Jak stavba postupuje, bylo třeba ukousnout další kusanec z koláče nezbytností, v tomto případě vyrazit na nákup nábytku. Debaty na téma, co by v novém hostinském pokoji mělo být, aby ta místnost byla hezká a praktická, jsme už měli za sebou, na papírku jsme měli napsané příslušné rozměry, takže nezbylo než vyrazit na lov.

Nejsem nakupovací typ. Popravdě, jediná nabídka, která mě dokáže doopravdy nadchnout (a přitom to nejsou to potraviny:)), je vše pro outdoorové a psí aktivity, takže vybírání nábytku patří do kategorie „Ach jo“. Pořád dobré, protože stále existují horší varianty – jako např. nákup oblečení zařazený do kategorie „Opravdu musím?“.

Vyrazili jsme do Hradce Králové. Hledali jsme obyčejné, praktické kusy nábytku, nikoliv designové zboží, takže jsme doufali, že někde v trojici Jena, Asco a Sconto nakonec uspějeme. Asco v našem případě nefungovalo. V Jeně jsme našli jeden vhodný kus, bohužel ne potřebný zbytek. Takže jsme skončili ve Scontu.

Po nějakém čase se nám tam podařilo objevit, co jsme hledali, takže jsme se přesunuli k objednacímu pultíku. Vše probíhalo celkem normálně, i když nás zaskočilo, že na koupi pohovky potřebujeme podepsat speciální kupní smlouvu. Vždyť jsme v normálním obchodě, prodávajícím hotové zboží, kde všechny normální procesy upravují příslušné zákonné normy. Tak proč zvlášť smlouva?

No, nehádali jsme se. Jenže můj muž je zvyklý smlouvy číst. Celé. I ty části napsané maličkým písmem. I zjistili jsme, že podepsáním smlouvy podepisujeme něco jiného, než co po nás chtěla prodavačka. A nebyla to prkotina. Ve smlouvě se pravilo, že platíme jen 30 % ceny zboží, zbytek doplatíme jeho po dodání. Jenže pokud jsme chtěli zařídit i dopravu, museli jsme zaplatit hned plnou hodnotu zboží, jinak by nám ho nedodali. Smlouva však i v tomto případě obsahovala paragraf o 30 procentech. Tvrzení prodavačky, že to nevadí, že stejně každý ví, jak to je, nám nějak nestačilo.

Navíc tam byla ještě jedna perlička – v dalším paragrafu smlouvy stálo, že tím, že koupíme zboží, automaticky dáváme Scontu své osobní údaje k dispozici a zavazujeme se přijímat jejich obchodní nabídky. A to stylem „ber nebo nech být“, bez možnosti zaškrtnout políčko „nesouhlasím“.

Upozornili jsme na nesrovnalosti, čímž jsme se u prodavačky okamžitě dostali do kategorie „otravný křupan“, takže na nás začala mluvit rychleji a hlasitěji v domnění, že když nám své stanovisko bude několikrát za sebou opakovat, tak ho přijmeme za své. Nepovedlo se, takže jsme se dostali do fáze „zavolám šéfa“. Doufali jsme, že tím věci vyřešíme, takže jsme samozřejmě souhlasili.

Šéf se dostavil. Vypadal na třicet let, měl pěstěný vzhled sňatkového podvodníka a naše pochybnosti rychle odmítl s tím, že on tomu rozumí, protože má dvě vysoké školy. Eh. Ach. Takže frikulín a rychlořeč. Bylo mi jasné, že tohle rychlé ani rozumné nebude a navrhla jsem Martinovi odchod. Bez nábytku. Nesnáším, když na mě někdo vybalí nacvičené kecy, navíc pronášené velmi rychle, velmi sebejistě, a bez jakékoliv snahy vnímat, co ten druhý říká. Sama za sebe bych v tomto okamžiku odešla s tím, že bych mládenci vlídně oznámila, kam si může ten nábytek strčit a do Sconta bych už prostě nakupovat nešla.

Jenže Martin je toho názoru, že se člověk nemá nechat převálcovat. Ani těmi velkými firmami ne. A věří, že pokud je na druhé straně dialogu aspoň průměrně příčetná entita, lze se dohodnout. Takže začal na mládence mluvit v jednoduchých větách zvonících trpělivostí. Přiblížím: Máte právní vzdělání, takže jistě chápete, že co je psáno, je dáno. Já mám podepsat něco, co není pravda – mám pravdu? Víte, že smlouvy se podepisují ne pro dobré, ale hlavně pro zlé časy – k čemu mi bude vaše tvrzení, až bude nějaký problém a my budeme mít v ruce jen tu smlouvu?

A tak dál, močálem černým podél bílých skal. Chodila jsem sem a tam a poslouchala, připravená trvat na tom, že si od nich nic nekoupím. Ale byla jsem překvapena. Mládenec sice pozdě, ale přece jen pochopil, že tady narazil a obvyklá rychlořeč určená k utlučení protivníka nikoliv fakty, ale naléhavostí zvýšeného hlasu, tady fungovat rozhodně nebude. Ani povýšenost, dokonce ani ty nešťastné školy ne.

Musím uznat, že nakonec začal být dokonce zdvořilý, omluvil se za špatnou smlouvu, se kterou samozřejmě nemůže nic udělat, souhlasil s dopsáním dodatku a pravil, že o zjištěném nedostatku uvědomí vedení společnosti. Mlčky akceptoval další dopsaný dodatek, kterým bylo jasně řečeno, že si nepřejeme, aby společnost Sconto disponovala našimi osobními údaji. Takže nakonec jsme tam i nakoupili.

Napadlo mě, jestli nám to dá nějak sežrat – třeba neseženou dopravu na potřebný den, nebo něco podobného, když už nám nemůže plivnout do polévky. Martin jen pokrčil rameny a pravil, že jen nenakupovat někde je k ničemu. Tyhle firmy hřeší na to, jim pořád zbývá dost lidí, kteří u nich ještě nenakoupili – nebo kterým je jedno, co podepíšou. Je třeba se bránit a nakonec, když ten mládenec vypnul rychlořeč, dalo se s ním i mluvit, ne?

Nevím, jestli bych na to měla nervy. Nerada se hádám, a pokud jsou na mě někde hnusní nebo zkoušejí podvádět, tak tam prostě přestanu nakupovat. Ale uznávám, že minimálně velkým společnostem takhle projde skoro cokoliv. Včetně smluv, kde člověk musí, aby si zboží normálně koupil, souhlasit i s něčím, s čím by jinak souhlasit nechtěl.

Nábytek by měl dojít v pátek, tak uvidíme, jak to nakonec všechno dopadne. Ale rozhodně mě udivila jedna věc. Později odpoledne přišel Martinovi mail s omluvou – od onoho mládence ze Sconta. Přiznám se, že jsem to nečekala, asi jsem cynik a pesimista. Ale není špatné být pro změnu příjemně překvapena, ne?

A tak se vás dnes ptám: Jak vy reagujete na nacvičenou rychlořeč obchodníků? Co děláte, když zjistíte, že obchod nehraje fér? Umíte se ozvat? Dokážete trvat na nápravě? Podařilo se vám někdy se dohodnout tam, kde to z počátku na dohodu vůbec nevypadalo?

Eh… taky někdy sníte o koších s podvodnými prodejci spouštěnými do ledové Vltavy?:))