„Ne! Ať vás to ani nenapadne!“ zahřmí můj varovný hlas. Právě včas na to, aby rozmluvil Ariberry plánovanou neplechu. Však jsem dobře viděla to spiklenecké mrknutí! Fenky po mě vrhnou otrávený pohled a začnou se – s okázalou způsobností – věnovat čuchání po kraji cesty.
A já si uvědomím, jak často vlastně vydávám příkazy v množném čísle. Tak často, že i psi ovládají především synchronizovanou poslušnost. Když pak třeba řeknu „Ty sedni a ty pojď,“ vysloužím si užaslé pohledy ze dvou psích tváří: „Proč ona a proč ne já? Já chci taky! Já tady sama nebudu!“
Ale ano, přiměju je poslechnout. Ale je to vždy velmi křehké asymetrické řešení, které má navíc tendenci okamžitě (ve chvíli mé první nepozornosti) sklouznout do rovnovážného stavu, zahrnujícího opět obě psice na jednom místě. Což, jak sami uznáte, není zrovna vrchol jakéhokoliv výcviku.
Kazan a Daník
Dvojpes. Fyzicky je dvojpes totéž, co dva psi – stále používají svůj vlastní set čtyřech tlapek a mávajícího ocasu. Psychicky je to však jiné. Pokud je to v jeho moci, snaží se být dvojpes celistvým, neboli jakákoliv snaha o rozdělení obou na první pohled autonomních půlek je doprovázena protesty. Často hlasitými protesty.
Když s jednou půlkou dvojpsa například odjíždím k veterináři, musí být druhá půlka zavřená v Domě. Kdyby totiž zůstala na zahradě, tak… tak na ní asi dlouho nezůstane. Vždyť přeskočit metr padesát vysoký plot není žádný problém, ne?
Dvojpes se proto špatně cvičí. Základní poslušnost se zvládnout dá, to není problém, pokud není v dohledu nějaká zvěř. Speciálnější výcvik je pak mnohem horší. Zkušení říkají: na vycházku je třeba chodit s každým psem zvlášť. Teprve pak psi skutečně věnují svému pánovi pozornost, jsou schopni reagovat na výcvik.
Vždy spolu na myšlenku:))
Já bych dodala – a nestřehnou místo na pokyny cvičitele na příležitost, jak druhou půlku dvojpsa oblafnout, vyfouknout jí odměnu nebo aspoň strašně závidět, když je druhá půlka pochválena.
Občas si říkám: třeba by to stálo za to? Když například kvůli nemoci nebo zranění jedné půlky dvojpsa jdu na vycházku pouze jednopsová, nestačím se divit, jak snadno se takový jednopes ovládá!
To, a pak různé neúspěchy při nějakém výcviku, mě nutí se k této myšlence vracet. Ano, stálo by to mnohem víc času, jít pořádně projít oba psy zvlášť, ale taky by to stálo méně nervů a určitě by to slibovalo větší klid a úspěchy při cvičení.
Ari Berry
Jenže pak se podívám na šťastně pobíhajícího dvojpsa, na způsob, jakým se sebe i při čuchání letmo dotýkají, jak spolu stále komunikují aspoň pomocí očního kontaktu, jak si užívají společné objevy (a lumpárny, včetně případných útěků – abych nezapadla do lyrické idyly:)) a vím, že samy se na vycházkách nikdy takhle bavit nebudou, protože já prostě nejsem ten správný typ paničky.
Neumím neúnavně psu vymýšlet zábavu, obvykle si vystačím s házením klacků jen mírně komplikovaným všelijakými čekacími pokyny, aby si holky cvičily trpělivost a ovladatelnost. Hodnota psích vycházek je u mě totiž především v pozorování radostného pobíhání a čuchání právě onoho dvojpsa, čímž se vlastně dostávám do bludného kruhu.
Jak do toho zapletu výcvik a jeho oprávněné požadavky, celá situace se zašmodrchá a minimálně ve mě vzniká pocit viny, že se psy nepracuju ani správně ani dostatečně.
Ari a Berry, nevinnost v černobílém balení
Odpověď na tento problém mě vlastně napadla teprve včera v podvečer, když jsme v lese nad královédvorskou nemocnicí potkali fenku Sáru, která s námi se svými pánečky chvíli cvičila stopování. „Sárovi“ toho museli nechat, takže jsme se dlouho neviděli. Když jsme si vyměňovali novinky, tak jsem si povzdechla nad tím, jak se nám nedařilo na zkouškách. Pavel se usmál a řekl: „Podívej, hlavně, že z toho máte radost. A jste spolu venku, v přírodě, něco děláte a to je skvělý.“
A já jsem si uvědomila, že jak se od zkoušek trápím nad tím, co všechno dělám špatně, co bych měla dělat jinak, a jak bych měla rozdělit dvojpsa zpátky na dva psy, abychom se dočkaly nějakých pracovních výsledků, tak se ta radost z celého stopování nějak vytratila. A vzhledem k tomu, že se správně říká, že emoce se snadno a rychle přelévají po stopovací šňůře od psovoda ke psu, tak nám vlastně kazím výkony ještě předtím, než se o ně pokusím – dvojpes, nedvojpes.
Takže jsem se rozhodla, že moje stopovací cesta půjde tím těžším způsobem – buď se mi povede s dvojpsem, nebo se mi nepovede vůbec. Konec konců, v prvé řadě jsou Ari a Berry moje kamarádky a teprve potom stopařky:))
Dnes bych si nepovídala jen o psech, a o výcviku (i když i tuto debatu vítám:)), ale především o překračování vlastních stínů – ať už jde o cokoliv. Také děláte nějaké věci, kdy narážíte na hranice, které vám stanoví vaše povaha nebo životní postoje? Jak se s těmito omezeními vyrovnáváte?
Kdo zvládal výcvik líp – Nazgúlové, nebo AriBerry?
Jinak já překročila svůj stín nedávno,zaregistrovala jsem se FB a učím se, jak ho používat.No,jde mi to pomalu, ale je to nejrychlejší komunikace s vnučkou, synovcem atd.
FALLOVA, JÁ TEDY FB NEPOUŽÍVÁM VŮBEC A ANI REGISTROVAT SE NA NĚM NEHODLÁM. MÁ VNUČKA ADÉLKA JE JEŠTĚ PRCEK . BUDOU JÍ PŘÍŠTÍ ROK V LEDNU TEPRVE 4 ROKY,TAKŽE PSÁT ANI ČÍST ZATÍM NEUMÍ.PRO MNE NEJLEPŠÍ KOMUNIKACE S VNUČKOU JE PŘES SKYPE,KTERÉ VŽDY NAPC ZAPÍNÁ JEJÍ MAMKA, TEDY NAŠE MLADŠÍ DCERA VĚRKA .ASPOŇ JI ČASTĚJI OBA VÍDÁME A MŮŽEME S OV BĚMA POPOVÍDAT Z OČÍ DO OÉČÍ. JE K TOÉMU TŘEBA STÁHNOUT DO PC SL KYPE A POŘÍDIT SI TAKY SLUCHÁTKA NEBO REPRODUKTORY A KAMERU.JE TO SIC O TROŠKU DRAŽŠÍ ZÁLEŽITOST, ALE ASPOŇ JE TEN KONTAKT I VIZUELNÍ. MOC ZDRAVÍM.
TAK SKYPE SI POŘIZOVAT NEBUDU,VNUČCE JE 23LET,TAK ZA MNOU MUŽE PŘIJET,BYDLÍME OBĚ V PRAZE.JEN MÁ MÁLO ČASU;CO JÍ UMŘEL TÁTA,CHODÍ DO PRÁCE,TAKY NA BRIGÁDU, ALE STUDIUM NA VŠE I TAK ZVLÁDÁ.
ADÉLCE JSOU UŽ 4 ROKY-TO TO UTÍKÁ!
PŘEJU VÁM VŠEM HODNĚ ZDRAVÍ,MĚJTE SE
Blahopřeju, milá Fallowo! (inlove) Jsi dobrá – a na správné stopě:))
Sama mám výrazné výhrady proti FB, ale také ho používám, protože tam mám lidi, se kterými bych jinak komunikovala dost těžko.
Jinak k tvé otázce:
Nazgúly jsem „jenom“ vychovávala, s AriBerry se kromě výchovy snažím i pracovat. Výchova probíhá dost podobně, jen v případě AriBerry už jsem tak nějak věděla, do čeho se pouštím. Výcvik je pro mě relativně novou kategorií (nejsem odchovanec cvičáků) a tak tam prostě víc bojujeme 🙂
Facebook je snadný, to se naučí rychle. Moje mamka si před rokem konečně pořídila internet, ve věku 65 let, koupila jsem jí tablet, a zaregistrovala i na facebook, ať ze mě něco vidí. Nejdřív se jí to nelíbilo, protože díky médiím měla představu, že najednou o ní budou všichni všechno vědět, a teď ji vidím každý den jak sdílí fotky a videa, a komentuje kde co. Opravdu je to skvělý prostředek jak být ve styku s rodinou a známými.
ještě mě napadlo něco úplně z cesty dede, pekla jsem to kuře v mlécn jak jsme o něm diskutovaly na facebooku, ale asi mám opravdu nějaký blok proti vaření z mléka. jíst se to dalo, ale nevím jestli kdy zkusím zase.
Jsem člověk, jehož ambice jsou téměř nulové (nevím, jestli je to dobře nebo ne, už to nezměnín). Takže svůj stín se pokouším přeskočit jen někdy, sice beznadějně, zato skutečně ten svůj ležící na zemi 🙂 Jen tak z legrace při vzpomínce na dětství:)
Dede, myslím, že sis odpověděla sama – motivaci a tím pádem i radost musíte mít ze stopování všechny tři. Asi není snadné poznat, kdy holky stopují pro jejich vlastní skutečné nadšení a kdy to dělají proto, aby udělaly radost paničce. A v tom je myslím velký rozdíl, to už je radost na hranici poslušnosti. Ale mantrailing musí bavit především tebe, ne to dělat jen pro holky, které jsou bezesporu velice šikovné, ale jsou to přeci jen vlčice,nemají nosy jako Cecilka (proč by jinak bloodhoundi byli na čmuchání esa)! Myslíš, že bys nemohla ve vašem týmu zůstat (nepřekážela bys), kdybys stopovala opravdu jen pro svoji radost s vědomím, že se to často nepovede? Tedy, že by Vítek (či kdo to šéfuje)předem věděl, že stopujete rekreáčně, ale všechny tři si to užijete bez stresu? Asi je to trochu jako u děti, kdy si rodiče myslí (nebo jim to někdo řekne), že jejich ratolest má na něco talent a nutí ji to dokázat. Pokud tohle vědomí a dostatečné ambice nemá somo dítě, je to pak utrpení a dřina nejen pro ně, ale i pro rodiče. Ano, někdy se to povede, ale o těch, které to naopak zdeptalo se už nemluví. To je trochu přehnaný příklad, ale snad víš, jak to myslím 🙂
Už dostkrát jsem psala, že Trixie je hlavně čmuchací – rozhodně ne typu mantrailing, prostě čte pesemesky. Ale aby nezakrněla, bereme ji na bavlníkové či burákové pole, kde víme, že bude mít „důvod“ běhat. A my si fakt nesmírně užíváme, když jí hodim tobolku bavlny a ona hledá. Někdy vypadá že neví, ale jak křičím „go get it, where is it ???“ tak znovu skloní hlavu a hledá až nakonec najde. Ten její vítězně zdvižený, kmitající ocas, když k nám s tobolkou napíchnutou na zuby běží – to prostě miljeme. ALE vyčmuchá několik tobolek a pak jí mozek řekne „a dost“. Hozenou tobolku sice vyčmuchá, ale pak nás s ní mine a kluše s ní rovnou k autu. Na další hozenou už by vůbec nereagovala.
Na fotkách to všem tvým psům úžasně sekne. Všem jejich vyplazené jazyky náramně sluší – oproti lidem :))))
A když už je tu článek o psech. Nedávno mi někdo poslal tohle youtube. Možná jste to už viděli, ale mě se to líbí. Nevím, čím se pes provinil, ale „omlouvá“ se vskutku dojemně 🙂
https://www.youtube.com/watch?v=CRJ1ddf7bUc
Míšo, níže…trefilas hřebík na hlavičku s větou o kočkách…“K ničemu je nedonutíš, ale ony tebe ke všemu.“ !!!!!
JanoBa – představa, jak mazes a vracíš ukradenou svačinu mě fakt rozchechtala.
Alex, takovou procházku bych take brala :))
Maričko, díky 🙂
Holky pracují většinou s nadšením – tedy Berry měla od minulého podzimu asi do jara období, kdy stopovat prostě nechtěla, ale po dlouhodobém snažení budovat zpátky její motivaci je teď do práce tak hrr, jak už dávno nebyla 🙂
Potíž je ve mě – člověku se někdy daří, jindy ne. Když zjistíš, že za většinou chyb týmu stojíš ty (někdy je to pes, ale častěji ty), padá na tebe deprese. A když si ty nevěříš, nedaří se to ani psovi – tak je to jednoduché:)) No a od toho tu je ta skupinka lidí, se kterou pracuješ. Všichni se snažíme být si oporou, ale někdy se to prostě nedaří.
Přitom víme, že u stopování, hlavně toho praktického, je to normální, protože výcvik trvá velmi dlouho a celý tým, pes i psovod se vlastně pořád učí. A nemá zkratky, i když by tomu člověk rád věřil 🙂
Však to taky Pavel od brněnských záchranářů celkem výstižně shrnul: máme vždycky plno úžasných nadaných štěňat na stopování. Ale kde jsou za čtyři roky? A to je právě to. Na rozdíl od jiných disciplín, kde pomůže dril a je to člověk, kdo ovládá většinu činností, tady můžeš jen motivovat psa a doufat, že mu jeho práci, kterou kontroluješ jen do malé míry (nečucháš), nekazíš, ba co dím, že ho umíš podpořit, když jemu se nedaří. Že vůbec poznáš, co právě dělá! 😛
No a když pak máš za sebou období, kdy se fakt snažíš, trénuješ, přemýšlíš, zkoušíš a pak to z nějakého důvodu nevyjde a ty přemýšlíš, proč to nevyšlo, jestli jsi nemohla něco udělat líp a na půl tvých otázek nemáš odpovědi, protože ten pes ti to pořád ještě neumí říct. No a pak ten pocit beznaděje bývá blízko. Pak si člověk vyčítá, co neudělal dobře? Co má dělat jinak? A zjistíš, že vlastně nepřekročíš vlastní stín (blush)
Teď jde o to, jestli to vzdáš, nebo něco změníš a pak pokračuješ, nebo pokračuješ jako předtím a jsi stále zranitelnější, pokud jde o zklamání z neúspěchu, které snadno převedeš na psa.
No a já teď mám takové blbé období a hledám cesty, jak z něj vybřednout 🙂
Pro mě je procházka se psem neskutečný relax, který mi vyčistí hlavu, a pohled na to, jak si pes pobíhá a čenichá, občas se zastaví a přesvědčí se, že jdu taky, mám moc ráda. Na psím táboře jsme ale zkoušeli tzv. zážitkové procházky – nic složitého, jde jen o to, abychom dělali společně se psem ještě něco víc než že spolu jen jdeme. Někdy na to zapomenu, ale někdy s Denisem společně přeskakujeme klády, hrajeme na schovku, neočekávaně měním směr, hledáme „ztracený“ předmět. Samozřejmě ho nechám taky dostatečně počuchat a proběhnout. Cílem by mělo být, že se pes těší, že na procházce s páníčkem bude bžunda 🙂 , navíc by si měl páníčka taky víc hlídat.
Jinak svůj stín jsme s Denouškem nepřekročili, protože aportovat jsme ho nenaučila, on na to byl mimořádně natvrdlý a já málo vytrvalá.
P.S. Fotky dvojpsů jsou nádherné!!!
Hančo, bez aportování se dá žít velice snadno 🙂 Hlavně, že si s Denisem umíte užívat života, že ti na zavolání přijde. (inlove)
Dnes jsem si celé dopoledne užívala v mnohopsí společnosti. Byly jsme s kamarádkou, jejím psem, její fenou a jejími třemi štěňaty (necelé 4 měsíce) na procházce v lese. Jak jinak 😉 všechno střeďáci knírači p+s 😉 . A bylo, také jak jinak – veselo. Samozřejmě, že jsem neměla u sebe foťák (headbang) . Ti tři dospělí lítali tryskem lesem a ti malí pupíci se snažili za nimi, ale potom to vzdali a raději šli s námi. Bylo to kouzelné dopoledne (h) . Ajvi si něco udělala se zadní tlapkou, líže si ji – nemůžu nic najít, ale nosí ji pod břichem. Když jsme přijely domů, tak ještě chodila, ale asi se to rozleželo. Nechám ji odpočinout, protože je uhoněná a potom provedu bedlivou prohlídku.
Alex, to muselo být ale podívání! nedivím se, že si Ajvi zapomněla dávat pozor – doufám, že s tlapkou není nic zásadního v nepořádku. (inlove) Dej vědět!
Jak to myslíš, že s jednopsem je to jednodušší? Mýlíš se, našemu to ještě nedošlo!
Předevčírem ukradl klukům, kteří cvičili na skále svačinu a pryč, než mu ji někdo vezme! Manžel mi volá do práce. Nemám psa, lítá někde s ukradeným proviantem po lese, co mám dělat? Můžeš počkat u domu, kdyby letěl tam? Co mi zbývá. Do auta, domů, kde čeká rozesmátý pes a co se jako děje? Vlastně nic, jenom si musel přeběhnout dvě frekventovaný silnice, to se děje, pakoni!
Mohla jsem si oddychnout, ale co ti oloupení nešťastníci! Tak jsem namazala náhradní svačinu, dojela až těsně k lesu a vyspurtovala ke skále. V městských botkách. Hoši byli v akci, dva byli nahoře, jeden to jistil dole. Stála jsem tam jak oukropek, svačinu viditelnou v natažené ruce, až ten dole zahlaholil, máme jídlo, dolů! Vzali to s humorem, sportovci a já se s omluvou mohla vyřítit, v městských botkách, zpátky do práce.
Pohodový den s jednopsem, že ano. A není jediný!
Možná si vzpomeneš, že při jednom dílčím neúspěchu Ari, jsem řekla, pohlaď ji za mne a pošeptej do ucha, nic si z toho nedělej. A ty taky ne!
Jano, to je typická Scottovská histrorka, obávám se (rofl) Popravdě nejvíc se mi na ní líbí ten fakt, žes jim tam přinesla novou svačinu (inlove)
Janóóó, tak to jsi mě dostala přímo do kolen. A chutnalo jim, chlapcům, chutnalo??? (rofl)
Milá DEDE já jsem kočičí a kočky si dělají, co chtějí. K ničemu je nedonutíš, ale ony tebe ke všemu.
Co se týče těch hranic. Jsem vychována, tak, že hodná holka dojídá, vše stíhá. Prostě skvělá máma, hospodyně i milenka. Takže to tedy už ne. S přibývajícím věkem jsem více unavená. Nepřeháním už nic. Sice se snažím co to jde, ale umím už i odpočívat.
A hlavně si života užít a ne ho přežít, protože nikdy nikdo nevíme, jak to máme vyměřené. Vážit si každé krásné chvilky.
Tuhle jsem pusinkovala vnoučka Samíka a říkala mu, že babičky jsou od toho,aby vnoučky pusinkovaly. Smál se, ale držel.
Tak tohle je teď moje priorita.
Míšo, ty tak krásně mluvíš o své rodině (inlove) řekla bych, žes už do těch moudrých babičkovských bot hezky dorostla! (angel)
Jo, Dede má pravdu. Jsi moudrá babička! K takovým těm akčním, co v devadesáti skáčou padákem mám jaksi nedůvěru (chuckle) .
No to je zase téma Dede… S narážaním na vlastné hranice to mám teraz tak, že už to neriešim. V práci to dopadlo tak, že za tie posledné roky starostí o mamu ma tu platovo aj funkčne popreskakoval kdekto z ulice, ale keďže vodcovské schopnosti nemám a ani po vedúcich miestach netúžim („neumím velit a nesnáším když je mi veleno“, veď to poznáte), zistila som, že ma to vlastne až tak netrápi. Začala som byť viacej nasertívna v tom zmysle, že poskytnem svoje schopnosti a čas len odtiaľ-potiaľ, v medziach, ktoré si určím sama a hotovo. No a čo sa dvojpsa týka, užívanie si ich súhry namiesto lipnutia na striktnom výcviku ti len schvaľujem. Je to príliš veľká krása na to, aby si sa o to pripravila. S Jackie som sa tiež najprv trápila, že ma neposlúcha (no, väčšinou už poslúchne, aby som jej nekrivdila), ale zase som s ňou tak maximálne 1 – 2 krát do týždňa po dve tri hodinky a keď si mám vybrať, či ju mám ten krátky čas moriť povelmi alebo si užiť prechádzku, tak voľba je jasná. Brata poslúcha a to je podstatné, ja som vedľajšia a môžem sa jej len snažiť zlepšiť a spríjemniť život a dať na ňu pozor, keď rodina nemôže. A to urobím s radosťou.
Milá km, tak to s hranicemi už bývá – pokud je akceptuješ, je to lepší, když je to z tvého vlastního rozhodnutí a ne, že tě okolnosti donutí. Někdy to ve výsledku vypadá stejně, ale ten rozdíl je pro lidskou hrdost dost podstatný (inlove)
Já ti Dede nevím. Jsa kočičí, přikláním se k názoru si se zvířaty užívat vzájemné náklonnosti, přítomnosti a pohody. Je otázka, co chceš v tom stopování dosáhnout. Pokud budeš v nějakém záchranářském týmu, tak pak asi bude nutno víc přitlačit na pilu. Pokud to děláš jen pro to, aby ani psům ani tobě nekorodoval mozek, stačí asi to, jak to děláte. Ale hlavně si je užívej a nech života užívat je. Vždyť je to tak obohacující, mít takové úžasné přátele… A jsou na fotkách fakt moc krásně je vidět, že jsou šťastné. Tak si to užívejte…
Eh Toro, to je zdravý pohled na věc… 🙂 V podstatě i pro tebe platí moje odpověď, kterou jsem napsala pro Alex. Komplikace jsou především v mé hlavě (blush)
😉 Nechci mentorovat, ale: „Já jsem ti to říkala od začátku, užívej si s holkama tenhle krásný sport“. Nu, a nyní jsem ráda, že jsi k tomu konečně došla sama, vlastní cestou.
Víš, poslední roky si spíš s radostí všechno užívám, než se snažím s nervama překračovat svůj vlastní stín. A ty každodenní vycházky s jednopsem také moc neřeším. Vždyť dříve pán a jeho pes spolu pracovali, nebo se procházeli, byli na sebe napojení a byli šťastní a spokojení. Nikdo z těch dvou neřešil, jestli jsou spolu akční (stále si hrát, stále opakovat výcvik, stále něco házet stále, stále …..) Zřejmě jsem už zažila za ty desítky let se psy tolik smutných i tragických situací, že si vážím každého klidného pohodového času, který spolu trávíme. (wave) .
Říkala, já vím a já ti to uznám 🙂
Jenže mě pořád vrtá hlavou přesvědčení, že ty holky mají na mnohem víc, než s nimi dokážu udělat já. Jenže ony to nevědí a neřeší – naštěstí pro ně je to jednoduché, chtějí být se mnou a spolu navzájem. Nejspíš mají víc rozumu než já. 😛
Je to o tom, jestli dokážeš holky (nebo aspoň jednu) přesvědčit, že stopování je „něco víc“. Chvíle, kdy jste jeden člověkopes a kdy je víc důležitý ten pes. Pokud jim to dokážeš takto podat, vytáhneš z nich maximum. Když ne, pojedou tak nějak jak to zrovna půjde. Ale je to o nastavení psovoda, o myšlenkovém propojení se psem, nepopsatelné. S Bardou jsme takhle měli dogtreky – člověkopes na cestě, SPOLU. S Vaškem mi to strašně chybělo, i jsem kvůli tomu rok vypustila. Už jsem se smířila, chodím dál, ale… Baroušek chodil srdcem (h)
S oběma psy na procházku, na příhodném místě jednoho uvázat, druhého krátce pocvičit, vyměnit psy, pocvičit, dokončit společnou procházku. Jednou za čas opravdu vytáhnout každého zvlášť (dělala jsem to jen párkrát do roka, kromě toho byli psi vždycky rozdělení na treku – ale tam zase neřešíš poslušnost). Teď musím jet každého zvlášť denně, už rok, a vůbec mne to netěší. Nikdy dvojpsa nevycvičíš tak jako jednopsa, ale dá se vycvičit na velmi dobrou provozní úroveň.
Renato, stopovat obě zároveň fakt ne – pes se musí naprosto soustředit na zbytečky pachu, ne na to co dělá kolega a kdo tam bude dřív a tak.
Máš pravdu s tím uvázáním a cvičením 🙂 Jen ty kecy, kdyby si nechaly od cesty 😛
Jinak nuceně samostatné vycházky ti opravdu nezávidím, ale chápu, proč je to potřeba. Děláš pro své psy opravdu maximum, Barda i Vašík mají zatracené štěstí, že jsou právě u tebe (inlove)
Jsou nádherné jako dvojpes a při pohledu na Daníka s Kazanem jsem se rozbrečela….
Já téměř také. Takové dva nádherné psy tak hned nevidíš. Ten jejich šibalský pohled-co jen zase vymyslíme za legraci-
Berynku a Arinku také moc ráda vidím, čiší z nich obrovská radost z práce a ze života. Je vidět, že jsou i ukázněné, prostě psí holky, mají jiný přístup k životu.
Naši kluci chodí nejraději na procházku ve dvojici, sám, to prý není taková psina. Když náhodou by šel jeden sám tak to je takového otáčení a vysvětlování proč druhý musí zůstat doma.
Maruško, to nevěřícné otáčení – a kouknout na tebe a pak zase za sebe, zastavovat se a měnit se v chlupatý otazník… ano, tos napsala velmi přesně (inlove)
No jo, dvojpes. I když by jedna za daných okolností stála na místě, tak když se rozhodne ta druhá rozběhnout, musí i ta první letět za ní. Borůvka skočí ke kocourům a zabrblá, že lítají, a Světluch, který by k nim jinak šla hezky, musí přiletět jak vichřice a nejlíp ještě štěknout. Vynadám oběma, chválím obě, lumpárny zásadně páchají společně a když to jedna z nich nestihne (třeba se vyválet v hnusu), úplně z ní odkapává, jak je z toho nešťastná. V neděli jsme našly na poli poraněného zajíce. Dolítly k němu pěkně smečkově- každá z jedné strany- a na moje zařvání nad pištícím chudákem zase obě odprejskly. Obě se zkusily (s asi dvouvteřinovým intervalem) vrátit, ale zařvala jsme ještě jednou a obě přiběhly. Všechno pěkně obě. A moc hezky si závidí, závist je pořádný hnací motor leckterých záležitostí 🙂
a co zajíc???
Pokud vím, tak Matylda šla za myslivcem a na zraněného zajíce ho upozornila, takže ho myslivec nenechal trápit. Matylda je prostě jednička 🙂
asi ho neléčil,co?
Sharko, ten zajíc na tom byl tak blbě, že jsem šla myslivce požádat, aby mu to trápení zkrátil. Připadalo mi, že měl zlomené zadní nohy a prokousnutej hřbet. První velkej pes, co moc neposlouchá (a že jich na vesnicích je) by ho trápil ještě déle. Myslivec mi poděkoval (!), vyptal se, kde ho má najít a odjel tam s tím, že pušku v autě má, tak to vyřídí. Nic jiného jsem nechtěla.
tak to je rozumný… to Ti děkuju, že jsi to nahlásila… (h)
Ano Matyldo, to je dvojpes v kostce (chuckle) (inlove)
Neviem či si dobre pamätám, ale tuším si v komentároch na rajčeti napísala k Matyldinej fotke, na ktorej obe strakatice utekajú k nej po ceste, len jedno slovo: „štěstí“
Tak to ma dostalo. (sun)
Ony se tam obě psice smějí- a ten trouba vědec, co říkal, že psi nemají mimiku, děsně kecal- na té fotce to přeci vidí úplně každej 🙂
Strašne kecal. Aj Jackie sa škerí okolo celej hlavy.
Možná medvěd nemá mimiku, nebo má ale nerozumíme ji. Ale psi, ti vyjadřují rozpoložení tlamou, očima i celým psem. A jak jsou ukecaní!
Proč nemůže „v akci“ stopovat dvojpes? Opravdu mě to zajímá, víš dobře, že nejsem zvířecí, a některé věci mi možná nedocházejí. Nedokázaly by se dostatečně soustředit? Nebo by třeba naopak dvojpes mohl spolupracovat nějakým způsobem, který neznáme, případně neumíme vnímat? Třeba: „Hele, já mám ten začátek, to vidíš, že jo, ale kam teď? Co si o tom myslíš?“
Když o tom přemýšlím, je to fascinující.
Zapomněla jsem napsat, že ta poslední černobílá fotka je skvělá!
Všechny jsou skvělé 🙂 !
Renato, asi jsem tě nechtěně zmátla, ale jinak Petra to napsala přesně 🙂
Přesto jsem to jednou udělala – z nouze, jak jinak. Když vepředu na stopovačce hledala Berry, Ari jen bláznivě táhla, aby byla vepředu taky. Když to bylo naopak, tak se Berry snažila stopovat, i když jsem ji měla uvázanou u pasu a vepředu (na stopovačce) byla Ari. 🙂
Jinak na stopách jsou holky samozřejmě jednotlivě (zatímco druhá kvílí v aute, že chce taky:)).
Potřeba rozdělení dvojpsa je v odděleném výcviku, kde je sám pes samozřejmě mnohem soustředěnější. A pak je tu ještě jedna věc – hodně psů se baví hlavně o výcviku a proto pracují s velký nasazením.
Tím, že jsou holky pořád spolu a volně (žádný kotec), mají spoustu zábavy i bez práce, je mnohem těžší motivace. Takže on si člověk prostě v této situace musí vybrat, co chce. (a na co má 😛 )