Každý rok je sobota před svátkem svatého Václava dnem železnice. Kromě různých akcí na nádražích, kdy se předvádí parní mašinky a děti mohou nosit čepici výpravčího, je to i den, kdy se koná železničně – cestovatelská akce Křížem Krážem republikou (KKR) pořádaná krnovským skautským oddílem K3 (neboli krnovská trojka) za podpory různých mediálních partnerů (především Českých Drah) pro skauty i veřejnost.
KKR je soutěž týmů o 3-5 lidech ať už skautech nebo z řad veřejnosti. Soutěžní úkol je nasbírat co nejvíce bodů, hrací plocha je železniční síť České Republiky a její okolí.
Pravidla soutěže:
Soutěž začíná v sobotu (letos 26. 9.) v 0:00 a končí týž den v 23:59. Každý tým si může vybrat, odkud vyjede, ale musí se do konce dne vrátit do 100 km od svého
startu. Týmy cestují na skupinovou víkendovou jízdenku ČD (letos za 650kč), která ten den platí pro 5 osob bez ohledu na věk.
Základní bodování je jednoduché:
1km po trati = 1 bod. Pokud však stejný úsek projede tým znovu, dostane za 1km pouze půl bodu, potřetí už nedostane nic.
Není to však o tom udělat nejdelší kolečko. Je zde spousta bonusových úkolů. Každý tým musí navštívit během cesty alespoň jednu kulturní či nějak turisticky atraktivní zajímavost a návštěvu doložit vstupenkami.
Za návštěvu dostane 20 bodů, pokud však místo nenavštíví žádný jiný tým, tak tým získá 50 bodů. Takových míst lze navštívit neomezeně, v každém městě se však počítá
jen jedno.
Dále je zde element bonusových stanic. V každém kraji je jedna bonusová stanice + 1 navíc v příhraničí, kam lze ještě českým osobním vlakem dojet. Za fotku týmu v bonusové stanici dostane tým 100 bodů, za pouhé projetí (třeba rychlíkem), jen 50 bodů.
Aby toho nebylo málo, tak navíc může tým získat body různými nepovinnými bonusy: Projetí 10 krajů, fotka třech týmů ve vlaku, poslání pohledu do Krnova, vyfocení s parní lokomotivou, návštěva přírodní rezervace atd… Bonusové úkoly se každý rok mírně obměňují, stejně jako bonusové stanice. Tolik teorie, pojďme se podívat na praxi 🙂
Průběh soutěže z pohledu týmu
Z pravidel je jasné, že je třeba nejdříve cestu důkladně naplánovat. Po zveřejnění všech bonusů (většinou tak týden před startem), začnou týmy hledat v jízdních řádech
a kombinovat a kombinovat. Není to jen otázka jednotlivých vlaků, je třeba zjistit, kde je nějaké zajímavé místo, jestli je ten den otevřené, jak daleko to je od nádraží, jestli ho může navštívit i jiný tým a CO KDYŽ VLAK BUDE MÍT ZPOŽDĚNÍ? Plánování je taková kombinatorika, že tu nejlepší trasu třeba nemusí nikdo ani najít.
I sebemenší znalost reálií nějakého místa nebo železniční trati dává týmu někdy i obrovskou konkurenční výhodu. K tomu přípravy týmu. Tým se musí nějak jmenovat, mít svou vlajku, kterou bude ukazovat, že soutěží, musí si vytisknout formuláře kam bude zapisovat odjezdy a příjezdy jím použitých vlaků a musí vyřešit i cestu na start, protože málo týmům se poštěstí, že by startovaly od svého bydliště.
Když týmy mají alespoň nějaký plán (a plán B, C, D, E, F s tím, že stejně dojde k plánu G, s kterým nikdo nepočítal), tak se připraví na start. Starty jsou ze strategických důvodů vybírány tak, aby z nich vlaky vyjížděly co nejblíže půlnoci a ty vlaky jely pokud možno celou noc.
Nejde jen o možnost vyspat se (to se stejně většinou moc nepovede), ale o to, že pokud vlak skončí ve dvě ráno v nějakém okresním městě, tak z něj další vlak může jet až v pět (a to v sobotu kdo ví jestli). A čas jsou body! Týmy si tedy vybírají mezinárodní expresy, které buď ČR projíždí, nebo začínají v Praze.
My jsme si například vybrali vlak EuroNight jedoucí z Budapešti do Berlína, který v 0:18 odjíždí z Břeclavi, před čtvrtou ráno je v Praze a nad ránem je v Ústí nad Labem a Děčíně, kde naši hranici opouští a pokračuje dále do Německa.
Počet soutěžních týmů se pohybuje kolem stovky. A i když má ČR hustou síť, tak těch „nejlepších“ cest tolik není a pak týmy dokážou vytvořit slušnou nadpoptávku, kde by to nikdo nečekal. Dříve jezdily noční vlaky Excelsior, o půlnoci z Prahy do Košic a obdobně byly o půlnoci i v Ostravě cestou zpět. Tyto vlaky byly vždy v obležení účastníků KKR. Většina týmů to neřeší, „kempuje“ v uličce, hraje na kytaru a baví se a fotí s dalšími týmy.
Podobné to je často i s navazujícími spoji, které s tím už vůbec nemohou počítat. Pamatuji před čtyřmi a pěti lety nejlepší cesta vedla přes Krnov, kde jsme kolem páté ráno přesedali do motoráčku na Opavu. Jeden malý motoráček byl narvaný až po střechu. Výraz těch pár lidí, kteří v 5 ráno stojí kdesi na zastávce, nikde nikdo, všichni široko daleko ještě spí a najednou jim přijede motorák narvaný lidmi, byl nezapomenutelný.
Během dne se cesty týmů samozřejmě začnou více či méně rozcházet. Taktiku si každý zvolí svou, někdo navštěvuje více památek a přírodních rezervací, někdo radši pojede tam a zpět stejnou cestou, aby měl bod každou minutu. Každý však tu jednu kulturní či jinou zajímavost navštívit musí.
Návštěvy těchto míst by se krásně vyjímaly v nějaké grotesce. Týmy samozřejmě chtějí co nejrychleji co nejvíce bodů. Proto volí takovou pauzu, aby mohli jet co nejdříve dalším vlakem, ale aby stihli něco navštívit a pokud možno něco, co nikdo jiný nemá, takže ne hned to první u nádraží. V sobotu bývají otevřená a nejlépe dostupná různá muzea, galerie či jiné expozice umění.
Realita vypadá nějak takto: Představte si nějakou uměleckou galerii, všude kolem krásná expozice, ticho podtrhuje tu atmosféru umění, a za pokladnou sedí dobře oděné dámy, které chtějí umělecky naladěným návštěvníkům zprostředkovat co nejvyšší kulturní požitek třeba i výkladem navíc.
Do toho se přiřítí obáglovaná, řádně z vlaku pomačkaná banda, která se neptá a neřeší, jen během lapání dechu žádá lístky. Dámy chtějí doporučit to nejlepší, oni však vlítnou do expozice, trochu ji prohlíží, udělají si několik fotek a pak se vyřítí za 10 minut ven a letí směr nádraží :))
Radši si nedomýšlím, co si pak na těchto místech myslí, ale zas utržili vstupné takřka za nic. Za sebe mohu říct, že i z těch „průletů“ si leccos pamatuju a snaha organizátorů vyhnat ty lidi z vlaku i do něčeho trochu kulturního a trochu je vzdělat opravdu funguje. Navíc týmy poznají i kus těch měst, letos jsme třeba rychle prošli skoro celé centrum Karlových Varů a Cheb, loni zas Kroměříž, jindy Brno.
Zábavy si týmy užijou i při samotné cestě. Jednak tu jsou bonusové stanice, kde za fotku dokazující jejich přítomnost dostanou 100 bodů. A proč vystupovat a čekat na další vlak? Tolik ztraceného času. Takže během zastávky ve stanici vyskočí tým z vlaku, jeden je vyfotí a pak rychle naskočí zpět. Pro okolní cestující to musí vypadat komicky.
Zajímavé jsou případy, kdy těch týmů je více. Třeba jednou ve Světlé nad Sázavou se vyřítila na nástupiště snad půlka rychlíku, aby se za 20 vteřin začala opět cpát do vlaku. Podobný šrumec v osm večer loni zažily i Rejkovice, což je jen zapadlá zastávka, dokonce na znamení. Z vyprávění vím, že v Ladné u Břeclavi se to z půlnočního motoráčku pár
týmům i nepovedlo, protože jich tam bylo tolik, že skoro se nevešli do vlaku, natož pak vylézt na nástupiště a zpět.
Samozřejmě je snaha co nejmíň zpozdit vlak, zpoždění kazí plány a pak dochází k improvizacím. Mnoho týmů navíc přestupuje tak, jak by běžného smrtelníka nenapadlo, protože na čekání přípojů úplně spoléhat nejde. Jednou jsem zažil, jak několik lidí na každé stanici běhalo podél rychlíku a zavíralo dveře, aby vlak měl co nejmenší zpoždění a stihl se důležitý přestup.
Nejtěžší pak je, když se dva vlaky křižují a vy musíte z jednoho přeskočit zpět do druhého a jet zpět a ještě navíc to třeba je bonusová stanice. To je ale strašlivý risk a musí se to velmi dobře promyslet, jestli za to stojí. Za sebe však mohu říct, že tyto soboty jsou většinou opravdu v pohodě, nehod a poruch minimum, nějaká opravdu šílená zpoždění jsem také nezažil, ačkoli kvůli zpoždění jsme párkrát plány měnili, ale nijak drasticky.
To, že „herní plocha“ je celá ČR je velmi originální a ohromně zábavné. Občas se stane, že jedete s 10 týmy ve vlaku, myslíte si, že víte, kam všichni jedou a najednou přestoupíte a oni nic. Začnete přemýšlet, co asi mají v plánu, co jste zapomněli, a o dva tři vlaky a 200 km dále je zase potkáte.
Pokecáte s jedním týmem v Brně, vaše cesty se rozejdou, a v Budějicích se zničehonic objeví u vás v kupé. Týmy se postupně začínají seskupovat zas v těch posledních vlacích, to už je většinou každému jasné, že ostatní dojíždí do cíle, tak si mohou o uplynulém dni povídat, občas si i něco zahrají nebo zazpívají. Na konci, o půlnoci, si udělají své fotky, pak jednu společnou, a rozejdou se. Tak za rok zas 🙂
Po soutěži
Nejtěžší část přichází vždy po příjezdu do cíle. Radost z toho, že tým dorazil aspoň podle nějakých možností a nebude mít v tabulce ošklivou nulu, protože mu něco ujelo a on se do těch 100 kilometrů nestačil vrátit, vystřídá otázka co teď. Je půlnoc ze soboty na neděli, jsme někde daleko od domova a první vlaky domů pojedou ve 4 nebo 5 ráno. Vy jste normálně nespali od pátku rána, tj. teď už to bude asi 40 hodin, a soutěžní adrenalin pomalu vyprchává.
Venku začíná být ukrutná podzimní zima, někdy do toho i prší a ubytování zajištěné nemáte, protože za těch 24 hodin se může stát cokoliv a vy skončit kdekoliv. Tak vyhledáte nějakou nonstopku, tam zkoušíte nějak pobývat, ale zjistíte, že sedět a nic nedělat je asi nejhorší. Tak jedete ven a chodíte a hledáte zas něco, jenže je vám zima.
Když jste ve velkém městě, najdete nějaký nonstop fastfood, když v menším možná nějaký kebab. Stejně polomrtví bloudíte tmou a často se vrátíte zpátky do nejjistějšího podniku. Na nádraží jdete skoro hodinu předem s radostí, že už to pojede, tam zas čekáte ve všech možných polohách. A když už to jede, tak upadnete na sedačce do kómatu a snad nepřejedete přestup. Návrat ke své posteli je pak jedním z nejradostnějších shledání, jaké můžete zažít.
Když se týmy vrátí domů, nahrají formuláře, fotografie, případně nějaká videa a vyčkají na výsledky. Je třeba uznat, že KKR má atmosféru před akcí, během akce, i po akci.
Trasa vítězného týmu
Závěr
Za mě musím říct, že tahle cestovatelská akce je skvěle vymyšlená a oddílu K3 patří za její zorganizování dík. Najdou se v ní železniční fandové, kteří své znalosti doslova prověří ohněm, ale i ti, kteří železnici prakticky nikdy nevyužili. Pro ty je to zajímavé jak z pohledu toho jak železnice v ČR vypadá tento rok (a ne zas tak strašně), protože těch vlaků se vystřídá hodně (tak do dvacítky přestupů).
Všichni uvidí nová místa a kraje kam by se jen tak nevydali, pozdraví se s dalšími týmy a žijí soutěžním duchem. Vítězné týmy většinou najedou vlakem 1100 – 1200 kilometrů a to už je slušná porce poznání. I cesta může být cíl. Web akce: www.krizemkrazem.4fan.cz
Pozn. red.: Autor článku má se svým týmem na kontě letos již třetí vítězství!:))
To je dobrá akce 🙂
Pochvala otcům zakladatelům i všem účastníkům (zejména těm, co už třikrát a ještě k tomu úspěšně (flex)
Se s dovolením připojím k Zaně. Dobrá akce, velmi zajímavé. Nic jsem o tom nevěděla.Díky.
Díky,jo akce je to výborná 🙂
Milé číslo,
o této soutěži jsem ještě neslyšela, ale musí to být napínavé. Zvláště dobrý nápad jsou kulturní akce v rámci jízdy. Díky za to, že ses s námi podělil. Dovedu si docela představit, jaká je to na začátku euforie a ke konci pořádná únava. Ale, když se zadaří, musí to být velké uspokojení. Jak říká Dede, i cesta může být cíl. Gratuluji k trojnásobnému vítězství a jsem zvědavá, zda se podaří nalézt ještě originálnější trasu. Fakt je, že systém bonusů je naprosto skvělý a napomáhá novým trasám. To jednoho může zavést do míst, kam by nikdy v životě nejel. Jo a někde v Německu, kde jsou vlaky na minutu přesné by to možná ani nebyla taková legrace. V u ČD a hrozícího zpoždění musí být někdy pěkné nervy.
Také jsem podle mapy zaregistrovala, že jste letos nebyli v Jižních Čechách a v Severních Čechách také nic moc. Vím, že na trati do ČB jsou nyní výluky – obava z možného zdržení? Na severu nevím, nebyly tam atraktivní destinace?
Apinno to je docela zajímavé. My do poslední chvíle sami nevíme kam asi pojedeme. Zrovna Jižní Čechy jsme minuli za ty roky opravdu v málo případech. Letos tomu asi pomohlo to, že bonusová stanice pro Jižní Čechy byla Husinec a ta je opravdu špatně a dlouze dostupná (vlastně nevím o týmu, který by ji navštívil). Pak nezáleží jen na bonusových stanicích, třeba z Chebu jsme jeli Pendolinem až do Olomouce (a původně jsme chtěli do Ostravy) a to při té rychlosti bodíky naskakovaly raz dva. Je to o hrozném množství faktorů a každá trasa je díky měnícím se bonusům originální 🙂 Jinak překvapivě u ČD je taková akce jednodušší než v Německu, tam se totiž na přípoje ve většině případů nečeká, zas jim tam jezdí dost vlaků teda. A pravda je, že za většinu zpoždění nemůžou, třeba včera narazil u Blanska vlak RailJet do POPELNICE :O . Jindy zas neohrožení řidiči vjíždí vlakům pod kola, prostě platí, že nejslabší článek je člověk. A díky za gratulaci 🙂
já se omlouvám za OT, ale v Norsku paní Michaláková prohrála boj o děti…s BV..
http://zpravy.idnes.cz/norske-urady-posilaji-mladsiho-z-bratru-michalakovych-k-adopci-pva-/zahranicni.aspx?c=A151006_110834_zahranicni_fer
Vůbec nechápu, jak je toto v civilizované zemi možné!!! Umím si představit, že někde na počátku mohlo být něco, co se úřadům zdálo drsnější než je v té zemi zvykem. Ale nedat matce už nikdy vůbec žádnou šanci a připravit ji bez opravdu velmi vážného důvodu o obě děti, zvláště, když v současné době má vyrovnaný vztah a partnerství, to je zvěrstvo.
Na druhou stranu, toto mělo být vyřešeno mnohem, mnohem dříve a ne po čtyřech letech. Pro děti jsou čtyři roky strašně dlouhá doba a jejich aklimatizace na nové rodiny je zřejmě bohužel prakticky stoprocentní.
Prohráli všichni – paní Michaláková, její děti i Norsko.
Je to zvěrstvo. A nejspíš to skončí až tehdy, kdy už dospělé děti, které takto přišly o rodiče, začnou žalovat stát, který to dopustil. A začnou žaloby vyhrávat. Už se ve světě takové případy staly.
Možná by ta doba mohla pomalu začít nastávat. Podle toho, co psal Andy, ten systém opravdu zvlčel okolo roku 2007, čili před osmi lety. Ty starší děti, které na to doplatily už tenkrát, mohou mít už okolo 18 let. Jenže mají také náležitě vymyté mozky, tak jim bude ještě asi dlouho trvat než jim celý ten zločin doopravdy dojde.
No, až tady v Norsku jsem poznal význam historické paměti. To, co se tady děje, je důsledek několika fenoménů:
1) Norsko bylo vždy velmi izolované, tudíž nemělo historicky příliš mnoho zkušeností s tím, že někdo rýpal do toho, jak se věci dělají. Bylo homogenní a na okraji zájmu světa, proto ty tlaky nebyly ani zevnitř, ani zvenčí. Lidé jsou tu neuvěřitelně konformističtí a co je jiné, je automaticky divné, a co je divné, je automaticky špatné. Co s národem umí udělat relativně krátká izolace (40 let) víme sami na českém příkladě dobře. A teď si představ, že to trvá prakticky celou historii.
2) Norsko nestálo na „špatné straně“ rasových zákonů a zneužití pavědy pro prosazování eugeniky za německé okupace. Jediným důvodem, proč nacisté vraždili Nory bylo, že byli v odboji, tedy za to, co dělali, ne za to, kým byli. Norové tak nemají v kolektivním povědomí, co to znamená, být označen za méněcenného už jen tím, kým člověk je. To je důvod, proč je eugenika naprosté tabu v Izraeli, stejně jako ve všech slovanských zemích, ale v Norsku fungovala dokonce posvěcená státem až do 70. let, a dodnes tu lidem nepřijdou divné věty typu „některým lidem by se mělo zakázat mít děti“. Ano, někteří rodiče jsou špatní rodiče, ale tenhle systém tady bere děti často už v porodnici a sám si osobuje právo určovat, kdo je lepší a kdo horší POTENCIÁLNÍ rodič.
3) Přírodní podmínky byly v Norsku vždy naprosto vražedné, proto jednotlivec musel poslouchat a kdo vyčníval, skutečně ohrožoval v mnoha případech přežití komunity jako celku. Bohužel si tohle tady dost lidí v sobě pořád nese.
K německé okupaci – podle toho, co jsem slyšela, Němci se k Norům často chovali dokonce s jistou úctou, protože je považovali za árijštější rasu než byli oni sami. Tak jen eliminovali protivné odbojáře.
A ještě jedna věc: v civilizovaných zemích je možné opravdu leccos, lidi by se divili, kdyby věděli. A vůbec to neplatí jenom o Norsku. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že Švýcarsko, které se vůbec uvádí jako vzorová demokracie, toho má na triku daleko, daleko víc.
Je to samozřejmě velmi závažné rozhodnutí. U nás se ten případ samozřejmě už dlouho hodně medializuje, protože paní M. je původem Češka a pro novináře je to samozřejmě senzace. Ale celou tu dobu postrádám jakoukoli informaci, proč vlastně byly děti odebrány. Zneužívání je tak široký pojem, zvláště v některých zemích. Může jít třeba o závažné sexuální zneužívání a násilí, ale může se třeba taky jednat jen o to, že rodiče chtějí, aby dítě třeba mylo nádobí, nebo mu vlepí jednu na zadek, když zlobí. Tady prostě pořád nevíme, o co jde, takže je opravdu těžko soudit. Nebo mi něco závažného uniklo? Má tu někdo nějaké podrobnější informace?
I když jednání úřadů bývá často na pováženou, přesto se mi nezdá pravděpodobné, že jen tak pro nic za nic přijde úředník, sebere někomu bezdůvodně děti a dá je ze své vůle k adopci.
A co dovedou média, to přece taky dobře víme. Vzpomeňte si jen, jak třeba nedávno praskla senzační bublina s arabským dítětem vyplaveným na pláž v Turecku.
Udání bylo na podezření o sexuální zneužívání ze strany otce, které se neprokázalo. Paradoxně otci dětí rodičovská práva nesebrali. Děti teď nevrátili ze dvou důvodů: že prý kdyby je ponechali, tak by matka mohla „obtěžovat“ (to jsem si nevymyslel, to cituji) pěstouny tím, že by podávala nové a nové žádosti o přezkoumání podmínek a navrácení dětí, a proto, že celou věc zveřejnila. Žádný jiný důvod dnešního rozhodnutí neexistuje.
Tedy kromě vágního důvodu „děti si už zvykly“.
…„obtěžovat“ (to jsem si nevymyslel, to cituji) pěstouny tím, že by podávala nové a nové žádosti o přezkoumání podmínek a navrácení dětí, a proto, že celou věc zveřejnila…
A co jiného v této situaci už také mohla dělat??? Snad kluci jednoho dne zjistí, jak se o ně bila a dokáží s ní navázat kontakt.
Samozřejmě, že média dokáží obrátit veřejné mínění, kam je třeba. I kdybych připustila, že v té rodině mohlo docházet k sexuálním zneužívání, byl z toho viněn otec, který ovšem neztratil rodičovská práva a navíc je z rodiny pryč. Připusťme, že p. Michaláková řešila chování chlapců i výpraskem… já to nevím, ona jen připouští, že je občas plácla přes zadek. Ano, v Norsku je toto protiprávní chování, jak jsme se již poučili. Nikdo nevíme, jak to přesně bylo. Ale věřím, že po zkušenostech s norským systémem by si to p. Michaláková sakra rozmyslela a že k dětem by se chovala velmi korektně. Uplynuly už totiž čtyři roky, po kterých by se nepoučil jen opravdový b.b.
Norské úřady nicméně udělaly všechno pro to, nejen aby chlapce nejen dostaly z rodiny, ale také aby vymazaly veškerá pouta k rodičům i jejich širší rodině. V tak nízkém věku na adaptaci do jiné rodiny stačí málo jak u staršího chlapce a o to více u toho mladšího, který je v pěstounské rodině již téměř dvakrát tak dlouho než byl s původní rodinou. To pokládám za zločin na právech dítěte, které má právo na to znát svou biologickou rodinu, tedy pokud to nejsou vrahové. Další věc je rozdělení chlapců, takže mezi sebou ztrácejí pouto i jako bratři. Jaké osobnosti z nich pak jednou vyrostou? Jsou připraveni o celou biologickou rodinu (ať je jaká chce, mají na ni právo) včetně sourozence.
Neumím si představit, že by p. Michaláková nyní připustila jakékoli tělesné tresty, na to už je poučená až dost. Navíc se úřadů opakovaně tázala, co tedy má ještě zlepšit, ale rozumné odpovědi se nikdy nedočkala. Já bych očekávala, že pokud úřady sáhnou k tak závažnému kroku jako je odebrání dítěte, že s matkou, která o děti nikdy neztratila zájem, budou jednat a snažit se, aby své chování k dětem, pokud bylo opravdu špatné, napravila, aby se děti co nejdříve vrátily domů.
Poučili jsme se o případech, kdy Barnevernet podobně zakročil v celé řadě případů, které šly řešit mnohem humánněji a odebírá děti pomalu, jak na běžícím pásu a často zbytečně. Navíc tato organizace nad sebou nemá kontrolu soudů a vůbec nějakých jiných složek, které by excesy korigovaly. K tomu vyplývá, jaký skvělý byznys je v Norsku pěstounství. Tudíž pro pěstouna je to dobrý a výnosný job.
Myslím, že medializace případu byla posledním zoufalým krokem ve chvíli, kdy už jakékoli jiné jednání přestalo mít smysl. Proto medializace případu jako důvod ke zbavení rodičovských práv je prostě zvěrský.
Otázka je, co teď. V jistém smyslu je dětem nyní asi opravdu nejlépe tam, kde jsou. Sama z vlastní zkušenosti vím, že dítěti stačí krátká doba, aby se adaptovalo na úplně cizí lidi. Z dlouhodobého hlediska je samozřejmě špatně, aby děti zůstaly u pěstounů a byly proti vůli matky dokonce adoptované. Jenže ty děti v tuto chvíli určitě chtějí zůstat tam, kde jsou. Náhlý přechod k matce by pro ně byl traumatizující. Proto i některé nápady na jiných diskuzích, jako je únos dětí do ČR, jsou nesmyslné. To šlo u spolupracujícího dítěte, které bylo fixované na svou biologickou rodinu.
Průšvih je, že se Norové brání jakékoli postupné adaptaci dětí na matku a jejich začlenění zpět do rodiny. Navíc nevidím smysluplnou práci s biologickou matkou, aby mohla mít děti u sebe. To pokládám za zločinné jednání.
Přeji autorovi a jeho cestovacímu týmu další a další vítězství. Vážím si takových lidí a zvlášť když jsou mladí a najdou svoji smysluplnou „životní parketu“ (y) .
Díky, ale tak je to jen jednou za rok (mm)
Vypadá to zajímavě a asi je to i dobrý adrenalin 🙂
Pokud může cesta být cílem, tak tohle je bezvadný způsob jak si cestování užít 🙂 Naplánovat vítěznou trasu – a dodržet ji – to už chce spoustu znalostí, zkušeností a nápadů. A taky kousek štěstí 🙂
Moc se mi líbí, že byla taková spousta lidí, kteří si proměnili celou republiku na hrací plochu a jezdila a jezdili a bleskem objevovali a fotili… (inlove)
Mimochodem ten narvanej vláček v neznabožskou hodinu, tryskové návštěvy galerií nebo bleskové výstupy z vlaku s focením… to bych chtěla vidět (rofl)
Jo a gratuluju vašemu týmu k hattricku! (inlove) (f) (party)
Děkujem a ten zbytek, to se opravdu musí vidět to žádný obraz vyjádřit nedokáže 😀 😀
Ta akce se mi taky moc líbí, protože hrát si je v povaze člověčí a navíc, kdo si hraje, nezlobí.
Krásná akce! (clap) A Rejkovicemi jsem nedávno také projížděla… 🙂
Je prima si takhle hrát a smekám před organizátory a těmi,co tohle dokázali vymyslet… (bow)
To teda, je to asi jediná taková akce, která je trochu blíže běžným lidem 🙂