Jedu autem opuštěnou venkovskou silnicí vinoucí se mezi podzimně zabarvenými lesy. Zima je pořádná, ale sluníčko už vykukuje – nad Zvičinou bude jasno. Je nedělní ráno, jedu pro čerstvé pečivo a raduju se… no, z plna hrdla:)) Krajina je překrásná a mě je tak dobře, jak už dávno ne. Kéž by to zase chvíli vydrželo!

Když zastavím v Bílé Třemešné před obchodem a k autu mi spěchá neznámá, úhledně nastrojená stará paní, tak se ani nedivím – takový je to den. Aha, jen si mě spletla. S trochu rozpačitým úsměvem mi vysvětluje, že čeká na pana faráře, který ji sveze do kopečka ke kostelu. Nabízím jí svezení, ale nechce a asi má pravdu. Nastal by zmatek, kdyby ji tam ochotný pan farář nenašel!

V obchodě si beru jen tři rohlíky – housky už nemají. Je to obchod provozovaný vietnamskou rodinou a je tam všechno, co na vsi můžete nahonem potřebovat. Jen tam chodí moc lidí, takže po deváté už pečivo skoro není, jen chleba. Sednu do auta a vůbec se mi nechce jet domů. Tak jo, popojedu kousek ke konzumu. Sláva, tady ještě čerstvé housky mají. Domů se mi ale pořád ještě nechce. Je tak krásné ráno!

Jedu vesnicí nahoru, až za kostel, a odbočuju vlevo, směrem na Třebihošť. Tak se zadem dostanu pod Zvičinu a pak se projedu svojí oblíbenou cestou přes Dehtov a Zábřezí zase domů. Jen mě mrzí, že nemůžu poslat auto napřed a jít pěšky. To je všechno kraj, který máme se psima krásně prošlapaný – a nikdy mě neomrzí.

Jedu pomalu a vzpomínám, jak na jaře tu kvetly špendlíky a švestky, zatímco teď oči přecházejí z barevných jeřábů, javorů, třešní a ořešáků. Mezi stromy se na keřích červenají šípky a hložinky, ke spánku ukládaná pole mají matně červenou barvu. Kdyby jen zapršelo, to by červená barva půdy zazářila!

A hned si vzpomenu na jiné setkání. Minulý týden jsem tudy šla jen s Berry a potkaly jsme starého pána. Ten se hned k Berušce měl a tvářil se při tom tak, že mě vůbec nepřekvapilo, když se mi vzápětí přiznal, že mu v létě umřela jeho fenka a jak strašně mu chybí. A že jeho žena už dalšího psa nechce, ani jeho syn ne. Ale on bez psa nedokáže být!

Povídali jsme si a já s úžasem zjistila, že pán nejen touží po štěněti, ale rád by měl zase leonbergera… Nedalo mi to, a ač mi do toho nic nebylo, opatrně jsem namítla, že možná dospělý pejsek z útulku by byl vhodnější? Zkoušela jsem odhadnout, kolik tomu pánovi může být let. Vypadal dost fit, jen trochu nedoslýchal. Popravdě bych řekla, že s rukou v Berryině srsti v tu chvíli nahlas snil.

Říkala jsem zrovna, že je to pro lidi těžké, protože jim psi moc rychle stárnou. Že se taky doufám, že starší pejsek mého otce ještě bude dlouho živ, protože ti dva se potřebují a milují. Najednou se pán vrátil do přítomnosti a hned se mě zeptal: „A kolik let je vašemu tatínkovi?“ „Osmdesát jedna,“ povídám. Načež pán pokýval hlavou a dodal: „No jo, to je ještě mladík!“

Projíždím posledním kusem lesa a přede mnou se objeví naše víska. Zjišťuju, že se mi nějakým způsobem změnil ranní nákup v neplánované, ale o to upřímnější díkuvzdání. Zaparkovala jsem na dvorku, psice mi přiběhly naproti a ke dveřím mě přišel přivítat Martin. V to krásné ráno mi zase jednou došlo, jako moc toho mám, za co bych měla poděkovat!

Dnes se tedy ptám: Kdy jste si naposledy vy sami sečetli svá požehnání? Jde mi o to, že člověk v denním zápřahu, kdy má hlavu skloněnou k zemi, aby utáhl vše, co je na něm naložené, nemívá náladu si připomínat, že je vlastně bohatý.  I já jsem potřebovala kapku nakopnout, abych tu hlavu zvedla. A proto šťouchám i do vás:))

Tak co? Chápu, že v pondělí ráno se aktiva sčítají hůř než v neděli, ale pro jednou…;)