK BARDA SI HO JISTĚ ZASLOUŽÍ.
(hug)
Když jste holky u toho šití, nemáte některá zkušenost se šicim strojem Veronica ? Já do toho zaboha nemohu navléknout nitě. Buď jsem blbá já nebo Veronica.
Zkus si najít návod na You Tube. Podle You Tube se Kačka učila navlékat čtyřnitný overlock.
MOC DÍKY, NAPÍŠU! JEŠTĚ DOMA PROZKOUŠÍM ABYCH TO NAPSALA DOBŘE, ALE ASI NECHÁM ROVNOU TU VAŠKOVU VELIKOST – BAROUŠ MŮŽE NOSIT VĚTŠÍ A MŮŽU PŘEHAZOVAT PODLE POTŘEBY.
OBLEK I PLÁŠTĚNKA SLOUŽÍ SKVĚLE!
Kandidát nenažraných věd! (rofl)
Petro, prostě dej Barrymu tenčí oblek, ale radši mu ho dej. Stejně jsi dobrá, že bojujete už rok. Držím palce, Barry je bojovník a ty pro něj děláš maximum.
Kazan vydržel od sesypání páteře jen čtyři měsíce, pak mi odešel na selhání ledvin, a to už měl svaly na zadních nohou dost atrofované. Tam se už prostě nedalo dělat nic.
ano,taky to tak myslím, podzimní obleček a vrstvený zimní… ať vyhrajete další bitvu se zimou… (h)
Zkusilas ho masírovat? Psí kůže je volná, klouže po podkoží, jde to dobře. Pokud neumíš, tak se nauč na Vaškovi hladit svaly po vlákně a opatrně obkružovat klouby. Penuška byla naučená na povel Hajni a Drž, takže se mi nevrtěla, ale jak pes zjistí, že mu to vlastně dělá dobře, drží sám od sebe. Jenom je důležitý nikdy nemasírovat zaťatý sval, právě proto doporučuju na Vaškovi nacvičit správnou pozici psa – aby měl záda a svaly kolem žeber uvolněný.
Jinak ahoj, jsem zpátky na netu. 🙂 Jo a psice žebraj, Melina mi Dondu kazí ze všech sil. 😛 Sedí a výmluvně čumí.
Umí se koukat člověku do duše i do srdce…..
Jo! A je to sladkobolná zkušenost. Úžasná, dokud trvá, ale nechává po sobě potom bolestivé prázdno. (h)
Jo, dnes to byl plátek goudy 😛
ano, to máš pravdu…dala bych i kilo šunky denně, jen kdyby tu byl…. dala bych i víc…
Jo, je vidět, že Beri to opravdu prožívá…
Já k tomu zvířata snad nějak nutím či co, žebrají a žebrali všichni. Svého času jsem snídala a podél talíře na stole nebo na sousedních židlích způsobně seděli Princezna a Bráška a jedli sýr z mého chleba se sýrem, takže já měla nakonec chléb s máslem.Psi žebrali všichni prakticky po překročení našeho prahu a je to tak dodnes, jakýkoli pes u nás vejde do dveří, okamžitě ví, že tohle se u nás smí. Kočky žebrat ani jíst s námi nemohou, i kdyby s námi tolik času trávili, to by Majda nepřežila.
Žebrající fudlák má jednu hroznou nevýhodu – vzniká pod ním jezero. Slintají tak strašně, že součástí jídla u nás je otírání Majda, abychom od stolu nemuseli uplavat
Inko, chápu, že slintající fudlák není maličkost, ale formulovalas to tak, že se musím smát (rofl)
Maličkost? To jsou fakt louže!
Naši fudláci ( špřingři oba naopak ) si nikdy nevzali z našeho talíře bez dovolení, i když do něj pohodlně dosáhnou. To ale nevylučuje žebrání a s tím i slintání. Jednou jsme vyprovázeli návštěvu a blahé paměti Bohoušek stál nad talířem s buchtou na konferenčním stolku a úpěnlivě do ní slintal. Takže za odměnu dostal postupně celý obsah toho talíře, neb nikdo jiný to jíst nechtěl
(rofl) To věřím! Bohoušek si celý talíř buchétek prostě poctivě odpracoval 😀
ono to k smíchu je, Majda u mne sedí,když sedím u Inky v kuchyni a láduju se a kouká a vytváří jezero a když jí něco dám, tak vytváří dvojnásobný jezero 😀
Co takhle dát pod roztouženou tlamu lavórek? (chuckle)
to bych se nenajedla 😀 , kdybych držela lavorek 😀 , ale já s es Majdou ráda podělím, když se Inka nedívá 😀
A co takhle plastovej bryndáček s tím žlábkem?
jo a Majda se okklepe a jezero bude všude….
Ležím. Od smiechu 😀